5 Tdo 1102/2025-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 10 To 184/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 31/2025,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 14 T 31/2025, byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za což mu byl podle § 274 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 500 Kč, tj. v celkové výměře 30 000 Kč, a dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 16 měsíců.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku citovaného rozsudku, který je procesním stranám dobře znám, a proto jej není třeba podrobně reprodukovat. Jen ve stručnosti lze uvést, že obviněný v noci dne 14. 3. 2025 v okrese Praha-západ řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, RZ XY, po požití psychotropních látek, v krvi měl 28.8 ng/ml látky delta-9-tetrahydrokanabinolu, tj. řídil ve stavu, v němž nebyl schopen vozidlo bezpečně ovládat.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jež směřoval výlučně proti výroku o trestu a které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 10 To 184/2025, zamítl jako nedůvodné podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“).
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž nejprve vymezil jeho rozsah tak, že směřuje „proti všem výrokům usnesení Krajského soudu v Praze“. Dále obviněný obecně vyjmenoval a označil všechny dovolací důvody, jak jsou vymezeny v § 265b tr. ř., a následně uvedl, že „především“ uplatňuje dovolací důvod, „že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Z tohoto slovního označení lze předpokládat, že obviněný hodlal uplatnit důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Svými konkrétními námitkami však obviněný fakticky brojil proti vadnému způsobu hodnocení provedených důkazů, a to včetně nerespektování principu presumpce neviny, v důsledku čehož dospěly soudy k nesprávnému skutkovému zjištění, které podle obviněného nakonec také vadně právně posoudily (pozn. Nejvyššího soudu: tento svůj názor obviněný předkládá i přesto, že před soudem prvního stupně prohlásil svoji vinu, tudíž se ke skutku popsanému v obžalobě doznal a souhlasil s jeho právní kvalifikací, podrobněji k tomu viz níže). Současně obviněný v dovolání nesouhlasil s výší uloženého trestu zákazu činnosti, tj. zákazu řídit motorová vozidla po dobu 16 měsíců, protože bez této činnosti nemůže plně vykonávat povolání a zabezpečit tak svou rodinu. Podle přesvědčení obviněného soudy při úvaze o druhu a výměře trestu dostatečně nezohlednily významnou polehčující okolnost, jíž bylo prohlášení viny v hlavním líčení.
5. Obviněný v rámci podaného dovolání navrhl „přiznání odkladného účinku dovolání“, čímž pravděpodobně zamýšlel učinit podnět k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř., podle něhož může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Tento návrh obviněný učinil z důvodu již předeslaného ztížení výkonu jeho zaměstnání v důsledku zákazu řízení motorových vozidel.
6. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
7. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který upozornil, že obhájce obviněného Mgr. Zdeněk Burda opakovaně sepsal za různé klienty dovolání pouze do té míry, aby mu nemohla být zaslána výzva k odstranění vad dovolání ve smyslu § 265h odst. 1 tr. ř. Jeho prostřednictvím podaná dovolání vykazují shodu v tom, že se v nich objevuje obecný výčet všech dovolacích důvodů, neměnná podstata dovolání spočívá v tom, že „Soud 1. a 2. stupně nesprávně vyhodnotil důkazy a skutkový stav podle popsaného skutkového stavu a nesprávně vyměřily výši uloženého trestu“, a dále se v dovoláních k pravidlu in dubio pro reo opakuje neměnný odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aniž by měl souvislost s další argumentací, a to zvláště za situace, v níž obviněný prohlásil svou vinu.
8. Jestliže obviněný brojil proti nepřiměřeně přísnému trestu, státní zástupce usoudil, že tato výhrada směřovala proti trestu zákazu činnosti, byť to obviněný sám v dovolání výslovně neformuloval. Uvedená námitka však podle státního zástupce neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů, k čemuž připomněl judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., a nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, uveřejněný pod č. 75/2018 Sb. n. a u. Ústavního soudu). Nejvyšší soud se tudíž nemůže z podnětu této argumentace zabývat otázkou (ne)přiměřenosti uloženého trestu a ani hodnotit, zda a do jaké míry soudy přihlédly k tomu, že dovolatel prohlásil svou vinu. Přestože obviněný nenamítal porušení zásady proporcionality trestní represe, státní zástupce podotkl, že ani v tomto ohledu neshledal při stanovení trestní sankce jakékoli pochybení ze strany soudů obou stupňů.
9. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že v zásadě jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, přestože v úvodu dovolání není výslovně označen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale je pouze citováno jeho zákonné slovní vyjádření. S ohledem na procesní situaci v posuzované trestní věci i samotnou povahu konkrétních námitek obsažených v dalším textu dovolání nepovažoval Nejvyšší soud za nutné využít postup upravený v § 265h odst. 1 tr. ř., neboť případné vrácení věci soudu prvního stupně, aby ten vyzval obviněného k doplnění jedné z chybějících náležitostí vyjmenovaných v § 265f odst. 1 tr. ř., by vůbec neovlivnilo výsledek dovolacího řízení a vedlo by pouze k jeho neúčelnému prodloužení. Nejvyšší soud totiž z obsahu podání obviněného shledal, že vznesené námitky neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak současně ani žádnému jinému z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů.
11. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s charakterem dovolacího řízení. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen z některého z taxativně vymezených důvodů stanovených v § 265b tr. ř. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat takovému dovolacímu důvodu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. V rámci dovolacího řízení proto nelze akceptovat pouhé formální označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako obsahově odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.
12. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obecně lze uvést, že dovolání z citovaného důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších
stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
b) K uplatněným námitkám obviněného
13. V posuzované trestní věci obviněný před soudem prvního stupně u hlavního líčení konaného dne 29. 4. 2025 prohlásil vinu ve smyslu § 206c tr. ř. a soud po řádném poučení obviněného mj. i podle § 206c odst. 1, 7 tr. ř. jeho prohlášení viny přijal. Podle § 206c odst. 1 tr. ř. obviněný prohlašuje, že je vinný spácháním skutku uvedeného v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku. Podle § 206c odst. 7 tr. ř. soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem.
Zásadním důsledkem prohlášení viny je jeho nevratnost vyplývající z § 206c odst. 7 tr. ř., přičemž opravným prostředkem ve smyslu citovaného ustanovení je třeba rozumět jak opravný prostředek řádný, tak i mimořádný (viz bod 17. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 7 Tdo 533/2021, nebo rozhodnutí č. 13/2023-II. Sb. rozh. tr.). Jak je patrno z obsahu trestního spisu, obviněný byl samosoudkyní řádně poučen o takových důsledcích spojených s prohlášením viny a na její následný přímý dotaz, zda si uvědomuje, že se tak vzdává práva na provedení dokazování v rozsahu prohlášení viny, že je nelze odvolat a že skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, odpověděl kladně (viz č. l.
44 verte tr. spisu). Vzhledem k tomu Nejvyšší soud shledal nepřípustným dovolání obviněného v rozsahu, v němž napadal výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu.
14. Je vhodné upozornit na to, že v uvedeném rozsahu by dovolání obviněného bylo nepřípustným také za situace, že by nešlo o případ tzv. konsenzuálního způsobu vyřízení trestní věci před soudem prvního stupně (tj. i tehdy, jestliže by obviněný neprohlásil svou vinu). Odvolání (řádný opravný prostředek) proti rozsudku soudu prvního stupně totiž obviněný podal pouze v rozsahu výroku o trestu a odvolací soud přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř. V takové procesní situaci dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. (a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 719/2010, uveřejněné pod T 1305 v sešitě 67 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). V posuzované trestní věci jsou tedy námitky proti výroku o vině nepřípustné primárně z toho důvodu, že obviněný před soudem prvního stupně prohlásil svoji vinu, což s sebou nese mj. ten důsledek, že okolnosti spáchání skutku a jeho právní kvalifikaci nelze napadat žádným opravným prostředkem, avšak s ohledem na omezení rozsahu odvolání by k nim Nejvyšší soud nemohl přihlížet ani bez uskutečnění prohlášení viny obviněným a jeho přijetí soudem, a to s ohledem na rozsah uplatněného řádného opravného prostředku.
15. Dále obviněný v dovolání brojil proti nesprávné výši uloženého trestu, ani jeden ze soudů podle něj dostatečně nezohlednil učiněné prohlášení viny, jež je polehčující okolností. Jak správně poznamenal státní zástupce ve vyjádření k dovolání, obviněný nespecifikoval, zda napadá výměru peněžitého trestu nebo trestu zákazu činnosti, avšak z kontextu dovolání, v němž současně fakticky navrhuje odklad výkonu rozhodnutí ve vztahu k trestu zákazu činnosti, lze dovodit záměr obviněného usilovat o zmírnění výměry u tohoto druhu trestu. Ačkoli není pochyb o přípustnosti dovolacích námitek proti výroku o trestu v tomto dovolacím řízení, výhrady proti příliš přísnému trestu zákazu činnosti neodpovídaly zvolenému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
16. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních hledisek napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tudíž pro uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Ustanovení § 274 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu ohrožení pod vlivem návykové látky, k jehož spáchání se obviněný doznal a jímž byl uznán vinným, umožňuje uložení jak peněžitého trestu, tak trestu zákazu činnosti (a dále i trest odnětí svobody až na 1 rok), přičemž tyto sankce lze uložit samostatně i současně vedle sebe (viz § 53 odst. 1 tr.
zákoníku). Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku lze uložit trest zákazu činnost v rozmezí 1 rok až 10 let, přičemž trestním příkazem byl obviněný nejprve odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 20 měsíců s tím, že státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství pro Prahu-západ v návrhu na potrestání navrhovala výměru tohoto trestu v délce 22 měsíců. Po uplatnění odporu obviněným věc v hlavním líčení projednal soud prvního stupně, který výslovně s přihlédnutím k postoji obviněného k obžalobě, s níž fakticky souhlasil a prohlásil svoji vinu podle § 206c tr.
ř. (viz bod 6. rozsudku), uložil obviněnému trest zákazu činnosti ještě v nižší výměře než 18 měsíců, což navrhoval intervenující státní zástupce na závěr hlavního líčení (viz č. l. 45 tr. spisu). Státní zástupce přitom argumentoval přísností trestů zákazu činnosti ukládaných v přestupkovém řízení, u nichž činí horní hranice 18 měsíců. I přesto soud prvního stupně ve snaze na jedné straně ochránit společnost od závadového jednání obviněného a současně na druhé straně zmírnit tzv. „likvidační dopad“ trestu zákazu činnosti do pracovní sféry obviněného (viz bod 6.
in fine rozsudku) uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řídit motorová vozidla všeho druhu na dobu pouhých 16 měsíců. Takto vyměřenou dobu zákazu činnosti považoval soud prvního stupně za přiměřenou jak povaze a závažnosti spáchaného skutku, tak osobním, rodinným, majetkovým i pracovním poměrům obviněného ve smyslu obecných zásad pro ukládání trestů podle § 39 až § 42 tr. zákoníku. Úvahy soudu prvního stupně vztahující se k výroku o trestu akceptoval i odvolací soud, byť přístup soudu prvního stupně považoval v tomto ohledu za poměrně benevolentní a zdůraznil, že obviněný se dopustil jednoho z nejzávažnějších trestných činů v dopravě (viz str.
2 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nemá z hlediska přípustnosti druhu a výměry trestu zákazu činnosti soudům obou stupňů cokoli vytknout, rozhodně délka trestu zákazu činnosti při samé dolní hranici stanoveného rozpětí není nepřiměřená povaze a závažnosti spáchaného skutku a dostatečně zohlednila jak využití institutu prohlášení viny, tak i další chování a postoj obviněného vedené snahou využít odborného vedení pro zbavení se závislosti na omamných a psychotropních látkách.
17. Pokud tedy byl obviněnému J. H. uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz již citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které zmiňoval i státní zástupce ve vyjádření k dovolání). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že peněžitý trest ani trest zákazu činnosti nevybočují z mezí hledisek pro ukládání trestů podle § 39 až § 42 tr. zákoníku, jejichž nesprávné užití rovněž nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak se pravděpodobně, avšak mylně obviněný domníval.
V. Závěrečné shrnutí
18. Na závěr lze shrnout, že obviněný vznesl jednak námitky, které nebyly přípustné (proti výroku o vině), a dále námitky, které neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů vyjmenovaných v § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení, přičemž tak mohl učinit v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 12. 2025
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu