5 Tdo 1136/2011

5 Tdo 1136/2011-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. října 2011 o dovolání, které podal obviněný Ing. V. L. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 9 To 65/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 195/2009, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 9 To 65/2011, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 2 T 195/2009.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Nymburce p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný Ing. V. L. byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 2 T 195/2009, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se měl dopustit v podstatě tím, že dne 9. 9. 2007 jako jednatel společnosti L., s. r. o., se sídlem V., P., v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení svých věřitelů zakoupil od O. M. za částku 258.000,- Kč směnku vystavenou společností Agentura MARK, s. r. o., se sídlem Lublaňská 346/28, Praha 2, v nominální hodnotě 2.587.000,- Kč, přičemž z výdajového dokladu vyplývá, že za směnku uhradil 250.000,- Kč, ačkoli věděl, že společnost L., s. r. o., svým závazkům z obchodní činnosti nedostojí a budoucí plnění z uvedených pohledávek a směnky jsou velmi nejistá, a poté k datu 12. 11. 2007 svůj obchodní podíl ve společnosti L., s. r. o., prodal za částku 1,- Kč společnosti COMPANY TO TRADE INVESTMENT LIMITED, se sídlem Manchester, Salford, Bexley Square 6, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, IČ 5939399, a tímto svým jednáním jako dlužník částečně zmařil úhradu pohledávek svým věřitelům, a to firmám I. V., Š. B., v částce nejméně 56.567,50 Kč, Agropol Food, s. r. o., Opletalova 1535/4, Praha 1, v částce 10.050,- Kč, Městská jatka Vrchlabí, s. r. o., Lánovská 565, Vrchlabí, v částce 4.797,50 Kč, ČEZ Zákaznické služby, s. r. o., Guldenerova 2577/19, Plzeň, v částce 7.712,50 Kč, ZENA zemědělský nákup, a. s., Palackého 836/II, Mladá Boleslav, v částce 153.122,50 Kč a TRADECO, s. r. o., Průmyslová 1152, Uherské Hradiště, v částce 17.750,- Kč, přičemž uvedení věřitelé se uspokojení svých pohledávek do současné doby nedomohli.

Za to byl obviněný Ing. V. L. odsouzen podle § 256 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon soud podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Zároveň okresní soud obviněnému uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit škodu poškozeným I. V. ve výši 56.567,50 Kč a společnostem Městská jatka Vrchlabí, s. r. o., ve výši 4.797,50 Kč, ZENA zemědělský nákup, a. s., ve výši 153.122,50 Kč a TRADECO, s. r. o., ve výši 17.750,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal soud jmenované poškozené se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a poškozenou společnost Agropol Food, s. r. o., odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních s celým jejím nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. Odvolání obviněného Ing. V. L. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Nymburce proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Nymburce zamítl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 9 To 65/2011. Tímtéž usnesením současně odvolací soud podle § 131 odst. 1 tr. ř. nařídil ve výroku rozsudku okresního soudu opravu paragrafového znění trestného činu poškozování věřitele tak, aby byl správně označen „§ 256 odst. 1 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb.“.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný Ing. V. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný byl přesvědčen, že jednání popsané v tzv. skutkové větě nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným. Tvrdil, že nákupem směnky v nominální hodnotě 2.587.000,- Kč za kupní cenu 258.000,- Kč byl majetek společnosti L., s. r. o., navýšen. Tímto skutkem tudíž nemohl zmařit uspokojení pohledávek věřitelů uvedené společnosti a na události, jež následovaly poté, co 12. 11. 2007 prodal svůj obchodní podíl ve společnosti L., s. r. o., již neměl jakýkoli vliv. Odmítl tak nést odpovědnost za plnění závazků této obchodní společnosti novým společníkem i za to, zda došlo k vymáhání existujících pohledávek či nikoli tímto společníkem. Dovolatel současně upozornil na zajištění směnky ručením, díky němuž mohla být pohledávka ze směnky uspokojena. V této souvislosti vytkl soudům, pokud odmítly institut směnečného rukojemství, že se nezabývaly možností využít „prostého ručení“. Poté, co se ocitl již mimo společnost L., s. r. o., nemohl zavinit fakt, že tato společnost, resp. její nový jednatel po ručiteli splnění závazku nepožadoval. Dále obviněný vyslovil názor, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou ultima ratio, když ho za stíhaný skutek odsoudily. Trestní postih jednání podnikatelů by měl být až nejzazším prostředkem, zvláště pokud věřitelé společnosti L., s. r. o., sami své pohledávky nijak nevymáhali. Závěrem dovolání obviněný Ing. V. L. navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout pouze odvolacímu soudu.

Nejvyšší státní zástupce využil svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten připustil, že obviněný nákupem směnky jmění společnosti L., s. r. o., navýšil, avšak pouze účetně. Fakticky směnka žádnou hodnotu neměla, ručitelské prohlášení k ní bylo učiněno dodatečně a účelově. Vzhledem k nedostatku jiného majetku ve společnosti a k nevyhnutelnému ukončení činnosti společnosti L., s. r. o., bylo již před převodem obchodního podílu dovolatele zřejmé, že společnost L., s. r. o., nebude mít z čeho uspokojit své věřitele. Podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odsouzení obviněného nebránila ani zásada ultima ratio, neboť narušil zájmy chráněné ustanovením § 1 tr. zák. Z uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ odlišného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyslovil souhlas s neveřejným zasedáním ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný Ing. V. L. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na správném místě (§ 265e tr. ř.), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné /§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, a obsahuje všechny náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a výlučně v návaznosti na tento skutkový

stav zvažuje hmotně právní posouzení. Zásadně tak Nejvyšší soud nemůže zasáhnout do skutkových závěrů, které přijaly soudy nižších stupňů. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že konkrétní námitky obviněného odpovídaly uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytýkaly napadenému usnesení i jemu předcházejícímu řízení nesprávnosti v aplikaci hmotného práva, Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků usnesení odvolacího soudu, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i předcházející řízení a zjistil, že část uplatněných dovolacích námitek má opodstatnění.

Obviněný se ohradil zejména proti tomu, že ačkoli do majetku společnosti zakoupil směnku v nominální hodnotě převyšující dva a půl milionu korun, měl by být postižen za vyvedení částky 250 000,- Kč, jež představuje úhradu kupní ceny za směnku. V této souvislosti rovněž soudům vytkl, že se nezabývaly dostatečně charakterem ručitelského prohlášení společnosti COMPANY TO TRADE LIMITED a jeho možného posouzení podle obecných ustanovení o ručení, jako zajišťovacím institutu. Namítl tudíž jednak vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, jakož i vadu jiného hmotně právního posouzení, což odpovídá definici deklarovaného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud posoudil jeho výhrady jako částečně důvodné.

Trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněný Ing. V. L. uznán vinným v té alternativě, že částečně zmařil uspokojení svých věřitelů tím, že zcizil část svého majetku. Podstatou trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. bylo jednání, kdy dlužník zmařil uspokojení svého věřitele některou z forem jednání podle odst. 1 (v tomto případě zcizení) a způsobil tím stav, kdy věřitel nemohl, byť částečně, dosáhnout uspokojení své pohledávky. O částečné zmaření se jednalo v těch případech, pokud dlužník uvedeným jednáním jen omezil možnost věřitele uspokojit plně svůj nárok, tj. dostalo se mu pouze části plnění, a v důsledku protiprávního jednání pachatele nedosáhl úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl. Trestný čin podle § 256 odst. 1 tr. zák. byl dokonán, tedy uspokojení věřitele bylo alespoň částečně zmařeno, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic již nebyl schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již neměl vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku.

Z výše uvedeného výkladu trestnosti činu podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. je zřejmé, že pro naplnění citované skutkové podstaty bylo nezbytným předpokladem, aby pachatel - dlužník zcizil svůj majetek (resp. jeho část), v důsledku čehož v jeho dispozici nezůstal majetek jiný, z něhož by mohli být jeho věřitelé zcela uspokojeni. Teprve tehdy, kdy ani ostatní majetek dlužníka nemohl sloužit k uspokojení věřitelů, bylo možno považovat jednání dlužníka za trestné ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona.

Uvedenou podmínku trestnosti však soudy ve věci rozhodující v posuzovaném případě jednoznačně nevyřešily, a proto musel Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání zrušit napadené usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce.

Popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vyjadřuje okolnosti charakterizující nákup směnky za cenu odpovídající desetině nominální hodnoty směnky, přičemž ohledně možnosti jejího uplatnění soud použil výraz „budoucí plnění….z uvedených pohledávek a ze směnky jsou velmi nejistá“. Nejasným je již odkaz na „pohledávky“, neboť není vůbec zřejmé, jaké pohledávky má soud na mysli, ačkoli naznačuje možnost, že společnost L., s. r. o., měla v době nákupu směnky „nějaké pohledávky“, jež by snad mohly být použitelné k uspokojení věřitelů. Především je naprosto nevhodné, aby soud při formulaci skutku vycházel z jakési „míry nejistoty“ ohledně naplnění jednoho z požadavků trestnosti činu. Okresní soud tímto svým vyjádřením umožnil situaci, kdy vina obviněného není založena na „jistém“ skutkovém zjištění, které by odpovídalo všem zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák.

Rozpory týkajícími se stavu majetku společnosti L., s. r. o., je zatíženo i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž soud v části interpretace obsahu jednotlivých důkazů, zejména odborného vyjádření vypracovaného Ing. I. Š., odkázal na v rozhodném období existující pohledávky společnosti L., s. r. o., a to včetně sporné směnky. Dále soud na jedné straně obecně tvrdil, že společnost neměla dostatek finančních prostředků (viz str. 9 rozsudku okresního soudu), avšak současně na str. 6 rozsudku uvedl, že celkové závazky společnosti L., s. r. o., byly k datu 11. 11. 2007 nižší (2.658.781,- Kč) než pohledávky (3.137.104,- Kč). Z posledně uvedeného tvrzení by pak vyplývalo, že ekonomický stav společnosti L., s. r. o., byl v kladných číslech a určitými prostředky, jimiž mohlo být věřitelům plněno, společnost disponovala i po uhrazení kupní ceny za směnku. Výpočet celkové výše pohledávek se však opírá o pochybná skutková zjištění, neboť okresní soud zařadil mezi pohledávky společnosti L., s. r. o., existující k 11. 11. 2007 také pohledávku za společností Velišská zemědělská, a. s., ve výši 323.290,- Kč a pohledávku za společností Verner potraviny, s. r. o., ve výši 55.962,- Kč (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Přitom na str. 9 a 12 odsuzujícího rozsudku okresní soud naopak učinil závěr, že tyto dvě pohledávky byly ještě před nákupem směnky (tj. před 9. 9. 2007) postoupeny zpět na fyzickou osobu Ing. V. L., a to právě proto, aby mohla být pořízena předmětná směnka.

Dále pak v rámci tzv. právního hodnocení skutku okresní soud dovodil naplnění znaku „zcizení“ tím, že přestože koupí směnky byla za majetek společnosti „získána určitá protihodnota, jednalo se o protihodnotu podstatně nižší hodnoty“, než vynaložené finanční prostředky. Nato však dokončil svou úvahu v zásadním rozporu k těmto předcházejícím tvrzením tak, že se jednalo „o protihodnotu jen zdánlivou, neboť plnění ze směnky bylo fakticky nevymahatelné“. Je tak evidentní, že soud prvního stupně si náležitým způsobem neujasnil otázku existence majetku společnosti L., s. r. o., v době nákupu směnky obviněným, a to majetku, z něhož by bylo možné uspokojit pohledávky věřitelů této společnosti, samozřejmě mimo hodnotu směnky, jíž bude věnována další část rozhodnutí dovolacího soudu.

Okresní soud v Nymburce tak neučinil jednoznačné zjištění ve vztahu k naplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty, jímž uznal obviněného vinným. Výrok svého rozsudku i jeho odůvodnění ponechal ohledně otázky existence jiného majetku způsobilého k uspokojení věřitelů v rozhodné době bez jasného úsudku, ačkoli takový postup je nezbytný pro vyslovení viny. V rámci trestního řízení totiž musí soud na podkladě provedeného dokazování zcela nezpochybnitelným způsobem vyjádřit skutková zjištění, k nimž dospěl a poté přiřadit skutkové okolnosti k jednotlivým znakům trestného činu, jímž uznává obviněného vinným. Tento požadavek však rozsudek Okresního soudu v Nymburce nesplňuje, přičemž odvolací soud ponechal tuto zřejmou nesprávnost beze změny.

Zdánlivě samostatnou otázkou, kterou je však nezbytné zodpovědět neméně jasným a srozumitelným způsobem, je charakter předmětné směnky, jež se stala součástí majetku společnosti L., s. r. o. Teprve poté, co soudy určí povahu ručitelského závazku, který převzala společnost COMPANY TO TRADE LIMITED, bude možné učinit komplexní závěr o stavu majetku obchodní společnosti L., s. r. o., v době koupě směnky a o možnostech věřitelů uspokojit alespoň částečně jejich oprávněné nároky v případě, kdyby obviněný směnku nezakoupil.

Okresní soud v Nymburce na jedné straně poměrně podrobně popisoval okolnosti vzniku ručitelského závazku, jenž na sebe převzala společnost COMPANY TO TRADE LIMITED v ručitelském prohlášení dne 1. 9. 2007, avšak i ohledně vlastního obsahu tohoto institutu je možné považovat úvahy soudu za nejasné, postrádající nezpochybnitelný závěr.

Obecně je možné připomenout, že i tehdy, kdy dlužník sice jednal některým z alternativních způsobů vyjmenovaných v ustanovení § 256 odst. 1 tr. zák., avšak pohledávka jeho věřitele byla zajištěna některým ze zajišťovacích institutů týkajícím se další osoby (např. ručením podle § 546 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), přičemž dlužník spoléhal na to, že plnění věřiteli bude poskytnuto z tohoto zajišťovacího institutu, nemohl by být trestně postižen. Bylo-li skutečně věřiteli takto poskytnuto plnění např. ručitelem, ze strany dlužníka – třebaže zmařil uspokojení věřitele ze svého majetku – pak by se nejednalo o trestný čin podle § 256 odst. 1 tr. zák., neboť uspokojení pohledávky věřitele nebylo zmařeno vzhledem k využití zajišťovacího institutu, ledaže z něj věřitel nebyl uspokojen v plné výši. Pokud však za této situace mělo jednání dlužníka uvedené v § 256 odst. 1 písm. a) až c) tr. zák. za následek zmaření možnosti, aby ručitel, který poskytl plnění místo dlužníka a stal se jeho věřitelem z titulu regresu ve smyslu § 550 občanského zákoníku, dosáhl z majetku dlužníka náhradu za plnění poskytnuté věřiteli, mohlo by jít o tento trestný čin spáchaný na úkor ručitele. (Srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, str. 1546.)

V posuzované věci se především soud prvního stupně zabýval hmotně právní otázkou platnosti rukojemského prohlášení učiněného společností COMPANY TO TRADE LIMITED ze dne 1. 9. 2007 za účelem zajištění závazku ze směnky vystavené společností Agentura MARK, s. r. o., dne 1. 8. 2005. Okresní soud, proti jehož závěrům neměl výhrady ani odvolací soud, shledal, že směnečné rukojemství bylo z hlediska zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění účinném v rozhodné době, (dále jen „zákon směnečný a šekový“), poskytnuto „neplatně, dodatečně a účelově“ (viz str.

10 rozsudku soudu prvního stupně). Z použitých vyjádření soudu je tak možné jen spekulovat, zda měl soud na mysli případ, kdy rukojemství bylo pouze předstírané a aval event. ručitel neměl vůbec v úmyslu plnit svůj závazek, popřípadě ani neměl prostředky k tomu, aby za dlužníka věřiteli pohledávku uhradil. Ve prospěch takového posouzení vyznívají dosud zjištěné okolnosti přijetí závazku ručitelem, či rukojmím, i dalších skutečností, jež následovaly a týkaly se prodeje obchodního podílu (za cenu 1,- Kč!) společnosti L., s.

r. o., jakož i dalších kroků nového společníka (snaha o co nejrychlejší likvidaci společnosti). Přestože v určitých pasážích rozsudku provedl soud prvního stupně poměrně logické hodnocení těchto významných skutkových okolností, lze mu vytknout, že se opomněl zabývat alternativou ručení tak, jak namítl obviněný ve svém dovolání. Pro vyčerpávající posouzení povahy uvedeného institutu je nezbytné posoudit, zda se na prohlášení společnosti COMPANY TO TRADE LIMITED nevztahovala příslušná obecná ustanovení právních předpisů o ručení (§ 303 a násl. obchodního zákoníku, § 546 a násl. občanského zákoníku).

Obecně totiž nelze bez dalšího vyloučit možnost, aby společnost COMPANY TO TRADE LIMITED poskytla zajištění závazku ze směnky jako běžný ručitel. Na obecné ručení bylo možno v této konkrétní věci usuzovat tím spíše, že v písemném ručitelském prohlášení společnosti COMPANY TO TRADE LIMITED bylo užito výrazu „jako ručitel“ a nikoli „jako rukojmí“ (srov. text ručitelského prohlášení založeného na č. l. 407) a dále bylo toto prohlášení zachyceno na samostatné listině a nikoli přímo na směnce nebo na přívěsku, jak vyžaduje pro řádné rukojemské prohlášení zákon směnečný a šekový v ustanovení § 31 odst.

1. Právní teorie rovněž zajištění závazku ze směnky běžným ručením nevylučuje, a to dokonce ani tehdy, kdy by takový obecně právní zajišťovací prostředek byl vyznačen přímo na směnce a jejím přívěsku (srov. např. Josef

Kotásek: článek Směnečné rukojemství uveřejněný v časopise Právní rozhledy 4/2000, str. 138). Obdobně se k této problematice prakticky od svého počátku postavila i soudní praxe, podle níž ten, kdo chtěl ručit za příjemce směnky, ale nepřipojil řádné rukojemské prohlášení, může ručit jako „obecnoprávní rukojmí“ (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 29. 3. 1930, sp. zn. Rv I 362/30, uveřejněný pod č. 9784 ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech občanských, svazek XII, ročník 1930, str. 466).

Právní posouzení soudů obou stupňů, pokud hodnotily ručitelské prohlášení pouze z hlediska institutu rukojemského prohlášení ve smyslu zákona směnečného a šekového, nebylo tudíž vyčerpávající, neboť soudy se opomenuly zabývat otázkou možnosti zajištění plnění ze směnky institutem tzv. „obecného ručení“.

V novém řízení bude úkolem zejména soudu prvního stupně, aby učinil jednoznačný závěr, zda bylo možné získat plnění od běžného ručitele společnosti COMPANY TO TRADE LIMITED, když směnečné rukojemství bude možné ohledem na nedostatek formy v podstatě vyloučit, a pokud ano, musí soud objasnit, do jaké míry mohli být uspokojeni věřitelé společnosti L., s. r. o., ručitelem, neboť „ke zmaření uspokojení by pak došlo jen, kdyby pohledávka věřitele nemohla být uspokojena ani ze zajišťovacího institutu buď vůbec nebo nikoli v celém rozsahu“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, uveřejněné pod č. T 1014-III v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 38).

Bude tudíž na soudu prvního stupně, aby se vyjádřil i k možnosti uspokojení, byť částečného, věřitelů obchodní společnosti L., s. r. o., ručitelem směnky, a teprve pak může soud zhodnotit veškeré zjištěné skutečnosti podstatné z hlediska možného trestního postihu obviněného za nákup směnky, resp. odčerpání částky 250 000,- Kč z majetku uvedené společnosti. V této souvislosti jen Nejvyšší soud připomíná již zmíněné úvahy okresního soudu týkající se skutečné vůle ručitele – společnosti COMPANY TO TRADE LIMITED dostát převzatému závazku výstavce směnky (srov. str. 7 a 9 rozsudku), z nichž je za současného stavu dokazování možné dovodit, že převzetí ručení bylo pouze formální a bez skutečné a vážné vůle ručitele splnit závazek za dlužníka – společnost Agentura Mark, s. r. o., jejíž likvidace byla ukončena k datu 25. 8. 2009. Hodnocení ručitelského prohlášení v dané věci, které soud označil za „účelové a dodatečné“, nevyjadřuje totiž odpovídajícím způsobem, jaký měl tento akt skutečný obsah a s jakým faktickým záměrem byl učiněn. (Obviněný uhrazení závazku ze směnky po ručiteli nepožadoval, k 31. 10. 2007 ukončil pracovněprávní vztahy se zaměstnanci společnosti L., s. r. o., dne 12. 11. 2007 převedl svůj obchodní podíl ve společnosti za 1,- Kč na společnost COMPANY TO TRADE INVESTMENT LIMITED, která byla dceřinou společností společnosti COMPANY TO TRADE LIMITED, nový společník podal téměř okamžitě návrh na likvidaci, pravděpodobnou se jeví i pohnutka obviněného zbavit se obchodního podílu ve společnosti, která směřovala do konkursu i za cenu spáchání protiprávního činu.) Pokud by i v novém řízení okresní soud zhodnotil jednotlivé důkazy s takovým výsledkem, že ručitel nikdy neměl v úmyslu dostát svému závazku plnit za výstavce směnky, pak by právní povaha ručení nezbavila obviněného trestní odpovědnosti, samozřejmě pouze s podmínkou splnění dalších znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., včetně subjektivní stránky.

Další z námitek dovolání se právě týká stejného problému, když obviněný tvrdí, že neměl jakýkoli vliv na to, že nový společník nevymáhal pohledávku, a poukázal na zásadu použití trestní represe jako tzv. ultima ratio. Nejvyšší soud připomíná již vyslovené úvahy k otázce smyslu celé transakce, jež započala nákupem směnky, a pokračovala vznikem ručitelského závazku, ukončením faktické činnosti obchodní společnosti L., s. r. o., prodejem obchodního podílu a návrhem na likvidaci této společnosti bez toho, aniž by bylo uplatňováno právo držitele směnky na splnění ručení. Své logické opodstatnění má totiž ten výklad, že nový společník, resp. jeho statutární orgán neměl nikdy v úmyslu vymáhat ručitelský závazek, neboť jím byla dceřiná společnost ručitele, přičemž pokyn k odkoupení obchodního podílu vydala právě tzv. matka a účelem této transakce mělo být provedení likvidace společnosti L., s. r. o. (srov. výpověď svědka I. B. v hlavním líčení dne 19. 10. 2009 na č. l. 472). Otázkou nutnosti trestního postihu obviněného se Nejvyšší soud nezabýval s ohledem na způsob rozhodnutí v dovolacím řízení a bude na soudu prvního stupně, případně odvolacím, aby po provedení nového řízení ve věci náležitým způsobem vyhodnotily i platnou zásadu tzv. ultima ratio.

Na podkladě podaného dovolání po přezkoumání napadeného usnesení a jemu předcházejícího řízení Nejvyšší soud zjistil, že soudy obou stupňů pochybily v hmotně právním posouzení skutku i ručitelského prohlášení, především soud prvního stupně učinil nejasná zjištění o rozsahu majetku společnosti L., s. r. o., v rozhodné době. Krajský soud v Praze jako soud odvolací v podstatě odkázal na podle jeho vyjádření „logická a podrobná“ vysvětlení a „přesvědčivé“ úvahy soudu prvního stupně, a nepovažoval proto za nutné se ani vyjadřovat k odvolacím námitkám obviněného. Za této situace nezbylo Nejvyššímu soudu než vyhovět dovolací námitce obviněného, neboť důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 9 To 65/2011, i rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 2 T 195/2009, včetně obsahově navazujících rozhodnutí. Protože vada zjištěná v dovolacím řízení měla svůj původ v řízení před soudem prvního stupně, bude na tomto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Okresní soud tak odstraní vady vytknuté rozhodnutím o dovolání. Bude především nezbytné jednoznačně určit, jaký byl skutečný stav aktiv společnosti L., s. r. o., k době uhrazení kupní ceny za převod směnky, popř. soud za tímto účelem doplní dokazování. Současně se soud vypořádá i s otázkou zajištění směnečného závazku, resp. k možnosti uspokojení věřitelů podle pravidel tzv. obecného ručení. Teprve poté, co budou ujasněny majetkové poměry společnosti L., s. r. o., v době převodu směnky, bude možné zabývat se naplněním jednotlivých znaků skutkové podstaty včetně míry zmaření uspokojení pohledávek jednotlivých věřitelů společnosti.

Podle § 265s odst. 1 tr. ř. jsou soudy nižšího stupně v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto dovolacím rozhodnutí, a podle § 265s odst. 2 tr. ř. jsou také povinny respektovat zákaz reformationis in peius. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle přijatého výkladu zákaz změny k horšímu ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného doplnil ve výroku svého rozsudku popis skutku tak, aby obsahoval též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, a které tento soud vzal za prokázané. Taková změna popisu skutku se však nesmí projevit ve zpřísnění právní kvalifikace, zvětšení rozsahu a závažnosti následků apod. (srov. č. 38/2006 II. Sb. rozh. tr.). Naprosto stejná situace nastává v případech, kdy určitá změna ve vyjádření skutkových zjištění bude provedena na podkladě rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

O podaném dovolání mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání, neboť byly splněny zákonné podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. října 2011

Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka R o u š a l o v á