USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o
dovolání, které podal obviněný M. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 8 To 476/2019, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 77/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. N. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 T
77/2017, byl obviněný M. N. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle §
222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“),
dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,
kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném
rozsudku.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 222 odst. 3 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 81
odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
3 roků. Dále byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku i trest
zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech
všech obchodních společností a družstev, a to na dobu 2 roků. Týmž rozsudkem
bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné M. S.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak
obviněný, a to proti všem jeho výrokům, jednak státní zástupce v neprospěch
obviněného proti výroku o trestu a také poškozený B. K. a poškozená obchodní
společnost M. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze
dne 23. 6. 2020, sp. zn. 8 To 476/2019, ve vztahu k obviněnému M. N. tak, že
podle § 259 odst. 2, 3 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce doplnil
napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného dalším výrokem, jímž mu uložil
podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100
denních sazeb, přičemž výše jedné denní sazby je 500 Kč, tedy celkem ve výši 50
000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve
stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložen náhradní trest odnětí
svobody v trvání 2 měsíců. Podle § 256 tr. řádu byla odvolání obviněného M. N.
a poškozených zamítnuta.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný M. N. podal proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně
prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v
§ 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. řádu. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů
nesprávně zjistily a vyhodnotily skutkový stav věci, neboť nehodnotily
provedené důkazy tak, aby na jejich základě učinily logická a důsledná skutková
zjištění. V jednání obviněného nelze nalézt žádné znaky úmyslného jednání, ani
důvody k naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele. Obviněný
zdůraznil, že finanční plnění poukázané na jiný účet bylo zcela v souladu se
smluvním ujednáním týkajícím se úhrady závazků obchodní společnosti M.W. (dříve
S.P.), vůči obchodní společnosti FD, a jeho smyslem nebylo někoho poškodit,
protože všechny finanční transakce měly vždy řádné protiplnění, což bylo
doloženo i bankovními výpisy z účtu, svědeckými výpověďmi a mnoha listinnými
důkazy.
5. Podle obviněného neexistuje příčinná souvislost mezi údajně
způsobenou škodou, jeho jednáním a poškozenými. Všechny obchodní aktivity
obviněného byly realizovány standardně s ohledem na danou dobu a nastavené
podnikatelské prostředí. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu
učiněné ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 889/2010. Výše škody byla podle
přesvědčení obviněného stanovena zcela nesprávně, protože u některých plátců
byla platba prokazatelně řešena formou zápočtu, a nelze tak uvažovat o
způsobené škodě. Obviněný má za to, že jde o nesprávné právní posouzení
způsobené škody, a protože výše škody je objektivní podmínkou trestní
odpovědnosti za posuzovaný přečin, nebylo možné uznat obviněného vinným tímto
přečinem.
6. Jak dále obviněný zdůraznil, nemohla být naplněna skutková podstata
přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku ani z obecného hlediska, protože obchodní společnost M.W., v době
daného skutkového děje disponovala majetkem, z něhož se mohli věřitelé případně
uspokojit. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněné ve
věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 1300/2015. Současně obviněný namítl, že soudy
nižších stupňů neprovedly důkazy, které v průběhu trestního řízení navrhoval a
jimiž mohl prokázat svou nevinu. V tomto postupu shledal porušení ústavně
zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces a porušení zásady „rovnosti
zbraní“. Trestní řízení je tedy podle obviněného zatíženo procesní vadou
spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů
rovněž to, že ačkoliv některé z jím navržených důkazů byly formálně provedeny,
jejich obsahem se soudy nezabývaly a nepromítly je do svých hodnotících úvah.
Takový nedostatek má opět povahu opomenutého důkazu, neboť důkaz byl sice
proveden, následně však nebyl nijak hodnocen a ani nebylo zdůvodněno, proč jej
soud odmítl nebo ho považoval za nevěrohodný či nepotřebný.
7. Podle obviněného skutková zjištění uvedená ve výrokové části v
rozsudku soudu prvního stupně neposkytují dostatečný podklad k tomu, aby mohl
být uznán vinným posuzovaným trestným činem. Jde o nesprávné právní posouzení,
neboť popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku tohoto rozsudku neodpovídá
bezezbytku formálním znakům použité skutkové podstaty. Současně s tím obviněný
vytkl, že se nepodařilo prokázat jeho vinu bez důvodných pochybností, a byla
tak porušena „zásada in dubio pro reo“. Dále je podle obviněného neúplná
důkazní situace i ohledně toho, zda nebylo rozhodnuto o totožné věci dvakrát,
když v podstatě stejné jednání obviněného bylo prošetřováno Policií České
republiky, Krajským ředitelstvím Plzeňského kraje, pod č. j.
KRPP-77827/TČ-2018-030080, přičemž zde nebylo zjištěno, že by se obviněný
dopustil nějakého protiprávního jednání. Obviněný je přesvědčen, že se odvolací
soud nevypořádal s jeho obsáhlými námitkami uvedenými v podaném odvolání a
uchýlil se pouze k obecným tezím o jeho nedůvodnosti. Podle obviněného nebyla
prokázána ani subjektivní stránka daného přečinu z hlediska úmyslného zavinění.
8. Obviněný vytkl rovněž další procesní pochybení, protože podle jeho
přesvědčení ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud, ač měl rozhodovat soud
příslušný podle bydliště obviněného, tj. Městský soud v Brně. K tomu dále
uvedl, že není povinností obviněného namítat tuto skutečnost od prvopočátku
trestního řízení, podmínkou je pouze uplatnit takovou námitku v rámci trestního
řízení. Obviněný shledal i porušení svého práva na obhajobu, neboť ze strany
dozorového státního zástupce nebyl obhajobě ani soudu postoupen celý spisový
materiál. Proto namítl i podjatost dozorového státního zástupce Okresního
státního zastupitelství v Břeclavi Mgr. Jana Slaného.
9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 8 To
476/2019, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 9. 2019,
sp. zn. 3 T 77/2017, a aby věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí,
aniž by konkretizoval tento soud.
III. Vyjádření k dovolání
10. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. N.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, ten je
podle názoru státního zástupce omezen toliko na věcnou příslušnost soudu, neboť
otázka místní příslušnosti má být v řízení vyřešena nejpozději před rozhodnutím
soudu ve věci samé (§ 222 odst. 1 věta druhá tr. řádu). Jestliže obviněný vytkl
místní nepříslušnost soudu později, je taková námitka irelevantní. Ve vztahu k
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný
ve svém dovolání z větší části zpochybňuje skutková zjištění, byť některé
námitky mu odpovídají. Jde o námitku, že skutek nenaplňuje znaky daného
trestného činu po objektivní ani subjektivní stránce, neboť nedošlo ke zmaření
uspokojení věřitele, protože dlužník měl dostatek jiných finančních prostředků.
Tyto námitky však státní zástupce nepovažuje za důvodné. Obviněný fakticky
odstranil z majetku dlužníka peněžité pohledávky, když na základě jeho pokynu
se plnění z těchto pohledávek, tedy peněžní prostředky k jejich úhradě, dostaly
nikoli k dlužníkovi, ale do volné dispozice jiného subjektu. V důsledku toho
zůstaly pohledávky věřitelů dlužníka neuspokojeny, přičemž soudy nižších stupňů
postavily závěr o zmaření uspokojení věřitelů na řadě důkazů vzájemně
korespondujících. Jak vyplynulo z výpovědí svědkyň D. D. a G. M., poté, co
obviněný převzal obchodní společnost S.P., později přejmenovanou na M.W. (dále
jen obchodní společnost M.W.), už výroba upadala („v podstatě se přestalo
vyrábět“) a byla převedena na obchodní společnost S.P.M., která z ní měla
příjmy, zatímco náklady šly na vrub první zmíněné společnosti a byla převedena
také její vozidla, takže pozbyla majetek, z něhož by bylo možno uspokojit
věřitele.
11. Dále se státní zástupce vyjádřil k námitce obviněného ohledně
nesprávného zjištění výše způsobené škody. Podle jeho názoru soudy vycházely ze
součtu jen těch částek, které odpovídají skutečně provedeným platbám dlužníků
na účet obchodní společnosti FD, a jen v tomto rozsahu zůstaly pohledávky
věřitelů neuhrazeny. Ve zbývajícím rozsahu šlo o částky, kterých se také týkal
pokyn obviněného k jejich přesměrování, takže ani ty by nebyly použity k
uspokojení věřitelů obchodní společnosti M.W., ale následně nebyly ze strany
dlužníků uhrazeny nebo u nich nakonec došlo místo předpokládané platby k
započtení, takže věřitelům nevznikla škoda v podobě zmenšení majetku dlužníka.
Námitku, podle níž soudy nepřihlédly k obhajobě obviněného a k jeho důkazním
návrhům, nepovažuje státní zástupce za opodstatněnou. Soud prvního stupně se
obsáhle zabýval důkazními návrhy obviněného i důkazy provedenými k jeho návrhu,
jak vyplývá z odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně i odvolacího soudu.
Další námitky obviněného považuje státní zástupce za uplatněné mimo rámec
dovolacích důvodů. To se týká podjatosti dozorujícího státního zástupce,
předání údajně neúplného spisu obhajobě a soudu a šetření Policie České
republiky, Krajského ředitelství Plzeňského kraje, neboť je zřejmé, že opatření
policejního orgánu o odložení věci nemůže představovat překážku věci rozhodnuté.
12. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako
zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
IV./1. Obecná východiska
13. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a
obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
14. Pokud jde o dovolací důvody, obviněný M. N. opřel své dovolání o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. řádu, tedy že ve věci rozhodoval
věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo
samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně, a že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu obsahuje dvě
alternativy. Vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu,
která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s
tou výjimkou, že tato vada není dána, pokud místo samosoudce rozhodoval senát).
Obviněný ovšem ve svém dovolání nenamítal věcnou, ale místní nepříslušnost
soudu prvního stupně, proto takovou námitku nelze podřadit pod uplatněný ani
žádný jiný dovolací důvod. Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud dodává, že
námitku místní nepříslušnosti může obžalovaný učinit jakoukoli formou
stanovenou obecně pro podání a kdykoli v průběhu hlavního líčení, včetně
závěrečné řeči nebo posledního slova, tedy až do doby, než se soud odebere k
závěrečné poradě. Obviněný M. N. však poprvé uplatnil námitku místní
nepříslušnosti soudu prvního stupně až v odůvodnění podaného odvolání ze dne
13. 12. 2019, tedy po skončení hlavního líčení, a proto opožděně. V takovém
případě byl soud prvního stupně naopak povinen podle § 222 odst. 1 věty druhé
tr. řádu věc sám rozhodnout, i kdyby snad dospěl k závěru, že je místně
nepříslušný.
IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
16. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší
soud připomíná, že dovolání, které se o něj opírá, je určeno k nápravě právních
vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Citovaný dovolací důvod se vztahuje na případy,
když skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného
trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může
spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy
nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný
skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí
o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za
situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení
hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
a) Námitky neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu
17. Značná část dovolací argumentace obviněného M. N. ovšem neodpovídá
dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora, a nelze ji podřadit ani pod žádný
jiný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. řádu. Dovolání obviněného
totiž v této části napadá rozsudek odvolacího soudu, resp. i rozsudek soudu
prvního stupně, a vytýká mu vady skutkových zjištění a procesní pochybení při
hodnocení důkazů a utváření skutkového děje, případně zpochybňuje jiný procesní
postup orgánů činných v trestním řízení. Jde zejména o výhrady obviněného,
kterými vytkl nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými
závěry, dále postup soudů při hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením § 2
odst. 6 tr. řádu, podjatost dozorujícího státního zástupce, poukaz na
prošetřování v podstatě totožného jednání obviněného Policií České republiky,
Krajským ředitelstvím Plzeňského kraje, a nepostoupení celého spisového
materiálu obhajobě ani soudu ze strany dozorového státního zástupce. Takové
námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního
posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti
nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno. Naopak,
citoval zejména ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, která mají ryze procesní
charakter. Navíc případné odložení věci údajně prošetřované Policií České
republiky, Krajským ředitelstvím Plzeňského kraje, a týkající se téhož skutku
by nemohlo založit překážku věci rozhodnuté, protože nejde o žádné z
meritorních rozhodnutí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) až k), písm. m), odst. 2
nebo § 11a tr. řádu zakládajících takovou překážku.
18. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Případy, na které dopadá tento
dovolací důvod, je nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na
nesprávném skutkovém zjištění. Nejvyšší soud v řízení o dovolání zásadně
vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v předchozím průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku o vině v rozhodnutích soudů
nižších stupňů, přičemž tento skutkový stav se posuzuje jen z toho hlediska,
zda je právní posouzení skutku v souladu se všemi zákonnými znaky obsaženými v
příslušné skutkové podstatě trestného činu. Východiskem pro zjištění, zda byl
naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou jen
skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená
především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé,
popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem
trestního práva hmotného, ale i jiných právních odvětví. Vzhledem k tomu nemůže
obstát tvrzení obviněného, podle kterého došlo ke zkrácení jeho práva na
spravedlivý proces neprovedením jím navržených důkazů sumarizovaných v podání
ze dne 5. 6. 2020. Obviněný vytkl rovněž porušení „zásady in dubio pro reo“ a
nepřípustnou selekci důkazů svědčících ve prospěch a neprospěch obviněného.
Taková argumentace se ovšem vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení
je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry
soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování a
s hodnocením jimi provedených důkazů. Navíc soudy ve svých rozhodnutích
náležitě vyložily, z jakých důkazů vycházely, jakým způsobem je hodnotily, proč
je takto hodnotily a na podkladě jakých skutkových závěrů učinily odpovídající
právní posouzení. Přitom provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování
skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního
práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a
násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu.
b) Argumentace podřaditelná pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
19. V části svého dovolání obviněný M. N. uplatnil námitky, které
odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jde o
výhrady týkající se nesprávného právního posouzení skutku, neboť podle
obviněného nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu poškození
věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku s ohledem
na chybějící úmyslné zavinění, které je znakem subjektivní stránky tohoto
trestného činu. Dále podle obviněného měla obchodní společnost M.W., majetek
použitelný k uspokojení pohledávek jejích věřitelů a obviněný uplatnil výhrady
i ohledně stanovení výše škody. Nejvyšší soud však tyto námitky nepovažuje za
opodstatněné. Předně je třeba zdůraznit, že obviněný vznesl obdobné námitky již
v řízení před soudem prvního stupně a rovněž v rámci odvolacího řízení, přičemž
jak soud prvního stupně, tak odvolací soud se řádně vypořádaly s argumentací
obviněného, takže lze odkázat na jejich závěry. Podle přesvědčení Nejvyššího
soudu byla rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů právně posouzena
zcela v souladu s normami trestního práva hmotného a je zřejmé, že popsaným
jednáním obviněného skutečně došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty
přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku, zčásti spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
20. Námitka obviněného, jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění
základního znaku subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu poškození
věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku, tedy vytkl chybějící úmyslné
zavinění, je v přímém rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Soudy nižších
stupňů učinily jednoznačný skutkový závěr (na podkladě výsledků dokazování), že
– ve zkratce vyjádřeno – obviněný M. N. v úmyslu vyvést majetek z obchodní
společnosti M.W., dal pokyn spoluobviněné M. S., která zpracovávala její
účetnictví, aby na nově vystavovaných fakturách za dodávky provedené zmíněnou
společností uváděla nové bankovní spojení této společnosti, přičemž skutečným
majitelem tohoto nově uváděného bankovního účtu byla obchodní společnost FD, do
jejíhož majetku přicházely platby určené pro obchodní společnost M.W. a
náležející do jejího majetku. Obviněný tak učinil s vědomím, že tento nový účet
není účtem obchodní společnosti M.W. a že takto dojde bez protiplnění k
vyvedení peněz z majetku této společnosti. Za těchto okolností přichází v úvahu
jediný možný právní závěr, podle něhož obviněný věděl, že svým jednáním může
způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro
případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Navíc ačkoliv se námitka obviněného ohledně jeho úmyslného zavinění formálně
týká hmotně právního posouzení, je z velké části založena na jiné skutkové
verzi, než k jaké dospěly soudy obou stupňů. Obviněný ji sám nakonec formuloval
tak, že jakýkoliv úmysl na straně obviněného nelze vzhledem k okolnostem a k
provedenému dokazování dovodit, což jasně svědčí o skutkové povaze této
námitky. Byť je tedy tato námitka s jistou dávkou tolerance podřaditelná pod
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je zcela
neopodstatněná. Jak již bylo uvedeno výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí,
Nejvyšší soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily
soudy nižších stupňů. Z těchto skutkových zjištění týkajících se přečinu
poškození věřitele a vyjádřených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně není možné učinit jakýkoliv jiný závěr než ten, že se obviněný dopustil
svého jednání přinejmenším v nepřímém úmyslu. Závěr o zavinění obviněného navíc
zcela logicky vyplývá z provedeného dokazování a Nejvyšší soud se v tomto směru
ztotožňuje s úvahami soudů nižších stupňů. Jak výstižně poznamenal ve svém
vyjádření k dovolání i státní zástupce, závěr o zmaření uspokojení věřitelů
postavil soud prvního stupně na řadě navzájem korespondujících důkazů, zejména
výpovědí zaměstnanců obchodní společnosti M.W. V daném případě tedy došlo ke
zmaření uspokojení pohledávek věřitelů této společnosti (byť to zčásti nebylo
dokonáno), a to právě v důsledku jednání obviněného, jímž přesunul její majetek
do jiné obchodní společnosti bez získání náležité protihodnoty a ke škodě
jejích věřitelů.
21. Za neopodstatněnou považuje Nejvyšší soud také námitku obviněného,
podle níž byla výše škody stanovena zcela nesprávně, protože u některých z
plátců byla platba prokazatelně řešena formou zápočtu, takže byla nesprávně
stanovena údajná škoda též u ostatních poškozených a peněžní částky, které
uplatnili jako náhradu škody v adhezním řízení, z větší části neodpovídají
realitě. Soud prvního stupně provedl velmi obsáhlé dokazování, na základě
kterého dospěl k přesvědčivým a logickým skutkovým zjištěním, z nichž vyplývá i
správná výše způsobené škody. Jak je jednoznačně patrné z výrokové části
rozsudku soudu prvního stupně, obviněný úspěšně vyvedl z majetku obchodní
společnosti M.W. peněžní částku ve výši 2 354 297,09 Kč, což je součet všech
peněžních částek skutečně zaslaných na údajně nový bankovní účet, který však
byl ve skutečnosti účtem obchodní společnosti FD. Peněžní prostředky ve zmíněné
výši zaslali na tento účet dlužníci obchodní společnosti M.W., které však
obviněný v podstatě uvedl v omyl, pokud jim nesdělil, že ve skutečnosti jde o
účet obchodní společnosti FD. Obviněným namítané zápočty některých peněžních
částek pak soud prvního stupně zohlednil, když co do částky ve výši 1 510
563,14 Kč bylo jednání obviněného kvalifikováno pouze jako pokus trestného činu
poškození věřitele, což zcela odpovídá zákonu. V této částce jsou totiž
zahrnuty jednak jednotlivé zápočty mezi dlužníky a obchodní společností M.W. a
jednak též částky, které někteří její dlužníci neuhradili. Bez významu je pak
tvrzení obviněného o nereálnosti výše nároků na náhradu škody, které poškození
uplatnili v adhezním řízení, neboť všichni poškození byli se svými nároky
odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, tudíž o jejích nárocích nebylo v
tomto trestním řízení vůbec věcně rozhodnuto.
22. Pokud jde o námitku obviněného, že obchodní společnost M.W. v době
posuzovaného skutkového děje disponovala majetkem, z něhož mohli její věřitelé
uspokojit své pohledávky, protože obdržela finanční prostředky zejména od
obchodní společnosti FD, je takové tvrzení vyvráceno zejména provedeným
dokazováním soudu prvního stupně, jak vyplývá z obsáhlého odůvodnění jeho
rozsudku ze dne 11. 9. 2019, a to zejména z části pod bodem 30. tohoto
odůvodnění. Jak bylo jednoznačně prokázáno, vyvedením finančních prostředků z
majetku obchodní společnosti M.W. došlo de facto k paralyzování této
společnosti, která nebyla schopna plnit své závazky vůči svým věřitelům, což
vyústilo až v insolvenční řízení vedené ve vztahu k ní (její úpadek byl zjištěn
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. KSBR 37 INS
21058/2014). V důsledku jednání obviněného došlo k odčerpání finančních
prostředků z dispozice obchodní společnosti M.W., a ke způsobení škody
věřitelům této společnosti – obchodním společnostem GE Power, s. r. o. (dříve
Alstom, s. r. o.), a M. (dříve J.), a podnikateli B. K., neboť obchodní
společnost M.W., jako dlužník již nebyla schopna uhradit pohledávky těchto
věřitelů. Námitka obviněného, v níž tvrdí opak, je tedy neopodstatněná.
V. Závěrečné shrnutí
23. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že obviněný M. N. podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně
dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež sice do jisté míry
odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Ostatní námitky
obviněného pak neodpovídají uplatněným, ani žádným jiným důvodům dovolání.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde
totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě
spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření
dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení
provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
24. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout
tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu