U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2012
o dovolání, které podal obviněný F. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 4 To 24/2012, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61
T 26/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Č. o d m í t
á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 30. 1. 2012, sp. zn.
61 T 26/2011, byl obviněný F. Č. odsouzen za zločin zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr.
zákoník“), a podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest odnětí
svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou
podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Na podkladě odvolání, které proti citovanému rozsudku podal obviněný,
rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 4 To
24/2012, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek
soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl
tak, že obviněného F. Č. uznal vinným ve stejném rozsahu jako soud prvního
stupně, upřesnil popis skutkových okolností ve výroku o vině a kvalifikoval je
znovu jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240
odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to Vrchní soud v Olomouci obviněnému uložil trest
odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst.
2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný F. Č. dovolání
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Šabršuly. Svůj mimořádný opravný
prostředek obviněný podal v rozsahu výroku o vině i o trestu a uplatnil
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na
jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v úvodu svého podání vyslovil názor, že orgány činné v
trestním řízení jej obvinily jen na podkladě trestního oznámení Finančního
úřadu v Uherském Hradišti a v podstatě pouze převzaly výsledky jejich daňové
kontroly. Znovu vyloučil, že by jeho podnikání mělo být protizákonné, veškeré
jím deklarované vývozy zboží se fakticky uskutečnily a závěr soudů o jejich
fiktivnosti vychází podle přesvědčení obviněného z nedostatečně provedeného
dokazování a z nesprávné interpretace opatřených důkazů. Upozornil na
nesprávnosti v tvrzení soudů týkající se nutnosti stanovit výši daně z přidané
hodnoty na základě pomůcek, neboť se tak stalo u daně z příjmů fyzických osob.
Dále poukázal na zprávu společnosti Goodwill Partner, s. r. o., která na jeho
žádost zpracovala analýzu správnosti závěrů správce daně. Výsledky daňové
kontroly jsou podle odborného posouzení zatíženy vadami, kontrola měla být
provedena důsledněji a dokonce se objevily nové důkazy, na jejichž základě
jmenovaná společnost vypracovala pro obviněného návrh na obnovu daňového
řízení. Obviněný se proto domnívá, že v dané věci nebyla prokázána jak
subjektivní tak ani objektivní stránka trestného činu, z něhož byl obžalován.
Dožadoval se podobnosti s věcmi, které byly řešeny Ústavním soudem a označil
konkrétní rozhodnutí, v nichž Ústavní soud formuloval povinnost soudů vykládat
rozumné pochybnosti ve prospěch obviněného, nutnost prokázat vinu mimo
jakoukoli pochybnost a princip zákazu deformace důkazů. Závěrem svého dovolání
obviněný zpochybnil vznik škody jako jednoho ze znaků skutkové podstaty, bez
níž nemůže existovat ani „příčinná souvislost mezi jednáním a údajným
následkem“. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, a aby přikázal
tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby Nejvyšší
soud přerušil výkon trestu odnětí svobody obviněného podle § 265o odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného F. Č. vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
JUDr. Pavla Kučery. Podle jeho přesvědčení bylo dokazování v daném případě
provedeno v dostatečném rozsahu a pokud soudy učinily skutková zjištění popsaná
ve výroku napadeného rozsudku, nelze jakkoli zpochybnit správnost užité právní
kvalifikace trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Většina dovolacích námitek neodpovídá
uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť jimi obviněný napadá skutek, k němuž soudy
dospěly. Pokud dovolatel vytkl nedostatek subjektivní a objektivní stránky,
jsou podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství důvodu znaky
citovaného zločinu zcela naplněny. Již samotný způsob spáchání činu svědčí o
přímém úmyslu obviněného a zjištěné jednání evidentně bylo příčinou škodlivého
následku spočívající ve zkrácení jeho daňové povinnosti. Státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný F. Č. podal dovolání jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím
svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr.
ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§
265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1
tr. ř.).
Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřuje k nápravě vad
spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Jeho
prostřednictvím je tak možné namítat, že skutek, jímž byl obviněný uznán
vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy
nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné
nesprávné hmotně právní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou
skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni
dopadalo. V rámci řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem,
jímž lze zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudu, není možné se dožadovat změny
skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud je při projednání
dovolání zásadně vázán skutkovým stavem, který se stal podkladem pro napadené
rozhodnutí, a je vyjádřen ve výroku o vině. Otázka rozsahu dokazování i způsobu
hodnocení jednotlivých provedených důkazů soudy tak nemůže být předmětem
dovolacího přezkumu. Jedná se o procesní postup soudů upravený v ustanoveních §
2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 a násl. tr. ř. Přestože
některé procesní vady lze napravovat v rámci dovolacího řízení, nespadají sem
otázky rozsahu a hodnocení dokazování. Navíc uvedené procesní pochybení musí
být dovolatelem vytýkáno prostřednictvím jiných důvodů dovolání [např. § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], nikoli důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z uvedeného výkladu rozsahu dovolání, který opakovaně ve svých rozhodnutích
akceptoval i Ústavní soud (např. usnesení ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS
95/04, publikované pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu), vyplývá, že naprostá převaha dovolacích argumentů, jimiž se obviněný F.
Č. snažil zpochybnit napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i jemu
předcházející řízení, nenaplňuje uplatněný dovolací důvod. Navíc obsah dovolání
prakticky odpovídá výhradám, které obviněný zahrnul již do svého řádného
opravného prostředku – odvolání. Jeho dovolací námitky jsou formulovány z
převážné části tak, jakoby se neseznámil s odůvodněním napadeného rozsudku
odvolacího soudu. Vrchní soud v Olomouci totiž fakticky odpověděl na veškeré
pochybnosti, resp. vady, které vyslovil obviněný znovu v dovolání, a naprosto
vyčerpávajícím způsobem, přesvědčivě a zcela srozumitelně vysvětlil, proč je
odmítl a v podstatě se ztotožnil se zásadními závěry soudu prvního stupně.
Úvahy, jimiž vrchní soud v napadeném rozhodnutí vyjádřil své stanovisko k
obhajobě obviněného, v podstatě nemá Nejvyšší soud důvod jakkoli zpochybnit.
Jsou založeny na jasných a naprosto logických argumentech, které vyplynuly z
veškerého ve věci provedeného dokazování. Pokud by soudy vycházely z tvrzení
obviněného, nemohly by se opřít o zjištění, vzešlé z obsahu jednotlivých
důkazů. Obviněný totiž v rámci svých námitek vyjadřuje nespokojenost se
způsobem hodnocení důkazů a domáhá se jiného výkladu, než jaký zvolily soudy
nižších stupňů. V podstatě žádný argument obviněného nezpochybňuje hmotně
právní posouzení skutku, nýbrž se snaží modifikovat skutkové závěry, o které
soudy opřely svá odsuzující rozhodnutí. Z hlediska charakteru a účelu
dovolacího řízení se proto jedná se o nepřípustný požadavek na změnu skutkových
zjištění, jemuž nebylo možné vyhovět. Nejvyšší soud předesílá, že podle své
vlastní praxe vyjádřené např. v usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo
86/2002, publikovaném pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve
svazku 17, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již
v řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se dostatečně a správně vypořádaly,
jde zpravidla o dovolání neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Je běžnou praxí, že podnětem k zahájení trestního stíhání v trestných
činech postihujících protiprávní jednání subjektů daně, jsou sdělení či přímo
trestní oznámení příslušných finančních úřadů jako správců daně. Stejně tomu
bylo i ve věci obviněného F. Č., přičemž žádné pochybnosti svědčící o jakékoli
snaze jej perzekuovat, nevzbuzuje ani skutečnost, že důvodem provedení daňové
kontroly podnikání obviněného jako fyzické osoby byla žádost o mezinárodní
spolupráci rumunského správce daně, s nímž měl obviněný obchodovat. Až v
průběhu daňové kontroly, mimochodem velice důkladně a pečlivě vedené, vyšly
najevo nesrovnalosti o obchodních transakcích, které obviněný F. Č. deklaroval
v rámci svých přiznání k dani z přidané hodnoty, jíž byl v rozhodné době
plátcem. Jestliže soudy obou stupňů čerpaly informace mj. i ze zpráv Finančního
úřadu v Uherském Hradišti, není možné takovému postupu cokoli vytknout, neboť
především soud prvního stupně provedl vlastní dokazování, v jehož rámci použil
jako listinné důkazy v trestním spise založené podklady správce daně, a
odvolací soud považoval rozsah důkazů za dostatečný. K žádosti obviněného
doplnil dokazování o zprávu společnosti Goodwill Partner, s. r. o., a řádně
odůvodnil, proč dalším návrhům na doplnění dokazování nevyhověl (srov. str.
16, 17 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci). Rovněž s výhradou vůči té části
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně týkající se vyměření daňové povinnosti
na podkladě pomůcek, se odvolací soud dostatečně vypořádal. Na straně 20 svého
rozsudku vysvětlil, že zjištěná nesrovnalost ve vyjádření nalézacího soudu
neovlivnila celkovou správnost o existenci a výši zkrácení daně z přidané
hodnoty v rozhodném období. V navazující části odůvodnění napadeného rozsudku
se vrchní soud vypořádal s obsahem vyjádření společnosti Goodwill Partner, s.
r.o., k průběhu daňové kontroly obviněného podnikajícího jako fyzická osoba.
Nejvyšší soud opětovně nemá v podstatě co dodat k vyjádřeným úvahám s tím, že
pokud dovolatel podal návrh na povolení obnovy řízení v dané trestní věci, jde
o jeho zákonné právo, o němž bude rozhodovat soud prvního stupně jako soud
věcně příslušný. Bude tudíž záležet pouze na posouzení tohoto soudu, zda uzná
naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení, jak jsou definovány v ustanovení
§ 278 tr. ř.
K té části dovolání, v níž obviněný tvrdil, že v jeho případě nedošlo k
naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu, resp. zločinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, Nejvyšší soud připomíná, že tento zločin spáchá ten, kdo ve větším
rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní
pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na
některé z těchto povinných plateb a uvedený čin spáchá ve velkém rozsahu
(nejméně o 5.000.000,- Kč).
Obviněný spáchal čin v podstatě tím, že jako fyzická osoba podnikající pod
jménem F. Č. se sídlem podnikání T. čp. …, okres Uherské Hradiště, registrovaný
nejprve jako čtvrtletní a poté měsíční plátce daně z přidané hodnoty, vědom si
toho, že ke zdanitelným plněním fakticky vůbec nedošlo, v úmyslu zkrátit daň z
přidané hodnoty, podával v obdobích označených ve výroku o vině napadeného
rozsudku přiznání k dani z přidané hodnoty, v nichž v rozporu s ustanoveními §
21 odst. 1 a § 64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve
znění účinném v době činu, neoprávněně deklaroval dodání zboží v celkové
hodnotě 35.036.395,- Kč do jiného členského státu Evropské unie ve výroku
označeným odběratelům, a snížil tak svou daňovou povinnost na dani z přidané
hodnoty v celkové výši nejméně 6.638.172,- Kč.
Ze skutkového stavu, jak je poměrně podrobně popsán ve výroku rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci, a rozveden v jeho odůvodnění, vyplývá, že obviněný F. Č.
dosáhl snížení své daňové povinnosti u tohoto druhu daně na podkladě fiktivních
obchodních transakcí, jimiž předstíral vývoz zboží do zahraničí. Jedná se o
jeden z typických případů, jimiž lze spáchat trestný čin podle § 240 tr.
zákoníku a skutkové okolnosti tak, jak jsou vyjádřeny v odsuzujícím výroku o
vině napadeného rozsudku, zahrnují veškeré zákonné znaky kvalifikované skutkové
podstaty tohoto trestného činu, tj. včetně velkého rozsahu. Vzhledem k tomu, že
tento kvantifikační znak je v podstatě vyjádřitelný jen v penězích, lze použít
hlediska stanovená v § 138 odst. 1 tr. zákoníku (srov. č. 20/2002-I. Sb. rozh.
tr.). Způsob spáchání činu obviněným, tj. aktivní činnost spočívající v
předstírání skutečností, které se nestaly, nedovoluje jiný závěr ve vztahu k
subjektivní stránce činu, než že obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu § 15
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Součástí skutkových zjištění tak byla i ta část
jednání obviněného, kterou realizoval svůj úmysl snížit svou daňovou povinnost
předkládáním daňových přiznání, jejichž součástí učinil i předmětné fiktivní
vývozy zboží mimo území České republiky, v důsledku čehož mu byla vyměřena
nižší daň z přidané hodnoty, než k jaké byl jako subjekt této daně ve
skutečnosti povinen, pokud by nejednal protiprávně. (Srov. např. č. 22/2005-I.
Sb. rozh. tr.)
V závěru svého dovolání obviněný označil některá rozhodnutí Ústavního soudu,
jimiž se snažil podpořit svou výhradu jednak k rozsahu provedeného dokazování,
jednak i ke způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Nad rámec již
uvedeného Nejvyšší soud jen doplňuje, že v předmětné trestní věci soudy zcela
vyhověly zákonné povinnosti stanovené v § 2 odst. 5 tr. ř., tj. zjistily
skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je
nezbytný pro jejich rozhodnutí. Jedná se o vyjádření principu nezávislosti
soudů zakotvený v čl. 82 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. Ani Ústavní soud ve svém rozhodování nezpochybnil oprávnění soudů
uvážit, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Není
povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům, přičemž za situace, když soud
zdůvodní odmítnutí doplnění dokazování, vyjadřuje tím uvedenou zásadu
nezávislosti, která ale současně musí být realizována při respektování
základních práv obviněného. O takový případ se jednalo právě v trestní věci
obviněného F. Č., neboť v rámci trestního řízení byl proveden dostatek důkazů k
rozhodnutí o podané obžalobě, odmítnutí návrhů na doplnění dokazování soudy
náležitě a především přesvědčivě zdůvodnily. Jak se rovněž vyjádřil Ústavní
soud v usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, nemůže být při
uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) rozsah dokazování
bezbřehý, soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem „nezbytným pro
rozhodnutí“. Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na
rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale jen právo na spravedlivé soudní
řízení.
Nejvyšší soud tak nemá pochybnosti o správnosti právního posouzení zjištěných
skutkových okolností v trestní věci obviněného F. Č.. Dovolání, které podal
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, proto posoudil jako nedůvodné. Z
velké části jeho dovolací námitky ani neodpovídaly uplatněnému dovolacímu
důvodu, a pokud ano, musel je Nejvyšší soud odmítnout jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával
zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu
předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
S ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud nerozhodoval o
návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová