ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2020 v senátě
složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Roušalové a soudců JUDr. Františka
Púryho, Ph.D., a JUDr. Bc. Jiřího Říhy, Ph.D., dovolání obviněných J. Ch., nar.
XY ve XY, trvale bytem XY, a R. Ch., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaná
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 1 To
33/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně –
pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 13/2018, a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se z podnětu dovolání obou obviněných v celém
rozsahu zrušují rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2019, sp. zn.
1 To 33/2019, a rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18.
3. 2019, sp. zn. 68 T 13/2018.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se současně zrušují také další rozhodnutí
obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 1 tr. řádu se ve věci rozhoduje tak, že obvinění
1. J. Ch.,
nar. XY ve XY, trvale bytem XY,
2. R. Ch.,
nar. XY v XY, trvale bytem XY,
jsou vinni,
že
v době nejméně od 1. 1. 2009 v XY po vzájemné společné dohodě v úmyslu
neoprávněně obohatit obchodní společnost P., se sídlem XY, IČ: XY, o finanční
prostředky v celkové výši 11 121 044 Kč získané ze souhrnného rozpočtu
Evropského společenství ve výši 85 % a z prostředků státního rozpočtu České
republiky ve výši 15 % od poskytovatele Ministerstva průmyslu a obchodu České
republiky, se sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, IČ: 476 09 109 (dále též
„poskytovatel“), přidělené rozhodnutím poskytovatele ze dne 17. 12. 2008, č. j.
1030-08/2.2RV01-659/08/08200, v rámci operačního programu „Podnikání a inovace
(OPPI)“, za účelem realizace projektu číslo 2.2 RV 01/659 pod názvem „Zvýšení
kapacity výroby firmy J. Ch. – P.“, CZ.1.03/2.2.00/11.00659, ve prospěch
příjemce ? J. Ch. podnikajícího na základě živnostenského oprávnění pod
obchodním názvem J. Ch. ? P., se sídlem XY, IČ: XY, který požádal dne 28. 7.
2007 prostřednictvím zplnomocněné obchodní společnosti BM asistent, s. r. o.,
se sídlem Jeremenkova 1142/42, Olomouc, IČ: 267 96 350, o poskytnutí dotačních
prostředků prostřednictvím obviněného R. Ch. jako kontaktní osoby, který s
poskytovatelem vedl za fyzickou osobu J. Ch. ? P. veškerou komunikaci a
poskytoval informace a podklady, a to v elektronickém systému „eAccount“
spravovaném Agenturou pro podporu podnikání a investic CzechInvest,
přičemž oba obvinění věděli, že ke dni 1. 1. 2009 obviněný J. Ch. jako
podnikající fyzická osoba převedl svůj podnik J. Ch. – P. jako nepeněžitý vklad
do obchodní společnosti P., o čemž byl sepsán notářský zápis č. NZ 1/2009 ze
dne 1. 1. 2009,
a ačkoli obvinění J. Ch. a Bc. J. Ch. věděli, že poskytovatel dotace
nesouhlasil se změnou v subjektu příjemce dotace a podle platných podmínek
stanovených v rozhodnutí o poskytnutí dotace nebylo možné takovou změnu provést
bez souhlasu poskytovatele,
přesto dne 20. 4. 2010 v podané žádosti o platbu dotace v celkové výši 11 121
044 Kč byl jako žadatel uveden obviněný J. Ch. jako fyzická osoba J. Ch. – P.,
a současně bylo požádáno, aby poskytovatel zaslal finanční prostředky na
bankovní účet číslo XY vedený u Raiffeisenbank, a. s., který původně byl veden
na fyzickou osobu J. Ch. ? P., a byl též označen v žádosti o poskytnutí dotace
ze dne 28. 7. 2007, avšak po vložení podniku fyzické osoby do obchodní
společnosti P., se stala jeho majitelem společnost s ručením omezeným, a dne 7.
5. 2010 byly peněžní prostředky ve výši 11 121 044 Kč zaslány na uvedený
bankovní účet,
tímto společným jednáním způsobili obvinění J. Ch. a R. Ch. poškozené České
republice zastoupené Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky celkovou
škodu ve výši 11 121 044 Kč, z toho v rámci rozpočtu spravovaného Evropskou
unií škodu ve výši 85 % z této částky, tedy 9 452 887 Kč a v rámci státního
rozpočtu České republiky škodu ve výši 15 %, tedy 1 668 157 Kč,
tedy
jednak v žádosti o poskytnutí dotace uvedli nepravdivé údaje, a tím způsobili
škodu velkého rozsahu,
jednak uvedli v dokladech nepravdivé údaje vztahující se k výdajům souhrnného
rozpočtu Evropských společenství, a tím umožnili nesprávné použití finančních
prostředků z takového rozpočtu, a takovým činem způsobili škodu velkého rozsahu,
tím spáchali
oba obvinění
jednak zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku ve znění zákona č. 306/2009 Sb., (dále jen ve
zkratce „tr. zákoník“),
jednak zločin poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260
odst. 1, 5 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
a odsuzují se
každý z obviněných podle § 212 odst. 6, § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr.
zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku.
Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku se oběma obviněným
podmíněně odkládá výkon trestu na zkušební dobu 2 roků.
Podle § 229 odst. 1 tr. řádu se poškozená Česká republika – Ministerstvo
průmyslu a obchodu České republiky, se sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1,
odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 3.
2019, sp. zn. 68 T 13/2018, byli obvinění J. Ch. a R. Ch. uznáni vinnými
zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku (bez
označení znění, z něhož soud prvního stupně vycházel) spáchaným v jednočinném
souběhu se zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst.
2, 5 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to
byli oba obvinění odsouzeni podle § 212 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání tří let, pro jehož výkon je soud zařadil podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně byl oběma obviněným podle
§ 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu
funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích
rovněž ve stejné výměře, a to na dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu soud
rozhodl v adhezním řízení tak, že oběma obviněným uložil povinnost nahradit
společně a nerozdílně škodu České republice zastoupené Ministerstvem průmyslu a
obchodu České republiky, Na Františku 1039/32, Praha 1, ve výši 11 121 044 Kč.
2. Podkladem odsuzujícího výroku o vině obou obviněných byla následující
stručně uvedená skutková zjištění: obviněný J. Ch. jako fyzická osoba
podnikající na základě živnostenského oprávnění pod názvem J. Ch. – P., se
sídlem XY, IČO: XY, požádal dne 28. 7. 2007 Ministerstvo průmyslu a obchodu,
sekci strukturálních fondů (dále též jen „MPO“) prostřednictvím zplnomocněné
obchodní společnosti BM asistent, s. r. o., o poskytnutí dotačních prostředků z
„Operačního programu Podnikání a inovace (OPPI)“, které získal na základě
rozhodnutí o poskytnutí účelové dotace vydaného MPO dne 17. 12. 2008, a to na
realizaci projektu „Zvýšení kapacity výroby firmy J. Ch. – P.“, přičemž
následně porušil podmínky uvedené v tomto rozhodnutí zásadním způsobem, neboť
bez vědomí poskytovatele dotace dne 1. 1. 2009 převedl podnik fyzické osoby J.
Ch. – P. jako nepeněžitý vklad do obchodní společnosti P., v níž byli J. Ch. a
R. Ch. společníky, přestože věděl, že změny mezi fyzickou a právnickou osobou
podle platných podmínek o poskytnutí dotace nebylo možné provést, jelikož se
nejednalo o právní nástupnictví v souladu s § 14 zákona č. 218/2000 Sb., o
rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová
pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 218/2000 Sb.“ nebo
„zákon o rozpočtových pravidlech“), dále dne 20. 4. 2010 na základě žádosti
obviněného J. Ch. o vyplacení dotace ve výši 11 121 044 Kč byly tyto finanční
prostředky dne 7. 5. 2010 převedeny na bankovní účet vedený u Raiffeisenbank,
a. s., původně vedený na jeho firmu, ačkoli obviněný věděl, že majitelem účtu
se po převodu fyzické osoby stala obchodní společnosti P., která byla založena
již dne 16. 11. 2017 za účelem pokračování podnikatelské činnosti fyzické osoby
J. Ch.,
a obviněný R. Ch. jako jednatel a společník obchodní společnosti P., se sídlem
XY, IČ: XY (dále též jen „P.“) a jako kontaktní osoba vedená v žádostech o
poskytnutí a vyplacení dotačních prostředků fyzické osobě podnikající pod
názvem J. Ch. – P., vedl veškerou komunikaci s poskytovatelem předmětné dotace,
připravoval veškeré podklady pro zplnomocněnou obchodní společnost BM asistent,
s. r. o., nezbytné k vyřízení účelové dotace, a to v elektronickém systému
„eAccount“ spravovaného Agenturou pro podporu podnikání a investic CzechInvest,
rovněž s jeho souhlasem došlo dne 1. 1. 2009 k převodu podniku fyzické osoby J.
Ch. – P. včetně technologie pořízené z bankovních úvěrů na obchodní společnost
P., ačkoli takovou změnu nedovolovaly podmínky obsažené v rozhodnutí o
poskytnutí účelové dotace, následně byly na podkladě žádosti o platbu dotační
prostředky převedeny na bankovní účet obchodní společnosti P.,
a tímto jednáním oba obvinění způsobili České republice, Ministerstvu průmyslu
a obchodu České republiky, celkovou škodu ve výši 11 121 044 Kč, z toho v rámci
rozpočtu spravovaného Evropskou unií ve výši 85 %, tj. 9 452 887 Kč a v rámci
státního rozpočtu České republiky ve výši 15 %, tj. 1 668 157 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění, o
nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 1 To
33/2019, tak, že z podnětu obou odvolání nejprve podle § 258 odst. 1 písm. f),
odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody
ohledně obou obviněných. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu vrchní soud nově rozhodl
tak, že podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněnému R. Ch. povinnost
nahradit škodu České republice, Ministerstvu průmyslu a obchodu, ve výši 11 094
184,65 Kč, která představuje zbývající částku nevrácené dotace. V ostatních
výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Dovolání obviněných
4. Obvinění J. Ch. a R. Ch. podali proti citovanému rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci dovolání, a to v jednom podání prostřednictvím společného
obhájce Mgr. Ladislava Popka, které následně doplnili prostřednictvím obhájce
Mgr. Lukáše Wimětala. Obviněný R. Ch. napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci
jak v jeho výroku, jímž znovu rozhodl o jeho povinnosti nahradit škodu České
republice, Ministerstvu průmyslu a obchodu, ve výši 11 094 184,65 Kč, a oba
obvinění pak napadli výrok, podle něhož byly ponechány beze změny ostatní
výroky rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně. Oba obvinění
uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Oba obvinění shodně namítli, že jim nelze vytýkat porušení ustanovení
§ 14 zákona o rozpočtových pravidlech, neboť toto ustanovení ve znění
citovaného zákona účinného k 1. 1. 2009, ani k datu 10. 4. 2010 neupravovalo
otázku právního nástupnictví příjemce dotace. Rovněž ani jiné ustanovení tohoto
zákona ve znění účinném v době údajného spáchání obou zločinů neřešilo tuto
spornou otázku. Až po přijetí novely zákona o rozpočtových pravidlech
(provedené zákonem č. 465/2011 Sb., s účinností od 30. 12. 2011 – poznámka
Nejvyššího soudu), došlo k doplnění právní úpravy o ustanovení § 14a, který
však pouze stanovil podmínku předchozího souhlasu poskytovatele dotace s
přechodem práv na poskytnutí dotace, a to jen pro případ, kdy původním
příjemcem dotace byla obchodní společnost nebo družstvo. O takovou situaci však
v projednávané věci nešlo, neboť obviněný J. Ch. se stal příjemcem dotačních
prostředků jako podnikající fyzická osoba. Vzhledem k tomu nemůže obstát závěr
soudů obou stupňů, podle něhož změny mezi fyzickou osobou a právnickou osobou
podle jasně stanovených podmínek o poskytnutí dotace nebylo možné provést,
neboť se nejednalo o právní nástupnictví ve smyslu § 14 zákona č. 218/2000 Sb.
Navíc obviněný R. Ch. nebyl ani žadatelem ani příjemcem dotace, tudíž logicky
nemohl být vázán jakýmikoliv podmínkami poskytnutí dotace, byť je navíc
evidentní, že nebyly stanoveny v § 14 zákona o rozpočtových pravidlech.
Obviněný J. Ch. sice byl vázán podmínkami rozhodnutí poskytovatele dotace,
avšak jejich porušení mu rovněž nelze vytýkat, neboť nepřevedl jednotlivá práva
a povinnosti vyplývající z rozhodnutí o poskytnutí dotace. Tento obviněný
vložil svůj podnik jako nepeněžitý vklad do obchodní společnosti P., což neměl
zapovězeno zákonem, ani jiným právním předpisem či podmínkami rozhodnutí o
poskytnutí dotace. Naopak obviněný J. Ch. postupoval v souladu s § 59 odst. 5
ve spojení s § 477 odst. 1, 2, 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku,
ve znění účinném v době spáchání skutku. V této souvislosti zmínil obviněný J.
Ch. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4574/2015, v
němž bylo mj. konstatováno, že zákon neponechává na vůli smluvních stran, na
které závazky se prodej podniku, či jeho části, vztahuje a na které nikoli; v
takovém případě by šlo o převod, nikoliv o přechod práv. V rozporu s tímto
výkladem je pak podle obviněných úvaha vrchního soudu v rozsudku napadeném
dovoláními, podle níž nešlo o převod práv, ale jen o automatický přechod
související s převodem podniku do obchodní společnosti. Přitom soud pominul, že
v posuzovaném případě obviněný J. Ch. nepřeváděl podnik, nýbrž jej vložil jako
nepeněžitý vklad do obchodní společnosti P., tudíž nebylo soudy vyvráceno, že
současně s tím došlo také k přechodu pohledávky na čerpání dotace na jmenovanou
obchodní společnost.
6. Dále oba obvinění poukázali na to, že Ministerstvo průmyslu a obchodu
České republiky poskytlo dne 7. 5. 2010 předmětnou dotaci na bankovní účet
obchodní společnosti P., ačkoliv mu nejpozději od 16. 3. 2010 bylo známo, že
obviněný J. Ch. realizoval vklad svého podniku ke dni 1. 1. 2009. Poté po dobu
dalších sedmi let neučinilo ministerstvo žádný úkon, jímž by uvedený postup
obviněných zpochybnilo. Oba obvinění tudíž mohli důvodně předpokládat, že
realizací vkladu podniku obviněného J. Ch. do obchodní společnosti P., nebyl
porušen žádný předpis, nebo závazky příjemce dotace vyplývající z rozhodnutí o
jejím poskytnutí. Současně oba obvinění zdůraznili, že jmenovaná obchodní
společnost nadále plnila povinnosti příjemce dotace a naplňovala její účel po
celou dobu tzv. udržitelnosti projektu. Stejně tak nebyl nikdo z dotačních
prostředků obohacen, veškeré finanční prostředky byly použity na úhradu
účelových bankovních úvěrů, z nichž byla pořízena technická zařízení v souladu
s dotačními podmínkami.
7. Posledně uvedený argument rozvedli oba obvinění v doplňujícím podání
prostřednictvím Mgr. Lukáše Wimětala. Poukázali přitom na znění skutkových
podstat obou zločinů, za které byli odsouzeni. Oba zločiny jsou určeny k
postihu při nakládání s dotačními prostředky mimo rámec účelu, k jehož naplnění
byly poskytnuty. Taková situace však u obviněných nenastala, neboť nakoupili
nové technologie a veškeré dotační prostředky byly spotřebovány právě na tento
jediný účel. V takovém případě, v němž došlo pouze k nedodržení jedné z
formálních podmínek stanovených v rámci rozhodnutí o dotaci, nebylo nutné
použít prostředky trestního práva k postihu obviněných a uložit jim
několikaleté tresty odnětí svobody. V této souvislosti obvinění rovněž
zpochybnili výrok o náhradě škody, neboť nakoupené stroje umožnily zvýšení
výrobní kapacity, tím i zaměstnanost v regionu a morálním i fyzickým
opotřebením za uplynulou dobu se jejich hodnota výrazně snížila. Přitom samotný
nárok na poskytnutí dotace nebyl sporný a dotační prostředky byly použity v
souladu s prvotním záměrem žadatele a účelem, pro jaký je poskytovatel přidělil.
8. Závěrem svých dovolání oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud
zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci včetně obsahově navazujících
rozhodnutí a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovoláním a repliky obviněných
9. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství, podle jehož názoru sice dovolací námitky obviněných
odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak
nejsou opodstatněné.
10. Státní zástupce považoval za nepřípadnou výhradu proti porušení
zákona o rozpočtových pravidlech, neboť zpochybněné ustanovení § 14 odst. 3
písm. g) tohoto zákona bylo účinné v době spáchání činu, a to až do 31. 7.
2012. Podle jeho znění byl poskytovatel dotace zmocněn k rozšíření výčtu
podmínek pro příjemce dotace nad rámec zákonných podmínek, jak se stalo i v
posuzované věci. Není pochyb o tom, že v době přijetí dotačních prostředků již
bankovní účet, na který byly poukázány, v rozhodné době patřil jinému subjektu
(obchodní společnosti P.), než jakému byla dotace poskytnuta, tj. obviněnému J.
Ch. jako fyzické osobě, podnikající pod názvem J. Ch. – P.. Podle podmínek
obsažených v rozhodnutí o poskytnutí dotace nebyl příjemce dotace oprávněn
převést práva a povinnosti z něho vyplývající na jiný subjekt. Takovým
nedovoleným postupem se podle státního zástupce stal rovněž realizovaný
nepeněžitý vklad podniku obviněného J. Ch. – P. do obchodní společnosti P.
Nelze proto přisvědčit námitce obviněných, podle níž nedošlo k porušení
dotačních podmínek zakazujících příjemci dotace převést práva a povinnosti
vyplývající z rozhodnutí o poskytnutí účelové dotace na jiný subjekt.
11. Rovněž námitka obviněného R. Ch., který nebyl formálním žadatelem
ani příjemcem dotace, nemůže podle státního zástupce obstát. Zákon nevyžaduje u
obou zločinů podle § 260 odst. 2, 5 a § 212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku,
aby jejich pachatelem byl nositel nějaké zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo
postavení ve smyslu § 114 odst. 1 tr. zákoníku, tudíž jím může být kterákoli
trestně odpovědná osoba, stejně tak spolupachatelem.
12. Pokud obvinění svou výhradou o projevu konkludentního souhlasu
Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky s provedenou změnou způsobu
podnikání příjemce dotace mínili splnění podmínek pro okolnost vylučující
protiprávnost činu, která spočívá ve svolení poškozeného, neshledal ji státní
zástupce opodstatněnou. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že v době
spáchání činu neexistoval žádný určitý, vážný a srozumitelný projev vůle
poskytovatele dotace, z něhož by mohli obvinění důvodně předpokládat, že takové
svolení poškozený udělil.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl obě dovolání obviněných podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
14. Vyjádření státního zástupce bylo k případné replice zasláno obhájcům
obviněných, tohoto práva využil Mgr. Ladislav Popek. Obsah repliky se v
podstatě shoduje s argumentací obsaženou v dovoláních, jinak je projevem
nesouhlasu s výkladem sporných ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech, jak
jej formuloval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení. Poté se zabýval povahou uplatněných
námitek ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a
dospěl k závěru, že část dovolacích výhrad jej naplňuje. Současně Nejvyšší soud
neshledal důvod pro odmítnutí obou dovolání podle § 265i odst. 1 tr. řádu. Na
základě těchto zjištění mohl Nejvyšší soud přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4
tr. řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku Vrchního soudu v Olomouci,
proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovoláních,
jakož i řízení předcházející napadenému rozsudku. Přitom Nejvyšší soud shledal,
že námitka nesprávného právního posouzení skutku ohledně obou obviněných je
důvodná a napadený rozsudek soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek
soudu prvního stupně jsou zatíženy vadou hmotněprávního posouzení skutku, proto
nemohou obstát.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn
tehdy, pokud v napadeném rozhodnutí, nebo v řízení jemu předcházejícím došlo k
nesprávnému použití hmotného práva, typicky trestního zákona, na skutek, který
byl zjištěn soudy nižších stupňů. Nesprávné právní posouzení skutku může
spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný
podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, případně o
jaký trestný čin jde. Stejně to platí i ve vztahu k jinému nesprávnému
hmotněprávnímu posouzení, které lze dovodit v případě, že určitá skutková
okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké
na ni dopadalo. Naproti tomu nelze na podkladě tohoto důvodu dovolání
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, neboť tato činnost spočívá
v použití procesních, nikoli hmotněprávních ustanovení.
17. Obvinění J. Ch. a R. Ch. spatřovali dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu za naplněný několika námitkami, z nichž některé
vytýkaly porušení norem hmotného práva. Zásadně se ohradili především proti
tomu, že by vklad podniku obviněného J. Ch. jako fyzické osoby do obchodní
společnosti P., v níž jedním z jednatelů byl i obviněný R. Ch., bylo možné
považovat za porušení podmínek rozhodnutí o poskytnutí dotace. Na podporu svého
právního názoru předložili několik argumentů, které se týkaly především tehdy
platné právní úpravy obsažené v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Oba obvinění se v úvodní
části svých dovolání soustředili právě na uskutečněný vklad podniku obviněného
J. Ch., který do 31. 12. 2008 provozoval živnostenské podnikání pod názvem J.
Ch. – P., do obchodní společnosti P. Tento převod podniku proběhl na základě
rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti P., sepsané formou notářského
zápisu podle § 80a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dne 1. 1. 2009, jímž valná
hromada této obchodní společnosti rozhodla o schválení nepeněžitého vkladu
předem určeného společníka J. Ch.. V usnesení bylo zaznamenáno, že vložený
nepeněžitý vklad bude obchodní společností P., využit v souladu s předmětem
podnikání k výrobním účelům (viz č. l. 572 a násl. trestního spisu).
b) K námitce týkající se vkladu podniku do obchodní společnosti
18. S obviněnými je možné souhlasit v tom, že z hlediska zákona je třeba
považovat rozhodnutí obviněného J. Ch. podnikajícího jako fyzická osoba o
vstupu do společnosti s ručením omezeným za legální právní jednání, které by mu
za jiných okolností nebylo možné jakkoli vytýkat. Vklad podniku fyzické osoby
do společnosti s ručením omezeným představovalo jeden z typických způsobů
převodu (nikoli přechodu) právní formy podnikání fyzické osoby na společnost s
ručením omezeným. Mezi další způsoby patřil prodej podniku a jeho nájem. Nešlo
však o (univerzální) nástupnictví, k němuž docházelo při přeměně podniku nebo
děděním, jehož důsledkem byl přechod práv a povinností na nástupnický subjekt.
Obviněnými zmiňované ustanovení § 59 odst. 5 obch. zák., upravovalo specifický
druh nepeněžitého vkladu do základního kapitálu podniku, na jehož provedení se
přiměřeně použila ustanovení o prodeji podniku nebo části podniku podle § 477
tohoto zákona. To mimo jiné znamenalo, že na obchodní společnost přešla spolu s
podnikem nebo jeho částí ze zákona všechna práva a závazky, které ke vkládanému
podniku či vkládané části podniku náležely (tzv. zákonná cese). Skutečnost, že
obviněný J. Ch. za součinnosti obviněného R. Ch. vložil svůj podnik do obchodní
společnosti P., tedy nebyla v rozporu s tehdy účinnou právní úpravou, nicméně
šlo o porušení podmínek „Rozhodnutí o poskytnutí dotace č. j.
1030-08/2.2RV01-659/08/08200“ vydaného Ministerstvem průmyslu a obchodu České
republiky dne 17. 12. 2008 (dále též „ rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí o
poskytnutí dotace“).
19. Přestože tedy obecně nebylo nic závadného na jednání obviněného J. Ch., který v součinnosti se spoluobviněným R. Ch. uskutečnil ke dni 1. 1. 2009
převod právní formy podnikání fyzické osoby na společnost s ručením omezeným,
šlo naopak o jednání porušující podmínky poskytnuté dotace. V tomto ohledu je
tudíž třeba odmítnout námitky obviněných, jimiž se právě poukazem na tehdy
platnou právní úpravu převodu právní formy podnikání fyzické osoby snažili
oponovat závěru soudů obou stupňů, že tímto jednáním porušili pravidla
stanovená v rozhodnutí o poskytnutí dotace v rámci „Operačního programu
Podnikání a inovace (OPPI)“. Shodnou obhajobu použili obvinění již v
předcházejících stadiích tohoto trestního řízení, přičemž soud prvního stupně
se s ní dostatečně vypořádal zejména v bodech 53. a 54. svého rozsudku. Rovněž
soud druhého stupně v reakci na shodnou odvolací námitku se přiklonil k
vysloveným názorům soudu prvního stupně a doplnil je vlastní argumentací
zejména v bodech 18. a 19. napadeného rozsudku. Nejvyšší soud považuje za
nadbytečné se podrobněji k těmto úvahám soudů nižších stupňů vyjadřovat, zcela
se s nimi ztotožňuje, neboť z obsahu trestního spisu jednoznačně vyplývá, že
oba obvinění nedodrželi podmínky, jež tvořily nedílnou součást rozhodnutí o
poskytnutí dotace. Konkrétně jde o pravidla uvedená v hlavě I. článku II., v
bodě 2. písm. b), c), a v bodě 4. rozhodnutí, která se týkala povinnosti
příjemce dotace účtovat o majetku a archivovat veškerou dokumentaci k projektu,
dále zákazu ukončení podnikatelské činnosti, v níž je využíván dlouhodobý
hmotný a nehmotný majetek, jehož pořizovací cena byla zahrnuta do způsobilých
výdajů projektu. Tyto podmínky nemohly být dodrženy právě z důvodu vložení
podniku obviněného J. Ch. – P. (příjemce dotace) do obchodní společnosti P.,
krátce po vydání citovaného rozhodnutí poskytovatele dotace. V dovoláních
obvinění zpochybňovali nejrazantněji vytýkané porušení hlavy I. článku IV. rozhodnutí, avšak jejich výhrady vůbec nekorespondují obsahu této části
rozhodnutí o poskytnutí dotace a podmínek v něm stanovených. Pro připomenutí
lze stručně citovat některá z nedovolených jednání, která jsou jasně
formulována v článku IV. v bodech 3., 5. a 6., které se týkají změn projektu,
na který je finanční podpora určena. První z uvedených bodů stanovil, že
příjemce dotace může písemně požádat o jakoukoliv změnu tzv. podmínek dotace,
jež byly součástí rozhodnutí. Tato žádost však musela být podána před termínem,
kdy měla být daná povinnost splněna. Podle bodu 5. byl příjemce dotace povinen
písemně předem informovat poskytovatele o změnách svého majetkoprávního či
formálněprávního postavení, např. o přeměně obchodní společnosti podle
zvláštního zákona (spojení či rozdělení obchodní společnosti, změna právní
formy). Nebude-li možno podat informaci předem, byl příjemce dotace povinen
poskytovatele informovat dodatečně bez zbytečného odkladu, nejpozději do
patnácti dnů od doby, kdy nastala rozhodná skutečnost, avšak tyto změny nesměly
porušovat jiné body vyjmenovaných podmínek, v případě pochybnosti vždy
rozhodoval poskytovatel podpory.
Za zjevně nejvýznamnější pravidlo pro
posouzení této trestní věci je třeba označit podmínku uvedenou v bodě 6. rozhodnutí, podle níž příjemce dotace nebyl oprávněn převést práva a povinnosti
vyplývající z rozhodnutí na jiný subjekt. Poskytovatel podpory sice mohl s
převodem těchto práv vyslovit na žádost příjemce v případech hodných zvláštního
zřetele písemný souhlas ve formě dodatku k rozhodnutí, ve kterém měl uvést
podmínky převodu, avšak k tomu nedošlo, naopak poskytovatel vyslovil nesouhlas
s požadovanou změnou, aniž by však předpokládal, že ve skutečnosti byla již
realizována před více než jedním rokem, v zásadě krátce po vydání rozhodnutí o
poskytnutí dotace.
20. Skutková zjištění soudu prvního stupně, jak jsou popsána ve výroku o
vině odsuzujícího rozsudku a jak vyplývají z výsledků provedeného dokazování,
poskytují dostatečný podklad pro jednoznačný závěr o porušení shora
vyjmenovaných podmínek, za nichž byla dotace obviněnému J. Ch. jako fyzické
osobě poskytnuta v prosinci roku 2008. Přestože oba obvinění byli seznámeni s
obsahem rozhodnutí o poskytnutí dotace, z nepříliš jasných důvodů provedli
změnu v subjektu příjemce dotace, jímž se po 1. 1. 2009 stala obchodní
společnost P. Obvinění tento krok vysvětlovali zhoršeným zdravotním stavem
obviněného J. Ch., ovšem nebylo možné přehlédnout, že tento obviněný nadále
pokračoval v podnikání v rámci obchodní společnosti s ručením omezeným, dokonce
v pozici jednoho z jejích jednatelů. Obvinění se rozhodli informovat
poskytovatele dotace o převodu právní formy podnikání obviněného J. Ch. jako
fyzické osoby do obchodní společnosti P., prostřednictvím Agentury CzechInvest
až po uplynutí více než jednoho roku od uskutečnění této změny. Učinili tak
dopisem ze dne 16. 3. 2010, který byl označen jako „Žádost o převod (vklad
podniku) fyzické osoby J. Ch. – P. do obchodní společnosti P.“, a to
prostřednictvím tzv. nástěnky aplikace eAccount. Dne 30. 3. 2010 vydalo
Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky jako poskytovatel dotace
nesouhlasné stanovisko k žádosti s tím, že požadovaná změna není povolena. Jako
důvod pro odmítnutí změny rozhodnutí poskytovatel uvedl, že změna nepředstavuje
tzv. právní nástupnictví. Není pochyb o tom, že obvinění byli seznámeni se
zamítnutím navrhované změny, ačkoli současně věděli, že byla již fakticky
realizována více jak před jedním rokem. Přesto, resp. nepochybně právě proto,
zvolili další postup tak, aby před poskytovatelem skutečný stav zamlčeli. O
jejich jasném pochopení nesouhlasného stanoviska poskytovatele dotace a
důsledcích s ním spojených svědčí reakce následující po jeho obdržení, neboť to
byl znovu obviněný J. Ch. – P. jako podnikající fyzická osoba, kdo zaslal dne
20. 4. 2010 žádost o platbu poskytnuté dotace, připojil doklady o celkových
výdajích projektu převyšujících 20 milionů Kč a požadoval vyplacení finanční
částky 11 121 044 Kč v souladu s rozhodnutím o poskytnutí dotace na zvýšení
kapacity výroby firmy J. Ch. – P. (tj. maximálně 55 % způsobilých výdajů, resp. maximum v absolutní částce mohlo činit 11 550 000 Kč). Obviněný J. Ch. touto
žádostí o platbu adresovanou Ministerstvu průmyslu a obchodu České republiky
demonstroval, že nadále vystupuje jako příjemce dotace, to znamená, že jeho
tvrzení o tom, že poskytovatel věděl o provedené změně v subjektu dotace, nelze
vůbec považovat za věrohodné. Vlastní reakce obviněných na zamítavé stanovisko
poskytovatele s provedením změny vyvrací jejich obhajobu v tomto smyslu.
Pokud
by vycházeli ze znalosti poskytovatele o vkladu podniku fyzické osoby do
obchodní společnosti P., a nepředpokládali by žádné problémy s vyplacením
finanční podpory, nebyl by žádný důvod, aby v následující žádosti o platbu
označili jako žadatele a příjemce této podpory právě jen obchodní společnost
P., která v této době užívala výrobní technologii a byla již majitelem
bankovního účtu, na který měly být finanční prostředky z dotace zaslány. Lze
tudíž důvodně předpokládat, že z obavy před možnou hrozbou odmítnutí vyplacení
přidělené částky, která byla rovněž i podmínkou pro poskytnutí bankovního úvěru
na pořízení strojového vybavení ve výši násobku dotace, zvolili obvinění pro ně
příznivější variantu a v žádosti nepravdivě prezentovali stav, který platil v
době vydání rozhodnutí o poskytnutí dotace, nikoli stav skutečný. Součástí této
žádosti bylo také označení bankovního účtu, který byl původně veden na fyzickou
osobu J. Ch. – P., a také označen jako tzv. účet dotace, ačkoli součástí
nepeněžitého vkladu do společnosti s ručením omezeným byl i tento účet. Ke dni
7. 5. 2010 byla částka 11 121 044 Kč skutečně připsána na tento účet, to
znamená, že faktickým příjemcem dotační podpory se stala obchodní společnost
P., jako majitel tohoto bankovního účtu.
21. Ze stručného popisu zjištěného jednání je proto zcela zřetelné
porušení podmínek dotace, jak byly zmíněny v předešlém bodě tohoto usnesení,
které tvořily nedílnou součást rozhodnutí o poskytnutí dotace. Nelze proto
přijmout výhradu obviněných proti soudy konstatovanému porušení ustanovení § 14
písm. g) zákona č. 218/2000 Sb., čímž došlo i k porušení rozpočtové kázně podle
§ 44 odst. 1 písm. b) téhož zákona. V této souvislosti je vhodné poukázat na
přesvědčivé vyvrácení argumentace obviněných týkající se tvrzeného vědomí
poskytovatele dotace o provedené změně subjektu příjemce dotace, jak je
podrobně vysvětleno v rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 1. 3.
2019, č. j. 9040/19/5000-10470-700938. Tento odvolací orgán přezkoumal odvolání
obviněného J. Ch., zastoupeného obviněným R. Ch., proti dvěma rozhodnutím
Finančního úřadu pro Zlínský kraj o platebním výměru na odvod za porušení
rozpočtové kázně ve výši odpovídající vyplacené dotaci pod č. 2/2018 a č.
3/2018 z 11. a z 12. 1. 2018. V průběhu tohoto správního řízení totiž obvinění
předložili v podstatě zcela shodnou obranu vytýkaného jednání, jakou uplatnili
následně i v průběhu trestního řízení včetně dovolání. Finanční ředitelství v
Brně ve svém odvolacím rozhodnutí v reakci na stěžejní námitku obviněného J.
Ch., podle níž poskytovatel dotace v době vyplacení finančních prostředků věděl
o vstupu jeho podniku do obchodní společnosti P., a přesto žádosti o výplatu
vyhověl, velmi podrobně vysvětlilo, proč uvedené tvrzení nebylo možné přijmout.
Mimo jiné tento odvolací orgán zohlednil dosavadní výklad této otázky jak v
rozhodnutích Nejvyššího správního soudu, tak v odpovídající judikatuře Soudního
dvora Evropské unie. Jednalo se zejména o otázku legitimního očekávání, kterou
považoval obviněný J. Ch. v odvolání proti platebním výměrům za nesprávně
použitou. Nejvyšší soud se s vysvětlením odvolacího finančního ředitelství
zcela ztotožnil, považuje je za naprosto přesvědčivé zejména v tom ohledu, že
ze strany poskytovatele nebyla příjemci finanční podpory poskytnuta žádná
konkrétní ujištění, z nichž by plynulo pro žadatele o změnu podmínek dotace
potvrzení či odsouhlasení regulérnosti jím zamýšleného postupu o převodu právní
formy podnikání z fyzické osoby na společnost s ručením omezeným. V zásadě je
možné pouze připomenout jednoznačný argument proti tvrzení obviněných, podle
něhož se legitimního očekávání nemůže dovolávat ten příjemce dotace, který
prokazatelně porušil povinnosti stanovené v podmínkách rozhodnutí o jejím
poskytnutí. V podrobnostech je možné odkázat na citované rozhodnutí odvolacího
finančního ředitelství, které je zařazeno v trestním spise na č. l. 982 až 988
verte trestního spisu. V této části proto Nejvyšší soud posoudil dovolací
námitky obviněných jako nedůvodné, obvinění v podstatě setrvali na své
obhajobě, aniž by jakkoli reagovali na skutková zjištění vyplývající z výsledků
provedeného dokazování a na zřetelné argumenty, které jejich obranu vyvrátily.
c) K námitkám nesprávného právního posouzení skutku ve vztahu ke znakům
skutkových podstat zločinů podle § 212 odst. 2, 6 písm. a) a § 260 odst. 2, 5
tr. zákoníku
22. Vzhledem k již uvedeným zjištěním tedy nelze pochybovat o tom, že
obviněný J. Ch. jako příjemce dotace, porušil konkretizované dotační podmínky.
Jeho pochybení bylo s časovým odstupem odhaleno při daňové kontrole subjektu
daně – obviněného J. Ch. – P. jako fyzické osoby, při níž došlo ke zjištění, že
faktickým příjemcem dotace vyplacené zpětně dne 7. 5. 2010 se fakticky stala
obchodní společnost P., ačkoli podle rozhodnutí o jejím poskytnutí byla určena
právě podnikající fyzické osobě. Uvedené porušení dotačních podmínek vedlo
příslušný finanční úřad k vydání dvou platebních výměrů na odvod za porušení
rozpočtové kázně daňovému subjektu – obviněnému J. Ch., což považoval za
správné i odvolací orgán, jak bylo zmíněno v předcházejícím bodě tohoto
rozsudku. V návaznosti na uvedený závěr bylo následně nutné zkoumat, zda tento
obviněný v součinnosti se spoluobviněným R. Ch. jako kontaktní osobou pro
dotační řízení, s nímž obviněný J. Ch. jednal od samého počátku ve shodě,
naplnili zjištěným pochybením zákonné znaky skutkových podstat obou zločinů, za
něž byli odsouzeni. Ve vztahu k vyřešení této otázky, Nejvyšší soud zjistil
důvodné pochybnosti o správném použití těch hmotněprávních ustanovení trestního
zákoníku, na něž obvinění v části svých dovolání poukázali. Na tomto místě
Nejvyšší soud předesílá, že s ohledem na legislativní změny, k nimž došlo u
obou z dotčených trestných činů podle § 212 a zejména § 260 tr. zákoníku od
doby spáchání skutku, vycházel z pravidla o časové působnosti trestního zákona
uvedeného v § 2 odst. 1 tr. zákoníku a posuzoval trestní odpovědnost obou
obviněných podle znění účinného v době spáchání skutku. Učinil tak poté, co
shledal, že pozdější právní úprava těchto dvou ustanovení trestního zákoníku
nebyla pro oba obviněné příznivější, a to včetně formulační změny týkající se
pojmu „Evropská společenství“, na nově používané označení „Evropská unie“.
23. Zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 6 písm. a) tr.
zákoníku spáchal ten, kdo použil, v nikoli malém rozsahu, prostředky získané
účelovou dotací, subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem na
jiný než určený účel a způsobil-li tímto činem škodu velkého rozsahu. Z
formulace objektivní stránky druhé ze dvou základních skutkových podstat
dotačního podvodu vyplývá, že dopadá na případy, v nichž byla finanční podpora
získaná účelovou dotací, subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo
příspěvkem na jiný než určený účel. To znamená, že při zkoumání trestní
odpovědnosti pachatele této skutkové podstaty se posuzuje, zda všechny
vyjmenované druhy finanční podpory byly vynaloženy na realizaci toho cíle,
kterého mělo být podle rozhodnutí o jejich přidělení dosaženo (pořízení movité
či nemovité věci, výstavba, modernizace, zajištění určitého druhu služby a jiné
podobné projekty).
24. Zločin poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §
260 odst. 2, 5 tr. zákoníku spáchal ten, kdo neoprávněně zkrátil nebo použil
finanční prostředky, které tvoří příjmy nebo výdaje souhrnného rozpočtu
Evropských společenství nebo rozpočtů spravovaných Evropskými společenstvími
nebo jejich jménem a způsobil-li tímto činem škodu velkého rozsahu. Jde též o
druhou ze dvou základních skutkových podstat tohoto trestného činu, která je
určena k ochraně výdajů a příjmů některého z evropských rozpočtů po jejich
přidělení. Vztahuje se tudíž k té fázi, v jejímž rámci pachatel s poskytnutými
finančními prostředky disponuje v rozporu s původním a v žádosti o jejich
přidělení deklarovaným způsobem. Samotný pojem „neoprávněného použití“ může být
chápán poměrně široce, a to nejen podle toho, zda jde o zásah do výdajů, nebo
příjmů evropských rozpočtů, spadají sem například situace, v nichž si pachatel
přisvojí takové prostředky pro vlastní prospěch, nebo je vynaloží na takovou
investici, která se neshoduje se záměrem, pro jaký byly poskytnuty, případně
zatají určité informace významné pro příjmy některého z evropských rozpočtů a
tím dojde k jejich zkrácení.
25. V posuzované trestní věci je zřejmé, že rozhodnutím Ministerstva
průmyslu a obchodu České republiky ze dne 17. 12. 2018, byla obviněnému J. Ch.
– P. jako podnikající fyzické osobě poskytnuta dotace ve výši 9 817 500 Kč ze
strukturálních fondů [prostředky ze státního rozpočtu na předfinancování
výdajů, které mají být pokryty prostředky z rozpočtu Evropských společenství
podle § 44 odst. 2 písm. f) zákona č. 218/2000 Sb., v tehdy účinném znění],
dále dotace ve výši 1 732 500 Kč ze státního rozpočtu České republiky. Účel
těchto dotačních prostředků byl v rozhodnutí vymezen naplněním projektu
nazvaného „Zvýšení kapacity výroby firmy J. Ch. – P.“. Celková částka
představující poskytnutou dotaci byla vyplacena zpětně na podkladě již
realizovaných výdajů na pořízení nové výrobní technologie doložených
příslušnými účetními a jinými doklady a rovněž byla využívána, byť v rámci
podnikatelské činnosti obchodní společnosti P., do níž obviněný J. Ch. jako
fyzická osoba vložil svůj podnik, a to včetně pořízené technologie a svého
dosavadního bankovního účtu vedeného též jako tzv. účet dotace.
26. Soud prvního stupně v bodě 54. svého rozsudku velmi podrobně vyložil
okolnosti vyplývající z provedených důkazů, z nichž lze připomenout, že dotační
prostředky byly využity na úhradu nákladů spojených s pořízením dvou strojů, a
to automatického printer-slotte flexotiskového komplexu (zakoupeného v červenci
roku 2008) a poloautomatické šičky kartonů (v červnu roku 2009). Oba stroje
byly pořízeny z úvěrů od Raiffeisenbank, a. s., přičemž u prvního z nich
smlouvu s bankou podepsal jako dlužník obviněný J. Ch. – P., jako solidární
dlužník je podepsán jménem obchodní společnosti P., obviněný R. Ch.. Na nákup
druhého stroje byly rovněž využity finanční prostředky z úvěrové smlouvy od
stejné banky, v níž je jako dlužník uvedena již jen jmenovaná obchodní
společnost. Celková částka, za niž byly oba stroje pořízeny, činila 20 330 000
Kč. Dále soud prvního stupně popsal okolnosti, které předcházely rozhodnutím
banky vyhovět žádosti o úvěr s tím, že podle svědka M. H. – tehdejšího
zaměstnance pobočky Raiffeisenbank, a. s., v XY, bylo pro banku v rozhodné době
významné, že alespoň polovina z úvěrové částky bude uhrazena z dotačních
prostředků. Tento svědek prohlásil, že sám byl v kontaktu s pracovníkem
Agentury pro podporu podnikání a investic CzechInvest svědkem P. Z., kterému
prostřednictvím e-mailu zaslal informaci o uvažované změně subjektu na straně
příjemce dotace, resp. jej výslovně požádal o vyslovení souhlasu s převodem
podniku fyzické osoby J. Ch. – P. na obchodní společnost P., s tím, zda tato
skutečnost neovlivní poskytnutí dotace. Svědek P. Z. obratem zaslal stručné
vyjádření: „souhlasím s níže uvedeným textem“. Přestože uvedená zjištění nemají
zásadní význam pro samotné právní posouzení žalovaného skutku, považoval
Nejvyšší soud za vhodné upozornit na určitou roli svědka P. Z., jehož tehdejší
přinejmenším neprofesionální přístup k výkonu jím zastávané pozice nepochybně
ovlivnil průběh vyjednávání obviněných o poskytnutí a čerpání úvěrových a s
nimi spojených dotačních prostředků. Jak již bylo konstatováno, obvinění byli
na konci března roku 2010 seznámeni s jasným (odmítavým) stanoviskem
Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky ke vstupu J. Ch. – P. jako
fyzické osoby do obchodní společnosti P. Nicméně při hodnocení celé řady
jednání obviněných v rámci vyřešení situace, kterou sami přivodili změnou
subjektu příjemce dotace a která znamenala porušení podmínek rozhodnutí o jejím
poskytnutí, je třeba tato zjištění zohlednit. Soud prvního stupně v následující
části odůvodnění pod bodem 55. svého rozsudku však jasně konstatoval, že
provedené důkazy nezpochybnily obhajobu obviněného R. Ch., že oba zmíněné
stroje byly skutečně pořízeny a zapojeny do výroby, což se nezměnilo ani v době
soudního řízení. Nicméně soud označil tuto skutečnost za „irelevantní“ pro
právní posouzení skutku. Za stěžejní argument pro uznání viny obviněných podle
druhé ze dvou základních skutkových podstat jak trestného činu dotačního
podvodu podle § 212 odst. 2 tr.
zákoníku, tak i poškození finančních zájmů
Evropských společenství (soudy nesprávně vycházely z pozdějšího znění trestního
zákoníku) podle § 260 odst. 2 tr. zákoníku totiž soud považoval předchozí
porušení podmínek rozhodnutí o poskytnutí dotace, které vychází ze zákona o
rozpočtových pravidlech.
27. Důvody, o které soud prvního stupně opřel své právní závěry o
spáchání obou zločinů ve smyslu druhých základních skutkových podstat, jsou
podrobně rozvedeny v bodě 56. rozsudku. Podstatou úvah tohoto soudu při právním
posouzení skutku se stalo již zmíněné porušení podmínek, které tvořily součást
rozhodnutí o poskytnutí dotace obviněnému J. Ch. – P., konkrétně pak vklad
tohoto obviněného jako fyzické osoby do obchodní společnosti P. O tomto
nedovoleném právním jednání obviněného nelze mít žádné pochybnosti, jak již
bylo podrobněji uvedeno výše, oba obvinění postupovali ve shodě proti pravidlům
stanoveným v rozhodnutí zejména v jeho článku IV., v bodech 3., 5. a 6., které
byly již stručně reprodukovány v bodě 19. tohoto rozsudku Nejvyššího soudu.
Soud prvního stupně, s jehož názorem se ztotožnil i soud druhého stupně, tak
nesprávně považovaly uvedené porušení podmínek dotačního rozhodnutí za
odpovídající znaku „použití prostředků získaných účelovou dotací na jiný než
určený účel“ podle § 212 odst. 2 tr. zákoníku. Takový závěr však neodpovídá
smyslu této skutkové podstaty, která dopadá na ty případy, v nichž došlo k
použití poskytnutých finančních prostředků z dotace na jiný účel, než k jakému
byly určeny rozhodnutím poskytovatele. Jak vyplývá z hodnocení důkazů soudem
prvního stupně, je tento závěr i v rozporu se zjištěním téhož soudu, podle
něhož v posuzované věci byla finanční podpora využita obviněnými k úhradě
alespoň části nákladů na pořízení nové technologie, která umožnila zvýšení
kapacity výroby podle projektu označeného v rozhodnutí Ministerstva průmyslu a
obchodu České republiky. Zbývající pořizovací náklady na oba stroje byly
hrazeny z bankovního úvěru, jak již bylo uvedeno. Není tudíž pochyb o tom, že
samotný účel dotace byl naplněn, byť nebyla respektována další pravidla v
rozhodnutí vyjmenovaná. Podstatou trestní odpovědnosti pachatele za spáchání
této alternativy skutkové podstaty musí být takové nakládání s dotačními
prostředky, které nevedlo k dosažení účelu, za jakým byla finanční podpora
poskytnuta. Pachatel je tudíž musí použít na jiný než určený účel. Samotná
změna v subjektu dotace, byť k ní došlo bez souhlasného stanoviska
poskytovatele dotace, neodpovídá smyslu druhé základní skutkové podstaty v
ustanovení § 212 odst. 2 tr. zákoníku, jestliže současně došlo k naplnění účelu
dotace.
28. Poté, co Nejvyšší soud zjistil nesprávné použití právní kvalifikace
soudy obou stupňů odpovídající druhé základní skutkové podstatě ustanovení §
212 odst. 2 tr. zákoníku, bylo třeba se zabývat možností kvalifikovat skutková
zjištění podle první skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu podle §
212 odst. 1 tr. zákoníku. Jedním ze způsobů jednání charakterizujících
objektivní stránku tohoto činu je i uvedení nepravdivého údaje v žádosti o
poskytnutí dotace. Takovou žádostí je zásadně nutné rozumět samotnou první
žádost o přidělení finančních prostředků z určitého projektu, zpravidla za
určitým účelem, byť je možné poskytovat i dotace bez určení konkrétního účelu,
např. jde o financování obecních rozpočtů, zdravotnických a sociálních služeb
apod. Zájemce o poskytnutí dotací se u poskytovatele uchází o finanční
prostředky, jejichž spotřebování odpovídá zájmům dotační politiky a snaží se
prosadit právě svůj požadavek. Podle povahy určitého dotačního programu je po
výběru takového uchazeče vždy vydáno rozhodnutí a v něm jsou stanoveny určité
podmínky, po jejichž splnění může dojít k čerpání finanční podpory, v případech
účelových dotací je v rozhodnutí také uveden účel, k němuž má tato podpora být
použita.
29. Stejně jako v posuzované trestní věci nejsou zcela neobvyklé
případy, v nichž výplata dotačních prostředků byla již v rozhodnutí o jejich
poskytnutí podmíněna realizací dotačního záměru, s čímž musí být poskytovatel
nejprve obeznámen a investice musí být potvrzena určitými doklady. To znamená,
že k vyplacení finanční podpory dojde zpětně až po naplnění stanoveného účelu,
přičemž dotace je následně užita příjemcem k dodatečné úhradě již vynaložených
nákladů. Nicméně významné je, že zpravidla dojde nejprve k vydání rozhodnutí o
poskytnutí dotace (pro stručnost je odhlédnuto od dalších druhů finanční
výpomoci) a teprve v další fázi je třeba požádat o vyplacení konkrétní částky v
souladu s rozhodnutím o poskytnutí dotace. Stejně jako v posuzované trestní
věci v případech zpětného vyplacení bývá poskytovatelem vyžadováno současně
předložení dalších dokumentů, z nichž je možné si ověřit, že konkrétní částka
byla žadatelem skutečně investována na dotační účel. Po kontrole příslušných
dokladů o vydání finančních prostředků poskytovatel zašle příjemci dotace
odpovídající částku. Za takové či podobné situace je třeba v rámci výkladu
zákonného pojmu „žádost o poskytnutí dotace“, který obsahuje skutková podstata
podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku, považovat i žádost o výplatu přidělené
dotace, neboť jde o nedílnou, pro příjemce dokonce podstatnou skutečnost,
kterou se završí proces přidělení a použití finanční podpory vyplývající z
rozhodnutí o poskytnutí dotace. Mezi oběma žádostmi není důvod rozlišovat,
neboť právě v projednávané věci obviněných došlo k uvedení nepravdy
poskytovateli až v této finální fázi, který přidělené finanční prostředky
vyplatil, ačkoli jinému subjektu, než jakému byly určeny podle rozhodnutí o
poskytnutí dotace. Posuzovaná trestní věc proto poskytuje poměrně zřetelný
důvod pro přijatý výklad pojmu „žádost o poskytnutí dotace“ tak, aby se netýkal
pouze tzv. první žádosti o poskytnutí dotace, která předchází vydání rozhodnutí
poskytovatele o jejím přidělení, ale je třeba za takovou žádost považovat i
požadavek příjemce dotace na vyplacení poskytnuté částky v souladu s
rozhodnutím poskytovatele.
30. Nejvyšší soud se dále zabýval výhradami dovolání obviněných ve
vztahu k právnímu posouzením skutku jako zločinu poškození finančních zájmů
Evropských společenství podle § 260 odst. 2, 5 tr. zákoníku. Stejně jako u
trestného činu dotačního podvodu Nejvyšší soud zkoumal, zda soudy zvolená
skutková podstata podle odst. 2 citovaného ustanovení odpovídá výsledkům
provedeného dokazování. Jak již bylo naznačeno, trestní odpovědnost pachatele
se v této variantě týká těch případů použití finančních prostředků, které tvoří
výdaje souhrnného rozpočtu Evropských společenství (Nejvyšší soud nepřihlíží k
dalším alternativám objektivní stránky s ohledem na posuzované jednání
obviněných v této věci, jež se týkalo výhradně výdajů souhrnného rozpočtu
Evropských společenství). Přestože je nutné považovat pojem „neoprávněné
použití“ finančních prostředků (uvedený i v současném znění zákona) za širší,
než je tomu u pojmu „použití na jiný než určený účel“ v ustanovení § 212 odst. 2 tr. zákoníku, je zřejmé, že oba zákonné znaky se týkají dispozic s již
získanými finančními prostředky z různých zdrojů, a to ze státního rozpočtu
České republiky u § 212 tr. zákoníku a z rozpočtů Evropských společenství
(resp. Evropské unie) nebo jím spravovaných rozpočtů u § 260 tr. zákoníku. Nakládání s těmito finančními prostředky, které neodpovídá, nebo je dokonce v
rozporu se záměrem, za jakým byly příjemci přiděleny, je tudíž postihováno v
rámci druhé základní skutkové podstaty podle § 260 odst. 2 tr. zákoníku, a to
obdobně jako u § 212 odst. 2 tr. zákoníku bez ohledu na okolnosti jejich
získání. Pachatel proto může obdržet finanční prostředky z rozpočtů Evropských
společenství (resp. Evropské unie), nebo z jím spravovaných rozpočtů na
podkladě správných pravdivých či úplných dokladů, avšak poté s nimi naloží
neoprávněně. U obviněných J. Ch. a R. Ch. výsledky dokazování jasně ukázaly, že
v podstatě naplnili účel dotace, resp. splnili jednu z podmínek rozhodnutí o
jejím poskytnutí a realizovali rozšíření výroby zakoupením dvou pracovních
strojů. Pořizovací cena této nové technologie výroby byla uhrazena nejprve z
bankovních úvěrů, jejichž přibližně polovina byla splacena právě z následně
vyplacených dotačních prostředků. Nicméně bylo prokázáno, že dotační podporu
fakticky obdržela obchodní společnost P., nikoli obviněný J. Ch. – P. jako
fyzická osoba určená v rozhodnutí o poskytnutí dotace jako její příjemce. Přestože v době vyplacení přidělené částky byl tento obviněný v postavení
jednoho ze společníků této společnosti s ručením omezeným, požádal o výplatu
svým jménem jako fyzická osoba, čímž předložil poskytovateli nepravdivý údaj
přesto, že oba obvinění věděli o zamítavém stanovisku Ministerstva průmyslu a
obchodu České republiky k provedení takové změny. Za těchto okolností je třeba
ve zjištěném skutku spatřovat naplnění znaků první základní skutkové podstaty
podle § 260 odst. 1 tr.
zákoníku, která dopadá na případy, v nichž pachatel
vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo
v takových dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující
se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropských společenství nebo jím
spravovaných rozpočtů nebo jejím jménem, anebo zatají takové doklady nebo
údaje, a tím umožní nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z
některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu. Jeden z alternativních znaků objektivní stránky této skutkové podstaty tedy
představuje i předložení dokladu, jehož obsah neodpovídá skutečnosti, přičemž
takovým dokladem se rozumí jakákoli listina, jejíž předložení je potřebné k
získání finančních prostředků z evropských rozpočtů. Může jít mimo jiné o
žádost o poskytnutí dotace, čestné prohlášení, podklady k veřejné zakázce, ale
též o žádost o platbu dotační podpory (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník
II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2651 a
2652). V posuzované trestní věci bylo obviněnými v žádosti o vyplacení
dotačních prostředků nepravdivě tvrzeno, že poskytnutá částka bude přijata
stejným příjemcem, v jehož prospěch byla podle rozhodnutí poskytovatele dotace
určena. Přitom oba obvinění věděli, že tento příjemce ukončil své živnostenské
podnikání, vstoupil do obchodní společnosti s ručením omezeným, která rovněž
užívá zakoupenou technologii a je majitelem bankovního účtu uvedeného v žádosti
o platbu. Není sporu o tom, že tímto nepravdivým údajem v žádosti o platbu
obvinění umožnili nesprávné použití finančních prostředků z rozpočtů Evropských
společenství (resp. Evropské unie), neboť tyto prostředky byly zaslány ve
prospěch jiného subjektu, než jakému byly podle rozhodnutí o jejich poskytnutí
určeny.
31. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání obviněných byla v části vytýkající nesprávné právní
posouzení skutku podána důvodně, neboť napadené rozhodnutí i jemu předcházející
rozsudek byly zatíženy hmotněprávní vadou v použití základních skutkových
podstat ustanovení § 212 odst. 2 a § 260 odst. 2 tr. zákoníku namísto správných
ustanovení § 212 odst. 1 a § 260 odst. 1 tr. zákoníku na zjištěný skutek.
Nejvyšší soud proto z podnětu obou dovolání obviněných zrušil podle § 265k
odst. 1 tr. řádu v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.
6. 2019, sp. zn. 1 To 33/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského
soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 68 T 13/2018.
Současně zrušil podle § 265k odst. 2 tr. řádu také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud sám ve
věci rozhodl tak, že obviněné J. Ch. a R. Ch. uznal vinnými jednak zločinem
dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, jednak zločinem
poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 odst. 1, 5 tr.
zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu obviněnými jako spolupachateli ve
smyslu § 23 tr. zákoníku. S ohledem splnění okolnosti podmiňující použití
nejpřísnějších sazeb u obou zločinů, a to způsobení škody ve velkém rozsahu,
byl skutek kvalifikován v souladu s naplněným formálním znakem přísnějších
skutkových podstat u obou zločinů. Nejvyšší soud vyslovil vinu v souladu s
argumentací vyloženou v tomto rozsudku, přičemž vycházel z výsledků dokazování,
které v dostatečném rozsahu proběhlo zejména v řízení před soudem prvního
stupně. Nejvyšší soud neshledal důvody pro doplnění dokazování ve veřejném
zasedání, neboť pro rozhodnutí o podané obžalobě bylo dosud opatřeno a
provedeno dostatečné a vyčerpávající množství důkazních prostředků. Rovněž
žádná z procesních stran nepředložila Nejvyššímu soudu návrh na doplnění
dokazování.
32. Po vyslovení viny musel Nejvyšší soud rozhodnout o uložení trestů
oběma obviněným. Nejvyšší soud přitom nejprve přihlédl k obecným zásadám
ukládání trestů, jak jsou stanoveny zejména v § 39 tr. zákoníku při
respektování základního principu přiměřenosti trestních sankcí ve smyslu § 38
tr. zákoníku. V rámci svých úvah Nejvyšší soud hodnotil povahu a závažnost obou
spáchaných zločinů, osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry obviněných, jejich
dosavadní způsob života a možnosti nápravy, to znamená, že bylo třeba vážit
důsledky, které lze očekávat od trestu pro budoucí život obou obviněných. Na
uložený druh a výměru trestu u obou obviněných v posuzované věci mělo vliv více
polehčujících okolností demonstrativně vyjmenovaných v § 41 tr. zákoníku. Na
tomto místě je možné předeslat, že Nejvyšší soud neshledal u obviněných
přitěžující okolnosti ve smyslu § 42 tr. zákoníku kromě souběhu dvou trestných
činů. Do určité míry je možné souhlasit s těmi významnými okolnostmi, které ve
prospěch obviněných zohlednil již soud prvního stupně a které jsou vyjádřeny v
jeho rozsudku pod bodem 60. Nicméně Nejvyšší soud shledal v posuzované věci
další významné a pro daný typ trestné činnosti specifické okolnosti, za nichž
došlo ke spáchání zjištěného protiprávního jednání. V průběhu trestního řízení
nebyla vyvrácena obhajoba obviněných o tom, že důvodem vstupu J. Ch. jako
fyzické osoby do obchodní společnosti P., byl jeho zhoršující se zdravotní
stav, který mu nedovoloval pokračovat v živnostenském způsobu podnikání. Obvinění se o svém záměru zmínili již v komunikaci s bankovním úředníkem
obchodní společnosti Raiffeisenbank, a. s., konkrétně se svědkem M. H. při
sjednávání úvěru nutného k zakoupení nové technologie za účelem rozšíření
výroby v souladu s předmětem dotace. Podle strategie poskytování úvěrových
prostředků bankou se sám tento svědek snažil opatřit informace o reálnosti
dotační podpory pro obviněného J. Ch. jako fyzické osoby, případně pro obchodní
společnost P. Jak podrobněji popsal soud prvního stupně v bodě 54. svého
rozsudku, tento svědek si ověřoval případný vliv na změnu v subjektu příjemce
dotace u zaměstnance Agentury pro podporu podnikání a investic CzechInvest,
která plnila roli jakéhosi prostředníka v komunikaci mezi poskytovatelem dotací
a žadateli o ně. Tento svědek P. Z. nad rámec svých kompetencí stvrdil
zaměstnanci banky, že případná změna příjemce dotace z fyzické osoby na
právnickou osobu nebude mít vliv na poskytnutí dotačních prostředků. Banka,
která v podstatě podmiňovala poskytnutí úvěrových prostředků ve výši
převyšující 20 milionů Kč jejich splacením v polovičním rozsahu z dotační
podpory, vycházela evidentně z této mylné informace a došlo tak ke schválení
dvou úvěrových smluv, jednak ve prospěch obviněného J. Ch. jako fyzické osoby,
avšak u druhé z těchto smluv vystupovala již na straně dlužníka sama obchodní
společnost P. Obvinění tudíž byli zatíženi skutečně vysokým finančním závazkem,
který zjevně nebylo v jejich podnikatelských silách uhradit bez poskytnutí
dotační podpory.
Tím lze do určité míry vysvětlit jejich motiv k nerespektování
jasně odmítavého stanoviska poskytovatele dotace, které zaujal k následné
žádosti o změnu subjektu příjemce dotace, tudíž i ke spáchání protiprávního
jednání spočívajícího v podání žádosti o výplatu dotace jménem fyzické osoby J. Ch. – P. v souladu se schválenými podmínkami rozhodnutí o poskytnutí dotace v
době, kdy již tento obviněný vložil svůj podnik do obchodní společnosti P. U
obviněných tak v zásadě došlo k překročení dotačních pravidel nikoli z prosté
ziskuchtivosti či za účelem vlastního obohacení, nýbrž zvolili určitým způsobem
pragmatické řešení situace, v níž se ocitli mimo jiné též z důvodu
neprofesionálního jednání svědka P. Z. Bylo totiž zcela zřejmé, že poměrně
značnou částku z již přijatých úvěrových prostředků, z nichž pořídili dva
stroje, které využívali v rámci podnikání v obchodní společnosti P., nebudou
schopni splácet bez vyplacení dotace. Další poměrně zásadní okolností případu
je vyjádření poskytovatele dotace k dotazu orgánu činného v přípravném řízení
ohledně šance jmenované obchodní společnosti získat dotační podporu zřejmě ze
stejného programu pro tento subjekt. Vedoucí pracovník Ministerstva průmyslu a
obchodu České republiky jednoznačně potvrdil, že z jemu dostupných podkladů
vyplynulo, že obchodní společnost P., by splnila podmínku „Operačního programu
Podnikání a inovace (OPPI)“ a s ním spojené „Výzvy pro rozvoj podnikatelských
kapacit výroby“, které byly určeny pro malé nebo střední podnikatele. Proto je
vysoce pravděpodobné, že pokud by tato obchodní společnost požádala svým jménem
o poskytnutí dotace, bylo by jí vyhověno. Další okolnost případu, kterou je
možné hodnotit ve prospěch obviněných, je skutečné naplnění účelu, pro který
byly dotační prostředky využity. Kapacita výroby byla fakticky rozšířena díky
pořízení nové technologie, byť k ní došlo v rámci podnikání obchodní
společnosti P., která měla částečně shodný předmět činnosti, v němž předtím
podnikal jako fyzická osoba jen obviněný J. Ch.. Další významnou skutečností je
doba, která uplynula od spáchání posuzovaného jednání. Jak vyplývá z obsahu
trestního spisu, k jeho odhalení došlo v rámci běžné kontroly příslušného
finančního úřadu až v roce 2017, tedy po sedmi letech od spáchání posuzovaného
skutku. O vině obviněných bylo rozhodováno ještě o dva roky později, přičemž
Nejvyšší soud nakonec vynesl odsuzující rozsudek po deseti letech od spáchání
obou zločinů. Nejde přitom o nijak skutkově složitou, či z hlediska dokazování
obtížnou trestní věc. Díky pozdějšímu odhalení porušení dotačních pravidel tak
dochází k uložení trestu obviněným po dlouhé době od spáchání skutku, čímž se
poměrně výrazně snižuje represivní složka trestního postihu vůči obviněným jako
pachatelům. Přestože trestná činnost spáchaná v rámci čerpání dotačních
prostředků z republikového rozpočtu, nebo z rozpočtu spravovaného Evropskou
unií (resp. Evropskými společenstvími) patří mezi závažnější a zásadně je třeba
ji postihovat jako poměrně společensky škodlivou, případ obou obviněných je
nutné vnímat poněkud odlišně.
Jak již bylo uvedeno, nepravdivá informace, která
umožnila vyplacení dotační podpory v rozporu s rozhodnutím poskytovatele,
neznamenala sama o sobě zmaření účelu dotace, ten byl v zásadě naplněn. Pro
obviněné nepřineslo protiprávní jednání osobní prospěch či vlastní obohacení na
úkor výdajů z rozpočtů českého státu či Evropské unie (Evropského
společenství), umožnilo jim po určitou dobu pokračovat v podnikatelské činnosti
zejména v době hospodářského útlumu. K osobám obviněných bylo zjištěno, že jsou
bezúhonní, resp. na obviněného R. Ch. se hledí, jako na bezúhonného, posuzovaná
trestní věc je výjimečným vybočením z jejich jinak řádného způsobu života. Oba
projevili lítost nad překročením zákona, z jejich projevu je zcela evidentní,
že trestní stíhání pocítili jako důrazné varování pro další způsob života. Obviněný J. Ch. navíc zjevně nehodlá s ohledem na svůj věk i zdravotní stav
podnikat, rovněž obviněný R. Ch. ukončil podnikatelskou činnost a stal se
zaměstnancem.
33. Obvinění byli odsouzeni za dva sbíhající se trestné činy, resp. zločiny podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, bylo
tudíž nutné ukládat jim podle zásad uvedených v § 43 odst. 1 tr. zákoníku
úhrnný trest. U obou těchto zločinů došlo k naplnění okolnosti podmiňující
použití přísnější trestní sazby, a to způsobení škody velkého rozsahu (§ 138
odst. 1 tr. zákoníku). V úvahu tak přicházelo uložení úhrnného trestu odnětí
svobody v rámci zákonné trestní sazby podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku, tedy od
pěti do deseti let. Všechny zmíněné okolnosti případu, stejně jako bezúhonnost
obou obviněných vedly již soudy prvního i druhého stupně k využití ustanovení §
58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a oběma tak
soudy uložily trest odnětí svobody v trvání tří roků, tedy pod spodní hranicí
zákonné trestní sazby. Stejný postup zvolil i Nejvyšší soud, neboť nepovažoval
za nutné postihovat obviněné tak vysokou sankcí, která odpovídá vymezení
nejpřísnější trestní sazby. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu by trest odnětí
svobody, byť uložený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby pěti roků,
představoval nepřiměřený postih za spáchaný skutek, a to ve vztahu jak k
okolnostem, za nichž byl skutek spáchán, tak i s ohledem na osoby obou
obviněných, jak bylo vyloženo shora. Na druhou stranu se Nejvyšší soud
neztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně, pokud u obou obviněných
zvolily typ trestu odnětí svobody spojený s omezením jejich osobní svobody, tj. nepodmíněný. Nejvyšší soud má za to, že u obviněných byla shledána celá řada
významných okolností, za kterých se dopustili posuzovaného protiprávního
jednání a které bylo nutné hodnotit v jejich prospěch. Z odůvodnění příslušné
části obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy dostatečnou měrou
nepřihlédly k významné roli svědka P. Z., který zcela nad rámec své pravomoci
vyslovil souhlas se změnou v subjektu příjemce dotace, aniž by si opatřil
stanovisko poskytovatele, nebral ani na zřetel obsah rozhodnutí poskytovatele,
z jehož podmínek je nutnost takového souhlasu zřetelná. V důsledku tohoto
minimálně nezodpovědného přístupu svědka poskytla Raiffeisenbank, a. s., úvěr
na pořízení druhého výrobního stroje přímo obchodní společnosti P., nikoli
obviněnému J. Ch., který zůstal dlužníkem u prvního úvěru. Na jedné straně lze
akceptovat názor Vrchního soudu v Olomouci, že posuzovaná trestná činnost
související s čerpáním dotačních prostředků patří mezi společensky škodlivější,
o tom svědčí nakonec poměrně vysoké trestní sazby zejména u kvalifikovaných
skutkových podstat obou trestných činů. Na druhou stranu však bylo třeba
zohlednit vyjádření Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky, podle
něhož by ze stejného dotačního programu mohla být s vysokou pravděpodobností
poskytnuta finanční podpora přímo obchodní společnosti P., pokud by o ni
požádala. Na uvedený postoj poskytovatele je tudíž třeba nahlížet jako na
významně zeslabující škodlivý dopad protiprávního jednání obviněných, neboť
prospěch z dotace měla právě jmenovaná obchodní společnost.
Nezískal ji tudíž
subjekt, u něhož by vůbec nepřicházelo v úvahu, aby dosáhl na finanční podporu
z rozpočtu České republiky či z rozpočtu spravovaného Evropskou unií (resp. Evropskými společenstvími). Současně též osoby obou obviněných, dosud
bezúhonných občanů, u nichž šlo zcela evidentně o jednorázové vybočení z jinak
řádného způsobu života, vypovídají o tom, že k jejich nápravě ani k ochraně
společnosti není třeba působit na ně nepodmíněným trestem odnětí svobody. Z
těchto důvodů při zohlednění zásady přísné individualizace trestní sankce
považuje Nejvyšší soud u obou obviněných za přiměřený trest odnětí svobody
vyměřený na samé dolní hranici snížené trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 1, 3
písm. c) tr. zákoníku, tedy v trvání jednoho roku. Vzhledem k rovnému podílu
obviněných na spáchaných zločinech ukládal Nejvyšší soud trest oběma obviněným
ve shodné výměře, přičemž stejně přistupoval i k rozhodnutí o délce zkušební
doby, již stanovil na dva roky. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu tento jediný
druh trestu v uvedené výměře rovněž plně vystihuje zásadu proporcionality i
zákonnosti trestního postihu obou obviněných za čin, od jehož spáchání uplynula
již doba deseti let. Na tomto poměrně značném časovém odstupu nenesou vinu
orgány činné v trestním řízení ani sami obvinění, nýbrž skutečnost, že k jeho
odhalení došlo až téměř po sedmi letech od spáchání.
34. Ohledně nároku na náhradu škody, s nímž se k trestnímu řízení
připojilo jménem České republiky Ministerstvo průmyslu a obchodu České
republiky jako poskytovatel dotace, a to v celé vyplacené částce 11 121 044 Kč,
korigoval rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsudku již Vrchní soud
v Olomouci. Přihlédl přitom k platebním výměrům vydaným Finančním úřadem pro
Zlínský kraj č. 2/2018, ze dne 11. 1. 2018 a č. 3/2018, ze dne 12. 1. 2018, ve
spojení s rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 1. 3.
2019 (č. l. 982 až 988 verte trestního spisu), z nichž vyplývá povinnost
obviněného J. Ch. vrátit vyplacenu částku dotační podpory. Odvod za porušení
rozpočtové kázně byl tomuto obviněnému vyměřen na podkladě provedené finanční
kontroly po zjištění pochybení, které spočívalo ve stručnosti v tom, že
dlouhodobý hmotný majetek, z něhož výdaje na pořízení byly zahrnuty do
způsobilých výdajů projektu dotace, převedl daňový subjekt (J. Ch. – P. jako
fyzická osoba) v době realizace projektu na obchodní společnost P., bez
písemného souhlasu poskytovatele dotace. Právě výsledek kontrolního zjištění
příslušného finančního úřadu se stal podnětem k trestnímu stíhání obou
obviněných a v podstatě byl potvrzen i výsledky dokazování v posuzované trestní
věci. V důsledku nepravdivé žádosti o výplatu finanční podpory tudíž došlo k
obohacení obchodní společnosti P., do jejíhož majetku byly dotační prostředky
fakticky poukázány. Škodlivý následek v podobě způsobené škody na straně
poskytovatele dotace bylo tudíž třeba primárně požadovat od obohaceného
subjektu, jímž se stala označená obchodní společnost. Poškozená Česká republika
zastoupená Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky tudíž nejprve musí
vymáhat škodu na obchodní společnosti P., eventuálně na jejím právním nástupci.
Vzhledem k těmto skutečnostem rozhodl Nejvyšší soud v adhezním řízení tak, že
poškozeného odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. řádu, neboť proti obohacené obchodní
společnosti nebylo v této věci konáno trestní řízení. O celkové výši škodlivého
následku způsobeného posuzovaným skutkem totiž nebylo žádných pochyb, odpovídal
částce poskytnuté dotace snížené o již vrácenou finanční částku a byl následně
promítnut do odpovídající právní kvalifikace zvýšených trestních sazeb u obou
zločinů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 3. 2020
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu