32 Cdo 4574/2015-577
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně NOVOCHEMA, družstvo, se sídlem v Levici, Nixbrod 28, PSČ 934 39,
Slovenská republika, identifikační číslo osoby 00167886, zastoupené JUDr.
Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, proti žalované
ODU, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Staré Město, Kaprova 42/14, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 25335804, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem,
advokátem, se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, o zaplacení částky 96 818,11
EUR, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 209/2004, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2015, č. j. 8
Cmo 140/2015-538, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2015, č. j. 8 Cmo
140/2015-538, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2015, č. j.
19 Cm 209/2004-508, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
V souzené věci se žalobkyně domáhala zaplacení kupní ceny zboží (barev)
dodaného žalované na základě rámcové kupní smlouvy č. 7/2003 a vyúčtované
fakturami č. 230324, 230393, 230394, 230548, 230549, 230583, 230584, 230791 a
230792. Žalovaná založila svou procesní obranu na námitce nedostatku aktivní i
pasivní věcné legitimace a na tvrzení, že žalobkyně jí fakturované zboží
nedodala. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 1. 2015, č. j. 19 Cm 209/2004-508, v
pořadí již třetím v této věci, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 25
101,87 EUR (výrok pod bodem I), co do částky 71 716,24 EUR žalobu zamítl (výrok
pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III). Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání obou účastnic
změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem II tak, že
žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 71 716,24 EUR (první výrok), potvrdil
jej v přisuzujícím výroku pod bodem I (druhý výrok) a uložil žalované nahradit
žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok). Odvolací soud poté, co částečně zopakoval dokazování, vzal oproti soudu prvního
stupně za prokázané, že žalobkyně dodala žalované všechno zboží, jehož
zaplacení se domáhá. V otázce aktivní a pasivní věcné legitimace odvolací soud odkázal na své
předchozí rozhodnutí, tj. na kasační usnesení ze dne 10. 9. 2014, č. j. 8 Cmo
442/2013-466. V něm dovodil, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována,
neboť bylo prokázáno, že došlo k naplnění rozvazovací podmínky sjednané ve
smlouvě o postoupení pohledávek uzavřené dne 9. 6. 2005 mezi žalobkyní a
společností SPECIAL INTEREST GROUP – MUGADOV, spol. s r. o., totiž že ve lhůtě
šesti měsíců od uzavření smlouvy nebyla zaplacena smluvená cena za postoupení
pohledávek. Jako nedůvodnou posoudil též námitku nedostatku pasivní věcné
legitimace. Usoudil totiž, že argumentace žalované, podle níž závazek přešel
na základě smlouvy o prodeji části podniku Barvy a laky ze dne 7. 1. 2005 na
nabyvatele IPM Group, a. s., nemůže uspět jednak po skutkové stránce, protože
tento závazek není uveden ve znaleckém posudku tvořícím přílohu smlouvy o
prodeji části podniku (který má podle ujednání čl. II, bod 1.3. smlouvy
obsahovat seznam závazků vedených v účetní evidenci prodávajícího, náležejících
k prodávané části podniku), jednak není důvodná po právní stránce s ohledem na
§ 477 odst. 3 obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,
zrušeného k 1. 1. 2014, dále jen „obch. zák.“), podle něhož prodávající ručí za
splnění převedených závazků kupujícím a žalovaná v řízení ani netvrdila, že by
nabyvatel části podniku byl vyzván k plnění či dokonce cokoliv plnil. K tomu
odvolací soud v napadeném rozsudku dodal, že § 476 odst. 1 obch. zák., podle
něhož se kupující smlouvou o prodeji podniku zavazuje převzít závazky
prodávajícího související s podnikem a které se obdobně vztahuje i na prodej
části podniku, je třeba vykládat v souvislosti s § 477 odst. 1 obch.
zák.,
podle něhož na kupujícího přecházejí všechna práva a povinnosti, na něž se
prodej vztahuje; sjednali-li si tedy účastníci smlouvy o prodeji části podniku,
že na kupujícího přecházejí závazky uvedené ve znaleckém posudku znalce, který
je přílohou smlouvy, v němž závazky, jež jsou předmětem řízení, absentují, pak
tyto závazky na kupujícího na základě této smlouvy nepřešly. Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, podle dovolací
argumentace však toliko ve výrocích o věci samé, napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání opírá o § 237 občanského soudního řádu, argumentujíc, že
napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Ve vztahu k otázce aktivní věcné legitimace dovolatelka namítá, že provedenými
důkazy nebylo prokázáno splnění rozvazovací podmínky sjednané ve smlouvě o
postoupení pohledávek, vytýká soudům nižších stupňů, že neprovedly zásadní
důkaz pro zjištění této skutečnosti, za který považuje výslech zástupce
postupníka, zdůrazňuje, že je to žalobkyně, kdo nese důkazní břemeno o celém
rozsahu svých tvrzení, včetně své aktivní legitimace, a prosazuje názor, že
žalobkyně důkazní břemeno neunesla. Stran své pasivní věcné legitimace dovolatelka argumentuje, že pokud by
obdržela předmětné zboží, spadala by „taková pohledávka“ do ucelené „divize
barev“, která byla předmětem převodu podle smlouvy o prodeji části podniku a v
jeho rámci by přešla na kupujícího. Zdůrazňuje, že ustanovení § 477 odst. 1
obch. zák., podle něhož k přechodu závazků dochází ze zákona, bez ohledu na to,
zda jsou či nejsou ve smlouvě uvedeny, je kogentní povahy. Poukazuje též na §
486 odst. 3 obch. zák., z něhož dovozuje, že zákon počítá s tím, že ne všechny
závazky budou „evidovány či uvedeny“, což ovšem neznamená, že by nepřešly. Má
za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž jmenovitě odkazuje na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1513/2011. V dalším dovolatelka polemizuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že
dodání zboží bylo prokázáno, přičemž zmiňuje „řadu rozhodnutí dovolacího
soudu“, který dle jejího mínění dodávky zboží vždy posuzuje tak, že vyžaduje
jednoznačný podklad, že zboží bylo dodáno, tedy především potvrzený dodací
list, a vytýká odvolacímu soudu, že se „při vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání zamítl. Ztotožňuje se s právním posouzením odvolacího soudu a
zdůrazňuje, že odkaz žalované na judikaturu je nepřípadný, neboť k danému
převodu závazku, ke kterému mělo dojít na základě smlouvy o prodeji části
podniku, byl vyhotoven znalecký posudek, který se podstatou převodu zabýval. Pokud proto v posudku uvedený závazek není, nemohl být součástí převodu. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání,
které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či
jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29
NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník
2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl, a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího
soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz).
Rovněž v R 4/2014 pak Nejvyšší soud vysvětlil, že argument, podle kterého se
odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, může být způsobilým vymezením
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání
patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací
praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Požadavky na obligatorní náležitosti dovolání splňuje pouze ta část dovolání, v
níž dovolatelka zpochybňuje závěr o své pasivní věcné legitimaci
prostřednictvím argumentu, že odvolací soud řešil otázku přechodu závazků
neoznačených ve smlouvě o prodeji části podniku v rozporu s konkrétně označenou
judikaturou Nejvyššího soudu. V otázce aktivní věcné legitimace žalobkyně dovolatelka neuvádí žádné
argumenty, jež by bylo možno přiřadit k některému z předpokladů přípustnosti
dovolání taxativně vymezených v § 237 o. s. ř., nehledě na to, že v tomto
ohledu nevymezuje ani způsobilý dovolací důvod, jímž je vzhledem k § 241a odst.
1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci. Omezuje se tu na to, že na základě
vlastního hodnocení provedených důkazů prosazuje názor, že oproti tomu, k čemu
dospěl odvolací soud, žalobkyně neunesla stran svého tvrzení, že cena za
postoupení pohledávky nebyla zaplacena, důkazní břemeno. Přehlédla zřejmě, že v
dovolacím řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím
důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011,
sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu
ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových
zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací
důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Povahu toliko skutkových námitek má dovolání též v té části, v níž dovolatelka
zpochybňuje závěry, k nimž odvolací soud dospěl při hodnocení důkazů, a
prosazuje názor, že z provedených důkazů poznatek o převzetí zboží nevyplývá. V
této souvislosti sice dovolatelka tvrdí, že odvolací soud se při řešení této
„otázky hmotného nebo procesního práva“, zřejmě otázky, za jakých předpokladů,
popř. z jakých důkazů lze mít za prokázáno dodání zboží, odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, příslušné judikatorní závěry Nejvyššího
soudu však nikterak nespecifikuje.
Nejvyšší soud ostatně zdůraznil např. v rozsudku ze dne 15. 12. 2015, sp. zn.
21 Cdo 3148/2014, že na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie,
která, důsledně vzato, znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů,
poněvadž předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, stojí zákon na
tzv. zásadě volného hodnocení důkazů; ustanovení § 132 o. s. ř. ponechává
postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich
závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro
jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro
zjištění skutkového stavu upotřebitelné).
V té části, v níž dovolání splňuje požadavky na obligatorní náležitosti, je
dovolání přípustné, neboť dovolatelka odvolacímu soudu důvodně vytýká, že
otázku přechodu závazků neoznačených ve smlouvě o prodeji části podniku (v
přiloženém znaleckém posudku) řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle § 477 obch. zák. na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na
které se prodej vztahuje (odstavec 1). K přechodu závazku se nevyžaduje souhlas
věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím
(odstavec 3).
Podle § 482 věty první obch. zák. má se za to, že kupní cena je stanovena na
základě údajů o souhrnu věcí, práv a závazků uvedených v účetní evidenci
prodávaného podniku ke dni uzavření smlouvy a na základě dalších hodnot
uvedených ve smlouvě, pokud nejsou zahrnuty do účetní evidence.
Podle § 486 odst. 3 obch. zák. kupující může uplatnit nárok na slevu z kupní
ceny ohledně závazků, jež na něho přešly a nebyly zachyceny v účetní evidenci v
době účinnosti smlouvy (§ 482), ledaže o nich kupující v době uzavření smlouvy
věděl.
Nejvyšší soud dovodil již v rozsudku ze dne 22. 12. 1994, sp. zn. Odon 34/1993,
uveřejněném pod číslem 30/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že v §
476 odst. 1 obch. zák. je stanoven typ smlouvy o prodeji podniku a jsou v něm
uvedeny podstatné části této smlouvy, které musí smlouva obsahovat, aby šlo o
tento smluvní typ a vztahovala se na ni příslušná ustanovení jej upravující (§
269 odst. 1 obch. zák.). Podstatnou částí smlouvy o prodeji podniku je mj.
závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem. V
rozsudku velkého senátu svého obchodního kolegia ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 35
Odo 653/2004, uveřejněném pod číslem 84/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 25.
9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06), na něž odkazuje dovolatelkou zmíněné usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1513/2011, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že na
kupujícího bez ohledu na to, zda smlouva o prodeji podniku obsahuje výčet
závazků či nikoliv, přecházejí všechny závazky, které s prodávaným podnikem
souvisejí. K přechodu všech závazků souvisejících s prodávaným podnikem z
prodávajícího na kupujícího dochází v intencích ustanovení § 477 odst. 1 obch.
zák. ze zákona, aniž by současně bylo nutné tyto závazky jakkoliv ve smlouvě
zmiňovat či jinak identifikovat. Např. v usnesení ze dne 21. 11. 2016, sp. zn.
32 Cdo 3571/2016, pak Nejvyšší soud doplnil, že § 477 obch. zák. je ustanovením
kogentním a nelze se od něj ani dohodou stran odchýlit, přičemž k přechodu
závazků, na které se prodej vztahuje, dochází ze zákona bez ohledu na to, zda a
jakým způsobem jsou zachyceny v účetní evidenci prodávajícího.
Ve světle těchto závěrů rozhodně neobstojí názor odvolacího soudu, podle něhož
jestliže si strany smlouvy o prodeji části podniku sjednaly, že na kupujícího
přecházejí závazky uvedené v příloze smlouvy, pak na kupujícího přecházejí jen
tyto závazky a ostatní závazky, které souvisejí s prodávanou částí podniku,
nikoliv. Závěry, které odvolací soud dovozuje z § 477 obch. zák., z tohoto
ustanovení, jak je vykládá ustálená judikatura, rozhodně nevyplývají. Jestliže
toto ustanovení znamená, že na kupujícího přecházejí ze zákona všechny
závazky, které souvisejí s prodávaným podnikem (s jeho prodávanou částí), a
jestliže jde o ustanovení kogentní, od něhož se strany odchýlit nemohou (srov.
§ 263 obch. zák.), pak nelze výčet závazků souvisejících s prodávaným podnikem
(jeho částí) obsažený ve smlouvě o prodeji podniku (jeho části), popř. v
listině, na kterou smlouva odkazuje, posoudit jako platné ujednání o tom, které
závazky na kupujícího přecházejí a které nikoliv. Zákon neponechává na vůli
smluvních stran, na které závazky se prodej podniku (jeho části) vztahuje a na
které ne. V takovém případě by šlo o převod, nikoliv o přechod.
Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se měl v posuzované věci od
těchto závěrů odchýlit (posoudit předmětnou otázku hmotného práva jinak), je
dovolání nejen přípustné, ale též důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost je třeba dodat, že neobstojí ani závěr odvolacího soudu, uvedený
nikoliv v napadeném rozsudku, nýbrž toliko v jeho předchozím kasačním
rozhodnutí (a proto ze skutečnosti, že jej dovolatelka výslovně nenapadla,
nelze ničeho dovozovat, aniž by došlo k porušení jejího práva na spravedlivý
proces), podle něhož i kdyby dovolatelka přestala být dlužníkem v důsledku
prodeje části podniku, byla by povinna plnit z titulu zákonného ručení podle §
477 odst. 3 obch. zák. V rozhodovací praxi soudů ani v právní doktríně není
pochyb, že závazek ručitele, byť jeho splněním dochází k uspokojení zajištěné
pohledávky, tedy splnění dlužníkova závazku, je závazkem odlišným od závazku
dlužníka; liší se nejen osobou nositele, neboť ručitelem musí být z povahy věci
osoba odlišná od dlužníka, ale i obsahem; zatímco dlužník je povinen splnit
věřiteli svůj závazek, ručitel je povinen splnit dlužníkův závazek, jestliže
jej nesplní dlužník (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011,
sp. zn. 32 Cdo 3911/2010). Právo věřitele, aby dlužníkův závazek splnil
ručitel, nesplní-li ho dlužník, v souzené věci žalobou uplatněno nebylo a
nedošlo ani ke změně žaloby postupem podle § 95 o. s. ř. Protože soud je
žalobou vázán a až na výjimky stanovené v zákoně nemůže překročit návrhy
účastníků a přisoudit něco jiného, než čeho se domáhají (srov. § 153 odst. 2 o.
s. ř.), je případný závěr o tom, že žalovaná má vůči žalobkyni ručitelský
závazek, pro posouzení její pasivní věcně legitimace bez významu.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy neobstojí a podmínky pro jeho změnu
podle § 243d písm. b) o. s. ř. dány nejsou, Nejvyšší soud je proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o.
s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta
třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i
toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v novém rozhodnutí o věci
(§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. 10. 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu