U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5.
října 2011 o dovolání, které podal obviněný Ing. A. B. , proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 4 To 215/2010, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 3 T
140/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 3
T 140/2006, byl obviněný Ing. A. B. uznán vinným přečinem neodvedení daně,
pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1
trestního zákoníku, a podle téhož ustanovení mu byl uložen trest odnětí svobody
v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání jednoho roku, a to podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání, o němž rozhodl
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 4 To 215/2010,
jímž řádný opravný prostředek zamítl jako nedůvodný podle § 256 tr. řádu.
Obviněný poté podal proti citovanému usnesení odvolacího soudu
dovolání, a to prostřednictvím obhájce JUDr. Vlastimila Vezdenka. Důvody pro
svůj mimořádný opravný prostředek spatřoval obviněný v ustanovení § 265b odst.
1 písm. d), g), l) tr. řádu.
Obviněný především napadenému usnesení a jemu předcházejícímu
řízení vytkl, že skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně,
nenaplňuje zákonné znaky objektivní a zejména subjektivní stránky přečinu podle
§ 241 odst. 1 trestního zákoníku. Přitom odkázal na svou obhajobu a obsah
závěrečného návrhu svého obhájce, který přednesl ve veřejném zasedání u
odvolacího soudu dne 6. 4. 2011. Podle přesvědčení obviněného došlo ve věci k
nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, proto ani Krajský soud v Ostravě neměl jeho odvolání zamítnout, čímž
je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to v jeho
druhé alternativě. K porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve smyslu §
265b odst. 1 písm. d) tr. řádu došlo podle námitky obviněného v rámci konání
hlavního líčení u Okresního soudu v Opavě dne 23. 6. 2010. Dovolatel závěrem
svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v
Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Opavě zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné
podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu, bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr.
řádu), v zákonné lhůtě na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
řádu), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr.
řádu). Pokud však obviněný Ing. A. B. uplatnil ve svém dovolání námitky
odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud je posoudil jako
zjevně neopodstatněné.
Předpokladem naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu je, aby konkrétní dovolací námitka směřovala proti hmotně
právnímu posouzení těch skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy ve věci
rozhodující. K nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku nebo k jinému
nesprávnému hmotně právnímu posouzení může proto dojít pouze tehdy, byl-li
skutek posouzen podle jiného ustanovení hmotného práva, tj. především trestního
zákoníku, případně jiné normy upravující hmotné právo, než jaké na něj
dopadalo. Typickým případem, k jehož nápravě je určen citovaný dovolací důvod,
bude právní kvalifikace skutku jako trestného činu určitého ustanovení
trestního zákoníku, ačkoli se bude jednat o jiný trestný čin, event. skutek
nebude vykazovat znaky žádného z trestných činů definovaných v zákoně. Dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak může být naplněn pouze právní
a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotně právní charakter.
Přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a
podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 trestního zákoníku se měl obviněný
Ing. A. B. dopustit v podstatě tím, že v době od 28. 7. do 23. 12. 2003 v
O. jako ředitel společnosti BLUDIČKA OPAVA, a. s., vědom si povinností
vyplývajících z příslušných ustanovení zákonů č. 586/1992 Sb., 589/1992 Sb. a
592/1992 Sb., každý ve znění pozdějších předpisů, neodváděl za její zaměstnance
těmito zákony stanovené zálohy na daň z příjmu fyzických osob ze závislé
činnosti a funkčních požitků a srážky této daně vybírané podle zvláštní sazby
ani pojistné na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění, přestože tomu
odpovídající zákonné srážky z mezd zaměstnanců nechal provést, a tak poškodil
Finanční úřad v Opavě za mzdové období červen až listopad 2003 o částku 140
974,- Kč, Okresní správu sociálního zabezpečení v Opavě za mzdové období srpen
až listopad 2003 o částku 77 246,- Kč, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České
republiky, Územní pracoviště v Opavě za mzdové období červen až listopad 2003 o
částku 69 631,67 Kč, Zdravotní pojišťovnu ministerstva vnitra České republiky,
pobočka v Ostravě za období červenec a listopad 2003 o částku 293,- Kč,
Hutnickou zaměstnaneckou pojišťovnu Ostrava-Vítkovice za období červen až
listopad 2003 o částku 9 910,- Kč a Revírní bratrskou pokladnu, zdravotní
pojišťovnu se sídlem ve Slezské Ostravě za období červen až listopad 2003 o
částku 3 999,- Kč.
Skutkové okolnosti tak, jak jsou popsány v odsuzujícím rozsudku
soudu prvního stupně, vyjadřují v dostatečném rozsahu zákonné znaky přečinu
podle základní skutkové podstaty § 241 odst. 1 trestního zákoníku. Obviněného
označil soud prvního stupně za osobu zodpovědnou za neodvedení povinných
plateb, které mu jako plátci, resp. zaměstnavateli ukládají právní předpisy, a
to oprávněným subjektům (finančnímu úřadu jako správci daně, správě sociálního
zabezpečení a zdravotním pojišťovnám) v konkrétní výši, která ve svém součtu (§
116 trestního zákoníku) více jak šestkrát překročila zákonnou hranici většího
rozsahu (srov. výklad k § 138 odst. 1 trestního zákoníku). Srozumění obviněného
se škodlivým následkem svého rozhodnutí nehradit povinné platby v rozhodném
období v plném rozsahu zřetelně vyplývá z citované části formulace skutku ve
výroku o vině a v podstatě nedává jakékoli pochybnosti o tom, že si obviněný
byl vědom povinností odvádět tzv. srážkovou daň a další platby a úmyslně tak
nečinil, ačkoli zaměstnancům příslušné částky z jejich mezd srazil a povinný
subjekt měl v rozhodném období finanční prostředky k dispozici alespoň z větší
části, přičemž je použil k jinému účelu (např. půjčky poskytnuté právě
obviněnému jako fyzické osobě). Vina obviněného byla vyslovena na podkladě
výsledků provedeného dokazování a ve všech ohledech odpovídá i platné
judikatuře ve vztahu k tomuto druhu trestné činnosti (viz např. č. 53/2000 a č.
30/2001 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud proto nemá jakoukoli pochybnost o správném
právním posouzení skutkových zjištění soudem prvního stupně, s nímž se zcela
ztotožnil i soud odvolací. Ten se rovněž vypořádal s odvolacími námitkami
obviněného, a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil důvody pro zamítnutí jeho
řádného opravného prostředku. Pokud dovolatel zpochybnil správnost postupu
odvolacího soudu, učinil tak pouze obecným konstatováním svého nesouhlasu s
výsledkem trestního řízení, aniž by napadenému usnesení, event. jemu
předcházejícímu rozsudku vytkl jakoukoli konkrétní vadu spočívající v porušení
hmotného práva. Nejvyšší soud opakovaně prezentoval svůj výklad ohledně
požadavků na obsah dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je
podáván vždy obhájcem, tj. odborně vybavenou osobou mj. i proto, aby výhrady
dovolání odpovídaly obsahu jednotlivých taxativně vymezených důvodů. Nejvyšší
soud je totiž oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání (srov. § 265f odst. 1 tr. řádu), v rámci dovolacího řízení
tak musí vycházet z konkrétních námitek, o něž dovolatel opírá naplnění
jednotlivých jím uplatněných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud tak nemůže ani
přihlížet k té části dovolání, v níž dovolatel odkázal na obsah svého odvolání,
či dokonce na závěrečný návrh přednesený v rámci veřejného zasedání konaném o
odvolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo
940/2010, publikované pod č. T 1325 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, sešit 69, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, 2010). Uvedeného
výkladu náležitostí obsahu dovolání a jeho jednotlivých námitek si byl nakonec
vědom i sám obviněný, který v závěru svého podání avizoval bližší odůvodnění,
avšak do doby rozhodování Nejvyššího soudu nebylo doručeno žádné doplnění
dovolání.
Nesprávné hmotně právní posouzení skutku, které napadenému
rozhodnutí vytýkal obviněný, Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání
neshledal. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nebyl dán a
a v důsledku toho nemohlo dojít ani k naplnění důvodu uvedeného v § 265b odst.
1 písm. l) tr. řádu v druhé alternativě. Jeho existence je totiž podmíněna tím,
že odvolací soud zamítne odvolání, ačkoli v řízení předcházejícím takovému
rozhodnutí byl dán důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Vzhledem k charakteru těmto důvodům odpovídajícím námitkám, jež v podstatě
nevytýkaly žádné konkrétní hmotně právní výhrady, nebylo možné zpochybnit
správná rozhodnutí soudů obou stupňů.
Obviněný Ing. A. B. odkázal rovněž na dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který měl být naplněn ve vztahu k hlavnímu
líčení konanému dne 23. 6. 2010.
Tento důvod dovolání dopadá na situace, kdy došlo k porušení
ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Podle § 202 odst. 2 tr. řádu se může hlavní líčení provést v
nepřítomnosti obviněného jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě
rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a
přitom a) obviněnému byla řádně doručena obžaloba a obviněný byl k hlavnímu
líčení včas a řádně předvolán, a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl
obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo
dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. řádu), obviněný byl
upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování
(§ 166 odst. 1 tr. řádu). Ustanovení § 202 odst. 4 tr. řádu potom stanoví, v
jakých případech nelze hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného konat, i kdyby
podmínky uvedené v § 202 odst. 2 tr. řádu byly jinak splněny.
Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci byly respektovány
všechny zákonem vyžadované předpoklady pro konání hlavního líčení dne 23. 6.
2010 v nepřítomnosti obviněného, a jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. d) tr. řádu nebyl naplněn.
Hlavní líčení, v němž Okresní soud v Opavě vyhlásil dne 23. 6.
2010 odsuzující rozsudek, nebylo první konané v dané věci, nýbrž čtvrté. První
hlavní líčení proběhlo již dne 30. 4. 2008, v jeho průběhu byl obviněný
vyslechnut k obžalobě, následovalo hlavní líčení dne 22. 5. 2008, obviněný byl
rovněž přítomen a měl možnost vyjádřit se ke všem ve věci provedeným důkazům.
Poté následoval poměrně značný časový odstup, došlo k vypracování doplňujícího
znaleckého posudku a v pořadí třetí hlavní líčení proběhlo dne 3. 6. 2010 za
účasti obviněného. V jeho průběhu byl obviněný opětovně vyslechnut k věci, byly
prováděny důkazy, mj. i výslech znalkyně Ing. Dagmar Grafové, která vypracovala
doplňující znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence. K
odročení hlavního líčení pak došlo zejména z toho důvodu, že obviněný předložil
další listinné podklady, jež měly být znalkyní zpracovány a její původní
posudek a první dodatek znovu doplněn, což se také stalo. Další termín hlavního
líčení stanovený na den 23. 6. 2010 vzal obviněný na vědomí a byl mu tudíž znám
dosavadní stav provedeného dokazování. V den konání posledního hlavního líčení
byla okresnímu soudu doručena elektronickou cestou omluva obviněného z důvodu
neodkladné pracovní cesty. Současně obviněný zřetelně a jasným způsobem
vyjádřil souhlas s tím, aby bylo dne 23. 6. 2010 hlavní líčení provedeno bez
jeho účasti.
Okresní soud tak dne 23. 6. 2010 konal ve věci hlavní líčení v
nepřítomnosti obviněného při splnění všech požadavků kontradiktornosti procesu,
obviněný měl v rámci předešlých hlavních líčení dostatečný prostor vyjádřit se
ke svému obvinění, k jednotlivým důkazům, soud reagoval na jím uplatněné
námitky k vypracovanému znaleckému posudku a umožnil opakované doplnění
znaleckého zkoumání, přičemž to byl sám obviněný, kdo se následně vzdal svého
práva zúčastnit se osobně dalšího projednávání věci, ačkoli mohl důvodně
očekávat skončení věci.
Za tohoto stavu není možné vytýkat soudu prvního stupně postup,
který zvolil, tj. že konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, provedl
doplňující výslech znalkyně k písemnému dodatku posudku a vyhlásil ve věci
rozsudek. Nejvyšší soud má za to, že v projednávaném případě nedošlo k zásahu
do práva obviněného na osobní přítomnost v hlavním líčení garantované rovněž v
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nakonec ani on sám ve svém
dovolání neodkázal na žádnou ze zákonných podmínek již citovaných z ustanovení
§ 202 tr. řádu, které by Okresní soud v Opavě v hlavním líčení dne 23. 6. 2010
porušil. V této části je proto dovolání obviněného nedůvodné.
Napadené usnesení ani jemu předcházející řízení tedy nebylo
zatíženo vadami v hmotně právním posouzení skutku, nedošlo k porušení
ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení upravené v § 202 odst. 2,
4 tr. řádu, nebyly tak naplněny dovolací důvody uvedené v ustanovení 265b odst.
1 písm. d), g) a l) tr. řádu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného
Ing. A. B. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§ 265n
tr. ř.).
V Brně dne 5. října 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová