5 Tdo 1198/2010-33
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 11.
2010 o dovolání obviněného Ing. L. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 4 To 226/2009, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 82/2008,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. K. o d m í
t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 20 T
82/2008, byli uznání vinnými obviněný Ing. L. K. organizátorstvím trestného
činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm.
a) k § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a obviněný R. B. trestným činem
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zák., kterých se dopustili tím, že dne 6. 2. 2003 ve F. p. R., okres N. J.,
na základě žádosti Ing. L. K. vznesené vůči R. B., motivované snahou Ing. L. K.
získat předmětnou pohledávku pro něj výhodně a bez odpovídající úplaty, s
vědomím obou jmenovaných, že to bude v rozporu s povinností R. B. počínat si s
vynaložením odborné péče o zájmy společnosti CZECH FORFAITING AND FACTORING
COMPANY, s. r. o., ve smyslu ustanovení § 66 odst. 2 a § 657 obchodního
zákoníku, R. B., sám motivován příslibem Ing. L. K., že mu pomůže se zánikem
členství ve statutárních orgánech dalších společností, ve kterých R. B. působil
jako tzv. „bílý kůň“, R. B. jako jednatel společnosti CZECH FORFAITING AND
FACTORING COMPANY, s. r. o., se sídlem v Praze 1, ulice V Jámě 669/1 (dále jen
„CFFC“), uzavřel za tuto společnost s Ing. L. K. jako podnikatelem pro
společnost CFFC smlouvu o postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 a
následujících občanského zákoníku, podle které CFFC postoupila Ing. L. K.
pohledávku v nominální výši 9.021.091,70 Kč za dlužníkem společnosti KOVOHUTĚ
BŘIDLIČNÁ, a. s., v konkurzu, se sídlem v Praze 2, za sjednanou úplatu
902.100,- Kč, která podle článku 1.3 smlouvy o postoupení pohledávky měla být
Ing. L. K. uhrazena při podpisu smlouvy, přičemž jak R. B., tak i Ing. L. K.
jednali srozuměni s tím, že Ing. L. K. dohodnutou úplatu za pohledávku ve výši
902.100,- Kč společnosti CFFC nezaplatí, a skutečně ji při podpisu smlouvy o
postoupení pohledávky ani později nezaplatil, a dále pravděpodobně dne 29. 9.
2003 přiměl Ing. L. K. R. B., aby za společnost CFFC podal Krajskému soudu v
Ostravě návrh na změnu účastníka řízení namísto dosavadního konkurzního
věřitele, na základě něhož Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 2. 2004,
sp. zn. 8 K 63/99, rozhodl, že se připouští, aby do konkurzního řízení na místo
dosavadního věřitele společnosti CFFC vstoupil konkurzní věřitel Ing. L. K.,
který následně s pohledávkou nakládal a převedl ji na další osobu, čímž
společnosti CFFC způsobil škodu ve výši 902.100,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. L. K. odsouzen podle § 255 odst. 2 tr.
zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2
(dvou) let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře
60.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven pro případ, že by ve
stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody na
3 (tři) měsíce. Obviněný R. B. byl odsouzen podle § 255 odst. 2 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1
tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dvou) let.
Krajský soud v Ostravě, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání
obviněného Ing. L. K. proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně
ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 20 T 82/2008, rozhodl usnesením ze dne 18. 12. 2009,
sp. zn. 4 To 226/2009, tak, že toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 4
To 226/2009, podal obviněný Ing. L. K. prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava
Němečka dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g),
l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že proti obviněnému bylo vedeno trestní
stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení
a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §
265b odst. 1 tr. ř.
V podrobnostech dovolatel uvedl, že soud v napadeném rozhodnutí vychází z
tvrzení obviněného R. B., že mu Ing. K. nebyla uhrazena částka 902.100,- Kč za
převod pohledávky podle smlouvy datované 6. 2. 2003. Toto jeho tvrzení však
nebylo žádnými důkazy prokázáno, a to ani výpovědí svědka O., ani výpovědí
svědka V. Svědek O. totiž jen tlumočil to, co mu řekl obviněný B. a svědek V.
vypovídal o tom, co mu následně řekl svědek O. Soud ani nehodnotil výpověď
svědka P. Soudy se dále řádně nevypořádaly s problémem zjištění přesného data
podpisu smlouvy. Soud má za to, že smlouva byla podepsána skutečně dne 6. 2.
2003, ačkoliv je zde svědectví svědka P. o podpisu smlouvy dne 6. 1. 2003,
svědectví svědka O. a konečně také legalizace smlouvy notářkou v N. J. dne 14.
2. 2003, kdy obviněný B. uznal podpis za vlastní, z čehož obviněný Ing. K.
dovozuje, že smlouva byla podepsána dříve a jinde než u notáře. Obviněný také
trvá na tom, že soud se nedostatečně vypořádal s věrohodností svědka O.
Dovolatel se velmi obšírně zabýval tím, že v řízení nebyla zcela jednoznačně a
bez pochybností prokázána výše údajně způsobené škody. Hodnota, o kterou by se
majetek poškozené společnosti reálně zmenšil, je reprezentována částkou, která
objektivně byla za danou pohledávku v dané době utržitelná, nikoliv sjednanou
cenou mezi převodcem a nabyvatelem (902.100,- Kč). Soud měl postupovat podle
principu „in dubio pro reo“, kdy obviněnému Ing. K. mohl přičíst k zavinění
pouze způsobení škody ze znalcem vymezeného rozsahu (93.000,- Kč až 3.426.000,-
Kč) v částce nižší (93.000,- Kč), tj. odpovídající škodě větší.
Podle obviněného také nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, za
nějž byl odsouzen. Vzhledem k postavení obviněného jako účastníka na trestném
činu porušování povinností při správě cizího majetku bylo zásadní prokázání
úmyslu u spoluobviněného R. B., neboť účastenství je trestné jen ve vztahu k
úmyslným trestným činům. Závěr o zavinění R. B. ve formě úmyslu však ani v
napadeném rozhodnutí, ani v rozsudku soudu prvního stupně není jakkoliv
zdůvodněn, ani nejsou uvedeny skutečnosti, z nichž soud při tomto svém závěru
vycházel. Zvážen měl být v tomto smyslu i princip akcesority účastenství.
Nebyl-li úmysl R. B. dostatečně a beze vší pochybnosti prokázán, je nutno
uvažovat o případném zavinění pouze ve formě nedbalosti. Pak by připadalo v
úvahu překvalifikování šetřeného jednání na trestný čin podle § 255a odst. 1
tr. zák. Vzhledem k tomu, že R. B. nelze uznat vinným úmyslným trestným činem
podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., nelze uvažovat ani o organizátorství
Ing. L. K.
Poslední dovolatelova námitka spočívala v tvrzení, že byla porušena jeho
procesní práva, především právo na spravedlivý proces. Soud se v napadeném
rozhodnutí dovolává jako stěžejního důkazu výpovědi obviněného R. B. ze dne 28.
1. 2008, avšak obviněnému Ing. L. K., ani jeho obhájci nebylo umožněno tohoto
výslechu se zúčastnit a obviněnému B. klást otázky. Policejní orgán totiž ani
obviněného, ani obhájce na konání tohoto výslechu včas neupozornil, učinil tak
telefonicky až při zahájení výslechu týž den. Obviněný Ing. K. má tak za to, že
výslech obviněného B. byl dne 28. 1. 2008 proveden v rozporu s trestním řádem.
Takto provedený výslech nemohl být v řízení před soudem bez výslovného souhlasu
obviněného Ing. K. čten a použit jako důkaz. K této výpovědi tedy soudy neměly
jakkoliv přihlížet a opírat o ni svá rozhodnutí.
V závěru dovolání obviněný Ing. L. K. zdůraznil, že nelze hovořit o tom, že
vina obviněných (především Ing. K.) byla prokázána bez důvodných pochybností, a
proto bylo nutno rozhodnout podle zásady „in dubio pro reo“. Z těchto důvodů
navrhl, aby dovolací soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. zrušil napadené
rozhodnutí v celém rozsahu a sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo
dovolání obviněného Ing. L. K. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k
němu vyjádřil v tom smyslu, že je zřejmé že dovolatel uplatňuje zčásti námitky,
které deklarovanému dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. obsahově neodpovídají. Tato skutečnost souvisí s tím, že podatel do
značné míry prakticky doslovně opakuje námitky, které uplatňoval již v rámci
svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jsou to námitky, ve kterých
podatel na podkladě vlastního hodnocení důkazů tvrdí, že částku 902.100 Kč
skutečně zaplatil, jakož i námitky, kterými podatel zpochybňuje datum podpisu
předmětné smlouvy a brojí proti věrohodnosti výpovědi spoluobviněného R. B. a
svědka O. Deklarovanému dovolacímu důvodu samozřejmě neodpovídají ani obecně
formulované odkazy dovolatele na ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a na nutnost
respektovat zásadu „in dubio pro reo“. Dále tomuto důvodu neodpovídají ani
námitky, podle kterých postupem policejního orgánu byla dovolateli a jeho
obhájci znemožněna účast u výslechu spoluobviněného B., když jde o námitku ryze
procesního, nikoli hmotně právního charakteru. Tuto námitku by snad v části
týkající se neúčasti obhájce při značně rozšiřujícím výkladu bylo možno
podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.,
který však podatel v dovolání neuplatnil.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitky týkající se subjektivní
stránky trestného činu a akcesority účastenství, byť pouze s jistou dávkou
tolerance, neboť dovolatel se i v tomto směru v některých částech své
argumentace uchyluje k vlastním skutkovým hodnocením. Dovolatel svoje námitky
opírá především o tvrzení o absenci subjektivní stránky trestného činu na
straně přímého pachatele R. B. V tomto směru je ovšem nutno vycházet ze
skutkového zjištění uvedeného v tzv. skutkové větě, podle kterého „...jak R.
B., tak Ing. L. K. jednali srozuměni s tím, že Ing. L. K. dohodnutou úplatu za
pohledávku nezaplatí...“. Pokud byl obviněný R. B. srozuměn s tím, že půjde
fakticky o bezplatný převod pohledávky, pak logicky musel být současně
minimálně srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.] s tím, že v důsledku jeho jednání
vznikne společnosti škoda. Současně musel být srozuměn s tím, že pokud jako
jednatel společnosti nakládá s jejím majetkem takovým způsobem vedoucím ke
vzniku škody, je takovéto jednání v rozporu se zákonnými povinnostmi
statutárního orgánu společnosti. V tomto směru není nutné, aby obviněný R. B.
znal obsah ve skutkové větě citovaných ustanovení obchodního zákoníku, ale
postačuje, že znal skutkové okolnosti, ze kterých jejich porušení vyplývá.
Skutek, kterého se dopustil přímý pachatel R. B., tedy
vykazoval všechny znaky dokonaného trestného činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle k § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Jednání
obviněného Ing. L. K., který byl veden stejným úmyslem jako přímý pachatel,
jeho jednání inicioval a aktivně se na něm podílel, neměl však vlastnosti tzv.
speciálního subjektu trestného činu podle § 255 tr. zák. (§ 90 odst. 2, 3 tr.
zák.), pak vykazuje znaky organizátorství tohoto trestného činu podle § 10
odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Námitky obsažené
v závěru dovolání, podle kterých „z provedeného dokazování nijak nevyplývá“, že
by dovolatel zosnoval, zorganizoval či přiměl obviněného R. B. porušit zákon,
jsou již čistě skutkového charakteru a nelze k nim při rozhodování o dovolání
přihlížet. Pro úplnost státní zástupce podotkl, že dovolatel při své
argumentaci zcela ignoruje tu část skutkových zjištění, podle kterých uzavření
smlouvy o postoupení pohledávky inicioval a podle kterých byla předmětná
pohledávka převedena právě na dovolatele. Pokud by totiž bylo vycházeno z
podatelem prosazované verze, tj. že obviněný R. B. jako tzv. „bílý kůň“
automaticky podepisoval každý předložený doklad a „nevěděl, co činí“, bylo by
jednání dovolatele nutno kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 tr.
zák. V takovém případě by se totiž dovolatel obohatil o předmětnou pohledávku
tím, že využil B. omylu spočívajícího v tom, že obviněný B. neměl žádnou
představu o rozhodných skutečnostech.
Pod deklarovaný důvod lze podřadit i námitku, podle které při
stanovení výše škody nebylo postupováno v souladu s ustanovení § 89 odst. 12
tr. zák. Tuto námitku však státní zástupce nepovažuje za důvodnou. Situace, kdy
předmětem útoku majetkového trestného činu je pohledávka přihlášená v
konkurzním řízení, u které není v době útoku zřejmé, v jaké výši bude
uspokojena, je zajisté situací specifickou. I takováto pohledávka se však může
stát předmětem obchodu a skutečnost, že v době jejich převodu není jasné, jaký
bude konečný faktický majetkový prospěch jejího nabyvatele, je jedním z faktorů
pro stanovení její tržní ceny. V obecné rovině lze dovolateli přisvědčit v tom
směru, že za škodu by nebylo možno bez dalšího považovat cenu pohledávky
sjednanou ve smlouvě o jejím postoupení. V této trestní věci však ze skutkových
zjištění vyplývajících z dovolatelem zmiňovaného znaleckého posudku a
citovaných na str. 5 rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že „s ohledem na stav
konkurzního řízení a související faktory nejistoty ke dni ocenění“ byla
postupní cena 902.100,- Kč přiměřená a odrážela rizika i časovou náročnost
spojené s vymáháním předmětné pohledávky. S ohledem na toto skutkové zjištění
lze podle názoru státního zástupce částku 902.100,- Kč považovat za škodu
stanovenou v souladu s hledisky ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. Částky
93.000,- Kč a 3.426.000,- Kč byly stanoveny teoreticky pro případ
„optimistického“ a „pesimistického“ vývoje konkurzního řízení a žádná z nich
skutečné tržní ceně pohledávky neodpovídala. (Přímo z argumentace dovolání
ostatně vyplývá, že tzv. „pesimistický scénář“ konkurzního řízení se
nerealizoval.)
Podatel dovolání opřel též o dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. e) tr. ř. Dovolatel ale nespecifikuje, který z důvodů nepřípustnosti
trestního stíhání měl být v jeho trestní věci dán. S ohledem na absenci
konkrétnějších kvalifikovaných dovolacích námitek státní zástupce nepovažoval
za nutné se touto problematikou podrobněji zabývat.
Dále dovolatel své dovolání formálně opřel též o ustanovení §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto dovolacímu důvodu však podatel neuvedl
žádné konkrétní námitky a nespecifikoval ani, o kterou jeho část mínil dovolání
opřít. Státní zástupce proto pouze konstatoval tolik, že uplatnění první části
uvedeného dovolacího důvodu nepřicházelo vůbec v úvahu, neboť odvolání
dovolatele bylo zamítnuto nikoli z procesních, resp. formálních důvodů, ale
podle § 256 tr. ř. po meritorním přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně podle
§ 254 odst. 1 tr. ř. Protože v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího
soudu nebyly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.,
není naplněna ani druhá část dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně
navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného
rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není
dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na
základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti
dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b
tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují
jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že pouze dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými
podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil mimo jiné dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu
tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto,
že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud
přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný
za to, že není dostatečně spolehlivě zjištěný skutkový stav, konkrétně pak
pokud namítl, že nebylo soudy spolehlivě prokázáno tvrzení spoluobviněného R. B. o tom, že mu nebyla zaplacena cena za převod pohledávky, dále pokud se
obviněný domnívá, že se soudy řádně nevypořádaly se zjištěním přesného data
podpisu smlouvy o postoupení pohledávky a konečně také, že soud nedostatečně
vyhodnotil věrohodnost svědka P. O. Konečně sem také patří i procesní námitka
obviněného Ing. L. K. týkající se nepoužitelnosti výslechu spoluobviněného R. B. ze dne 28. 1. 2008 jako důkazu. V této souvislosti je však nutné ještě
poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V
návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž
samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to
jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném
hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho,
že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném
prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad
rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí)
instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém
případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska
uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe
způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.,
popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může
skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až §
150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního
soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS
651/02, dále např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té
souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu
hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento
postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah
Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu
jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními
závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod
sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34, str.
257;
dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový
závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na
provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném
spisovém materiálu nelze učinit.
Jen pro úplnost z hlediska zvažování uvedeného extrémním nesouladu skutkových
zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud
považuje za nutné uvést, že pokud jde o tu část námitek skutkové povahy, v
rámci nichž obviněný zpochybňuje závěr soudu v napadeném rozhodnutí, kdy podle
obviněného Ing. K. vychází z tvrzení obviněného R. B., že mu Ing. L. K. nebyla
uhrazena částka 902.100,- Kč za převod pohledávky podle smlouvy datované 6. 2.
2003, neboť toto jeho tvrzení nebylo žádnými důkazy prokázáno, a to ani
výpovědí svědka P. O., ani výpovědí svědka P. V., když svědek P. O. jen
tlumočil, co mu řekl obviněný R. B. a svědek P. V. vypovídal o tom, co mu
následně řekl svědek O., navíc soud ani nehodnotil výpověď svědka Z. P., nelze
s obviněným souhlasit. V závěru odůvodnění nalézacího soudu se uvádí, že „Pokud
jde o důkazy, které mají prokázat solventnost obviněného K. v době, kdy došlo k
postoupení pohledávky, tak tato skutečnost nevylučuje to, že za postoupení
pohledávky nezaplatil, neboť z tohoto je jednoznačně usvědčován výpovědí
spoluobviněného B. Navíc tato výpověď je potvrzována i výpovědí svědka O.,
který uvedl, že se domnívá, že obviněný K. za postoupení pohledávky nic
nezaplatil. … Skutečnost o nezaplacení částky za postoupení pohledávky potvrdil
i svědek P. V.“ (srov. str. 7).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil: „R. B. v procesním
postavení obviněného dne 28. 1. 2008 trestnou činnost kladenou mu za vinu v
plném rozsahu doznal, podrobně popsal svou roli v řadě společností a opakovaně
zdůraznil, že předmětnou pohledávku nikomu nenabízel, neboť o ní nevěděl. Na
smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2003 identifikoval svůj podpis (č.
l. 535), nicméně uvedenou částku 902.100,- Kč nikdy nepřevzal. … R. B.
opakovaně a podrobně popsal aktivity svědka P. O., „funkci“ Z. P. i jednání
obviněného Ing. L. K.“ Dále se odvolací soud zabýval částečně změněnou výpovědí
R. B. a nad rámec argumentů již uplatněných soudem prvního stupně zdůraznil, že
pokud nalézací soud neuvěřil změněné výpovědi odsouzeného R. B., nepochybil,
neboť je sice právem obviněného hájit se způsobem, který považuje za
nejvhodnější (§ 33 odst. 1 tr. ř.), ovšem pokud dojde k situaci, že obviněný v
průběhu trestního stíhání mění své výpovědi, má to za následek oslabení či
popření věrohodnosti takovýchto změněných výpovědí. Usvědčující výpověď
obviněného R. B. navíc rozhodně nestojí osamoceně, nýbrž je plně podporována
dalšími důkazy. Sbědek P. O. podrobně uvedl, jak se na něj nekontaktoval
obviněný Ing. L. K., který … získal přehled o jednotlivých pohledávkách a
přiměl jej, aby za úplatu zprostředkoval odkoupení pohledávky od obviněného R.
B.“ Dále odvolací soud rovněž uvedl, že svědek P. O. také opakovaně zdůraznil,
že „obviněnému R. B. neměla být a ani nebyla žádná částka uhrazena. Toto
tvrzení je plně podporováno výpovědí P. V., který rovněž jak v přípravném
řízení, tak i u hlavního líčení pod sankcí křivé výpovědi potvrdil, že firmě
CFFC nebyla žádná platba poskytnuta. Svědek P. V. prezentovanou informaci
získal nejen od svědka P. O., nýbrž vycházel i z absence jakýchkoliv materiálů
týkajících se firmy zděděné po jeho zemřelém otci (jediném vlastníku)… “. K
výpovědi svědka Z. P. bylo odvolacím soudem zhodnoceno, že „je v příkrém
rozporu s výpověďmi svědků P. V., P. O., jakož i s písemnými důkazy. Tvrzení
ohledně platby 902.100,- Kč dne 6. 1. 2003 rozhodně nelze uvěřit, a to nejen
pro shora uvedené, ale i proto, že v rámci výpovědi dne 13. 2. 2008 svědek Z.
P. s časovým odstupem 5-ti let podrobně popisoval okolnosti cesty do F. p. R.,
nicméně si nevybavil vlastní aktivity a jednání v únoru a březnu téhož roku u
Krajského obchodního soudu v Ostravě (č. l. 402, 403, 587). Je naprosto
evidentní, že svědek Z. P. byl veden snahou svojí výpovědí pomoci obviněnému
Ing. L. K. a vyvinit jej tak z protiprávního jednání“ (srov. str. 5 a 6
usnesení odvolacího soudu).
K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že podle spisového materiálu
vypověděl svědek P. O. v přípravném řízení dne 19. 2. 2008, že „… měl s B.
poslední telefon, kdy mu natvrdo řekl, že K. je podvodník … podvodným způsobem
z něj vylákali smlouvu, že když nebyl schopen zaplatit ani jeho provizi, že
nezaplatí ani těch 900 tisíc Kč“ a že „i když na 99% byl přesvědčen o tom, že
nic zaplaceno nebylo, od O. se následně dověděl, že skutečně žádné peníze za
postoupení pohledávky B. ani společnost CFFC nedostal“ (srov. č. l. 597).
Tentýž svědek dne 28. 2. 2007 vypověděl: „V. … řekl mu (myšleno svědkovi P.),
že nic podepisovat nebude, že to je z jejich strany podvod a že nedošlo k
úhradě kupní ceny“ (srov. č. l. 16 spisu). U hlavního líčení dne 19. 11. 2008
vypověděl: „Pana B. jsem se ptal, jestli mu bylo zaplaceno, nevím, kdy to bylo,
ale v žádném případě od něj nic nedostal“ (srov. č. l. 679 spisu).
Spoluobviněný B. dne 8. 6. 2007 uvedl, že žádnou částku při podpisu smlouvy dne
6. 2. 2003 ani později od Ing. K. ani nikoho jiného neobdržel (srov. č. l. 211
spisu). Následně dne 28. 1. 2008 do protokolu o výslechu obviněného uvedl, že
„ve smlouvě je sice uvedeno, že jsem jako jednatel převzal v hotovosti při
podpisu smlouvy částku 902.100,- Kč od Ing. K., ve skutečnosti jsem ovšem žádné
finanční prostředky neobdržel, a to ani později“, přičemž k dotazu dodal, že
ještě před podpisem smlouvy věděl, že „za postoupenou pohledávku částku
902.100,- Kč nikdy nedostane“ (srov. č. l. 535 spisu). Svědek P. V. u výslechu
uvedl: „To jsem se dověděl od pana O., že pan B. podepsal nějakou obchodní
smlouvu o postoupení pohledávky panu K. s tím, že pan O. říkal, že nebyla
zaplacena firmě CFFC částka těch 902 tisíc Kč“ (srov. č. l. 572 spisu). U
hlavního líčení dne 9. 10. 2008 potvrdil, že informace o nezaplacení kupní ceny
obdržel od svědka O. (srov. č. l. 667 spisu). Na č. l. 52 spisu je
zažurnalizováno zpětvzetí návrhu na změnu účastníka řízení, podepsané svědkem
V., kde stojí, že podání bylo učiněno, aniž by došlo k zaplacení kupní ceny
postupované pohledávky obviněným Ing. K. Podle sdělení likvidátora společnosti
CFFC tento neměl k dispozici a nebylo mu nic známo o prvotním účetním dokladu
zachycujícím převzetí finanční částky ve výši 902.100,- Kč dne 6. 2. 2003,
stejně tak o účetním dokladu zachycujícím zanesení výše uvedené částky do
účetnictví likvidované společnosti (srov. č. l. 497). Z těchto důvodů oba soudy
nižších stupňů po provedení důkazů (výslechy svědků a listinné materiály) zcela
správně vyhodnotily, že cena za postoupení pohledávky zaplacena nebyla.
Co se týče skutkové námitky o tom, že soudy se řádně nevypořádaly s problémem
zjištění přesného data podpisu smlouvy, neboť mají za to, že smlouva byla
podepsána skutečně dne 6. 2. 2003, ačkoliv je zde svědectví svědka P. o podpisu
smlouvy dne 6. 1. 2003, svědectví svědka O. a konečně také legalizace smlouvy
notářkou v N. J. dne 14. 2. 2003, kdy obviněný B. uznal podpis za vlastní, z
čehož obviněný Ing. K. dovozuje, že smlouva byla podepsána dříve a jinde než u
notáře, také s touto nelze souhlasit. Nalézací soud na str. 6 odůvodnění
rozsudku konstatuje, že pokud obviněný R. B. „později změnil svou výpověď v tom
smyslu, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena nikoli 6. 2. 2003, ale
6. 1. 2003, tak je zřejmé, že on jakož i obhajoba obviněného K. je vedena
jedním směrem, a to námitkou promlčení, pokud by skutečně smlouva byla uzavřena
dne 6. 1. 2003“. Současně se nalézací soud na str. 6 až 7 rozsudku zaměřil na
rozbor jednotlivých důkazů, které osvědčují podepsání smlouvy o postoupení
pohledávky dne 6. 2. 2003. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení dal za
pravdu nalézacímu soudu, pokud neuvěřil změněné výpovědi R. B., ve které změnil
datum podpisu předmětné smlouvy. Postoj odvolacího soudu ve věci výpovědi
svědka Z. P., který rovněž tvrdil, že smlouva byla podepsána již 6. 1. 2003, je
zachycen shora v jednom z předchozích odstavců tohoto usnesení. Svědek P. O.
dne 19. 2. 2008 vypověděl, že „B. před notářem smlouvy podepsal a došlo k
ověření jeho podpisu“ (srov. č. l. 596 spisu), shodně vypovídal dne 28. 2.
2007: „Dne 14. 2. 2003 jsme se s B. sešli u notáře JUDr. Jany Šádkové v N. J. …
tam B. podepsal obě vyhotovení smlouvy a byl mu ověřen podpis“ (srov. č. l.
15). U hlavního líčení dne 19. 11. 2008, ačkoliv svědek P. O. nejprve hovořil o
„nějaké disproporci“, svou výpověď uzavřel tvrzením „u notáře jsme byli smlouvu
podepisovat s panem B. týž den, jak je uvedeno na razítku …“ (srov. č. l. 679
spisu). Svědek Z. P. do protokolu o výslechu svědka dne 13. 2. 2008 (č. l. 584
spisu), stejně tak jako u hlavního líčení dne 19. 11. 2008 (č. l. 679 spisu)
vypověděl, že k podpisu smlouvy o postoupení pohledávky došlo dne 6. 1. 2003.
Ze svědecké výpovědi R. B. ze dne 8. 6. 2007 na č. l. 211 spisu vyplývá, že k
podpisu smlouvy došlo dne 6. 2. 2003. Stejně tak u výslechu dne 28. 1. 2008 na
č. l. 535 uváděl, že k podpisu došlo zřejmě 6. 2. 2003. Teprve až dne 13. 2.
2008 změnil výpověď v tom smyslu, že smlouva byla podepsána ve F. p. R. dne 6.
1. 2003 (srov. č. l. 581). Kromě svědeckých výpovědí obsahuje spisový materiál
i listinné důkazy, prokazující jako den podpisu 6. 2. 2003. Konkrétně se jedná
o oznámení obviněného Ing. K. o postoupení pohledávky, adresované KOVOHUTÍM
BŘIDLIČNÁ, a. s., v konkurzu (č. l. 39 spisu), návrhy na změnu účastníka řízení
namísto dosavadního konkurzního věřitele ze dne 29. 4. 2003 (č. l. 41 spisu),
ze dne 21. 8. 2003 (č. l. 44 spisu) a ze dne 29. 9. 2003 (č. l. 55 spisu). Také
z odpovědi R. B. ze dne 10. 4. 2004 se podává, že smlouva byla podepsána dne 6.
2. 2003 (č. l. 54 spisu).
Další skutková námitka dovolatele směřovala k tomu, že soud se nedostatečně
vypořádal s věrohodností svědka P. O. V tomto ohledu Nejvyšší soud odkazuje na
závěr odvolacího soudu na str. 7 odůvodnění jeho usnesení, podle nějž:
„Skutečnost, že svědek P. O. je osobou v minulosti opakovaně soudně trestanou,
sama o sobě nemůže eliminovat pravdivost jeho verze, když tato je plně v
souladu s primární výpovědí obviněného R. B. i verzí svědka P. V. a v
neposlední řadě odpovídá nesporným písemným důkazům“.
Ze všech těchto důvodů je třeba uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal, že by
skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v
napadeném rozhodnutí, ba právě naopak s ohledem na obsah obou citovaných
rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v
Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nevykazuje provedené
dokazování žádných mezer a hodnocení všech důkazů je logicky provázané a
odpovídající všem rozhodným skutkovým poznatkům.
Z hlediska uplatněných právních námitek je třeba především konstatovat, že
trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 2
písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo jinému způsobí značnou škodu (tj. ve výši
nejméně 500.000,- Kč) tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně
převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatou trestného
činu podle § 255 tr. zák. je tedy jednání (konání nebo opomenutí), kterým
vzniká škoda na cizím majetku, a nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo
jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Škodou se rozumí jakékoli zmenšení
hodnoty (užitné i směnné) opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by
nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně. Je to zejména úbytek
majetkových hodnot. Škoda se obecně chápe jako újma, která nastala (projevuje
se) v majetkové sféře poškozeného (ve zmenšení jeho majetku nebo v ušlém
zisku), je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je
tedy – nedochází-li k naturální restituci (uvedení v předešlý stav) –
napravitelná poskytnutím majetkového plnění ve formě peněžní částky. Škoda může
spočívat i v tom, že nenastane obvyklý přírůstek na majetku, který lze očekávat
při řádném opatrování a správě majetku. Škodu lze spatřovat i v případě,
jestliže při dispozici se spravovaným nebo opatrovaným majetkem pachatel v
důsledku porušení povinnosti neobdrží za jeho zcizení (nebo za zcizení jeho
části) odpovídající protihodnotu, kterou by jinak bylo možno získat. Vznik
škody musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo
spravovat cizí majetek, tj. porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí
majetek musí být alespoň jednou z příčin, bez nichž by škoda nevznikla buď
vůbec, anebo v takové výši, v jaké k tomu došlo. Povinnost opatrovat nebo
spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat)
záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich
majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým
ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána
jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím
obsahem je to, co se opatrováním nebo správou majetku rozumí. Povinnost může
být formulována též jako péče, péče řádného hospodáře, obhospodařování,
nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s
ním atd. Vznik uvedené povinnosti, zejména nastává-li přímo ze zákona, není
podmíněn svěřením majetku zvláštním aktem do péče pachatele, byť při vzniku
povinnosti na základě smlouvy může tato obsahovat i ujednání o způsobu převzetí
opatrovaného (spravovaného) majetku. Zákonem uložená povinnost je jednak
povinnost, která vyplývá přímo ze zákonného ustanovení a je dána již přirozeným
vzájemným vztahem lidí mezi sebou nebo vztahem určité osoby k cizímu majetku
vyplývajícím z jejího právního postavení, takže není třeba dalšího výroku
státního orgánu (např.
vztah rodičů a dětí, vztah člena statutárního orgánu
právnické osoby k jejímu majetku), ale rovněž taková povinnost, jež byla podle
zákonného zmocnění stanovena zvláštním výrokem státního orgánu, a to zpravidla
soudu nebo správního úřadu (např. ustanovení opatrovníka, ustanovení správce
konkurzní podstaty, likvidátora, nuceného správce). Povinnost opatrovat nebo
spravovat cizí majetek ze smlouvy vzniká teprve na základě určité smlouvy,
podkladem pro uzavření takové smlouvy je i zde zpravidla příslušné zákonné
ustanovení, o které se smlouva opírá. Porušení povinnosti opatrovat nebo
spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným
nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K porušení povinnosti
opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele
(aktivní činností), zejména takovými dispozicemi s cizím opatrovaným nebo
spravovaným majetkem, při kterých pachatel neobdrží do opatrovaného nebo
spravovaného majetku odpovídající protihodnotu, např. když prodá část majetku
za nepřiměřeně nízkou cenu, nedůvodně zřídí zástavní právo na opatrovaném nebo
spravovaném majetku, dlouhodobě a za nepřiměřeně nízký úrok (nebo zcela
bezúročně) půjčí tento majetek jiné osobě, nedůvodně daruje či jinak bezplatně
převede majetek na jinou osobu, použije opatrovaného nebo spravovaného majetku
k nepřiměřeně rizikovým investicím pronajme tento majetek za nepřiměřeně nízké
nájemné atd. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může
dojít též opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a
svých poměrů povinen, tj. neodůvodněnou nečinností (§ 89 odst. 2 tr. zák.). Toto opomenutí pak může spočívat např. v nevymáhání majetkového plnění od druhé
smluvní strany za plnění poskytnuté z opatrovaného nebo spravovaného majetku, v
opomenutí úkonů, které by zabránily promlčení pohledávky nebo zániku práva, v
neuplatnění majetkových sankcí vůči jinému subjektu v souvislosti s porušením
jeho povinností týkajících se obchodů s tímto majetkem, v nepožadování úroků za
půjčku peněz či cenných papírů, v nedostatečné údržbě a opravách spravované
nemovitosti, v nezajištění včasné a řádné sklizně úrody apod. Z hlediska
subjektivní stránky postačí způsobení těžšího následku uvedeného v § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák. z nedbalosti [§ 6 písm. a) tr. zák.)], protože zákon zde
nevyžaduje zavinění úmyslné.
V ustanovení § 10 tr. ř. je vymezeno tzv. účastenství v užším smyslu, kterým
jsou organizátorství, návod a pomoc. Trestná činnost účastníka bezprostředně
přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty
trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je
úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž
konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti
činu pro společnost, blíží se účastenství stupni nebezpečnosti pachatelství
nebo spolupachatelství, a proto jsou organizátorství, návod a pomoc prohlášeny
za obecné formy trestného činu (§ 89 odst. 1 tr. zák.) a co do míry trestnosti
jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nikdy
nestačí. Účastenství je v našem trestním zákoně vybudováno na zásadě akcesority
účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na
trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Čin, na němž se účastník podílí, musí
splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu.
Účastenství ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci je trestné pouze ve
vztahu k úmyslnému trestnému činu. Účastenství předpokládá úmysl směřující k
účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném
trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky
skutkové podstaty). Může jít i o úmysl nepřímý, zejména v podobě úmyslu
alternativního (např. návodce si je vědom možnosti, že vyvolá svým jednáním
rozhodnutí hlavního pachatele spáchat trestný čin a pro případ, že se tak
stane, je s tím srozuměn). O účastenství platí po subjektivní stránce tolik, co
platí o úmyslných trestných činech vůbec. Organizátor je ten, kdo trestný čin
zosnoval nebo řídil, pokud byl trestný čin dokonán nebo se pachatel o něj
alespoň pokusil. Je účastníkem, který se na spáchání trestného činu ve
skupinových věcech podílí rozhodujícím způsobem, aniž by se ho přímo účastnil
jako spolupachatel. Za „zosnování“ trestného činu je třeba považovat činnost
spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymyšlení plánu jeho
spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich
vzájemného styku, rozdělení úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné
činnosti, zabezpečování utajení trestné činnosti i utajení jednotlivých osob
podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou
činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. Za „řízení“ trestného činu
je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné
činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů jednotlivým osobám a
vyžadování jejich splnění apod. Organizátorství je ve srovnání s návodem
závažnější a nebezpečnější formou trestné součinnosti (účastenství), protože
organizátor se ve svém jednání neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat
trestný čin, ale vyvíjí širší a intenzivnější činnost, která svou povahou
naplňuje znaky „zosnování“ nebo „řízení“ trestného činu.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. obviněný Ing. L. K. vznesl právně relevantní námitku, že v řízení nebyla
zcela jednoznačně a bez pochybností prokázána výše údajně způsobené škody.
Hodnota, o kterou by se majetek poškozené společnosti reálně zmenšil, je
reprezentována částkou, která objektivně byla za danou pohledávku v dané době
utržitelná, nikoliv sjednanou cenou mezi převodcem a nabyvatelem (902.100,-
Kč). Soud měl postupovat podle principu „in dubio pro reo“, kdy obviněnému Ing.
Kuželovi mohl přičíst k zavinění pouze způsobení škody ze znalcem vymezeného
rozsahu (93.000,- Kč až 3.426.000,- Kč) v částce nižší (93.000,- Kč), tj.
odpovídající škodě větší.
Nalézací soud se k této otázce vyjádřil zejména na straně 5 až 6 odůvodnění
svého rozsudku ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 20 T 82/2008, kde se zaměřil na
výsledek znaleckého posudku, podle nějž sjednaná postupní cena 902.100,- Kč
byla přiměřená a odrážela rizika i časovou náročnost spojené s vymáháním
předmětné pohledávky (k tomu srov. č. l. 564 spisu). Na straně 6 pak uzavřel,
že má za to, že Ing. L. K. zosnoval, aby jiný způsobil škodu nikoli malou tím,
že porušil podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí
majetek a způsobil takovým činem značnou škodu, a R. B. jinému způsobil škodu
nikoli malou tím, že porušil podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat nebo
spravovat cizí majetek, a způsobil takovým činem značnou škodu.
Odvolací soud se k totožné námitce obviněného o nedostatku objektivní stránky
vyjádřil zejména na straně 7 odůvodnění svého usnesení, kde uvedl: „Bylo
nesporně prokázáno, že svědek K. K. v rámci konkurzního řízení ve věci úpadce
KOVOHUTĚ BŘIDLIČNÁ, a. s., z titulu uplatněného pohledávky inkasoval
3.537.053,70 Kč, což je částka dokonce vyšší než byl optimistický scénář
znaleckého ústavu Ostravské znalecké, a. s. V žádném případě nelze proto
sjednanou postupní cenu 902.100,- Kč označit za nepřiměřeně vysokou a rozhodně
není možné přisvědčit odvolacím námitkám stran hodnoty pohledávky ve výši
93.000,- Kč“. Na následující straně odvolací soud shrnuje, že celé jednání
dovolatele „vedlo k tomu, že obviněný Ing. L. K. … získal bezplatně pohledávku
v celkové výši 9.021.091,70 Kč, která k 6. 2. 2003 měla reálnou hodnotu
902.100,- Kč“.
Ze spisového materiálu bylo Nejvyšším soudem zjištěno, že společnost CFFC měla
u správce konkurzní podstaty úpadce KOVOHUTĚ BŘIDLIČNÁ, a. s., řádně evidovanou
pohledávku v nominální hodnotě 9.021.091,70 Kč, která byla následně správcem
konkurzní podstaty úpadce přiznána ve výši 6.888.798,74 Kč (k tomu srov. postoupení materiálů Policií České republiky Nový Jičín, č. l. 1 spisu). Původním věřitelem, který přihlásil pohledávku do konkursu ve výši 8.736.729,20
Kč s příslušenstvím, tj. celkem 9.021.091,70 Kč, byla společnost BB Aval
Gesellschaft für Außenhandelsfinanzierungen mbH (srov. č. l. 34). Usnesením ze
dne 24. 8. 2001, sp. zn. 8 K 63/99, Krajský soud v Ostravě připustil vstup
nového konkurzního věřitele, a to společnosti CFFC (srov. č. l. 38 spisu). Z
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. 8 K 63/99,
kterým soud připustil vstup nového konkurzního věřitele, a to obviněného Ing. L. K. - SEAL, se podává, že v konkurzním řízení ve věci úpadce KOVOHUTĚ
BŘIDLIČNÁ, a. s., přihlásil původní konkurzní věřitel BB Aval Gesellschaft für
Außenhandelsfinanzierungen mbH pohledávku ve výši 9.021.091,70 Kč s právem na
oddělené uspokojení, uznanou správcem konkurzní podstaty a zjištěnou u
přezkumného jednání dne 29. 3. 2001 ve výši 6.888.798,74 Kč s popřením práva na
oddělené uspokojení, přičemž byly soudu oznámeny a doloženy právní skutečnosti,
s nimiž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva dosavadního věřitele
na věřitele Ing. L. K. - SEAL (srov. č. l. 51 spisu). Podle usnesení o zahájení
trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému Ing. L. K. a R. B. kladeno za vinu, že společnosti CFFC způsobili škodu ve výši nejméně
2.330.280,- Kč, kdy podle odůvodnění byl obviněný B. „přinejmenším srozuměn, že
úplata ve výši 902.100,- Kč, ač tržní hodnota pohledávky činila nejméně
2.330.280 Kč, za postoupení pohledávky nebude nikdy společnosti …
uhrazena“ (srov. č. l. 495 a 496 spisu). Při výslechu dne 13. 2. 2008 (č. l. 581 spisu) byl obviněný R. B. policejním orgánem upozorněn a vzal na vědomí, že
výše škody 2.330.280,- Kč uvedená ve skutkové větě usnesení o zahájení
trestního stíhání ze dne 19. 12. 2007 bude nahrazena částkou 902.100,- Kč. Podle sdělení správce konkurzní podstaty JUDr. Jana Zetochy ze dne 16. 11. 2007
„přihlášku ve výši 9.021.091,70 Kč přihlásila do konkursního řízení společnost
BB AVAL pod poř. č. věřitele 58 včetně nároku na oddělené uspokojení. Na
přezkumném řízení 29. 3. 2001 pak byla tato pohledávka ve výši 6.888.798,78 Kč
zjištěna a popřena byla co do výše 2.132.292,96 Kč. Taktéž bylo popřeno právo
na oddělené uspokojení. … Posledním věřitelem této pohledávky je podle usnesení
Krajského soudu Ostrava ze dne 23. 11. 2005, č. j. 8 K 63/99, fyzická osoba K. K. a tomu také byla vyplacena poměrná část pohledávky v rámci částečného
rozvrhového usnesení ze dne 1. 9. 2006, č. j. 8 K 63/99-1678, … (srov. č. l. 501 spisu). Samotné první částečné rozvrhové usnesení se nachází na č. l. 762 a
vyplývá z něj, že K. K. byl částečně uspokojen ve výši 2.330.280,38 Kč. Podle
druhého částečného rozvrhového usnesení (č. l.
764 spisu) mu byla přiznána
částka ve výši 1.206.773,49 Kč. Jak je zřejmé, obviněným byla nejprve kladena
za vinu způsobená škoda ve výši 2.330.280,38 Kč, která odpovídá první části
výnosu pohledávky uplatněné v konkurzním řízení, jak byla vyplacena poslednímu
věřiteli. Ve prospěch obviněných byla tato částka policejním orgánem ponížena
na částku 902.100,- Kč odpovídající sjednané kupní ceně za postoupení
pohledávky. Jestliže se obviněný Ing. L. K. domáhá toho, aby mu byla kladena za
vinu škoda ve výši minimální tržní hodnoty pohledávky společnosti CFFC ke dni
6. 2. 2003, tj. 93.000,- Kč, jak byla oceněna ve znaleckém posudku, nelze
obviněnému vyhovět. Výše způsobené škody se odvíjí od výše uplatněné pohledávky
v konkurzním řízení. Pohledávka za společností KOVOHUTĚ BŘIDLIČNÁ, a. s., byla
společností BB Aval Gesellschaft für Außenhandelsfinanzierungen mbH uplatněna
ve výši 9.021.091,70 Kč s právem na oddělené uspokojení, uznaná správcem
konkurzní podstaty a zjištěná u přezkumného jednání dne 29. 3. 2001 byla ve
výši 6.888.798,74 Kč s popřením práva na oddělené uspokojení. K. K. jako
konkurznímu věřiteli bylo vyplaceno celkem 3.537.053,87 Kč. Vzhledem k tomu
byla i podle názoru Nejvyššího soudu škoda ve výši 902.100,- Kč stanovena v
podstatně nižším rozsahu a ve prospěch obou obviněných a lze ji proto považovat
za škodu spíše minimální.
Ve druhé právně relevantní námitce obviněný Ing. L. K. namítl, že nebyla
prokázána subjektivní stránka trestného činu, za nějž byl odsouzen. Vzhledem k
postavení obviněného jako účastníka na trestném činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku bylo zásadní prokázání úmyslu u spoluobviněného R. B.,
neboť účastenství je trestné jen ve vztahu k úmyslným trestným činům. Závěr o
zavinění R. B. ve formě úmyslu však ani v napadeném rozhodnutí, ani v rozsudku
soudu prvního stupně není jakkoliv zdůvodněn, ani nejsou uvedeny skutečnosti, z
nichž soud při tomto svém závěru vycházel. Zvážen měl být v tomto smyslu i
princip akcesority účastenství. Nebyl-li úmysl R. B. dostatečně a beze vší
pochybnosti prokázán, je nutno uvažovat o případném zavinění pouze ve formě
nedbalosti. Pak by připadalo v úvahu překvalifikování šetřeného jednání na
trestný čin podle § 255a odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu, že R. B. nelze uznat
vinným úmyslným trestným činem podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., nelze
uvažovat ani o organizátorství Ing. L. K.
Nalézací soud v závěrečných odstavcích svého rozhodnutí, konkrétně na str. 6,
uzavírá popis a hodnocení provedených důkazů tvrzením, že oba obvinění se jak
po stránce subjektivní, tak po stránce objektivní, dopustili trestného činu,
který je jim kladen za vinu ve výrokové části rozhodnutí. Odvolací soud na
straně 10 svého usnesení poznamenal, že má za to, že obviněný Ing. K. jednal v
úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., poněvadž jednal naprosto cíleně,
plánovitě, s jediným záměrem, a to domoci se bez jakéhokoliv finančního plnění
pohledávky v reálné minimální hodnotě 902.100 Kč.
Nejvyšší soud souhlasí se závěry obou soudů nižších stupňů a současně odkazuje
na přiléhavý popisu skutku, jak byl proveden ve výroku nalézacího soudu, neboť
přesně vystihuje zavinění obou obviněných uvedením té části skutkové věty, kde
vymezil, že „… na základě žádosti Ing. L. K. vznesené vůči R. B., motivované
snahou Ing. L. K. získat předmětnou pohledávku pro něj výhodně a bez
odpovídající úplaty, s vědomím obou jmenovaných, že to bude v rozporu s
povinností R. B. počínat si s vynaložením odborné péče o zájmy společnosti
CZECH FORFAITING AND FACTORING COMPANY ve smyslu ustanovení § 66 odst. 2 a §
657 obchodního zákoníku, R. B., sám motivován příslibem Ing. L. K., že mu
pomůže se zánikem členství ve statutárních orgánech dalších společností, ve
kterých R. B. působil jako tzv. "bílý kůň" … přičemž jak R. B., tak i Ing. L.
K. jednali srozuměni s tím, že Ing. L. K. dohodnutou úplatu za pohledávku ve
výši 902.100,- Kč společnosti CFFC nezaplatí“. Z tohoto vymezení skutku, které
odpovídá již ze shora uvedených důvodů oběma soudy učiněným skutkovým
zjištěním, jednoznačně vyplývá úmyslné zavinění obou obviněných R. B. ve vztahu
k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a Ing. L. K. ve vztahu k účastenství ve formě
organizátorství k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 10 odst. 1 písm. a), § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (§ 4
tr. zák.). Zavinění obou obviněných bylo tedy v průběhu řízení dostatečně
prokázáno, jak vyplývá z Nejvyšším soudem prostudovaného materiálu, a bylo také
náležitě ve skutkové větě výroku o vině v odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu
náležitě popsáno. Závěry, které dovozuje obviněný Ing. L. K. pro případ, že by
nebyl prokázán úmysl u spoluobviněného R. B., jsou proto bezpředmětné.
Dovolatel také zřejmě v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. uplatnil procesní námitku, podle níž byla porušena jeho procesní práva,
především právo na spravedlivý proces. Soud se v napadeném rozhodnutí dovolává
jako stěžejního důkazu výpovědi obviněného R. B. ze dne 28. 1. 2008, avšak
obviněnému Ing. L. K., ani jeho obhájci nebylo umožněno tohoto výslechu se
zúčastnit a obviněnému B. klást otázky. Policejní orgán totiž ani obviněného,
ani obhájce na konání tohoto výslechu včas neupozornil, učinil tak telefonicky
až při zahájení výslechu týž den. Obviněný Ing. L. K. má tak za to, že výslech
obviněného B. byl dne 28. 1. 2008 proveden v rozporu s trestním řádem. Takto
provedený výslech nemohl být v řízení před soudem bez výslovného souhlasu
obviněného Ing. L. K. čten a použit jako důkaz. K této výpovědi tedy soudy
neměly jakkoliv přihlížet a opírat o ni svá rozhodnutí.
Tato námitka nemůže vzhledem ke své procesní povaze naplnit dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přesto však k ní Nejvyšší soud považuje
za nutné dodat, že součástí výslechu obviněného R. B. dne 28. 1. 2008 je
prohlášení na č. l. 533 o tom, že o termínu konání výslechu byl telefonicky v
9.00 hodin dne 28. 1. 2008 vyrozuměn obhájce obviněného Ing. L. K. JUDr. Jaroslav Němeček. Podle úředního záznamu Policie České republiky na č. l. 537b
spisu jmenovaný obhájce požadoval, aby výslech obviněného B. byl přeložen na
jiný termín za účelem účasti na tomto úkonu. Policejní orgán obhájci sdělil, že
nevidí důvod ke změně termínu. Současně policejní orgán obhájce výslovně
vyrozuměl, že je ochoten v protokolaci výslechu obviněného R. B. začít v 9.30
hodin, aby měl obhájce dostatek času zajistit účast u úkonu formou substituce. Obhájce s formou substituce nesouhlasil. Policejní orgán uzavřel, že obhájce
JUDr. Němeček byl řádně a včas vyrozuměn a ve lhůtě 25 minut si mohl reálně
zajistit formou substituce účast na výslechu obviněného R. B. Také v protokolu
o výslechu obviněného Ing. L. K. stojí, že obhájce i obviněný byli vyrozuměni o
skutečnosti, že současně v 9.00 hodin probíhá výslech obviněného R. B. Obhájce
byl policejním orgánem vyzván k zajištění substituce. Obhájce se telefonicky
spojil s policejním orgánem v Novém Jičíně, kterému sdělil, že není za dané
situace v jeho silách si zajistit substituci. S ohledem na uvedené časové
souvislosti je třeba sice konstatovat, že doba vyrozumění o uvedeném výslechu i
lhůta 25 minut na obstarání substituce k výslechu obviněného R. B. daná
policejním orgánem obhájci obviněného Ing. L. K. byla velmi krátká, na druhé
straně ovšem nelze přehlédnout, že obviněný R. B. byl pak opětovně vyslýchán
dne 13. 2. 2008 (č. l. 579), kde uvedl, že se dostavil na předvolání
policejního orgánu k opakování svého výslechu, který se uskuteční za
přítomnosti obhájce obviněného Ing. L. K. Také vzal na vědomí, že o konání
výslechu byl dne 7. 2. 2008 vyrozuměn obhájce obviněného Ing. L. K., kterého na
základě substituční plné moci zastupuje Mgr. Martina Koppová. Z toho tedy
vyplývá, že k účasti u tohoto výslechu obhájce obviněného JUDr. Jaroslav
Němeček využil možnosti substituce, kterou při výslechu dne 28. 1. 2008 odmítl
využít. V rámci dalšího výslechu obviněného R. B. tak měl obhájce možnost
uplatnit svůj nesouhlas s jeho eventuálními vyjádřeními učiněnými při výslechu
dne 28. 1. 2008, což však neučinil. Kromě výše uvedeného byli oba obvinění
vyslýcháni dne 9. 10. 2008 u hlavního líčení (č. l. 667), kterého se účastnil
také obhájce JUDr. Jaroslav Němeček. Obviněný R. B. v tomto hlavním líčení
odmítl vypovídat, a proto byla podle § 207 odst. 2 tr. ř. čtena jeho výpověď ze
dne 28. 1. 2008 (č. l. 531-537a) a rovněž i jeho další výpověď ze dne 13. 2. 2008 (č. l. 579-582). Pokud obviněný Ing. L. K. a jeho obhájce nesouhlasili s
provedením tohoto důkazu (přečtením protokolu o výpovědi obviněného B. ze dne
28. 1.
2008) u hlavního líčení, měli tuto svou námitku uplatnit již v rámci
hlavního líčení a následně pak v odvolacím řízení, tedy před odvolacím soudem,
který byl oprávněn o ní rozhodnout, což však neučinili (viz č. l. 717 až 724
spisu), přičemž obhájce obviněného se údajně po dohodě s obviněným tohoto
veřejného zasedání odvolacího soudu ani nezúčastnil (č. l. 767 a 768, 774 až
777 spisu). Dále Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že předmětná výpověď
obviněného R. B. není z hlediska prokázání viny obviněného Ing. L. K. osamocená, neboť jeho vina je v rozsahu, kterým byl uznán vinným, dostatečně a
spolehlivě prokazována, jak již shora bylo v podrobnostech uvedeno, i dalšími
ve věci provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi P. O. a P. V. a
přečtenými listinnými důkazy, o nichž již odvolací soud správně konstatoval, že
spolu vzájemně korespondují a vedou k jednoznačnému závěru o vině obviněného
Ing. L. K. účastenstvím ve formě organizátorství k trestnému činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. a), § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Proto zásada spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36
odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 LPS (srov. i čl. 8 odst. 2 LPS) a čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.)
nebyla, a to i přes krátkost lhůt u vyrozumění obhájce ohledně předmětného
výslechu spoluobviněného R. B., v tomto případě do té míry narušena, aby to
odůvodnilo zásah Nejvyššího soudu v podobě zrušení dovoláním napadených
rozhodnutí.
V podaném dovolání uplatnil obviněný Ing. L. K. další dovolací důvody uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), l) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému
bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, tedy
jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11
odst. 1, 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit,
a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Jde tedy o to, že příslušný orgán
činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti
trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle
§ 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257
odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo
rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které
je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je
rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se
zde tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na
důvodech podle § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo podle § 11a tr. ř., neboť výlučně v
těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti
trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání
(např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které
neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1
tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání
obviněného rozebral, že dovolatel nespecifikuje, který z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání měl
být v jeho trestní věci dán; toliko ze skutkových námitek týkajících se data
podepsání předmětné smlouvy lze usuzovat, že podatel měl na mysli důvod
nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. že
trestní stíhání bylo promlčeno. Podle skutkových zjištění učiněných soudy, ze
kterých je v dovolacím řízení ze shora uvedených důvodů nutno vycházet, došlo k
podpisu smlouvy o postoupení pohledávky dne 6. 2. 2003. Promlčecí doba
trestného činu podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., který byl ohrožen
sazbou trestu odnětí svobody šest měsíců až pět let, tudíž ve smyslu ustanovení
§ 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. činila pět let. Usnesení o zahájení trestního
stíhání bylo dovolateli doručeno dne 28. 1. 2008 a k tomuto datu, kdy nastaly
účinky § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., pětiletá promlčecí doba v žádném případě
neuplynula. Pro počátek běhu promlčecí lhůty v případě účastenství je rozhodný
okamžik ukončení jednání. Lze proto uvažovat o tom, zda jednání obviněného Ing. K. nebylo ukončeno až v březnu 2003, kdy instruoval R. B. k dalšímu postupu v
konkursním řízení, v jehož důsledku společnost definitivně ztratila možnost
získat jakékoli plnění z předmětné pohledávky.
S ohledem na absenci
konkrétnějších kvalifikovaných dovolacích námitek Nejvyšší soud považuje za
nutné dodat, že stanovením data podpisu smlouvy o postoupení pohledávky se již
dostatečně zabývaly oba nižší soudy a bylo na to v potřebné míře také poukázáno
již shora v předchozích odstavcích tohoto usnesení. V ustanovení § 265f odst. 1
tr. ř. jsou upraveny obsahové náležitosti dovolání. Jejich význam spočívá
především v tom, že dovoláním vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné
činnosti Nejvyššího soudu. Dovolatel kromě zákonného označení dovolacího důvodu
má také povinnost uvést okolnosti, kterými je podložen, což se v daném případě
nestalo. Přesto je třeba s ohledem na to, co již bylo uvedeno, zdůraznit, že
ani tento dovolací důvod nebyl v tomto případě naplněn.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí
o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §
265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy
spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl buď zamítnut
z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §
253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro
takové rozhodnutí, dále odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových
náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř, ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně
poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo
řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou
důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo
vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je
tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat
určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale
místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo
zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Jak již vyjádřil
státní zástupce, obviněný Ing. L. K. k tomuto dovolacímu důvodu neuvedl žádné
konkrétní námitky a nespecifikoval ani, o kterou jeho část mínil dovolání
opřít. S ohledem na to je třeba konstatovat, že uplatnění první části uvedeného
dovolacího důvodu nepřicházelo vůbec v úvahu, neboť odvolání dovolatele bylo
zamítnuto nikoli z procesních, resp. formálních důvodů, ale podle § 256 tr. ř.
jako nedůvodné po meritorním přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně podle §
254 odst. 1 tr. ř. Protože v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu
nebyly s ohledem na shora uvedené odůvodnění dány dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. e), g) tr. ř., nebyla naplněna ani druhá část dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto nebyl ani tento dovolací důvod
naplněn. Nejvyšší soud z těchto důvodů neshledal dovolání obviněného Ing. L. K.
opodstatněným.
V návaznosti na tento závěr Nejvyšší soud po přezkoumání shora uvedených
rozhodnutí a obsahu spisu dospěl k závěru, že rozsudek Okresního soudu v Novém
Jičíně ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 20 T 82/2008, ani napadené usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 4 To 226/2009, nevykazují takové
vady, pro které by je bylo nutno z některého z důvodů uvedených v ustanovení §
265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř. zrušit. Skutkové závěry soudu prvního
stupně, jakož i na ně navazující závěry odvolacího soudu v případě obviněného
Ing. L. K. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, v němž
byl uznán vinným organizátorstvím trestného činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 255 odst. 1, 2
písm. b) tr. zák. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil
všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění i právního
posouzení, které posléze potvrdil i soud druhého stupně, jako soud odvolací,
který po řádném a důkladném přezkoumání rozsudku nalézacího soudu odvolání
obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a
logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v
rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami
uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi
vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení
jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba
jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing. L. K. o dovolání
zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. listopadu 2010
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.