5 Tdo 1253/2014-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 o
dovolání obviněného Z. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6.
2014, sp. zn. 4 To 171/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 196/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Městského soudu v Brně byl obviněný Z. S. uznán vinným přečinem
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, zločinem krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přečinem
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234
odst. 1 tr. zákoníku a dvojnásobným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí
a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, dále za
přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným
rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. 1 T 166/2011,
byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr.
zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Současně mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 roků.
Za zbývající trestné činy a sbíhající se přečiny poškození cizí věci podle §
228 odst. 1 tr. zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §
337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za zločin násilí vůči úřední osobě podle §
325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným
rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2012, sp. zn. 1 T 95/2012, byl
obviněnému Z. S. podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku
uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle
§ 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně
Městský soud v Brně uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 roků podle § 73 odst. 1, 3 tr.
zákoníku.
Přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku
(bod 1 výroku o vině) a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 2 výroku o vině) se obviněný
dopustil podle skutkových zjištění soudu prvního stupně ve stručnosti tím, že
v přesně nezjištěné době v noci ze dne 7. 6. na 8. 6. 2011 nejprve odcizil ve
V., M., G. v R. motocykl zn. TRIUMPH, registrační značky ..., v hodnotě 204 100
Kč, se kterým přejel do České republiky, kde ho opatřil registrační značkou ...
a zaparkoval v B. na ulici S., kde byl dne 8. 6. 2011 nalezen orgány policie.
Motocykl obviněný řídil i přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze
dne 18. 11. 2009, sp. zn. 89 T 336/2008, odsouzen mj. k trestu zákazu činnosti
spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 29 měsíců, který
v rozhodné době ještě nevykonal.
Zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr.
zákoníku (skutek popsaný pod body 3 až 7 výroku o vině), přečin neoprávněného
opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr.
zákoníku (body 4 a 7 výroku o vině) a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí
a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (body 8 až 12 výroku o
vině) spáchal obviněný ve stručnosti tak, že v době od 24. 4. 2012 do 11. 6.
2012 postupně na různých místech České republiky nebo v Rakousku odcizil pět
osobních motorových vozidel v celkové hodnotě přesahující 900 000 Kč, a to
včetně v nich se nacházejících věcí, mimo jiné i platebních karet, přičemž tato
odcizená vozidla následně sám řídil, přestože v té době vykonával trest zákazu
řízení motorových vozidel uložený rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18.
11. 2009, sp. zn. 89 T 336/2008, a na něj navazující stejný druh trestu
vyslovený rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. 1 T
166/2011.
Dále byl obviněný Z. S. podle § 226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby
státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 12. 2013
pro skutek, ve kterém byl spatřován dílčí útok přečinu maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a podle § 226
písm. c) tr. řádu byl zproštěn téže obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako
přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst.
2 písm. a) tr. zákoníku a jako dílčí útok zločinu krádeže podle § 205 odst. 1
písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
Podle § 228 odst. 1 r. řádu a § 229 odst. 1 a 2 tr. řádu bylo
rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný
odvolání, o kterém Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 10. 6. 2014,
sp. zn. 4 To 171/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu
zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o náhradě škody
ohledně poškozené V. L. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
Usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný dovoláním, které primárně opřel
o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu a pro případ, že by se
Nejvyšší soud neztotožnil s jeho argumentací, také o dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, kterým lze
namítat, že v rozhodnutí chybí některý výrok nebo je neúplný, obviněný uvedl,
že Krajský soud v Brně nerozhodl o jeho odvolání v celém rozsahu. Podle
obviněného měl odvolací soud dalším výrokem negativně rozhodnout o zbývajících
bodech odvolání, kterým nevyhověl.
Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení, obviněný podřadil čtyři okruhy námitek.
První směřovaly proti tomu, že byl nesprávně shledán vinným přečinem
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234
odst. 1 tr. zákoníku u skutků popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně pod body 4 a 7. Obviněný vyjádřil nesouhlas se závěrem soudů nižších
stupňů, že v těchto případech naplnil subjektivní stránku uvedeného přečinu ve
formě nepřímého úmyslu. Zdůraznil, že v okamžiku, kdy se rozhodl odcizit
předmětná vozidla, nemohl vědět, že se v nich nacházejí i platební karty. Ty
totiž bývají umístěny v palubní přihrádce či v kapse dveří, takže je zvenku
nelze vidět. Obviněný se ohradil proti tvrzením odvolacího soudu, že ponechání
platebních karet ve vozidle je sice lehkomyslné, ale obvyklé. Podle jeho názoru
se naopak platební karty ve vozidle ponechávají zřídka, a pokud se tak přesto
stane, je nutné jejich ztrátu připisovat jen k tíži jejich majitele. Obviněný
zopakoval svou obhajobu, že nemohl vědět ani předpokládat, že se ve vozidlech
platební karty nacházejí, a proto jednal ve skutkovém omylu ve smyslu § 18
odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se tedy domnívá, že nemůže být uznán vinným
přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jehož znakem je úmyslné zavinění.
Další dovolací námitky obviněného se týkaly skutku popsaného ve výroku o vině
pod body 6 a 11, který byl soudy nižších stupňů právně posouzen jako dílčí útok
pokračujících trestných činů krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4
písm. c) tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §
337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný zcela popřel odcizení vozidla
Škoda Octavia Combi registrační značky ... a jeho následné řízení. Podle
obviněného soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, protože
jím zpochybněný výrok o vině opřely jen o výsledky zkoumání pachové stopy
nalezené v tomto vozidle. Jedná se o důkaz nepřímý, který není sám o sobě
postačující k prokázání viny. Skutečnost, že ve vozidle, které řídil, když byl
zastaven policií, bylo nalezeno krmivo pro psy typově shodné s tím, co bylo
uloženo ve vozidle, jehož krádež popírá, rovněž neznamená, že označené vozidlo
Škoda Octavia Combi předtím odcizil. Současně obviněný zdůraznil, že krmivo pro
psy je druhově určenou věcí, policií nalezené pytle pocházely od R. K. a byly
určeny pro psa jeho přítelkyně, přičemž kontrolován byl až po pěti dnech od
údajného odcizení automobilu. Podle poškozeného se v jeho voze nacházely též
psí konzervy, jež se však nenašly.
Obviněný dále brojil proti právní kvalifikaci skutků pod body 1 a 3 až 8
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu krádeže podle § 205
odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a zločinu krádeže podle § 205 odst. 1
písm. b) odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Popřel odcizení také těchto vozidel,
doznal pouze, že je použil k přepravě. Správně proto mělo být vytýkané jednání
posouzeno jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 tr. zákoníku.
Poslední dovolací námitka obviněného se týkala skutku popsaného pod bodem 9
výroku o vině. Obviněný poukázal na rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5.
10. 2012, sp. zn. 1 T 95/2012, jímž byl mimo jiné odsouzen za přečin maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, který
spáchal tím, že dne 8. 6. 2012 řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. SEAT
Ibiza Cupra s poznávacími značkami ..., ačkoli mu byl uložen trest zákazu
řízení motorových vozidel rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 9. 1.
2012, sp. zn. 1 T 166/2011. Vzhledem k citovanému datu spáchání a typu vozidla,
které řídil, je zřejmé, že v posuzované trestní věci byla porušena zásada „ne
bis in idem“. Skutek popsaný pod bodem 9 výroku o vině, který je časově vymezen
dobou od 22. 5. 2012 do 13. 6. 2012 a týká se řízení stejného vozidla, je totiž
totožný se skutkem, za který byl již potrestán.
Nejvyššímu soudu obviněný alternativně navrhl, aby zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Brně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání
a rozhodnutí, nebo aby podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil i předcházející
rozsudek Městského soudu v Brně a věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí
soudu prvního stupně.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu podle
státního zástupce v posuzované věci nebyl naplněn, protože v napadeném usnesení
nechybí žádný výrok. Přestože odvolání obviněného nebylo vyhověno v celém
rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, takže odvolací soud ho nemohl ve
zbylé části podle § 256 tr. řádu zamítnout. Přitom poukázal na shodně viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002.
K argumentaci obviněného, kterou podřadil pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, státní zástupce uvedl, že ji shledává
nedůvodnou s výjimkou námitky porušení zásady „ne bis in idem“. K údajné
absenci subjektivní stránky u přečinu neoprávněného opatření, padělání a
pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku státní
zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3
Tdo 678/2013, podle kterého je v současné době zcela obvyklé každodenní
používání platební karty, takže v případě odcizení příruční kabelky či
peněženky musí pachatel předpokládat, že s nimi odcizí i platební kartu v nich
uloženou. Z hlediska naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu nemá význam
okolnost, že pachatel primárně nezamýšlel disponovat s platebním prostředkem
jiného a že ho později zanechal na jiném místě. Postačí, že takový platební
prostředek neoprávněně odňal poškozené osobě z její dispozice (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1109/2013). S ohledem na
uvedenou soudní praxi a skutková zjištění soudů v posuzované věci považuje
státní zástupce závěr soudů obou stupňů o eventuálním úmyslu obviněného opatřit
si platební kartu jiného za akceptovatelný. Obviněný si předmětnými útoky sice
primárně přisvojoval osobní motorová vozidla, nicméně byl srozuměn i s tím, že
současně s vozidlem si přisvojí věci, které se ve vozidle nacházely. Přitom
musel předpokládat, že ve vozidlech mohou být právě předměty běžné potřeby
poškozených, tzn. typicky oblečení, pravidelně užívaná elektronika, klíče,
kabelka či peněženka obsahující také platební karty.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přisvědčil
odvolacímu soudu, že ponechávání takových věcí ve vozidle je z určitého pohledu
ze strany poškozených lehkomyslné, nicméně zásadně odmítl tvrzení obviněného,
podle něhož se jedná o chování zřídkavé, které je třeba připisovat k tíži
samotného poškozeného. Zdůraznil, že z různých důvodů řada osob ponechává cenné
věci bez dozoru, přesto je ale třeba trvat na tom, že jde o věci pro pachatele
cizí, a tudíž, bez ohledu na to, kde byly ponechány, zásadně nedotknutelné. V
předmětné věci obviněný odcizil vozidla, u kterých se vzhledem k jejich
zjevnému užívání v dané době, (nejednalo se např. o odstavené vraky), dalo
předpokládat, že v nich budou uloženy běžné věci jejich uživatelů, tedy, ač se
to může jevit lehkomyslným, nicméně nikoli výjimečným, také peněženka s
platební kartou. Popsaná konstrukce je zcela logická a pro osoby bez výrazného
intelektového deficitu jednoduše představitelná. Úvahy obviněného o nedostatku
zavinění na jeho straně či dokonce o skutkovém omylu proto podle státního
zástupce nelze akceptovat.
Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněného směřujícími
proti spáchání skutků pod body 6 a 11 výroku o vině. Obviněný byl sice shledán
vinným na základě pachové stopy, avšak nikoli jako osamoceného důkazu. Vedle ní
soudy přihlédly také k tomu, že u obviněného bylo nalezeno druhově shodné
zboží, jaké se nacházelo v odcizeném vozidle. Skutková zjištění tak logicky
navazují na provedené důkazy a žádný extrémní nesoulad, který by výjimečně mohl
odůvodnit uplatněný dovolací důvod, proto neshledal.
Nedůvodné jsou podle státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství také výhrady proti právní kvalifikaci skutků popsaných pod body
1, 3 až 8, (patrně míněno 3 až 7), výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Pokud
se pachatel zmocní cizího motorového vozidla v úmyslu je užívat jen přechodně,
ale pak s ním naloží tak, že vozidlo poškozenému natrvalo odejme či znemožní
obnovení jeho dispozičního práva, případně toto výrazně ztíží např. tím, že je
odstaví na odlehlém místě, kdy jeho navrácení poškozenému je závislé na náhodě,
naplní již znaky trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, nikoli
trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 tr. zákoníku. Přitom
státní zástupce odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 42/2001 Sb. rozh. tr.
V úmyslu pachatele cizí motorové vozidlo přechodně užívat musí tedy být zahrnut
i jeho záměr vrátit je po přechodném užití osobě, které bylo odňato, nebo této
osobě alespoň umožnit, aby obnovila své dispoziční právo s motorovým vozidlem,
jehož výkon jí byl přechodně trestným činem znemožněn (viz rozhodnutí č.
17/1974 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě obviněný podle skutkových
zjištění soudů nižších stupňů odvezl vozidla, kterých se zmocnil, z dosahu
poškozených, odstavil je v jiné zemi (body 1 a 4 výroku o vině), v jiné obci
(bod 6 výroku o vině), resp. v jiné části města (body 3, 5, 7 výroku o vině), u
jednoho z nich (skutek ad 4 výroku o vině) si dokonce ponechal klíč od vozidla
ve svém držení. Za takových okolností je právní prosouzení skutku jako přečinu
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, popř. zločinu
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, zcela
namístě.
K poslední námitce obviněného, že za skutek, jímž byl shledán vinným v
bodě 9 výroku o vině, již byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne
5. 10. 2012, sp. zn. 1 T 95/2012, státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství uvedl, že je důvodná, protože porovnáním obou skutkových dějů je
zřejmé, že v projednávané trestní věci byl obviněný postižen za řízení vozidla
zn. Seat Ibiza v době od 22. 5. 2012, tj. bezprostředně po jeho odcizení v
Rakousku, až do okamžiku jeho nálezu v obci N. v České republice dne 13. 6.
2012. Přitom v předcházejícím případě byl obviněný již pravomocně odsouzen za
řízení téhož automobilu dne 8. 6. 2012 v B. Skutek z citovaného rozsudku
Městského soudu v Brně je z pohledu trestného činu maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku částí téhož
skutku popsaného v projednávané trestní věci ve výroku o vině pod bodem 9
výroku o vině rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 12 T
196/2013.
Přestože soudy v tomto ohledu nerespektovaly zásadu „ne bis in idem“,
je zřejmé, že náprava této vady by neměla pro obviněného v podstatě žádný
zřetelný dopad, ani z judikaturního pohledu se nejedná o významnou otázku. Je
totiž nutné zohlednit celou šíři trestné činnosti, za kterou byl obviněný
odsouzen, dále přihlédnout k tomu, že rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5.
10. 2012, sp. zn. 1 T 95/2012, byl ve výroku o trestu zrušen, a obviněnému byl
za sbíhající se trestnou činnost uložen trest souhrnný a to v sazbě uvedené v §
205 odst. 4 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu navrhl státní zástupce Nejvyššímu
soudu, aby dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr.
řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Z. S. podal dovolání jako
oprávněná osoba, učinil tak prostřednictvím obhájce, včas a na správném místě,
dovolání obsahuje trestním řádem stanovené nutné náležitosti a směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek obecně přípustný.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, o který obviněný
dovolání primárně opírá, je dán v případech, kdy v napadeném rozhodnutí nebyl
učiněn určitý výrok nebo sice učiněn byl, ale je neúplný. Obviněný považuje
výrok odvolacího soudu za neúplný proto, že jím soud nezamítl podle § 256 tr.
řádu tu část jeho odvolání, které nevyhověl. Tento názor dovolatele je však v
rozporu s dlouholetou soudní praxí, která zastává stanovisko, že odvolání je z
hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné. Pokud tedy soud druhého
stupně vyhoví řádnému opravnému prostředku některé z oprávněných osob, byť jen
částečně, ve zbytku jej nezamítá. (Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002). Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Brně
projednával v posuzované trestní věci výlučně odvolání obviněného Z. S.,
přičemž mu vyhověl v části, v níž uplatnil námitky proti výroku o náhradě škody
poškozené V. L., a napadenou část výroku podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2
tr. řádu ve vztahu k této poškozené zrušil, nemohl již vyslovit zamítnutí
odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu. Až v odůvodnění napadeného usnesení
odvolací soud vysvětlil důvody, pro které nevyhověl dalším odvolacím námitkám
obviněného. Z tohoto důvodu nemůže být v dané věci naplněn dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, neboť výrok usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 4 To 171/2014, je úplný.
K druhému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
obviněný uplatnil, Nejvyšší soud připomíná, že je určen k nápravě právních vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku
nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze tedy namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde vůbec o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá skutkovým zjištěním soudů. Případně došlo k vadnému
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva
hmotného nebo k nesprávnému posouzení hmotně právních ustanovení jiných
právních odvětví. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu ani z jiných důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Skutkový stav
Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání hodnotí pouze z toho hlediska, zda
skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj.
zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. Jedinou výjimku z takto nastavených pravidel výkladu dovolacích důvodů
lze v zájmu zachování spravedlivého procesu připustit tehdy, pokud Nejvyšší
soud z podnětu dovolatele zjistí, že neexistuje žádná návaznost mezi skutkovými
zjištěními soudů a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé, resp. pokud prokázaný skutek nevykazuje znaky určitého
trestného činu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS
4/04, III. ÚS 578/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09).
Z pohledu výše vymezených kritérií je zřejmé, že povahu právně relevantních
námitek lze přiznat těm, kterými obviněný brojil proti právní kvalifikaci
skutku pod body 1, 3 až 7 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (v
dovolání je druhý skutek vymezen body 3 až 8, ovšem jde o evidentní
nesprávnost, protože útok pod bodem 8 se týká přečinu maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, vůči němuž
dovolatel žádnou námitku nevznesl). Naproti tomu ty námitky obviněného, které
směřují do oblasti skutkového zjištění a hodnocení důkazů, tedy ty, jimiž
obviněný zpochybňoval správnost výroku o vině skutkem popsaným pod body 6 a 11,
neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu.
Relevantně uplatněnou výhradu obviněného, že soudy nižších stupňů právně
posoudily jeho jednání v bodech 4 a 7 výroku o vině jako dílčí útoky
pokračujícího přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli nenaplnil subjektivní
stránku uvedeného trestného činu, protože nemohl předpokládat, že se ve
vozidlech, kterých se zmocnil, nacházejí také platební karty, ale Nejvyšší soud
neshledal důvodnou.
Podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu neoprávněného opatření,
padělání a pozměnění platebního prostředku dopustí ten, kdo sobě nebo jinému
bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává
platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu
identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k
zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu. Z hlediska subjektivní
stránky se jedná o trestný čin úmyslný, postačí však, když úmysl, a to jak
přímý tak nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, zahrnuje
opatření, zpřístupnění, přijetí či přechovávání platebního prostředku jiného
bez souhlasu oprávněné osoby. Zákon nevyžaduje, aby úmysl směřoval k použití
platebního prostředku k bezhotovostní platbě, k výběru hotovosti či k jiné
bankovní operaci.
Z uvedeného vyplývá, že k naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného
činu postačí takové jednání pachatele, které spočívá v tom, že sobě nebo jinému
opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného. Není
přitom podstatné, zda pachatel platební prostředek skutečně použil, popř.
zamýšlel použít, k účelu, k němuž je primárně určen, tj. k úhradě zboží či
služeb.
Nejvyšší soud dále připomíná, že eventuální úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm.
b) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může
způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro
případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Stejně jako u přímého úmyslu je
tvořen složkou intelektuální, která zahrnuje u pachatele představu rozhodných
skutečností aspoň jako možných, přičemž až rozdílná míra složky volní oba druhy
úmyslu odlišuje. Pachatel jednající ve formě nepřímého úmyslu tedy musí vědět,
že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem, a pro takový případ je s tím srozuměn. Tzn., že u nepřímého úmyslu
pachatel má aktivní volní vztah k následku relevantního pro trestní právo,
resp. k jeho způsobení. Podle trestněprávní nauky však není nutné, aby
způsobení následku bylo přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem,
neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska
trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však
pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení
následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze
vedlejším následkem jednání pachatele, s nímž je však srozuměn. Na takové
srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal se žádnou konkrétní
okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný,
a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. (Viz Šámal,
P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H.
Beck, 2012, 222 s.)
V soudní praxi nevznikají pochybnosti o tom, že pachatel při krádeži vozidla
může důvodně předpokládat, resp. musí být přinejmenším srozuměn s tím, že ve
vozidle bude mít jeho majitel nebo uživatel uloženy své věci včetně např.
příruční tašky, zavazadla, oblečení, ale též peněženky a dokladů. Není totiž
neobvyklá situace, kdy uživatelé vozidla v něm ponechávají své osobní, dokonce
cenné věci, zejména pokud vozidlo opouští jen na krátkou dobu, a právě toho
pachatele využívají. To, že se nejedná o výjimečné případy, potvrzují i
skutková zjištění v posuzované trestní věci, neboť ve čtyřech z pěti odcizených
vozidel zanechali poškození své osobní doklady, tašku, sako a peněženku. Ve
dvou z nich pak součástí odložených věcí byly i odcizené platební karty.
Obviněnému nelze přisvědčit, že vůbec nemohl předpokládat, že ve vozidlech,
kterých se zmocnil, se nachází i platební karta, a proto nebyl srozuměn s tím,
že si ji tímto způsobem může opatřit. Jak již bylo zdůrazněno, obě napadená
vozidla jevila navenek známky běžného používání, první z nich (skutek pod bodem
4 výroku o vině) bylo odstaveno v obytné čtvrti ve V., přičemž jeho uživatel A.
W. je opustil jen po dobu návštěvy svých prarodičů v odpoledních hodinách dne
22. 5. 2012. Zjevně z důvodu jen přechodného vzdálení na kratší dobu se nejeví
výjimečné, že ve vozidle zanechal i své osobní věci včetně řidičského průkazu,
klíče a též platební kartu. Také druhý z poškozených držitelů odcizené platební
karty, R. L., odstavil své vozidlo na parkovišti před fotbalovým stadionem a to
jen na dobu asi tří hodin, přičemž v něm zanechal mj. také peněženku včetně
občanského a řidičského průkazu a platební karty (skutek pod bodem 7 výroku o
vině). Oba poškození automobily řádně uzamkli, a bez ohledu na to, zda se
jejich cenné věci nacházely ve vnitřních odkládacích prostorách vozů nebo byli
pohledem z venku patrné, musel obviněný při krádeži celých vozidel počítat s
tím, že se v nich budou nacházet také věci každodenní potřeby osob, které je
užívají. Navíc obviněný je speciálním recidivistou majetkové trestné činnosti,
do vozidel vnikal sofistikovaným způsobem dokonce u některých bez známek
vloupání, tudíž již díky své předcházející kriminální zkušenosti je obeznámen s
faktem, že při odcizení vozidla mu bude přičítáno k tíži také zmocnění se věcí
ve vozidle odložených. Obviněný musel počítat s tím, že uvnitř automobilů,
které jejich majitelům odcizil v situaci, kdy je ponechali uzamčené a opustili
je jen na přechodnou dobu, zanechali též svá příruční zavazadla včetně
platebních karet.
Jak již bylo zmíněno, podle současné právní úpravy je ustanovením § 234 odst. 1
tr. zákoníku postihováno samotné „opatření“ platebního prostředku bez souhlasu
oprávněného držitele. Soudní judikatura se přiklonila k názoru, že za takové
opatření lze považovat i nález nepřenosné platební karty identifikovatelné
podle jména nebo čísla, jestliže si ji „nálezce“ ponechá a nemá v úmyslu ji
vrátit či odevzdat na místě, odkud by se dostala zpět k jejímu držiteli, tj. v
příslušné bance či orgánům Policie České republiky (viz rozhodnutí č. 46/2008
Sb. rozh. tr.). O to více pak je nutné považovat za naplněný znak „opatření“
případy, kdy se pachatel zmocní tzv. větší věci, jejímž obsahem či součástí
může být platební karta. V této souvislosti je možné poukázat na jiné
rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané dne 31. 7. 2013, pod sp. zn. 3 Tdo 678/2013,
v němž bylo poukazováno na razantní nárůst počtu platebních karet mezi
obyvateli České republiky a především objemu obchodních transakcí jejich
prostřednictvím realizovaných v posledních deseti letech (srov. statistiku
Sdružení pro platební karty zveřejněnou na internetové adrese
http://www.bankovnikarty.cz). Vzhledem k tomu, že v současnosti převyšuje podle
statistických údajů počet vydaných platebních karet celkový počet obyvatel,
bude skutečně nutné v naprosté většině případů krádeže osobních věcí
poškozených přičítat jejich pachatelům k tíži také „opatření“ si platební
karty, samozřejmě vždy po důsledném vyhodnocení všech okolností významných pro
naplnění také dalších znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 234 tr.
zákoníku, a to zejména subjektivní stránky v podobě alespoň nepřímého úmyslu,
jak již bylo uvedeno.
Jak vyplynulo z obsahu trestního spisu, v projednávané trestní věci odcizil
obviněný obě označená vozidla v odpoledních hodinách, řádně uzamčená, která
vykazovala znaky běžného užívání. Soudy nižších stupňů proto důvodně usoudily,
že obviněný si mohl jako možný následek svého protiprávního jednání představit,
že společně s vozidlem, které se rozhodl odcizit, se zmocní také osobních věcí
v nich přechodně odložených, mezi něž je možné zařadit také platební karty. Na
tomto závěru nic nemění to, zda věci byly ve vozidle uschovány či ponechány na
viditelném místě. Nakonec sám obviněný v dovolání přiléhavě poukázal na to, že
uživatelé vozidla si doklady, peněženky a karty zpravidla ukládají do palubní
přihrádky či do přihrádky ve dveřích, takže nejsou pouhým nahlédnutím do
vozidla patrné.
Zmíněný závěr o tom, že obviněný jednáním popsaným ve skutkové větě výroku
rozsudku soudu prvního stupně pod body 4 a 7 naplnil znaky nejen zločinu
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ale i
přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, učinil Nejvyšší soud při respektování
právního názoru vyjádřeného v nálezech Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09 a ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, jež se zabývají
posuzováním nepřímého úmyslu ve vztahu k trestnému činu neoprávněného opatření,
padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku (resp. podle předcházející právní úpravy trestného činu neoprávněného držení platební
karty podle § 249b zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších
předpisů, který pozbyl účinnosti dne 31. 12. 2009). Ústavní soud vyslovil
názor, že z faktu odcizení tašky či jiného zavazadla nelze bez dalšího
dokazování dovozovat eventuální úmysl jako znak citovaného trestného činu podle
§ 249b tr. zákona, nýbrž je nutné ho dovodit z konkrétních okolností případu. Nejvyšší soud se ostatně již opakovaně vyjadřoval k problematice toho, zda
pachatel musí v případě odcizení kabelky či příruční tašky, případně přímo
peněženky, předpokládat, že s nimi odcizí i platební kartu v nich uloženou,
např. v usnesení ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 884/2011, nebo v usnesení ze
dne 15. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1419/2011. Na vyslovený názor Nejvyšší soud v
podstatě navázal v již citovaném usnesení sp. zn. 3 Tdo 678/2013, v němž
současně reagoval na předcházející nálezy Ústavního soudu a vyjádřil se k
poměrně razantní změně situace ve společnosti právě ve vztahu k evidovanému
počtu vydaných bankovních karet, jež se pro převážnou část obyvatel staly
součástí každodenního platebního styku při úhradě za zboží a služby. Právě ve
věci senátu 3 Tdo proběhlo řízení o stížnosti obviněného u Ústavního soudu,
který rozhodl nálezem ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3255/13, jímž ústavní
stížnost zamítl. Většina tohoto senátu Ústavního soudu neshledala důvod pro
kasační nález, popř. předložení věci plénu Ústavního soudu k zaujetí
stanoviska, kterým by byl eventuelně překonán právní názor vyslovený ve věci
vedené u tohoto soudu pod sp. zn. IV. ÚS 37/03 v podmínkách aplikace nového
trestního zákoníku. Učinil tak na podkladě konkrétních skutkových okolností, za
nichž došlo ke spáchání ve věci posuzované krádeže peněženek obsahujících
platební karty. Pachatel se zmocnil platebních karet uložených v peněženkách
poškozených, a to jednak v kabelce a jednak v saku, které byly odloženy v
chodbě domu, do něhož se pachatel vloupal právě za účelem odcizení věcí. Ve
věci obviněného Z. S. jde o skutkově srovnatelné okolnosti spáchání činu, kdy
se zmocnil osobního automobilu, což bylo jeho primárním cílem, ale také si
neoprávněně přisvojil věci v odcizených vozidlech odložené. Existence
eventuálního úmyslu obviněného ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
zákoníku je tedy v posuzovaném případě dána i ve vztahu k opatření si
platebního prostředku jiného. Tento závěr navíc posiluje zřejmá skutečnost, že
obviněný si tímto způsobem, tedy odcizením vozidla, opatřil platební karty
opakovaně. Nejvyšší soud k výše zmíněné argumentaci dále dodává, že platí tím
spíše, že používání platebních karet je v současnosti stále na vzestupu a navíc
díky bezkontaktní kartě lze za menší nákupy platit bez znalosti osobního
identifikačního čísla, tzv. PIN, i bez podpisu oprávněného držitele karty.
Nejvyšší soud posoudil jako neopodstatněné také dovolací námitky
obviněného proti právní kvalifikaci skutků pod body 1 a 3 až 7 výroku o vině
jako trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, u nichž dovolatel
prosazoval změnu na kvalifikaci jako trestný čin neoprávněného užívání cizí
věci podle § 207 tr. zákoníku.
Především se ze strany obviněného jedná o opakování jeho obhajoby a
odvolacích výhrad, k nimž se soud druhého stupně již, byť stručně, nicméně ve
smyslu platné judikatury vyjádřil a odmítl je jako nedůvodné (srov. str. 4
napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto pouze připomíná, že o trestný čin
krádeže podle § 205 tr. zákoníku jde i v těch případech, kdy pachatel s cizím
motorovým vozidlem, jehož se zmocnil v úmyslu užívat ho jen přechodně, naloží
tak, že je poškozenému natrvalo odejme a znemožní mu obnovení dispozičního
práva, případně jeho obnovení výrazně ztíží, například tím, že odstaví vozidlo
na odlehlém místě a jeho navrácení poškozenému je závislé na náhodě (srov.
např. rozhodnutí č. 42/2001 Sb. rozh. tr.).
Naproti tomu neoprávněné užívání cizí věci podle § 207 tr. zákoníku
předpokládá, že pachatel má úmysl užívat cizí motorové vozidlo jen přechodně a
disponovat s ním jen relativně kratší dobu, aniž by tím však vyčerpal jeho
podstatu nebo je podstatně opotřeboval. V úmyslu pachatele cizí motorové
vozidlo přechodně užívat musí tedy být zahrnut i záměr vrátit je po jeho
přechodném užití osobě, které bylo odňato anebo této osobě alespoň umožnit, aby
obnovila své dispoziční právo k němu (srov. rozhodnutí č. 17/1974 Sb. rozh.
tr.).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněný s
vozidly, do nichž nedovoleně vnikl a odjel s nimi z místa, kde je zanechali
poškození, vždy nakládal nad rámec pouhého krátkodobého použití k jízdě.
Vozidla, kterých se zmocnil, totiž odvezl a odstavil v jiné zemi (body 1 a 4
výroku o vině), v jiné obci (bod 6 výroku o vině) nebo alespoň v jiné části B.
(body 3, 5 a 7 téhož výroku). V případě jednání popsaných pod body 4, 5 a 6
výroku dokonce u automobilů vyměnil původní registrační značky, a jedno z nich
bylo nalezeno částečně rozebrané (bod 6 výroku o vině). Tyto všechny zjištěné
okolnosti o nakládání s odcizenými automobily svědčí o tom, že obviněný úmyslně
vozidla odňal z dispozice jejich vlastníků či uživatelů, účinně jim bránil v
obnovení jejich dispozičního práva k nim, a zacházel s nimi jako s věcí
vlastní. Ve vztahu k možnosti poškozených obnovit jejich dispoziční právo (ani
jediné odvezené vozidlo nebylo jeho majiteli přímo navráceno) se u obviněného
jednalo přinejmenším o nepřímý úmysl. Pokud vozidla odvezl z dosahu
poškozených, v některých případech poměrně do velmi vzdáleného místa, užíval je
dlouhodoběji, u některých dokonce vyměnil registrační značku, aby ztížil
možnost odhalení krádeže, musel být srozuměn s možností způsobené škody na
těchto věcech, neboť konečné nalezení vozidel již nezáleželo na vůli
obviněného. (Srov. též přiměřeně rozhodnutí č. 26/1966 Sb. rozh. tr.) Za
takových okolností nelze soudům nižších stupňů vytknout žádné právní pochybení,
pokud jednání obviněného posoudily jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1
písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, respektive pokračující zločin krádeže podle §
205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
Naproti tomu Nejvyšší soud zjistil, že částečnou důvodnost je možné
přiznat dovolací námitce obviněného směřující proti právnímu posouzení skutku
popsaného pod bodem 9 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který byl
soudy obou stupňů právně kvalifikován jako dílčí útok přečinu maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Vada
tohoto výroku však nespočívá v porušení zásady „ne bis in idem“, jak tvrdil
dovolatel, nýbrž v nesprávném časovém vymezení předmětného skutku, které
vyvolává možnost, že se jedná o týž skutek, jímž byl uznán vinným rozsudkem
Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2012, sp. zn. 1 T 95/2012.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Brně, jak jsou popsána pod
bodem 9 výroku o vině rozsudku tohoto soudu ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 12 T
196/2013, spáchal obviněný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tím, že v blíže nezjištěné době od
22. 5. 2012 do 13. 6. 2012 řídil z V. až do katastrálního území N., okres
B.-v., odcizené osobní motorové vozidlo tovární zn. Seat Ibiza, registrační
značky Rakouska ..., VIN: ... černé barvy, přičemž vozidlo bylo nalezeno dne
13. 6. 2012 na lesním pozemku parc. č. ..., k. ú. N., ačkoli v dané době
vykonával trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel, jenž mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 11.
2009, sp. zn. 89 T 336/2008, a poté i rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze
dne 9. 1. 2012, sp. zn. 1 T 166/2011. (Jen pro připomenutí – uvedené vozidlo
obviněný odcizil dne 22. 5. 2012 ve V., a odjel s ním do České republiky – viz
skutek pod bodem 4 výroku o vině napadeného rozsudku.)
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2012, sp. zn. 1 T
95/2012, ve vztahu k němuž spatřuje obviněný porušení zásady „ne bis in idem“,
byl shledán vinným a odsouzen za to, že dne 8. 6. 2012 v B. při kontrole
hlídkou Městské policie B., seděl v zaparkovaném vozidle tov. zn. Seat Ibiza
Cupra, černé barvy opatřeném cizí registrační značkou ..., po výzvě k
vystoupení z vozu a prokázání své totožnosti, reagoval nastartováním motoru a
rozjetím se, strážníci se mu snažili zabránit v odjetí, avšak obviněný
neuposlechl, rozjel se i proti zasahujícím policistům, přitom poškodil jejich
služební automobil i další zaparkované vozidlo, a posléze z místa činu ujel. V
uvedený den obviněný řídil i přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v
Blansku ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. 1 T 166/2011, uložen trest zákazu řízení
motorových vozidel. Skutek byl právně kvalifikován jako zločin násilí proti
úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku,
přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečin maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku. Sám obviněný doznal při hlavním líčení dne 5. 10. 2012 (viz č. l. 191
trestního spisu), že vozidlo, s nímž najížděl dne 8. 6. 2012 na policisty,
odcizil ve V. asi 14 dnů předtím, převezl ho do B., zaparkoval v ulici S. a
opatřil ho jinou registrační značkou.
Z obsahu trestního spisu je tudíž zřejmé, že obviněný poté, co se dne
22. 5. 2012 ve Vídni zmocnil osobního motorového vozidla tovární značky Seat
Ibiza, registrační značky Rakouska ..., odjel s ním i přes uložený trest zákazu
řízení motorových vozidel do B., kde jej odstavil, dále pak ve dnech 27. 5.
2012, 28. 5. 2012 a 6. 6. 2012 odcizil dalších tři osobní automobily (viz
skutky pod body 5 až 7 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), přičemž
všechna uvedená vozidla následně také řídil (viz výrok o vině pod body 9 až 11
téhož rozsudku).
Z výše uvedených skutečností je bez důvodných pochybností zřejmé, že
skutek, jímž byl obviněný uznán vinným v bodě 9 výroku o vině, není totožný se
skutkem, za který byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 10.
2012, sp. zn. 1 T 95/2012. Přestože obviněný v obou případech fakticky řídil
totožné vozidlo, došlo k ukončení prvního ze samostatných skutků před datem 8.
6. 2012, kdy se již obviněný dopustil dalšího z útoků pokračujícího přečinu
maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku. Poté, co obviněný odcizil ve V. dne 22. 5. 2012 vozidlo zn. Seat
Ibiza s registračními značkami Rakouska ..., poprvé, (myšleno řízení tohoto
automobilu), porušil uložený trest zákazu řízení motorových vozidel, když s
tímto vozem odjel do B., odstavil jej a teprve později, v přesně nezjištěné
době, opatřil tuzemskou registrační značkou ... V následujících dnech v období
mezi 27. 5. až 1. 6. 2012 obviněný neoprávněně řídil další motorová vozidla,
jak jsou označena pod body 8 až 11 výroku o vině. Dne 8. 6. 2012 při ujetí
hlídce Městské policie B. pak zjevně opakovaně užil vozidlo tov. zn. Seat Ibiza
černé barvy avšak s tuzemskou registrační značkou k nepovolené jízdě, tudíž
nelze uvažovat o shodě těch zásadních okolností, jež by charakterizovaly
jednotu skutku ve smyslu § 220 odst. 1 tr. řádu. Jinak řečeno obviněným
označený skutek pod bodem 9 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve
věci, v níž je konáno dovolací řízení, není totožný se skutkem popsaným shora,
jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2012, sp.
zn. 1 T 95/2012. Jde o dva samostatné útoky, jichž se obviněný dopustil s
jistou časovou prodlevou, v jejímž průběhu spáchal další z útoků pokračujícího
přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku. První z obviněným zpochybněných útoků, za který byl odsouzen v
posuzované věci, byl spáchán v době od 22. 5. 2012 nejpozději do 27. 5. 2012,
neboť v tento den obviněný již prokazatelně řídil jiné vozidlo, a druhý útok
dne 8. 6. 2012, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Brně ze dne
5. 10. 2012, sp. zn. 1 T 95/2012. Vada popisu útoku ve výrokové části pod bodem
9 rozsudku soudu prvního stupně tak spočívá v nesprávném časovém určení doby
spáchání přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem ke všem
uvedeným skutkovým okolnostem měl již soud prvního stupně ukončit spáchání
citovaného přečinu správně ke dni 27. 5. 2012, nejpozději však dnem 8. 6. 2012.
Pokud vlastně vymezil dobu páchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání okamžikem odcizení tohoto vozidla ve V., tj. s rakouskou registrační
značkou, a ukončil ji až dnem, kdy byl předmětný vůz nalezen odstavený na území
České republiky u obce N. a opatřený českou registrační značkou, jedná se o
vadu, nikoli však takové povahy, aby citovaný rozsudek nemohl obstát.
Je tedy nesporné, že zásada „ne bis in idem“ zakotvená v ustanovení § 11 odst.
1 písm. f) tr. řádu, která je neoddělitelnou součástí trestního práva a orgány
činné v trestním řízení jsou povinny ji respektovat v každém stadiu řízení,
nebyla v posuzované věci obviněného porušena. Výhradně v důsledku nadbytečně
široce vymezené doby spáchání tohoto skutku od 22. 5. 2012 do 13. 6. 2012 mohly
vzniknout na straně dovolatele pochybnosti o tom, zda nejde o totožný skutek,
za který byl dříve odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 10.
2012, sp. zn. 1 T 95/2012.
Nejvyšší soud současně dospěl k závěru, že výše uvedené pochybení soudů
nižších stupňů, které z podnětu dovolatele vyšlo najevo, není v tomto
konkrétním případě nutné napravit kasačním rozhodnutím a vydáním nového
rozhodnutí ve věci. Případné zúžení časového vymezení spáchání skutku, resp.
útoku popsaného pod bodem 9 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně by
fakticky nemohlo ovlivnit postavení obviněného, jenž by byl uznán vinným v
podstatě ve stejném rozsahu jak počtem skutků, tak v jejich právní kvalifikaci.
Stejně tak by případná náprava zjištěné nesprávnosti v popisu skutku neměla
žádný vliv na uložený trest. Kasace napadeného rozhodnutí a jemu
předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně by tedy byla neopodstatněná a z
hlediska hospodárnosti řízení evidentně neúčelná.
Otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, navíc není po právní
stránce zásadního významu. V posuzované věci nejde o pochybení soudů při
aplikaci zásady „ne bis in idem“, jak namítal obviněný, ale o zřejmé
přehlédnutí soudu prvního stupně, který popis skutku pod bodem 9 výroku o vině
převzal beze změny z obžaloby. Přestože provedl důkaz spisem Městského soudu v
Brně sp. zn. 1 T 95/2012 a dospěl ke skutkovým závěrům ohledně dalších krádeží
vozidel a jejich řízení obviněným v době výkonu trestu zákazu činnosti,
neupravil popis dotčeného útoku pod bodem 9 výroku o vině podle výsledků
vlastního dokazování. Odvolací soud se pak předmětnou vadou nezabýval, protože
obviněný ve svém odvolání sice napadal též výroku o vině, ale ohledně sporného
jednání neuplatnil námitku nepřípustnosti trestního stíhání.
Zbývající dovolací námitky, kterými obviněný zpochybňoval správnost výroku o
vině v bodech 6 a 11 rozsudku soudu prvního stupně poukazem na důkazní situaci,
jsou, jak bylo shora konstatováno, ryze skutkové povahy a neodpovídají
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud k nim
proto jen velmi stručně a nad rámec dovolacího přezkumu uvádí, že jediným
důkazem o vině obviněného v bodech 6 a 11 výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně nebyl nález pachové stopy obviněného v interiéru odcizeného vozidla.
Soud prvního stupně na straně 12 odůvodnění rozsudku pečlivě a zcela logicky
vysvětlil, že zmíněná pachová stopa byla jen důkazem nepřímým, který až v
souvislosti s tím, že u obviněného byly zajištěny věci pocházející z odcizeného
vozidla, umožnil učinit spolehlivý závěr o jeho pachatelství. Konkrétně šlo o
krmivo pro psy zn. Husse balené po 15 kg, jehož nákup poškozený J. Ch. v řízení
před soudem prvního stupně prokázal fakturou datovanou dnem 28. 5. 2012.
Námitka obviněného, že mezi odcizením krmiva a jeho údajným nálezem ve vozidle,
při jehož řízení byl kontrolován hlídkou Policie České republiky, uběhlo pět
dnů, je irelevantní. Tento poměrně krátký časový úsek naopak svědčí pro
správnost úvahy, že šlo o jedno a totéž krmivo. Stejně tak nemůže skutkové
závěry soudů nižších stupňů zpochybnit to, že u obviněného nebyly nalezeny
konzervy pro psy, které se podle poškozeného rovněž nacházely v odcizeném
vozidle. S konzervami mohl obviněný v průběhu zmíněných pěti dnů naložit různým
způsobem. Hájil se ostatně tím, že krmivo, které u něj bylo nalezeno, vezl pro
psa své přítelkyně, takže nelze vyloučit ani to, že právě tímto způsobem dříve
naložil s odcizenými konzervami.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem a právním závěrům Nejvyšší soud
odmítl dovolání obviněného Z. S. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. V
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová