5 Tdo 126/2024-484
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 o dovoláních, která podali obviněný 1. M. P. a obviněný 2. A. P. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 9 To 256/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 T 63/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 1 T 63/2023, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obviněný A. P. byl uznán vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
2. Podstata uvedených trestných činů spočívala ve stručnosti v tom, že dne 24. 7. 2022 v době od 0.13 do 0.15 hodin v restauraci XY na lázeňské kolonádě v ulici XY č. p. XY v XY obvinění M. P. a A. P. poté, co je číšník restaurace D. J. opakovaně požádal, aby dopili objednané nápoje a opustili restauraci, protože už bylo po zavírací době, začali hrubě a vulgárně urážet obsluhující personál a rozlévat nedopité nápoje po stole, u kterého seděli. Při odchodu z restaurace, v níž byl přítomen personál v počtu nejméně 6 osob a několik odcházejících hostů, přišel obviněný A.
P. k D. J. stojícímu u výčepního pultu, ťukl mu prstem do čela a řekl mu, že může být rád, že mu půllitr skončil na stole, a nikoli na jeho hlavě. Na to reagoval D. J. tak, že chytil ruku obviněného A. P. v úmyslu zabránit mu v dalších provokacích, načež mezi nimi vznikla strkanice, do níž se zapojil i obviněný M. P. a dále dvě ženy z personálu restaurace, které se snažily všechny osoby zapojené do incidentu od sebe oddělit. Toho si všiml odcházející host M. N., který se již nacházel venku před restaurací a který se v úmyslu zastat se napadeného personálu restaurace vrátil zpět do vnitřních prostor objektu, kde rukama chytil obviněného A.
P. zezadu tak, že mu dal obě ruce okolo krku, levou rukou mu zaklonil hlavu a snažil se jej odtáhnout od D. J. To se mu podařilo i přes aktivní odpor obviněného M. P., který se pokusil M. N. udeřit do hlavy levou rukou, v níž držel dvě degustační tenkostěnné sklenice na pivo. Proto M. N. pustil obviněného A. P., načež se ihned poté začal při vzájemném čelním postavení držet s M. P. Za situace, kdy se vzájemně rukama drželi, upadli na podlahu tak, že M. N. upadl na svá záda a levý bok a obviněný M.
P. upadl na pravý bok. Poté se M. N. dostal nad ležícího obviněného M. P., kterého držel na zemi pravou rukou kolem krku a levou rukou se snažil bránit útoku obviněného A. P. Ten totiž ihned poté, co jej M. N. pustil, vzal jednu z dřevěných židlí z masivu o hmotnosti 3,3 kg, kterou uchopil do obou rukou, zvedl ji nad hlavu a čekal na vhodný okamžik k úderu do hlavy M. N. Následně dal židli před sebe, změnil její držení tak, aby jí mohl M. N. lépe udeřit, znovu se s židlí napřáhl a silou udeřil M.
N. klečícího nad obviněným M. P. židlí do hlavy. Intenzita úderu židlí byla zmírněna aktivním zásahem D. J., který jej ztlumil svou rukou. Obviněný A. P. tímto jednáním způsobil M. N. tržnou ránu na temeni hlavy v délce 5 cm, která si vyžádala lékařské ošetření v nemocnici v Nymburce. Přitom mechanismus útoku dřevěnou židlí s nápřahem na hlavu poškozeného bez výše popsaného zmírnění úderu byl objektivně způsobilý ke vzniku závažného zranění M. N. v podobě zlomeniny spánkové kosti s poraněním zde probíhající tepny a akutním krvácením nad tvrdou plenu mozkovou, což by byl stav bezprostředně ohrožující život útlakem mozku a spočívající v poškození důležitého orgánu, konkrétně klenby lební a nitrolební tepny.
3. Za uvedené trestné činy byl obviněnému M. P. uložen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 50 celých denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 25 000 Kč. Obviněný A. P. byl odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
Dále byla obviněnému A. P. uložena podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Rovněž mu byl podle § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 celých denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 50 000 Kč. Zároveň byla obviněnému A. P. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky škodu ve výši 4 649 Kč. Poškozený M.
N. byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 9 To 256/2023, jímž částečně zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného A. P., a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině jednak pokusem zločinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a nezměněných výrocích o náhradě škody znovu rozhodl odvolací soud tak, že obviněnému A. P. uložil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Dále podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněnému povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestnými činy. Odvolací soud pak podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného M. P. jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněných
5. Obvinění M. P. a A. P. podali proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze prostřednictvím svého společného obhájce dovolání, která opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obsahově shodných dovoláních učiněných jedním podáním především namítli, že se nedopustili skutku kladeného jim za vinu a že závěry soudů jsou v hrubém nepoměru ke skutečnému stavu věci i k zajištěným a provedeným důkazům.
6. Podle názoru obviněných došlo k jejich pochybení toliko na verbální úrovni. Z popisu skutku vyplývá, že jsou jim kladeny za vinu projevy, které po právní stránce nemohou být kvalifikovány jako trestné činy (rozlití nápojů a hádka s obsluhou). Z toho důvodu obvinění považují rozhodnutí soudů nižších stupňů za matoucí, neboť se podle nich měli obvinění dopustit hrubé neslušnosti a výtržnosti tím, že napadli jiného, nicméně osobou, která do skutkového děje vnesla prvek násilí, byl až poškozený M. N. Podle obviněných navíc nebyl naplněn ani znak spočívající ve veřejném spáchání činu, protože z popisu skutku nevyplývá, že by měl verbální konflikt obviněných někoho pohoršovat, přičemž mu byli přítomni jen členové personálu restaurace.
7. Soudy nižších stupňů se podle dovolatelů nedostatečně vypořádaly s obhajobou obviněného A. P., že poškozeného M. N. udeřil židlí v krajní nouzi, tedy ve snaze zabránit hrozícímu škodlivému následku. Poškozený M. N. totiž bezdůvodně škrtil spoluobviněného M. P. poté, co mu zlomil klíční kost, a obviněný M. P. se v tu chvíli cítil být ohrožen na životě a zdraví.
8. Orgány činné v trestním řízení vyhodnotily podle obviněných celý konflikt velmi nevhodně a trestně stíhají obviněné i poškozeného M. N. (toho v jiném trestním řízení). Celá situace se však mohla vyřešit, i s ohledem na to, že ve vztahu k restauraci a jejímu personálu nevznikla žádná škoda, cestou správního postihu, zvláště pokud obvinění i poškozený M. N. sami utrpěli újmu na zdraví.
9. Závěrem svých dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby vrátil věc k dalšímu projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovoláním
10. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných M. P. a A. P. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obvinění pouze zopakovali ve svých dovoláních námitky již vznesené před soudy prvního i druhého stupně. Navíc těmito námitkami obvinění v podstatě jen polemizují s názorem soudů na to, jak je třeba posuzovat každý důkaz a jaký význam mu z hlediska skutkového děje připisovat. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, jednání obviněných bylo prokázáno výpověďmi svědků a poškozeného M. N. a tyto výpovědi pak byly podepřeny i kamerovým záznamem z prostor restaurace, proto právní kvalifikace skutku je zcela přiléhavá. Státní zástupkyně se rovněž ztotožnila s názorem odvolacího soudu, který nepřisvědčil námitce obviněného A. P. o existenci podmínek krajní nouze. Nejenže nešlo o nebezpečí pro život spoluobviněného, ale nemohlo dojít ani k situaci, kdy by obviněný způsobem, kterým následně jednal, odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. I kdyby se nesprávně domníval, že je jeho tchán vinou poškozeného skutečně v ohrožení života, mohl odvrátit takové nebezpečí i jinak. O tom svědčí jednání provozního restaurace, který po úderu židlí do hlavy poškozeného intenzivním strčením do jeho těla dosáhl okamžitě toho, že poškozený přestal držet obviněného M. P. na zemi.
11. Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání. Dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. Obvinění opřeli svá dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
b) K uplatněným námitkám obviněných
13. Obvinění ve svých dovoláních shledali dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že provedené důkazy nebyly řádným způsobem interpretovány, přičemž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť obvinění se nedopustili skutku kladeného jim za vinu a závěry soudů jsou podle obviněných v hrubém nepoměru ke skutečnému stavu věci i k zajištěným a provedeným důkazům. V projednávaném případě však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněných nejsou opodstatněná. Obvinění totiž založili svou dovolací argumentaci na vlastní představě o průběhu skutkového děje a na svém nesouhlasu s výsledky provedeného dokazování před soudy nižších stupňů, a navíc prakticky jen zopakovali námitky, které uplatnili již v předchozím řízení. Přitom podle názoru Nejvyššího soudu postupovaly soudy nižších stupňů v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., protože se zabývaly všemi námitkami obviněných a zevrubně se s nimi ve
svých rozhodnutích vypořádaly. Právní posouzení skutku spáchaného obviněnými tedy odpovídá skutkovým zjištěním i provedenému dokazování.
14. Námitky obviněných pak byly rozptýleny dostatečně prokázaným skutkovým stavem, který vyplývá zejména z kamerových záznamů z místa činu a svědeckých výpovědí přítomných osob. Jak je patrné z uvedených kamerových záznamů, obviněný A. P. si vzal židli do ruky ještě před tím, než obviněný M. P. a poškozený M. N. upadli na zem. Z těchto záznamů je rovněž zřejmé, že poškozený M. N. jednou rukou držel obviněného M. P. na zemi a druhou rukou se bránil proti židli, kterou se obviněný A. P. nad ním oháněl. Tomu odpovídá i popis skutku v odsuzujícím rozsudku. Na základě těchto skutkových zjištění tedy nelze dojít k závěru, že by šlo o jednání obviněného A. P. v krajní nouzi ve smyslu § 28 tr. zákoníku spočívající v tom, že by snad poškozený M. N. v danou chvíli škrtil obviněného M. P., který by se mohl cítit tímto jednáním ohrožen na životě a zdraví. Ostatně s otázkou nesplnění podmínek krajní nouze se přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích a v tomto směru na ně Nejvyšší soud odkazuje (viz bod 34. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
15. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s tvrzením obviněných, podle něhož údajně nebyl čin spáchán veřejně, protože z popisu skutku nevyplývá, že by verbální konflikt obviněných někoho pohoršoval, když mu byli přítomni jen členové personálu restaurace. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění znaku „veřejně“ ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 117 písm. b) tr. zákoníku postačuje spáchání činu před nejméně třemi osobami současně přítomnými, které jsou odlišné od pachatele, spolupachatele či účastníka a jsou způsobilé postřehnout takové jednání a porozumět mu. Není však relevantní, jak tyto osoby vnímaly konkrétní jednání či celou událost (viz např. ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Trestní zákoník III. § 272 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1685, 4507 a 4508). Stačí jejich možnost a schopnost vnímat spáchaný čin, ale není podstatné, zda jednání pachatele pohoršuje tyto osoby, či nikoli. Minimální počet tří osob byl také splněn, neboť jen z personálu restaurace bylo přítomno činu spáchanému obviněnými nejméně 6 osob.
16. Ohledně námitek, které obvinění vznesli již před soudy nižších stupňů a s nimiž se tyto soudy navíc dostatečným a správným způsobem vypořádaly, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na své usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002). Jak z něj totiž vyplývá, v případě podání dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, které byly uplatněny již v řízení před soudem prvního či druhého stupně a s nimiž se tyto soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
IV. Závěrečné shrnutí
17. Na základě všech shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných M. P. a A. P. nejsou opodstatněná. Se vznesenými námitkami se přitom již náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. ř.
18. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaných dovoláních obviněných podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu