5 Tdo 1273/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 11.
2007 o dovolání obviněného V. G. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 23. 2. 2007, sp. zn. 6 To 106/2007, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 151/2006, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. G. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 4 T 151/2006,
byl obviněný V. G. uznán vinným v bodě 1. a) výroku o vině jednak trestným
činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 2
tr. zák., jednak trestným činem hanobení národa, etnické skupiny, rasy a
přesvědčení podle § 198 odst. 1 písm. a) tr. zák., a jednak trestným činem
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., v bodě l. b) trestným činem útoku na
veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., v bodě 2. trestným
činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., dále v bodě 3. a) trestným činem vydírání podle §
235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a v bodě 3. b) trestným činem výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný V. G. odsouzen
podle § 215a odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c)
tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55
odst. 1 písm. a) tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, a
to 1 ks kuchyňského nože, který byl užit ke spáchání trestného činu.
Krajský soud v Ostravě, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání
obviněného V. G., podanému proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v
Bruntále ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 4 T 151/2006, rozhodl usnesením ze dne 23.
2. 2007, sp. zn. 6 To 106/2007, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř.
jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2007, sp. zn.
6 To 106/2007, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze
dne 10. 1. 2007, sp. zn. 4 T 151/2006, podal obviněný V. G. prostřednictvím
svého obhájce JUDr. K. S. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku
dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a posléze uvedl, že v
přípravném řízení a následně i v řízení před soudem prvního a druhého stupně
požadoval předvolání dvou svědků – policistů, kteří u něj doma zasahovali dne
8. 9. 2006. Poté obviněný rozvedl, že toho dne po incidentu mezi ním a jeho
manželkou zasahující policisté odešli a jeho manželka šla do restaurace E. za
panem M. Obviněný chtěl jít do nemocnice nechat si ošetřit poraněnou nohu,
avšak posléze si to rozmyslel a odešel rovněž do restaurace E. kde s poškozenou
manželkou a M. pili do odpoledních hodin. Po hádce s M. šli domů. M. šel
zavolat policii nikoli proto, že by se u obviněného doma něco dělo, nýbrž
proto, že se cítil poškozen při předchozí vzájemné potyčce. Odpoledne byl
obviněný odveden na služebnu Policie České republiky, kde mu bylo sděleno
obvinění a byl vzat do vazby. Výslechem dvou požadovaných svědků tak nebyla
obviněnému dána možnost se obhajovat také tímto způsobem, neboť chtěl prokázat,
jaká zranění měla manželka při odvozu do nemocnice, jaký byl rozsah krvácení a
znečištění oděvu krví v době návštěvy policistů. Soud se s těmito skutečnostmi
nijak nevypořádal a obviněný neměl možnost zvrátit tvrzení manželky o skutečném
fyzickém útoku nožem vůči její osobě. Ohledání místa činu bylo provedeno až
druhý den po napadení a dovolatel namítl, že mezitím uběhla dostatečně dlouhá
doba k možné manipulaci s důkazy, zejména pak s kuchyňským nožem, který byl
jiný než ten, jenž byl předložený soudu. Obviněný popřel, že by měl poškozenou
bodat, dokonce i sama poškozená uvedla, že ji obviněný bodl jen jednou, nikoli
opakovaně. Z nože ani nebyly vzaty otisky prstů a vše je tak založeno na pouhém
tvrzení poškozené, orgány činné v trestním řízení založily své obvinění na
pouhé domněnce. Dovolatel dále rozvedl, že poškozená již delší dobu tajně
udržovala vztah s M., což vyšlo najevo až po vzetí obviněného do vazby, a vše,
co je mu kladeno za vinu ve vztahu k vydírání a napadení nožem, bylo
„zaranžováno“ právě svědkem M. a poškozenou. Ve věci trestního stíhání pak
došlo ze strany soudů obou stupňů k nesprávnému vyhodnocení vzájemného útoku ze
strany obviněného vůči J. B. a I. M., když obviněného I. M. napadl rovněž a
uhodil jej židlí. Obviněný se domnívá, že je v tomto případě nutné posoudit
také podíl osoby I. M. na trestném činu výtržnictví, když tento vyvolal fyzický
útok na jeho osobu.
V závěru dovolání obviněný s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a podle zvážení věc
vrátil k novému projednání, případně sám ve věci rozhodl podle § 265m tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu §
265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného V. G., se k němu vyjádřil v
tom smyslu, že dovolání ve skutečnosti směřuje toliko proti neúplnosti
dokazování a proti hodnocení důkazů, ve vztahu ke skutku ad 2) pak dovolání
vychází z odlišných skutkových okolností, než jaké zjistil nalézací soud.
Přezkoumáním věci však nebyly zjištěny žádné extrémní rozpory mezi skutkovými
zjištěními a na ně navazujícími právními závěry. Údajně nesprávná skutková
zjištění pak nemohou být důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b tr. ř.
Vzhledem k tomu proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
navrhl, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr.
ř., a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 tr. ř. v
neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ
jiného než navrženého rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i
odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo
podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání
učinit. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z
důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod
dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na
doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné
vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp.
odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný V. G.
této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně
právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl
zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem právě obviněný ve
svém dovolání požaduje, neboť napadá rozhodnutí soudu odvolacího a potažmo i
nalézacího jen z toho důvodu, že oba soudy neakceptovaly jeho obhajobu, přičemž
námitky totožného obsahu vznášel již v rámci odvolání.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud ve stručnosti k dovolatelovým námitkám uvádí, že
pokud obviněný poukazuje na to, že soud bral při svém posouzení v potaz jen
důkazy hovořící v neprospěch obviněného a nikoli již v jeho prospěch, zejména
se nezabýval jeho návrhem na provedení výslechu dvou zasahujících policistů dne
8. 9. 2006, které chtěl obviněný vyslechnout k charakteru zranění poškozené,
pak Nejvyšší soud poukazuje na odůvodnění soudu první instance na straně 10,
kterým je tvrzení obviněného v dovolání vyvráceno, neboť soud se návrhy na
doplnění dokazování v tomto směru zabýval a odmítl výslech uvedených svědků s
tím, že s ohledem na to, že z čtených listin, zejména policejních zápisů, je
tato skutečnost dostatečně prokázána, a současně o zranění poškozené H. G. je
ve spise jak fotodokumentace, tak i lékařské zprávy a znalecký posudek. Z
těchto důvodů považoval nalézací soud tento důkaz za nadbytečný. Nalézací soud
se také vyjádřil i k možnosti, že by si poškozená způsobila uvedená zranění
sama, jak naznačoval obviněný i v podaném dovolání v souvislosti s poukazem na
vztah mezi poškozenou a svědkem M. Na straně 8 napadeného rozsudku konstatoval,
že ohledně zranění poškozené H. G. vycházel i ze znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a z výpovědi znalce MUDr. I. F.
Znalci byl u jednání předložen i nůž, kterým mělo dojít ke zranění poškozené. K
noži znalec konstatoval, že zranění mohlo být tímto způsobeno. Znalec se
současně vyjadřoval i k otázce, zda mohlo zranění vzniknout jinak, například
„válením se” ve střepech z lustru. K tomu znalec uvedl, že bodnořezné rány by
mohly vzniknout i takto, avšak pouze na zevní straně stehna. Nikoli na vnitřní
straně v blízkosti kolene. Obě rány jsou navíc stejného charakteru. Soud první
instance dále vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, specializace klinická psychologie, vypracovaného znalkyní PhDr. H.
K., přičemž z její výpovědi zjistil, že u poškozené H. G. znalkyně vyloučila,
že by si mohla zranění způsobit sama. U poškozené nebyla zjištěna žádná forma
agresivity. Navíc má poškozená snížený intelekt až do pásma výrazného
podprůměru. Poškozená není schopna vykonstruovat takový děj. Jedná spontánně,
věci bere tak, jak leží. Není v jejích možnostech vymyslet sebepoškození. Ve
vztahu k obžalovanému znalkyně neshledala u poškozené známky nenávisti nebo
pomstychtivosti. Poškozená je schopna vnímat prožívaný děj, podstatu si
zapamatovat a v základních rysech jej reprodukovat. U poškozené nebyly shledány
žádné známky zamlčování, zkreslování skutečností ani sklony k vymýšlení. Kromě
uvedeného soudy obou stupňů vycházely také ohledně způsobeného zranění zejména
z lékařské zprávy a hlášení o úrazu, z nichž bylo zjištěno, že obžalovaná dne
7. 9. 2006 utrpěla bodné rány na levém stehně (zevní i vnitřní strana) a
zhmoždění levé poloviny hrudníku. Z protokolu o ohledání místa činu s
fotodokumentací soud zjistil, v jakém stavu byl byt po posledním útoku
obžalovaného dne 7. 9. 2006, na kterých částech oděvů a nábytku byla krev, z
fotodokumentace je také patrné zranění poškozené H. G. v oblasti hlavy,
hrudníku, rukou a na stehně. Z přestupkových spisů Městského úřadu v Bruntále
sp. zn. R 251/2006 a R 257/2006 soud zjistil, že byl obžalovaný dvakrát řešen
pro přestupek proti občanskému soužití. Napadenou byla vždy jeho manželka.
Zranění si vyžádalo lékařské ošetření. Nejvyšší soud nemá k uvedenému
dokazování co dodat, neboť toto dokazování provedené soudem první instance, s
nímž se náležitě vypořádal i odvolací soud, bylo správné a bylo provedeno ve
zcela dostačujícím rozsahu. Z těchto důvodů se dovolací soud ztotožňuje se
závěry soudů obou předchozích stupňů ohledně viny obviněného V. G. K ostatním
námitkám obviněného ohledně průběhu skutkového děje ať již v případě napadení
poškozené a nebo ve vztahu k trestnému činu výtržnictví považuje Nejvyšší soud
za nutné ještě dodat, že obviněný popisuje skutkový děj jinak, než jak byl
zjištěn v řízení před nalézacím soudem na základě provedených důkazů, když na
rozdíl od dovolatele byly vzaty v potaz i výpovědi svědků podrobně uvedené v
odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kterými byly jednak osoby navzájem se
neznající a nemající k poškozené či obviněnému žádný významný vztah, jako
například barmanka a její kamarádka v restauraci E., a jednak osoby, které žily
v blízkosti poškozené a vnímali jednání obviněného bezprostředně i ve vztahu k
sobě, například sousedé v domě, vůči nimž směřovaly verbální útoky obviněného,
či děti poškozené, které byly obviněným také napadeny i fyzicky.
Za tohoto stavu věci tedy dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného
prostředku jen polemizuje v drtivé míře se skutkovými závěry soudů prvního i
druhého stupně a nezbývá než pouze zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto
ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně
nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i
jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená
především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená
a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s
ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména
důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen
vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo
pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje
hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp.
odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení
o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem
určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.
ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního
stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem
určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §
2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný
prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými
zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí
Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III.
ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je
právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §
2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává
odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového
hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v
extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz
např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení
ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však nelze učinit s ohledem na obsah obou
citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je
zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu a ke kterému se v
potřebném rozsahu uvedeném shora také Nejvyšší soud již vyjádřil.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného V. G. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť
bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Své
rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D