5 Tdo 1284/2014-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2014 o dovolání
obviněného R. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 7. 2014, sp.
zn. 9 To 205/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 175/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. Š. odmítá .
Obviněný R. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 5. 2014, sp.
zn. 6 T 175/2013, pod bodem 1) výroku o vině uznán vinným tím, že dne 18. 9.
2013 kolem 2:30 hodin v Ch. na autobusovém nádraží požadoval od poškozené K.
H., která seděla na lavičce a vedle sebe měla položený batoh, peníze a když mu
je odmítla dát, vzal její batoh, prohledal ho a odcizil z něj bankovku v
nominální hodnotě 50 euro. Tohoto jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen
rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 T 145/2009, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 9 To
406/2010, za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona účinného do 31.
12. 2009 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, který vykonal
dne 11. 4. 2013.
Okresní soud v Chebu nedopatřením opomněl vyhlásit právní kvalifikaci výše
popsaného skutku jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr.
zákoníku, a to uvedením číselného označení a názvem příslušné skutkové
podstaty, takže byla uvedená právní kvalifikace zřejmá jen z tzv. právní věty
vyjadřující zákonné znaky tohoto přečinu a dále pak z odůvodnění rozsudku (viz
str. 8 druhý odstavec rozsudku nalézacího soudu).
Tímtéž rozsudkem byl obviněný R. Š. pod bodem 2) výroku o vině uznán vinným
zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem
vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, které spáchal zkráceně podle
skutkových zjištění tím, že dne 18. 9. 2014 kolem 3:00 hodin, opět na
autobusovém nádraží v Ch. kontaktoval poškozenou K. H. a pod záminkou vrácení
dříve odcizených 50 euro ji nejprve vylákal k bankomatu a následně odvedl před
neobydlený dům č. … ve W. ulici, kde ji vyzval, ať jde s ním dovnitř, což
nejprve odmítala, ale když začal být agresivní a nadával ji, ze strachu ho
poslechla. V domě pak obviněný poškozenou nejprve slovně požádal o peníze na
drogy, a když nereagovala, odstrčil ji a vytrhl jí batoh, který pevně držela v
rukou. Vyházel z něj věci a našel uschovaných 800 euro, které si vzal. Potom
prohledával poškozenou samotnou, čemuž se ze strachu nebránila. Svlékl ji
donaha a přinutil vytáhnout i tampon, další peníze ale u ní nenašel, takže jí
dovolil se obléknout. Přestože ho posléze opakovaně prosila, ať ji nechá
odejít, na její prosby nereagoval, ale když se sama pokusila odejít, přimáčkl
jí ke zdi a druhou rukou škrtil, až omdlela. Poté, co se poškozená probrala,
opětovně jí vysvlékl kalhoty, boty i ponožky, strhl jí z ruky prstýnek i
náramek a z ucha náušnici. Pak začal některé její věci ničit a jiné si ukládal
do své tašky, přitom mluvil sám se sebou. Na další žádosti poškozené, která z
něho měla stále strach, ať ji pustí, opět nijak neodpovídal, pouze jí nabídl
vrácení peněz, pokud ho orálně uspokojí, což odmítla. Takto poškozenou omezoval
na svobodě do asi 10:00 hodin. Teprve poté jí umožnil z domu odejít. Svým
jednáním poškozené způsobil škodu ve výši odcizených 800 euro a 2 480 Kč za
odcizený batoh a její osobní věci.
Za výše uvedené trestné činy byl obviněný R. Š. soudem prvního stupně odsouzen
podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v
Plzni jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 9 To
205/2014. Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o
trestu a sám podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného R.
Š. uznal vinným v bodě 1) při nezměněných skutkových zjištěních přečinem
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a odsoudil ho za
tento trestný čin a sbíhající se trestné činy, jimiž byl uznán vinným v bodě 2)
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který v tomto směru zůstal
nezměněn, podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku ke
stejnému úhrnnému trestu odnětí svobody jako soud prvního stupně, a to včetně
způsobu jeho výkonu. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud v tomto směru
vysvětlil, že pouze napravil zřejmou formální chybu, ke které došlo při
vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, jenž omylem zapomněl vyhlásit právní
kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný R. Š. prostřednictvím obhájce JUDr.
Martina Čonky dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) a k) tr. řádu s tvrzením, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině jako zvlášť závažného
zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a že v něm chybí výrok o
zamítnutí odvolání obviněného, kterému soud druhého stupně ani zčásti
nevyhověl.
Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spatřoval
obviněný zásadně v tom, že soudy obou stupňů vadně posoudily jeho jednání pod
bodem 2) výroku o vině jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1
tr. zákoníku, ačkoli ve skutečnosti nevykazovalo známky násilí a šlo o prostou
krádež podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku. Podle obviněného neodpovídala
intenzita útoku, jak ji popsal soud prvního stupně, loupeži. Vyjma toho soud
prvního stupně při stanovení její míry vycházel pouze z výpovědi poškozené.
Ovšem poškozená vypovídala v nepřítomnosti obviněného a jeho obhájce, takže jí
nemohli položit žádné dotazy a zpochybnit její tvrzení. Výslech poškozené byl
totiž proveden jako neodkladný úkon ještě před zahájením trestního stíhání a
později nebyl zopakován.
Obviněný zdůraznil, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně měl
vytrhnout poškozené batoh z ruky, odstrčit ji a batoh prohledat. Ovšem takové
jednání podle něj není použitím fyzické síly, které má na mysli zákon, hovoří-
li v § 173 odst. 1 tr. zákoníku o užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci,
nýbrž odpovídá zákonnému znaku trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm.
d) tr. zákoníku, a to odejmutí věci, kterou má jiný při sobě.
V další části dovolání se obviněný zaobíral tím, jakým způsobem byl proveden
významný důkaz, a to výpověď poškozené. Namítl, že byl značně znevýhodněn a
jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno, protože v hlavním líčení byl
podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. řádu přečten pouze protokol o její výpovědi.
Obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS
25/13, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že přečíst v hlavním líčení protokol
o výpovědi svědka, kterého nemohla obhajoba vyslechnout, je nalézací soud
oprávněn pouze v případě, že je pro takový postup dán závažný důvod a současně
výpověď nepřítomného svědka nelze považovat za výlučný či rozhodující důkaz
viny. V posuzované věci podle obviněného je ale výpověď poškozené jediným
důkazem o jeho vině, takže soudy nižších stupňů neměly skutková zjištění opírat
o její verzi událostí.
V další části dovolání obviněný R. Š. citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne
28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, ve kterém se Ústavní soud negativně
vymezil vůči restriktivnímu výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu a konstatoval, že Nejvyšší soud nemůže při rozhodování o
mimořádném opravném prostředku postupovat mimo rámec spravedlivého procesu a
nepřihlédnout k tomu, že skutková zjištění popsaná v odsuzujícím rozsudku jsou
v rozporu s provedenými důkazy. S poukazem na tento nález a výše zmíněnou
skutečnost, že poškozená u hlavního líčení osobně nevypovídala, obviněný
uzavřel, že zůstala neobjasněná míra intenzity jeho útoku vůči poškozené a
proto nemůže obstát právní závěr soudů nižších stupňů o tom, že se dopustil
loupeže a nikoli jen krádeže.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, kterým lze namítat,
že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, obviněný uvedl, že
odvoláním se domáhal vynesení zprošťujícího rozsudku ohledně všech skutků
kladných mu za vinu. Pokud odvolací soud jeho návrhu ani zčásti nevyhověl a
rozhodl de facto stejně jako soud prvního stupně, měl jeho odvolání zamítnout.
V petitu dovolání obviněný R. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 9 To 205/2014, i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 6 T
175/2013, a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že
se nebude k dovolání obviněného vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. Š. podal dovolání jako
oprávněná osoba, učinil tak prostřednictvím obhájce, včas a na správném místě a
dovoláním, které obsahuje trestním řádem stanovené nutné náležitosti, napadá
rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek obecně přípustný.
Nejvyšší soud se poté zabýval tím, zda obviněným uplatněné námitky lze podřadit
důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. řádu, o které dovolání formálně
opřel. Dospěl k závěru, že dovolacím důvodům odpovídají jen ty námitky, kterými
obviněný brojil proti použité právní kvalifikaci skutku pod bodem 2) výroku o
vině jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a
proti údajně chybějícímu výroku o zamítnutí odvolání obviněného. Zbývající
námitky, které se týkaly dokazování, respektive kterými obviněný namítal
porušení práva na spravedlivý proces, stojí mimo dovolací důvody, protože v
dané věci není extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně
jedné a právními závěry soudu na straně druhé, který výjimečně odůvodňuje
přezkoumání skutkových zjištění soudů nižších stupňů i v dovolacím řízení.
V návaznosti na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se totiž
zásadně nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy
prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného
dokazování. Zásah do skutkových zjištění v dovolacím řízení je možné připustit
v určitém rozsahu jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými
skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé,
tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na
provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem
toho, co bylo obsahem dokazování, jestliže důkazy, o které se skutková zjištění
opírají, byly opatřeny nezákonně apod. Ani Nejvyšší soud při rozhodování o
dovolání totiž nemůže postupovat mimo rámec spravedlivého procesu.
Taková situace ale v posuzované věci nenastala, protože soudy obou stupňů,
zejména pak soud prvního stupně, logicky a pečlivě vysvětlily, o které důkazy
opřely svá skutková zjištění, přičemž se velmi podrobně zaobíraly také tím,
proč obviněným v dovolání zpochybněný důkaz, tedy výpověď poškozené z
přípravného řízení, je procesně použitelný a lze z něj vycházet jako z důkazu o
vině. A to i přesto, že byl získán jako neodkladný úkon před zahájením
trestního stíhání (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 4 – 7
a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 5 – 6). K námitkám obviněného,
že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, protože neměl možnost účastnit se
výslechu poškozené a klást jí dotazy, soudy poukázaly na zřejmou neochotu
poškozené vrátit se do České republiky, kde se stala obětí násilného trestného
činu, a znovu si oživovat traumatizující zážitky v řízení před soudem. Dále
soudy vyzdvihly zákonný postup při obstarání předmětného důkazu, zejména pak
účast nestranného soudce garantujícího, že výslech poškozené proběhl podle
všech pravidel nastavených trestním řádem. Konečně soudy upozornily i na to, že
výpověď poškozené rozhodně není jediným důkazem, který vinu obviněného
prokazuje.
Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že soud prvního stupně vyvinul
maximální úsilí, aby poškozenou k hlavnímu líčení předvolal. Nejprve ji
neúspěšně obeslal prostřednictvím pošty na adresu jejího evidovaného bydliště v
Rakousku a poté cestou žádosti o právní pomoc kontaktoval Státní zastupitelství
v Leobenu v Rakousku a také tamní rakouskou policii (viz č. l. 204 – 214, 218,
219 spisu). Ta opakovaně v místě bydliště poškozené provedla šetření, ve snaze
poškozené doručit předvolání, ovšem bezvýsledně. Podle zpráv rakouské policie
poškozená v tu dobu pobývala ve Španělsku na neznámém místě a nebyla ve spojení
ani se svou matkou. Od matky poškozené ale rakouští policisté získali
e-mailovou adresu, skrze kterou navázali písemný kontakt s poškozenou, a ta se
nakonec dobrovolně dostavila na Policejní inspekci Niklasdorf dne 20. 12. 2013.
Zde uvedla, že již nechce o traumatizujícím zážitku znovu vypovídat. Své
odmítavé stanovisko k tomu, aby se vrátila do České republiky a znovu podala ve
věci svědeckou výpověď, potvrdila poškozená i později, když byla rakouskými
policisty zastižena v místě bydliště. Opět uvedla, že na celou věc chce
zapomenout a do České republiky nepřijede. Za zaznamenání v této souvislosti
nepochybně také stojí postřeh inspektora Spolkového komisařství policie v
Loebenu René Hackenauera, který poškozenou nejprve písemně a posléze i osobně
kontaktoval. Ve zprávě pro české justiční orgány konstatoval, že poškozená se
mu jevila jako psychicky nekonformní, byly u ní patrné stavy úzkosti (viz
zpráva Centra policejní spolupráce Mikulov – Drasenhofen ze dne 14. ledna 2014
na č. l. 280; dále srov. Mezinárodní právní pomoc v trestních věcech v trestním
řízení proti R. Š. na č. l. 305 – 319, 320 – 335 spisu).
Teprve poté, co bylo z výše uvedených zpráv zřejmé, že výslech poškozené není
reálné v hlavním líčení zopakovat, soud prvního stupně přečetl podle § 211
odst. 2 písm. b) tr. řádu protokol o její výpovědi učiněné před zahájením
trestního stíhání, která byla provedena jako neodkladný úkon.
K této výpovědi pokládá Nejvyšší soud za nutné uvést, že byla obstarána
způsobem zcela odpovídajícím ustanovením § 104b, § 158a a § 160 odst. 4 tr.
řádu. Poškozená byla policejním orgánem vyslechnuta za účasti soudce dne 19.
září 2013 krátce poté, co dne 18. září 2013 podala ve věci trestní oznámení na
pachatele, který ji oloupil a několik hodin zadržoval v opuštěném domě a jehož
totožnost neznala. K tomu, aby bylo možné zahájit trestní stíhání konkrétní
osoby, bylo tedy nutné postupem podle § 158 odst. 3, 9 tr. řádu nejprve
prověřit, zda se poškozená skutečně stala obětí trestného činu, a zjistit, kdo
je z jeho spáchání podezřelý. Policisté proto vzápětí po obdržení trestního
oznámení provedli ohledání místa činu – opuštěného domu, který jim poškozená
označila – a nalezli pod trámy v jedné z místností ukryté věci prokazatelně
patřící poškozené. Následujícím výslechem poškozené v postavení svědkyně
získaly orgány činné v přípravném řízení popis pachatele a v návaznosti na něj
s ní provedly rekognici podle fotografií. Poškozená při ní označila R. Š. jako
muže, který ji oslovil na nádraží, vylákal do opuštěného domu a zde oloupil.
Teprve na základě takto získaných indicií mohl policejní orgán zahájit trestní
stíhání, neboť až poté měl dostatek podkladů pro závěr, že právě R. Š. je
podezřelý ze spáchání útoků, kterých se poškozená stala obětí a které vykazují
znaky trestných činů.
Soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku také přesvědčivě vypořádal s
obecnou i specifickou věrohodností výpovědi poškozené. Jeho pečlivým závěrům na
str. 4 a 5 odůvodnění rozsudku nelze vytknout neobjektivitu nebo nelogičnost.
Soud prvního stupně správně zdůraznil, že poškozená vypovídala spontánně a
souvisle a že v jejím projevu nebyly patrné žádné známky toho, že by se chtěla
pachateli mstít tím, že zveličí své útrapy. Jako přesvědčivé vnímal soud
prvního stupně vysvětlení poškozené, že trestní oznámení podala v podstatě jen
proto, aby ji policisté pomohli nalézt odcizené věci, bez kterých se nechtěla
vrátit domů. Svědčí o tom mimo jiné fakt, že poškozená se nejprve sama pokusila
získat své věci zpátky, a teprve když neuspěla, obrátila se na Policii České
republiky. Skutečnost, že se poškozená vrátila na místo činu a hledala své
věci, prokazuje i výpověď svědka P. K., který ji potkal v domě a neúspěšně jí
pomáhal věci hledat. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že v rozhodné době
svědkyně nebyla pod vlivem omamných a psychotropních látek, jak o tom svědčí
test, kterému se dobrovolně podrobila bezprostředně po podání trestního
oznámení, tedy ještě ve stejný den, kdy došlo k projednávaným skutkům (viz č.
l. 171 spisu).
Soud prvního stupně poukázal i na důkazy, které věrohodnost tvrzení poškozené
podporují. Především na nález osobních věcí poškozené, které byly, jak vyplývá
z protokolu o ohledání místa činu, ukryty v opuštěném a zdevastovaném domě,
který poškozená policistům označila, a to pod prkny v místnosti nacházející se
nad tou, ve které přespával obviněný (viz protokol o ohledání místa činu na č.
l. 9 až 29 spisu). Dále soud prvního stupně argumentoval výpovědí již zmíněného
svědka P. K., který v opuštěném domě, do kterého obviněný poškozenou vylákal, v
rozhodnou dobu také přespával. Jmenovaný svědek uvedl, že když přišel k
obviněnému, uviděl poškozenou, zabalenou jen v dece a zřejmě nahou, a
obviněného, jak prohledává její věci. Obviněný ho z místnosti vystrnadil slovy
„běž pryč, ať v tom nejsi taky“. Svědek žil nějakou dobu v Německu, takže
neměl problémy v komunikaci s poškozenou, která se mu později, když se do domu
vrátila hledat své věci, svěřila s tím, že ji obviněný obral o peníze, batoh,
oblečení apod. Vyjma toho svědek vypověděl, že později, když poškozená odešla
vše ohlásit na policii, zahlédl obviněného odnášet „holčičí“ věci do horního
patra.
Odvolací soud argumentaci soudu prvního stupně doplnil poukazem na to, že není
známa žádná skutečnost, pro kterou by poškozená lhala o použitém násilí. Naopak
její výpověď je v tomto směru přesvědčivá, protože je nelogické, že by své
osobní věci včetně mobilního telefonu, které byly nalezeny při ohledání místa
činu, obviněnému vydala dobrovolně.
Nejvyšší soud nad rámec odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů k námitkám
obviněného vytýkajícím porušení fair procesu uvádí následující.
Obviněný má právo na dodržení zásady kontradiktornosti trestního řízení, tedy
na to, aby před vynesením rozsudku ve věci byly všechny důkazy vyznívající v
jeho neprospěch provedeny v hlavním líčení a on se k nim mohl odpovídajícím
způsobem vyjádřit a zpochybnit je. V případě, že takovým důkazem je svědecká
výpověď, musí být obviněnému zásadně dána možnost klást dotazy tomu, kdo
vypovídá proti němu. I z této zásady je ale někdy nezbytné připustit výjimky,
samozřejmě jen za podmínky, že řízení jako celek lze pokládat za spravedlivé,
protože jsou dány jiné skutečnosti, které dostatečným způsobem vyvažují
nevýhody spojené s připuštěním důkazu, který byl obstarán bez účasti obhajoby.
Jedná se totiž o výjimku ze zásady kontradiktornosti trestního řízení, v jejímž
důsledku dochází k omezení práva obhajoby vůči takovémuto svědkovi, především
možnosti zúčastnit se jeho výslechu a klást mu otázky, jež je součástí práva na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o
lidských právech (dále jen EÚLP). Obecně totiž platí, že aby byl výslech svědka
v souladu s uvedenými ustanoveními, musí se uskutečnit ve veřejném soudním
jednání, za přítomnosti obviněného, tedy před soudem, který rozhoduje o
oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na
základě jeho přímého pozorování, chování a reakcí. Obviněnému musí být dána
adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a
kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu.
Uvedený postup spočívající v přečtení výpovědi poškozené svědkyně není sám o
sobě v rozporu s čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) EÚLP, lze ho však připustit pouze za
předpokladu, že se jedná o opatření striktně nezbytné a nesnáze způsobené
obhajobě omezením jejích práv budou dostatečně kompenzovány postupem orgánů
činných v trestním řízení. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy
vyslechnut kontradiktorně, proto nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem
viny.
V posuzovaném případě je z pohledu obviněného sporné, zda soudy mohly svůj
výrok o vině opírat o důkaz obstaraný policejním orgánem před zahájením
trestního stíhání jako neodkladný a zčásti také neopakovatelný úkon, který
spočíval ve výslechu svědkyně – poškozené a s ní provedené rekognice. Obviněný
v dovolání nezpochybnil, že předmětný důkaz byl zajištěn v souladu s
ustanoveními § 158 odst. 3, 9 tr. řádu a § 158a tr. řádu, ani to, že měl podle
§ 160 odst. 4 tr. řádu charakter neodkladného úkonu směřujícího ke ztotožnění
pachatele, přičemž rekognice, která byla jeho součástí, byla současně i
neopakovatelným úkonem. Nenapadal ani samotný průběh úkonu, který byl v souladu
s § 158a tr. řádu realizován za účasti nezávislého soudce, jenž byl garantem
jeho zákonnosti. Obviněný v dovolání brojil výhradně proti tomu, že sám neměl
možnost klást poškozené dotazy, a jelikož jde de facto o korunního svědka
obžaloby, bylo tak zásadně porušeno jeho právo na obhajobu. V této souvislosti
obviněný poukázal na plenární nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 25/13.
V citovaném plenárním nálezu se Ústavní soud velmi podrobně zaobíral tím, za
jakých okolností lze použít jako důkaz o vině výpověď poškozeného získanou před
zahájením trestního stíhání, přičemž bezprostředně navazoval na rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tseber proti České republice ze dne
22. 11. 2012 č. 46203/08, který řešil stejnou problematiku. Ústavní soud v
souladu s právním názorem v něm obsaženým nastavil tři kritéria, při jejichž
splnění lze takový důkaz akceptovat, aniž by to znamenalo porušení
spravedlivého procesu. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že stejný právní názor
Evropský soud pro lidská práva vyjádřil i v rozsudku ve věci Luca proti Itálii
ze dne 27. 2. 2001 č. 33354/96 nebo v rozsudku velkého senátu ve věci
Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011 č. 26766/05
a č. 2228/06.
Prvním kritériem je, zda byl dán závažný důvod pro to, že obhajoba neměla
možnost sama vyslechnout svědka obžaloby. O tom, že toto kritérium bylo v
předmětném případě splněno, pochybnosti nevznikají. Výslech poškozené –
cizinky, která se při návštěvě Ch. stala obětí násilného trestného činu, byl
nepochybně nutným úkonem, bez kterého nebylo možné rozhodnout o zahájení
trestního stíhání konkrétního podezřelého. Poškozená totiž útočníka nemohla
identifikovat jménem nebo jinými osobnímu údaji a informace, které poskytla
policejním orgánům při podání trestního oznámení, rozhodně nepostačovaly ve
smyslu § 160 odst. 1 tr. řádu k jeho ztotožnění. K určení totožnosti pachatele
bylo proto nejprve nezbytné zákonným způsobem získat jeho popis a v případě, že
by odpovídal osobě, která páchala již dříve obdobnou trestnou činnost, provést
rekognici podle fotografií postupem odpovídajícím ustanovení § 104b tr. řádu.
Současně existovalo i nebezpečí ztráty důkazu, protože poškozená žije trvale v
Rakousku, v České republice pobývala jen krátkodobě a signalizovala orgánům
činným v trestním řízení, že se chce vrátit urychleně domů. Byly tak splněny
všechny podmínky ustanovení § 160 odst. 4 tr. řádu, které definuje neodkladný a
neopakovatelný úkon.
Samotný výslech poškozené pak byl proveden v souladu s ustanovením § 158a tr.
řádu za účasti nezávislého soudce, jenž garantoval jeho zákonnost, a to včetně
průběhu poznávacího řízení, které bylo jeho součástí. Poškozená byla nejprve
podle § 104b tr. řádu vyslechnuta k okolnostem, za kterých se s útočníkem
setkala. Teprve poté, co ho spontánně podrobně popsala, jí byly ukázány
fotografie podezřelých a ona bez většího zaváhání identifikovala obviněného
tím, že označila fotografii č. 6, na které je zachycen právě jeho obličej (viz
č. l. 79 spisu).
Jak již bylo výše konstatováno, soud prvního stupně přečetl protokol o výpovědi
poškozené z doby předcházející zahájení trestního stíhání podle § 211 odst. 2
písm. b) tr. řádu až poté, co dostál své povinnosti vyvinout veškeré úsilí, aby
zajistil její osobní účast u hlavního líčení a umožnil tak i obhajobě svědkyni
vyslechnout a klást jí dotazy. Poškozená ale před rakouskými policejními orgány
dala jasně najevo, že se nechce do České republiky vrátit a odmítá si oživovat
traumatizující zážitky tím, že o nich bude znovu vypovídat, tentokrát v řízení
před soudem.
V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že orgány činné v
trestním řízení mají podle § 3 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech
trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů) mimo
jiné i povinnost respektovat osobnost a důstojnost oběti, přistupovat k ní
šetrně a přihlížet přitom k jejímu psychickému stavu. V průběhu trestního
řízení by rozhodně nemělo docházet k prohlubování újmy způsobené oběti trestným
činem nebo dokonce k tzv. druhotné újmě.
V posuzované věci je poškozenou mladá žena, která se stala obětí násilného
trestného činu. Byla vystavena agresivnímu chování obviněného, který ji vylákal
do opuštěného domu a zde jí násilím odejmul v podstatě všechny věci, a několik
hodin ji pak proti její vůli v domě zadržoval, bránil ji v odchodu i fyzickým
násilím a nutil ji strpět opakované vysvlékání, které sice nemělo sexuální
podtext, ale bylo jí přesto velmi nepříjemné. S ohledem na tyto skutečnosti a s
přihlédnutím ke shora zmíněným stavům úzkosti, které byly u poškozené patrné i
v době, kdy s ní byl v písemném a posléze i osobním styku inspektor Spolkového
komisařství policie v Loebenu René Hackenauer, nelze soudu prvního stupně
vytýkat, že poté, co poškozená dala jasně najevo, že se k podání další svědecké
výpovědi do České republiky nevrátí, dále na ni prostřednictvím rakouské
policie nebo jiných orgánů, na které se mohou obracet české soudy v rámci
žádosti o právní pomoc, nenaléhal právě s ohledem na sekundární viktimizaci.
Dalším kritériem, které zmiňuje Evropský soud pro lidská práva, respektive
Ústavní soud ve své judikatuře, je, zda i přes připuštění výpovědi svědka,
kterého obhajoba sama nemohla vyslechnout a klást mu dotazy, lze řízení jako
celek považovat za spravedlivé. Tedy, zda existují jiné skutečnosti, které
dostatečným způsobem umožňují řádné a spravedlivé posouzení sporného důkazu. V
předmětné věci konkrétní skutečnosti, ze kterých lze spolehlivě usuzovat na
věrohodnost poškozené, dány jsou.
Jak již bylo shora uvedeno, poškozená vypovídala spontánně, bez stop
zaujatosti vůči obviněnému a zcela přiléhavě a logicky vysvětlila, proč se
obrátila na Polici České republiky. Nebyla motivována snahou, aby byl obviněný
potrestán, nýbrž tím, že se náhle v cizím státě ocitla bez svých osobních věcí,
zejména postrádala mobilní telefon, který ji zajišťoval spojení s jejími
blízkými. O věrohodnosti výpovědi poškozené svědčí pak zejména to, že některé
její věci včetně mobilního telefonu byly bezprostředně po podání trestního
oznámení policisty nalezeny v opuštěném domě, který jim poškozená označila, a
to ukryty pod prkny místnosti nacházející se nad tou, kterou prokazatelně
obýval právě obviněný. Jestliže by poškozená obviněnému vydala své věci
dobrovolně, jak se hájil, nelze najít akceptovatelné vysvětlení, proč je
popsaným způsobem ukryl. Verze skutkového děje, jak ji podala poškozená, je
navíc přímo podporována výpovědí svědka P. K. A to přestože tento svědek je
nepochybně nakloněn spíše obviněnému, se kterým se zná a v opuštěném domě s ním
přebýval, než poškozené. Správně v této souvislosti soud prvního stupně zejména
zdůraznil tu část výpovědi jmenovaného svědka, v níž popsal, jak předmětný den
vešel náhodně k obviněnému a uviděl zde sedět poškozenou zabalenou v dece,
zřejmě nahou, přičemž obviněný prohledával její věci. Obviněný ho tehdy přiměl
odejít slovy „běž pryč, ať v tom nejsi taky“. Z citované výpovědi svědka je
zřejmé, že si obviněný byl vědom toho, že se dopouští trestného jednání, a
současně z ní vyplývá i to, že jeho obětí byla právě poškozená. Z pohledu
těchto zjištění vyznívá obhajoba obviněného, že poškozená u něj byla ze své
vůle a sama mu dala nejprve na nádraží 50 euro a později i své osobní věci,
jako nepravdivá. Jestliže naopak existují důkazy, které potvrzují, že poškozená
se s obviněným v jedné místnosti nacházela proti své vůli, dále že obviněný
prohledával její věci, bral jí je a posléze je ukryl, pak není ani žádný
rozumný důvod pochybovat o tom, že obviněný vůči poškozené použil násilí
způsobem, který popsala. Zejména když sám obviněný prokazatelně nevypovídal o
průběhu setkání s poškozenou pravdivě, byť je to jeho právem, a účelově měnil
své výpovědi. Obviněný v průběhu trestního stíhání nabídl několik různých verzí
skutkového děje, které se lišily v podstatných bodech, a rozpory mezi nimi
nedokázal logicky vysvětlit. Například ve své výpovědi v rámci vazebního
zasedání tvrdil, že usnul, a když se probral, poškozená v místnosti nebyla.
Později ale vypovídal, že z místnosti odešel a poškozenou tam zanechal. Jindy
se hájil tím, že byl pod vlivem drog a vlastně si na předmětný večer
nepamatuje, přitom ale vylučoval, že by se vše odehrálo tak, jak popsala
poškozená. Jako zcela nevěrohodné se pak ukázalo tvrzení obviněného, že viděl
poškozenou aplikovat si pervitin. Jak již bylo výše konstatováno, poškozená se
bezprostředně po podání trestního oznámení dobrovolně podrobila testu na
přítomnost omamných a psychotropních látek a jeho výsledek byl negativní (viz
č. l. 171 spisu).
Poslední kritérium vymezené Ústavním soudem ve shora citovaném plenárním
rozhodnutí spočívá v tom, nakolik výpověď svědka, které obviněný ani jeho
obhájce nemohli být přítomni, ovlivnila rozhodnutí o vině. Zda se jedná o
výlučný usvědčující důkaz, nebo zda jde o důkaz sice důležitý, ale současně
existují i další podpůrné důkazy nezanedbatelné důkazní síly, na jejichž
základě lze dospět k závěru, že obviněný spáchal skutek, jenž je mu kladen za
vinu. V posuzovaném případě není výpověď poškozené jediným osamoceně stojícím
usvědčujícím důkazem, nýbrž jsou zde další přesvědčivé důkazy prokazující vinu
obviněného. Především jde o výše zmíněný nesporný výsledek ohledání místa činu,
a to včetně věcí poškozené označených přímo obviněným R. Š. (viz č. l. 5 až 28
spisu; viz i úřední záznamy ze dne 20. září 2013, ze dne 24. října 2013 a ze
dne 13. listopadu 2013 na č. l. 29 – 32 spisu). Dále je obviněný usvědčován
výpovědí svědka P. K., který v hlavním líčení, tedy v přítomnosti obviněného,
uvedl, že viděl poškozenou sedět zabalenou jen v dece v místnosti užívané
obviněným, zatímco obviněný prohledával její batoh. Obviněný ho přitom
vystrnadil z místnosti slovy, jejichž význam byl jednoznačný, a to ten, že ho
uvedenými slovy varoval, aby nebyl spojován s jeho v té době zcela zjevně
páchanou trestnou činností. Svědek dále uvedl, že s poškozenou později i
hovořil, když se vrátila do domu a hledala zde své věci. Svěřila se mu s tím,
že ji obviněný odcizil nejprve 50 euro a posléze se zmocnil dalších cca 700
euro, které měla uschované v batohu. Jmenovaný svědek navíc vypověděl, že viděl
obviněného ukrývat „holčičí“ věci do horního patra domu. Zmíněné důkazy verzi poškozené jednoznačně podpořily a současně samy o sobě
obviněného usvědčují z trestné činnosti. Prokazují totiž, že obviněný
poškozenou proti její vůli držel v opuštěném domě a zmocnil se jejích věcí. Jestliže poškozená v těchto bodech prokazatelně vypověděla pravdu, pak není
důvod zpochybňovat věrohodnost její výpovědi ani v té části, která se týká
popisu agresivního jednání obviněného v okamžiku, kdy se zmocnil jejích věcí. Zejména když nic nesvědčí o tom, že by poškozená jakkoli zveličovala újmu,
která ji vznikla, a trestní oznámení podala výlučně proto, že jí samotné se
nepodařilo získat zpět své věci (srov. i svědeckou výpověď P. K. – č. l. 92 p. v. a č. l. 289 p. v. – 291 spisu). Lze shrnout, že vzhledem k těmto skutečnostem v posuzovaném případě, a to
přestože obhajoba neměla možnost sama vyslechnout svědkyni obžaloby poškozenou
K. H., která se odmítla se shora uvedených důvodů dostavit k soudu do České
republiky, nedošlo z celkového hlediska k porušení práva obviněného na
spravedlivý proces. Výslech poškozené K. H. v postavení svědkyně byl mimo
jakoukoli pochybnost neodkladným úkonem a z pohledu poznávacího řízení i
neopakovatelným úkonem provedeným v souladu se zákonem, přičemž o věrohodnosti
tohoto důkazu nejsou důvodné pochybnosti.
Orgány činné v trestním řízení navíc
vyvinuly maximální snahu po zahájení trestního stíhání poškozenou znovu
vyslechnout v přítomnosti obviněného nebo jeho obhájce a nezdařilo se jim to z
objektivních důvodů. Omezení práv obviněného pak nebylo neproporcionální a
intenzivní natolik, aby eliminovalo záruku fair procesu, protože jednak byla
zákonnost provedení výslechu poškozené garantována přítomností soudce a jednak,
což je podstatné z pohledu kontradiktornosti řízení, výrok o vině obviněného
nestojí pouze na tomto důkazu, nýbrž i na dalších důkazech značné vypovídající
hodnoty, které byly provedeny bezprostředně v hlavním líčení kontradiktorním
způsobem. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rozhodnutí, kterým obviněný argumentoval,
tedy výše zmíněný plenární nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/13, bylo vydáno v trestní věci, která se lišila od posuzované trestní
věci v několika směrech. Zatímco v tomto případě bylo možné závěr o totožnosti
útočníka učinit i na základě jiných důkazů, než jen výpovědi poškozené (svědek
P. K. potvrdil, že to byl právě obviněný, kdo poškozenou držel v opuštěném domě
a bral si její věci), ve věci posuzované Ústavním soudem bylo možné stejný
závěr učinit výhradně na základě důkazu svědeckou výpovědí učiněnou před
zahájením trestního stíhání. Další významný rozdíl pak spočívá v tom, že ve
věci řešené citovaným nálezem nebyla se svědkem provedena rekognice, ale v
posuzované věci poškozená obviněného při řádně realizované rekognici podle
fotografií poznala a označila, přičemž o zákonnosti a vypovídací důkazní
hodnotě této rekognice s ohledem na shora uvedené okolnosti nevznikají důvodné
pochybnosti, a to i s přihlédnutím k výpovědi svědka P. K. Nejvyšší soud uzavírá, že v souladu s požadavky kladenými konstantní
judikaturou na případy, kdy jeden z nosných důkazů o vině byl obstarán jako
neodkladný ještě před zahájením trestního stíhání (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. I. ÚS 2779/07, nebo plenární nález
Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/13), soudy nižších stupňů
v posuzované věci pečlivě zvažovaly věrohodnost výpovědi poškozené a řádně
objasnily, proč ji pokládají za nespornou, přičemž logicky a přesvědčivě
reagovaly i na všechny námitky obhajoby. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že
nevyslechnutí poškozené před soudem s ohledem na to, že byla nekontaktní a
později výslovně odmítla se hlavního líčení zúčastnit, bylo v předmětné věci
kompenzováno jinými důkazy natolik, že nedošlo k nepřiměřenému zásahu do práva
na obhajobu. Naopak soud prvního stupně v hlavním líčení provedl řadu dalších
důkazů, které dovolují učinit spolehlivý závěr o vině obviněného, takže výpověď
poškozené nestojí osamocena. Trestní řízení v této věci lze tedy i přes
nemožnost klást dotazy svědkyni poškozené K. H. ze strany obhajoby považovat
ještě za spravedlivé a vyhovující zásadě proporcionality, a proto je možné
námitku odvolatele, že bylo zásadně porušeno jeho právo na obhajobu, považovat
za nedůvodnou.
Nic tedy nebránilo tomu, aby Nejvyšší soud při posuzování relevantně
uplatněných hmotně právních námitek obviněného vůči právní kvalifikaci užité v
bodě 2) výroku o vině vycházel ze skutkových závěrů popsaných v rozsudku soudu
prvního stupně, které akceptoval jako správné a úplné i odvolací soud v
dovoláním napadeném rozsudku.
Jak bylo již konstatováno, soudy nižších stupňů skutek pod bodem 2) výroku o
vině posoudily jako dva trestné činy spáchané ve vícečinném souběhu. Zvlášť
závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin vydírání podle
§ 175 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně na straně 8 odůvodnění svého
rozsudku vysvětlil, že trestným činem loupeže je ta část jednání obviněného,
kdy vylákal poškozenou pod záminkou, že jí vrátí odcizených 50 euro, k
opuštěnému domu a zde ji nadávkami a křikem přiměl vejít dovnitř a pak jí
vytrhl batoh s věcmi, který pevně svírala v rukou. Podle soudu prvního stupně
tím obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu,
protože použil proti jinému násilí, aby se zmocnil cizí věci. Zbývající část
skutku, kterou tvoří jednání obviněného spočívající v tom, že poškozené ještě
několik hodin poté, co se zmocnil její finanční hotovosti, batohu a dalších
osobních věcí, bránil s použitím síly v tom, aby z domu odešla, přitom ji
opakovaně vysvlékal a s tvrzením, že ji vrátí odcizené peníze, po ni požadoval
orální sex, soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin vydírání.
Odvolací soud právní kvalifikaci použitou soudem prvního stupně označil za
správnou, aniž by se jí podrobněji zabýval.
Obviněný v dovolání namítal pouze právní kvalifikaci skutku pod bodem 2) jako
zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a s poukazem
na nízkou intenzitu použitého násilí se domáhal změny právního posouzení na
přečin krádeže podle § 205 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud nepřisvědčil názoru dovolatele, že popis skutkového děje v bodě
2) nevykazuje znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku pro nízkou intenzitu násilí. Nejvyšší soud připomíná, že o spáchání
trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jde tehdy, jestliže
pachatel užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se
cizí věci. V této konkrétní věci ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
popsaných ve výroku o vině a podrobněji rozvinutých v odůvodnění rozsudku lze
bez důvodných pochybností učinit závěr, že cílem obviněného bylo získat peníze
poškozené a jiné její věci, které měla při sobě, a to i za cenu, že násilím
překoná její odpor. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu
loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku již samotný fakt, že obviněný přinutil
fyzicky slabší poškozenou agresivním jednáním a hlasitými nadávkami vstoupit do
opuštěného domu, kde od ní požadoval vydání peněz, lze považovat za určitou
formu násilí, která směřovala proti jejímu soukromí, a za demonstraci síly,
kterou poškozená osoba vnímala jako obavu o svoji osobní integritu. Uvedená
obava poškozené byla navíc umocněna tím, že k činu došlo v noci, což nepochybně
zvyšovalo intenzitu jednání obviněného (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1174/2011). Obviněný navíc vůči poškozené
použil i přímé fyzické násilí. Nejprve v okamžiku, kdy ji na samém počátku
odstrčil od dveří poté, co mu nechtěla dobrovolně vydat batoh, který pevně
svírala, a pak jí batoh vytrhl z rukou. Později nejméně v okamžiku, když jí
strhl z ruky prstýnek a náramek a z ucha náušnici, což ze strachu strpěla bez
odporu, protože ji krátce předtím, když se pokusila odejít, přimáčkl jednou
rukou ke zdi a druhou jí začal škrtit, až omdlela.
Nejvyšší soud v minulosti opakovaně judikoval, že jestliže oprávněná osoba má
věc ve své dispozici a fyzicky ji ovládá tak, že je v podstatě vyloučeno
odejmutí takové věci bez použití násilí nebo bez pohrůžky bezprostředního
násilí, je právní kvalifikace skutku pachatele jako trestného činu krádeže
zpravidla vyloučena. Dokonce ani výjimečně malá intenzita násilí není důvodem
pro posouzení jednání pachatele jako krádeže podle § 205 tr. zákoníku. Tato
skutečnost má význam jen z hlediska povahy a závažnosti trestného činu loupeže
podle § 173 tr. zákoníku (srovnej rozhodnutí publikované pod č. 60/1967 Sb.
rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 907/
2013).
Samotná skutečnost, že poškozená obviněnému nekladla větší odpor, ani jistá
míra naivity jejího chování, která se projevila tím, že obviněného následovala
k opuštěnému domu, nemůže odůvodnit posouzení skutku jen jako trestného činu
krádeže podle § 205 tr. zákoníku, jak se toho obviněný v dovolání domáhal.
Znakem skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 175 odst. 1 tr.
zákoníku je totiž použití násilí nebo jeho bezprostřední pohrůžky k překonání
nejen fakticky kladeného odporu, ale i k zamezení odporu očekávaného. Jinak
řečeno, není podmínkou, aby napadený poškozený se útočníkovi přímo bránil,
zejména, je-li si vědom jeho fyzické převahy a plně se podrobí jeho vůli z
obavy z hrozícího násilí.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v posuzovaném případě nešlo o identickou
situaci, která byla řešena Nejvyšším soudem v rozhodnutí publikovaném pod č.
19/1972 Sb. rozh. tr., jímž obviněný argumentoval v dovolání na podporu svého
právního názoru, že vytržení věci z ruky poškozeného ještě není násilím ve
smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Předmětné rozhodnutí se totiž týkalo jednání
pachatele, který tašku z ruky poškozeného vytrhl neočekávaně, tedy zmocnil se
ji s využitím momentu překvapení, a proto nemusel překonávat žádný odpor
poškozeného. Takové jednání je skutečně jen trestným činem krádeže podle § 205
tr. zákoníku, ale v nyní posuzované věci o takové jednání nešlo (srovnej
předcházející odstrčení poškozené a zejména přimáčknutí jednou rukou poškozené
ke zdi, přičemž ji druhou rukou začal škrtit, až omdlela a po tomto násilí ji
strhl z ruky prstýnek a náramek a z ucha náušnici, což ze strachu v důsledku
předcházejícího násilí již strpěla bez odporu).
Vzhledem k výše uvedenému shledal Nejvyšší soud správným závěr soudů nižších
stupňů o tom, že obviněný skutkem pod bodem 2) výroku o vině spáchal zvlášť
závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný byl v bodě 2) výroku o vině, jehož právní posouzení v dovolání
napadá, uznán vinným i přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.
Proti této právní kvalifikaci obviněný v dovolání žádnou konkrétní námitku
nevznesl. Nejvyšší soud proto jen stručně uvádí, že závěr soudů nižších stupňů
o tom, že obviněný spáchal ve vícečinném souběhu s trestným činem loupeže podle
§ 173 odst. 1 tr. zákoníku také přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr.
zákoníku, odpovídá shora uvedeným skutkovým zjištěním.
Nejvyšší soud nejprve připomíná, že objektivní stránka přečinu vydírání podle §
175 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby
něco konal, opominul nebo strpěl, a to násilím nebo jeho pohrůžkou či pohrůžkou
jiné těžké újmy.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na str. 8 uvedl, že obviněný znaky
výše citované skutkové podstaty naplnil tím, že poté, co dokonal trestný čin
loupeže (tím, že vůči poškozené použil násilí, aby se zmocnil jejího batohu a
osobních věcí), ještě dalších šest hodin poškozenou agresivním jednáním,
verbálním i fyzickým, mimo toho, že ji oloupil o uvedené věci, navíc nutil
setrvat s ním v místnosti, do kterého ji vlákal, přičemž musela strpět, že ji
opakovaně vysvlékal a odmítal jí vrátit oblečení. Také poškozenou požádal, aby
ho orálně uspokojila, s tím, že ji za to vrátí odcizené peníze. Když to ale
odmítla, dále na ni v tomto směru nenaléhal.
Nejvyšší soud k argumentaci soudu prvního stupně dodává, že momentem, který
dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska
trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit (shodně rozhodnutí
publikované pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci byl zvlášť závažný
zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku dokonán již tím, že obviněný
vůči poškozené použil násilí, aby se zmocnil jejího batohu a dalších věcí.
Další jednání obviněného, které poté následovalo, spočívalo v tom, že
poškozenou téměř šest hodin nutil, a to nejen verbálně, ale i s přímým použitím
fyzického násilí, k tomu, aby zůstala s ním v jedné místnosti a strpěla, že ji
opakovaně vysvlékal, prohledával a činil jí nepřijatelné návrhy. Toto další
jednání obviněného vykazovalo všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové
podstaty přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Jinak řečeno,
obviněný nejprve na poškozenou útočil proto, aby se zmocnil jejích věcí, a
později proto, aby ji donutil s ním zůstat, a jeho jednání popsané pod bodem 2)
výroku o vině tak naplnilo znaky dvou trestných činů ve vícečinném souběhu, a
jak správně podotkl soud prvního stupně, je na místě obviněného potrestat za
všechny souběžně spáchané trestné činy.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že poškozená chování obviněného
nepociťovala jako sexuálně motivovaný nátlak (srovnej protokol o trestním
oznámení na č. l. 2, protokol zachycující svědeckou výpověď poškozené na č. l.
69 – 75 spisu (zejména č. l. 73 až 74) a úřední záznam o podaném vysvětlení
poškozené na č. l. 95 – 98 spisu (zejména na č. l. 98), kde vždy shodně uvedla:
„… nešlo mu o sex, spíš to prohodil jen tak, neošahával mne, nechtěl sex… “). A
jelikož ani skutková zjištění nevypovídají o tom, že by obviněný nutil
poškozenou k obnažování proto, aby tím působila na jeho sexuální vnímání a
vzrušovala ho, nepřicházela do úvahy právní kvalifikace posuzovaného skutku
jako přečinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1 tr. zákoníku, který je
jinak ve vztahu k přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku speciální.
V závěru se Nejvyšší soud zaobíral námitkou obviněného, že v napadeném rozsudku
soudu druhého stupně chybí výrok, kterým mělo být podle § 256 tr. řádu
zamítnuto jeho odvolání. Tuto námitku obviněný správně podřadil pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, ovšem Nejvyšší soud ji shledal
zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je dán tehdy, pokud nebyl
učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho
výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí
učiněn, ale není úplný. Taková situace ale v dané trestní věci nenastala.
Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, totiž z podnětu odvolání obviněného
napravil zřejmé pochybení, ke kterému došlo při vyhlášení rozsudku soudu
prvního stupně ohledně právní kvalifikace skutku pod bodem 1) výroku o vině, a
proto nemohl samostatným výrokem ve zbytku odvolání obviněného zamítnout.
Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že pokud soud druhého stupně vyhoví
opravnému prostředku určité osoby byť jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá,
takže v tomto směru nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok (srovnej
rozhodnutí Nejvyššího soudu zveřejněná pod č. T 417 v sešitě č. 17/2002, pod č.
T 486 v sešitě č. 20/2003 a pod č. T 531 v sešitě č. 23/2003 Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Praha).
Z pohledu naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu je
pak nerozhodné, že obviněný výsledek řízení před odvolacím soudem vnímá tak, že
jeho odvolání nebylo vyhověno ani zčásti, protože se domáhal zprošťujícího
rozsudku ohledně všech skutků kladených mu za vinu a fakticky byl uznán vinným
stejnými trestnými činy jako v rozsudku soudu prvního stupně a byl mu uložen i
stejný trest. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na znění ustanovení §
259 odst. 4 tr. řádu, ze kterého vyplývá, že odvolací soud, rozhoduje-li z
podnětu odvolání podaného jen ve prospěch obviněného, nesmí změnit napadený
rozsudek k horšímu. Odvolacímu soudu ale citovaný zákaz reformace in peius
nebrání v tom, aby v napadeném rozsudku opravil zřejmou nesprávnost, ke které
došlo při jeho vyhlašování, jestliže rozsudek i po této změně bude vyznívat pro
obviněného v podstatě stejně.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. řádu dovolání obviněného R. Š. jako zjevně neopodstatněné. Své
rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a)
tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová