5 Tdo 1324/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. prosince 2007 o
dovolání, které podala obviněná Ing. V. K. , proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 7 To 239/2007, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 299/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 3 T 299/2006, byla
obviněná Ing. V. K. uznána vinnou trestnými činy porušení povinnosti v
řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. a zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., za které jí byl podle § 125
odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání
jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr.
zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku.
Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně usnesením ze dne 21. 6. 2007, sp.
zn. 7 To 239/2007, odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Brně napadla obviněná Ing. V. K.
dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr.
ř. Jako dovolací důvod výslovně uvedla důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z obsahu konkrétních námitek
dovolací soud zjistil, že mimořádný opravný prostředek byl podán také z důvodu
uvedeného pod písmenem b) citovaného ustanovení, tj. že ve věci rozhodl
vyloučený orgán.
V úvodu svého podání dovolatelka zrekapitulovala dosavadní průběh trestního
řízení v její věci, která byla soudy nižších stupňů nyní již potřetí pravomocně
rozhodnuta. Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání obviněné již dvakrát vracel
věc Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Soudy nižších
stupňů však podle obviněné porušily zásadu in dubio pro reo a zejména se
ohradila vůči zamítavému usnesení odvolacího soudu, který vydal rozhodnutí, jež
není přezkoumatelné. Krajský soud v Brně se nevyjádřil k jejím odvolacím
námitkám a obviněná se tak cítila poškozená na svém právu na dvojinstančnost
řízení. Z postupu obou soudů nižších stupňů vyvodila dovolatelka jejich
podjatost a vyjádřila přesvědčení, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán podle
§ 30 tr. ř. Dále se zabývala řízením před soudem prvního stupně, jenž sice
provedl nové dokazování, avšak podle jejího názoru nebyly zjištěny žádné nové
pro případ podstatné skutečnosti a nebyly splněny pokyny Nejvyššího soudu.
Brojila proti jednotlivým důkazům, znalecký posudek označila za vadný,
videozáznam měl prokázat jí dávno tvrzenou nevěrohodnost svědka Ing. M. Z.,
výpověď znalkyně Mgr. J. L. podporuje její skutkovou verzi a konečně výpověď
správkyně konkursní podstaty JUDr. M. Ř. , Ph.D., podle obviněné nesvědčí o
ztěžování výkonu funkce správkyně konkursní podstaty, neboť dokumenty nalezené
u obviněné by umožnily pouze řádně podat daňová přiznání. Nalezené dokumenty
pak označila za pouhá torza dokumentů, která neměla k dispozici v době výzvy k
předložení účetních dokumentů, dokumenty také nemohly nijak ovlivnit zjištění
majetku konkursní podstaty a tudíž ani ztížit výkon funkce správkyně konkursní
podstaty. Dále dovolatelka zpochybnila existenci jakékoli povinnosti vydat
listiny nalezené při domovní prohlídce správkyni konkursní podstaty nebo
likvidátorovi a popřela, že by zatajila jiné doklady než ty nalezené. Závěrem
navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i
rozsudek Městského soudu v Brně, a dále postupoval tak, že věc přikáže k novému
projednání soudu prvního stupně, ale v jiném personálním složení.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřit se písemně k dovolání. Učinila tak prostřednictvím státního zástupce
činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Námitku podjatosti jak samosoudce
tak odvolacího senátu považoval za zjevně neopodstatněnou. Zdůraznil, že touto
námitkou se zabýval Městský soud v Brně, který rozhodl usnesením tak, že Mgr.
M. K. není podle § 31 odst. 1 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení. Ostatní námitky uplatněné obviněnou se měly vztahovat k dovolacímu
důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce je však
shledal podanými z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.,
neboť podle jeho názoru byly procesního charakteru. Z těchto důvodů navrhl, aby
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl.
Obviněná je ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný
opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr.
ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Před posouzením důvodnosti podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za nutné
upozornit na rozsah přezkumu napadených rozhodnutí v posuzované trestní věci.
Jelikož v daném případě bylo Nejvyššímu soudu předloženo dovolání obviněnou
Ing. V. K. již potřetí, jsou nejen soudy nižších stupňů, ale i tento soud,
vázán právním názorem vysloveným v jeho předchozích rozhodnutích v téže věci
(srovnej č. 686/2004 Sb. rozh. tr.). Předmětem dovolacího řízení se tak stalo
dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházejícího řízení
včetně rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení před tímto soudem v době po
vydání posledního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo
1276/2006. Z uvedeného vyplývá, že v této fázi trestního řízení bylo třeba
zkoumat především to, zda soudy nižších stupňů postupovaly dle pokynů
dovolacího soudu za současného respektování jeho právního názoru. Naopak
Nejvyšší soud za těchto okolností již nebyl povinen opakovat své závěry k
námitkám proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a jím provedenému
dokazování.
Ze shora uvedeného vyplývá, že po obsahové stránce lze akceptovat jako dovolací
důvod námitku, že ve věci rozhodl vyloučený orgán [§ 265b odst. 1 písm. b) tr.
ř.]. Nejvyšší soud uvedenou námitku shledal nedůvodnou.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případě, že ve
věci rozhodl vyloučený orgán za současného splnění podmínky, že tato okolnost
nebyla dovolateli v původním řízení známa anebo jím byla namítnuta již před
rozhodnutím orgánu druhého stupně. Vyloučený orgán blíže specifikuje ustanovení
§ 30 tr. ř. Aby se však jednalo o naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí to
být právě vyloučený orgán, který vydal meritorní rozhodnutí, jež je napadáno
předmětným dovoláním. Konkrétní důvod podjatosti spatřovala potom v „negativním
vztahu“ soudců, rozhodujících v její trestní věci na soudech obou stupňů.
Pochybnosti obviněné o nepodjatosti orgánů činných v trestním řízení však
Nejvyšší soud nesdílel.
Vyloučení orgánu z vykonávání úkonů trestního řízení z důvodu podjatosti
upravuje odstavec 1 ustanovení § 30 tr. ř., jež umožňuje vyloučení, má-li
soudce k projednávané věci nebo osobě, jíž se úkon týká, určitý poměr. Míněn je
zejména poměr příbuzenský, švagrovský, druha a družky, úzce přátelský a
nepřátelský. Posledně uvedený poměr zaujal k obviněné dle jejího přesvědčení
samosoudce soudu prvního stupně Mgr. M. K. Objektivně však mezi nimi
neexistoval a neexistuje žádný užší osobní vztah, který by zavdal příčinu k
nestrannosti samosoudce. Na existenci nějakého nepřátelského poměru nelze
usuzovat ani ze skutečnosti, že soud prvního stupně konal hlavní líčení v
nepřítomnosti obviněné. Navíc tato vada byla i důvodem posledního rozhodnutí
Nejvyššího soudu o dovolání obviněné, kterému bylo v této části vyhověno. Soud
prvního stupně následně konal ve věci nové hlavní líčení při respektování
veškerých procesních práv obviněné. Námitkou podjatosti se navíc zabýval
Městský soud v Brně v dané věci opakovaně, naposledy po vydání posledního
odsuzujícího rozsudku (č. l. 520) a současně ještě před rozhodnutím odvolacího
soudu o odvolání obviněné, kdy usnesením ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 3 T
299/2006, rozhodl podle § 31 odst. 1 tr. ř. tak, že samosoudce Mgr. M. K. není
vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Z trestního spisu vyplývá, že
obviněná nevyužila svého práva podat proti tomuto rozhodnutí stížnost. Dovolací
soud přezkoumal opodstatněnost právního závěru, že u samosoudce Mgr. M. K. nebyly dány důvody k vyloučení dle § 31 odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 133/2002, publikované v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 462, sešit 19, C. H. Beck, Praha, 2003), a
dospěl k názoru, že u tohoto soudce nebyly dány důvody pro jeho vyloučení z
vykonávání úkonů ve věci obviněné Ing. V. K. Stejný závěr učinil i ve vztahu
k soudcům Krajského soudu v Brně, kteří se podíleli na napadeném rozhodnutí o
odvolání obviněné. Ostatně je nutné upozornit, že obviněná své námitky, jež
měly zakládat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., založila na
okolnostech, jež subjektivně vyjadřují její pohled na způsob rozhodování soudů
nižších stupňů ve věci (např. konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné,
jež bylo v novém řízení napraveno), resp. v nedostatečném odůvodnění napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu Nejvyšší soud může dodat, že Krajský soud v
Brně se ve svém posledním usnesení o zamítnutí odvolání obviněné, jež je
předmětem současného řízení o dovolání, omezil na velice stručné vyjádření k
jednotlivým námitkám obviněné s tím, že v podstatě pouze odkázal na příslušné
části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Tato skutečnost však nemůže být
posouzena jako vada zakládající zákonné podmínky vydání rozhodnutí vyloučeným
orgánem podle § 30 tr. ř. Rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů
trestního řízení podle citovaného ustanovení je průlomem do ústavně stanovené
zásady v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nesmí být
nikdo odňat svému zákonnému soudci.
Formulaci dovolacího důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. b) tr. ř. proto nelze vykládat tak, že k podání dovolání,
jež je mimořádným opravným prostředkem směřujícím proti již pravomocnému
rozhodnutí, postačí pouhé podezření z možné podjatosti soudce, založené jen na
určitých domněnkách a spekulacích o negativním přístupu ke konkrétní osobě
obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo
125/2004). V této části proto Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněné jako
zjevně neopodstatněné.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Dovolání z citovaného důvodu je tudíž určeno k
nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v
právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního,
resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti
na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové
zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Prostřednictvím tohoto dovolacího
důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v
takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci
procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., §
207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Městský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 28. 2. 2007 nově formuloval
skutkovou větu u obou trestných činů, pro něž byla obviněná Ing. V. K.
stíhána. Napravil pochybení, která mu byla Nejvyšším soudem vytýkána, popis
skutků nyní zahrnuje všechny zákonné znaky jak trestného činu porušení
povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. (bod 1. výroku o
vině: přestože dne 28. 11. 2002 byla vyzvána ustanovenou správkyní konkursní
podstaty JUDr. M. Ř., Ph.D., a následně dne 24. 2. 2003 Krajským soudem v Brně,
aby odevzdala seznam majetku úpadce, jeho závazků, specifikaci dlužníků a
věřitelů, obchodní knihy, veškeré účetní a další doklady vztahující se k
činnosti společnosti R., spol. s r. o., v likvidaci, toto neučinila a jí držené
deníky, hlavní účetní knihu, knihy analytické evidence, jakož i další účetní
doklady vztahující se k majetku společnosti R., spol. s r. o., za období
nejméně od 1998 do 1999, správkyni konkursní podstaty nepředala, proto ta
neměla přehled o stavu majetku společnosti, uzavřených nájemních smlouvách
firem v areálu působících, nemohla zjistit stav pokladny společnosti, řádně
přezkoumávat přihlášky pohledávek věřitelů, podávat odpovědně na Finanční úřad
Brno III. daňová přiznání k dani z příjmů a přidané hodnoty, ke škodě majetku
úpadce, jeho věřitelů a státu), tak trestného činu zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. (bod 2. výroku o vině: jako
likvidátorka společnosti R., spol. s r. o., v likvidaci, v období po 10. 6.
1999, kdy byla odvolána z funkce likvidátorky, nepředala novému likvidátoru S.
Š. jí držené deníky, hlavní účetní knihu, knihy analytické evidence, jakož i
další účetní doklady vztahující se k majetku společnosti za období let 1998 –
1999, o kterých předstírala, že je nemá k dispozici, proto S. Š. nemohl
podávat řádná daňová přiznání k dani z příjmů a přidané hodnoty na Finanční
úřad B. za období od roku 1999 do 22. 10. 2002, kdy byl na majetek společnosti
prohlášen konkurs, neměl představu o nájemních vztazích se společnostmi
působícími v areálu, nemohl žádat plnění ve prospěch uvedené společnosti a
hospodařit jejím movitým majetkem ke škodě společnosti R., spol. s r. o., v
likvidaci, případně jejích věřitelů). Zejména bylo soudem specifikováno,
kterými dokumenty obviněná disponovala, jakým způsobem jejich nepředání hrubě
ztížilo správkyni konkursní podstaty výkon její funkce, resp. jakým způsobem
jejich nepředání likvidátoru ohrozilo řádné a včasné vyměření kterých daní a za
jaké zdaňovací období. U obou skutků je nyní uveden mj. také časový údaj, kdy
mělo ke spáchání trestné činnosti dojít, a osoby, jejichž majetková práva byla
jednáním obviněné poškozena či ohrožena. Lze učinit závěr, že výše uvedený
popis skutků pod body 1. a 2. výroku o vině splňuje náležitosti stanovené v
ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a skutky nelze zaměnit s jinými činy.
Pokud dovolatelka vyjádřila názor, že nemožnost podávat řádně a včas daňová
přiznání společnosti, jejíž majetek správkyně konkursní podstaty spravuje,
nelze považovat za hrubé ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty,
Nejvyšší soud se s takovým závěrem neztotožnil.
Za zákonný znak skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o
konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. „hrubé ztěžování výkonu funkce správce
konkursní podstaty“ je považováno jednání pachatele, kterým vytvoří podmínky, v
důsledku nichž je k výkonu funkce správce konkursní podstaty z hlediska úplného
a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo ke zpeněžení
tohoto majetku třeba vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než
by jinak bylo zapotřebí. Je nezpochybnitelné, že úplné a správné zjištění
majetku patřícího do konkursní podstaty je nutné mj. i k řádnému podání
daňových přiznání, k němuž je po prohlášení konkursu povinen správce konkursní
podstaty (§ 14a odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
pozdějších předpisů). Správkyně konkursní podstaty JUDr. M. Ř., Ph.D., z
důvodu nedostatků v účetnictví společnosti nepodávala příslušná daňová
přiznání, majetek zjišťovala osobním kontaktováním bankovních ústavů a
společností sídlících v areálu společnosti R., spol. s r. o., apod. (viz její
výpověď u hlavního líčení konaného dne 29. 1. 2007, č. l. 474 a násl.). Tato
svědkyně se k obviněnou zadržovaným dokumentům sama vyjádřila tak, že „by mi to
určitě ulehčilo moji situaci, že bych nemusela obesílat finanční úřady a
podobně“ (č. l. 479). Znalkyně Mgr. J. L. velice podrobně ve své výpovědi u
hlavního líčení dne 21. 2. 2007 doplnila písemně vypracovaný znalecký posudek a
k otázkám především obhájce i samosoudce vysvětlila význam většiny z účetních
dokladů zajištěných v průběhu přípravného řízení v kanceláři obviněné mimo
areál úpadce. Není proto pochyb o tom, že dokumenty, jež obviněná měla
evidentně ve svém držení a nevydala je správkyni konkursní podstaty, byly
způsobilé významným způsobem ztížit výkon její funkce a současně ohrozit
správné a úplné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty. Je totiž
evidentní, že správkyně konkursní podstaty neměla k dispozici např. informace o
zaměstnancích společnosti, přehled o stavu movitého majetku i existenci
nájemních vztahů v areálu úpadce. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že k
trestnosti pachatele hrubě ztěžujícího výkon funkce správce konkursní podstaty
se nevyžaduje, aby majetek náležející do konkursní podstaty nebyl zjištěn
vůbec, resp. zpeněžen či vrácen do konkursní podstaty. Postačí takové počínání
pachatele, které je k tomu způsobilé, třebaže se podařilo zvýšeným úsilím
správce konkursní podstaty překonat mařící jednání pachatele a dosáhnout účelu
konkursu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo
636/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T
924, sešit 2, C. H. Beck, Praha, 2006). V této části proto Nejvyšší soud
shledal dovolání obviněné zjevně neopodstatněným.
Část dovolací argumentace obviněné se shodovala s námitkami uplatněnými v
dřívějším dovolání v dané věci (zpochybnění videonahrávky, hodnocení svědeckých
výpovědí, nerespektování zásady in dubio pro reo), které však Nejvyšší soud již
tehdy posoudil jako neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., jak podrobněji vysvětlil v předcházejícím rozhodnutí
dovolacího soudu. Také s ohledem na výše naznačený omezený rozsah přezkumu se
těmito námitkami dovolací soud nemohl zabývat.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, je-li
zjevně neopodstatněné. Protože napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném
hmotně právním posouzení, ve věci nerozhodl vyloučený orgán, soudy nižších
stupňů zachovaly vázanost právním názorem vyjádřeným dovolacím soudem a dle
pokynů Nejvyššího soudu napravily nedostatky z předchozích stadií trestního
řízení, námitkám dovolatelky nebylo možno přisvědčit. Nejvyšší soud tudíž
rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí
zjevně neopodstatněného dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. prosince 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová