5 Tdo 1324/2013-59
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2014
o dovoláních, která podali obvinění Ing. J. P., a Ing. L. K., proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 4 To 407/2012, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T
65/2012, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 4 To 407/2012.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 1 T
65/202012, byli obvinění Ing. J. P. a Ing. L. K. uznáni vinnými trestným činem
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 zákona
č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12.
2009 (dále jen tr. zákon). Podle § 255 odst. 3 tr. zákona byl oběma uložen
trest odnětí svobody, a to Ing. J. P. v trvání tří roků s podmíněným odkladem
podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1, 2 tr. zákona na zkušební dobu čtyř roků a
Ing. L. K. v trvání dvou roků podmíněně odložený podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu v trvání tří let. Oběma obviněným soud
uložil také peněžité tresty podle § 53 odst. 1, 2 písm. a § 54 odst. 1, 3 tr.
zákona, a to Ing. J. P. ve výměře 200.000,- Kč se stanovením náhradního trestu
odnětí svobody v trvání deseti měsíců, Ing. L. K. ve výměře 100.000,- Kč s
náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 49 odst. 1 a §
50 odst. 1 tr. zákona soud uložil obviněnému Ing. J. P. trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a
družstev a výkonu zaměstnání spojeného s rozhodováním o cizím majetku na dobu
pěti roků. Podle stejných ustanovení uložil soud stejný druh trestu i
obviněnému Ing. L. K., který vymezil jako zákaz výkonu funkce statutárního
orgánu obchodních společností a družstev na dobu dvou roků.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním oba obvinění a v jejich
neprospěch v rozsahu výroku o trestu také státní zástupce Okresního státního
zastupitelství ve Vyškově. Krajský soud v Brně rozhodl na podkladě odvolání
obviněných rozsudkem ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 4 To 407/2012, jímž podle § 258
odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněných rozsudek soudu
prvního stupně v celém rozsahu a sám rozhodl podle § 259 odst. 3 písm. b) tr.
ř. Oba obviněné uznal vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zákona a podle téhož ustanovení uložil
obviněnému Ing. J. P. trest odnětí svobody v trvání tří měsíců a Ing. L. K. v
trvání dvou měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona soud výkon
uložených trestů podmíněně odložil, a to Ing. J. P. na zkušební dobu v trvání
osmnácti měsíců a Ing. L. K. na dobu jednoho roku. Současně soud ukládal trest
zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona, který oběma
obviněným vymezil shodně jako zákaz výkonu funkce statutárního orgánu
obchodních společností a družstev a výkonu zaměstnání spojeného s rozhodováním
o cizím majetku v délce osmnácti měsíců Ing. J. P. a jednoho roku Ing. L. K.
Odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vyškově
soud zamítl podle § 256 tr. ř.
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba obvinění dovoláním
prostřednictvím společného obhájce JUDr. Jaroslava Brože. Své mimořádné opravné
prostředky směřovali shodně proti výrokům o vině a trestu a opřeli je o
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Dovolání obviněných bylo jejich společným obhájcem vypracováno jako
společné podání bez jakéhokoli rozlišení v obsahu námitek, a proto také
Nejvyšší soud vychází ze shody uplatněných námitek obou dovolatelů, nebude je
tudíž tlumočit odděleně nýbrž souhrnně.
Především oba obvinění setrvali na své dosavadní obhajobě založené na
tvrzení o existenci jediného zájemce o koupi majetku, který měli spravovat a
jehož jediným vlastníkem byl stát. Z této skutečnosti se pak odvíjela jednání o
prodeji a jeho podmínkách tak, aby bylo vyhověno zadání prodat ztrátový provoz,
a to za minimální stanovenou cenu. Rozsudku odvolacího soudu dovolatelé
především vytkli nepřezkoumatelnost v zásadní otázce, za niž označili zjištění
výše způsobené škody. Zopakovali rovněž, že postupovali podle pokynu jediného
akcionáře a nejsou si vědomi žádného porušení práva či svých povinností při
výkonu funkcí statutárního orgánu. Z těchto důvodů obvinění vylučují svou
trestní odpovědnost i ve formě vědomé nedbalosti, pokud byli vedeni vůlí
vlastníka a jednali „pod dozorem“ advokáta JUDr. Jindřicha Finka. Závěrem svého
podání oba obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu
v Brně a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr.
Jiřího Siegla, který je navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
jako zjevně neopodstatněná. Námitky podřazené pod důvod uvedený v § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
zčásti neodpovídají užitému dovolacímu důvodu a argumenty, jež směřovaly proti
vadné aplikaci hmotného práva ve vztahu k naplnění subjektivní stránky a značné
škody, nemají žádné opodstatnění. Státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství vyslovil vlastní stanovisko k jednání obviněných při sjednávání
prodeje svěřeného majetku a jeho rozsahu a k jejich možnostem uvědomit si
veškeré okolnosti, za nichž byla smlouva o prodeji uzavírána. Závěrem svého
podání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství „podotkl“, že
vzhledem k absenci jakýchkoli konkrétních dovolacích námitek týkajících se
časové působnosti trestních zákonů se záměrně nezabýval otázkou, zda odvolacím
soudem konstatovaná vědomá nedbalost na straně obviněných zakládá současně
hrubou nedbalost ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zákoníku. Navrhl proto, aby
Nejvyšší soud odmítl obě dovolání jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda jsou k projednání dovolání splněny
formální podmínky, a zjistil, že oba obvinění podali své mimořádné prostředky
jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.] prostřednictvím svého
obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.),
jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§
265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1
tr. ř.).
Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení
ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívá v nesprávné
aplikaci hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Zásadním východiskem pro
Nejvyšší soud jsou tak skutková zjištění, z nichž soudy při svých úvahách vyšly
a které vyplynuly z provedených důkazů, přičemž v rámci přezkumného řízení je
jimi dovolací soud vázán. Na podkladě dovolacích námitek se proto Nejvyšší soud
může zabývat správností podřazení skutkových zjištění soudů nižších stupňů pod
ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. V dovolání
lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného
činu, jímž byl obviněný uznán vinným, event. je nutno jej posoudit podle jiného
ustanovení trestního zákona, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým
zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z
nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod., neboť tyto otázky spadají
pod procesní úpravu a tudíž nemohou založit dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto důvodů se proto Nejvyšší soud nezabýval tou částí dovolacích argumentů
obou obviněných, jimiž projevili nesouhlas s posouzením okolností prodeje jim
svěřeného majetku včetně výše kupní ceny, resp. výše škody, z jejíhož způsobení
soudy při svém odsuzujícím výroku vycházely. Jedná se totiž o „vady“ týkající
se způsobu hodnocení jednotlivých důkazů, při nichž soudy postupují podle
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a Nejvyšší soud ani nemá oprávnění tento
procesní postup zvrátit, pokud nezjistí zásadní odchylky od obecných principů
volného hodnocení důkazů, resp. pokud nedojde k situaci, že by skutková
zjištění soudů vůbec neměla oporu v provedených důkazech. Navíc na tomto místě
Nejvyšší soud připomíná, že ve své dovolací praxi respektuje přijaté pravidlo
odmítnout jako neopodstatněné takové námitky, které jsou opakováním uplatněné
obhajoby a byly již součástí řádného opravného prostředku, jak tomu bylo i v
projednávané trestní věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002,
sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408, svazek 17, Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). To se týká
i otázky určení výše škody, jejímž podkladem byla cena dohodnutá ve smlouvě o
prodeji majetku Sodovkárny Tečovice včetně zásob a ochranných známek, jak ji
obvinění uzavřeli s kupujícím, resp. Ing. J. P. jako p. p. podepsal a Ing. L.
K. jako m. p. schválil.
Otázka objektivní stránky protiprávního jednání tak nemohla být předmětem
přezkoumání dovolacím soudem, avšak námitkami proti naplnění subjektivní
stránky trestného činu podle § 255a odst. 1 tr. zákona se Nejvyšší soud zabývat
musel, přestože skutečně v dovolání není explicitně zmíněna potřeba hodnotit
nedbalost pachatele s ohledem na novou právní úpravu zavinění, pro něž trestní
zákoník vyžaduje vyšší intenzitu nedbalosti, a to „hrubou nedbalost“. Povinnost
přezkoumat napadený rozsudek Krajského soudu v Brně podle § 265i odst. 3, 4 tr.
ř. v dovolacím řízení vyplynula z výhrady, jíž oba dovolatelé vyslovili proti
naplnění znaku zavinění z „vědomé nedbalosti“. Přitom Nejvyšší soud zjistil, že
odvolací soud se při řešení otázky časové působnosti trestního zákona pouze
omezil na srovnání trestních sazeb, přitom zjistil, že z tohoto hlediska není
pro obviněné nová právní úprava trestního práva hmotného příznivější a
aplikoval trestní zákon účinný v době spáchání činu. Z tohoto důvodu nemohl
napadený rozsudek obstát a Nejvyšší soud jej na podkladě dovolání obviněných
musel zrušit.
Jen pro přehlednost Nejvyšší soud stručně připomene skutek, jímž byli obvinění
uznáni vinnými. Spočíval v postatě v uzavření kupní smlouvy na prodej provozu
Sodovkárny Tečovice z majetku společnosti Jihomoravské pivovary, a. s., v níž
obviněný Ing. J. P. vykonával v rozhodné době funkci p. p. a obviněný Ing. L.
K. byl m. p. Smlouva se společností EL NIŇO, a. s., byla podepsána dne 23. 6.
2006, přičemž její předmět neodpovídal propozicím veřejné obchodní soutěže na
prodej tohoto provozu ani pokynům jediného akcionáře – státu, jehož práva
vykonávalo Ministerstvo zemědělství České republiky. V důsledku jednání
obviněných, konkrétně rozsahem prodávaného majetku a zejména nízkou kupní
cenou, byla státu způsobena škoda dosahující téměř 16 milionů Kč.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a
odst. 1 tr. zákona (tj. z nedbalosti) se dopustil ten, kdo z vědomé nedbalosti
/§ 5 písm. a) tr. zákona/ jinému způsobil značnou škodu tím, že porušil podle
zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování
nebo správě cizího majetku.
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který
nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010, obsahuje v ustanovení § 221 odst. 1 stejnou
skutkovou podstatu, avšak s určitými změnami. Trestného činu „porušení“
povinnosti při správě cizího majetku „z nedbalosti“ se dopustí ten, kdo „z
hrubé“ nedbalosti poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou
důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku, a tím jinému
způsobí značnou škodu. Z uvozovkami zvýrazněného textu je mj. zřejmá zásadní
změna nové právní úpravy týkající se zavinění, kdy pachatel při opatrování nebo
správě cizího majetku způsobí značnou škodu na majetku porušením důležité
povinnosti z hrubé nedbalosti, jež je definována v ustanovení § 16 odst. 2 tr.
zákoníku. K trestnosti činu podle § 255a odst. 1 tr. zákona tak „postačovala“
nedbalost /ale pouze vědomá podle § 5 písm. a) tohoto zákona/ ale k trestní
odpovědnosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku je vyžadována hrubá nedbalost,
byť také nevědomá ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Z odůvodnění napadeného rozsudku (srov. str. 10) je zcela evidentní, že Krajský
soud v Brně se hmotně právní otázkou časové působnosti trestního zákona, která
je upravena v § 16 odst. 1 tr. zákona a § 2 odst. 1 tr. zákoníku zabýval zcela
nedostatečně, neboť nezkoumal, zda nová právní úprava není pro obviněné
příznivější právě určitým zpřísněním znaku zavinění, když vyžaduje hrubou
nedbalost. Teprve poté, kdy by soud vyřešil otázku subjektivní stránky z
hlediska pravidel, jak jsou upravena v citovaných ustanoveních o časové
působnosti, tj. konkrétně pokud by zhodnotil zavinění obviněných jako hrubou
nedbalost podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku, pak teprve mohl zkoumat rozpětí
trestních sazeb odpovídajících trestných činů v citovaných zákonech a event.
rozhodnout o použití zákona účinného v době spáchání činu, pokud by nebyl nový
zákon pro obviněné příznivější. Nejvyšší soud již shodnou otázku ve svých
rozhodnutích řešil a uvedený výklad publikoval v rozhodnutí č. 54/2012 Sb.
rozh. tr., proto nepovažuje za nutné se podrobněji k důvodům svého rozhodnutí o
zrušení napadeného rozsudku vyjadřovat. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud
ještě připomíná odvolacímu soudu, který bude provádět nové odvolací řízení, že
pokud bude znovu rozhodovat o vině obviněných, musí ve svém novém rozhodnutí
zřetelně a srozumitelně vyjádřit své úvahy, jimiž byl veden mj. při zkoumání
subjektivní stránky trestného činu. V napadeném rozsudku totiž na str. 9 při
odůvodnění skutečností, které vzal za prokázané pro vlastní rozhodnutí o formě
zavinění, odkázal na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku nalézacího soudu
(str. 21), přestože jí soud prvního stupně odůvodňoval zavinění obviněných v
úmyslné formě. Taková forma odůvodnění rozhodnutí totiž neodpovídá nejen
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., ale zpochybňuje vlastní hodnotící činnost
odvolacího soudu zejména poté, co se odchýlil od právního názoru soudu prvního
stupně. V tomto smyslu postrádá odůvodnění napadeného rozhodnutí sílu
přesvědčivosti ale též srozumitelnosti, a v rámci nového rozhodování bude nutné
se vypořádat se všemi okolnostmi, jež budou podkladem výroku, a vyjádřit je v
odůvodnění rozhodnutí. S ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius, tj.
změny k horšímu, již nebude možné případně změnit právní posouzení skutku v
neprospěch obviněných, neboť dovolání si podali pouze obvinění (viz § 265s
odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal dovolání obou obviněných zčásti důvodnými, neboť Krajský
soud v Brně se dostatečným a zákonem vyžadovaným způsobem nevypořádal s právním
posouzením skutku z hlediska zavinění, a byl tak naplněn dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poté, co Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která
vyslovením zrušení pozbyla podkladu, tomuto soudu přikázal, aby věc znovu
projednal a rozhodl. Vzhledem k tomu, že zjištěné pochybení učinil jenom soud
druhého stupně, bude na něm, aby provedl nové odvolací řízení, v němž bude
vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu a učinil ve věci nové
rozhodnutí, které náležitým způsobem odůvodní.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová