5 Tdo 1409/2015-35
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o
dovolání, které podal obviněný T. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 23. 6. 2015, sp. zn. 5 To 204/2015, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 54/2014,
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se z r u š u j e usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 5 To 204/2015.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 19 T
54/2014, byl obviněný T. S. uznán vinným přečinem porušení autorského práva,
práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, 2
písm. a) tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 270 odst. 2 tr. zákoníku uložen
trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1
a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
osmnácti měsíců. Současně mu soud uložil podle § 270 odst. 2 a § 68 odst. 1, 2
tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 10 000 Kč, tedy 50 denních sazeb, přičemž
jedna denní sazba činí 200 Kč. Podle § 61 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému
pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen
náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr.
řádu soud odkázal poškozeného Š. H. s nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný a poškozený Š. H. Městský
soud v Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 5 To
204/2015, tak, že je zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná.
Usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný v zákonné lhůtě
dovoláním prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Vladimíra Mráze, a to z
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle obviněného popis skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku
neobsahuje odkaz na konkrétní ustanovení zákona č. 121/2000 Sb., o právu
autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých
zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „autorský
zákon“), a nevyhovuje tak podmínkám stanoveným judikaturou Nejvyššího soudu.
Zpochybnil dále závěry soudů ohledně předmětného grafického návrhu, který podle
jeho přesvědčení rozhodně nelze považovat za autorské dílo ve smyslu autorského
zákona. Přitom odkázal na tzv. legální znaky díla, se kterými se nevypořádal
znalec prof. akad. mal. Karel Míšek, Ph.D., ve svém znaleckém posudku, a přesto
soudy jeho závěry zcela převzaly.
Obviněný má dále za to, že v projednávaném případě měly být pro
posouzení naplnění zákonné podmínky dané skutkové podstaty, tedy zásahu do
zákonem chráněných práv v rozsahu nikoli nepatrném, zohledněny další okolnosti,
konkrétně otázka výlučného autorství poškozeného Š. H. Podle obviněného měl být
on sám považován minimálně za spoluautora předmětného návrhu.
Rovněž namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu
ultima ratio, neboť poškozený Š. H. se nesnažil využít občanskoprávních
prostředků k ochraně svých údajných autorských práv a bez dalšího podal na
obviněného trestní oznámení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 5 To 204/2015, i
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 19 T 54/2014,
aniž by specifikoval další postup ve věci.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství JUDr. Pavel Kučera (dále jen „státní zástupce“). Ohledně námitky
absence odkazu na konkrétní ustanovení autorského zákona ve skutkové větě
rozsudku soudu prvního stupně připustil její opodstatněnost, avšak podle jeho
názoru se nejedná o takové pochybení, které by mohlo mít vliv na věcnou
správnost rozhodnutí o vině a trestu obviněného. Tzv. skutková věta výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně totiž podle názoru státního zástupce
jednoznačně popisuje způsob, jakým obviněný zasáhl do autorských práv
poškozeného. Tudíž i při absenci výslovných odkazů je z výroku odsuzujícího
rozsudku ve spojení s jeho odůvodněním zcela zřejmé, které „konkrétní normy
autorského zákona“ obviněný porušil, a čin tak mohl být správně právně
kvalifikován.
K námitkám vůči právnímu posouzení předmětného grafického návrhu jako
autorského díla státní zástupce odkázal na úvahy Obvodního soudu pro Prahu 5
obsažené na stranách 9 až 10 jeho rozsudku. Výhrady ke znaleckému posudku
odmítl, neboť nejen že neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale nejsou
důvodné ani v obecné rovině.
Státní zástupce je přesvědčen, že soudy učiněná skutková zjištění
neposkytují podklad pro závěr dovolatele o jeho spoluautorství k chráněnému
dílu, jehož prostřednictvím obviněný tvrdil nenaplnění znaku skutkové podstaty
přečinu podle § 270 spočívajícímu v nikoli nepatrném neoprávněném zásahu do
práv k autorskému dílu. Stejně tak státní zástupce odmítl výhrady obviněného o
porušení principu ultima ratio, neboť neshledal, že by jednání dovolatele
nedosahovalo ani spodní hranice trestnosti obvyklé u tohoto typu protiprávního
jednání. Upozornil navíc na judikaturu Ústavního soudu, podle které skutečnost,
že existuje paralelně i jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání,
nevylučuje uplatnění odpovědnosti trestní. Státní zástupce proto navrhl
Nejvyššímu soudu odmítnout dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje zákonné náležitosti a
byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této
věci.
Obviněným uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
předpokládá vadu v hmotněprávním posouzení skutku a může být naplněn zejména
tehdy, pokud skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného
trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event.
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení
lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena
podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Dovolací argumentace obviněného převážně odpovídá uvedenému dovolacímu důvodu,
Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu
předcházející řízení, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Přitom
shledal opodstatněnou jedinou výhradu vytýkající neoznačení konkrétního
ustanovení autorského zákona, k jehož porušení zjištěným skutkem došlo.
Podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný T. S. dopustil
žalovaného přečinu tím, že v přesně neurčené době od 31. 1. 2012 do května
2012, bez souhlasu Š. H., předal jeho grafický návrh designu limonády Zenonade,
který je autorským dílem ve smyslu autorského zákona, obchodní společnosti
Zenonade a. s. k jeho další úpravě, již následně provedla obchodní společnost
Lowe GGK s. r. o. za účelem jeho použití na plechovku nápoje Zenonade, čímž
došlo k zásahu do osobnostních práv autora, a to bez souhlasu poškozeného k
takovému jednání, byl si vědom skutečnosti, že se jedná o dílo chráněné
autorským zákonem, aniž by o tom ostatní informoval, a na základě daného návrhu
byl vypracován design limonády Zenonade, jež byla následně distribuována.
Tento popis skutku sice zahrnuje v zásadě všechny skutkové okolnosti nezbytné
pro naplnění zákonných znaků přečinu podle § 270 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zákoníku, neobsahuje však označení konkrétního ustanovení autorského zákona,
které (á) obviněný při nakládání s grafickým návrhem poškozeného porušil. Tuto
vadu obviněný ve svém dovolání důvodně vytkl v rámci uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť představuje nesprávnost v
hmotněprávním posouzení skutku.
Jak již Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil ve své judikatuře, trestný čin
porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k
databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje tzv. blanketní dispozici
odkazující na autorský zákon a předpisy jej provádějící. Výrok odsuzujícího
rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl obviněný uznán vinným tímto trestným
činem, proto musí obsahovat odkaz na konkrétní ustanovení mimotrestní právní
normy, které obviněný porušil způsobem zakládajícím jeho trestní odpovědnost.
Zároveň musí být tato právní norma jednoznačně specifikována, a to nejen číslem
normy, pod nímž byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, ale také v aktuálním znění
předpisu, z něhož soud vycházel. U tzv. blanketních skutkových podstat je
podmínkou trestnosti pachatele nejen naplnění znaků vyjmenovaných v trestním
zákoně, ale současně též porušení konkrétních práv, jež jsou jejich nositelům
zaručena právě autorským zákonem, případně předpisy jej provádějícími, které
stojí mimo oblast trestního práva. Jestliže ve výroku o vině chybí odkaz na
takové právo, které obviněný zjištěným jednáním porušil, a není popsán
protiprávní zásah proti tomu, kdo požívá ochrany ve smyslu autorského zákona,
jedná se o nesprávné právní posouzení skutku, čímž je naplněn dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 542/2006, uveřejněné pod č. T 916 v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 28, který vydávalo Nakladatelství
C. H. Beck, Praha, 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008,
sp. zn. 5 Tdo 1361/2008, publikované pod č. 55/2009 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 5 Tdo
1017/2005).
Byť se uvedená judikatura vztahuje ještě k předchozí právní úpravě trestného
činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv
k databázi podle § 152 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do
31. 12. 2009, formulace skutkové podstaty tohoto trestného činu zůstala v novém
trestním zákoníku v podstatě totožná (až na nově doplněnou podmínku
neoprávněného zásahu do uvedených práv v míře „nikoli nepatrné“), a proto je
možné použít tuto judikaturu i za nové právní úpravy. O kontinuitě výkladu
tohoto ustanovení mezi předcházející a současně účinnou právní úpravou svědčí
též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 966/2012,
které bylo publikováno pod č. 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu. Přestože věc v něm řešená se týkala porušení práv k databázi
podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku, jeho právní věta navazuje na shora uvedený
výklad týkající se jedné z podmínek naplnění znaků této skutkové podstaty ve
vztahu k porušení autorského práva a práv souvisejících s právem autorským,
která spočívá v nutnosti vyjádřit v odsuzujícím rozsudku konkrétní práva, do
nichž pachatel zasáhl, uvedení způsobu, jakým se tak stalo a důvody pro
dosažení nikoli nepatrného zásahu.
Soud prvního stupně tedy pochybil, pokud v tzv. skutkové větě pouze
konstatoval, že „došlo k zásahu do osobnostních práv autora“, aniž by odkázal
na dotčené ustanovení příslušného právního předpisu (autorského zákona) a
současně vyjádřil, v čem spočíval konkrétní zásah do oprávnění poškozeného jako
autora grafického návrhu. Zjištěné pochybení nenapravil ani Městský soud v
Praze jako soud odvolací, byť obviněný ve svém odvolání výslovně nepoukázal na
chybějící část výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, nicméně jde
o takovou vadu, kterou byl soud druhého stupně povinen přezkoumat i za této
procesní situace.
S ostatními námitkami obviněného, z nichž některým lze přiznat hmotněprávní
povahu a jsou tudíž podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, se již vypořádal
soud druhého stupně v rámci projednávání řádného opravného prostředku
obviněného. Nejvyšší soud v této souvislosti jen připomíná, že dovolání, v němž
obviněný opakuje argumenty, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu
prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým
způsobem, zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T
408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo
Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
Pouze nad rámec dovolacího přezkumu tedy Nejvyšší soud může dodat, že
neshledal zbývající výhrady obviněného T. S. odůvodněnými a v argumentaci
vyvracející vytýkaný postup lze přitom kromě napadeného rozhodnutí odkázat na
obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Již tento soud naprosto
přesvědčivým a zcela dostatečným způsobem vyložil naplnění všech zbývajících
znaků skutkové podstaty předmětného přečinu, za nějž byl obviněný odsouzen, a
to v návaznosti na výsledky provedeného dokazování.
Pokud se jedná o výhradu obviněného ohledně naplnění zákonného znaku skutkové
podstaty trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem
autorským a práv k databázi podle § 270 tr. zákoníku, tedy zda zásah do
chráněných práv k autorskému dílu Š. H. byl nikoli nepatrný, lze obecně
konstatovat, že soudy při zvažování této podmínky trestnosti musí zohlednit
okolnosti konkrétního případu. Za nepatrný zásah by bylo možné považovat
ojedinělý nebo jen nepatrně významný zásah do chráněného práva poškozeného jako
autora, přičemž za takové situace by postačoval postih pro přestupek či jiný
správní delikt podle § 105a až § 105c autorského zákona (srov. přiměřeně Šámal,
P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, str. 2752).
Nikoli nepatrný charakter zásahu do autorských práv poškozeného je v
projednávaném případě dán tím, že obviněný nedbal původní, ústní dohody s
poškozeným na dodání grafického návrhu designu limonády Zenonade včetně jeho
následného předání potenciálnímu klientovi pro zahájení distribuce předmětného
nápoje. Místo toho dílo poškozeného bez jeho vědomí a souhlasu poskytl k
případné úpravě na obal tohoto výrobku, který byl předmětem marketingové
kampaně a následně distribuován spotřebitelům. Obviněný přitom své další
nakládání s převzatým návrhem designu před poškozeným dokonce zatajoval a
uváděl nepravdy ohledně jeho skutečného využití. Jak stručně ale výstižně
konstatoval soud prvního stupně na straně 11 svého rozsudku, nejedná se tedy o
zásah ojedinělý nebo dokonce náhodný a o naplnění tohoto znaku základní
skutkové podstaty přečinu podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku nelze mít pochyby. V
posuzovaném případě navíc byl obviněný odsouzen podle kvalifikované skutkové
podstaty citovaného přečinu, neboť soudy shledaly naplněným též znak „obchodní
činnosti“ ve smyslu § 270 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Přísnější trestní
postih dokonce obviněný v dovolání nenamítl. V trestním spisu je dostatek
podkladů pro přijetí této právní kvalifikace, neboť je zcela evidentní, že na
obalu široce propagovaného „nového“ typu nealkoholického nápoje je zcela
identický grafický návrh poškozeného Š. H., a s tím byl uvedený výrobek
rozšiřován v rámci obchodní sítě mj. též prostřednictvím internetových nabídek.
Za této situace nelze skutečně uvažovat o tom, že by zásah do chráněných práv
poškozeného mohl mít nižší než nepatrnou intenzitu. V této souvislosti lze
odmítnout tvrzení obviněného, že soudem prvního stupně byl považován za
spoluautora návrhu, čímž se dovolatel právě snažil zpochybnit výše uvedený
znak. Skutková zjištění v dané věci jednoznačně tuto obhajobu obviněného
vyvrátila, soudy se jí zabývaly a již soud prvního stupně dostatečně vyložil
okolnosti, pro něž tvrzení obviněného neuvěřil.
S těmito okolnostmi souvisí též použití zásady subsidiarity trestní represe ve
smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť v zásadě vypovídají o nutnosti použít
trestní postih obviněného za jednání, jehož se dopustil v rámci své
podnikatelské činnosti, na niž dopadá zvláštní úprava ochrany autorských práv a
práv k databázi. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ani
uvedená zásada a pojetí trestního práva jako ultima ratio nevylučují uplatnění
trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu a uložení trestu v případě
závažného porušení určitých povinností stanovených jinými právními normami,
které lze sankcionovat i mimotrestními právními prostředky, protože trestní
zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov.
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V předmětné věci navíc poškozený Š. H. obviněného kontaktoval s návrhem na
řešení vzniklé situace ještě před zahájením trestního stíhání (srov. výzva na
č. l. 56 trestního spisu), ovšem bez jakékoli reakce z jeho strany. Obviněný
byl tedy důvodně postaven před soud za trestný čin a odsouzen při respektování
všech platných zásad trestního řízení včetně zásady subsidiarity trestní
represe.
U zbývajících dovolacích námitek obviněného, kterými se snažil zpochybnit
povahu předmětného návrhu jako autorského díla, lze konstatovat, že pro svoji
skutkovou povahu již přesahují meze uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu.
I přes poněkud nejasnou formulaci bodu 2) dovolání se lze z textu jeho
odůvodnění domnívat, že obviněný napadá závěry znaleckého posudku prof. akad.
mal. Karla Míška, Ph.D. Opět zcela nad rámec dovolacího přezkumu však lze
konstatovat, že pokud tento soudní znalec označil předmětný grafický design za
autorské dílo ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona, Nejvyšší soud neshledal
tento závěr nepřezkoumatelným a jakkoli zpochybnitelným. Jak v textu tohoto
posudku, tak při svém výslechu při hlavním líčení dne 30. 9. 2014, znalec
vysvětlil, že se jedná o dílo ve smyslu autorského zákona, a popsal jeho
jednotlivé znaky. Konstatoval, že zásadní tvůrčí přínos měl pro zpracovaný
grafický design právě poškozený Š. H. a tudíž mu lze přiznat autorství později
využitého návrhu. Pokud obviněný napadl skutečnost, že znalec vycházel při
zodpovídání zadaných otázek i ze svých poznatků a zkušeností z dlouholeté
praxe, nelze mít proti takovému postupu žádné výhrady. Samotný znalecký posudek
nevyjadřuje výlučně subjektivní názor jeho zpracovatele, naopak prof. akad.
mal. Karel Míška, Ph.D. v něm objektivizoval jednotlivá hlediska, jimiž je
možné autorské dílo charakterizovat. V tomto směru nelze považovat za chybné
ani další úvahy soudu prvního stupně vyjádřené na straně 9 jeho rozsudku a
soudu druhého stupně obsažené na straně 8 napadeného usnesení.
Nejvyšší soud proto po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu a jemu
předcházejícího řízení včetně rozsudku soudu prvního stupně podle § 265i odst.
3, 4 tr. řádu dospěl k závěru, že dovolání obviněného T. S. je částečně
opodstatněné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl
naplněn, neboť Městský soud v Praze nenapravil zjevnou vadu tzv. skutkové věty
výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, která neobsahuje odkaz na
konkrétní ustanovení autorského zákona jako mimotrestní právní normy, již
obviněný porušil způsobem zakládajícím jeho trestní odpovědnost.
Na podkladě podaného dovolání obviněného proto Nejvyšší soud zrušil podle §
265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6.
2015, sp. zn. 5 To 204/2015, přičemž podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil i
další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené usnesení, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr.
řádu Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Praze tak v rámci nového
projednání věci bude muset upravit popis výroku o vině v intencích platné
judikatury, jak bylo vyloženo shora.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu