5 Tdo 1412/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16.
prosince 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. J. proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 2 To
25/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Šumperku pod sp. zn. 2 T 108/2008, t a k t o :
Z podnětu dovolání obviněného Ing. J. J. se podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r
u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20.
2. 2009, sp. zn. 2 To 25/2009, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v
Šumperku ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 2 T 108/2008.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v
Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. J. J. byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 10.
2008, sp. zn. 2 T 108/2008, uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v
řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. (správně mělo být uvedeno ve
znění účinném do 31. 12. 2007), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným
ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 126 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1
a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
K odvolání obviněného Ing. J. J. a státního zástupce, který podal odvolání v
neprospěch obviněného, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 2 To 25/2009, podle § 258 odst.
1 písm. d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Šumperku v celém
rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že
uznal obviněného vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu
podle § 126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), kterého se
obviněný dopustil tím, že v době od rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne
25. 4. 2007, sp. zn. 25 K 27/2007, kterým byl prohlášen konkurs na majetek
úpadce – obchodní společnosti F., s. r. o., v likvidaci, jako její likvidátor
přes opakované výzvy nepředal správci konkursní podstaty Mgr. Ivo Šotkovi
kompletní účetnictví uvedené obchodní společnosti za období let 2002 až 2004 a
přiznání k dani z příjmů právnických osob za období od 1. 1. 2007 do 25. 4.
2007, tedy podklady nezbytné pro účely konkursního řízení. Popsaným jednáním
obviněný porušil svou povinnost poskytnout správci konkursní podstaty potřebnou
součinnost ke zjištění majetkové podstaty vyplývající z ustanovení § 17 zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007,
neboť správce konkursní podstaty byl při soupisu konkursní podstaty nucen
zajistit rekonstrukci účetnictví a neměl též možnost ověřit oprávněnost
pohledávek konkursních věřitelů.
Za to byl obviněný Ing. J. J. odsouzen podle § 126 odst. 1 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Obviněný Ing. J. J. podal dne 7. 7. 2009 proti citovanému rozsudku Krajského
soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci prostřednictvím své obhájkyně dovolání,
které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), e) a g) tr.
řádu. Obviněný bez výslovného odkazu na konkrétní dovolací důvody, které
uplatnil ve svém dovolání, především zpochybňuje naplnění objektivní stránky
trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr.
zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007). V této souvislosti obviněný vytýká
odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil znak objektivní stránky zmíněného
trestného činu spočívající v ohrožení úplného a správného zjištění majetku
patřícího do konkursní podstaty. Podle názoru obviněného jedinou osobou, jež
měla vliv na majetek úpadce, byl správce konkursní podstaty Mgr. Ivo Šotek,
který přitom před svým jmenováním do této funkce působil u téhož úpadce jako
správce podniku, a v této pozici měl tedy k dispozici všechny účetní doklady,
které následně požadoval k předložení a z nichž mohl zjistit stav majetku v
konkursní podstatě. Navíc podle obviněného měl správce konkursní podstaty
možnost ověřit uvedený stav majetku ze znaleckého posudku z roku 2006. Obviněný
je tudíž přesvědčen, že nemohlo dojít k ohrožení zjištění majetku úpadce.
Obviněný Ing. J. J. dále vytýká odvolacímu soudu porušení ustanovení § 9 odst.
1 tr. řádu, protože ten odmítl posoudit zákonnost rozhodnutí konkursního soudu
o prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti F., s. r. o., v
likvidaci. Toto rozhodnutí konkursního soudu přitom obviněný považuje za
nicotné, neboť podle jeho názoru nebyly dodrženy procesní podmínky pro vydání
takového rozhodnutí a nebylo ani prokázáno, že majetek jmenované obchodní
společnosti nedostačoval na úhradu všech jejích závazků. Obviněný výslovně
poukazuje na porušení ustanovení § 17a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého ho měl konkursní soud
vyzvat k prohlášení o majetku a poučit o následcích nedodržení takové výzvy.
Bez použití citovaného ustanovení přitom podle obviněného nelze dospět k závěru
o jeho trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 126 odst. 1 tr. zák., jímž
byl uznán vinným. V popsaném postupu soudu obviněný spatřuje rovněž porušení
některých svých ústavních práv.
Obviněný dále zpochybnil příslušnost odvolacího soudu k projednání věci,
přičemž uvádí, že se jeho obdobnou námitkou tento soud vůbec nezabýval.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. J. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku pod bodem II., aniž současně
navrhl další způsob rozhodnutí v posuzované věci.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. J. J.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru se námitky obviněného ohledně nepříslušnosti soudu netýkají
věcné příslušnosti soudu prvního stupně, ale jsou zaměřeny výhradně proti
místní příslušnosti Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soudu
odvolacího v této trestní věci. Proto podle státního zástupce nelze uvedené
námitky podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu,
který se týká toliko věcné nepříslušnosti soudu. Pokud jde o další dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, státní zástupce upozorňuje, že
obviněný ho neopřel o konkrétní argumentaci zakládající nepřípustnost trestního
stíhání z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 tr. řádu ani o žádný jiný důvod.
K námitkám obviněného Ing. J. J., které se týkají dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, státní zástupce především poznamenává, že soudy
obou stupňů byly v posuzované věci vázány předchozím pravomocným rozhodnutím
konkursního soudu, které bylo vydáno před spácháním trestného činu obviněného a
nijak s ním přímo nesouviselo. Proto podle státního zástupce nemohla být
uvedená okolnost posouzena ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu, neboť by tím
docházelo k nepřípustnému rozšiřování okruhu otázek, které musí orgány činné v
trestní řízení posuzovat jako otázky předběžné. Jak dále státní zástupce s
poukazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, obviněný byl
pravomocně odsouzen nikoliv za to, že by „mařil“ výkon funkce správce konkursní
podstaty, nýbrž za to, že „hrubě ztěžoval“ výkon funkce správce konkursní
podstaty, tedy vytvářel podmínky, v důsledku nichž bylo třeba vynaložit
podstatně více energie, času a prostředků k výkonu zmíněné funkce, než by jinak
bylo zapotřebí. Podle názoru státního zástupce ani znalecký posudek, který byl
zpracován v posuzované věci k rozsahu majetku úpadce v době před spácháním
trestného činu, neobsahoval všechny relevantní údaje, z nichž by bylo možné
zjistit výši dlužné částky a věřitele úpadce. V této souvislosti státní
zástupce poukázal na závěry odvolacího soudu obsažené v odůvodnění napadeného
rozsudku, podle nichž účetní doklady bylo třeba dodat mimo jiné i za
následující období, tedy po vypracování znaleckého posudku, přičemž šlo zejména
o účetní doklady za rok 2006 a část účetního období před prohlášením konkursu
od 1. 1. 2007 až do 24. 4. 2007.
Ze všech zmíněných důvodů proto státní zástupce považuje dovolání obviněného
Ing. J. J. za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. J. J. podal dovolání
jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím své obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném
místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je
dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání
obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Ing. J. J. opírá jejich existenci o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), e) a g) tr. řádu. Pro první z nich platí,
že je naplněn tehdy, rozhodoval-li ve věci věcně nepříslušný soud nebo soud,
který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo
rozhodl soud vyššího stupně. O dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a
g) tr. řádu jde v případech, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní
stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a dále jestliže napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Protože dovolací námitky obviněného Ing. J. J. zčásti odpovídají dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném
v ustanoveních § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, jakož i
řízení předcházející tomuto rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.
Nejdříve se ovšem Nejvyšší soud zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. a) tr. řádu, který obviněný Ing. J. J. uplatnil ve svém dovolání s
poukazem na pouze stručné tvrzení, že odvolací soud se nezabýval námitkou
obviněného o nepříslušnosti tohoto soudu. K výkladu citovaného dovolacího
důvodu je především třeba připomenout, že může být naplněn jen tehdy, pokud v
řízení došlo k porušení zásad o věcné příslušnosti soudu (§ 16 a § 17 tr.
řádu), nikoli o místní příslušnosti soudu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád.
Komentář. Díl II. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 2083). Prakticky jde
jen o případ, když v prvním stupni rozhodl ve věci okresní soud nebo jemu na
roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. řádu), přestože předmětem trestního
stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 tr. řádu konat řízení
rozhodnout krajský soud nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr.
řádu). Podobně by tomu bylo tehdy, kdyby okresní soud rozhodl o dílčích útocích
pokračujícího trestného činu a o uložení společného trestu podle § 37a tr.
zák., přestože tímto postupem bylo rozhodnuto o trestném činu uvedeném v § 17
odst. 1 tr. řádu, o němž byl povinen rozhodnout podle § 17 odst. 2 tr. řádu
krajský soud. O žádný z uvedených případů ovšem v posuzované věci nešlo,
protože obviněný byl bez jakýchkoli pochybností stíhán a odsouzen pro trestný
čin náležející podle § 16 tr. řádu do věcné příslušnosti okresního soudu, což
ostatně ani sám nezpochybnil, přičemž se v podstatě domáhal jen změny místní
příslušnosti odvolacího soudu, takže jeho námitky neodpovídají dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Jak navíc Nejvyšší soud zjistil na podkladě spisového materiálu (viz č. l. 184
trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T
108/2008), obviněný Ing. J. J. již dne 27. 12. 2008 vznesl námitku
nepříslušnosti Krajského soudu v Ostravě, neboť podle jeho názoru tento soud
nemůže nestranně rozhodovat o zákonnosti svého dřívějšího rozhodnutí o
prohlášení konkursu na majetek obchodní společnost F., s. r. o. Ze spisových
podkladů pak vyplývá (viz č. l. 157, resp. č. l. 159 trestního spisu), že
obviněný dne 9. 7. 2008 namítl i nepříslušnost Okresního soudu v Šumperku a
současně navrhl Nejvyššímu soudu, aby postupem podle § 25 tr. řádu odňal věc
zmíněnému soudu prvního stupně a přikázal ji Okresnímu soudu v Mělníku.
Nejvyšší soud rozhodl o tomto návrhu obviněného usnesením ze dne 22. 8. 2008,
sp. zn. 11 Td 44/2008, tak, že ho zamítl, přičemž v odůvodnění citovaného
usnesení (viz jeho str. 2) mimo jiné uvedl, že věcně a místně příslušným je v
posuzované věci Okresní soud v Šumperku. Ve vztahu k němu je proto ve věci
vedené pod sp. zn. 2 T 108/2008 odvolacím soudem podle § 29 písm. a), přílohy
č. 2 bodu 8. a přílohy č. 5 bodu 2. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích,
ve znění pozdějších předpisů, pouze Krajský soud v Ostravě, resp. jeho pobočka
v Olomouci. Na uvedeném závěru tedy nemůže nic změnit ani skutečnost, že o
námitce obviněného ze dne 27. 12. 2008 vytýkající nepříslušnost Krajského soudu
v Ostravě již znovu nerozhodoval žádný soud podle § 24 tr. řádu. Jestliže totiž
nadřízený soud (tj. Nejvyšší soud) založil, resp. potvrdil místní a věcnou
příslušnost soudu nižšího stupně (tj. Okresního soudu v Šumperku), nelze již
znovu za nezměněných skutkových okolností úspěšně namítat nepříslušnost tohoto
soudu (přiměřeně srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 26/1983 Sb. rozh. tr.) a
takové námitky není možné uplatnit ani ve vztahu k soudu vyššího stupně, jehož
příslušnost je odvozena jednak od sídla a obvodu soudu nižšího stupně, jednak
od okruhu otázek, o kterých byl soud prvního stupně oprávněn jednat. Proto
Nejvyšší soud považuje námitku obviněného, kterou v posuzované věci zpochybnil
příslušnost Krajského soudu v Ostravě, resp. jeho pobočky v Olomouci, za
neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud
zejména připomíná, že je dán tehdy, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní
stíhání v rozporu s ustanoveními § 11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a § 11a
tr. řádu, která obsahují uzavřený výčet důvodů, jejichž naplnění v konkrétní
věci má vždy za následek, s výjimkami uvedenými v ustanoveních § 11 odst. 3 a §
257 odst. 3 tr. řádu, nepřípustnost trestního stíhání a v konečném důsledku
tedy buď nezahájení takového trestního stíhání (§ 159a odst. 2 tr. řádu), nebo
jeho zastavení [§ 172 odst. 1 písm. d), § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1,
§ 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2, § 314c odst. 1 písm. a) tr.
řádu].
Obviněný Ing. J. J. však k tomuto dovolacímu důvodu nevznesl žádné konkrétní
argumenty, takže se Nejvyšší soud nemohl jeho existencí podrobněji zabývat a
musel se omezit jen na obecné konstatování, že nebyl zjištěn žádný ze zmíněných
důvodů zakládajících nepřípustnost trestního stíhání obviněného. Ostatně
obviněný ani neuvádí, proč bylo jeho trestní stíhání nepřípustné a čím byla
tato nepřípustnost založena.
Konečně obviněný Ing. J. J. ve svém dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K výkladu tohoto dovolacího důvodu
Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro
který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než
jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti,
že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom,
zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se
jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze
dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle
jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný Ing. J. J. však v části své argumentace nesouhlasí se skutkovými
zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, zejména pokud popírá
některé rozhodné okolnosti obsažené v popisu skutku a zpochybňuje způsob
provádění důkazů. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru
Nejvyššího soudu částečně shledává v chybném procesním postupu soudů nižších
stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný
dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní
kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale
jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu
soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b
odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemohou být námitky, jimiž dovolatel vytýká
nesprávné skutkové zjištění a zpochybňuje výsledky provedeného dokazování.
Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným
k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad,
jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné
podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a
dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných
soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě
korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§
259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí
instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a
z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost
skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s
právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl
od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost,
aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či
opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím
řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů
zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže tytéž důkazy hodnotit
odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný Ing. J. J., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů,
včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
řádu. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale
tento svůj názor částečně dovozuje z jiné verze skutkového stavu, resp.
zpochybňuje procesní postup soudů, který vedl ke skutkovému zjištění, pak
nevytýká soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení
procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž
nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu či nikoli, je
dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily
soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. J. J. to pak
znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se
obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno zejména ve výroku o vině v
rozsudku odvolacího soudu, případně dále rozvedeno v odůvodnění tohoto
rozhodnutí a v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Zmíněné dovolací
námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových
okolností a hodnocení důkazů, které vedly k jejich zjištění, jsou proto mimo
rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud
k nim nemohl nijak přihlížet.
Další námitky pak obviněný Ing. J. J. zaměřil především proti správnosti závěru
soudů nižších stupňů o naplnění znaků objektivní stránky trestného činu
porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. (ve znění
účinném do 31. 12. 2007) spočívajících v hrubém ztěžování výkonu funkce správce
konkursní podstaty a v ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího
do konkursní podstaty. Jde sice o výhrady, které odpovídají dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud je považuje za
neopodstatněné.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu porušení povinnosti v řízení
o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) se
dopustil ten, kdo mařil nebo hrubě ztěžoval výkon funkce správce konkursní
podstaty, a tím ohrozil úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní
podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku. Za maření výkonu funkce správce
konkursní podstaty se přitom považuje jednání, jímž pachatel znemožňuje výkon
funkce správce konkursní podstaty v době, kdy má být plněn v určitém konkursním
řízení. Toto jednání je tedy způsobilé zcela zabránit faktickému provedení
příslušného úkonu správce konkursní podstaty. Pokud jde o znak spočívající v
hrubém ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty, je jím takové
jednání pachatele, které podstatným způsobem omezuje jednotlivé úkony správce
konkursní podstaty v řízení o konkursu. Na rozdíl od maření výkonu funkce
správce konkursní podstaty ovšem hrubé ztěžování není způsobilé zcela zabránit
tomu, aby mohl správce konkursní podstaty provést potřebné úkony vyplývající z
jeho funkce. Obě shora popsané alternativy protiprávního jednání pachatele
posuzovaného trestného činu musely současně vést k ohrožení úplného a správného
zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku.
Důsledkem jednání pachatele spočívajícího v maření výkonu funkce správce
konkursní podstaty tedy nemusí být úplné zmaření výkonu této funkce, ale
postačí takové počínání pachatele, které je k tomu způsobilé, třebaže se
podařilo zvýšeným úsilím správce konkursní podstaty překonat mařící jednání
pachatele a dosáhnout toho, že majetek náležející do konkursní podstaty byl
zjištěn a zpeněžen, resp. vrácen do konkursní podstaty a použit k uspokojení
věřitelů (viz rozhodnutí pod č. 36/2007-II. Sb. rozh. tr.).
Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, obviněný Ing. J. J. po
prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti F., s. r. o., v likvidaci,
jako osoba jednající za tohoto úpadce nepředal správci konkursní podstaty Mgr.
Ivo Šotkovi ani přes jeho opakované výzvy kompletní účetnictví uvedené obchodní
společnosti za období let 2002 až 2004 a přiznání k dani z příjmů právnických
osob za období od 1. 1. 2007 do 25. 4. 2007, tedy podklady nezbytné pro účely
konkursního řízení. Popsaným jednáním obviněný porušil svou povinnost
poskytnout správci konkursní podstaty potřebnou součinnost ke zjištění majetku
náležejícího do konkursní podstaty; tato povinnost vyplývala z ustanovení § 17
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12.
2007 (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“). Přitom správce konkursní
podstaty byl při soupisu konkursní podstaty nucen zajistit rekonstrukci
účetnictví a neměl též možnost ověřit oprávněnost pohledávek konkursních
věřitelů. Takové jednání obviněného jednoznačně svědčí o naplnění znaků
objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle
§ 126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), protože ho lze
považovat za hrubé ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty a jeho
důsledkem bylo ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do
konkursní podstaty zmíněného úpadce, jak správně konstatoval odvolací soud.
Správce konkursní podstaty si totiž musel opatřit potřebné doklady jiným
způsobem, který byl časově i finančně náročnější, než by tomu bylo v případě,
kdyby obviněný poskytl požadovanou součinnost. V uvedených souvislostech
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k úplnému a správnému zjištění majetku patřícího
do konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti F., s. r. o., v likvidaci,
rozhodně nemohl postačovat ani znalecký posudek z měsíce února roku 2006, jak
tvrdí obviněný ve svém dovolání, neboť do okamžiku prohlášení konkursu na
majetek jmenovaného úpadce (tj. do 25. 4. 2007) uplynula poměrně dlouhá doba, v
níž ještě docházelo k právním úkonům týkajícím se jejího majetku.
Odvolací soud založil svůj závěr o vině obviněného Ing. J. J. zejména na
porušení ustanovení § 17 zákona o konkursu a vyrovnání. Jak již Nejvyšší soud
uvedl výše, předpokladem trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin porušení
povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném
do 31. 12. 2007) bylo mimo jiné to, aby ohrozil úplné a správné zjištění
majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení takového majetku. Úplné
a správné zjištění majetku, který náleží do konkursní podstaty, přitom
umožňoval právě postup podle § 17 a násl. zákona o konkursu a vyrovnání. Podle
§ 17 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání byl úpadce povinen neprodleně
sestavit a odevzdat správci konkursní podstaty seznam svého majetku a závazků s
uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejich adres, odevzdat správci konkursní
podstaty své účetnictví i všechny potřebné doklady a poskytnout mu nutná
vysvětlení. Předložený seznam majetku a závazků musel úpadce podepsat a
výslovně o něm prohlásit, že je správný a úplný.
Na podkladě shora uvedené argumentace Nejvyšší soud konstatuje, že povinnosti
vymezené zejména v ustanovení § 17 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání
zatěžovaly i obviněného Ing. J. J. jako likvidátora úpadce, jímž byla obchodní
společnost F., s. r. o., v likvidaci, což ostatně jednoznačně vyplývá z dikce
ustanovení § 17 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Obviněný tedy byl
povinen odevzdat správci konkursní podstaty mimo jiné kompletní účetnictví
uvedené obchodní společnosti za období let 2002 až 2004 a přiznání k dani z
příjmů právnických osob za období od 1. 1. 2007 do 25. 4. 2007, tedy podklady
nezbytné pro účely konkursního řízení. Jestliže tak obviněný neučinil, ač ho k
tomu správce konkursní podstaty opakovaně vyzýval, nelze mít žádné pochybnosti
o tom, že obviněný úmyslně porušil své povinnosti vyplývající z příslušných
ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Likvidátor totiž patří do okruhu
osob, jež jsou povinné poskytovat součinnost za úpadce, který je v likvidaci,
přičemž obviněný jednal popsaným způsobem v tomto postavení až poté, co byl na
majetek jmenovaného úpadce prohlášen konkurs, o čemž obviněný musel nepochybně
vědět, neboť o této skutečnosti ho prokazatelně vyrozuměl správce konkursní
podstaty (viz č. l. 48 trestního spisu). Přitom neobstojí ani námitka
obviněného, že nemohl být nucen vykonávat uvedené povinnosti bezplatně, neboť
jde o povinnosti vyplývající přímo ze zákona.
Proto Nejvyšší soud považuje námitky, kterými obviněný zpochybnil správnost
závěru soudů obou stupňů o naplnění uvedených znaků objektivní stránky
trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr.
zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), za nedůvodné.
Totéž platí o námitkách obviněného Ing. J. J., jimiž odvolacímu soudu vytýká,
že důsledně nerespektoval ustanovení § 17a zákona o konkursu a vyrovnání, které
podle názoru obviněného podmiňuje vznik trestní odpovědnosti za posuzovaný
trestný čin.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že trestní odpovědnost pachatele za
trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr.
zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) nebyla podmíněna tím, zda konkursní
soud postupoval podle § 17a zákona o konkursu a vyrovnání, jak tvrdí obviněný
ve svém dovolání. Podle posledně citovaného ustanovení sice platilo, že soud v
řízení o konkursu v případě nesplnění povinností úpadce (nebo osob uvedených v
§ 17 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, tedy i likvidátora) směřujících ke
zjištění konkursní podstaty ve lhůtě 30 dnů od prohlášení konkursu mohl učinit
ke splnění těchto povinností přiměřená opatření, zejména nařídit úpadci
usnesením doručeným do vlastních rukou, aby tyto povinnosti splnil v dodatečně
určené lhůtě, a poučit jej o následcích, které bude mít jejich nesplnění nebo
uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů v sestaveném seznamu majetku
a závazků úpadce (s odkazem na ustanovení § 126 tr. zák.). Skutková podstata
trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr.
zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) však neměla tzv. blanketní dispozici,
neboť neodkazovala na mimotrestní právní normy a nepodmiňovala trestnost činu
jejich porušením, ale trestní zákon v ní stanovil vlastní znaky
charakterizující porušení zájmu na řádném výkonu funkce správce konkursní
podstaty při výkonu práv a povinností spojených s řízením o konkursu. Navíc
spáchání trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126
odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) nebylo vázáno na úmyslné
nesplnění jen takových povinností, které byly stanoveny nebo konkretizovány
rozhodnutím soudu v řízení o konkursu. Uvedeného trestného činu se tudíž mohl
dopustit též úpadce (nebo jiná osoba, např. likvidátor), který úmyslně nesplnil
své povinnosti vyplývající přímo z ustanovení § 17 až § 18 zákona o konkursu a
vyrovnání, a to bez ohledu na skutečnost, zda soud v řízení o konkursu učinil
jiná opatření k vynucení těchto povinností ve smyslu § 17a zákona o konkursu a
vyrovnání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo
153/2003, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 6/2004, s. 236). Uvedené
námitky obviněného, jimiž odvolacímu soudu vytkl, že důsledně nerespektoval
ustanovení § 17a zákona o konkursu a vyrovnání, jsou proto nedůvodné.
Ostatní dovolací námitky obviněného Ing. J. J. ovšem už Nejvyšší soud shledal
opodstatněnými. Takovou je zejména námitka obviněného, v níž poukazuje na
nedodržení dalších procesních podmínek při prohlášení konkursu na majetek
obchodní společnost F., s. r. o., v likvidaci, což mělo mít vliv na vznik
trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin porušení povinnosti v řízení o
konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007). V
této souvislosti obviněný upozornil na skutečnost, že Mgr. Ivo Šotek jako
správce podniku nebyl osobou oprávněnou podat návrh na prohlášení konkursu.
Podle názoru obviněného měly soudy nižších stupňů porušit též ustanovení § 9
odst. 1 tr. řádu, pokud se nezabývaly jeho námitkami zpochybňujícími existenci
zákonných důvodů k prohlášení konkursu na majetek jmenované obchodní
společnosti.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podle ustálené judikatury (viz rozhodnutí
uveřejněné pod č. 36/2007-I. Sb. rozh. tr.) bylo pro naplnění znaků skutkové
podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126
odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) podstatné, aby pachatel
jednal způsobem zde uvedeným až poté, co již nastaly účinky prohlášení
konkursu, o nichž věděl z usnesení soudu o prohlášení konkursu, pokud toto
usnesení posléze nabylo právní moci. Účinky prohlášení konkursu nastávaly podle
§ 13 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání vyvěšením usnesení na úřední desce
soudu, který prohlásil konkurs. Tímto okamžikem se dlužník stal úpadcem a mimo
jiné mu vznikly povinnosti k součinnosti se správcem konkursní podstaty a s
konkursním soudem podle § 17 až § 18 zákona o konkursu a vyrovnání. Jak přitom
vyplývá z trestního spisu v nyní posuzované věci (viz jeho č. l. 81), Krajský
soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 K 27/2007, prohlásil
konkurs na majetek obchodní společnosti F., s. r. o., v likvidaci. Účinky
tohoto usnesení přitom v souladu s ustanovením § 13 odst. 6 zákona o konkursu a
vyrovnání nastaly vyvěšením opisu tohoto usnesení na úřední desce uvedeného
soudu.
Soudy nižších stupňů se však v trestním řízení nezabývaly otázkou, zda k
prohlášení konkursu na jmenovaného úpadce došlo v souladu se zákonem. Jak je
přitom patrné z výše uvedené vázanosti na prohlášení konkursu, zmíněná otázka
má zásadní význam pro posouzení viny obviněného za trestný čin porušení
povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném
do 31. 12. 2007), pro který byl stíhán a odsouzen, protože tento trestný čin
lze spáchat, jen když byl skutečně v souladu se zákonem prohlášen konkurs na
majetek určitého dlužníka. Proto jde o předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1
tr. řádu, přičemž orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky,
které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však pravomocné rozhodnutí
soudu nebo jiného státního orgánu o takové otázce, jsou orgány činné v trestním
řízení jejich rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.
Nejvyšší soud se tedy neztotožnil se závěrem odvolacího soudu obsaženým v
napadeném rozhodnutí ani s názorem státního zástupce Nejvyššího státní
zastupitelství vysloveným ve vyjádření k dovolání obviněného, podle nichž
nemohla být zákonnost prohlášení konkursu posouzena jako předběžná otázka ve
smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu, neboť by tím údajně docházelo k nepřípustnému
rozšiřování okruhu otázek, které musí orgány činné v trestním řízení posuzovat
jako otázky předběžné. Orgány činné v trestním řízení totiž nemohou nekriticky
vycházet toliko z existujících rozhodnutí konkursních soudů o prohlášení
konkursu, třebaže jsou již pravomocná, protože závěr o vině obviněného je
založen též na tom, že obviněný jednal až po prohlášení konkursu.
Na podkladě trestního spisu (viz jeho č. l. 106) Nejvyšší soud v nyní
posuzované věci zjistil, že návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní
společnosti F., s. r. o., v likvidaci, jako dlužníka podal dne 17. 4. 2007 Mgr.
Ivo Šotek, který byl usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 10. 2003,
sp. zn. E 3640/2003, jež nabylo právní moci dne 12. 4. 2005, ustanoven správcem
podniku ve smyslu § 338i a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „o. s. ř.“). Jak přitom
vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku, usnesením Okresního soudu v Šumperku
ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. E 3640/2003, které nabylo právní moci dne 16. 3.
2007, byl zastaven výkon rozhodnutí prodejem podniku vedený proti obchodní
společnosti F., s. r. o., v likvidaci, jako povinnému. Označený soud přitom
postupoval podle § 338za odst. 3 poslední věty o. s. ř., neboť dražební jednání
nebyla úspěšná. V návrhu na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti
F., s. r. o., v likvidaci, se přitom výslovně poukazuje na pravomocné usnesení
o zastavení výkonu rozhodnutí prodejem podniku a na existenci úpadku ve formě
insolvence dlužníka. Uvedený návrh přitom podala jmenovaná obchodní společnost
prostřednictvím Mgr. Ivo Šotka jako správce podniku. Nejvyšší soud si postupem
podle § 265r odst. 7 tr. řádu opatřil další podklady nezbytné k tomu, aby mohl
rozhodnout o dovolání. Z nich přitom vyplynulo, že zmíněné usnesení o
prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti F., s. r. o., v likvidaci,
bylo doručeno mimo jiné jak likvidátorovi tohoto úpadce – obviněnému Ing. J.
J., tak správci podniku – advokátovi Mgr. Ivo Šotkovi, nikoli však jmenované
obchodní společnosti, kterou již Mgr. Ivo Šotek jako správce podniku nemohl v
této době zastupovat.
Zastupování povinného ve sporech a v jiných řízeních, v nichž je povinný
účastníkem a které se týkají podniku, je přitom upraveno v ustanovení § 338k
odst. 6 o. s. ř., podle něhož je správce podniku v těchto sporech a jiných
řízeních oprávněn zastupovat povinného i bez jeho souhlasu. Citované ustanovení
ovšem nelze vykládat tak, že by správce podniku jako zástupce povinného mohl za
něho (resp. jeho jménem) činit úkony v konkursním řízení. Jak totiž vyplývá z
judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/2009 Sb. rozh.
obč.), v konkursním řízení vedeném na majetek dlužníka podle zákona o konkursu
a vyrovnání (ve znění účinném do 31. 12. 2007) není správce podniku dlužníka
(povinného) oprávněn zastupovat dlužníka na základě ustanovení § 338k odst. 6
o. s. ř., což platí i pro tu část konkursního řízení, která začíná podáním
návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka a končí rozhodnutím
konkursního soudu o tomto návrhu. Pokud jde o návrh na prohlášení konkursu na
majetek dlužníka podle § 4b zákona o konkursu a vyrovnání, podává ho správce
podniku dlužníka (povinného) svým jménem jako tzv. navrhovatel konkursu, a
nikoliv jménem dlužníka. Podle citovaného ustanovení zákona o konkursu a
vyrovnání je totiž správce podniku povinen podat bez zbytečného odkladu návrh
na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, byl-li pravomocně zastaven výkon
rozhodnutí prodejem podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu
proto, že cena věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku
nepřevyšuje výši splatných závazků patřících k podniku. To neplatí jen v
případě, když má dlužník ještě jiný podnik. Jinými slovy řečeno, aktivní věcnou
legitimaci správce podniku povinného k podání návrhu na prohlášení konkursu na
majetek povinného lze dovodit pouze při zastavení výkonu rozhodnutí nebo
exekuce prodejem podniku za předpokladu, že důvodem zastavení takového výkonu
rozhodnutí nebo exekuce bylo předlužení podniku povinného a že povinný zároveň
nemá jiný podnik. Ve fázi konkursního řízení spočívající v rozhodování o návrhu
na prohlášení konkursu se totiž nejedná o řízení, jež by se týkalo pouze
podniku povinného, který správce podniku spravuje, ale může se týkat jakéhokoli
dalšího majetku dlužníka. V této souvislosti je třeba upozornit i na pojem
„podnik“ obsažený v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obch. zák.“), kterým
se pro účely uvedeného zákona rozumí soubor hmotných, nehmotných, jakož i
osobních složek podnikání, jež náleží podnikateli a jsou určeny k provozování
podniku. Přitom majetek, který se týká konkursu, nemusí náležet jen
podnikateli, ale může se jednat také o majetek jiných osob, zejména těch, které
jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka (srov. § 6 odst. 3
zákona o konkursu a vyrovnání).
Jak ovšem vyplývá ze spisových podkladů v posuzované věci, důvodem pro
zastavení výkonu rozhodnutí prodejem podniku byla skutečnost, že se opakovaně
nepodařilo zpeněžit majetek povinného (tedy obchodní společnosti F., s. r. o.,
v likvidaci) v dražbě. Pokud jde o čisté jmění podniku patřícího jmenované
obchodní společnosti, podle shromážděných důkazů představovalo částku ve výši 3
140 100,- Kč, přičemž její závazky zdaleka nedosáhly této výše (včetně těch
sporných měly činit nejvýše 1 000 000 Kč). Proto se zmíněná obchodní společnost
nemohla ocitnout v úpadku ve formě předlužení, takže je v této věci vyloučeno,
aby správce podniku byl oprávněn podat návrh na prohlášení konkursu podle § 4b
zákona o konkursu a vyrovnání. Současně je ovšem zřejmé, že Mgr. Ivo Šotek jako
správce podniku obchodní společnosti F., s. r. o., v likvidaci, nebyl oprávněn
ji zastupovat v konkursním řízení, a proto nemohl jejím jménem ani podat návrh
na prohlášení konkursu (viz shora citované rozhodnutí pod č. 23/2009 Sb. rozh.
obč.). Přitom žádná jiná oprávněná osoba (ani nikdo z věřitelů) takový návrh
nepodala a v rozhodném období byl oprávněn jednat jménem uvedené obchodní
společnosti právě obviněný Ing. J. J. jako její likvidátor (§ 71 odst. 5, § 72
odst. 1 obch. zák.). Navíc správce podniku byl oprávněn a povinen podat návrh
na prohlášení konkursu nejen svým jménem, což patrně neučinil, ale mohl tak
postupovat pouze za situace, když byl pravomocně zastaven výkon rozhodnutí
prodejem podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena
věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku nepřevyšovala výši
splatných závazků patřících k podniku, což v případě obchodní společnosti F.,
s. r. o., v likvidaci, nenastalo, protože výkon rozhodnutí prodejem podniku byl
zastaven z důvodu jeho neprodejnosti.
V posuzované věci tedy přetrvávají pochybnosti o zákonnosti postupu, který vedl
k prohlášení konkursu na majetek jmenované obchodní společnosti, přičemž tato
otázka má zásadní význam pro posouzení viny obviněného Ing. J. J. z hlediska
spáchání trestného činu podle § 126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31.
12. 2007), pro který byl stíhán a odsouzen.
Na podkladě podaného dovolání proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy
nižších stupňů se ve věci obviněného Ing. J. J. nezabývaly právním posouzením
skutku, jehož spáchání mu bylo kladeno za vinu, ze všech zmíněných hledisek,
takže byl naplněn jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v uvedených směrech částečně
opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil jednak
napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 2.
2009, sp. zn. 2 To 25/2009, a jednak jemu předcházející rozsudek Okresního
soudu v Šumperku ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 2 T 108/2008, a to včetně všech
dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která zrušením citovaných rozsudků
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v
Šumperku, aby věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Soud prvního stupně tedy opětovně projedná věc obviněného Ing. J. J. a odstraní
vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom bude třeba především
náležitě posoudit, jaký význam z hlediska viny obviněného měla v posuzované
věci skutečnost, že nebyly dodrženy zákonné podmínky pro prohlášení konkursu na
majetek obchodní společnosti F., s. r. o., v likvidaci. Soud se zejména zaměří
na otázku, zda lze i za uvedených okolností – jestliže byl obviněný důvodně
přesvědčen o nezákonnosti prohlášení konkursu na majetek jmenované obchodní
společnosti – dovodit úmyslné zavinění obviněného, popřípadě jestli je možné v
jeho jednání spatřovat alespoň pokus trestného činu porušení povinnosti v
řízení o konkursu podle § 8 odst. 1 a § 126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném
do 31. 12. 2007). Za účelem opětovného posouzení zmíněných otázek by měl soud
prvního stupně podle potřeby doplnit dokazování a na jeho podkladě upřesnit
dosavadní skutková zjištění. Takový postup přichází v úvahu zejména v tom
směru, aby byl vyžádán konkursní spis vedený u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 25 K 27/2007 a aby jím byl proveden důkaz. Poté je třeba učinit a
náležitě odůvodnit závěr, zda se obviněný dopustil posuzovaným skutkem
zmíněného nebo jiného trestného činu či jeho pokusu, popřípadě zda nespáchal
žádný trestný čin.
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižších stupňů v dalším řízení vázány
právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a
podle § 265s odst. 2 tr. řádu jsou povinny respektovat zákaz reformationis in
peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího zjištěné
Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného Ing. J. J. nebylo možno
odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o
tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání
Nejvyššího soudu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 16. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y