5 Tdo 1424/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 12. 2012 o
dovolání, které podal obviněný Ing. J. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 4 To 235/2012, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 1/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J.
Z. odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 2 T
1/2012, byl obviněný Ing. J. Z. uznán vinným přečinem neodvedení daně,
pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst.
1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že jako jediný
jednatel obchodní společnosti Aries – CZ, s. r. o., se sídlem Valchařská č.
24/36, Brno, nesplnil svoji zákonnou povinnost a vědomě neodvedl za zaměstnance
této obchodní společnosti níže uvedené povinné platby, když
1. v období od března 2008 do března 2010 neodvedl zálohy na daň z příjmů
fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků Finančnímu úřadu Brno
III, Šumavská č. 31, Brno, ve výši 1 558 774,- Kč, jak mu ukládá zákon č.
586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů,
2. v období od července 2007 do května 2010 neodvedl pojistné na veřejné
zdravotní pojištění Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra, Cejl č. 5, Brno,
ve výši 310 288,- Kč, jak mu ukládá zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na
veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
3. v období od června 2007 do března 2010 neodvedl pojistné na veřejné
zdravotní pojištění Zdravotní pojišťovně METAL-ALIANCE, Čermákova č. 1951,
Kladno, ve výši 44 114,- Kč, jak mu ukládá zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném
na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
4. v období od srpna 2004 do května 2009 neodvedl pojistné na veřejné zdravotní
pojištění Vojenské zdravotní pojišťovně, Drahobejlova č. 1404/4, Praha 9, ve
výši 63 485,- Kč, jak mu ukládá zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na
veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
5. v období od července 2006 do června 2010 neodvedl pojistné na veřejné
zdravotní pojištění Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a
stavebnictví, pobočka v Brně, Příkop č. 4, ve výši 108 478,- Kč, jak mu ukládá
zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění
pozdějších předpisů,
6. v období od října 2008 do března 2010 neodvedl pojistné na veřejné zdravotní
pojištění Všeobecné zdravotní pojišťovně, Benešova č. 10, Brno, ve výši 259
067,- Kč, jak mu ukládá zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní
pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
7. v období od září 2008 do června 2010 neodvedl pojistné na sociální
zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti Městské správě
sociálního zabezpečení v Brně, Veveří č. 5, ve výši 713 982,25 Kč, jak mu
ukládá zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů,
čímž celkem neodvedl částku ve výši 3 058 188,25 Kč, přestože zaměstnancům
vyplácel mzdu, z které jim zálohy na daň i pojistné srážel, čímž získal pro
jmenovanou obchodní společnost prospěch ve stejné výši.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 241 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 73
odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu podnikání, členství ve statutárním orgánu a zaměstnání ve
společnostech a družstvech, jejichž předmětem podnikání je kovoobráběčství,
zámečnictví a nástrojářství, na dobu 5 let.
Obviněný podal proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně
odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 7. 2012, sp.
zn. 4 To 235/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu
zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu zákazu činnosti. Podle § 259 odst.
3 tr. řádu rozhodl odvolací soud tak, že obviněnému uložil podle § 73 odst. 1,
3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání, členství
ve statutárním orgánu ve společnostech a družstvech, jejichž předmětem
podnikání je kovoobráběčství, zámečnictví a nástrojářství, na dobu 5 let.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný Ing. J.
Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvody uvedené v §
265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Obviněný rozčlenil odůvodnění svého dovolání
do pěti částí označených body I. až V. Podle názoru obviněného soud prvního
stupně dospěl k nesprávnému závěru, že obviněný srážel z mezd zaměstnanců
obchodní společnosti Aries – CZ, s. r. o., zálohy na daň z příjmů ze závislé
činnosti a pojistné na sociální a zdravotní pojištění a že tyto sražené částky
neodvedl jejich příjemcům, aniž by soud přihlédl k platbám, které obviněný
vynaložil ze svých vlastních prostředků. Obviněný nesouhlasí ani s dalším
závěrem soudu prvního stupně, pokud u něj dovodil povinnost odvést sražené
částky, ačkoliv ekonomiku a vedení účetnictví jmenované obchodní společnosti
zajišťoval externí účetní L. V. – F. Za nesprávné považuje obviněný rovněž
konstatování soudu, podle něhož zaměstnanci této obchodní společnosti dostávali
plnou mzdu, i když ve skutečnosti jim byla mzda snižována. Podle obviněného je
tvrzení soudu, že neodváděl povinné platby, v rozporu s výsledky dokazování,
neboť soud nepřihlédl k částce více jak jeden milion korun, kterou obviněný
uhradil. Konečně obviněný vytkl odvolacímu soudu neúplnost výroku jeho
rozsudku, jímž rozhodl o odvolání obviněného, neboť jím nebylo rozhodnuto o té
části odvolání, které nebylo vyhověno.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, aniž by konkretizoval další postup.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Ing. J.
Z. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního
zastupitelství, který nepřisvědčil výhradám obviněného uplatněným v jeho
dovolání. Podle názoru státního zástupce všechny námitky obviněného kromě jedné
směřují proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, protože obviněný brojí
proti způsobu, jímž soud prvního stupně i odvolací soud hodnotily provedené
důkazy, a proti tomu, jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Takové výhrady
ovšem nevyhovují nejen uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., ale ani žádnému jinému ze zákonem vymezených důvodů dovolání. Státní
zástupce se neztotožnil ani s tvrzením obviněného, podle něhož povinnost
provádět odvody záloh na daň, pojistného na sociální zabezpečení a na zdravotní
pojištění neměl obviněný, nýbrž ten, kdo pečoval o vedení účetnictví obchodní
společnosti Aries – CZ, s. r. o. Obviněný byl totiž jediným jednatelem této
obchodní společnosti a povinnost zajistit plnění jejích zákonných povinností ve
vztahu k fiskálnímu systému dopadala výlučně na obviněného, nikoli na externího
zpracovatele účetnictví. Obviněný nesl odpovědnost i za to, že jmenovaná
obchodní společnost bude řádně a ve stanovených termínech poukazovat platby
správcům příslušné daně a pojistného. I kdyby byla během roku 2009 těmto
příjemcům uhrazena částka vyšší než 1 milion Kč, stále zůstává evidovaný
nedoplatek na neodvedených platbách v celkové výši přes 3 miliony Kč, kterou
obviněný ani nezpochybnil.
Pokud jde o argumentaci obviněného ohledně druhého důvodu dovolání
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle státního zástupce řízení o
odvolání v trestní věci striktně vyžaduje, aby bylo věcné rozhodnutí o podaném
odvolání jako celku tvořeno jediným výrokem. Podle trestního řádu lze částečně
vyhovět podanému odvolání (čímž je implicitně nevyhověno jeho zbytku), zcela mu
vyhovět nebo zcela ho zamítnout (odmítnout). Trestní řád v České republice
ovšem nezná částečné zamítnutí odvolání. Jestliže odvolací soud v nyní
posuzované věci z podnětu podaného odvolání vyhověl obviněnému v tom, že v jeho
prospěch napravil vadu postihující výrok o trestu zákazu činnosti, pak částečně
akceptoval jeho odvolání, a tím fakticky rozhodl o celém odvolání, jehož
ostatním požadavkům nevyhověl.
Proto závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. J. Z. podal
dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak
prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě
(§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je
dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a podané dovolání
obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný opírá své přesvědčení o jejich
naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. K výkladu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že může
být dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen,
vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších
stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní
posouzení skutku by mohlo spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění
neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec
trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném
nesprávném hmotném právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud
byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva,
než jaké na ní dopadalo.
Obviněný však námitkami uvedenými pod body I., III., IV. v odůvodnění
svého dovolání nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy
nižších stupňů, a vytýká nesprávný způsob, jímž oba soudy hodnotily provedené
důkazy. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním
postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného
činu tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní
kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně,
ale jen z jiných (a pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v
úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §
265b odst. 1 tr. ř. – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka
vytýkající nesprávné, neúplné nebo odlišné skutkové zjištění nebo vadné
dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za
další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
jen některých, výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež
naplňují jednotlivé, taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné
podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a
dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných
soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti
jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, případně korigovat
jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3,
§ 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by
mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech
tvrzených vad. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž
dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám
prováděl či opakoval důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného
rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř. Bez
opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem nemůže dovolací soud
hodnotit tyto důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Pouze argumentaci obsažené pod bodem II. v odůvodnění dovolání
obviněného lze s určitou mírou tolerance přiznat charakter polemiky s právními
závěry učiněnými oběma soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud ovšem nemohl
akceptovat právní názor obviněného, podle něhož v postavení jediného jednatele
obchodní společnosti Aries – CZ, s. r. o., údajně neměl povinnost odvádět za
zaměstnance této obchodní společnosti povinné platby, neboť tuto povinnost měl
mít externí účetní L. V. – F.
Nejvyšší soud zde připomíná, že pachatelem trestného činu neodvedení
daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241
odst. 1 tr. zákoníku může být jen zaměstnavatel nebo jiný plátce, který ve
větším rozsahu nesplní za zaměstnance nebo za jinou osobu – poplatníka zákonnou
povinnost odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo na zdravotní
pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Jde tedy o
pachatele, u kterého zákon vyžaduje zvláštní vlastnost ve smyslu § 114 odst. 1
tr. zákoníku. V nyní posuzovaném případě byla takovým zaměstnavatelem obchodní
společnosti Aries – CZ, s. r. o., tedy právnická osoba. Podle § 114 odst. 2 tr.
zákoníku pak nese trestní odpovědnost fyzická osoba, která jednala jménem
právnické osoby, protože postačí, měla-li zmíněnou zvláštní vlastnost (tj.
postavení zaměstnavatele) tato právnická osoba. Jediným jednatelem jmenované
obchodní společnosti byl obviněný, takže právě on jednal v postavení
statutárního orgánu jménem této obchodní společnosti. Proto obviněný jako její
jednatel měl zákonnou povinnost srazit z hrubých mezd zaměstnanců zmíněné
obchodní společnosti příslušné zálohy na daň z jejich příjmů ze závislé
činnosti a z funkčních požitků a poté je odvést místně příslušnému správci daně
(§ 38h odst. 6, 9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění
pozdějších předpisů), dále srazit pojistné na všeobecné zdravotní pojištění a
odvést ho příslušné zdravotní pojišťovně (§ 5 odst. 1, 3 zákona č. 592/1992
Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších
předpisů) a srazit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti a odvést je příslušné správě sociálního zabezpečení (§ 8
odst. 1, § 9 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů). Nelze sice zcela vyloučit, že
jménem zaměstnavatele nebo jiného plátce, resp. v jejich zastoupení, může
jednat stran plnění zákonné povinnosti odvést za zaměstnance povinné platby i
jiná fyzická osoba odlišná od statutárního orgánu právnické osoby, která je
zaměstnavatelem nebo jiným plátcem, ale vždy se musí jednat o odpovědného
zaměstnance takové právnické osoby, který z titulu své funkce nebo pracovního
zařazení rozhoduje o povinnosti provádět srážky plateb a jejich odvádění (viz
přiměřeně rozhodnutí pod č. 53/2000 Sb. rozh. tr.). Toto postavení ovšem měl v
obchodní společnosti Aries – CZ, s. r. o., pouze obviněný. V žádném případě pak
nebylo možné přenést zmíněnou zákonnou povinnost na externího zpracovatele
účetnictví jmenované obchodní společnosti, protože podle shora citovaných
ustanovení nebyl tento zpracovatel v postavení zaměstnavatele nebo jiného
plátce, nebyl oprávněn za něj jednat a ani nebyl vybaven výkonnou pravomocí
samostatně rozhodovat, zda budou sráženy a odváděny povinné platby a v jaké
míře.
Proto Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými námitky obviněného
zpochybňující právní závěr soudů nižších stupňů v otázce, zda mohl být trestně
odpovědným subjektem trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný Ing. J. Z. dále uplatnil ve svém dovolání důvod podle §
265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (bod V. odůvodnění dovolání). K jeho výkladu
Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. V první
alternativě by byl tento dovolací důvod dán, pokud nebyl učiněn určitý výrok,
ač podle zákona mělo rozhodnutí obsahovat takový výrok, který zde tudíž chybí.
V druhé alternativě by pak šlo o případ, když sice byl určitý výrok učiněn, ale
není úplný. Podle obviněného v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně jako
soudu odvolacího chybí výrok, kterým rozhodl o té části jeho odvolání, v níž mu
nebylo vyhověno, a to tak, že se podle § 256 tr. ř. částečně zamítá odvolání
obviněného.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odvolání se podle § 256 tr. ř.
zamítne jen v tom případě, jestliže napadený rozsudek soudu prvního stupně v
celé přezkoumávané části (§ 254 tr. ř.) odpovídá ustanovením hmotného i
procesního práva, a není-li tedy podané odvolání ani zčásti důvodné. Taková
situace však v posuzované věci nenastala, neboť odvolací soud, který z podnětu
odvolání obviněného Ing. J. Z. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně
podle § 254 odst. 1, 3 tr. ř., dospěl k závěru, že jsou dány důvody uvedené v §
258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. pro částečné zrušení napadeného rozsudku,
a to v jeho výroku o trestu zákazu činnosti, o němž pak odvolací soud znovu sám
rozhodl. Jak je tedy zřejmé z výroku rozsudku odvolacího soudu, bylo zčásti
vyhověno odvolání obviněného, takže již nepřicházelo v úvahu jeho zamítnutí.
Odvolání je totiž z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a
přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné,
které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací
soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné
části zamítnout toto odvolání podle § 256 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002). Odvolací soud tedy nemohl z podnětu
odvolání obviněného zčásti zrušit napadený rozsudek a nově rozhodnout a zároveň
ve zbytku podle § 256 tr. ř. zamítnout odvolání obviněného.
V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný Ing. J. Z. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny
uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Protože
však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které do jisté míry odpovídají
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale Nejvyšší soud
neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné,
přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani
správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez
takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo
třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení
nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. ř.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout
tímto způsobem o dovolání obviněného Ing. J. Z. v neveřejném zasedání, proto
tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265m tr. ř.).
V Brně dne 12. 12. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Vypracoval:
JUDr. Vilém R a v e k