U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20.
prosince 2011 o dovoláních, která podali obvinění P. S., a R. Š., proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 5 To 87/2009,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. 36 T 10/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. S. a R. Š. o d
m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2008, sp. zn.
36 T 10/2002, byli obvinění P. S. a R. Š. uznáni vinnými trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr.
zák.“), ve znění pozdějších předpisů, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve
stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého
se dopustili společně s obviněnými R. J., T. B., V. S. a J. M., a dále obviněný
P. S. byl uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst.
1, 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil společně s J. M.. Za to byl
obviněný P. S. odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a obviněný R. Š. podle § 250
odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody ve stejné výměře. Pro výkon trestů
byli oba obvinění zařazeni do věznice s ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. c)
tr. zák. a zároveň byl oběma uložen podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1
tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve
statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu šesti roků.
Současně byli obvinění P. S. a R. Š. zproštěni obžaloby, a to zčásti podle §
226 písm. a) tr. ř. a zčásti z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř., ze
skutků, které obžaloba kvalifikovala jako dílčí útoky pokračujícího trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaného, dílem
nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 4 tr.
zák. Dále soud prvního stupně rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst.
1, 2, 3 tr. ř. o nárocích na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni obvinění včetně obou dovolatelů,
přičemž na podkladě všech odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze
dne 12. 5. 2010, sp. zn. 5 To 87/2009, jímž částečně zrušil napadený rozsudek
soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně všech
obviněných v odsuzující části výroku o vině, ve výrocích o trestech a v
navazujících výrocích o náhradě škody. Odvolací soud sám znovu rozhodl podle §
259 odst. 3 tr. ř. tak, že mj. obviněné P. S. a R. Š. uznal vinnými zločinem
podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník,
ve znění pozdějších předpisů(dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem
nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 209 odst. 1, 5
písm. a) tr. zákoníku. Obviněného P. S. dále uznal vinným přečinem
neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Tomuto obviněnému pak
znovu uložil úhrnný trest odnětí svobody podle § 209 odst. 5 a § 43 odst. 1 tr.
zákoníku v trvání šesti roků a tří měsíců. Obviněného R. Š. odsoudil k trestu
odnětí svobody v trvání pěti roků a devíti měsíců podle § 209 odst. 5 tr.
zákoníku, přičemž pro výkon trestů zařadil oba obviněné podle § 56 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obdobně jako soud prvního stupně
odvolací soud uložil obviněným také tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na
dobu šesti roků podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku a rozhodl o nárocích na
náhradu škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř.
Obvinění P. S. a R. Š. podali proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci prostřednictvím stejného obhájce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a že jim byl uložen
takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jim byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž
byli uznáni vinnými, podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že obě dovolání obsahují zcela totožné námitky, může je
Nejvyšší soud interpretovat a dále se k nim vyjadřovat společně. V rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelé shodně
namítali, že jednání, pro která byli stíháni a odsouzeni, nenaplňují všechny
znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 tr.
zákoníku, konkrétně poukázali na nedostatek úmyslného zavinění. Vada v uloženém
trestu ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak podle
obviněných spočívala v jeho nepřiměřenosti ve vztahu k délce, po jakou
probíhalo trestní řízení. Poukázali přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. 4. 2010, sp. zn. 7 Tdo 279/2010-I, a nález Ústavního soudu ze dne 8. 2.
2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09. Oba obvinění závěrem svých podání shodně navrhli,
aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek
Krajského soudu v Ostravě a aby věc přikázal tomuto soudu jako soudu prvního
stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k podaným dovoláním obviněných P.
S. a R. Š. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního
zastupitelství, která konstatovala, že z provedených skutkových zjištění
vyplývá, že jednání obviněných naplnilo všechny znaky posuzovaného trestného
činu včetně úmyslného zavinění. Uložené tresty pokládala s přihlédnutím k
okolnostem týkajícím se obviněných i spáchání protiprávního jednání za
přiměřené. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění P. S. a R. Š. podali
dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinili tak
prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě
(§ 265e tr. ř.), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je
dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahují
stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud posoudil oba mimořádné opravné prostředky
obviněných jako neopodstatněné, částečně podané z jiného důvodu, než připouští
trestní řád.
Nejvyšší soud připomíná, že zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5
písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že
uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a
způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se
podle § 138 odst. l tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně
5.000.000,- Kč. Z hlediska subjektivní stránky je pak vyžadováno úmyslné
zavinění podle § 15 tr. zákoníku.
Vrchní soud v Olomouci se v odvolacím řízení ztotožnil se
skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě a jednotlivá protiprávní
jednání všech obviněných v podstatě převzal do popisu skutku ve výroku
napadeného rozsudku. Jediným důvodem pro nové rozhodnutí ve věci byla totiž
aplikace nové právní úpravy trestního práva hmotného provedená již v úvodu
citovaným zákonem č. 40/2009 Sb., který je z hlediska ustanovení § 16 odst. 1
tr. zák., resp. § 2 odst. 1 tr. zákoníku, pro obviněné příznivější. Podle
skutkových zjištění soudů obvinění P. S. a R. Š. společně s obviněnými R. J.,
T. B., V. S. a J. M. založili v září roku 1995 po vzájemné dohodě a za účelem
vlastního obohacení společnost O. P., a. s., ve které R. J. zastával funkci
předsedy představenstva, T. B. funkce ředitele pobočky a člena dozorčí rady a
V. S. funkce ředitele pobočky a místopředsedy představenstva, a dohodli se, že
budou předstírat poskytování zpětného nebo finančního leasingu podnikatelům za
účelem inkasování první leasingové splátky, přičemž nedisponovali potřebným
finančním kapitálem a věděli, že nebudou schopni plnit smluvní podmínky. Na
základě toho v září a říjnu roku 1995 v Ostravě, Olomouci a Plzni, poté, co
společně projednali jednotlivé žádosti o uzavření leasingových smluv, se
pokusili vylákat nebo vylákali od poškozených finanční prostředky, které
použili pro vlastní potřebu. Navíc R. Š., R. J., T. B. a V. S. se pokusili
vyhnout v říjnu roku 1995 za pomoci J. M. a P. S. smluvní i trestní
odpovědnosti opuštěním České republiky i se získanými penězi. Zároveň obvinění
P. S. a R. Š. společně s obviněnými T. B., V. S. a J. M. založili v dubnu roku
1995 po vzájemné dohodě a za účelem vlastního obohacení společnost A., v. o.
s., přičemž J. M., P. S. a R. Š. zařídili kancelář společnosti a zaškolili T.
B. a V. S. v uzavírání smluv o tichém společenství a poskytli jim vzory smluv a
další informace. Na základě toho T. B. a V. S., kteří se stali společníky
uvedené společnosti, v období od dubna roku 1994 do března 1995 převážně v
Brně, prostřednictvím smluv o tichém společenství nebo o půjčce, se pokusili
vylákat nebo vylákali od poškozených finanční prostředky, které použili pro
svou potřebu, další podnikání nebo je předali spoluobviněným.
Formulace skutkových závěrů, k nimž dospěl již soud prvního
stupně po pečlivém dokazování ve věci, kterou následně převzal i soud odvolací,
jednoznačně svědčí o tom, že popsaným způsobem byly naplněny všechny formální
znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 tr.
zákoníku a že soudy v právním hodnocení skutku nepochybily. Nejvyšší soud
považuje za nutné k uvedené námitce pouze doplnit, že spolupachatelství jako
společné jednání dvou a více osob vedených shodným úmyslem není podmíněno tím,
aby každý ze spolupachatelů naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného
činu. Jako společné jednání může být posouzen i případ, kdy každý ze
spolupachatelů uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného
činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, a dokonce i případ, kdy
jednání každého ze spolupachatelů je článkem řetězu, přičemž jednotlivé
činnosti – články řetězu – působí současně či v návaznosti a jen ve svém celku
tvoří skutkovou podstatu trestného činu (srov. č. 15/1967 a č. 36/1973 Sb.
rozh. tr.).
Pokud obvinění v této souvislosti zpochybnili existenci
subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, dovolací soud upozorňuje na
to, že svými výhradami se především domáhají jiného vyhodnocení výpovědi
spoluobviněného V. S. Tím se však ocitli mimo rámec dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod nějž nelze zahrnout námitky vytýkající
nesprávné skutkové zjištění, rozsah dokazování ani vadný způsob hodnocení
provedených důkazů. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že otázky související s
prováděním či hodnocením důkazů jsou upraveny v trestním právu procesním
(zejména § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.), přičemž důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá nesprávné právní posouzení
skutku či jiné nesprávně hmotně právní posouzení. Dovolací soud je tak v
podstatě vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších
stupňů, a v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak
může výlučně přezkoumávat postup ve věci rozhodujících soudů při aplikaci norem
hmotného práva. Z tohoto pohledu nelze souhlasit ani s námitkami obviněných, že
jejich zavinění nevyplývá z provedených důkazů, tedy učiněného skutkového
zjištění. Podle přesvědčení dovolacího soudu již samotný popis skutkových
okolností, za nichž došlo ke spáchání trestné činnosti, nedovoluje jiný závěr,
než že obvinění jednali v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku. Kromě toho v daném případě nebylo naplnění subjektivní stránky
obviněných založeno pouze na výpovědi spoluobviněného V. S. Již soud prvního
stupně se snažil, byť poněkud nepřehledným způsobem v rámci svého rozsáhlého
odůvodnění, vyhodnotit otázku zavinění nezpochybnitelně (viz závěr na str. 290
rozsudku). Odvolací soud se k totožné námitce snažil vypořádat s výhradami
obviněných a zcela správně učinil jasný závěr, že všichni obvinění od počátku
naplňovali společný úmysl obohatit se na úkor poškozených prostřednictvím
právnických osob, a to příslibem plnění, o němž věděli, že jej nemohou
realizovat (srov. zejména str. 69 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak
na podkladě podaných dovolání neshledal v napadeném rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci jakoukoli vadu v právním posouzení zavinění obou dovolatelů, když k
jinému skutkovému stavu nabízenému obviněnými nemohl přihlížet.
V závěru svých dovolání se obvinění za použití dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. ohrazovali proti výši trestu s tím, že odvolací soud
nepřihlédl k nepřiměřené délce trestního řízení. S tím se však Nejvyšší soud
neztotožnil.
Podle přijatého výkladu Nejvyššího soudu může být dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn pouze tehdy, jestliže je obviněnému uložen
takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jiná pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře trestu,
zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (nyní
§ 39 až § 42 tr. zákoníku), a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného
nebo naopak mírného trestu, nemohou naplnit žádný ze zákonem definovaných
důvodů dovolání (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr. platný i po změně normy
trestního práva hmotného).
Nelze ovšem pominout, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je
zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod obsahuje právo na vyřízení věci v
přiměřené lhůtě. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 31. 3.
2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaném pod č. 67 ve Sbírce nálezů a usnesení,
svazek 36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006, zdůraznil, že ochrana práva na
přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho
porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je
proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim
trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž
kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Současně se
Ústavní soud vyslovil i k tzv. testu proporcionality, v jehož rámci se zkoumá,
zda zásah do osobní svobody obviněného je v souvislosti s délkou řízení ještě
proporcionálním zásahem či nikoliv, kdy je nutno brát ohled na okolnosti jako
jsou závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního
řízení, rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou
trestního řízení a také faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak
jej vymezovalo ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. (nyní obecné zásady trestání §
37 až § 45 tr. zákoníku). V ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku je výslovně
zakotvena povinnost soudu přihlédnout při stanovení druhu trestu a jeho výměry
mimo jiné k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a k délce
trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu.
V posuzované trestní věci uplynulo od zahájení trestního stíhání do jeho
skončení čtrnáct let, což lze samo o sobě hodnotit jako délku nepřiměřenou. Na
druhou stranu z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je patrné, že si v rámci
svých úvah o potrestání obviněných byly nepřiměřenosti doby trvání trestního
řízení vědomy a přihlédly k této skutečnosti při ukládání trestů, mj. obviněným
P. S. a R. Š. Již soud prvního stupně konstatoval, že složitost věci ani
konkrétní chování obviněných P. S. a R. Š. nemohly odůvodnit neúměrnou délku
řízení, a porušení jejich práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl.
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod)
promítl do rozhodování o trestu odnětí svobody v rámci tehdy platné trestní
sazby, přičemž oběma uložil tresty odnětí svobody při dolní hranici této sazby.
Odvolací soud především dospěl k závěru, že úprava nového trestního zákoníku je
pro obviněné příznivější právě snížením horní hranice trestní sazby u trestného
činu podvodu, a proto nově posoudil trestnost podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku.
Ukládal tak obviněným trest v rámci sazby od pěti do deseti let, namísto
dřívější od pěti do dvanácti roků. Nepodmíněné tresty odnětí svobody ve výši
sedmi roků, které obviněným uložil soud prvního stupně, považoval odvolací soud
ve vztahu ke kritériím obsaženým v novém trestním zákoníku za spíše mírné,
avšak vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil jen v důsledku
odvolání obviněných, nemohl jim, s ohledem na zásadu zákazu změny k horšímu,
uložit přísnější tresty. V rámci svých úvah pak vrchní soud ve vztahu k
obviněným P. S. a R. Š. přihlédl především ke skutečnostem, že trestnou
činností páchanou v období od dubna roku 1994 do března 1995 byla způsobena
škoda celkem 67 poškozeným ve výši 24.647.709,80 Kč, přičemž obvinění se dále
pokusili způsobit škodu dalším 29 poškozeným ve výši 38.276.351,- Kč. Zároveň
zohlednil, že obviněný P. S. byl navíc uznán vinným přečinem neoprávněného
podnikání, tj. v jeho neprospěch, a výslovně u obviněného R. Š. naopak přihlédl
k jeho menšímu podílu na trestné činnosti. Proto jim, s ohledem na dobu, která
uplynula od spáchání posuzovaných trestných činů, a délku trestního řízení, na
níž se konkrétně nepodíleli, uložil nepodmíněné tresty odnětí svobody v dolní
polovině trestní sazby. Odvolací soud tedy, přestože považoval uložené tresty
vzhledem k rozsahu, způsobu páchání trestné činnosti a jejímu následku za
nedostatečné, zohlednil určitý stupeň porušení citovaných ústavně garantovaných
práv obou dovolatelů, aby jejich věc byla projednána v přiměřené lhůtě.
Nepřiměřená délka trestního řízení tak byla kompenzována faktickým snížením
trestu odnětí svobody u obou obviněných, jak nakonec výslovně zdůraznil
odvolací soud na straně 74 svého rozsudku. Jestliže dovolatelé odkázali na
nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09, zmíněný v
usnesení Nejvyššího ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 7 Tdo 279/2010-I, není možné
přehlédnout, že okolnosti obou případů nejsou natolik srovnatelné, aby bylo
možné výměru trestů uložených obviněným považovat za odporující zákonu.
Ústavní soud posuzoval při obdobné délce trestního řízení přiměřenost trestu
odnětí svobody ve výši šesti a půl roku uloženého za trestný čin podvodu podle
§ 250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byla 25 útoky způsobena škoda 9.343.593,89 Kč,
tedy trestnou činnost spáchanou v mnohem menším rozsahu, než tomu bylo v této
věci.
Na podkladě uvedených skutečností Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněných P.
S. a R. Š. jako částečně neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům, a pokud
některá z námitek byla v souladu se zákonným vymezením a výkladem důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neshledal ji Nejvyšší soud
opodstatněnou. Obě podaná dovolání proto Nejvyšší soud odmítl jako zjevně
neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával
zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu
předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. prosince 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová