5 Tdo 1497/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. února 2008 o
dovolání podaném obviněným P. T. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
5. 12. 2006, sp. zn. 10 To 345/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 125/2003, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e ohledně obviněného P. T. z r u š u j e
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 10 To 345/2006.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na
zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Praze p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 3 T
125/2003, byli obvinění P. T. a L. M., uznáni vinnými trestným činem
poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., který
spáchali ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za uvedený
trestný čin byl obviněnému P. T. podle § 256 odst. 4 tr. zák. uložen trest
odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3
tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a obviněnému L. M. byl podle § 256 odst.
4 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v
trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2001, sp. zn. 40 T 17/2000, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 5 To 48/2001,
ohledně obviněného L. M., jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 5. 12. 2006, sp.
zn. 10 To 345/2006, rozhodl z podnětu odvolání obviněných tak, že podle § 258
odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, a podle § 259
odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné P. T. a L. M. uznal
vinnými trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst.
4 tr. zák., za který obviněnému P. T. podle § 256 odst. 4 tr. zák. uložil trest
odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr.
zák. zařazen do věznice s dozorem, a obviněnému L. M. podle § 256 odst. 4 tr.
zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou
roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2001, sp. zn. 40 T 17/2000, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 5 To 48/2001,
ohledně obviněného L. M., dále výrok o trestu z trestního příkazu Okresního
soudu v Třebíči ze dne 6. 4. 1999, sp. zn. 3 T 193/1999, jakož i všechna další
rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození
odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný P. T. dovoláním
podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z
důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., tedy že byla
porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném
zasedání a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na
jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel uvedl, že u
něho nebyla odvolacím soudem v rozporu s ustanovením § 233 odst. 2 tr. ř.
zachována alespoň pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání. Veřejné
zasedání se konalo v nepřítomnosti obviněného dne 5. 12. 2006, ačkoli
předvolání (správně vyrozumění) bylo obviněnému doručeno dne 2. 12. 2006 a
obviněný dne 4. 12. 2006 zaslal krajskému soudu přípis, jímž požádal o odročení
veřejného zasedání ze zdravotních důvodů.
Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval dovolatel v aplikaci ustanovení §
256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., neboť zákonné znaky citovaného
ustanovení nebyly podle jeho přesvědčení naplněny. V této souvislosti poukázal
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 762/2006, jímž
bylo zrušeno dřívější zamítavé usnesení odvolacího soudu v téže věci. Dovolací
soud ve svém zrušujícím usnesení uložil soudu druhého stupně náležitě objasnit
rozhodné skutečnosti týkající se zejména výše škody. Podle obviněného však
odvolací soud tento závazný pokyn nedodržel, protože výši škody stanovil na
základě hodnot uvedených ve smlouvě o převodu aktiv a pasiv, což jsou prodejní
ceny a nikoli účetní hodnoty. Namítl, že správně mělo být provedeno ocenění
majetku společnosti. Obdobné pochybení spatřoval obviněný i v případě určení
výše pohledávek. Soud nesprávně zahrnul do celkové částky také pohledávky, jež
byly v době zahájení trestního stíhání dávno promlčené. Proto byl toho názoru,
že skutkový stav ohledně způsobené škody nebyl zjištěn bez důvodných
pochybností, jak vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Závěrem navrhl, aby
dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a věc
vrátil do stadia před zahájením trestního stíhání, nebo aby Nejvyšší soud ve
věci sám rozhodl a zprostil obviněného obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřit se písemně k dovolání. Učinila tak prostřednictvím státního zástupce
činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který shledal námitky subsumované
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neopodstatněnými, neboť
odvolací soud řádně doplnil dokazování a požadavek obviněného na vypracování
znaleckého posudku označil za nedůvodný. Pokud se týká námitky nedodržení
pětidenní lhůty k přípravě na veřejné zasedání, nebylo podle jeho názoru možno
na podkladě dostupného spisového materiálu ověřit pravdivost tvrzení
obviněného. Pro případ, že by Nejvyšší soud dal ve vztahu k posledně uvedené
námitce dovolateli za pravdu, navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil, jakož i všechna
další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby odvolacímu soudu přikázal
věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Jestliže by však dovolací
soud dospěl k závěru, že lhůta byla zachována, navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného P. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako
zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním
stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy
byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve
veřejném zasedání. Existence tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci,
kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného,
ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný
zkrácen ve svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak
umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné
aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo
hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. V dovolání je totiž možné
vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak
není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových
zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v
návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Prostřednictvím citovaného
dovolacího důvodu tedy nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a
zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by
se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz
zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a §
263 odst. 6, 7 tr. ř.). Hmotně právní posouzení je konáno teprve v návaznosti
na zjištěný skutkový stav, tedy v návaznosti na tato posouzení podle
procesních ustanovení. Změna hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných
ve věci soudy nižších stupňů je v řízení o dovolání vyloučena, neboť zákonný
výčet dovolacích důvodů v § 265b tr. ř. je taxativní a přezkum skutkových
zjištění není v tomto ustanovení jako důvod dovolání uveden.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští,
aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto
výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04,
ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03, a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III.
ÚS 78/05.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné v té části, kterou bylo
namítnuto nedodržení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání.
Právo obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak
vyjádřit ke všem prováděným důkazů, které se ho týkají, je garantováno v čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.). Čl.
40 odst. 3 tamtéž potom upravuje právo obviněného na poskytnutí času a možnosti
k přípravě obhajoby. Obě tato ústavně zaručená práva obviněného byla vadným
postupem odvolacího soudu v posuzované věci porušena.
Krajský soud v Praze nařídil veřejné zasedání na den 28. 11. 2006, přičemž o
jeho konání měli být podle pokynu předsedkyně senátu vyrozuměni oba obvinění,
jejich obhájci i Krajské státní zastupitelství v Praze. V trestním spise je
však pod tímto pokynem založena pouze dodejka adresovaná obviněnému L. M.,
který vyrozumění převzal dne 20. 11. 2006. O doručení vyrozumění dalším osobám
tak není ve spise podklad. Následně obhájce obviněného P. T. Mgr. T. F. požádal
odvolací soud o odročení veřejného zasedání na jiný termín z důvodu kolize s
jeho jinou věcí (lze tak předpokládat, že tento obhájce byl o termínu dne 28.
11. 2008 rovněž vyrozuměn). Na podkladě žádosti obhájce obviněného bylo veřejné
zasedání přeloženo na den 5. 12. 2006, všechny oprávněné osoby byly o konání
vyrozuměny. Z dodejek založených na č. l. 2878 však je zřejmé, že obviněný L.
M. převzal vyrozumění až dne 5. 12. 2006, obviněný P. T. dne 2. 12. 2006, oba
obhájci obviněných dne 23. 11. 2006 a Krajské státní zastupitelství v Praze
dne 22. 11. 2006.
Ani u jednoho z obviněných tak evidentně nebyla zachována pětidenní lhůta k
přípravě na veřejné zasedání, jež jim v souladu s ustanovením § 233 odst. 2 tr.
ř. měla být poskytnuta. Vážnost tohoto procesního pochybení byla u obviněného
P. T. zvýrazněna dále tím, že tento obviněný obratem vyjádřil svou vůli využít
lhůty k přípravě na veřejné zasedání a také se ho zúčastnit, a to dopisem ze
dne 4. 12. 2006, č. l. 2882, který byl týž den doručen odvolacímu soudu.
Výslovně v něm žádal o odročení veřejného zasedání nařízeného na 5. 12. 2006 s
tím, že se nestačil na soudní jednání připravit. Jednoznačně tak projevil svou
vůli využít zákonného ustanovení o určení lhůty k přípravě na veřejné zasedání.
Pokud jde o spoluobviněného L. M., ten svými dvěma dopisy (č. l. 2879 - 2881
trestního spisu) vyjádřil opačný požadavek, tedy, aby se veřejné zasedání
konalo v jeho nepřítomnosti.
Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 5. 12. 2006 (č. l. 2884 trestního spisu)
sice vyplývá, že předsedkyně senátu při zjišťování podmínek pro konání
veřejného zasedání konstatovala, že pětidenní lhůta u všech vyrozumívaných osob
byla zachována, a rozhodla usnesením o konání veřejného zasedání v
nepřítomnosti obou obviněných. Z trestního spisu však Nejvyšší soud zjistil
opak, jak je podrobněji uvedeno shora. Uvedeným postupem odvolacího soudu tak
ohledně obviněného P. T. došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, jakož i ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř. Důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jímž obviněný P. T. vytkl uvedenou vadu řízení
předcházejícího napadenému rozsudku, posoudil Nejvyšší soud jako oprávněný.
Pokud se týká dalšího deklarovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., dovolací soud shledal námitky nesprávného právního posouzení skutku
zjevně neopodstatněnými.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku brojil proti nesprávnému
určení výše škody, již měl svým jednáním způsobit. Domáhal se vypracování
znaleckého posudku, který by stanovil hodnotu aktiv společnosti a dále namítl
promlčení některých pohledávek zařazených mezi ty, jejichž uspokojení měl
ohrozit.
V této souvislosti je třeba připomenout předcházející usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 762/2006, kterým došlo v téže věci ke zrušení
usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 10 To 176/2005, jímž
původně byla zamítnuta odvolání obou obviněných. Důvodem zrušení bylo především
nejasné stanovení výše hodnoty majetku zcizeného obviněným, kdy se úvahy
krajského soudu rozcházely se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a nebyl
učiněn jednoznačný závěr o výši škody způsobené trestným činem. Krajský soud v
rámci nového projednání odvolání obviněných respektoval závazné pokyny
dovolacího soudu, sám provedl (resp. zopakoval) důkazy, jejichž obsah tvoří
podklad pro nezbytná zjištění otázek hodnoty zcizovaného majetku i výše škody,
jež protiprávním jednáním obviněných byla způsobena poškozeným věřitelům.
Krajský soud pak svým výrokem o vině modifikoval skutek a jednoznačně vyjádřil
v jeho popisu okolnosti významné pro právní posouzení.
Podklady, jež výsledky provedeného dokazování ve věci poskytují, tak jsou z
hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele
podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. dostatečné a požadavek
obviněného na doplnění dokazování znaleckým posudkem ke zjištění hodnoty
převedeného majetku a možností jeho zpeněžení, považuje Nejvyšší soud za
nadbytečný. Především na str. 10 – 12 napadeného rozsudku se odvolací soud
náležitě vypořádal s otázkou, jaká část majetku společnosti E. P., s. r. o.,
zcizeného společnosti E. T., s. r. o., mohla být použita k uspokojení
věřitelů zjevně předlužené společnosti E. P., s. r. o., přičemž právě fiktivním
převedením těchto prostředků na společnost, jejímž jednatelem se stal
spoluobviněný L. M. (dosazená osoba, která neměla v úmyslu provozovat jakoukoli
podnikatelskou činnost), a jeho následným převodem do nové společnosti
obviněného E. P., s. r. o., došlo k vyvedení podstatné části aktiv původní
společnosti obviněného, který se těmito transakcemi chtěl vyhnout plnění svých
finančních závazků vůči původním věřitelům společnosti E. P., s. r. o. Jak
správně uvedl odvolací soud k otázce výše způsobené škody, smlouvy o převodu
aktiv a pasiv založené v trestním spise, jednoznačně vychází z prodejní ceny,
nikoli z účetní hodnoty jednotlivých převáděných položek, a v rámci celkového
hodnocení důkazů, soud postupoval výhradně ve prospěch obou obviněných.
Požadavek dovolatele na stanovení možnosti zpeněžení zcizeného majetku není
relevantní posouzení trestnosti. Zákonným znakem kvalifikované skutkové
podstaty trestného činu poškozování věřitele je způsobení škody, přičemž její
výše odpovídá hodnotě zcizovaného majetku. (Srov. č. 36/2007-III. Sb. rozh.
tr.). Při zjišťování této hodnoty nelze přihlížet k ceně, které by bylo
dosaženo v případě výkonu rozhodnutí nebo v rámci konkursního řízení prodejem
věcí, neboť zpeněžování konkursní podstaty se provádí za jiných podmínek.
Obviněnému je kladeno za vinu, že zcizil část majetku v době vykonávání
podnikatelské činnosti obchodní společnosti E. P., s. r. o., přičemž následnými
kroky dosáhl v podstatě faktické změny sídla téže společnosti (pod novým
obchodním jménem) do P. Nově založená společnost se stejným předmětem
podnikání, stejnými zaměstnanci i pracovními prostředky již však nebyla
zatížena podstatnou částí závazků společnosti původní. Hodnota pohledávek
jednotlivých věřitelů byla objektivizována znaleckým posudkem vypracovaným Ing.
A. B. a Nejvyšší soud připomíná, že ani ve svém předcházejícím rozhodnutí o
prvním dovolání obviněného, nijak nezpochybňoval tuto část skutkových zjištění.
Ani otázka eventuálního promlčení pohledávek jednotlivých věřitelů není pro
trestnost činu nijak významná. Uplatnění námitky promlčení v případném procesu
podle práva civilního či obchodního, nemůže být hlediskem pro odpovědnost
pachatele za zmaření možnosti věřitele uplatnit své právo na plnění ze splatné
pohledávky vůči dlužníkovi. Pro účely trestního řízení je rozhodující, zda
neoprávněnou dispozicí se svým majetkem dlužník zmařil právo věřitele, aby své
pohledávky z majetku dlužníka mohl uspokojit. Předpokládá se, že věřitel svého
práva skutečně využije. Na trestní odpovědnost dlužníka, pachatele trestného
činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., který zničí, poškodí, zatají,
zcizí, učiní neupotřebitelným nebo odstraní majetek způsobilý k uspokojení
pohledávek věřitelů, tak nemá vliv případné promlčení pohledávek.
Pokud jde tedy o námitky dovolatele, jež uplatnil v rámci důvodu dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., posoudil je Nejvyšší soud jako zjevně
neopodstatněné, neboť jím vytýkanými vadami napadené rozhodnutí odvolacího
soudu netrpí.
Vzhledem ke konstatované důvodnosti dovolání spočívající v porušení ustanovení
o přítomnosti obviněného P. T. u veřejného zasedání, tedy té části, v níž
obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., rozhodl
Nejvyšší soud tak, že ohledně obviněného P. T. zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Praze včetně navazujících rozhodnutí a tomuto soudu přikázal
věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Zásadu beneficia
cohaesionis ve vztahu ke spoluobviněnému L. M. nebylo nutné v daném případě
uplatnit. Krajský soud tak v novém řízení o odvolání tohoto obviněného provede
veřejné zasedání za splnění všech zákonných podmínek pro jeho konání, přičemž
je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu a je
povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.). Nad
rámec dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za nutné v souladu s písemným
vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství upozornit na
písařskou chybu ve výroku o vině napadeného rozhodnutí a to v části, týkající
se označení věřitele, společnosti C. K. E., k. s., elektroinstalační materiál,
a výše jeho pohledávky.
Protože vadu napadeného rozhodnutí, resp. řízení jemu předcházejícího,
zjištěnou Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného P. T. nebylo možné
odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o
dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. S ohledem
na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebylo rozhodováno o návrhu obviněného
na odložení výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. února 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová