U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2014 o
dovolání, které podal obviněný R. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 4 To 281/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 47/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný R. M. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2014, sp. zn.
90 T 47/2014, uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce
„tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině
v citovaném rozsudku.
Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1
a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20
měsíců.
Odvolání obviněného podané proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 4 To 281/2014, zamítl
podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.
Obviněný R. M. podal dne 7. 11. 2014 prostřednictvím své obhájkyně proti tomuto
usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí s provedenými
důkazy a shledává porušení svého práva na spravedlivý proces, přičemž podle
jeho názoru soudy nižších stupňů se dopustily excesu spočívajícího v naprosto
svévolném postupu při hodnocení důkazů v jeho neprospěch. Podle obviněného
existuje mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními tzv.
extrémní nesoulad a závěr o jeho vině spáchaným přečinem je založen na tvrzení
nedůvěryhodného poškozeného, které nebylo podpořeno žádnými dalšími důkazy.
Obviněný s poukazem na některá rozhodnutí Ústavního soudu rovněž vytkl, že
soudy neprovedly ve věci některé významné důkazy, jež navrhoval, a nezabývaly
se ani tím, zda poškozený byl jeho skutečným obchodním konkurentem. V doplnění
svého dovolání ze dne 13. 11. 2014 pak obviněný zpochybnil zákonnost provedení
zkráceného přípravného řízení, zejména pokud jde o podmínku podle § 179a odst.
1 písm. b) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že byla výrazně překročena lhůta pro
trvání zkráceného přípravného řízení. V tomto směru obviněný poukázal na
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 303/2014, přičemž
podle jeho názoru nebyly splněny podmínky pro konání zkráceného přípravného
řízení a došlo k porušení ustanovení § 179b odst. 3 a § 314c odst. 1 písm. c)
tr. řádu i jeho práva na spravedlivý proces. Závěrem svého dovolání obviněný
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v
Brně a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc k novému
projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce sdělil k dovolání obviněného R. M. prostřednictvím
státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství pouze tolik, že se
k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný R. M. opírá své přesvědčení o jeho
naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že
dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán jen tehdy, jestliže skutek,
pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu,
než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti,
že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů,
neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec
trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud
byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva,
než jaké na ni dopadalo.
Obviněný R. M. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné
pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše zmíněném smyslu, protože
neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím
spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky přečinu vydírání podle
§ 175 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Podle
názoru obviněného mělo totiž dojít postupem soudů nižších stupňů výlučně k
procesním pochybením zejména v tom, že se soudy pečlivě nevypořádaly se
svědeckou výpovědí poškozeného P. K., nevyhověly důkazním návrhům obviněného,
nesprávně hodnotily i další provedené důkazy a že měly porušit právo obviněného
na spravedlivý proces též akceptováním údajného překročení přípustné délky
zkráceného přípravného řízení. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního
posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i
skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení
hmotného práva, které mělo být porušeno, ale argumentoval výlučně procesními
ustanoveními trestního řádu.
Formulace dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný R. M., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je
nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení
skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění
důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani závěr obviněného, podle kterého mu
údajně nebyla jednoznačně, dostatečně a beze všech pochybností prokázána
trestná činnost, neboť taková argumentace se vůbec netýká otázek hmotného
práva, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje
nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Totéž platí ve vztahu k obecnému tvrzení obviněného, podle něhož údajně orgány
činné v trestním řízení porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý
proces a zásadu presumpce neviny. Jak je patrné již z formulace ustanovení čl.
36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod
č. 2/1993 Sb.), resp. § 2 odst. 1, 2 tr. řádu, v nichž je zakotveno zmíněné
právo a zásada, jde zde o procesní záruky řádného a zákonného průběhu trestního
řízení, nikoli o nárok obviněného, aby dosáhl takový výsledek tohoto řízení
podle hmotného práva, který odpovídá jeho představám. Proto ani samotná námitka
obviněného o údajném porušení jeho práva na spravedlivý proces s odkazem na jím
vytýkané nedodržení některých ustanovení trestního řádu neodpovídá hmotně
právní povaze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Stejně tak nebylo možno akceptovat argumentaci obviněného, v níž poukazuje na
existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud zde připomíná shora uvedenou argumentaci k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože ani zmíněné
tvrzení obviněného neodpovídá hmotně právní povaze citovaného dovolacího
důvodu. V tomto směru lze rovněž odkázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího
soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., s. 298,
nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení
velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn.
15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu
(např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod
č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se
Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci
uplatněného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této
ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními používá Ústavní soud k
odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních
stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich
nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a
svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména
nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný
pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o
žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Ke shora uvedené argumentaci Nejvyšší soud doplňuje, že není oprávněn
přehodnocovat závěry nižších stupňů o skutkovém stavu ani již provedené důkazy,
protože by tím nahrazoval hlavní líčení u soudu prvního stupně nebo veřejné
zasedání konané před odvolacím soudem. Ostatně, ani v případě, když odvolací
soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí
jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout po zrušení rozsudku soudu
prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu novým rozsudkem bez toho,
aby předtím sám bezprostředně zopakoval nezbytné důkazy (viz např. rozhodnutí
uveřejněné pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v
řízení o dovolání zpravidla neprovádí důkazy (s výjimkou uvedenou v § 265r
odst. 7 větě druhé tr. řádu) a v řízení o dovolání je zásadně vázán skutkovým
stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, nemůže ani opětovně provádět
dokazování, a tím nahrazovat jejich činnost. Proto ani námitky obviněného proti
způsobu hodnocení svědecké výpovědi poškozeného P. K. nemůže Nejvyšší soud
jakkoli přezkoumávat.
Rovněž v doplnění dovolání ze dne 13. 11. 2014 obviněný R. M. uplatnil takové
námitky, které neodpovídají nejen uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému z dalších dovolacích důvodů, jež
jsou obsaženy v ustanovení § 265b tr. řádu. Obviněný zde totiž zpochybnil
provedení zkráceného přípravného řízení konaného v jeho trestní věci, neboť
podle jeho názoru orgány činné v trestním řízení nedodržely zákonnou lhůtu
obsaženou v § 179b odst. 4 tr. řádu. Rovněž v tomto směru se výhrady obviněného
nijak netýkají správnosti právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního
posouzení, ale mají výlučně procesní povahu, jak ostatně vyplývá i z poukazu
obviněného pouze na ustanovení trestního řádu. K tomu zcela nad rámec
dovolacích důvodů Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jakékoli překročení lhůty pro
konání zkráceného přípravného řízení uvedené v § 179b odst. 4 tr. řádu samo o
sobě neznamená zpochybnění zákonnosti provedení zkráceného přípravného řízení
jako celku, pokud jinak byla dodržena další ustanovení o vedení takového řízení
a byla zachována práva obviněného na obhajobu (viz podobně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 5 Tdo 826/2014). S ohledem na procesní
situaci, která nastala v nyní posuzované věci obviněného, není tento závěr v
rozporu ani se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2014, sp. zn. Tpjn 303/2014, na které odkázal obviněný v doplnění svého
dovolání. Jak vyplývá z citovaného stanoviska, zkrácené přípravné řízení se
koná ve skutkově, právně a důkazně jednoduchých věcech. Tomu by měla odpovídat
i délka prověřování předcházejícího zkrácenému přípravnému řízení. Podmínky
uvedené v ustanovení § 179a odst. 1 písm. b) tr. řádu (tj. prověřováním
trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání zjištěné
skutečnosti, jinak odůvodňující zahájení trestního stíhání, včetně samostatně
posuzované doby prověřování a očekávání, že podezřelého bude možné ve lhůtě
uvedené v § 179b odst. 4 tr. řádu postavit před soud) zpravidla nebudou
splněny, uplynula-li od počátku prověřování do sdělení podezření podle § 179b
odst. 3 tr. řádu doba podstatně převyšující dva týdny. V takovém případě
samosoudce podle § 314c odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítne návrh na potrestání.
Nejvyšší soud zjistil z trestního spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 90 T 47/2014 (viz jeho č. l. 1 až 3), že policejní orgán sepsal záznam
o zahájení úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného R. M. dne 12. 2.
2014 a tomuto obviněnému bylo sděleno podezření dne 24. 3. 2014. Mezi uvedenými
procesními úkony tedy uplynula doba 41 dnů, která podle názoru Nejvyššího soudu
není natolik dlouhá, aby bylo možné v této věci dospět k závěru o nutnosti
použití postupu podle § 314c odst. 1 písm. c) tr. řádu ve smyslu výše
citovaného stanoviska. Navíc Městský soud v Brně zde rozhodoval ještě dříve,
než byla soudní praxe usměrněna zmíněným stanoviskem. Přitom u obviněného
nemohlo dojít ani k jím namítanému porušení jeho práva na spravedlivý proces,
neboť vyjma určitého překročení lhůty uvedené v § 179b odst. 4 tr. řádu nebylo
nijak dotčeno právo obviněného na obhajobu či jiná jeho procesní práva. V
těchto souvislostech pak Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení
obviněného, podle něhož nešlo o skutkově a právně jednoduchou věc, takže údajně
mělo být konáno standardní přípravné řízení. Naopak, podle názoru Nejvyššího
soudu spáchaný skutek a jeho právní posouzení nebyly nijak zvlášť složité,
protože se zásadním způsobem nevymykaly typickým případům trestného činu
vydírání, takže bylo vhodné co nejvíce zjednodušit a zkrátit přípravné řízení,
aby těžiště dokazování skutečně spočívalo u soudu prvního stupně.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný R. M. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů.
Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání
obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle § 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 12. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y