5 Tdo 1557/2014-21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2015 o dovolání,
které podala obviněná D. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13.
8. 2014, sp. zn. 61 To 234/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 132/2013, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se z r u š u j í usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 61 To 234/2014, a jemu předcházející rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 3 T 132/2013.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se p ř i k a z u j e Obvodnímu soudu pro
Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná D. R. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2014,
sp. zn. 3 T 132/2013, uznána vinnou přečinem neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve
zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustila skutkem blíže konkretizovaným ve
výroku o vině v citovaném rozsudku. Za uvedený přečin byla obviněná odsouzena
podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců,
jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o kterém
rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 61 To
234/2014, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněná D. R. podala proti citovanému usnesení odvolacího soudu
prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná především nesouhlasí se skutkovými
závěry, k nimž po provedeném dokazování dospěly soudy obou stupňů. Přitom je
přesvědčena, že dluhy obchodní společnosti la MADRE, a. s., které vznikly v
souvislosti s odvody povinných plateb za zaměstnance jmenované obchodní
společnosti, spočívají v nelegální činnosti jejího zaměstnance M. B. Dále podle
názoru obviněné soudy nižších stupňů blíže nerozvedly své právní závěry a
neprovedly důkazy, které vylučují její vinu a jejichž provedení navrhovala
(např. výslech zaměstnance M. B. a některé listinné důkazy, které se týkaly
uzavřených pracovních smluv). Obviněná zpochybnila platnost pracovních smluv
uzavřených s některými zaměstnanci jmenované obchodní společnosti, protože je
neuzavírala obviněná jako jediná oprávněná osoba, a je přesvědčena, že bez
řádně uzavřených pracovních smluv jí nevznikla ani zákonná povinnost provést
odvody povinných plateb za zaměstnance. Jak navíc v této souvislosti obviněná
zdůraznila, nevěděla o sjednávání pracovních smluv s novými zaměstnanci.
Proto závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 61 To
234/2014, a aby sám ve věci rozhodl tak, že buď ji zprostí obžaloby „v
intencích zásady in dubio pro reo“, anebo přikáže věc soudu prvního stupně k
novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu.
K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství. Podle jejího názoru uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají dovolací námitky obviněné, jimiž
zpochybnila skutková zjištění, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. V další
části vyjádření státní zástupkyně podává podrobný rozbor pojmu „obchodní
vedení“ a zabývá se povinností statutárního orgánu obchodní společnosti
zajistit vedení účetnictví. Státní zástupkyně přitom konstatovala, že obviněná
jako předsedkyně představenstva obchodní společnosti la MADRE, a. s., neplnila
své povinnosti s péčí řádného hospodáře. Popsaná skutková zjištění svědčí podle
státní zástupkyně o přinejmenším nepřímém úmyslu obviněné ve vztahu ke spáchání
posuzovaného přečinu. Pokud jde o námitku obviněné týkající se neexistence
pracovních smluv s některými zaměstnanci jmenované obchodní společnosti, podle
přesvědčení státní zástupkyně takový stav ve skutečnosti svědčí o nezájmu
obviněné o podnikání této obchodní společnosti.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, neboť bylo
podáno z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněná D. R. opírá své dovolání o ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle
citovaného ustanovení je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný
stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm
spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná
skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují
dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem,
popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném
hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá
skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na
ni dopadalo. Tomuto dovolacímu důvodu tedy neodpovídají námitky obviněné, jimiž
zpochybnila některá rozhodná skutková zjištění a vyjádřila nesouhlas s rozsahem
provedeného dokazování a s hodnocením důkazů, popřípadě vytkla neprovedení
důkazů, které navrhovala.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněné, jimiž popřela své
úmyslné zavinění, které se vyžaduje ke spáchání přečinu neodvedení daně,
pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1
tr. zákoníku. Takové výhrady obviněné již zčásti odpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu a jsou opodstatněné. Podle obviněné pracovní smlouvy
některých zaměstnanců obchodní společnosti la MADRE, a. s., nebyly platně
uzavřeny, resp. byly uzavřeny bez vědomí obviněné jako předsedkyně
představenstva zmíněné obchodní společnosti, což vylučuje její povinnost
odvádět povinné platby za uvedené zaměstnance. Navíc se v tomto směru měl
projevit negativní vliv aktivit zaměstnance M. B., o nichž obviněná nevěděla.
Jak vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění v nyní posuzované věci, obviněná
D. R. (zkráceně vyjádřeno) podle soudů nižších stupňů jako předsedkyně
představenstva obchodní společnosti la MADRE, a. s., nesplnila zákonnou
povinnost odvést za její zaměstnance úhrn záloh na daň z příjmů fyzických osob
ze závislé činnosti, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti, přestože zaměstnancům byly provedeny zákonné srážky na
odvody těchto plateb z jejich mezd, a obviněná tím měla způsobit dotčeným
příjemcům plateb „vznik pohledávek v celkové výši 124 029 Kč“.
Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že postavení obviněné v obchodní společnosti
la MADRE, a. s., jako předsedkyně představenstva, tj. člena statutárního
orgánu, ji sice zavazovalo k tomu, aby plnila určité zákonné povinnosti včetně
těch, které souvisejí s výkonem práv a povinností zaměstnavatele a s prováděním
odvodů povinných plateb za zaměstnance. Ke spáchání přečinu neodvedení daně,
pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1
tr. zákoníku se ovšem vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Je tedy nezbytné,
aby pachatel znal nebo přinejmenším předpokládal některé okolnosti, jež
zakládají jeho povinnost odvést příslušné povinné platby za zaměstnance, a aby
byl alespoň srozuměn s nesplněním této povinnosti. V uvedených souvislostech má
význam i zjištění, zda a jakým způsobem takovou povinnost fakticky ovlivňovala
jiná osoba činná v obchodní společnosti, která je zaměstnavatelem nebo plátcem
povinným zajistit příslušné odvody, a zda tak činila bez vědomí statutárního
orgánu. Závěr o úmyslném zavinění pachatele posuzovaného přečinu nelze totiž
založit jen na skutečnosti, že určitá osoba byla v postavení statutárního
orgánu obchodní společnosti jako zaměstnavatele či jiného plátce (viz přiměřeně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 7 Tdo 320/2008) a že si
neověřila správnost některých údajů a důsledně nekontrolovala práci jiných
osob, které byly i vzhledem k jejich odbornosti a zkušenostem odpovědné za
konkrétní činnost v obchodní společnosti a na něž člen statutárního orgánu
důvodně spoléhal.
Soudy nižších stupňů se ovšem z výše uvedených hledisek nezabývaly pečlivě
námitkami obviněné D. R., jimiž zpochybnila své úmyslné zavinění u přečinu
neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby
podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku. Vůbec totiž nezkoumaly zejména to, jaký vliv
uplatňoval v obchodní společnosti la MADRE, a. s., její zaměstnanec M. B.,
jakým způsobem plnil své povinnosti provozního a zda mělo jeho jednání nějaký
vliv na rozsah nesplněné zákonné povinnosti, především pokud jde o uzavírání
pracovních smluv s některými zaměstnanci i bez vědomí obviněné. To je třeba
objasnit zejména opětovným výslechem svědkyně M. N., která se ve své dosavadní
výpovědi zmiňuje o součinnosti s M. B. a dokonce tvrdí, že „vytvářela pracovní
smlouvy pro zaměstnance, kteří pracovali na barech, a zaúčtovávala to potom
následně do účetnictví“. Dále je třeba k tomu vyslechnout i M. B. a M. N.,
kteří měli působit v dalších barech provozovaných jmenovanou obchodní
společností, přičemž poté je nezbytné jednoznačně vyřešit a odůvodnit, jestli
jsou skutečně platné pracovní smlouvy těch zaměstnanců, z jejichž příjmů byly
prováděny srážky povinných plateb, které měla obviněná neodvádět. Přitom z
rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, kterých zaměstnanců se týkají
neodvedené platby, v kterém baru působili a zda s nimi skutečně uzavřela
pracovní smlouvy právě obviněná. Proto za popsaných okolností Nejvyšší soud
považuje závěr o vině obviněné, zejména pak o jejím úmyslném zavinění, za
předčasný a nedostatečně podložený rozhodnými skutkovými okolnostmi.
Navíc soud prvního stupně se dopustil nepřesnosti v popisu skutku ve
výroku o vině ve svém rozsudku, pokud dovodil, že obviněná neodvedením
příslušných povinných plateb za zaměstnance obchodní společnosti la MADRE, a.
s., údajně „způsobila vznik pohledávek“ na straně příjemců těchto neodvedených
plateb. Pokud zde totiž vznikly pohledávky státu (reprezentovaného finančním
úřadem a správou sociálního zabezpečení), stalo se tak přímo ze zákona a na
základě toho, že zaměstnancům jmenované obchodní společnosti byly vyplaceny
mzdy, z nichž byly sraženy zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti a
pojistné na sociální zabezpečení, a to bez ohledu na skutečnost, zda a kdy byly
příslušné platby odvedeny ve prospěch jejich příjemců. Neodvedení těchto plateb
jejich příjemcům mohlo mít jen důsledek spočívající v nesplnění (nezaplacení)
takových pohledávek, ale nikoli založit jejich vznik.
Protože se soud prvního stupně nezabýval ze všech zmíněných hledisek právním
posouzením skutku, jehož spácháním byla obviněná D. R. uznána vinnou ve výroku
o vině v rozsudku soudu prvního stupně, byl naplněn uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Odvolací soud pak nesplnil svou
přezkumnou povinnost a neodstranil uvedené vady rozsudku soudu prvního stupně z
podnětu důvodně podaného odvolání obviněné. Odvolací soud zamítl toto odvolání,
přestože dokonce konstatoval, že „obvodní soud sice zejména v úvodu vyhotovil
rozsudek, jehož gramatická a stylistická úroveň neodpovídá ani základním
požadavkům základní školy …“. Ponechání takto negativně hodnoceného rozsudku v
platnosti nemůže v žádném případě obstát a bylo povinností odvolacího soudu
zrušit napadený rozsudek soudu prvního stupně a případně ho nahradit vlastním,
náležitě odůvodněným rozsudkem. Navíc ani odvolací soud sám nereagoval
přesvědčivě na odvolací námitky obviněné a jeho argumentace je zcela
nedostatečná. Po zjištění, že dovolání obviněné je v těchto směrech
opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 61 To 234/2014, a
jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2014, sp.
zn. 3 T 132/2013.
Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná
rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu
soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 1 se tedy bude v uvedeném rozsahu opětovně zabývat
trestní věcí obviněné D. R. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím
Nejvyššího soudu. Přitom především znovu posoudí otázku zavinění a trestní
odpovědnosti obviněné za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku. Teprve
na podkladě tohoto postupu bude možné opět rozhodnout a uznat obviněnou vinnou,
případně jí zprostit obžaloby. Soud prvního stupně ovšem musí věnovat rozsudku
mnohem vyšší pozornost, než jak tomu bylo dosud, a to nejen výstižnému popisu
skutku, ale zejména odůvodnění. V něm je třeba mimo jiné přesvědčivě vyložit,
jaké důkazy vlastně soud provedl, co vzal za prokázané z každého konkrétního
důkazu, zda a proč není důvodná obhajoba obviněné a čím je případně vyvrácena.
Zároveň je nezbytné odůvodnit i právní závěry, bude-li obviněná uznána vinnou,
a to z hlediska každého zákonného znaku skutkové podstaty posuzovaného
trestného činu včetně jeho subjektivní stránky.
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán
právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a
podle § 265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in
peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení zjištěné na
podkladě dovolání obviněné D. R. nebylo možno odstranit v případném veřejném
zasedání Nejvyššího soudu, podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo
rozhodnuto o dovolání v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 1. 2015
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y