5 Tdo 1559/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20.
prosince 2011 o dovolání, které podal obviněný Č. K., proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 9 To 270/2011, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 208/2010, t a k t
o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 9 To 270/2011, a jemu předcházející rozsudek
Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 2 T 208/2010.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 2
T 208/2010, byl obviněný Č. K. odsouzen pro pokus přečinu poškození věřitele
podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. f) zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, účinného od 1. 1. 2010, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
zákoník“), za který mu byl uložen spolu se sbíhajícím se trestným činem
poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jímž byl
obviněný Č. K. uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 29.
6. 2010, sp. zn. 10 T 100/2010, jenž nabyl právní moci dne 31. 7. 2010,
souhrnný trest odnětí svobody podle § 43 odst. 2 a § 222 odst. 1 tr. zákoníku v
trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Zároveň byl
obviněnému uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý
trest ve výši 100.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené
lhůtě vykonán, stanovil soud prvního stupně podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku
náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 9 To
270/2011, zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Obviněný Č. K. podal proti usnesení Krajského soudu v Brně
prostřednictvím svého obhájce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho námitkami a pouze
odkázal na závěry soudu prvního stupně. Obdobně jako ve svém odvolání namítal,
že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou existence závazku, který je znakem
skutkové podstaty posuzovaného přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1
písm. f) tr. zákoníku. Přitom upozornil na nepravomocný rozsudek Městského
soudu v Brně jako soudu prvního stupně (věc vedena pod sp. zn. 221 C 6/2009),
který dospěl k závěru, že právní úkon – nájemní smlouva, na základě něhož měl
vzniknout předmětný závazek, je absolutně neplatný. Současně se bránil
odpovědnosti za případný vznik dluhu na nájemném tvrzením, že nájemcem nebyl
on, nýbrž společnost, kterou údajně ani v rozhodné době „nevlastnil“ sám. Dále
pak vytýkal odvolacímu soudu, že neprovedl důkazy, jež mu v rámci odvolacího
řízení předložil. Závěrem svého dovolání napadl způsob hodnocení důkazů
krajským soudem, jímž v podstatě potvrdil nesprávný postup soudu prvního
stupně. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a sám znovu
rozhodl rozsudkem, kterým obviněného zprostí obžaloby v celém rozsahu.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství, který uvedl, že v převážné části nenaplňuje uplatněný
dovolací důvod, neboť v něm obviněný napadá skutková zjištění soudu prvního
stupně. Pokud jde o případnou platnost nájemní smlouvy, připomněl, že tento
druh smluvního ujednání nevyžaduje písemnou formu a i v případě její
neplatnosti bylo povinností obchodní společnosti platit za užívání nemovitosti.
Osobou odpovědnou za plnění závazku byl právě obviněný jako jediný jednatel.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Č. K. podal dovolání jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím
svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr.
ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně
přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti
(§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Protože Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného týkající se existence
závazkového právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem jako předpokladu trestní
odpovědnosti za trestný čin poškození věřitele ve smyslu § 222 odst. 1 tr.
zákoníku a odpovědnosti jednatele obchodní společnosti odpovídaly uplatněnému
dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Brně
v rozsahu uvedeném v ustanoveních § 265i odst. 3 a 4 tr. ř., jakož i řízení,
které mu předcházelo včetně rozsudku soudu prvního stupně. Přitom Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je z části důvodné.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit tam, kde
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, tedy v případech, kdy je věc nesprávně
posouzena podle norem hmotného práva. Jeho podstatou je tak podřazení
skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení
trestního zákona. Lze jej úspěšně použít tehdy, pokud skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v
něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Dovolací soud proto nemůže přezkoumat napadené rozhodnutí z hledisek
zakotvených v procesních ustanoveních, včetně těch, jež upravuje § 2 odst. 5, 6
tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového
stavu a při hodnocení důkazů. Způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy,
ani rozsah dokazování tak nemůže být zásadně předmětem dovolacího přezkumu,
Nejvyšší soud je totiž vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších
stupňů, a nemůže se od něho odchýlit, aniž by je sám doplnil.
Z uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. vyplývá, že pokud obviněný v dovolání poukazoval na rozpory v
důkazech provedených soudem prvního stupně, tedy na jejich chybné hodnocení, a
na základě toho se snažil zpochybnit skutková zjištění soudu prvního stupně,
jež odvolací soud převzal, jeho námitky neodpovídají obsahu citovaného
ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolání, ve které
obviněný zpochybnil naplnění znaků pokusu přečinu poškození věřitele podle § 21
odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku s odůvodněním, že se soudy obou
stupňů nevypořádaly s otázkou existence jeho závazku vůči věřitelům, jejichž
uspokojení měl zmařit, resp. se o to pokusit.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželé F. a E. F. se v
občanskoprávním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 221 C
6/2009 domáhali vůči společnosti P.C.B Brno, s.r.o., se sídlem v Brně,
Nezamyslova 1843/21, zaplacení částky 274.854,- Kč s příslušenstvím z titulu
dlužného nájemného a že obviněný Č. K., jediný jednatel uvedené společnosti,
předložil při jednání vedeném u soudu prvního stupně dne 31. 3. 2010
prostřednictvím svého zmocněnce padělané listiny, kterými se snažil prokázat,
že zmíněná pohledávka žalobců zanikla. V odůvodnění rozsudku se okresní soud
podrobně zabýval hodnocením výpovědi obviněného a všech ve věci provedených
důkazů, avšak opomenul se vypořádat s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne
26. 7. 2010, sp. zn. 221 C 6/2009. Okresní soud v dané trestní věci pak dospěl
k závěru, že obhajoba obviněného ve vztahu ke splnění závazku byla v trestním
řízení vyvrácena, aniž by v rámci svého hodnotícího postupu zaujal jasný názor
o existenci závazku mezi obchodní společností P.C.B. Brno, s. r. o., jejíž byl
obviněný statutárním orgánem, a manželi F. a E. F. Přitom z odůvodnění jeho
rozsudku sp. zn. 2 T 208/2010 je patrné, že dne 19. 4. 2011 provedl v hlavním
líčení důkaz rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 221 C
6/2009, kterým byla žaloba o zaplacení dlužného nájemného zamítnuta s
odůvodněním, že nájemní smlouva, ze které žalobci dovozovali svůj nárok, je
neplatná. Obviněný uplatnil totožnou námitku již ve svém odvolání, avšak
odvolací soud převzal závěry soudu prvního stupně, aniž by se s ní vypořádal, v
podstatě lze konstatovat, že odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu
postrádá jakékoli vlastní úvahy, natož reakci na odvolací námitky. Proto jej
lze označit za nepřezkoumatelné.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že závazkový právní vztah mezi
dlužníkem a věřitelem je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu
poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku a že otázku existence a
obsahu tohoto právního vztahu musí soud v trestním řízení posuzovat vždy
samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.), neboť jde o posouzení
viny obviněného. Ve smyslu tohoto ustanovení soud sice není v trestním řízení
vázán ani již pravomocným rozsudkem vydaným v rámci občanskoprávního řízení,
avšak nemůže jej v rámci své hodnotící činnosti pominout. Naopak je povinen
provést jím důkaz, zhodnotit jej v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a
vypořádat se s jeho argumenty ve svém rozhodnutí (srov. č. 17/2009 Sb. rozh.
tr.).
Soud prvního stupně proto pochybil, pokud obviněného shledal vinným ze spáchání
pokusu přečinu podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku
spočívajícího v tom že předstíral splnění svého závazku vůči věřitelům, s cílem
zmařit jejich uspokojení, přestože neměl řádným způsobem posouzenu existenci
závazku mezi obviněným a věřiteli a v podstatě ji jen prezumoval.
Z dosud učiněných skutkových zjištění vyplývá, že manželé F. a E. F. pronajali
obchodní společnosti P.C.B Brno, s.r.o., nebytové prostory dne 1. 1. 2003,
které byly společností užívány. Naplnění skutkové podstaty trestného činu
poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku dopadá na všechny závazkové
právní vztahy mezi dlužníkem a věřitelem bez ohledu na to, zda-li byla důvodem
jejich vzniku smlouva nebo jiná právní skutečnost uvedená v § 488 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k
uvedeným okolnostem případu proto ani případný závěr o neplatnosti nájemní
smlouvy, nevylučuje existenci závazku dlužníka vůči vlastníkovi nemovitosti za
její užívání ve formě bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 2 občanského
zákoníku.
Jestliže obviněný v závěru dovolání ve vztahu ke své odpovědnosti namítal, že
dlužníkem manželů F. byla společnost P.C.B Brno, s.r.o., a že sám byl pouze
jedním z jejích společníků, je třeba doplnit, že pachatelem trestného činu
poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku sice může být jen konkrétní
subjekt (§ 114 odst. 1 tr. zákoníku), a to dlužník, který jedná ke škodě svých
věřitelů, ovšem pokud je takovým dlužníkem právnická osoba (např. obchodní
společnost), může být pachatelem – mimo jiné – fyzická osoba, která je
statutárním orgánem této právnické osoby a v souvislosti s tímto svým
postavením činila právní či jiné úkony za právnickou osobu, jimiž alespoň
částečně zmařila uspokojení pohledávek věřitelů právnické osoby (§ 114 odst. 2
tr. zákoníku) - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5
Tdo 440/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve
svazku č. 38, pod č. T 1014. Obviněnému bylo kladeno za vinu jednání, kterého
se dopustil dne 31. 3. 2010, kdy byl podle výpisu z obchodního rejstříku
jediným jednatelem společnosti P.C.B Brno, s.r.o., z toho je zřejmé, že se na
něj vztahovalo postavení dlužníka ve smyslu § 222 odst. 1 tr. zákoníku. V této
části tedy Nejvyšší soud shledal dovolání nedůvodným.
Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněného Č. K. po přezkoumání napadeného
usnesení a jemu předcházejícího řízení zjistil, že soudy obou stupňů pochybily
v hmotně právním posouzení skutku, když se v dané věci nevypořádaly s existencí
a povahou závazkového právního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem jako jednoho z
předpokladů trestní odpovědnosti za trestný čin poškození věřitele podle § 222
odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud v Brně, jak již bylo naznačeno, v podstatě
vůbec nesplnil v dané věci svou přezkumnou povinnost a jen odkázal na závěry
soudu prvního stupně. Za této situace nezbylo Nejvyššímu soudu než vyhovět
dovolání obviněného v části, v níž jeho námitka odpovídala důvodu dovolání
uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 9 To 270/2011, i
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 2 T 208/2010,
včetně obsahově navazujících rozhodnutí. Protože vada zjištěná v dovolacím
řízení měla svůj původ v řízení před soudem prvního stupně, bude na tomto
soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v
Brně se tak musí zabývat otázkou, zda mezi obviněným jako jednatelem obchodní
společnosti a manželi F. a E. F. vznikl závazkový právní vztah, jakou měl
povahu a zda z jeho titulu byl obviněný povinen plnit. Teprve potom soud
provede kompletní hodnocení všech dosud provedených, případně v novém řízení
doplněných důkazů a učiní jasný právní závěr o podané obžalobě. V době
rozhodování Nejvyššího soudu nebylo dosud ukončeno odvolací řízení ve věci
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 221 C 6/2009, ale jak bylo
zdůrazněno, otázku existence závazku, který se měl obviněný pokusit zmařit
předstíráním jeho splnění, je povinen soud vyřešit samostatně a nezávisle na
výsledku řízení před civilním soudem, avšak musí se s ním vypořádat. Jen pro
úplnost ještě Nejvyšší soud upozorňuje na možnost trestní odpovědnosti
obviněného i za pokus na nezpůsobilém předmětu útoku. Jestliže by důvodem
vzniku závazku v daném případě nemohl být nájemní vztah ani bezdůvodné
obohacení (které se však zřetelně nabízí), musel by se soud ještě vypořádat s
případným postihem za nezpůsobilý pokus, samozřejmě pod podmínkou, že dojde k
jistotě, že obviněný jednal ve skutkovém omylu a v rozporu se skutečností se
domníval, že závazek mezi společností, jejímž jménem jednal, a manžely F. v
rozhodné době vznikl a existuje.
Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán
právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto dovolacím rozhodnutí a
podle § 265s odst. 2 tr. ř. je také povinen respektovat zákaz reformationis in
peius.
O podaném dovolání mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání, neboť
byly splněny zákonné podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. prosince 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová