Za tyto trestné činy a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §
171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným trestním
příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. srpna 2005, č. j. 13 T 181/2005 –
30, který mu byl doručen dne 8. září 2005, byl obviněnému Ing. Z. Z. uložen
podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný
nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Pro výkon tohoto trestu byl
obviněný zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tři a
půl roku. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl také zrušen výrok o trestu z
trestního příkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. srpna 2005, č. j. 13 T
181/2005 – 30, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození,
 Č. p. , se sídlem S., P.,
 V. B., se sídlem B., V. ,
 J. e. , se sídlem B., L. ,
 Č. T. , se sídlem P. , O. ,
 G. Z. , se sídlem Z. , H. ,
 S. & C. , reklamní společnost, se sídlem B. , Š. ,
 Č. k. a. , se sídlem P. , J. ,
 M. & P. , se sídlem P. , H. ,
 A. R. , se sídlem P. , D. ,
se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále byl obviněný Ing. Z. Z. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby
pro skutek, spočívající v tom, že poté, co byl na společnost W. , pravomocným
usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 22. prosince 2000, č. j. 38
K 19/99 – 107, prohlášen konkurs a správce konkursní podstaty shora označené
nemovitosti zahrnul do majetku náležejícího do konkursní podstaty, s vědomím o
učiněných prohlášeních a skutečností uvedených shora,
dne 6. dubna 2001 podal u Krajského soudu v Brně žalobu na vyloučení
nemovitostí zapsaných na LV 514 pro k. ú. H. K. ze soupisu majetku konkursní
podstaty,
dne 21. února 2003 u Okresního soudu v Jihlavě podal žalobu na určení
neexistence zástavního práva váznoucího na nemovitostech zapsaných na L.V. 514
pro k. ú. H. K. ve prospěch Finančního úřadu v J. , V. z. p. – O. p. v
J. a O. s. s. z. v J. , v důsledku čehož nutí správce konkursní podstaty k
dalším úkonům a výdajům, když do současné doby musel psát písemná vyjádření k
žalobám, zúčastnit se řady soudních jednání, přičemž nepřiměřená délka
konkursního řízení vede ke znehodnocení majetku konkursní podstaty,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Jihlavě podal obviněný Ing. Z. Z.
odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 2. 9. 2008, sp.
zn. 4 To 256/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 4 To
256/2008, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 5. 2008,
sp. zn. 2 T 117/2003, podal obviněný Ing. Z. Z. prostřednictvím obhájce Mgr.
M. A. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení
s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť odvolací soud zamítl jeho
odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl
dán důvod dovolání záležející v tom, že rozsudek Okresního soudu v Jihlavě
spočíval na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V podrobnostech dovolatel s odkazem na znění skutkové
podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. uvedl, že soudy ohledně
přisvojení si cizí věci u obviněného prostřednictvím zapůjčení strojního
zařízení cizozemskému podnikateli vycházely pouze z toho, že Ing. Z. Z.
uzavřel za vypůjčitele smlouvy o výpůjčce, avšak takto zjištěný skutkový stav
neodpovídá vyjádření jednání pachatele ve skutkové podstatě, neboť s ohledem na
reálnou povahu takového závazku bylo zapotřebí k jeho naplnění i převzetí věci.
Soudy pominuly skutková zjištění o tom, zda vůbec došlo v souladu se smlouvou o
výpůjčce k odevzdání strojního zařízení a zda se na tom jako statutární orgán
společnosti W. , podílel Ing. Z. Z. , dále pak absentují i skutková zjištění
ohledně podílu obviněného jako statutárního orgánu společnosti A. , na vývozu
předmětného zařízení podle druhé smlouvy o výpůjčce do R. Jejich závěry jsou
proto nesprávné, resp. přinejmenším předčasné.
Další námitka dovolatele směřovala proti trestnosti dalšího jednání obviněného
Ing. Z. Z. popsaného pod bodem II. výroku o vině, a to z hlediska naplnění
znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1
písm. c) tr. zák. Dovolatel k tomu uvedl, že s ohledem na skutkovou podstatu
trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c) tr. zák. se
pod pojmem majetek, kterého se týkají dispozice dlužníka, rozumí souhrn všech
majetkových hodnot, z nichž lze dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele,
přičemž jde o majetek patřící pachateli, který je jeho vlastníkem. V
posuzovaném případě se oba soudy dostatečně nezabývaly významem a rozsahem
zástavních práv zřízených k nemovitostem, ačkoli tak měly učinit, aby zde byl
dostatečný skutkový základ pro právní závěr, zda a v jakém rozsahu byly
nemovitosti (resp. výtěžek jejich zpeněžení) použitelné k uspokojení pohledávek
26 věřitelů společnosti W. Jednání obviněného by totiž mělo trestněprávní
význam pouze v případě, kdyby ke dni změny vlastnictví k nemovitostem ze
společnosti W. na obviněného provedené na základě notářského prohlášení ze dne
15. 8. 2000 neexistovala žádná zástavní práva k nemovitostem zajišťující
pohledávky zástavních věřitelů a zakládající právo těchto věřitelů na
přednostní uspokojení jejich pohledávek za společností W. ze zpeněžení
nemovitosti jako zástavy. Soudy však učinily taková skutková zjištění, že
nemovitosti byly v době převodu vlastnictví zpět na obviněného zatíženy
přinejmenším zástavním právem zřízeným k zajištění peněžité pohledávky za
společností W. ve výši 25.000.000,- Kč zástavního věřitele, kterým byla
původně I. (podání žaloby na určení neexistence tohoto zástavního práva je v
popisu skutku uváděno jako jeden z projevů zdánlivého zmenšování majetku
společnosti W.), a přesto byl obviněný uznán vinným, že jeho jednání
bezprostředně směřovalo ke zmaření uspokojení pohledávek věřitelů společnosti
W. z majetku představovaného obvyklou cenou nemovitostí v rozhodné době. Tato
skutečnost má význam také z hlediska naplnění materiálního znaku předmětné
skutkové podstaty.
V závěru dovolání pak obviněný Ing. Z. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky rozhodl tak, že se podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušuje
napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 4 To
256/2008, a dále v rozsahu výroku, kterým byl Ing. Z. Z. uznán vinným ze
spáchání trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1, 3 písm. c)
tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, a trestného činu poškozování věřitele podle
ustanovení § 256 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zák. ukončeného ve stadiu pokusu
podle § 8 odst. 1 tr. zák., a ve výroku o trestu i rozsudek Okresního soudu v
Jihlavě z 21. 5. 2008, č. j. 2 T 117/2003-1402, a v tomto rozsahu se podle
ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jihlavě přikazuje, aby věc
znovu projednal a rozhodl. S ohledem na obsah a význam uplatněných dovolacích
námitek dovolatel současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu České
republiky ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o
dovolání přerušil výkon rozhodnutí, proti kterému se podává toto dovolání.
Nejvyšší státní zástupkyně, jíž bylo dovolání obviněného Ing. Z. Z. doručeno
ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není
dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na
základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti
dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b
tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují
jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné
namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu
tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto,
že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat zejména z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud
přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný
za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav. Jen pro úplnost Nejvyšší soud
dodává, že rozhodně nelze konstatovat, že by nalézací soud činil zjištění,
která by neměla oporu v provedeném dokazování, anebo že by některá skutková
zjištění vůbec neučinil. Naopak je to odvolatel, který ve svém mimořádném
opravném prostředku opomíjí řadu skutkových zjištění, která jsou dokonce
vyjádřena již ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, na
který pak navazuje jeho odůvodnění.
Navíc nalézací soud při zjišťování skutkového stavu postupoval správně, když
jeho závěry mají oporu v provedeném dokazování, přičemž jeho postup náležitě
přezkoumal již soud odvolací, který tyto jeho výše uvedené závěry svým
zamítavým usnesením potvrdil. V tomto směru byla skutková zjištění soudů obou
předchozích instancí správná a zároveň i úplná a Nejvyšší soud se s jejich
hodnocením zcela ztotožňuje. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat,
že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V
návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž
samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to
jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném
hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho,
že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném
prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad
rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí)
instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém
případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska
uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe
způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.,
popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může
skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až §
150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu
ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS
651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího
soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento
postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah
Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu
jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními
závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod
sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr
však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na
provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném
spisovém materiálu, nelze učinit.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. však obviněný Ing. Z. Z. vznesl ve vztahu k právní kvalifikaci jeho
jednání ve výše uvedeném směru i několik právně relevantních námitek. První
výhrada spočívala v tom, že nalézací i následně odvolací soud nesprávně právně
posoudil jeho jednání, protože v dané věci nedošlo k přisvojení si cizí věci.
Obviněný jako statutární orgán společností W. , a zároveň i A. , uzavřel pouze
smlouvy o výpůjčkách, soudy však pominuly, že výpůjčka je reálný a nikoli
konsensuální závazek a k jeho naplnění dojde až teprve předáním věci. Soudy se
konkrétně nezabývaly tím, zda vůbec došlo k odevzdání zařízení společnosti A.
a posléze k vývozu předmětného zařízení do R. , a zda se vůbec na tom podílel
obviněný jako statutární zástupce obou zmiňovaných společností.
Pokud jde o tyto námitky právní povahy je třeba především uvést, že trestný čin
zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc
nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím
majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odstavce 3 písm. c) téhož ustanovení pak
bude postižen ten, kdo způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť
závažný následek.
Soud prvního stupně k naplnění zákonného znaku přisvojení si cizí věci uvedl na
straně 6 a 7 odůvodnění svého rozsudku, že kromě jiného rozhodoval o věci již
podruhé a v souladu s předchozím zrušujícím usnesením Krajského soudu v Brně,
ve kterém vyslovil odvolací soud právní názor, že je trestné až jednání
obviněného spočívající v zapůjčení strojů do R. firmě O. , neboť obviněný v
rozporu se smlouvou o pronájmu stroje poslal předmětné strojní zařízení do
značně vzdáleného místa, které bylo jak mimo dosah jeho, tak i mimo dosah
vlastníka strojů. Dále nalézací soud poukázal na to, že nelze podle předmětné
leasingové smlouvy uzavřít, že by mohl obviněný jménem společnosti W.,
nakládat s věcmi tak, jako by tato společnost byla jejich vlastníkem, protože
příslušné ustanovení článku 4.2 leasingové smlouvy, na které poukázal v tomto
směru obviněný ve své obhajobě, je dále ve smlouvě konkretizováno v dalších
ustanoveních, z nichž rozhodně nevyplývá, že by s věcmi mohl nájemce nakládat
tak, aby to odporovalo samotnému účelu smlouvy. Jedná se totiž o smlouvu o
koupi najaté věci ve smyslu ustanovení obchodního zákoníku, což vyplývá z
článku 8 bod 3 smlouvy, kde je sjednáno, že až po řádném ukončení leasingu
prodá pronajímatel nájemci předmět leasingu za zůstatkovou cenu 1.000,- Kč, a
to ve stavu, v jakém bude předmět smlouvy v době skončení pronájmu, což je
základní ustanovení pro úpravu leasingové smlouvy podle obchodního zákoníku. Z
toho pak jednoznačně vyplývá, že obviněný nebyl v průběhu trvání leasingové
smlouvy a před jejím ukončením prodejem za zůstatkovou hodnotu oprávněn část
výrobní linky zapůjčit ani společnosti A. , ale ani společnosti O. do M. ,
které pak je rozhodující z hlediska trestních následků, konkrétně posouzení
jeho jednání jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr.
zák. účinného od 1. 1. 2002.
Odvolací soud se, pokud jde o tyto závěry, naprosto ztotožnil se soudem prvního
stupně, přičemž pouze obecně k tomu s ohledem na své předchozí zrušující
usnesení ze dne 29. května 2007, sp. zn. 4 To 168/2007, shrnul, že po
předchozím zrušení původního odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu ze dne 13.
2. 2007, č. j. 2 T 117/2003-1277, odvolacím soudem doplnil soud prvního stupně
dokazování v naznačeném směru a plně respektoval právní názor odvolacího soudu.
Úmyslem obviněného bylo zařízení na kompletaci autobaterií, které společnost
W. , užívala na základě leasingové smlouvy, odejmout z dispozice vlastníka
tohoto zařízení, jímž byla společnost A. , P. Odvolací soud konstatoval, že
nelze nade všechny pochybnosti obviněnému prokázat, že s tímto úmyslem uzavíral
již první smlouvu o výpůjčce zařízení společnosti A. , rozhodně však lze již
jeho úmysl jednoznačně dovodit z uzavření další smlouvy o výpůjčce předmětného
zařízení společnosti O. do M. a z vývozu tohoto zařízení v roce 2000.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla
svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla tato věc dána
do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel
svěření, např. znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu
určení, a přitom sobě nebo jinému zpravidla obstará z věci trvalý prospěch.
Přisvojením věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem
nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti takové dispozice s věcí,
která zároveň znamená vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele
z držení, užívání a nakládání s věcí. Pokud jde o právní povahu leasingové
smlouvy podle předpisů obchodního, popř. občanského práva, pak z pohledu
smluvního typu leasingová smlouva může spočívat v kombinaci smlouvy o nájmu
věci se smlouvou o budoucí smlouvě – smlouvě kupní. Pojem leasingová smlouva
však obchodní zákoník, občanský zákoník ani trestní zákon neznají. Proto i když
patrně převládá určitá představa o charakteru takové smlouvy, pro spolehlivé
závěry o vině pachatele je nutné argumentovat jejím konkrétním textem a
právními závěry z něj vyplývajícími. Podstatou leasingu je však zásadně
skutečnost, že nájemce získává takovou smlouvou do své dispozice předmět
leasingu, tj. zpravidla určitou movitou věc, kterou může užívat, brát z ní
užitky a do jisté míry s ní disponovat, a však tato dispozice je podstatně
omezena tím, že po dobu trvání nájemního vztahu není jejím vlastníkem. Tím se
může nájemce stát až po splnění konkrétních smluvních podmínek, pokud
leasingová smlouva s převodem vlastnického práva na nájemce počítá, resp. pokud
je v návaznosti na ukončení nájmu uzavřena kupní smlouva, nájemce využije tzv.
práva opce nebo po skončení nájmu dojde k automatickému přechodu vlastnictví.
Trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. se může dopustit pachatel i v
případě, jestliže byla věc na podkladě leasingové smlouvy předána do nájmu
právnické osobě, neboť ani tato skutečnost nevylučuje trestní odpovědnost
fyzické osoby, která si přisvojí najatou věc v rozporu s leasingovou smlouvou
(srov. přiměřeně i nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS
38/98, uveřejněn pod č. 153 ve sv. 12 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu ČR).
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné dodat, že jak správně v nyní
probíhajícím trestním řízení uvedly oba soudy, leasingová smlouva, založená na
č. l. 150 až 155 spojeného spisu (původně sp. zn. 2 T 166/2002), primárně
nezakazovala obviněnému jako statutárnímu zástupci společnosti nájemce předmět
pronájmu dále pronajmout či zapůjčit, tudíž nelze říci, že již pouhou samotnou
smlouvou o výpůjčce týkající se předmětného strojního zařízení ve prospěch
společnosti A. , už obviněný nutně musel naplnit znaky trestného činu
zpronevěry, neboť uzavřená leasingová smlouva sama o sobě nezakazovala předmět
leasingu dále zapůjčit. Naproti tomu však výslovně v článku 7 bod 7.2. stanovila, že bez souhlasu lessora společnosti A. , nebyl nájemce oprávněn
měnit umístění předmětu leasingu (viz č. l. 151 p. v. tohoto spisu). Proto
další jednání, spočívající v tom, že jako statutární zástupce právě společnosti
A. , uzavřel další smlouvu o výpůjčce a předmětné strojní zařízení podle
listinných důkazů zapůjčil společnosti O. se sídlem v M. , kam bylo posléze,
byť s určitou časovou prodlevou, odvezeno, již tuto smlouvu jednoznačně
porušovalo. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na ustanovení leasingové
smlouvy v článku 3 bod 3.4, na č. l. 150 p. v. tohoto spisu, kde je mimo jiné
uvedeno, že předmět leasingu bude umístěn (trvalé stanoviště) ve společnosti W. (správně W. ), R. , J. , přičemž změna umístění je možná jen po předchozím
oznámení lessorovi a jeho souhlasu. Právě na skutečnost, že strojní zařízení se
nachází na smluveném místě, jsou navázána další oprávnění lessora jako
vlastníka předmětného zařízení, kdy z předmětné leasingové smlouvy vyplývá jeho
vůle mít pro případ kontroly či sankcí v případě neplnění smlouvy ze strany
nájemce k pronajaté věci přístup (srov. např. článku 13 bod 13.1. této
smlouvy). Jak již bylo v obecných intencích uvedeno výše, tím, že obviněný jako
statutární orgán společnosti W. , J. , půjčil na základě smlouvy o výpůjčce
toto strojní zařízení za úplatu 1.190.306,50 Kč společnosti A. , J. , jejímž
statutárním zástupcem (správně orgánem) rovněž byl, a na základě další smlouvy
o výpůjčce ze dne 20. srpna 1999 jako statutární zástupce (správně orgán)
společnosti A. , J. , půjčil předmětné strojní zařízení firmě O. se sídlem v
M. , kam bylo odvezeno, nejenže znemožnil jeho vlastníkovi jakkoli fakticky s
věcí nakládat, například v případě uplatnění sjednaných sankcí vůči nájemci v
případě neplnění povinností vyplývajících z leasingové smlouvy, neboť předmětné
zařízení se nachází na území jiného státu, ale zároveň si přisvojil tuto věc,
která mu byla na základě uvedené leasingové smlouvy svěřena, neboť s ní
nakládal jako s vlastní a zároveň tím vyloučil jejího vlastníka z nakládání s
touto věcí a v podstatě mu znemožnil vykonávat jeho vlastnická práva, a to za
situace, kdy leasingová smlouva nebyla ze strany nájemce – lessee plněna. Přitom není podstatné, že k vývozu zařízení podle uvedené smlouvy došlo již za
součinnosti jiných osob, neboť je nepochybně zjištěno, že šlo již jen o
realizaci uvedené další smlouvy o výpůjčce ze dne 20.
srpna 1999 ve prospěch
společnosti O. se sídlem v M. , kam bylo zařízení skutečně také v návaznosti
na uvedenou smlouvu ze dne 20. srpna 1999 (srov. její článek 3 bod 1.), kterou
uzavřel za společnost A. , jako její jednatel obviněný Ing. Z. Z. (srov. č. l. 22 až 26 spojeného spisu – původně sp. zn. 2 T 166/2002). S přihlédnutím k
tomu jsou námitky uvedené v dovolání obviněného zcela nedůvodné a jeho jednání
nepochybně naplňuje znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3
písm. c) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, jak bylo správně oběma soudy právně
kvalifikováno.
Další námitka dovolatele týkající se bodu II. výroku o vině v rozsudku
Okresního soudu v Jihlavě, kvalifikovaného jako trestný čin poškozování
věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle
§ 8 odst. 1 tr. zák., spočívala v tom, že oba soudy se nezabývaly povahou a
rozsahem zástavních práv, zřízených na nemovitosti již dříve, v době před
pokusem o převod vlastnictví k uvedeným nemovitostem zpět na osobu obviněného.
Dovolatel se domnívá, že tato skutečnost je rozhodná právě pro právní závěr,
zda a v jakém rozsahu byly nemovitosti či výtěžek z jejich zpeněžení použitelné
k uspokojení pohledávek 26 věřitelů společnosti W. Jednání obviněného by proto
mohlo mít trestněprávně relevantní význam pouze za situace, kdy by na předmětné
nemovitosti nevázla před změnou zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí na
základě notářsky ověřeného prohlášení obviněného žádná zástavní práva. Taková
situace však nenastala a proto dovolatel dovozuje, že jednak jeho jednání
nemohlo zmařit uspokojení soudem uvedených věřitelů a jednak nemohla též být
naplněna ani materiální stránka trestného činu poškozování věřitele podle § 256
tr. zák.
Trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c) tr. zák. spáchá
ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že svůj majetek
zdánlivě zmenšuje. Ve stadiu pokusu je trestný čin spáchán tehdy, jestliže
pachatelovo jednání bylo pro společnost nebezpečné a bezprostředně směřovalo k
dokonání trestného činu a pachatel se jej dopustil v úmyslu trestný čin
spáchat, avšak k dokonání takového trestného činu nedošlo.
Jednáním pod písm. c) ustanovení § 256 odst. 1 tr. zák. se rozumí fingování
pasiv, která mají fiktivně snížit hodnotu dlužníkova majetku oproti skutečnému
stavu. Zdánlivě zmenšuje svůj majetek ve smyslu § 256 odst. 1 písm. c) tr. zák.
pachatel tehdy, jestliže předstírá v rozporu se skutečností, že došlo k úbytku
jeho majetkových hodnot, a to případně i za součinnosti s dalšími osobami, s
nimiž pachatel uzavře v tomto konkrétním případě zástavní smlouvy k zajištění
jejich pohledávek vůči osobě pachatele. Toto ustanovení tak dopadá na ty
případy záměrného snižování hodnoty majetku dlužníka, jimiž dochází nebo má
dojít k úbytku právě takových majetkových hodnot, které jsou použitelné k
uspokojení věřitelů. Jde o postižení úmyslného způsobení insolventnosti
podnikatelského subjektu, ztráty jeho likvidity, tedy schopnosti
transformováním jiných majetkových hodnot získat peníze či další majetkové
hodnoty potřebné k úhradě závazků.
K právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu poškozování
věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle
§ 8 odst. 1 tr. zák., se vyjádřil již nalézací soud, který v odůvodnění svého
ve věci již druhého rozsudku na straně 8, 9 a 10 uvedl, že z důkazů vyplynulo,
že obviněný ve skutečnosti chtěl vložit předmětné nemovitosti do veřejné
obchodní společnosti, když v následujících právních vztazích, které vznikaly
mezi společností W. , a dalšími subjekty vždy uváděl, že tento majetek je
vlastnictvím této veřejné obchodní společnosti. Jde o úvěrové smlouvy, kdy vždy
W., zastoupená obviněným vystupovala jako vlastník těchto nemovitostí. Tato
společnost potřebovala vlastnit nemovitosti, protože chtěla získat úvěry, které
by bez takového majetku nezískala. Obviněný posléze v době, kdy již byl v
katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí na základě
notářsky ověřeného prohlášení o nevážnosti jeho vůle vložit výše specifikované
nemovitosti do obchodní společnosti W. , uzavřel zástavní smlouvy ve prospěch
JUDr. M. Z. , Ing. M. F. a Ing. P. V. Těmito zástavními smlouvami mimo
jiné umožnil zajistit pohledávky věřitelů, za které byl alespoň zčásti sám jako
fyzická osoba odpovědný. Ve vztahu k pohledávce JUDr. M. Z. za společností A.
, obviněný sám uzavřel závazek o tom, že pokud tyto závazky společnost neuhradí
sama, uhradí je on jako fyzická osoba. Stejně tak tomu bylo i u Ing. P. V. Z
těchto úkonů obviněného je tedy zřejmé, že mu šlo především o to, aby byly
chráněny jeho osobní zájmy a nikoliv o to, aby v rámci konkursního řízení byly
vypořádány pohledávky podle ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Jeho
zájem na tom je možný i z titulu zákonného ručení podle § 86 obchodního
zákoníku, podle nějž veřejná obchodní společnost odpovídá za své závazky celým
svým majetkem a společníci ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem
společně a nerozdílně. Jak vyplynulo také z výpovědi svědka Ing. A. U. ,
správce konkursní podstaty, tak právě existence zástavních práv je důvodem,
proč byly nemovitosti, byť jsou zapsány na listu vlastnictví pro obviněného
jako fyzickou osobu, zahrnuty do konkursní podstaty. Zástavní smlouvy ve
prospěch orgánů státní správy velmi úzce souvisí se zápisem předmětných
nemovitostí do konkursní podstaty.
Odvolací soud se zcela ztotožnil s právními i skutkovými závěry soudu
nalézacího i v otázce právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu
poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. a stejně jako v předchozím případě
jen na straně 5 odůvodnění svého usnesení stručně uvedl, že smyslem jednání
obviněného bylo tzv. vyvést nemovitosti z majetku společnosti W. , na kterou
byl dne 12. 5. 1999 podán návrh na prohlášení konkursu, aby nedošlo ani k
částečnému uspokojení jejích věřitelů. V tomto smyslu poukázal soud druhého
stupně zejména na výpověď svědka Ing. A. U. založenou na č. l. 1205 ve spise,
kdy tento jako správce konkursní podstaty vypověděl, že s obviněným ohledně
předmětného majetku jednal, ale obviněný Ing. Z. Z. mu řekl, že jeho právník
mu poradil, jak majetek pro jeho osobu zachránit a proto jednal tak, jak je
popsáno ve výroku rozsudku.
Nejvyšší soud s odkazem na již shora shrnuté závěry soudů obou stupňů
zdůrazňuje, že trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. písm. c) tr.
zák. nebyl dokonán a jednalo se pouze o pokus ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák. V
daném případě totiž vlastnictví k předmětným nemovitostem bylo převedeno v
souladu se zákonem v rámci předchozí dispozice z obviněného na obchodní
společnost W. , a jeho pokus o pozdější „anulaci“ tohoto svého úkonu z důvodu
údajné nevážnosti vůle převést tyto nemovitosti na společnost, byl soudem v
občanskoprávním i trestním řízení shledán z hlediska práva bez jakýchkoli
účinků, neboť obviněný se v minulosti zcela jasně vyjadřoval při jednáních s
třetími osobami i v písemných dokladech tak, že nemovitosti jsou bez jakýchkoli
pochyb ve vlastnictví obchodní společnosti W. Pokud obviněný namítá, že se
soudy nezabývaly významem a rozsahem zástavních práv zřízených k nemovitostem,
pak Nejvyšší soud nemůže s takovou výtkou souhlasit, neboť s ohledem na výše
uvedené je zjevné, že oba soudy tuto otázku řešily a správně uvedly, jaká byla
výše původního úvěru zajištěného zástavním právem na předmětných nemovitostech
ve prospěch tehdy I. , i nově zajišťovaných pohledávek, kdo byli věřitelé a že
tyto pohledávky velmi úzce souvisely se zavázáním se obviněného těmto
věřitelům, že v případě, že nedosáhnou uspokojení svých pohledávek vůči
společnosti W. , splatí jim dlužnou částku sám obviněný jako fyzická osoba a
za tímto účelem, tedy převážně jen ve svůj prospěch (ve prospěch svých
věřitelů) se obviněný pokusil zřídit na předmětných nemovitostech další
zástavní práva. Správně pak dokonce nalézací soud ve skutkové větě pod bodem
II. výroku o vině svého rozsudku ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 2 T 117/2003,
výslovně uvedl jako součást zde popsaného jednání obviněného Ing. Z. Z., že
dne 9. listopadu 2000 u Okresního soudu v Jihlavě podal žalobu na určení
neexistence zástavního práva váznoucího na předmětných nemovitostech ve
prospěch tehdy I. , v důsledku úvěru poskytnutého společnosti W. ., ve výši
25.000.000,- Kč s odůvodněním, že tato společnost nikdy nebyla vlastníkem
nemovitostí zapsaných na L. V. 514 pro k. ú. H. K. Navíc pak bez pochyby
toto jednání souviselo s povahou ručení veřejné obchodní společnosti za své
závazky, jak je upravuje obchodní zákoník.
Jak také soudy správně podotkly, všechny tyto jeho aktivity měly za účel výše
specifikované nemovitosti vyvést z majetku společnosti a v konečném důsledku i
odstranit na nich váznoucí zástavní právo ve prospěch I., v důsledku úvěru
poskytnutého společnosti W. , ve výši 25.000.000,- Kč. Není tedy důvodná
dovolací námitka obviněného, že oba soudy se nezabývaly povahou a rozsahem
zástavních práv, zřízených na nemovitosti již dříve, v době před pokusem o
převod vlastnictví k uvedeným nemovitostem zpět na osobu obviněného. Přitom
považuje Nejvyšší soud za nutné v tomto směru zdůraznit, že podání uvedené
žaloby se snahou odstranit uvedené zástavní právo ve prospěch I. , bylo jak
vyplývá z uvedeného výroku o vině rozsudku nalézacího soudu součástí jeho
jednání popsaného pod bodem II. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu v
konečném důsledku správně právně kvalifikovaného jako pokus trestného činu
poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 k § 256 odst. písm. c), odst. 4 tr. zák.
Nejvyšší soud proto s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k
závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2008, sp. zn.
4 To 256/2008, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě
ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 2 T 117/2003, nevykazují takové vady, pro které by
je bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil
všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění pod body I. a II.
výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, které pak v souladu se zákonem
právně kvalifikoval, a s jeho skutkovými i právními závěry se pak ztotožnil i
soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném
přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu po skutkové i právní stránce a v
rozsahu vymezeném odvoláním obžalovaného toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítl, přičemž se bez pochybností a logicky, byť poměrně stručně,
vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného
uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami
uplatněnými v průběhu řízení před soudem prvního stupně i v řízení o odvolání,
jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádaly oba soudy,
je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí
vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde
v případě obviněného Ing. Z. Z. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí
přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. ledna 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.