5 Tdo 159/2012-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 4.
2012 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. Ch., proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 13
To 231/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 3 T 40/2011, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j í rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 13 To
231/2011, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne
20. 4. 2011, sp. zn. 3 T 40/2011.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v
Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. J. Ch. byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 4.
2011, sp. zn. 3 T 40/2011, uznán vinným přečiny ublížení na zdraví podle § 146
odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se
dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 a § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému
peněžitému trestu ve výměře 25 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 1
000,- Kč, tedy v celkové výměře 25 000,- Kč. Pro případ, že by uložený
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven podle
§ 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců.
Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k
náhradě škody.
Z podnětu odvolání obviněného Ing. J. Ch. rozhodl Krajský soud v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 13 To
231/2011, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu zrušil napadený
rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu
odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jen přečinem
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil
skutkem popsaným ve výroku v rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud odsoudil obviněného za tento přečin podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 tr. zákoníku k
peněžitému trestu ve výměře 15 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 1
000,- Kč, tedy v celkové výměře 15 000,- Kč. Pro případ, že by uložený
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven podle
§ 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců.
Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Zdravotní pojišťovna Ministerstva
vnitra České republiky odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení
ve věcech občanskoprávních.
Obviněný Ing. J. Ch. podal dne 14. 12. 2011 prostřednictvím svého obhájce proti
citovanému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného jeho
jednání s ohledem na intenzitu a průběh činu, pohnutku, okolnosti případu,
následek činu a osobu pachatele a dále s odkazem na zásadu pomocné úlohy
trestní represe zakotvené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku nenaplňuje
znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, ale skutek měl být
posouzen jen jako přestupek. V další části svého dovolání obviněný nesouhlasí
se skutkovými závěry odvolacího soudu, přičemž výslovně uvádí jednotlivé
formulace obsažené v tzv. skutkové větě ve výroku o vině (slovní a fyzické
napadení poškozené, razantní udeření poškozené do obličeje, v důsledku něhož
upadla na zem, její zranění v podobě dispenze krční páteře a oděrků na nose a
pravém obočí, poškození brýlí napadené osoby). Přitom podle přesvědčení
obviněného tato skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. V
souvislosti s tím pak obviněný zdůraznil svou dosavadní trestní bezúhonnost a
pracovní výsledky dosažené v oboru.
Závěrem podaného dovolání obviněný Ing. J. Ch. navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 13 To 231/2011, a aby sám postupoval
podle § 265m odst. 1 tr. řádu a rozhodl podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k podanému dovolání obviněného Ing. J. Ch.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru argumentace obviněného není způsobilá naplnit uplatněný
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani jiný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Z hlediska formálního pojetí trestného
činu obviněný podle státního zástupce naplnil posuzovaným skutkem jak po
objektivní stránce, tak po subjektivní stránce skutkovou podstatu přečinu
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem svého vyjádření proto
státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. J. Ch. podal
dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§
265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání
obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje
stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. J. Ch. opírá jeho existenci o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Protože dovolací námitky obviněného částečně odpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních § 265i odst.
3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jakož i řízení, které
mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
obviněného je zčásti důvodné.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil
obviněný Ing. J. Ch. ve svém dovolání, je naplněn tehdy, jestliže skutek, pro
který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než
jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že
rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je
stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná.
Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit
za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného
ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný Ing. J. Ch. však v části své argumentace obsažené v dovolání
nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily
soudy nižších stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto
skutkovým zjištěním. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného
dokazování a shledává existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů.
Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje
v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní
kvalifikaci skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale
jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu
soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b
odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající
nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších
stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není
zahrnut. Přitom formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, který uplatnil obviněný Ing. J. Ch., předpokládá nesprávnou aplikaci
hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně
právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování
skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního
práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a
násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Proto při posuzování otázky, zda je
oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění citovaného dovolacího důvodu, je
Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily ve věci
soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného to pak znamená, že
pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný
dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v
napadeném rozsudku odvolacího soudu, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění.
Dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto
rozhodných skutkových okolností, resp. správnosti postupu dokazování a
hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec
uplatněného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného Ing. J. Ch., které již
odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jsou i
opodstatněné. Jde především o tvrzení obviněného, podle něhož se soudy nižších
stupňů nevypořádaly dostatečně s naplněním znaků výtržnictví a s uplatněním
zásady subsidiarity trestní represe.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že přečin výtržnictví podle § 358
odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se na veřejnosti nebo na místě veřejnosti
přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne
jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem
ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo
obřadu lidí. Odvolací soud shledal v rozsudku napadeném dovoláním obviněného
Ing. J. Ch. naplněny ty ze zmíněných zákonných znaků, které spočívají ve
výtržnosti spáchané napadením jiného, protože – jak vyplývá z popisu skutku –
obviněný veřejně a na místě veřejnosti přístupném po slovním napadení poškozené
M. R. tuto razantně udeřil napřaženou rukou do obličeje a poškozená v důsledku
toho utrpěla drobná poranění a poškození brýlí.
Nejvyšší soud zde především zdůrazňuje, že k tomu, aby bylo možné
považovat napadení jiného za výtržnost ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku,
musí jít o jednání dosahující určité vyšší intenzity a závažnosti srovnatelné s
ostatními alternativně stanovenými znaky objektivní stránky trestného činu
výtržnictví, u nichž se rovněž vyžaduje vyšší intenzita nebo závažnost, jako je
tomu v případě „hrubé neslušnosti“ nebo „hrubého způsobu rušení přípravy nebo
průběhu ...“. Ostatně proto i dosavadní a nadále použitelná judikatura dospěla
k závěru, že každé fyzické napadení jiného, i když se jej útočník dopustil
veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou
podstatu trestného činu výtržnictví (viz rozhodnutí pod č. 40/1977 Sb. rozh.
tr.). Výtržností jako znakem trestného činu je totiž jen jednání, které
závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně
neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde
zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží,
vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost
většího počtu osob současně přítomných (viz rozhodnutí pod č. 44/1990 Sb. rozh.
tr.).
Pro trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku je tedy typický
zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Při
posuzování otázky, zda byly naplněny formální znaky skutkové podstaty uvedeného
trestného činu, je proto třeba hodnotit, za jakých okolností byl čin spáchán,
jestli šlo o pohnutku, kterou pachatel projevil aroganci vůči ostatním osobám,
anebo zda byl např. vyprovokován a vybočil jen z rámce normální reakce. V této
souvislosti je nutno zvážit i další okolnosti případu, zejména věk pachatele,
intenzitu útoku a způsob provedení činu. Důležité je i zhodnocení osoby
pachatele a následku jeho jednání, včetně odezvy u veřejnosti (viz přiměřeně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001,
publikovaný pod č. T 352. ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v rozsudku
napadeném dovoláním obviněného Ing. J. Ch. ovšem dostatečně a s přihlédnutím ke
všem zmíněným východiskům nevysvětlil, proč považoval jednání obviněného za
výtržnost ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž své úvahy soustředil
zejména na to, aby se vypořádal se závěrem, že ze strany obviněného nešlo o
trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, který v
posuzovaném skutku shledal Okresní soud v Pardubicích. Rozhodnutí odvolacího
soudu působí dojmem, jako by jednání obviněného považoval za trestný čin
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku jen z důvodu, že obviněný fyzicky
napadl poškozenou M. R. a že k tomu došlo veřejně a na místě veřejnosti
přístupném. To však nestačí k naplnění zákonných znaků uvedeného trestného
činu, jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše. Jestliže přečin výtržnictví podle §
358 odst. 1 tr. zákoníku spočívá mimo jiné v tom, že pachatel „se dopustí …
výtržnosti … tím, že napadne jiného“, je třeba dovodit, proč napadení jiného
mělo povahu výtržnosti. Kdyby tento požadavek neplatil, zákonodárce by
formuloval znaky přečinu výtržnictví jen tak, že pachatel „… napadne jiného“. K
tomu, aby byl spáchán trestný čin výtržnictví v uvedené podobě, tedy musí mít
napadení jiného skutečně povahu výtržnosti, tj. jednání narušujícího závažným
způsobem veřejný klid a pořádek. Navíc, jak vyplývá z druhového (resp.
skupinového) objektu trestných činů jinak narušujících veřejný pořádek (díl 6
hlavy X zvláštní části trestního zákoníku), předmětem ochrany zde primárně
nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, např. jejich zdraví, majetek,
čest apod., nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence
větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu apod. Z této povahy chráněného
zájmu vyplývá, že má-li se nějaké jednání pokládat za výtržnost, musí se
určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která
přesahuje individuální zájmy jednotlivců (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, publikovaný pod č. T 448. ve
svazku 19 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C.
H. Beck, Praha 2003).
Přitom všechny shora uvedené podmínky, za jejichž splnění lze považovat
napadení jiného za výtržnost ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jsou zároveň
těmi znaky, které jednak charakterizují trestný čin výtržnictví podle
citovaného ustanovení a jednak ho odlišují od některých přestupků obdobné
povahy, zejména od přestupků proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm.
c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a proti
občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) a c) téhož zákona. V tom je
rovněž vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, jež zavazuje nejen zákonodárce při vymezování znaků trestných činů a
hranic trestní represe, ale též orgány činné v trestním řízení při dodržování
těchto limitů.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích tedy skutečně
nerespektoval zákonem stanovené předpoklady k naplnění pojmu „výtržnost“, a tím
ani zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jak mu
správně vytkl obviněný Ing. J. Ch. ve svém dovolání, protože odvolací soud v
rozporu s výše vymezenými východisky bez dalšího shledal výtržnost ve smyslu §
358 odst. 1 tr. zákoníku jen v samotném jednání obviněného, jímž slovně a
částečně i fyzicky napadl poškozenou M. R.
Proto Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. řádu
zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
16. 8. 2011, sp. zn. 13 To 231/2011, a jemu předcházející rozsudek Okresního
soudu v Pardubicích ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 3 T 40/2011. Podle § 265k odst.
2 tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená
rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v
Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích tak v uvedeném rozsahu na
podkladě odvolání obviněného Ing. J. Ch. opětovně projedná jeho trestní věc a
odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom bude odvolací
soud především respektovat závěr, že nezjistí-li žádné další skutečnosti, než z
jakých dosud vycházel, nenaplňuje posuzovaný skutek spáchaný obviněným zákonný
znak „výtržnosti“ ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku, ale může jít jen o
některý z přestupků proti veřejnému pořádku nebo proti občanskému soužití podle
§ 47 odst. 1 písm. c) a § 49 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. V takovém případě přichází v úvahu
postup odvolacího soudu podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení
vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí
(§ 265s odst. 1 tr. řádu) a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius
(§ 265s odst. 2 tr. řádu).
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu rozhodl
Nejvyšší soud o dovolání obviněného Ing. J. Ch. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek
s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 4. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y