USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2024 o dovolání, které podal obviněný Radoslav Kamenský, občan Slovenské republiky, trvale bytem Nábrežná č. 96/14, Nová Baňa, Slovenská republika, v České republice bytem Ludkovice č. 22, okr. Zlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 67 To 90/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 79/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 2 T 79/2019, byl obviněný Radoslav Kamenský uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 a 3 tr. zákoníku. Za tento přečin byl obviněnému podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů v obchodních korporacích na dobu 30 měsíců. Týmž rozsudkem byli odsouzeni další dva spoluobvinění.
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění a státní zástupce odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 67 To 90/2023, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
3. Podstata trestného činu, kterého se obviněný dopustil, spočívala ve stručnosti v tom, že jako jediný jednatel obchodní společnosti DULMIREX GROUP, s. r. o., IČ 24838551, se sídlem Náměstí přátelství č. 1518, Praha 10 (dále jen „obchodní společnost DULMIREX GROUP“), zajistil, aby se spoluobvinění J. K. a J. N. stali formálně jedinými členy statutárních orgánů obchodních společností konkrétně specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv ti si byli od prvopočátku vědomi toho, že nebudou tyto společnosti nikdy aktivně a reálně ovládat. Následně obviněný nechal v měsících červenci a srpnu roku 2016 do účetnictví obchodní společnosti DULMIREX GROUP fiktivně zaúčtovat faktury na různé částky za nákup vozidel od zmíněných společností, přičemž v přiznání k dani z přidané hodnoty za uvedená zdaňovací období uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z těchto fiktivních plnění a v některých případech zaúčtoval fiktivní vydané faktury pro slovenského odběratele – obchodní společnost HORENT, s. r. o., které měly dokládat dodání shodného zboží osvobozeného od daně z přidané hodnoty do jiného členského státu Evropské unie. Za zdaňovací období za měsíc červenec 2016 vykázala obchodní společnost DULMIREX GROUP povinnost k uhrazení částky ve výši 303 413 Kč a zároveň nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 599 171 Kč, za měsíc srpen 2016 pak povinnost uhrazení částky ve výši 516 168 Kč a zároveň nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 501 849 Kč. Když byl obviněný Radoslav Kamenský vyzván dne 14. 10. 2016 správcem daně k předložení účetnictví obchodní společnosti DULMIREX GROUP za období od 1. 1. 2016, přislíbil jeho doložení, ale neučinil tak, a následně, v době probíhající kontroly správcem daně, zrušil bankovní účet za obchodní společnost DULMIREX GROUP a prodal svůj podíl v této společnosti. Další podrobnosti uvádí rozsudek soudu prvního stupně.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný Radoslav Kamenský podal proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. Ve svém dovolání poukázal nejprve na to, že od počátku popíral, a i nadále popírá, spáchání jakéhokoliv trestného činu, je nadále přesvědčen, že obžaloba je zcela nedůvodná a skutek, který je v ní vylíčen, se vůbec nestal. Proto obviněný považuje obě rozhodnutí soudů nižších stupňů za nesprávná, neboť podle něj trpí zcela zásadními vadami.
6. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle názoru obviněného v dosavadním řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obchodní společnost DULMIREX GROUP pod vedením obviněného vykazovala standardní podnikatelskou činnost, přičemž v letech 2011 až 2016, kdy v ní působil, nikdy nebyla ve ztrátě, což odporuje tvrzení obžaloby o tom, že jím realizované obchody nedávaly z obchodního hlediska žádný smysl. Jak dále zdůraznil, zmíněná společnost pod jeho vedením řádně plnila všechny zákonné povinnosti týkající se placení daní a odvodů na sociální a zdravotní pojištění, a to až do okamžiku, kdy prodal svůj obchodní podíl v ní.
7. Naproti tomu podle obviněného nebyla obžalobou tvrzená fiktivnost faktur a příslušných obchodů na základě provedeného dokazování nijak prokázána, přičemž obviněný ve své výpovědi před soudem podrobně a zcela věrohodně popsal způsob, jakým obchodoval, což bylo potvrzeno i výpověďmi svědků. Závěr soudu prvního stupně pak považuje za neopodstatněný obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že účetnictví obchodní společnosti ani nebylo součástí spisu, neboť orgány činné v trestním řízení se vůbec nepokusily obstarat tyto materiály. Soudy nižších stupňů měly učinit rovněž zcela nesprávné skutkové závěry ve vztahu k předání účetnictví obchodní společnosti DULMIREX GROUP jejímu nabyvateli, protože bez jakéhokoli podkladu tvrdily, že účetnictví bylo „ztraceno“, což je v příkrém rozporu se skutečnostmi, které vyplynuly z provedeného dokazování, přičemž jde o okolnost, která je zcela klíčová pro otázku naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný předal finančnímu úřadu všechny požadované doklady, kterými disponoval, a pokud se pozdější jednatelé zmíněné obchodní společnosti dopustili ve vztahu k finančnímu úřadu nějakých pochybení, či nevedli řádným způsobem účetnictví, nemůže to jít k jeho tíži.
8. Stejně tak podle přesvědčení obviněného není z provedeného dokazování zřejmé, jak mohl fakticky donutit obchodní společnosti, v nichž nebyl společníkem ani členem statutárního orgánu, aby cokoliv předstíraly či vykazovaly, když i spoluobvinění J. N. a J. K. nesouhlasili s tím, že by cokoliv dělali na žádost obviněného.
9. Dále obviněný poukázal také na to, že po zrušení rozsudku soudu prvního stupně v roce 2022 dospěl v novém rozhodnutí tentýž soud ke zcela opačným závěrům, byť se důkazní situace nijak nezměnila. Navíc v předcházejícím řízení odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v roce 2022 z důvodu nedostatků v odůvodnění, přičemž podle názoru obviněného ke zhojení těchto vad ani v dalším rozsudku nedošlo, a proto je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
10. Jak dále obviněný zdůraznil, právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku neodpovídá skutku, který je vymezen v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě, takže nebyla zachována totožnost skutku v posuzované věci, což je příčinou vnitřní rozpornosti rozsudku soudu prvního stupně. Taktéž je obviněnému kladen za vinu zcela jiný následek.
11. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v druhé alternativě, podle názoru obviněného jeho výše uvedené námitky obsažené již v odvolání nevypořádal odvolací soud řádně, a ačkoliv provedl věcný přezkum napadeného rozsudku soudu prvního stupně, dospěl nesprávně k závěru o nedůvodnosti odvolání obviněného. Navíc obviněný nesouhlasí ani s konstatováním v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo možno z důvodu špatného odůvodnění vůbec přezkoumat a finální rozsudek představuje „maximum možného“. Tento závěr pak obviněný považuje pouze za motivaci odvolacího soudu vyhnout se opětovnému zrušení rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení.
12. V případě, že existují ohledně skutkových otázek týkajících se viny obviněného důvodné pochybnosti, které nejsou odstranitelné ani dalším dokazováním, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného v souladu s pravidlem in dubio pro reo, které ani jeden ze soudů nižších stupňů nepoužil, přestože k tomu byly dány podmínky.
13. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadané usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 67 To 90/2023, a zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 2 T 79/2019, a to ve všech výrocích. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265k odst. 2 tr. ř. a zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tato rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jejich zrušením, pozbydou podkladu, a následně, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. obviněného zprostil obžaloby. Případně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl o ní.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
14. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Radoslava Kamenského prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
15. Podle jeho názoru obviněný v podstatě souhrnně odmítá výsledek provedeného dokazování s tím, že popírá existenci jakéhokoliv důkazu, který by svědčil o jeho vině, přičemž vychází ze své dosavadní obhajoby, ke které soudy nižších stupňů sice přihlédly, avšak neshledaly ji opodstatněnou. Oba soudy učinily své skutkové závěry na podkladě konkrétních důkazů, jejichž obsah je dostatečně a srozumitelně rozveden a vyhodnocen v odůvodnění jejich rozhodnutí. Státní zástupce pak taktéž neshledal žádné nesrovnalosti v rozhodných skutkových zjištěních v porovnání s obsahem provedených důkazů.
16. K námitce obviněného o tom, že se v rámci své podnikatelské činnosti skutečně prostřednictvím obchodní společnosti DULMIREX GROUP věnoval nákupu a prodeji motorových vozidel, pak státní zástupce uvedl, že toto tvrzení je sice pravdivé a bylo i součástí skutkových zjištění soudů nižších stupňů. To však nikterak nevyvrací závěr o fiktivnosti faktur specifikovaných ve výroku o vině. Soudy nižších stupňů pak dospěly ke zjištění o jejich fiktivnosti na základě provedeného dokazování, jímž bylo doloženo, že příslušné nákupy vozidel měly být realizovány od dodavatelských společností, u nichž nebyla potvrzena žádná ekonomická činnost, která by odpovídala obchodování s drahými motorovými vozidly. Navíc všechny tyto údajné dodavatelské společnosti nevykazovaly žádný pohyb finančních prostředků na svých bankovních účtech, a naopak na účetních dokladech shodně vykazovaly milionové částky, ale v kontrolních hlášeních přijatá zdanitelná plnění jen s hodnotou do 10 tisíc korun. Nelze pak pominout ani personální propojení všech obviněných v této věci a skutečnost, že jeden z pachatelů zapojených do tohoto účelově vytvořeného řetězce dokonce ani nikdy nedisponoval oprávněním k bankovnímu účtu nebo k datové schránce obchodní společnosti, v níž figuroval.
17. Ačkoliv nebyly opatřeny a provedeny důkazy přímo svědčící o tom, že by obviněný uděloval pokyny dalším spoluobviněným apod., přesto při komplexním vyhodnocení všech (byť nepřímých) důkazů lze podle státního zástupce dovodit zjevnou vůdčí a zastřešující roli obviněného v otázce fiktivní fakturace mezi zúčastněnými obchodními společnostmi.
18. Na základě výše uvedeného tedy nelze dospět k tomu, že by závěr o fiktivnosti účetních dokladů vykazoval zjevnou nelogičnost ve vztahu k provedeným důkazům a že by v obsahu provedeného dokazování byl zjevný rozpor, který předpokládá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Podle názoru státního zástupce pak nelze přisvědčit ani námitkám obviněného ve vztahu k hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože jej nelze naplnit pouze tím, že obviněný odmítne jakékoli úvahy o tom, že by se měl dopustit trestného činu podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku.
20. Co se týká tvrzení obviněného o příkladné spolupráci s daňovým orgánem, to není skutkovým zjištěním, které by bylo předmětem hmotněprávního posouzení, a také se zcela míjí s tím, k čemuž soudy dospěly na základě provedeného dokazování. Jde zejména o různé skutečnosti odporující tomuto tvrzení o příkladné spolupráci a dále také následné zrušení bankovního účtu obchodní společnosti DULMIREX GROUP a předání jejího účetnictví, které mělo být v té době již předmětem přezkumu ze strany správce daně.
21. Námitka obviněného, že nebyla zachována totožnost skutku, není podle státního zástupce hmotněprávního charakteru, kterou by bylo možné uplatnit s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný zákonem stanovený dovolací důvod. Přesto lze za určitých okolností námitky vytýkající porušení obžalovací zásady, vzhledem k jejich přesahu do lidskoprávní roviny, učinit předmětem dovolacího přezkumu, pokud takové
22. Obviněný však ve svém dovolání zaměňoval pojmy „právní posouzení“ a „totožnost skutku“, přičemž je poměrně obtížné zorientovat se v tom, co chtěl sdělit svou argumentací, a zároveň si některými tvrzeními ve svém dovolání i sám odporuje. Podle názoru státního zástupce v projednávané věci zůstala totožnost skutku zachována, když obviněnému bylo od počátku kladeno za vinu to, že zakládal fiktivní faktury do účetnictví obchodní společnosti.
23. Protože v řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno zkrácení daně z přidané hodnoty v konkrétní výši ve smyslu § 240 tr. zákoníku, znamenalo to pouze změnu právní kvalifikace z původně daňového trestného činu na přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku, ale rozhodně to nemělo vliv na podstatu ani na rozsah a způsob jednání obviněného. Státní zástupce zde nespatřuje vadu ze strany soudů nižších stupňů, když rámec aktů zahrnutých do jednání je určen konkrétním trestněprávně významným následkem, jehož musí být jednání příčinou, přičemž v daném případě bylo následkem ohrožení řádného vyměření daně z přidané hodnoty obchodní společnosti DULMIREX GROUP.
24. Státní zástupce proto na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
25. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pak obviněný zaslal svou repliku, v níž zpochybnil závěry státního zástupce ohledně trestnosti jeho jednání, opětovně polemizoval o zachování totožnosti jednání a následku a znovu poukázal na to, že soud prvního stupně uznal obviněného vinným z jiného skutku, než pro který byl stíhán.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
26. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání. Dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti námitek obviněného ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který je možné podat pouze z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů obsažených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., přičemž podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Nestačí zde ovšem, aby byl dovolací důvod jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu námitky dovolatele i obsahově odpovídaly. Obviněný Radoslav Kamenský opřel své dovolání o dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může obviněný úspěšně uplatnit za předpokladu, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
28. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. pak lze naplnit ve dvou alternativách. Podle druhé alternativy, kterou obviněný uplatnil ve svém dovolání, lze tento dovolací důvod shledat za situace, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
b) K námitkám obviněného
30. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že soudy nižších stupňů v nyní projednávané věci rozhodovaly již počtvrté, a to zejména vzhledem k nedostatkům v odůvodnění dřívějších rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž k novému projednání věci došlo vždy z podnětu odvolacího soudu. Je tedy zřejmé, že soudy nižších stupňů se zabývaly trestní věcí obviněného poměrně detailně a všechny podstatné okolnosti byly důsledně přezkoumány a následné závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a skutkových zjištění pak soudy nižších stupňů kvalifikovaly jednání obviněného podle § 254 odst. 1 alinea 2 a 3 tr. zákoníku, oproti původní kvalifikaci podle § 240 tr. zákoníku. To je ostatně v souladu s dosavadní judikaturou (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 57/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž je ustanovení § 254 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění subsidiární ve vztahu k ustanovení § 240 tr. zákoníku o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, takže jeho použití přichází v úvahu mimo jiné právě tehdy, jestliže se nepodaří prokázat alespoň minimálně nutný rozsah zkrácení daně či jiné povinné platby, ačkoli došlo k machinacím v účetnictví, k jeho zkreslení, znepřístupnění a podobnému jednání.
31. V projednávané trestní věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného není opodstatněné. Některé dovolací argumenty, které by sice bylo možné podřadit pod uplatněné dovolací důvody, však nejsou důvodné a zbývající argumenty obviněného pak není možné podřadit pod citované ani pod jiné dovolací důvody obsažené v § 265b tr. ř. Obviněný je totiž založil toliko na své představě o průběhu skutkového děje a na svém nesouhlasu s výsledky provedeného dokazování před soudy nižších stupňů.
32. Soudy nižších stupňů v posuzované věci ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a jeho tvrzením, která uplatnil i v podaném dovolání a jimiž se snažil prokazovat svoji nevinu. Zároveň soudy uvedly přesvědčivou argumentaci, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o jeho vině přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 a 3 tr. zákoníku.
33. Obviněný dovozuje zmíněný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním pouze na základě svého nesouhlasu s vyhodnocením jednotlivých důkazů soudy nižších stupňů a s tím, jaká skutková zjištění učinily tyto soudy z provedených důkazů. V tomto směru dovolání obviněného neobsahuje žádnou konkrétní argumentaci ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jde převážně o polemiku s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Po prostudování trestního spisu Nejvyšší soud neshledal žádný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, natož zjevný rozpor. Soudy nižších stupňů se ve svých rozhodnutích pečlivě věnovaly jednotlivým skutkovým zjištěním, jakož i důkazům, které vedly k těmto zjištěním, přičemž podle Nejvyššího soudu postupovaly v souladu se zákonem. Citovaný dovolací důvod také nemůže být naplněn jen tím, že se soudy nižších stupňů nepřiklonily k verzi skutkového děje popisované obviněným, ale rozhodly ve shodě s provedenými důkazy, které byly ve vzájemném souladu a o jejichž pravdivosti neměly soudy žádné důvodné pochybnosti.
34. Stěžejní námitkou v podaném dovolání obviněného je pak jeho obecné tvrzení o tom, že nebyla zachována totožnost skutku, a proto tedy nelze jeho jednání kvalifikovat podle § 254 odst. 1 alinea 2 a 3 tr. zákoníku, což podle jeho názoru odpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tuto argumentaci obviněného však Nejvyšší soud nemohl akceptovat, neboť již dříve ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že pojem „totožnost skutku“ neznamená, že mezi skutkem uvedeným v obžalobě a posléze v rozsudku musí být úplná shoda, protože zde postačí i shoda částečná v podstatných okolnostech a při rozdílném následku je totožnost skutku zachovaná shodným jednáním pachatele (viz rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1996 a č. 41/2002-I.
Sb. rozh. tr., případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1491/2017). Obviněnému bylo od počátku kladeno za vinu to, že do účetnictví obchodní společnosti DULMIREX GROUP zakládal fiktivní faktury, což bylo i dostatečně prokázáno provedeným dokazováním. Není tedy pravdou, že by jednání kladené mu za vinu nebylo stejné, pro které bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání od jeho počátku. To tedy znamená, že totožnost skutku zůstala zachována. Ačkoliv před soudy nižších stupňů nebylo prokázáno zkrácení daně z přidané hodnoty v konkrétní výši ve smyslu § 240 tr.
zákoníku, neexistence tohoto poruchového následku měla vliv pouze na změnu právní kvalifikace na přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 a 3 tr. zákoníku, ale nikoliv na rozsah a způsob jednání obviněného, které zůstalo totožné. Navíc argumentace údajným nedodržením totožnosti skutku je nejen nedůvodná, ale sama o sobě ani neodpovídá dovolacím důvodům, protože jde o procesní otázku, která se netýká zásadních vad dokazování [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] ani právního posouzení skutku či jiných otázek hmotného práva [§ 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř.]. Totéž platí o údajném porušení pravidla in dubio pro reo (tj. nutnosti rozhodnout v pochybnostech ve prospěch obviněného), přičemž soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o vině obviněného a na základě výsledků provedeného dokazování je ani nemohly mít, proto neměly důvod postupovat ve prospěch obviněného a neuznat ho vinným tak, jak učinily.
35. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného o tom, že mu nelze klást k tíži odpovědnost za účetnictví obchodní společnosti DULMIREX GROUP poté, co prodal svůj obchodní podíl v ní novému společníku a jednateli, na základě čehož soudy nižších stupňů kvalifikovaly jeho jednání podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty tohoto přečinu postačuje již to, že obviněný úmyslným zatajením účetnictví zmíněné obchodní společnosti reálně znemožnil správci daně zjistit stav jejího majetku a hospodaření, čímž ohrozil řádné a správné vyměření daně. Zatajením takových dokladů se pak rozumí jejich odstranění nebo ukrytí, ke kterému může dojít např. uváděním tak nepřesných nebo rozporných údajů o nich, že není možné ztotožnit místo, kde jsou uloženy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 7/2009 Sb. rozh. tr.). Obviněný však musel počítat s takovým následkem, protože převedení obchodního podílu na osobu, která je pro správce daně nedostupná, a to za situace, kdy již obchodní společnost měla předložit účetnictví správci daně ke kontrole, zjevně svědčí též o naplnění subjektivní stránky spáchaného přečinu.
36. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že námitky obviněného vztahující se k údajnému pochybení soudů nižších stupňů v souvislosti se změnou právní kvalifikace jeho jednání nejsou opodstatněné. Soudy nižších stupňů totiž náležitě odůvodnily použitou právní kvalifikaci skutku spáchaného obviněným a ve svých rozhodnutích se dostatečně věnovaly i tomu, z jakých důvodů došlo ke změně původní právní kvalifikace tohoto skutku, přičemž řádně vysvětlily, proč tato právní kvalifikace nebyla po projednání věci shledána přiléhavou a odpovídající skutkovým zjištěním učiněným na základě provedeného dokazování.
37. Ohledně námitek, které obviněný vznesl již před soudy nižších stupňů a s nimiž se tyto soudy navíc dostatečným a správným způsobem vypořádaly, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na své usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002). Z něj vyplývá, že v případě podání dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, které byly uplatněny již v řízení před soudem prvního či druhého stupně a s nimiž se tyto soudy dostatečně a věcně správně vypořádaly, jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V. Závěrečné shrnutí
38. Na základě shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného Radoslava Kamenského není opodstatněné. Nejvyšší soud ho proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. ř. Navíc se soudy nižších stupňů ve velmi podrobném odůvodnění svých rozhodnutí již vypořádaly se všemi námitkami obviněného, které v podstatě jen zopakoval ve svém dovolání, takže Nejvyšší soud odkazuje na jejich argumentaci.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 4. 2024
JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu