5 Tdo 1626/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2009 o
dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného Ing.
R. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 6 To
338/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 80/2008, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 6 To 338/2008, a usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 6 T 80/2008.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená usnesení, pokud vzhledem k změně, k níž došlo jejich
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Obvodnímu soudu pro Prahu 4 p ř i k a z u j
e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 6 T 80/2008,
zastavil podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §
172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání
obviněného Ing. R. K. pro skutek spočívající v tom, že dne 19. 10. 2004 v 19.35
hod., na parkovišti v P., ul. H., v úmyslu zprostředkovat prodej celkem 544
krabiček řezaného tabáku v balení 200 g neoprávněně označených ochrannou
známkou „Česká směs standard 200 g – řezaný tabák“ prostřednictvím kupce D. V.,
za účelem dalšího obchodování, překládal společně s osobami Q. D. N. a N. B. T.
T., krabice s výrobky označenými „Česká směs standard 200 g – řezaný tabák“ z
osobního vozidla VW Golf do nákladního vozidla Mercedes Sprinter, ačkoli po
předchozím jednání s M. K. věděl, že se jedná o padělky originálního výrobku
nabízené k prodeji za nižší cenu, než je cena běžná v obchodní síti, a že
ochranná známka je registrována Úřadem průmyslového vlastnictví pro majitele P.
K., bytem O. jako „Česká směs Lulkový tabák“, přičemž byl na místě zadržen
pracovníky Celního ředitelství Praha, v němž obžaloba spatřovala pokus
trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému
označení původu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 150 odst. 1 tr. zák.
Proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 podal státní zástupce
Obvodního státního zastupitelství stížnost, kterou Městský soud v Praze
usnesením ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 6 To 338/2008, podle § 148 odst. 1 písm.
c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Citované usnesení Městského soudu v Praze napadla nejvyšší státní zástupkyně
dovoláním podaným v neprospěch obviněného Ing. R. K. ve lhůtě uvedené v § 265e
odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
ve spojení s důvody pod písmeny f), g) téhož ustanovení, tedy že bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoliv byly v řízení mu předcházejícím
dány důvody dovolání uvedené v písmenech f) a g), tedy že bylo rozhodnuto o
zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí,
a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší státní zástupkyně úvodem svého podání zrekapitulovala úkony orgánů
činných v trestním řízení učiněné v této věci až do vydání napadeného
rozhodnutí. Soudům obou stupňů dovolatelka především vytkla nesprávné posouzení
hmotně právních aspektů usnesení o zahájení trestního stíhání. Zdůraznila
přitom podstatu institutu promlčení trestního stíhání, kterým je zánik trestní
odpovědnosti pachatele trestného činu uplynutím zákonem stanovené promlčecí
doby. Jde o vyjádření poklesu zájmu společnosti potrestat pachatele trestného
činu odstupem určitého času, kdy zaniká potřeba trestně právní reakce na
spáchané jednání z hlediska generální prevence i z hlediska prevence
individuální. Zákon však současně v ustanovení § 67 odst. 3 tr. zák. stanoví
důvody, za nichž dochází k přerušení běhu promlčecí doby, a kdy tak počíná
běžet nová promlčecí doba. Jako první důvod citované ustanovení uvádí sdělení
obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následující
úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřující k trestnímu
stíhání pachatele. Dovolatelka dále uvedla, že od účinnosti novely trestního
řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. je za sdělení obvinění považováno
rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání určité osoby jako
obviněného a jeho následné doručení obviněnému. Připomněla současně, že uvedené
usnesení je vykonatelné okamžikem svého vydání, neboť proti němu přípustná
stížnost nemá odkladný účinek. Vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání,
resp. jeho doručením oprávněným osobám, je tak podle přesvědčení nejvyšší
státní zástupkyně vyjádřena vůle státu vést trestní stíhání pro konkrétní
skutek a proti konkrétní osobě. Doručení takového usnesení je podle názoru
nejvyšší státní zástupkyně spojeno s hmotně právním účinkem – zahájením
trestního stíhání ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. a tímto úkonem tak
dochází k přerušení běhu promlčecí lhůty, což nemůže zvrátit ani případná
procesní vada usnesení o zahájení trestního stíhání. Dovolatelka připustila, že
jakékoli právní účinky by byly vyloučeny pouze u nicotného právního úkonu, za
který však nelze příslušné usnesení v předmětné trestní věci považovat.
Přerušení běhu promlčecí lhůty obecně mohou podle dovolatelky kromě usnesení o
zahájení trestního stíhání způsobit i další úkony, a to i v případě, kdy jsou
zatíženy procesními vadami. Odkázala přitom na rozhodnutí č. 24/1972 Sb. rozh.
tr., v němž tehdejší Nejvyšší soud vyjádřil názor, podle něhož rozhodnutí o
zastavení trestního stíhání vydané při nedodržení některých ustanovení
trestního řádu je důvodem pro přerušení promlčení trestního stíhání ve smyslu §
67 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že účinek
přerušení běhu promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. způsobují
úkony určených orgánů činných v trestním řízení, směřující k trestnímu stíhání
pachatele, jež jsou reálným projevem vůle těchto orgánů vést trestní stíhání a
naplnit tak účel trestního zákona, a to bez podmínky naprosté procesní
bezvadnosti těchto úkonů s výjimkou úkonů nicotných. Navrhla proto, aby
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a § 265p
odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8.
2008, sp. zn. 6 To 338/2008, jakož i jemu předcházející usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 6 T 80/2008, i všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu
prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Jak bylo uvedeno shora, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
uplatnila dovolatelka v jeho druhé alternativě a to společně s důvody podle
písm. f) a g) citovaného ustanovení, jež podle jejího přesvědčení byly dány v
řízení předcházejícím napadenému usnesení Městského soudu v Praze.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn za situace, kdy
bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání,
o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly
splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Předmětem dovolání je trestní věc, v
níž bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání pro jeho nepřípustnost
způsobenou marným uplynutím promlčecí doby, což však nejvyšší státní zástupkyně
svými námitkami zpochybnila, a relevantně tak uplatnila tento dovolací důvod.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Podstatou právního posouzení skutku je podřazení skutkových
zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního
zákona, což nebyl tento případ. Dovolatelka brojila proti jinému nesprávnému
hmotně právnímu posouzení, spočívajícímu ve vadném posouzení otázky promlčení
trestního stíhání, které je institutem hmotného práva, ale netýká se přímo
právního posouzení skutku. Stejně jako u předchozího dovolacího důvodu i v
případě důvodu dovolání pod písmenem g) odst. 1 § 265b tr. ř. [a tudíž i důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., společně s nímž byly uplatněny] jej
dovolatelka svými námitkami naplnila.
Nejvyšší soud tedy na podkladě podaného dovolání podle § 265i odst. 3 tr. ř.
přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení Městského soudu
v Praze, jakož i řízení předcházející tomuto rozhodnutí. Nejvyšší soud přitom
dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud se ztotožnil s názorem nejvyšší státní zástupkyně, že k promlčení
trestního stíhání obviněného Ing. R. K. nedošlo, neboť v této trestní věci
první usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 5. 2005 je nutné
považovat za úkon, jehož účinkem bylo přerušení běhu promlčecí lhůty.
Pro přehlednost průběhu trestního stíhání obviněného Nejvyšší soud považuje za
vhodné připomenout zásadní procesní úkony ve věci učiněné. Dne 3. 5. 2005 bylo
vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného a dalších dvou
spoluobviněných vietnamské národnosti pro pokus trestného činu porušování práv
k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 8
odst. 1 tr. zák. a § 150 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství,
které bylo doručeno obviněnému Ing. R. K. dne 13. 5. 2005. Skutek, kterým se
měli obvinění dopustit pokusu uvedeného trestného činu, byl v tomto rozhodnutí
popsán tak, že „dne 19. 10. 2004 v P. ul. H. chtěli D. V., byt. V., nám. T.
prodat k dalšímu obchodování 544 krabiček řezaného tabáku ke kouření v balení á
200g neoprávněně označených ochrannou známkou Česká směs Lulkový tabák, která
je registrována Úřadem průmyslového vlastnictví pro vlastníka K. P., O., ačkoli
věděl, že se jedná o padělek originálního výrobku a to za cenu nižší, než je
běžná cena v obchodní síti“. Osoby obviněných pak byly v usnesení označeny
takto: R. K., byt. M., L.; N. B. T. T., byt. M., F. M.; Q. D. N. N., byt. M.,
F. M. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 podal dne
23. 3. 2006 (č. l. 174) na obviněné pro pokus uvedeného trestného činu
obžalobu. Obvodní soud pro Prahu 4 se jí však meritorně nezabýval a usnesením
ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 5 T 36/2006 (č. l. 176) věc vrátil státnímu
zástupci k došetření mj. s tím, že osoby obviněných nejsou označeny tak, aby
nemohly být zaměněny s jinými osobami, dále je v popisu skutku uvedeno, že
obviněný věděl o padělcích, ale není jasno, který z obviněných. Policejní
komisař proto podle § 131 odst. 1 tr. ř. vydal dne 2. 10. 2006 opravné usnesení
k usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 5. 2005 (č. l. 13), v němž v
podstatě doplnil údaje u obviněných o jejich místo narození a státní
příslušnost. V popisu skutku pak změnil z gramatického pohledu jednotné číslo u
slovesa „věděl“ na číslo množné „věděli“. Tímto způsobem reagoval na vytýkaný
nedostatek popisu subjektivní stránky a jednoznačně vyjádřil, že úmyslné
zavinění se vztahovalo ke všem obviněným. Poté následovala dne 12. 3. 2007 v
pořadí druhá obžaloba (č. l. 183), na jejímž podkladě Obvodní soud pro Prahu 4
rozhodl ohledně obviněného Ing. R. K. trestním příkazem ze dne 26. 3. 2007, sp.
zn. 37 T 38/2007, (č. l. 188) tak, že jej uznal vinným pokusem trestného činu
porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení
původu. Proti trestnímu příkazu podal dne 10. 4. 2007 (č. l. 190 a jeho
odůvodnění na č. l. 197 a násl.) obviněný Ing. R. K. odpor.
Usnesením z téhož dne a stejné spisové značky obvodní soud zastavil trestní
stíhání spoluobviněných Q. D. N. a N. B. T. T. z důvodu, že skutek není
trestným činem a není důvod k postoupení věci. Z podnětu stížnosti státního
zástupce Městský soud v Praze napadené rozhodnutí obvodního soudu týkající se
dvou spoluobviněných zrušil (viz usnesení ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 7 To
185/2007, č. l. 192 a násl.). Městský soud v tomto rozhodnutí označil za
nesprávný způsob nápravy vady popisu skutku v usnesení o zahájení trestního
stíhání proti obviněným postupem podle § 131 odst. 1 tr. ř., neboť o písařskou
chybu, k jejíž nápravě je citované ustanovení určeno, se jednalo pouze u
označení osob obviněných. Vyslovil jednoznačný názor, podle něhož náprava
vyjádření subjektivní stránky trestného činu bude možná jen cestou vydání
nového usnesení o zahájení trestního stíhání proti obviněným (srov. odůvodnění
na č. l. 196). S ohledem na toto rozhodnutí Městského soudu v Praze Obvodní
soud pro Prahu 4 namísto nařízení hlavního líčení ve věci obviněného Ing. R. K.
usnesením ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 37 T 38/2007, (č. l. 232) vrátil státnímu
zástupci k došetření i věc obviněného Ing. R. K. Obvodní soud pro Prahu 4 v
tomto rozhodnutí citoval názor Městského soudu v Praze, podle něhož v popisu
skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání nebyla náležitě vyjádřena
subjektivní stránka, tuto vadu nešlo zhojit postupem podle § 131 odst. 1 tr.
ř., a proto bylo trestní stíhání zahájeno nezákonně. Současně označil obvodní
soud za procesně neúčinné veškeré důkazy. Policejní komisař vydal tedy dne 14.
12. 2007 nové usnesení o zahájení trestního stíhání ohledně všech tří
obviněných (č. l. 15), jež bylo obviněnému Ing. R. K. doručeno dne 29. 12.
2007. Usnesením ze dne 3. 1. 2008 byla věc obviněného Ing. R. K. vyloučena k
samostatnému projednání (č. l. 20A) a státní zástupkyně Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 4 podala u Obvodního soudu pro Prahu 4 na tohoto
obviněného již v pořadí třetí obžalobu (ze dne 5. 2. 2008, č. l. 249), o níž
však nebylo věcně rozhodnuto. Usnesením ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. 4 T
20/2008, Obvodní soud pro Prahu 4 věc vrátil státní zástupkyni k došetření z
důvodu procesní nepoužitelnosti některých důkazů, jež správně měly být po novém
zahájení trestního stíhání opětovně provedeny. Po provedení doplnění dokazování
byla dne 3. 7. 2008 podána další obžaloba (založena na č. l. 308), po níž
následovala nejvyšší státní zástupkyní napadená usnesení obvodního a městského
soudu (citována shora).
Zásadní otázkou pro posouzení důvodnosti podaného dovolání na podkladě vytýkané
vady hodnocení promlčení trestního stíhání obviněného Ing. R. K. soudy obou
stupňů tedy bylo, zda usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 5. 2005,
jehož vady policejní komisař napravil vydáním tzv. opravného usnesení podle §
131 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 138 tr. ř., mělo účinek předpokládaný
ustanovením § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., tj. přerušení promlčení trestního
stíhání obviněného. Citovaná ustanovení trestního řádu zakotvují možnost
kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve
vyhotovení rozsudku či usnesení a jejich opisech. Podmínkou je, že není možné
tímto postupem odstraňovat věcné či procesní nedostatky.
Proto bylo třeba nejprve zkoumat, které náležitosti jsou zákonem vyžadovány pro
usnesení o zahájení trestního stíhání. Ustanovení § 160 odst. 1 věta druhá tr.
ř. stanoví, že výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis
skutku, ze kterého je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné
označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a současně obviněný
musí být označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v
rozsudku (§ 120 odst. 2 tr. ř., tj. jméno a příjmení, den a místo narození,
zaměstnání a bydliště, popř. jiný údaj potřebný k tomu, aby nemohl být zaměněn
s jinou osobou). Soudní praxe se přiklonila k názoru, že pro nezaměnitelnost
skutku je nutné, aby jeho popis v usnesení o zahájení trestního stíhání
obsahoval okolnosti charakterizující všechny zákonné znaky skutkové podstaty
daného trestného činu. V opačném případě bude tento úkon stižen podstatnou
procesní vadou, jež dává důvod pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření
např. ve smyslu ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz č. 31/2006 Sb.
rozh. tr.). Pokud jde o vyjádření subjektivní stránky činu, je však třeba vždy
zkoumat, zda skutek tak, jak je popsán, vyvolává možnost pochybovat o druhu
zavinění, který je v něm na počátku trestního stíhání spatřován. Např. u
jednoduché krádeže, spáchané tak, že obviněný určitého dne a v určitém místě
„využil nepozornosti zaměstnanců v obchodě a z otevřené pokladny odcizil
finanční hotovost 15 000,- Kč“, nebude vůbec žádných pochyb o tom, že pachatel
jednal v přímém úmyslu, aniž by bylo třeba k vyjádření jeho zavinění uvádět
podrobnější okolnosti. Při posuzování správnosti a zákonnosti rozhodnutí
policejního orgánu o zahájení trestního stíhání je proto vždy nutné u
jednotlivých trestných činů, tj. rozdílných skutkových podstat a okolností, za
nichž byly spáchány, hodnotit nároky na popis skutku z hlediska naplnění
zákonného požadavku na vyloučení jeho záměny s jiným skutkem i z hlediska
vyjádření konkrétních znaků skutkové podstaty. Rovněž je třeba mít na zřeteli
skutečnost, že tento úkon činí orgán činný v trestním řízení v počátečním
stadiu trestního řízení, tudíž je samozřejmé, že okruh informací, jež tento
orgán vedly k zahájení trestního stíhání proti určité osobě a pro konkrétní
skutek, bude v další části trestního řízení rozšiřován na podkladě prováděných
důkazů. Vyjádření zákonných znaků trestného činu, pro který je trestní stíhání
zahajováno, tak může být v usnesení obecnější a stručnější než např. v
obžalobě, i když natolik určité, aby nemohlo dojít k záměně skutku.
Problematikou požadavků na procesní úkon, jímž se zahajuje trestní stíhání, se
v nedávné minulosti zabýval rovněž Ústavní soud, který zdůraznil, že v době
rozhodování podle § 160 odst. 1 tr. ř. nelze po orgánech činných v trestním
řízení požadovat natolik vyčerpávající vyjádření všech skutkových okolností,
jež předmětný trestný čin charakterizují, neboť trestná činnost v tomto stadiu
trestního řízení nemusí (a často ani nemůže) být prokázána a ve skutkové větě
popsána natolik spolehlivě a v takové šíři, jako je tomu např. u podané
obžaloby. Je tak zřejmé, že Ústavní soud při zkoumání rozhodování v rámci
přípravného řízení z pohledu ústavními zákony garantovaných práv jednotlivců
považuje zahájení trestního řízení za primární procesní předpoklad nezbytný k
tomu, aby trestní stíhání bylo v konkrétní věci zahájeno a nadále vedeno. Z
hlediska formulace jednotlivých znaků konkrétní skutkové podstaty trestného
činu tak v této fázi trestního řízení postačí základní skutečnosti vymezující
daný skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (srov. usnesení Ústavního soudu
ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03, kde Ústavní soud dále poměrně
přehledným způsobem vysvětluje svůj názor k otázce přípustnosti ingerence do
rozhodování orgánů činných v přípravném řízení, kdy možnost zásahu do
přípravního řízení Ústavním soudem je nutné vykládat přísně restriktivním
způsobem. Dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. II.
ÚS 369/05).
Z těchto důvodů musel Nejvyšší soud konstatovat, že usnesení o zahájení
trestního stíhání vydané v předmětné trestní věci dne 3. 5. 2005 bylo z
obsahového hlediska dostatečné a v podstatě vyhovující zákonným požadavkům.
Z trestního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T
38/2007 je patrno, že při specifikaci spoluobviněných Q. D. N. a N. B. T. T.
policejní komisař (a následně také státní zástupce v obžalobě ze dne 23. 3.
2006) neupřesnil místo jejich narození a státní příslušnost. K nápravě
nedostatku tohoto charakteru však nepochybně postačovalo vydání opravného
usnesení podle § 131 odst. 1 tr. ř., v němž došlo k doplnění platných údajů
data narození a bydliště obviněných o místo jejich narození a státní
příslušnost. V předmětné věci nebylo totiž žádných pochyb o tom, že právě
obvinění jsou osobami, vůči nimž je důvodně zahajováno trestní stíhání pro daný
skutek a jejich označení jménem, datem narození a místem bydliště tak
postačovalo k určení jejich totožnosti. Podstatný význam by doplňující údaje k
osobám obviněných mohly mít v těch případech, kdy původní identifikační
informace, jež takové osoby sdělí policejnímu orgánu, se následně projeví jako
nepravdivé a dojde tím ke změně označení obviněné osoby. K této problematice
srov. např. č. 48/1995 Sb. rozh. tr., kde naopak Nejvyšší soud vyloučil možnost
postupovat podle § 131 odst. 1 tr. ř., když nesprávné označení osoby v usnesení
o přípustnosti vydání do ciziny vedlo ke zcela rozdílné identitě této osoby. O
takový případ se však v posuzované trestní věci nejednalo, navíc i soudy obou
stupňů svůj požadavek na doplnění osobních údajů vztahovaly spíše k osobám
vietnamské národnosti, dvou spoluobviněných Ing. R. K., u nichž lze určení
identity považovat za více složité. Shodné stanovisko k otázce možnosti
napravit neúplné označení obou spoluobviněných obviněného Ing. R. K. formou
opravného usnesení zaujal ostatně i Městský soud v Praze v řízení o stížnosti
státního zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání obviněných N. B.
T. T. a Q. D. N. (viz odůvodnění jeho usnesení ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 7 To
185/2007, na č. l. 196).
Ve vyjádření subjektivní stránky však městský soud v citovaném usnesení
spatřoval natolik závažné pochybení, které nebylo možno odstranit jako pouhou
písařskou chybu (tímto názorem se cítil být zavázán obvodní soud, který i po
vydání trestního příkazu ohledně obviněného Ing. R. K. se rozhodl stejnou věc
vrátit státnímu zástupci k došetření). Tento právní názor však Nejvyšší soud
posoudil jako nesprávný.
Podle výše citovaného znění skutku z prvního usnesení o zahájení trestního
stíhání (zejména tučně označeného přísudku „chtěli“) a rovněž jeho právního
vyjádření (trestný čin podle § 150 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8
odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.) lze
jednoznačně usuzovat na spolupachatelství všech obviněných, přičemž u
spolupachatelů se předpokládá společný úmysl zahrnující jak jejich společné
jednání, tak sledování společného cíle. Evidentně tudíž opomenutí užít plurálu
ve výrazu zahrnujícím v popisu skutku úmysl („…věděl, že se jedná o padělky…“
namísto věděli) s přihlédnutím k uvedeným souvisejícím okolnostem bylo pouhou
gramatickou chybou, která nijak nemohla ovlivnit logické pochopení charakteru
zavinění, jež bylo u obviněných policejním orgánem shledáno. Vzhledem k tomu,
že k nápravě vytýkané vady postačovalo doplnění jediného písmene k vyjádření
vědomosti všech obviněných o existenci ochranné známky na zboží, jehož prodeje
se společně měli zúčastnit, je možné takový nedostatek označit ve smyslu
ustanovení § 131 odst. 1 tr. ř. za písařskou chybu. (Byť je subjektivní stránka
v daném případě v podstatě vyjádřena právním pojmem „věděli“, nelze přehlédnout
již prezentované názory o nárocích na formulaci popisu skutku na počátku
trestního stíhání i další okolnosti tohoto konkrétního činu, za nichž byl
spáchán.) Nejvyšší soud tak neshledal žádný důvod požadovat nápravu vydáním
nového usnesení o zahájení trestního stíhání, když postačovalo učinit usnesení
o opravě podle § 131 odst. 1 tr. ř. Pro rozhodnutí o podaném dovolání je však
podstatné, že usnesení o zahájení trestního stíhání z 3. 5. 2005 bylo možné
považovat v zásadě za správné.
Naopak za zcela nevyhovující zákonným náležitostem formulace skutku lze označit
jeho popis v obžalobě ze dne 22. 3. 2006 (v této trestní věci se jednalo o
první obžalobu), protože v něm vyjádření subjektivní stránky (na rozdíl od
prvního usnesení od zahájení trestního stíhání) naprosto absentuje. Obvodní
soud pro Prahu 4, jehož rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze, tedy důvodně
vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Zejména městský soud vystihl podstatu
nejasností ohledně úmyslného zavinění u jednotlivých obviněných, přičemž
paradoxně naznačil i tu možnost, že nedostatek byl způsoben písařskou chybou
(viz str. 2 odůvodnění usnesení městského soudu založeného na č. l. 180-181).
Obecně Nejvyšší soud však dodává, že v určitých případech jsou vyšší nároky na
popis subjektivní stránky bezpodmínečnou nutností, jak upozornil mj. i Ústavní
soud např. v nálezu ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 46/96 (šlo o zahájení
trestního stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák., u něhož subjektivní stránka
musí zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu anebo opatřit sobě nebo jinému
prospěch). Podrobnější popis okolností charakterizujících zavinění pachatele má
dále význam v případech, v nichž existuje možnost kvalifikovat skutek podle
rozdílných skutkových podstat, např. u trestných činů ublížení na zdraví, u
nichž je subjektivní stránka zásadním rozlišovacím aspektem pro právní
kvalifikaci. U těchto trestných činů je totiž možná jak úmyslná tak i
nedbalostní forma zavinění v samostatných skutkových podstatách (srov. §§ 221 a
223 tr. zák.), případně spolu s určením zavinění k následku přichází v úvahu
právní posouzení podle § 222 tr. zák. nebo § 224 tr. zák. Ve vztahu k těmto
druhům trestných činů je tak důležité, aby již z rozhodnutí o zahájení
trestního stíhání zřetelně vyplývaly veškeré znaky skutkové podstaty toho
trestného činu, který v něm policejní orgán spatřuje. Takový požadavek na
formulaci skutku je zásadní pro řádný výkon obhajovacích práv obviněného od
počátku jeho trestního stíhání.
Nad rámec dovolání považoval Nejvyšší soud v daném kontextu, kdy soudy
nesprávně vyhodnotily obsahovou stránku rozhodnutí o zahájení trestního stíhání
a s tím související otázku přerušení běhu promlčecí lhůty, za vhodné
připomenout další pochybení soudů, o nichž vypovídá předložený trestní spis.
Obvodní soud pro Prahu 4 vydal trestní příkaz, jímž byl obviněný Ing. R. K.
uznán vinným pokusem trestného činu porušování práv k ochranné známce,
obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a §
150 odst. 1 tr. zák., a který obviněný včas napadl řádným opravným prostředkem.
V souladu s ustanovením § 314g odst. 2 tr. ř. měl obvodní soud správně
postupovat tak, že měl nařídit hlavní líčení, popř. mohl učinit jiné rozhodnutí
bez konání hlavního líčení, zásadně je však v tomto stadiu trestního řízení
vyloučeno vrátit věc státnímu zástupci k došetření (srov. Šámal, P. a kol.
Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, str. 2389).
Dále je třeba Obvodnímu soudu pro Prahu 4 vytknout rozpor mezi jeho usnesením
ze dne 11. 2. 2008 (Městský soud v Praze potvrdil dne 27. 3. 2008) a dovoláním
napadeným usnesením ze dne 30. 7. 2008. V rámci prvně uvedeného rozhodnutí
obvodní soud rozhodoval na podkladě obžaloby ze dne 5. 2. 2008 a konstatoval
zde procesní nepoužitelnost některých důkazů, proto vrátil věc státnímu
zástupci k došetření. Policejní orgán tedy provedl nové výslechy svědků a dne
3. 7. 2008 státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4
podala v posuzované věci již čtvrtou obžalobu, kterou se však obvodní soud
věcně nezabýval, protože shledal podmínky pro zastavení trestního stíhání
obviněného Ing. R. K. z důvodu jeho promlčení. Podle uvedeného soudu tříletá
promlčecí lhůta počala běžet dne 19. 10. 2004 (doba spáchání trestného činu) a
marně uplynula dne 19. 10. 2007. Během těchto tří let podle přesvědčení soudu
byly učiněny pouze nezákonné úkony, první právní úkon vedoucí k přerušení běhu
promlčecí lhůty – usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 12. 2007 –
převzal obviněný Ing. R. K. až dne 29. 12. 2007, tj. až po promlčení trestního
stíhání. Zarážející tudíž je, z jakého důvodu obvodní soud přijal obžalobu ze
dne 5. 2. 2008 a věc vrátil zpět do stadia přípravného řízení, když v této době
již podle něj bylo trestní stíhání obviněného Ing. R. K. několik měsíců
promlčeno.
Nejvyšší soud tak přisvědčil námitkám uplatněným nejvyšší státní zástupkyní v
dovolání a shledal je důvodným. Po přezkoumání napadeného usnesení dospěl k
závěru, že promlčení trestního stíhání obviněného Ing. R. K. v dané trestní
věci nenastalo, protože usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 5. 2004
znamenalo přerušení běhu promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 67 odst. 3 písm.
a) tr. zák., která tak počala plynout znovu. Rovněž tak předmětné usnesení o
zahájení trestního stíhání nelze považovat za nicotný právní akt, který by
neměl žádné právní účinky již jen z toho důvodu, že v daném případě policejní
orgán, který usnesení vydal, postupoval v souladu se svou pravomocí. (Srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 657/2003.)
Nejednalo se ani o případ formálně učiněného úkonu, jehož cílem by bylo pouhé
přerušení běhu promlčecí doby, naopak z dalšího průběhu trestního řízení
zřetelně vyplývá vážná vůle orgánu státní moci trestně stíhat a potrestat
konkrétního pachatele za konkrétní skutek, jímž naplnil znaky určitého
trestného činu. Soud prvního stupně tedy pochybil, pokud rozhodl o zastavení
trestního stíhání z důvodu jeho promlčení, a odvolací soud zjištěnou vadu
nenapravil, naopak se s právním názorem nalézacího soudu ztotožnil.
Nejvyšší soud na podkladě dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v
neprospěch obviněného Ing. R. K. rozhodl podle § 265k odst. 1 tr. ř. o zrušení
obou napadených usnesení včetně obsahově navazujících rozhodnutí a podle § 265l
odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 věc znovu projednat a
rozhodnout.
V novém řízení tak bude třeba, aby se Obvodní soud pro Prahu 4 opětovně zabýval
obžalobou obviněného Ing. R. K. včetně všech hledisek přípustnosti trestního
stíhání, přičemž bude respektovat názory vyslovené Nejvyšším soudem, a neshledá-
li jiné důvody k zastavení trestního stíhání než jeho promlčení, bude nutné se
obžalobou meritorně zabývat.
Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán
právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a
podle § 265s odst. 2 tr. ř. je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Protože vady napadených rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě
dovolání nejvyšší státní zástupkyně nebylo možno odstranit v případném veřejném
zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst.
1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová