U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání
konaném dne 28. 6. 2011 o dovoláních, která podali obvinění B. F. , A. G.
, Ing. M. K. , M. K. , V. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. 4 To 95/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 8/2007, a uprchlý obviněný
Ing. S. G. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010, sp.
zn. 4 To 27/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu
v Praze pod sp. zn. 5 T 8/2007, t a k t o :
I. Dovolání obviněných B. F. , Ing. M. K. a Ing. S. G. se podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t a j í .
II. Dovolání obviněných M. K. , A. G. a V. S. se podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. řádu o d m í t a j í .
Obvinění M. K. , A. G. a V. S. byli rozsudkem Krajského soudu v Praze ze
dne 22. 10. 2008, sp. zn. 5 T 8/2007, uznáni vinnými trestným činem zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3
písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do
31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), dílem dokonaným a dílem ve
stadiu pokusu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustili ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. skutky konkretizovanými pod
příslušnými body ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Týmž
rozsudkem uznal soud prvního stupně vinnými obviněné B. F. a Ing. M. K.
trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148
odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve
stadiu pokusu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák., jichž se obviněný B. F.
dopustil skutky podrobně popsanými pod body 32. a 37. a obviněný Ing. M. K.
pod body 5., 23. a 34. ve výroku o vině. Citovaným rozsudkem byl uznán vinným
rovněž obviněný Ing. S. G. , a to trestným činem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4
tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu ve smyslu § 8 odst. 1 tr.
zák., jehož se dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. skutky
konkretizovanými pod příslušnými body ve výroku o vině.
Za tyto trestné činy byli obviněným uloženy následující tresty. Obviněný B. F. byl odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18
měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl
tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 300 000,- Kč, přičemž podle
§ 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3
měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Dále
mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního
orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu v trvání 5 let. Obviněnému A. G. byl uložen podle § 148 odst. 4 tr. zák. trest odnětí
svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl tomuto
obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 1 000 000,- Kč, přičemž podle § 54
odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10
měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Dále
mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního
orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu v trvání 10 let. Obviněný Ing. M. K. byl podle § 148 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Současně
byl tomuto obviněnému podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen i peněžitý trest ve
výměře 500 000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců pro případ, že by ve stanovené
lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 a §
50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury v
obchodní společnosti nebo družstvu v trvání 5 let. Obviněný M. K. byl podle §
148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §
39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl tomuto obviněnému
podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního
orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu v trvání 10 let. Současně soud prvního stupně zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 2 T 5/2006, a to
v části, která se týkala obviněného M. K. Byla zrušena i další rozhodnutí
obsahově navazující na zrušenou část posledně citovaného rozsudku, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný V. S. byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák.
k trestu odnětí svobody v trvání 6
let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s
dozorem. Současně byl tomuto obviněnému podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen i
peněžitý trest ve výměře 500 000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu
byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců pro případ, že by
ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Dále byl obviněnému podle § 49
odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a
výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu v trvání 7 let. Obviněný
Ing. S. G. byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody
v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do
věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní
společnosti nebo družstvu v trvání 10 let. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl
tomuto obviněnému uložen rovněž trest vyhoštění na dobu 10 let.
Týmž rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o vině a
trestu u dalších obviněných a někteří obvinění byli zproštěni obžaloby.
K odvolání obviněných A. G. , M. K. , V. S. , B. F. a Ing. M. K. Vrchní
soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. 4 To 95/2009, podle § 258
odst. 1 písm. b), d) a e) tr. řádu zrušil citovaný rozsudek soudu prvního
stupně jednak ve výroku o vině a trestu ve vztahu k obviněným A. G. , M. K.
a V. S. , jednak ve výroku o trestu ve vztahu k obviněným B. F. a Ing. M.
K. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl ve věci a obviněné
A. G. , M. K. a V. S. uznal vinnými spácháním zločinu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst.
3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.
(dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu
ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili skutky podrobně
popsanými ve výroku o vině pod body 1. až 44. rozsudku. Těmto obviněným, jakož
i obviněným B. F. a Ing. M. K. , u nichž odvolací soud ponechal nedotčený
výrok o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., dílem dokonaným a
dílem ve stadiu pokusu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák., pak uložil následující
tresty.
Obviněný A. G. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 7 let, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku
odvolací soud uložil tomuto obviněnému peněžitý trest ve výměře 500 denních
sazeb, přičemž jedna denní sazba byla stanovena ve výši 1 000,- Kč. Podle § 69
odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému stanoven pro případ, že by peněžitý trest
nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody na 10 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního
orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu na dobu 5 let. Obviněnému M. K. uložil odvolací soud podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let,
k jehož výkonu byl zařazen podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s
ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo
člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu
na dobu 5 let. Současně odvolací soud zrušil výrok o trestu v rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 2 T 5/2006, ohledně tohoto
obviněného, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný V. S. byl rozsudkem odvolacího soudu odsouzen podle § 240 odst. 3
tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67
odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odvolací soud uložil tomuto obviněnému i
peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000,- Kč
a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě
nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena
statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu na
dobu 4 roků. Obviněný B. F. byl odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1
a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest ve
výši 30 000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené
lhůtě vykonán, podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest
odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Obviněnému byl podle § 49 odst. 1 a § 50
odst. 1 tr. zák. uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu
prokury v obchodní společnosti nebo družstvu na dobu 2 roků. Obviněný Ing. M. K. byl odsouzen podle § 148 odst. odst. 3 tr. zák.
k trestu odnětí svobody v
trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest ve výši 50 000,- Kč, přičemž pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Obviněnému byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen rovněž trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo
člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu
na dobu 2 roků.
Pokud jde o obviněného Ing. S. G. , v řízení před Vrchním soudem v Praze
vedeném proti všem jmenovaným obviněným odvolací soud podle § 23 tr. řádu
vyloučil věc tohoto obviněného ze společného řízení a současně podle § 302 tr.
řádu rozhodl, že ohledně něj bude konat řízení proti uprchlému. Rozsudkem ze
dne 15. 4. 2010, sp. zn. 4 To 27/2010, odvolací soud z podnětu odvolání
obviněného Ing. S. G. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu
zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celé odsuzující části, která se
týká tohoto obviněného. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu
rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.
zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu ve smyslu § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, kterého se obviněný dopustil skutky konkretizovanými pod body 1. až
40. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento zločin odvolací soud uložil
obviněnému podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7
let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s
dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo
člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu
na dobu 5 let. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest
vyhoštění na dobu 10 let.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. 4 To 95/2009,
podali obvinění B. F. , A. G. , Ing. M. K. , M. K. a V. S.
prostřednictvím svých obhájců dovolání. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 4 To 27/2010, podal prostřednictvím svého obhájce
dovolání uprchlý obviněný Ing. S. G.
Obviněný B. F. podal své dovolání dne 4. 10. 2010 a opřel ho o dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy
nižších stupňů porušily zásadu presumpce neviny a pravidlo „in dubio pro reo“.
Obviněný dále zpochybnil naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného
činu, pro který byl stíhán a odsouzen, a v této souvislosti shledal v
rozhodnutích soudů obou stupňů extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními
závěry. Obviněný nesouhlasí s tím, že bylo zpochybněno uskutečnění jednotlivých
prodejů zboží, a popřel svůj úmysl vylákat od státu vrácení nadměrného odpočtu
daně z přidané hodnoty. Pokud jde o zavinění, podle obviněného soudy důsledně
neodlišily úmysl zkrátit daň a vylákat výhodu na příslušné dani. Obviněný
vznesl rovněž námitky proti formulaci tzv. skutkové věty, která podle jeho
názoru neuvádí všechny důležité okolnosti významné pro použitou právní
kvalifikaci a která ani není v souladu s tzv. právní větou. Podle názoru
obviněného rovněž nebyl pečlivě neobjasněn pojem „fiktivní obchodování“, který
se používá v popisu skutku. Obviněný dále soudům nižších stupňů vytkl, že se
důsledně nezabývaly spolupachatelstvím na posuzovaném trestném činu. Závěrem
svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu
zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. 4 To
95/2009, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10.
2008, sp. zn. 5 T 8/2007, a aby podle § 265l tr. řádu přikázal tomuto soudu věc
k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný A. G. podal své dovolání dne 16. 11. 2010 a opřel ho o dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného má
posuzovaná trestní věc soukromoprávní základ a k závěru o trestní odpovědnosti
obviněného za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
chybí konkrétní důkazy. V této souvislosti obviněný považuje za nesprávné
závěry znaleckého posudku, z něhož vycházely soudy obou stupňů, a zpochybňuje i
výpovědi některých svědků. Dále obviněný nesouhlasí s výpočtem výše škody,
která měla být způsobena jeho jednáním. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. 4 To 95/2009, a aby ho podle § 265m tr. řádu
sám zprostil obžaloby, anebo aby Nejvyšší soud po zrušení rozsudku přikázal věc
odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný doplnil své
dovolání podáním ze dne 10. 2. 2011, k němuž však nebylo možné přihlížet (byť
se s jeho obsahem Nejvyšší soud seznámil), neboť obviněnému ve smyslu § 265e
odst. 1 tr. řádu již předtím uplynula lhůta dvou měsíců, v níž lze podat
dovolání, případně v něm provádět další relevantní změny a doplnění.
Obviněný Ing. M. K. podal dovolání dne 1. 10. 2010 a opřel ho o dovolací
důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle přesvědčení
obviněného soudy nižších stupňů nesprávně použily ustanovení § 148 tr. zák.,
protože se nedopustil žádného podvodného jednání vůči státu, když řádně podal
příslušná daňová přiznání a uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty. Přitom
obviněný odkázal na závěry učiněné v daňovém řízení, které byly přezkoumány i v
rámci správního soudnictví. Jak dále obviněný zdůraznil, odběratel měl reálnou
možnost nakládat s prodaným zbožím, což podle názoru obviněného dokazuje
existenci zdanitelného plnění. Obviněný popřel i to, že by věděl o
podrobnostech každého obchodního případu. Závěrem svého dovolání obviněný
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby přikázal věc k
novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. K. podal dovolání dne 27. 9. 2010, přičemž v něm výslovně
neuvedl žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. řádu. Z obsahu dovolání lze
však usuzovat, že obviněný měl patrně v úmyslu opřít své námitky o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (viz slovní formulace „… nesprávné
právní posouzení skutku …“ uvedená pod bodem II. dovolání). Podle názoru
obviněného soudy nižších stupňů náležitě neobjasnily výši škody. Jak dále je
obviněný zdůraznil, v řízení nebyla prokázána jeho vina ani to, že by byl
spolupachatelem posuzovaného trestného činu. Obviněný vznesl námitky i proti
výši uloženého trestu. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v
Praze a případně přikázal věc k novému projednání.
Obviněný V. S. podal dovolání dne 23. 11. 2010 a odkázal v něm na dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí
s popisem skutku, který podle jeho názoru nezohledňuje výsledky provedeného
dokazování. V této souvislosti obviněný namítl, že v popisu skutku nejsou
uvedeny konkrétní částky za zdanitelná plnění a chybí zde označení zboží, které
mělo být předmětem daně na vstupu. Jak dále obviněný zdůraznil, označení zboží
má význam i z hlediska úvah o jeho nadhodnocení. Obviněný vytkl soudům obou
stupňů i jejich postup při hodnocení jednotlivých důkazů a namítl neúplné
skutkové závěry ohledně dalšího nakládání s obchodovaným zbožím po jeho vývozu
do zahraničí. Podle názoru obviněného je totiž pro závěr o jeho trestní
odpovědnosti také významné, v jakém právním režimu se zboží ocitlo v zahraničí,
zejména pak za situace, když bylo darováno na dobročinné účely. Soudy nižších
stupňů však podle obviněného pochybily též v tom, že nezjišťovaly průměrnou
cenu zboží, a za nedostatečné považuje obviněný i závěry soudů ke způsobu celní
kontroly předmětného zboží. V další části svého dovolání pak obviněný
nesouhlasí s výší uloženého trestu odnětí svobody, který považuje za
nepřiměřeně přísný. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k tr. řádu zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby ho podle §
265m tr. řádu sám zprostil obžaloby, anebo aby Nejvyšší soud po zrušení
napadeného rozsudku přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
Obviněný Ing. S. G. podal dne 27. 9. 2010 prostřednictvím svého obhájce
dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 4 To
27/2010, a uplatnil v něm dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d) a
g) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle názoru obviněného v této trestní
věci nebyly splněny podmínky pro vedení řízení proti uprchlému ve smyslu § 302
tr. řádu. Jestliže se totiž obviněný po skončení svého podnikání vrátil do
domovského státu, nelze takové jednání považovat za vyhýbání se trestnímu
řízení. Obviněný zpochybnil i postup soudů nižších stupňů při doručování
některých písemností, z něhož nevyplývají důvody nedosažitelnosti obviněného.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle
obviněného doposud opatřené důkazy nesvědčí o jeho protiprávním jednání,
přičemž obviněný zpochybnil i závěry soudů nižších stupňů o fiktivnosti
jednotlivých obchodů. Obviněný pak nesouhlasí ani s výší uloženého trestu
odnětí svobody. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle
§ 265k tr. řádu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby podle § 265m tr. řádu
sám obviněného zprostil obžaloby, anebo aby po zrušení napadeného rozsudku
přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila ke všem dovoláním obviněných
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Pokud jde o dovolání obviněného B. F. , podle státního zástupce tento obviněný
ve svém dovolání zpochybnil především procesní postup soudů nižších stupňů a
jejich skutková zjištění, přičemž příslušné skutkové věty ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně obsahují popis zákonných znaků trestného činu
(včetně zkrácení daně a vylákání výhody na dani), pro který byl obviněný stíhán
a odsouzen. Z tohoto popisu pak vyplývá i závěr o fiktivním obchodování. Podle
názoru státního zástupce nevznikly pochybnosti o výši škody, kterou obviněný
způsobil spáchaným trestným činem, ani ohledně zavinění a otázky
spolupachatelství, neboť na trestném činu se podílelo více osob, které jednaly
společně či v návaznosti na sebe a jejich postupy směřovaly k uskutečnění
společného záměru.
K dovolání obviněného A. G. státní zástupce uvádí, že zde nedošlo k
namítanému porušení zásady „ultima ratio“, jak tvrdí obviněný ve svém dovolání,
ale byli potrestáni pachatelé trestné činnosti. Postup obviněných pak nelze
považovat za daňovou optimalizaci. Mimo uplatněný dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou podle státního zástupce námitky obviněného,
jimiž zpochybňuje skutková zjištění.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. M. K. , podle názoru státního zástupce
jeho první část vychází z tvrzení o existenci odlišného skutkového stavu, než k
jakému dospěly soudy nižších stupňů. Státní zástupce ovšem nesouhlasí ani s
námitkami tohoto obviněného, jimiž zpochybnil postup soudů nižších stupňů ve
vztahu k závěrům daňových orgánů. K tomu státní zástupce připomíná, že trestní
odpovědnost za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
není založena na souladu výsledků daňového a trestního řízení. Státní zástupce
považuje za nedůvodné i námitky obviněného, jimiž zpochybnil správnost
posouzení otázky spolupachatelství, protože s ohledem na fiktivnost obchodů je
zmíněný právní závěr správný, když všichni obvinění museli jednat ve vzájemné
součinnosti a rovněž ve společném úmyslu.
Státní zástupce se vyjádřil rovněž k dovolání obviněného M. K. Námitky tohoto
obviněného, jimiž zpochybnil rozsah dokazování a nesprávné hodnocení důkazů,
považuje státní zástupce za nezpůsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu. Žádné pochybnosti pak nejsou ani stran otázek
zavinění, spolupachatelství a způsobené škody. Podle názoru státního zástupce
obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu, jímž byl uznán
vinným, což je patrné zejména z příslušných skutkových vět uvedených ve výroku
o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. K obecnému tvrzení obviněného,
jímž označil trestní řízení proti jeho osobě za nepřípustné, státní zástupce
upozornil, že obviněný ve svém dovolání neodkázal na žádnou z okolností
uvedených v § 11 odst. 1 tr. řádu. Pokud jde o nepřiměřenost trestu, podle
státního zástupce je to otázka, kterou s ohledem na dosavadní judikaturu
Nejvyššího soudu nelze v dovolacím řízení dále řešit. Státní zástupce proto
označil námitky obviněného za nezpůsobilé naplnit dovolací důvody uvedené v §
265b tr. řádu.
Ve vyjádření k dovolání obviněného V. S. považuje státní zástupce popis
skutkového děje zpochybněný obviněným za dostatečně konkrétní. Podle státního
zástupce by podrobná specifikace zboží v popisu skutku neměla žádný podstatný
význam pro posouzení trestné činnosti obviněných, přičemž zcela postačuje
přesnější vyjádření v odůvodnění rozsudku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu nenaplňují ani námitky obviněného, jimiž zpochybnil rozsah
dokazování a hodnocení provedených důkazů. Státní zástupce se neztotožnil ani s
námitkami obviněného, v nichž poukazuje na délku trestního stíhání a dobu,
která uplynula od spáchání posuzované trestné činnosti, neboť šlo o rozsáhlou,
závažnou a sofistikovanou trestnou činnost více obviněných, což vyžadovalo
poněkud delší dobu k projednání věci.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. S. G. , podle názoru státního zástupce v
posuzované věci nebyl naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d)
tr. řádu, neboť nedošlo k porušení ustanovení o přítomnosti tohoto obviněného u
veřejného zasedání odvolacího soudu. Jak dále státní zástupce zdůraznil, v
řízení před odvolacím soudem byly splněny i podmínky pro konání řízení proti
uprchlému podle § 302 tr. řádu. Obviněný se totiž od počátku trestního stíhání
zdržoval na neznámém místě a komunikoval se soudem prvního stupně pouze
prostřednictvím jiných osob, přičemž po doručení (odsuzujícího) rozsudku
Krajského soudu v Praze s nimi přerušil další kontakty. Podle státního zástupce
se tedy obviněný začal trestnímu řízení vyhýbat tím, že se skrýval, a navíc s
ohledem na nestandardní chování obviněného u hlavního líčení lze předpokládat,
že se připravoval na to, aby se skrýval, neboť komunikací se soudem jen za
pomoci prostředníků v podstatě dlouhodobě umožnil stav, v němž nebylo orgánům
činným v trestním řízení známo, kde se nachází. Ohledně námitek obviněného,
které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, státní zástupce odkázal na své vyjádření k dovolání obviněného A. G.
Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření k dovoláním obviněných navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání
obviněných B. F. , A. G. , Ing. M. K. a Ing. S. G. , neboť jsou zjevně
neopodstatněná. Pokud jde o dovolání obviněných M. K. a V. S. , státní
zástupce navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. řádu
odmítl, anebo – kdyby byla doplněna odkazem na některé důvody podle § 265b tr.
řádu bez potřebné konkrétní argumentace – aby je podle § 265b odst. 1 písm. b)
tr. řádu odmítl jako podaná z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr.
řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že všichni obvinění, kteří podali
dovolání, tak učinili jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu],
a to prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na
správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutím,
proti nimž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a
podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Poslední podmínku sice zcela nesplňovalo dovolání obviněného M. K. , neboť v
něm výslovně neuvedl dovolací důvod odkazem na ustanovení § 265b tr. řádu,
avšak z jeho obsahu a kontextu vyplynulo, že ho založil na námitkách
vytýkajících nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně
právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Věc obviněného Ing. S. G. , která byla u Nejvyššího soudu původně vedena pod
sp. zn. 5 Tdo 183/2011, Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 2. 2011 podle § 23
odst. 3 tr. řádu per analogiam spojil ke společném projednání a rozhodnutí s
věcí zde vedenou pod sp. zn. 5 Tdo 179/2011, která se týká dovolání ostatních
obviněných.
Pokud jde o dovolací důvody, všichni jmenovaní obvinění opírají jejich
existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný Ing. M. K. a obviněný Ing. S.
G. dále uplatnili ve svých dovoláních též dovolací důvody podle § 265b odst.
1 písm. l) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, resp. posledně jmenovaný
obviněný uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, tedy
že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve
veřejném zasedání.
K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který ve
svých dovoláních uplatnili všichni dovolatelé, Nejvyšší soud připomíná, že může
být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro nějž byli obvinění stíháni a odsouzeni,
vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších
stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní
posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění
neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec
trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud
byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva,
než jaké na ni dopadalo.
K tomu Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu lze opírat jen o právní (nikoli skutkovou) vadu, a to
takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Jestliže ovšem
obvinění ve svých dovoláních pouze v obecné rovině zpochybnili použitou právní
kvalifikaci a zjištěné skutkové okolnosti, resp. vytkli nesprávnost provedeného
dokazování či jeho neúplnost, jde o námitky, jež nemohou založit existenci
uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu ani vyvolat pochybnosti o
správnosti právní kvalifikace posuzovaných skutků jako trestných činů podle
shora citovaných ustanovení. Obvinění totiž uvedeným obecným tvrzením nikterak
nekonkretizovali, v čem je vadné toto hmotně právní posouzení, resp. podle
jakého jiného ustanovení hmotného práva měly být posouzeny spáchané skutky či
které znaky skutkových podstat zmíněných trestných činů nenaplňují.
Totéž platí o námitce obviněného B. F. , v níž poukazuje na existenci tzv.
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani
zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího
důvodu vymezeného v posledně citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž
poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně
vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního
kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen
i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9.
9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s
dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této
ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi
učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k
odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních
stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich
nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a
svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména
nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný
pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o
žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Obdobné konstatování platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného B. F. ,
jejímž prostřednictvím vytkl nedodržení zásady presumpce neviny a pravidla „in
dubio pro reo“. I v tomto případě jde o instituty procesního práva, jejichž
případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opřel své
dovolání. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněnou námitku za takovou, která
neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, takže ji nemohl učinit předmětem
svého posuzování.
Stejnou povahu, která se vymyká dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, mají rovněž výtky obviněných M. K. , V. S. a Ing.
S. G. směřující proti výši jim uloženého trestu. Jak totiž vyplývá z
dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod
č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s
výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen
v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy
pouze tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jmenovaným obviněným byl ovšem uložen
přípustný druh trestu a ve výměře, jež ničím nepřesahuje hranice příslušné
trestní sazby. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či
výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií obsažených v
ustanoveních § 31 až § 34 tr. zák. (resp. § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v
důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak
nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně citovaného ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně
právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o
výrok trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva,
než jsou otázky druhu a výměry trestu; tento dovolací důvod může být naplněn
např. pochybením soudu v právním závěru o otázce, zda měl či neměl být uložen
souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v
trestném činu. Takové námitky ovšem obvinění neuplatnili a ani neměli důvod
uplatnit, proto se Nejvyšší soud nemohl zabývat jejich výhradami zaměřenými
proti uloženým trestům.
V návaznosti na výše uvedené závěry k výkladu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněných M.
K. , A. G. a V. S. jako podaná z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v
ustanovení 265b tr. řádu, neboť námitky těchto obviněných neodpovídají jak
uplatněnému dovolacímu důvodu, tak ani žádnému jinému důvodu dovolání. Obvinění
totiž nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, když podle
jejich názoru soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy provedené ve věci.
Existenci dovolacího důvodu tak obvinění podle názoru Nejvyššího soudu
shledávají v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v
nesprávném hodnocení důkazů a v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování,
přičemž z toho obvinění vyvozují i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž
soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy
jmenovaní obvinění dovozují nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní
kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího
soudu, ale jen z jiných (pro obviněné příznivějších) skutečností, než jaké
soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Obvinění tak svými dovolacími námitkami
nezpochybnili právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v
dovolání zaměřili výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala
podkladem pro příslušné právní posouzení skutků, resp. proti hodnocení
provedených důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani
provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat,
resp. měnit.
Na podkladě těchto skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění M.
K. , A. G. a V. S. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podali dovolání z jiných než zákonem stanovených
důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl
jejich dovolání, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněných B. F. , Ing. M. K. a Ing.
S. G. , jimiž s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu zpochybnili naplnění některých znaků objektivní stránky a znaků
subjektivní stránky trestných činů, kterými byli uznáni vinnými. Tyto námitky
sice lze podřadit pod citovaný dovolací důvod, třebaže je obvinění z podstatné
části rovněž založili na polemice se skutkovými zjištěními a provedenými
důkazy. Nejvyšší soud je však nepovažuje za důvodné.
K trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148
odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., jehož se dopustili obvinění
B. F. a Ing. M. K. , Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že ho spáchal
ten, kdo úmyslně ve větším rozsahu zkrátil daň, clo, pojistné na sociální
zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou platbu, nebo
vylákal výhodu na takové platbě, přičemž čin spáchal nejméně se dvěma osobami a
tímto činem způsobil značnou škodu. Z hlediska zavinění musel pachatel jednat
úmyslně, byť postačoval i nepřímý úmysl [§ 4 písm. b) tr. zák.], přičemž
způsobení škody ve výši, která dosahuje značné škody ve smyslu § 89 odst. 11 a
§ 148 odst. 3 písm. c) tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně 500 000,- Kč),
muselo být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti [§ 5 a § 6 písm. a) tr. zák.].
Pokud jde o trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle
§ 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, který spáchal obviněný
Ing. S. G. , Nejvyšší soud zde připomíná, že se ho dopustí ten, kdo úmyslně ve
větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní
pojištění, poplatek nebo jinou podobnou platbu, anebo vyláká výhodu na některé
z těchto plateb, přičemž čin spáchá nejméně se dvěma osobami a ve velkém
rozsahu. Pokud jde o zavinění, platí zde stejná pravidla jako u trestného činu
podle § 148 tr. zák.
Zkrácením se pak podle obou trestněprávních úprav rozumí jakékoli jednání
pachatele, kterým způsobí, že jemu nebo jinému poplatníkovi (plátci) je
vyměřena nižší daň nebo podobná povinná platba, anebo že k vyměření této
povinné platby vůbec nedojde. Při zkrácení daně nebo podobné povinné platby jde
zpravidla o zvláštní případ podvodného jednání, jímž se v rozporu se zákonem
ovlivňuje daňová či obdobná platební povinnost určitého subjektu tak, že ten v
rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá,
že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy zfalšuje příslušné výkazy či
podklady pro stanovení uvedených povinných plateb, nepořídí je, úmyslně je
zkreslí nebo je vůbec nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně či podobné
platby nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou nebo jinou podobnou
povinnost. Vylákáním výhody na dani nebo některé jiné povinné platbě ve smyslu
§ 148 odst. 2 tr. zák. a § 240 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí předstírání
okolností, na základě kterých vzniká povinnost státu (nebo jiného subjektu)
poskytnout plnění tomu, kdo podle zákona nemá nárok na takové plnění nebo kdo
vůbec není plátcem či poplatníkem určité povinné platby, ve vztahu k níž se
výhoda poskytuje (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 1 vydání. Praha: C. H. Beck, Praha, 2010, s. 2203).
Jak je v posuzované věci zřejmé z popisu rozhodných skutkových okolností
uvedených pod příslušnými body ve výroku o vině v obou rozsudcích soudů nižších
stupňů, obvinění B. F. , Ing. M. K. , Ing. S. G. a další spoluobvinění se
dopouštěli jednak zkrácení daně z přidané hodnoty, jednak vylákání výhody na
této dani. Přitom šlo dílem o pokus trestných činů, dílem o jejich dokonání. V
případě všech žalovaných skutků popsaných ve výrocích o vině v rozsudku soudu
prvního stupně (obvinění B. F. a Ing. M. K. ) a v rozsudku odvolacího soudu
(obviněný Ing. S. G. ) pak podstata uvedených trestných činů spočívala –
zkráceně vyjádřeno – v tom, že se obvinění zapojili do tzv. fiktivního
obchodování se zbožím, jež bylo nebo mělo být vyvezeno do zahraničí, když již
na začátku tohoto „obchodování“ bylo záměrem obviněných, aby konkrétní obchodní
společnost neoprávněně uplatnila daň z přidané hodnoty na vstupu za zboží,
jehož cena byla mnohonásobně nadhodnocena v průběhu fiktivního obchodování mezi
jednotlivými subjekty, v nichž působili také někteří z obviněných. Následně pak
došlo (nebo mělo dojít) k vývozu zboží do zahraničí s cílem vyhnout se
povinnosti uplatnit daň z přidané hodnoty na výstupu a ovlivnit výsledek
celkové daňové povinnosti. Popsané jednání obviněných přitom jednak
bezprostředně směřovalo ke zkrácení vlastní daňové povinnosti, jednak k
vylákání výhody na této dani v podobě vyplacení (vrácení) nadměrného odpočtu. V
některých případech přitom došlo k dokonání činu jak zkrácením daně z přidané
hodnoty, tak i vylákáním zmíněného nadměrného odpočtu této daně v podobě jeho
vratitelného přeplatku. Z popisů skutků je pak zřejmé i to, kdo z obviněných
podával u příslušného správce daně jednotlivá daňová přiznání.
Z příslušných výroků o vině v rozsudcích soudů nižších stupňů je tedy
dostatečně patrné, jak soudy dospěly k výsledné výši zkrácení daně z přidané
hodnoty a vylákané výhody na této dani, jejímiž plátci byly určité fyzické
osoby či obchodní společnosti, jejichž jménem jednali konkrétní obvinění, a to
na podkladě závěrů o tom, jakou výši daně z přidané hodnoty měly jednotlivé
subjekty zaplatit, v jaké výši obvinění v přiznáních k dani z přidané hodnoty
neoprávněně uplatnili tuto daň na vstupu a v jakém rozsahu požadovali vyplacení
nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Přitom soudy obou stupňů popsaly i
mechanizmus, jímž došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty a vylákání výhody na
této dani, a jak dospěly k výši způsobené škody, resp. rozsahu zkrácené daně a
vylákané výhody. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že výše zkrácené
daně z přidané hodnoty a vylákané výhody na této dani je v popisu skutku
vyjádřena konkrétní částkou, která zcela odpovídá použité právní kvalifikaci.
Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí
uveřejněné pod č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.), jestliže pachatel v příslušném
zdaňovacím období jednak zkrátí skutečně existující daňovou povinnost plátce
(poplatníka) určité daně ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák. a současně od státu
(správce daně) vyláká neoprávněnou daňovou výhodu ve smyslu § 148 odst. 2 tr.
zák., pak není vyloučeno posoudit takové jednání jako jednočinný souběh
trestných činů podle obou citovaných ustanovení. Jde-li o daň z přidané
hodnoty, může být tento souběh namístě, pokud pachatel např. uplatněním odpočtu
neoprávněně sníží příslušný základ daně a vedle toho ještě dosáhne vyplacení
nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Závěr o jednočinném souběhu podle
obou zmíněných ustanovení se již neuplatní u trestného činu podle § 240 odst. 1
tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným Ing. S. G. , neboť zkrácení daně a
vylákání výhody na dani jako alternativy jednání pachatele jsou součástí jedné
a téže skutkové podstaty.
Pokud jde o zmíněnou výši zkrácení daně z přidané hodnoty, resp. vylákané
výhody na této dani, ke které dospěly u jednotlivých dílčích útoků obviněných
soudy nižších stupňů, není třeba ji v popisu skutku zvlášť uvádět jednak ve
vztahu ke zkrácení uvedené daně, jednak ve vztahu k vylákání výhody na dani,
ale postačí jejich výši sečíst a takto výslednou souhrnnou částku vyjádřit v
popisu skutku. Ostatně tento postup zvolily soudy i v nyní posuzované věci a
Nejvyšší soud ho nepovažuje za odporující zákonu ani respektované judikatuře.
Ze soudní praxe přitom vyplývá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7.
2005, sp. zn. 7 Tdo 819/2005, publikované pod č. T 827. v sešitě 19 Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck,
Praha 2005), že ustanovení § 148 odst. 1 tr. zák. se vztahuje na jednání, jímž
je dotčeno plnění poplatníka (plátce) vůči státu nebo jinému příjemci povinné
platby a které vede k tomu, že poplatník (plátce) neodvede daň nebo jinou
povinnou platbu ve výši, ke které byl povinen podle příslušného zákona. Naproti
tomu jednání pachatele ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák. nesměřuje k tomu, aby
snížil rozsah plnění poplatníka (plátce) vůči státu nebo vůči jinému příjemci
povinné platby, ale k tomu, aby naopak stát nebo jiný subjekt poskytl peněžní
plnění poplatníkovi (plátci). K námitkám, které v tomto směru uplatnil zejména
obviněný Ing. M. K. , pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že vylákal-li
pachatel výhodu na dani ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák. v podobě fiktivně
uplatněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, není z hlediska
zákonných znaků tohoto trestného činu rozhodné, jaká byla vlastní daňová
povinnost plátce uvedené daně [např. podle § 2 odst. 2 písm. g), i) zákona č.
588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, resp.
podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve
znění pozdějších předpisů]. V posuzované věci proto z hlediska trestní
odpovědnosti obviněných nebylo rozhodující zjištění o jejich skutečné daňové
povinnosti, jak naznačuje především jmenovaný obviněný ve svém dovolání, neboť
soudy učinily jednoznačné skutkové zjištění o fiktivním obchodování s
předmětným zbožím.
Popsaný způsob spáchání uvedené trestné činnosti tak jednoznačně svědčí o tom,
že obvinění jednak zkrátili (resp. pokusili se zkrátit) daň z přidané hodnoty,
jednak vylákali (resp. pokusili se vylákat) výhodu na této dani. Přitom
obvinění naplnili zmíněné zákonné znaky jednak nelegálním snížením zákonné
výměry daně z přidané hodnoty uplatněním neoprávněného odpočtu této daně na
vstupu a jednak tím, že vylákali vyplacení vratitelného přeplatku nadměrného
odpočtu daně z přidané hodnoty ve smyslu § 2 odst. 2 písm. h) a § 37a zákona č.
588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 30. 4. 2004, resp.
nyní ve smyslu § 4 odst. 1 písm. e) a § 105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o
dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud proto
považuje právní kvalifikaci skutků jako trestných činů zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby podle shora citovaných ustanovení za správnou a
odpovídající zákonu. Přitom jednání obviněných svým provedením odpovídá běžným
případům daňové trestné činnosti. V uvedených případech totiž pachatel zkrátí
daň např. tím, že předstírá vývoz zboží do zahraničí, zastírá nebo předstírá
existující zdanitelné plnění, neoprávněně uplatňuje nebo zvyšuje nárok na
odpočet daně apod. Jak je v posuzované věci z popsaných skutkových okolností
zřejmé, obvinění předstírali zdanitelné plnění manipulacemi s daní na vstupu,
přičemž fiktivní vývoz zboží do zahraničí měl odůvodnit zákonnost úkonu v
podobě vyplacení vratitelného přeplatku nadměrného odpočtu daně z přidané
hodnoty na výstupu.
Nejvyšší soud tedy neakceptoval ani námitky obviněného Ing. M.
K. , který zpochybnil naplnění znaku „vyláká výhodu na takové platbě“ ve smyslu
§ 148 odst. 2 tr. zák. Podle obviněného totiž soudy nižších stupňů v podstatě
nevzaly v úvahu výsledky daňového řízení. Pokud jde o zjištění okolností
významných pro vylákání výhody na dani či jiné povinné platbě, Nejvyšší soud
dále připomíná, že v trestním řízení se tato okolnost posuzuje samostatně jako
předběžná otázka (§ 9 odst. 1 tr. řádu), a proto orgány činné v trestním řízení
nejsou vázány ani případným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného
správce daně o výši daně a o jejím případném doměření. Na druhé straně se soud
musí v trestním řízení vypořádat s obsahem spisového materiálu shromážděného
příslušným finančním úřadem v daňovém řízení, přičemž ho hodnotí jako kterýkoli
jiný důkaz postupem podle § 2 odst. 6 tr. řádu. Jak je patrné v posuzované
trestní věci z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména jeho s. 30
až 34), tento soud vyhodnotil všechny provedené důkazy a uvedl, na základě
kterých skutečností dospěl k závěru o rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty,
k němuž došlo spáchaným trestným činem. Soud prvního stupně tedy postupoval v
souladu s ustanovením § 9 odst. 1 tr. řádu, přičemž své úvahy o naplnění znaku
objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) a c) tr. zák.
spočívajícího ve vylákání výhody na dani z přidané hodnoty opřel o odpovídající
skutkové a právní závěry. Námitka obviněného, v níž tvrdil opak, je proto
nedůvodná. Přitom závěr o rozsahu zkrácení daně není v rozporu ani s dosavadní
judikaturou vyjádřenou např. v rozhodnutí pod č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr.,
podle které výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího
nesplnění (zkrácení) dospěl v daňovém řízení správce daně (příslušný finanční
úřad), nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení a toliko na jejich
podkladě není možné činit závěr o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti
obviněného za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 148 tr. zák. Navíc tvrzení jmenovaného obviněného o přezkumu rozhodnutí
příslušných správců daně v rámci správního soudnictví je nekonkrétní, nehledě
již k tomu, že tyto soudy nejsou oprávněny přezkoumávat otázky, které se týkají
případné trestní odpovědnosti.
V návaznosti na shora uvedenou argumentaci proto Nejvyšší soud neakceptoval ani
námitky obviněných B. F. a Ing. M. K. , jimiž popřeli svůj úmysl zkrátit daň
z přidané hodnoty a vylákat výhodu na této dani.
Jak je v posuzované věci zřejmé z popisu rozhodných skutkových
okolností uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obvinění
B. F. a Ing. M. K. společně s dalšími spoluobviněnými cílevědomě
postupovali tak, aby popsaným způsobem jednak nelegálně snížili daň z přidané
hodnoty, která měla být přiznána a zaplacena, a jednak vylákali vratitelný
přeplatek nadměrného odpočtu této daně. Taková skutková zjištění podle názoru
Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí nejen o naplnění subjektivní stránky
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148
odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) a c) tr. zák., kterou obvinění zpochybnili,
nýbrž nelze mít žádné pochybnosti ani o naplnění objektivní stránky tohoto
trestného činu, včetně jejího znaku spočívajícího ve způsobení značné škody.
Ostatně obvinění B. F. a Ing. M. K. v dovoláních nijak blíže
nekonkretizovali, zda v případě tvrzeného nedostatku jejich úmyslného zavinění
chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních
skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek
nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň.
Stejně tak obvinění neuvádějí, proč ve vztahu ke způsobení značné škody [§ 148
odst. 3 písm. c) tr. zák.] není dáno jejich zavinění ani ve formě nedbalosti,
které by zásadně postačovalo [§ 5 a § 6 písm. a) tr. zák.].
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3
písm. a) a c) tr. zák. tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání
obviněných B. F. a Ing. M. K. popsaného ve skutkových větách ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností,
zejména pak z neodvratnosti následku v podobě zkrácení daně z přidané hodnoty a
vylákání výhody na této dani, jejichž výše odpovídá značné škodě, s nímž
obvinění museli počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také
nastal.
Přitom Nejvyšší soud nepovažuje za důvodnou námitku obviněného
B. F. , pokud soudům nižších stupňů vytkl, že nerozlišily formu zavinění u
trestných činů podle § 148 odst. 1 a 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným.
Třebaže si lze jistě představit poněkud výstižnější popis subjektivní stránky,
je ze všech rozhodných skutkových okolností ve spojení s odůvodněním rozsudku
soudu prvního stupně zřejmý úmysl tohoto obviněného zkrátit daň z přidané
hodnoty, resp. vylákat výhodu na této dani.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněných
B. F. a Ing. M. K. zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaného
trestného činu za nedůvodné.
Pokud jde o obviněného Ing. M. K. , který uplatnil výhrady i proti výši
způsobené škody, popis rozhodných skutkových okolností podle názoru Nejvyššího
soudu odůvodňuje závěr o rozsahu škody ve shora uvedené výši, která představuje
značnou škodu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 148 odst. 3 písm. c) tr. zák. K tomu
Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi
rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně
vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit
poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k
naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz § 442
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
a § 379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů). Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení
majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo
nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, ušlým ziskem je
nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně
očekávat – kdyby zde nebylo škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí
(viz přiměřeně stanovisko pod č. 55/1971, s. 151 až 153, Sb. rozh. obč. a
zhodnocení praxe soudů pod č. III/1967, s. 51, Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i
v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují
majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu
občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak
specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního
stíhání (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.).
Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (přiměřeně viz
rozhodnutí pod č. 22/2005-II.), částka, o kterou pachatel zkrátil daň z přidané
hodnoty ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák., nebo kterou vylákal jako daňovou
výhodu ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák., představuje škodu způsobenou trestným
činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle těchto alternativ
[pro účely přísnější právní kvalifikace uvedené v ustanoveních § 148 odst. 3
písm. c), odst. 4 tr. zák.]. V případě zkrácení daně tedy škoda představuje
nedostatek přírůstku na majetku státu či jiného příjemce daně, který bylo možné
důvodně očekávat, kdyby pachatel řádně přiznal a zaplatil daň v zákonem
stanovené výši a nezatajil existenci daňové povinnosti či nezkreslil její výši.
Jde-li o vylákání daňové výhody, pak lze škodu spatřovat v majetkovém plnění,
kterého se neoprávněně dostalo pachateli či jiné osobě od státu nebo od jiného
subjektu v souvislosti s určitou daní či podobnou platbou jako její přeplatek,
nadměrný odpočet apod.
V trestní věci obviněného Ing. M. K. přitom soudy nižších stupňů postupovaly
správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o
tom, jakou škodu a v jaké výši obviněný způsobil na majetku státu skutkem
popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže tedy
obviněný jednal způsobem vyjádřeným ve skutkové větě a zkrátil daň z přidané
hodnoty, resp. vylákal výhodu na této dani společně s dalšími obviněnými ve
výši uvedené pod body 5., 23. a 34. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, vznikla zde činem obviněného škoda v takové výši, která je bez
jakýchkoli pochybností značnou škodou ve smyslu § 89 odst. 11 a § 148 odst. 3
písm. c) tr. zák., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Jejich zjištění
je v tomto směru zcela v souladu s citovanou dosavadní judikaturou a Nejvyšší
soud nezjistil žádné nedostatky v použité právní kvalifikaci, pokud jde o
posouzení výše škody způsobené obviněným. Totéž se ostatně týká i všech dalších
obviněných, kteří ve svých dovoláních výslovně nezpochybnili závěry o výši
způsobené škody nebo tak sice učinili, ale jen skutkovými námitkami
neodpovídajícími hmotně právní povaze uplatněného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, což platí zejména ve vztahu k obviněnému M. K.
).
Škoda ani její konkrétní výše sice už není znakem skutkové podstaty trestného
činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,
odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jímž byli uznáni vinnými A. G. , M.
K. a V. S. , protože zde je nutný velký rozsah zkrácení daně nebo jiné
povinné platby, resp. vylákané výhody na této platbě. Uvedený rozsah je však
daný tím, v jaké výši byla zkrácena příslušná daň či jiná povinná platba, tj.
rozdílem mezi výší skutečně přiznané a zaplacené daně nebo jiné povinné platby
a její výší, v které měla být podle zákona přiznána a zaplacena, a dále vyplývá
z výše vylákané výhody na dani nebo podobné platbě. Daň či jiná podobná platba
se totiž vyměřuje a platí v penězích, takže jiná než finanční hlediska se při
určování rozsahu nemohou uplatnit.
Nejvyšší soud nepovažuje za důvodné ani námitky obviněného B.
F. , v nichž vyjádřil nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů o spáchání
posuzovaných skutků ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., resp.
§ 23 tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že spolupachatelství
předpokládá úmyslné společné jednání dvou nebo více trestně odpovědných osob a
jejich úmysl směřující ke spáchání trestného činu tímto společným jednáním. V
obecné rovině se za společné jednání považuje především situace, když každý ze
spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky příslušné skutkové podstaty
spáchaného trestného činu. Dále může jít o případ, pokud každý ze
spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků určitého trestného činu, avšak
souhrn jednání spolupachatelů naplňuje všechny znaky jeho skutkové podstaty
obsažené v trestním zákoně. Konečně je spolupachatelstvím i alternativa,
jestliže počínání každého ze spolupachatelů sice samo o sobě nenaplňuje žádný
ze znaků skutkové podstaty určitého trestného činu, ale ty jsou naplněny až
souhrnem jednání všech spolupachatelů (viz dosud použitelná rozhodnutí pod č.
15/1967 a č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Přitom shodný (společný) úmysl
spolupachatelů nelze ztotožňovat s jejich výslovnou dohodou, protože ke
spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., resp. § 23 tr. zákoníku
postačí, aby společný úmysl spolupachatelů vyplýval alespoň z jejich
konkludentní dohody (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 269). Z popisu rozhodných
skutkových okolností vtělených do výroku o vině i z odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu pak nepochybně vyplývá shodný
(společný) úmysl jednotlivých obviněných (dovolatelů), protože každý z nich si
musel být vědom toho, že uvedenými manipulacemi s daní z přidané hodnoty na
vstupu a výstupu dojde k jejímu zkrácení, resp. k vylákání výhody na této dani
a jejich koordinovaná činnost k tomu jednoznačně směřovala. Ostatně konkrétní
obvinění podávali u příslušných správců daně přiznání k dani z přidané hodnoty,
v nichž neoprávněně uplatnili daň na vstupu, takže museli vědět o všech
rozhodných okolnostech týkajících se fiktivních obchodů a z toho vyplývajících
daňových souvislostí. Nejvyšší soud proto odmítl uvedené námitky obviněného
jako neopodstatněné.
Obviněný Ing. S. G. dále s poukazem na dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. d) tr. řádu zpochybnil zákonnost postupu odvolacího soudu,
který rozhodl o vedení řízení proti tomuto obviněnému jako uprchlému ve smyslu
§ 302 a násl. tr. řádu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že řízení proti
uprchlému může být vedeno proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v
cizině nebo tím, že se skrývá. Jak bylo ohledně jmenovaného obviněného zjištěno
(viz zejména s. 48 a 49 napadeného rozsudku odvolacího soudu), zdržoval se na
neznámém místě, se soudem komunikoval jen přes prostředníky a po doručení
odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně přerušil všechny kontakty nejen se
soudy, ale i se svým obhájcem. Přitom obviněný neoznámil soudu novou adresu
svého pobytu v České republice, přestože na původní tuzemské adrese, kterou sám
označil pro účely doručování, se nezdržoval. Odvolací soud prověřil v rámci
mezinárodní právní pomoci i adresu bydliště obviněného v jeho domovském státě
(Arménské republice) a v této souvislosti zjistil, že adresa jeho trvalého
pobytu v Arménské republice není správná. Odvolací soud proto dospěl k závěru,
podle něhož se obviněný Ing. S. G. vyhýbá trestnímu řízení tím, že se skrývá. Nejvyšší soud považuje takový závěr za správný a odpovídající zákonu. Obviněný
totiž sdělil soudům nižších stupňů takové adresy svého pobytu, které vylučovaly
možnost jeho zajištění, a tím se stal zejména pro odvolací soud nekontaktní
osobou. Proto bylo namístě zajistit obhajovací práva tohoto obviněného
způsobem, který předpokládá ustanovení § 304 tr. řádu. Jak navíc odvolací soud
na s. 49 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, veřejné zasedání konané o
odvolání jmenovaného obviněného konal v jeho nepřítomnosti také z důvodu, že
nepovažoval jeho účast za nutnou. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na
svou dosavadní judikaturu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr.), podle které se obviněný předvolává k veřejnému zasedání o odvolání
ve smyslu § 233 odst. 1 tr. řádu tehdy, jestliže je nutná jeho osobní účast při
tomto veřejném zasedání, a to zejména v případech, kdy odvolací soud považuje
za nezbytné vyslechnout obviněného, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému
v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání,
resp. o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy
osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se
obviněný pouze vyrozumí o tomto veřejném zasedání, a to jako osoba, která svým
návrhem dala podnět k veřejnému zasedání, resp. jako osoba, která může být
přímo dotčena rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání. Přitom odvolací
soud nepovažoval účast obviněného Ing. S. G. u veřejného zasedání v
posuzované věci za nutnou (viz s. 49 jeho rozsudku). Navíc obhájce tohoto
obviněného sdělil odvolacímu soudu, že obviněný ho v den konání veřejného
zasedání vyrozuměl o svém pobytu mimo území Arménské republiky.
Nejvyšší soud
se tak ztotožňuje s úvahou odvolacího soudu, podle které byl obviněný
informován o konání veřejného zasedání, takže jeho námitky v uvedeném směru
pokládá za neopodstatněné.
Pokud jde o námitky obviněného Ing. S. G. , jimiž s poukazem
na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil právní
kvalifikaci skutku jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, obviněný je
založil na takových skutečnostech, které neodpovídají hmotně právní povaze
citovaného dovolacího důvodu, jak již bylo shora vyloženo. Obviněný totiž
vytýkal nedostatky ve skutkových zjištěních a při hodnocení provedených důkazů.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. řádu, který ve svém dovolání uplatnil obviněný Ing. M. K. K tomuto
dovolacímu důvodu Nejvyšší soud nejprve připomíná, že ho lze naplnit ve dvou
alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod
procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní
instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. K takové situaci však
v posuzované věci nedošlo, neboť odvolání jmenovaného obviněného bylo v souladu
se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně
přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud postupem podle
§ 258 odst. 1 písm. e) tr. řádu rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí soudu
prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl o
uložení trestu. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího
soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k
odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího
důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. l) tr. řádu shledávat za situace, pokud v řízení, které
předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený
v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný Ing. M. K. ve
svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle
již zmíněného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu
dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal ho
opodstatněným, protože nebyly zjištěny takové okolnosti, které by ho naplňovaly.
V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obvinění B. F. , Ing. M. K. a Ing. S. G. podali dovolání proti
rozhodnutím, jimiž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst.
1 písm. d), g), l) tr. řádu. Protože však jejich dovolání se částečně opírají o
námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle
citovaných zákonných ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z
výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání jmenovaných obviněných
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž
nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost
řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové
přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba
opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo
dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc
obvinění ve svých dovoláních zčásti jen opakovali námitky, s nimiž se již
náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto
způsobem o všech dovoláních v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 6. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y