5 Tdo 2/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
ledna 2005 o dovolání, které podala obviněná E. K., proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 11 To 230/2004, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 21/2004, t
a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněná E. K.byla rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 4. 2004, sp.
zn. 2 T 21/2004, uznána vinnou trestným činem porušování povinnosti strážní
služby podle § 285 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tím, že dne 18. 11.
2003 v 16.30 hodin při výkonu služby na strážním stanovišti ve věznici v P.
jako strážná II. třídy velená k výkonu strážní služby rozkazem na den 18. 11.
2003 při příchodu vrchního inspektora strážní služby nereagovala na jeho
přítomnost v ostrahovém pásmu a vyšla na ochoz strážní věže až po upozornění
inspektorem strážní služby, přičemž při příchodu vrchního inspektora strážní
služby do ostrahového pásma a při jeho pohybu v tomto pásmu směrem ke strážní
věži měla nohy opřené o parapet okna a hlavu na hrudi, ačkoli věděla, jakým
způsobem má podle svých povinností reagovat na pohyb osoby v zakázaném pásmu, a
tohoto jednání se dopustila přes opakovaná předchozí pochybení během výkonu
strážní služby; tímto jednáním podle právní věty výroku o vině zmíněného
rozsudku ve strážní službě porušila úmyslně předpisy této služby.
Za to byla obviněná E. K. odsouzena podle § 285 odst. 1 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Příbrami napadla obviněná E. K. odvoláním,
které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 11 To
230/2004, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis usnesení odvolacího
soudu byl obviněné E. K. doručen dne 25. 8. 2004, jejímu obhájci dne 11. 8.
2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 10. 8. 2004.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podala obviněná E. K.
prostřednictvím svého obhájce dne 1. 10. 2004 dovolání, které opřela o dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněné soudy
dříve činné ve věci nesprávně kvalifikovaly zjištěný skutek jako trestný čin,
když o žádný trestný čin nešlo, a navíc nesprávně posoudily její jednání jako
úmyslné. Výrok o vině je založen na zjištění, že obviněná porušila ustanovení
bodu č. 6 strážních pravidel založených na č. l. 32 trestního spisu, tj. že při
vstupu vrchního inspektora strážní služby do úseku, který jí byl určen ke
střežení, neprokázala bdělost vystoupením na ochoz strážní věže se zbraní v
ruce, když na ochoz vyšla až po upozornění inspektorem strážní služby, svědkem
kpt. Mgr. M. N.. Podle přesvědčení obviněné však její bdělost vyplývá minimálně
ze skutečnosti, že reagovala na světelný signál hlásky vyslaný svědkem kpt.
Mgr. M. N., kterému jasně oznámila, že vrchního inspektora strážní služby v
ostrahovém pásmu vidí a že se obléká, aby mohla vystoupit na ochoz strážní
věže. Pokud soudy dříve činné ve věci ve svých rozhodnutích vycházely z
výpovědi svědka kpt. Mgr. M. N., ten podle obviněné potvrzuje, že rozhovor s
ním obviněnou zdržel, přičemž nelze prokázat bdělost současným splněním
povinnosti stanovené v bodu č. 7 strážních pravidel, tj. ozvat se operátorovi,
a současně splněním povinnosti stanovené bodu č. 6 strážních pravidel, tj.
vystoupit na ochoz strážní věže se zbraní v ruce připravenou k neprodlenému
použití. Obviněná je přesvědčena, že na ochoz strážní věže vystoupila bez toho,
aby vrchní inspektor strážní služby musel vstoupit až na strážní stanoviště,
takže podle bodu č. 6 strážních pravidel mělo být takové pozdější prokázání
bdělosti posouzeno jako nedbalý výkon strážní služby.
Právní posouzení uvedeného jednání jako nedbalostního pak obviněná E. K.
považuje za zcela zásadní pro správné zhodnocení materiální stránky předmětného
činu ve smyslu § 294 tr. zák. Odůvodnění materiální stránky činu tím, že mu
předcházel postih obviněné za podobné jednání, a tím, že se nacházela v popsané
pozici, v níž jen stěží mohla zabránit případnému útěku, není podle názoru
obviněné správné. Odvolací soud správně konstatoval, že sama poloha těla by
zřejmě tolik na závadu nebyla, tudíž závěr soudu prvního stupně, že by
případnému útěku jen těžko dokázala zabránit, nelze o pozici těla opřít. Navíc
obviněná prokázala bdělost minimálně tím, že reagovala na světelný signál
hlásky. V případě pokusu odsouzeného o útěk by podle tvrzení obviněné jednak
podala operátorovi hlášení ještě v době, kdy by riziko pouze hrozilo, a navíc
by se neoblékala a vyběhla by na ochoz okamžitě. Pokud jde o její předchozí
postih, obviněná vytýká odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nedostatek
konkretizace dřívějšího podobného jednání, přičemž především obviněná
zdůrazňuje, že jí nikdy nebylo vytknuto porušení povinnosti stanovené v bodu 6.
strážních pravidel. Podle mínění obviněné tedy nelze posuzované jednání
hodnotit s ohledem na absenci materiální stránky ve smyslu § 294 tr. zák. jako
trestný čin.
Obviněná E. K. dále namítá, že soudy nesprávně dovodily dolózní formu zavinění,
přičemž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 6
Tdo 1495/2003. Podle jejího názoru ze skutečnosti, že byla v popsané pozici, a
z toho, že se nejednalo o první vybočení z řádného výkonu strážní služby,
nelze vyvodit úmyslnou formu zavinění, ale na podkladě důkazů je nutné zjistit,
co bylo příčinou porušení povinnosti stanovené v bodu 6. strážních pravidel.
Pokud jde o zavinění, složku vědění soudy shledaly právě v zaujetí takové
pozice obviněné, z které jí mělo být zřejmé, že v této pozici nemůže
kontrolovat svěřený úsek a nemůže plnit svou povinnost vyjít na ochoz strážní
věže se zbraní připravenou k okamžitému použití v okamžiku, kdy se bude
nacházet někdo v kontrolovaném pásmu. Obviněná v této souvislosti opětovně
poukazuje na tvrzení odvolacího soudu, podle kterého poloha těla není porušením
žádného strážního pravidla, přičemž podle jejího mínění jednak nelze závěr o
nemožnosti kontroly vymezeného úseku opřít o paušální odkaz na pozici těla, a
to zejména když jinak reagovala na kontrolu bdělosti pomocí hlásky, a jednak
shledává ve smyslu stanovených pravidel a povinností rozdíl v situaci, jestliže
je ve střeženém úseku vrchní inspektor strážní služby nebo inspektor strážní
služby, a tím, jestliže se zde objeví jiná osoba. K druhému z těchto případů
obviněná uvádí, že je povinna takovou skutečnost nahlásit operátorovi a
zabránit útěku vězněných osob, přičemž pokud může reagovat na kontrolu bdělosti
a ozve se operátorovi, není podle jejího názoru možné dojít současně k závěru,
že by operátorovi nehlásila pohyb nepovolané osoby nebo nezabránila případnému
útěku, když navíc operátora o přítomnosti vrchního inspektora strážní služby
informovala. Pokud jde o složku volní, podle obviněné soud prvního stupně
odůvodnil její existenci ve formě srozumění tím, že neučinila nic proto, aby se
nenacházela v pozici, v níž měla být spatřena vrchním inspektorem strážní
služby.
Existenci složky vědění by podle mínění obviněné bylo možné dovodit pouze za
situace, kdyby nepochybně věděla, že v důsledku zaujetí uvedené pozice nebude
schopna střežit vymezený prostor, což by mohlo vyplývat např. z toho, že by
někdy dříve neprokázala bdělost a byla přistižena v uvedené pozici, nebo kdyby
bylo výslovně zakázáno uvedenou pozici zaujmout či kdyby měla v minulosti
problémy s udržením pozornosti a bdělosti při výkonu služby. Na existenci
složky volní ve formě srozumění potom podle obviněné nelze usuzovat tehdy, když
neví, že zaujetím zmíněné pozice může porušit povinnost být bdělá při výkonu
služby, přičemž navíc nelze tvrdit, že nebyla bdělá, protože reagovala na
kontrolu bdělosti.
Obviněná E. K. závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Praze i předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami a rovněž i rozhodnutí
ředitele vazební věznice Praha – Ruzyně ze dne 27. 8. 204, č. j.
31/490/2004-VV/203, s tím, že další následný postup již nenavrhuje.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněné E. K. vyjádřila
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru popis skutku ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně nekoresponduje se závěrem obsaženým v právní větě tohoto výroku,
že obviněná porušila úmyslně předpisy strážní služby, a ani odůvodnění rozsudku
neobsahuje dostatečně odůvodněný resultát, že obviněná jednala v nepřímém
úmyslu. Popis skutku podle názoru státního zástupce vyjadřuje vědomou
nedbalost, která se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektové složce;
pachatel jednající s vědomou nedbalostí spoléhá, že pro společnost nebezpečný
následek nenastane, kdežto při úmyslu nepřímém je pachatel srozuměn s tím, že
tento následek nastane. Tam, kde přestává srozumění, které je slabším stupněm
volního vztahu k následku, tam podle státního zástupce začíná spoléhání, že
následek nenastane. Jak dále doplňuje státní zástupce, vědomá nedbalost spočívá
na problematickém soudu, tj. pachatel ví, že může způsobit následek trestného
činu, nechce ho však způsobit ani s jeho způsobením není srozuměn, naopak se
spoléhá, že ho nezpůsobí. Důvody, na které pachatel spoléhal, musí mí přitom
podle mínění státního zástupce charakter dostatečných důvodů, tedy musí to být
důvody, které – i když v dané situaci nebyly způsobilé zabránit vzniku následku
relevantního pro trestní právo – v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu
reálně způsobilé být mohly. Státní zástupce dovozuje, že tam, kde pachatel
spoléhá jen na šťastnou náhodu, že zabrání vzniku následku významného pro
trestní právo, jedná v úmyslu nepřímém. Podle názoru státního zástupce soudy
dříve činné ve věci tomuto rozdílu nevěnovaly pozornost, neboť na nepřímý úmysl
obviněné porušit předpisy strážní služby usuzovaly pouze z toho, že měla nohy
opřené o parapet okna věže a že měla hlavu na hrudi, což v žádném případě
nemůže znamenat její spoléhání na šťastnou náhodu, na kterou by se dalo
usuzovat např. tehdy, pokud by se prokázalo, že ve strážní službě zaspala.
Stupeň nebezpečnosti pro společnost je dále podle státního zástupce mimo jiné
spoluurčován mírou zavinění a pohnutkou činu, proto i v případě obviněné E. K.
bude mít na určení stupně společenské nebezpečnosti jejího jednání vliv
skutečnost, že lze opodstatněně pochybovat o správnosti právního závěru, podle
něhož se předmětné trestné činnosti dopustila v nepřímém úmyslu. Navíc
konstatování soudů dříve činných ve věci, že se obviněná dopustila jednání přes
opakovaná předchozí pochybení během výkonu služby neodpovídá skutečnosti,
protože v minulosti byla pouze jedenkrát kázeňsky trestána za nedovolené
opuštění strážního stanoviště. Státní zástupce považuje za nutné z hlediska
hodnocení stupně společenské nebezpečnosti v daném případě přihlížet k
ustanovení § 294 tr. zák. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního
zastupitelství závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
odvolacího soudu i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby věc
přikázal Okresnímu soudu v Příbrami k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala obviněná E. K.
jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak
prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§
265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně
přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti
(§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněná E. K. opírá jeho existenci o ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu porušování strážní služby
podle § 285 tr. zák. se dopustí ten, kdo ve strážní nebo jiné obdobné službě
poruší, byť i z nedbalosti, předpisy nebo pravidla této služby nebo zvláštní
nařízení podle nich vydaná.
Jak je zřejmé ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, popsaných ve
výroku o vině rozsudku prvostupňového soudu a rozvedených v odůvodnění
rozhodnutí obou soudů, obviněná E. K. při výkonu strážní služby nereagovala na
přítomnost vrchního inspektora strážní služby, který se ostrahovým pásmem
dostal prakticky až pod strážní věž, a na ochoz vyšla teprve poté, co byla
upozorněna inspektorem strážní služby, přičemž v době pohybu vrchního
inspektora strážní služby směrem ke strážní věži měla nohy opřené o parapet
okna a hlavu na hrudi.
Jak dále soudy dříve činné ve věci zjistily, obviněná byla při výkonu stráže
vázána mimo jiné strážními pravidly pro výkon strážní služby (č. l. 32
trestního spisu – dále jen „strážní pravidla“), podle jejichž bodu 6. při
vstupu vrchního inspektora strážní služby nebo inspektora strážní služby do
úseku, který je strážnému určen ke střežení, je tento strážný povinen prokázat
bdělost tím, že v noční době rozsvítí červené signální světlo, v denní době
vždy vystoupí na ochoz strážní věže se zbraní v ruce připravenou k neprodlenému
použití. Při pozdějším vyslání signálu bude výkon strážní služby posuzován jako
nedbalý. V případě nevyslání signálu po příchodu kontrolního orgánu až ke
strážní věži bez toho, že by musel kontrolní orgán vstoupit až na strážní
stanoviště, bude případ posuzován jako zaviněné porušení základních povinností
strážného při výkonu služby. Podle názoru Nejvyššího soudu vzhledem k tomu, že
porušení předpisů nebo pravidel služby nebo zvláštních nařízení podle nich
vydaných je součástí objektivní stránky skutkové podstaty posuzovaného
trestného činu, měly být konkrétní předpisy, pravidla nebo nařízení, které
obviněná E. K. porušila, označeny ve skutkové větě výroku o vině, resp. v
odůvodnění rozhodnutí. Soudy dříve činné ve věci tak neučinily a povinnosti
obviněné spíše jen volně citovaly, popřípadě odkázaly na listinný důkaz
obsahující výpis ze strážních pravidel. Obviněná ovšem námitku týkající se
naplnění tohoto znaku objektivní stránky skutkové podstaty nevznesla a současně
je z rozhodnutí soudů dříve činných ve věci zřejmé, kterou povinnost obviněné
považovaly za porušenou, proto se Nejvyšší soud dále touto otázkou nezabýval.
Pokud jde objektivní stránku, obviněná E. K. nepovažuje za správný závěr soudů
dříve činných ve věci, podle něhož neprokázala bdělost ve smyslu citovaného
bodu 6. strážních pravidel vystoupením na ochoz strážní věže se zbraní v ruce.
Podle názoru obviněné její bdělost vyplývala z toho, že reagovala na signál
inspektora strážní služby, kterému sdělila, že vrchního inspektora strážní
služby vidí a obléká se, aby mohla vystoupit na ochoz věže, přičemž tento
rozhovor ji zdržel. Navíc údajně ani nemohla současně plnit svoji povinnost
podle citovaného bodu 6. strážních pravidel a podle bodu 7. týchž pravidel,
podle kterého je povinna při kontrole bdělosti rychle reagovat na světelný
signál a ozvat se operátorovi.
V zásadní části zmíněných námitek obviněná E. K. v podstatě zpochybňuje
zjištěný skutkový stav věci a uvádí vlastní verzi jeho průběhu, který je
odlišný od skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů, a na jeho základě
potom vylučuje svou vinu na spáchání posuzovaného trestného činu. Existenci
dovolacího důvodu a předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy
obviněná dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci
skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z
jiných (pro sebe příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v
úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst.
1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové
zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním,
ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně
stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a
ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak
revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani
přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn
doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může
provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud
není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí
soudu druhého stupně a z hlediska všech namítaných vad. Přezkoumávat správnost
skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s
právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací
soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené
důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací
soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání
tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnila obviněná E. K. , přitom znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů,
včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
řádu. Jestliže tedy obviněná E. K.namítala nesprávnost právního posouzení
skutku, ale tento svůj názor dovozovala v podstatě jen odlišné verze skutkového
stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkala vady při aplikaci hmotného
práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních
ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných
dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a
l) tr. řádu], které již obviněná neuplatnila.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud
vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a
druhého stupně. V trestní věci obviněné E. K. to pak znamená, že pro dovolací
soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila skutku
tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně
rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se
ztotožnil i odvolací soud. Z nich zejména vyplývá, že obviněná na přítomnost
vrchního inspektora strážní služby kpt. M. J. nijak nereagovala, tedy se ani
nezačala oblékat a chystat se k vystoupení na ochoz strážní věže, při jeho
příchodu do ostrahového pásma a při jeho pohybu v tomto pásmu směrem ke strážní
věži měla nohy opřené o parapet okna a hlavu na hrudi a vyšla na ochoz, teprve
až byla upozorněna inspektorem strážní služby, když už byl vrchní inspektor
strážní služby prakticky pod věží. Zmíněné dovolací námitky obviněné, které se
týkají těchto rozhodných skutkových zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného
dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl
nijak přihlížet.
V návaznosti na popsané skutečnosti nelze přisvědčit tvrzení obviněné E. K., že
byla bdělá ve smyslu bodu 6. strážních pravidel, neboť ze skutkových zjištění
je zřejmé, že na vstup vrchního inspektora strážní služby do střeženého
prostoru nijak nereagovala, resp. zareagovala na něj až po upozornění
inspektorem strážní služby, svědkem kpt. Mgr. M. N.. Nebyl tedy pro ni na
překážku střet plnění povinností podle bodu 6. a 7. strážních pravidel, neboť v
okamžiku, kdy měla reagovat na vstup vrchního inspektora strážní služby,
nemusela plnit povinnost spočívající v reakci na signál inspektora strážní
služby. Stejně tak ji nemohlo zdržet oblékání, protože při vstupu vrchního
inspektora strážní služby do střeženého prostoru a při jeho průchodu tímto
prostorem obviněná až do upozornění inspektora strážní služby seděla s nohama
na parapetu okna a s hlavou na hrudi.
Z uvedeného je zřejmé, že obviněná E. K. sice prokázala určitý stupeň bdělosti,
když zareagovala na signál inspektora strážní služby, ovšem podle bodu 7.
strážních pravidel tak měla učinit rychle. Z výpovědi svědka kpt. Mgr. M. N.,
kterou soudy dříve činné ve věci považovaly za věrohodnou, pak vyplývá, že se
obviněná ozvala až po 15 až 20 sekundách (č. l. 100 trestního spisu), což
zřejmě nelze považovat za rychlou reakci, zejména vezme-li se v úvahu smysl
strážného na strážné věži věznice. Bezpochyby však obviněná samostatně
nereagovala na pohyb vrchního inspektora strážní služby kpt. M. J. ve střeženém
prostoru, neboť svůj úkol ve smyslu bodu 6. strážních pravidel, tedy vystoupit
na ochoz, splnila až po upozornění inspektora strážní služby kpt. Mgr. M. N..
Navíc tak učinila, jak je zřejmé z výpovědi svědka kpt. M. J., z níž také soudy
obou stupňů vycházely, až poměrně dlouhou dobu po jeho vstupu do střeženého
prostoru. V naznačeném rozsahu je tedy nutné považovat námitky obviněné, pokud
je bylo vůbec možné opřít o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, za zjevně neopodstatněné.
Dále se Nejvyšší soud zaměřil na tu část dovolání obviněné E. K., v jejímž
rámci napadá právní hodnocení subjektivní stránky posuzovaného trestného činu.
Podle názoru obviněné její jednání nelze kvalifikovat jako úmyslné, resp.
spáchané v nepřímém úmyslu, ale toliko jako nedbalostní. Soud prvního stupně k
této otázce v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněná zaujala pozici, v
níž objektivně nemohla plnit povinnosti strážného, pokud by došlo k tomu, že by
se ve střeženém pásmu nacházel vrchní inspektor strážní služby, popřípadě
jakákoli další osoba.
K této problematice uvádí Nejvyšší soud nejprve v obecném smyslu následující.
Jednou ze základních zásad, na nichž stojí trestní zákon, je zásada subjektivní
odpovědnosti, jejímž stěžejním znakem je zavinění pachatele. Zavinění je
vnitřní psychický vztah pachatele k porušení či ohrožení objektu trestného
činu. Je tvořeno dvěma složkami, a to složkou vědomostní, která zahrnuje
vnímání či vědění pachatele, a složkou volní, zahrnující především chtění nebo
srozumění pachatele. Ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. je k trestnosti činu třeba
úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z
nedbalosti. Trestný čin porušování povinnosti strážní služby podle § 285 odst.
1 tr. zák. lze přitom spáchat jak úmyslně, tak i z nedbalosti. Podle § 4 tr.
zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel buď chtěl způsobem
uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem
(tzv. úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo
ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl
nepřímý). Z nedbalosti je trestný čin spáchán, jestliže pachatel věděl, že může
způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto
zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení
nezpůsobí (tzv. nedbalost vědomá), nebo pokud pachatel nevěděl, že svým
jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k
okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (tzv. nedbalost nevědomá).
Pokud jde o odlišení nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti, což je pro posouzení
jednání obviněné E. K. zásadní, je stran vědomostní složky zřejmé, že v obou
případech pachatel ví, jaký následek hrozí, avšak v případě vědomé nedbalosti
spoléhá na určité – za jiných okolností relevantní – důvody, že takový následek
nenastane. Rozdíl ve volních složkách potom spočívá v tom, že v případě
nepřímého úmyslu pachatel, ač následek přímo nechce, je s jeho vznikem
srozuměn, kdežto za okolností hodnocených jako vědomá nedbalost není pachatel
se vznikem následku ani srozuměn.
Obviněná E. K. , jak je zřejmé z popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě v odůvodnění rozhodnutí, zaujala
polohu, v níž si dala nohy na parapet okna a hlavu na hruď a ve které tak
nemohla kontrolovat svěřený úsek. Protože obviněná věděla, jaký úsek má
střežit, a současně věděla, že ho v této pozici střežit efektivně nemůže,
muselo jí být zřejmé, že porušuje předpisy, resp. pravidla strážní služby,
tudíž obecně řečeno věděla, že způsobuje ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem, konkrétně zájmu na řádném výkonu strážní služby. Přitom je zároveň
nutné konstatovat, že dosavadní skutková zjištění nezahrnují žádnou okolnost,
na kterou by obviněná spoléhala, že vzhledem k ní takové ohrožení nenastane, a
obviněná sama ani žádnou zmíněnou okolnost neuvádí. Složka vědomostní tedy u
obviněné byla dána ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák.
Pokud jde o posouzení složky volní, obviněná E. K. vědomě a zcela o své vůli
zaujala pozici, v níž nemohla střežit svěřený úsek, a v této pozici po určitou
dobu vytrvala. Za okolností, za kterých vykonávala strážní službu, musela
současně předpokládat, že v daném okamžiku na podkladě vlastního rozhodnutí
neplní své povinnosti strážného, tudíž musela být srozuměna se způsobením
následku vyžadovaného ustanovením § 285 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud se v této souvislosti, a to zejména vzhledem ke všem rozhodným
skutkovým zjištěním, nemůže ztotožnit s názorem obviněné, která poukazuje na
tvrzení odvolacího soudu, podle něhož sama pozice těla není porušením žádného
strážního pravidla. Obviněná totiž tuto větu, s níž lze jinak souhlasit,
poněkud vytrhla z kontextu, neboť odvolací soud mínil, že taková pozice těla
sama o sobě bez dalšího není porušením strážních pravidel. To jistě obecně
platí, protože obviněná by bezpochyby nemohla být uznána vinnou trestným činem
porušování povinnosti strážní služby podle § 285 tr. zák. jen proto, že měla
nohy na parapetu. U každé pozice strážného na strážním stanovišti je však třeba
hodnotit, zda právě jeho pozice mu umožňuje plnění povinností strážní služby či
nikoli, takže zde přistupuje nutnost posouzení dalších okolností.
Pokud jde o další námitky obviněné, které uváděla v této souvislosti, jednalo
se především o tvrzení vycházející z jiného skutkového stavu, zejména pokud
obviněná měla za to, že byla dostatečně bdělá, neboť hlásila pohyb vrchního
inspektora strážní služby ve střeženém pásmu, což skutkovým zjištěním
neodpovídá. Za nikoli zásadní pro právní kvalifikaci činu je potom nutné
považovat argument, podle něhož se obviněná po určité době ohlásila na základě
signálu inspektoru strážní služby, neboť se jedná o jinou povinnost, uloženou
jiným bodem strážních pravidel. Přitom ani skutečnost, že obviněná jinou svoji
povinnost do jisté míry splnila, není na překážku závěru, že nesplnila
povinnost další, totiž sledovat pohyb osob ve střeženém pásmu a rychle na něj
předepsaným způsobem reagovat. Poukaz obviněné na rozdíl mezi vstupem vrchního
inspektora strážní služby do střeženého prostoru a vstupem jiné osoby do téhož
prostoru s následnou hypotézou, že by se byla chovala jinak a pohyb takové
osoby nahlásila, potom v zásadě postrádá logické opodstatnění.
Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo
1495/2003, na které obviněná E. K.ve svém dovolání poukazuje, je třeba uvést,
že zde posuzovaná situace byla v určitých okolnostech odlišná. Obviněný v této
trestní věci zjednodušeně řečeno ve strážní službě usnul, což bylo bez dalšího
posouzeno jako projev úmyslného zavinění ve vztahu k naplnění skutkové podstaty
podle § 285 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud však na základě argumentace
obviněného v uvedené věci dospěl k závěru, že samotné usnutí bez dalších
doplňujících okolností nemusí být úmyslné, ale může k němu dojít i nedbalostně,
např. ve formě mikrospánku, proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátit k
dalšímu projednání. Obviněná E. K. však ve strážní službě nespala, alespoň
žádné takové skutkové zjištění nebylo učiněno a obviněná ani nic takového
netvrdí, tudíž byla bdící, a přesto zaujala a dále se nacházela v pozici, v níž
nemohla plnit svůj strážní úkol. Protože nespala a své jednání tedy měla pod
vědomou kontrolou, a přesto se v takové pozici nacházela, musela současně
vědět, jaké následky jsou s tím spojeny. Závěry ze zmíněné jiné trestní věci
jsou tudíž v posuzovaném případě neaplikovatelné.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že jednání obviněné E. K. bylo zaviněné, a to ve
formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., tudíž v naznačeném rozsahu
námitek je dovolání obviněné zjevně neopodstatněné.
Poslední část námitek obviněné E. K. potom směřuje proti hodnocení společenské
nebezpečnosti jejího jednání, která podle názoru obviněné nedosahuje
požadovaného stupně ve smyslu § 294 tr. zák. Své tvrzení obviněná opírá
především o argument, že pozice těla není sama osobě na závadu a že i v té
pozici, v níž se nacházela, byla bdělá a mohla hlásit pokus odsouzeného o útěk.
Dále uplatnila názor, že soudy dříve činné ve věci v této souvislosti hodnotily
její předchozí postih, avšak tuto skutečnost nijak blíže nekonkretizovaly a
navíc jí nikdy nebylo vytknuto porušení bodu 6. strážních pravidel.
Pokud jde o posouzení pozice těla, Nejvyšší soud jen odkazuje na již výše
popsané úvahy, které uvedl k otázce zavinění obviněné. Stran předchozích
postihů se lze do jisté míry s tvrzením obviněné ztotožnit v tom smyslu, že
zejména soud prvního stupně předchozí postihy obviněné spíše jen zmínil ve
skutkové větě výroku o vině svého rozsudku, resp. v jeho odůvodnění, nicméně z
listinných důkazů, které soud prováděl a které jsou ve spise založeny, je
zřejmé, že pochybení ve strážní službě již dříve obviněné vytýkána byla (č. l.
37 a násl. trestního spisu). Podle názoru Nejvyššího soudu potom již není
zásadní, zda se jednalo o pochybení ve smyslu bodu 6. strážních pravidel či
podle pravidla jiného, neboť v rámci hodnocení osoby pachatele ve smyslu § 3
odst. 4 tr. zák. je postačující zjištění opakovaného porušení povinností
strážného obviněnou.
Pokud jde potom o výsledný závěr ke společenské nebezpečnosti, má Nejvyšší soud
za to, že ji soudy činné dříve ve věci posoudily správně a bez vad. Obviněná
zcela vědomě a bez závažného důvodu zaujala polohu, která zřejmě mohla být
pohodlná, ale která jí neumožňovala plnění jejích úkolů, čímž ponechala, jak se
prokázalo nerušeným pohybem vrchního inspektora strážní služby, alespoň po
určitou dobu svěřený úsek v podstatě bez dozoru. Jednala tak úmyslně, a nikoli
z nedbalosti, přestože i jednání z nedbalosti by také mohlo být stejným
trestným činem; obviněná tedy jednala závažnějším způsobem z těch, které
skutková podstata trestného činu porušování povinnosti strážní služby podle §
285 odst. 1 tr. zák. předpokládá. Navíc se z její strany nejednalo o první
porušení povinností. Vzhledem k popsaným okolnostem je tak nutné mít za to, že
společenská nebezpečnost jednání obviněné byla větší než malá, tedy dosahovala
i ve smyslu § 294 tr. zák. úrovně nutné pro závěr, že byla naplněna i
materiální stránka trestného činu.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že obviněná E. K. skutkem popsaným ve výroku o
vině v rozsudku Okresního soudu v Příbrami spáchala i ohledně materiální
stránky trestný čin porušování povinnosti strážní služby podle § 285 odst. 1
tr. zák., jak správně konstatoval soud prvního stupně i soud odvolací, tudíž
podané dovolání obviněné je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněná E. K. podala dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však její
dovolání bylo z větší části opřeno o námitky, které by za jiných okolností
mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto
námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými,
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně
neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který
lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu
dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních
stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §
265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší
soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 12. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y