5 Tdo 208/2022-661
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2022 o dovolání, které podala obviněná M. L., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 1 To 101/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 5/2021, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 39 T 5/2021, byla obviněná M. L. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustila skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Jeho podstata spočívala v tom, že dne 15. 3. 2021 v době kolem 22.30 hod. v XY v bytě č. XY v 1. patře ubytovny v ulici XY č. XY obviněná po předchozí slovní rozepři a vzájemném fyzickém konfliktu s jejím druhem, poškozeným M. Z., nar. XY, záměrně jedenkrát bodla poškozeného kuchyňským nožem o délce čepele 18 cm do levé strany krku, čímž mu způsobila nekompletní přeříznutí levé podklíčkové tepny a krční žíly s průbodem do dutiny hrudní vlevo a následným masivním krvácením do dutiny hrudní, které vedlo k jeho smrti, přičemž jednala s vědomím, že mu takovým útokem může způsobit život ohrožující zranění, a s možností jeho způsobení tak byla srozuměna.
2. Za tento zvlášť závažný zločin byla obviněná odsouzena podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, k jehož výkonu byla podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále jí byl uložen podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku i trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože zajištěného jako věcná stopa č. 1 při ohledání místa činu dne 25. 3. 2021. Obviněné pak byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozené A. K., a to peněžní částkou ve výši 400 000 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 1 To 101/2021, tak, že ho podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněné
4. Obviněná M. L. podala proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu (podle slovního vyjádření v dovolání jde o znění účinné od 1. 1. 2022).
5. Obviněná zopakovala své námitky uplatněné již v odvolání, a sice že jednala v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku v době, kdy poškozený fyzicky zaútočil na obviněnou, ona pouze odvracela jeho útok, a spáchala tak jen čin jinak trestný. Podle obviněné se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly posuzováním podmínek nutné obrany, čímž porušily zásady nullum crimen sine lege stricta a nullum crimen sine lege scripta, protože bez zákonného podkladu rozšířily její trestní odpovědnost, když zúžily okruh trestných činů vyňatých z trestní odpovědnosti.
6. Soudy nižších stupňů se podle obviněné zabývaly dlouhodobým problematickým soužitím obviněné a poškozeného, přičemž obviněná dobrovolně setrvávala v tomto vztahu a konflikt dne 15. 3. 2021 se svou intenzitou příliš nelišil od jiných dřívějších konfliktů mezi nimi. To však nevylučovalo možnost obviněné bránit se případnému útoku na svůj život a zdraví ve smyslu § 29 tr. zákoníku, i když se už dříve podobný útok odehrál. Soudy navíc bezdůvodně bagatelizovaly fyzický útok poškozeného vůči obviněné, pokud uvedly, že mezi nimi šlo o jednu z jejich obvyklých partnerských hádek, během kterých docházelo ke vzájemnému drobnějšímu fyzickému napadání, přičemž nelze určit, kdo z nich byl v pozici útočníka a kdo v pozici obránce. Jak dále obviněná zdůraznila, soudy propojily institut nutné obrany s domácím násilím, ovšem u domácího násilí se požaduje, aby agresorem byla dlouhodobě výhradně jedna osoba, zatímco u nutné obrany tomu tak není a každý skutek se posuzuje zvlášť. Takže skutečnost, že obviněná již v minulosti použila vůči poškozenému násilí, ji nezbavovala možnosti bránit se proti budoucímu útoku od poškozeného.
7. Obviněná zopakovala i námitku ohledně tzv. putativní nutné obrany, tedy že jednala v pozitivním skutkovém omylu o okolnostech vylučujících protiprávnost ve smyslu § 18 odst. 4 tr. zákoníku, protože útok poškozeného vnímala tak, že ji ohrožoval na životě nebo minimálně na zdraví. I kdyby útok nedosáhl takové intenzity, jakou obviněná líčila, šlo by právě o skutkový omyl. Obviněná tedy nemohla jednat úmyslně, nýbrž jen z nedbalosti, takže by naplnila maximálně skutkovou podstatu trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Podle názoru obviněné se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly ani těmito argumenty, a kdyby nevyhověly námitkám o nutné obraně či o putativní nutné obraně, měly alespoň zvažovat možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby z důvodu překročení podmínek nutné obrany ve smyslu § 58 odst. 7 tr. zákoníku, nicméně ani o takové variantě neuvažovaly.
8. K námitce o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy, kterou obviněná rovněž použila již v odvolání, dodala, že odvolací soud pouze nekriticky parafrázoval argumentaci soudu prvního stupně a zcela ignoroval argumentaci obhajoby v odvolání. Podle obviněné soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil její jednání jako úmyslné, vycházel přitom z charakteru použité zbraně, ze způsobu útoku (do oblasti krku, kde se nachází velké tepny, dýchací cesty, životně důležité orgány) a dále dovodil, že obviněná jednala ve zlostném afektu. K tomu obviněná znovu uvedla, že místo bodnutí bylo nízko na krku poškozeného, takže již v osvalenější části blízko ramene, obviněná tedy vedla bodnutí směrem do ramene (do hrudi), nikoli na krk, a pravděpodobnost smrti tak byla nižší, než kdyby mířila na krk. Hloubka bodného kanálu byla jen 6 cm, byť délka čepele použité zbraně byla 18 cm a šířka 2 cm, přičemž nůž byl zabodnut jen jednou a jen asi do jedné třetiny délky čepele, což nesvědčí o zlostném afektu obviněné. Ta navíc pochází z prostředí, kde fyzické násilí hrálo vždy velkou roli, dokonce již dříve bodla poškozeného do krku, tehdy se mu však nic nestalo. Stejně jako ve svém odvolání obviněná vytkla i porušení pravidla in dubio pro reo, protože v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by se událost odehrála jinak, než jak sama popsala. Obviněné nebyl úmysl vraždit prokázán v míře potřebné pro naplnění standardů zákonného a ústavně konformního trestního řízení.
9. Obviněná v dovolání zopakovala rovněž námitku nesprávné právní kvalifikace svého jednání a návrh na překvalifikování na trestný čin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně podle ní nesprávně posoudil znak silného rozrušení ze strachu, úleku nebo zmatku, když s odkazem na problematický charakter vzájemného soužití s poškozeným uvedl, že obviněná byla často ve stavu silného rozrušení. Míra rozrušení z úleku, strachu nebo zmatku však není dána jako relativní vzhledem k jiným již zažitým stavům a není rozhodné, kolikrát za život se obviněná do tohoto stavu dříve dostala. Ač je míra rozrušení konkrétního jedince ovlivněna předchozími zkušenostmi, je třeba brát běžnost či obvyklost míry rozrušení jako objektivizované kritérium, tzn. jaké rozrušení je běžné/obvyklé u modelového člověka. Odvolací soud se podle obviněné vůbec nevypořádal s touto argumentací a opět jen nekriticky parafrázoval argumentaci soudu prvního stupně.
10. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 1 To 101/2021, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 39 T 5/2021, a aby obviněnou zprostil obžaloby, protože posuzovaný skutek není trestným činem. V případě, kdyby Nejvyšší soud takto nerozhodl, dále obviněná navrhla, aby zrušil citovaná rozhodnutí obou soudů a aby vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
III. Vyjádření k dovolání
11. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněné M. L. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru lze sice námitky obviněné pro jejich hmotně právní povahu podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, nicméně tyto námitky nejsou důvodné.
12. Soudy nižších stupňů přiléhavě dovodily závěr o nepřímém úmyslu obviněné, a to s ohledem na vysoce nebezpečný prostředek útoku, kterým byl kuchyňský nůž s délkou čepele 18 cm, dále s ohledem na místo bodnutí v oblasti krku poškozeného, přičemž bodnutí bylo vedeno střední silou a v jeho pozadí stál zlostný afekt obviněné. Soudy také vysvětlily, proč nemohlo jít o nutnou obranu, putativní nutnou obranu ani o trestný čin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Šlo o konflikt, který byl mezi obviněnou a poškozeným obvyklý, podobné konflikty se odehrávaly v jejich vztahu běžně, nebylo možné ani rozlišit, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Nebyla naplněna základní podmínka nutné obrany, kterou je přímo hrozící či trvající útok. Nebyly naplněny ani podmínky putativní nutné obrany, když nebyly zjištěny žádné okolnosti, na jejichž základě by se mohla obviněná domnívat, že čelí útoku, který by ji opravňoval k fyzické likvidaci poškozeného, protože šlo o běžnou hádku s drobným fyzickým napadáním. Při neexistenci nějakého mimořádného podnětu není možné dovodit ani silné rozrušení obviněné, na jehož základě by mohlo být její jednání kvalifikováno jako trestný čin zabití.
13. Státní zástupce se ztotožnil s argumentací soudů nižších stupňů a rovněž připomněl judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je nedůvodné takové dovolání, v němž obviněný uplatňuje v podstatě tytéž námitky jako v předchozích stádiích trestního řízení, s nimiž se však soudy již náležitě vypořádaly. Podle státního zástupce nelze dovodit ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a soudy postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. řádu.
14. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání. Obviněná M. L. opřela své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, přičemž podle výslovného vyjádření v podaném dovolání jde o jejich formulaci podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2022, z níž dále vychází i Nejvyšší soud.
16. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ten spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podle názoru obviněné rozhodná skutková zjištění v její věci, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
17. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K uplatněným námitkám obviněné
18. Obviněná v podaném dovolání v podstatě jen zopakovala námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem, přičemž původní text odvolání (č. l. 598 až 600 trestního spisu) pouze doplnila o dovolací důvody a odkazy na usnesení odvolacího soudu, aniž by ho obsahově jakkoli přeformulovala, takže jde o téměř totožné podání. S námitkami uplatněnými obviněnou se navíc soudy obou nižších stupňů dostatečně vypořádaly, když ve svých rozhodnutích jasně uvedly, proč nemohl být skutek spáchaný obviněnou posouzen jako jednání v nutné obraně, v putativní nutné obraně či jako trestný čin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění v dané trestní věci, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani neposkytují podklad k takovým závěrům. Podle Nejvyššího soudu odůvodnil soud prvního stupně přesvědčivě a obsáhle, proč byl skutek spáchaný obviněnou právně kvalifikován jako trestný čin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i uložení trestní sankce za něj. Odvolací soud se poté ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně a neshledal ho nijak vadným. Nejvyšší soud pak není oprávněn vycházet z jiných skutkových zjištění, jak se toho obviněná v podstatě domáhá, protože soudy nižších stupňů nezjistily žádné takové skutkové okolnosti, které by jim nebo Nejvyššímu soudu umožnily učinit odlišné právní posouzení spáchaného skutku, tj. jako činu beztrestného v důsledku jednání v nutné obraně, jako činu spáchaného z nedbalosti v důsledku omylu obviněné nebo jako trestného činu zabití v důsledku silného rozrušení obviněné.
19. Nejvyšší soud proto odkazuje na své usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), z něhož vyplývá, že v případě podání dovolání, v němž obviněný toliko opakuje námitky, které byly uplatněny již v řízení před soudem prvního či druhého stupně a s nimiž se tyto soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
20. Nejvyšší soud dodává, že k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje zavinění minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Není však nutné, aby jednání pachatele předcházela byť jen krátká úvaha, jde o okamžité spontánní rozhodnutí, zpravidla vyvolané situačními okolnostmi. Úmyslné zavinění se dovozuje především z okolností, za kterých došlo k trestnému činu (např. z charakteru použité zbraně, intenzity útoku, místa útoku apod.). Byť podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – specializace klinická psychologie, vyplývá, že intelektová úroveň obviněné se pohybuje na hranici pásma průměru a podprůměru, musela být obviněná alespoň srozuměna s tím, že při zaměření útoku provedeného kuchyňským nožem na oblast krku poškozeného mu může způsobit smrt. Takové jednání nelze omluvit ani tím, že už jednou poškozeného nožem do krku „píchla“ a tehdy se mu nic nestalo, tudíž ani v tomto případě obviněná nepředpokládala, že následkem jejího jednání bude smrt. Zároveň i u této námitky platí, že ji obviněná uplatnila opakovaně poté, co s ní argumentovala již v rámci obhajoby před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem a tyto soudy se také důkladně zabývaly její důvodností, kterou neshledaly.
21. Nad rámec argumentů obsažených v odvolání obviněná v dovolání pouze namítla, že i kdyby soudy nedospěly k závěru o nutné obraně či o putativní nutné obraně, měly alespoň uvažovat o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby z důvodu překročení aplikačních podmínek nutné obrany podle § 58 odst. 7 tr. zákoníku. K takové námitce Nejvyšší soud jen dodává, že stojí mimo důvody dovolání ve smyslu § 265b tr. řádu, protože neuložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby není v těchto případech žádným dovolacím důvodem, když důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu spočívá naopak v uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu stanovenou na spáchaný trestný čin a o jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu rovněž nejde (viz též rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Soud navíc není povinen snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 7 tr. zákoníku a je to jen na jeho uvážení, zda bude takto postupovat, či nikoli.
V. Závěrečné shrnutí
22. Na základě všech shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné M. L. není opodstatněné, neboť v něm pouze zopakovala argumenty již dříve uplatněné v řízení před soudy prvního a druhého stupně, přičemž soudy se s těmito námitkami dostatečným způsobem vypořádaly. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
23. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněné podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu