Nejvyšší státní zástupkyně se do konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu
nevyjádřila k dovoláním obviněných Ing. M. O. a Ing. P. Ž.
Nejvyšší soud jako
soud dovolací zjistil, že obvinění Ing. M. O. a Ing. P. Ž. podali dovolání jako
oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím
svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr.
řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně
přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují
stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Obvinění Ing. M. O. a Ing. P.
Ž. opřeli svá dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
který je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro nějž byl obviněný stíhán a
odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy
nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní
posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění
neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným
činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla
určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než
jaké na ni dopadalo.
Uplatněný dovolací důvod tudíž může spočívat jen v právní
(nikoli skutkové) vadě, a to v takové vadě, která má hmotně právní (nikoli
procesní) charakter. Jestliže ovšem obvinění Ing. M. O. a Ing. P. Ž. v části
svých dovolání vytýkali soudům nižších stupňů nesprávnost skutkových závěrů a
nedostatky v dokazování, jde o skutkové a procesní námitky, které nemohou
založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu. V případě obviněného Ing. M. O. jsou mimo citovaný dovolací důvod
i jeho námitky, jimiž obecně zpochybňuje svou trestní odpovědnost za trestné
činy, kterými byl uznán vinným, a poukazuje na nesprávné úvahy odvolacího soudu
ohledně existence okolností při poskytování úvěru svědkovi Ing. P. D., zejména
pokud jde o skutečnost, zda věděl o neschopnosti jmenovaného svědka, resp.
obchodní společnosti M. L., s. r. o., splatit poskytnutý úvěr. Proto dovolací
námitky obviněných, v nichž zpochybňují zjištěný skutkový stav a argumentují
nedostatečným rozsahem provedeného dokazování, jsou mimo rámec uplatněného
dovolacího důvodu a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ovšem nenaplňuje ani námitka obviněného
Ing. P. Ž., v které vytýká nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody a jeho
rozpor s účelem trestu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že jak vyplývá z
ustálené judikatury (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), od níž není
důvodu odchylovat se ani v této trestní věci, námitky vůči druhu a výměře
uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání
úspěšně uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu,
který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou
zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho
uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání
namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. řádu. Ostatně obviněný Ing. P. Ž. neuplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. řádu a v jeho případě rozhodně nejde o nepřípustný druh
trestu ani o trest vyměřený mimo stanovené zákonné hranice. Za jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je pak možno
považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Posledně
citovaným dovolacím důvodem je tedy např. pochybení soudu v právním závěru o
tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě
společný trest za pokračování v trestném činu. V posuzovaném případě však nejde
o žádnou ze shora uvedených situací a navíc odvolací soud na str. 49 až 51
napadeného rozsudku pečlivě vyhodnotil kritéria určující druh a výši trestů
uložených oběma obviněným (dovolatelům) a své závěry též řádně odůvodnil.
Pokud jde o další dovolací námitky vyjádřené v dovolání obviněného Ing. M. O.,
které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
považuje je Nejvyšší soud za neopodstatněné. V případě skutků uvedených pod
body 1. a 3. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu je takovou
námitkou tvrzení obviněného, že zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních
družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících, ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen „zákon o spořitelních a úvěrních družstvech“), mu jako
statutárnímu orgánu družstva neumožňoval zvrátit rozhodnutí úvěrové komise.
Touto námitkou obviněný v podstatě zpochybňuje svou trestní odpovědnost za
trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst.
1, 3 tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127
odst. 1 tr. zák.
K tomu v obecné rovině Nejvyšší soud připomíná, že české
trestní právo vychází ze zásady individuální trestní odpovědnosti fyzických
osob, která vylučuje kolektivní odpovědnost nebo odpovědnost za cizí vinu.
Pokud je však konkrétní trestní čin spáchán v rámci činnosti právnické osoby,
odpovídá za jeho spáchání osoba jednající jménem právnické osoby či za ni
(srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr. a č. 47/2001 Sb.
rozh. tr.). Nejvyšší soud zde odkazuje i na ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák.,
podle něhož k trestní odpovědnosti pachatele, u kterého se vyžaduje zvláštní
vlastnost, způsobilost nebo postavení, postačí, jestliže takovou zvláštní
vlastnost, způsobilost nebo postavení má právnická osoba, jejímž jménem
pachatel jednal. Z uvedeného je třeba dovodit, že jednání člena statutárního
orgánu obchodní společnosti nebo družstva nevylučuje jeho trestní odpovědnost,
byť bylo učiněno navenek jménem obchodní společnosti nebo družstva a třebaže
takové jednání iniciovaly nebo o něm věděly anebo se na něm dokonce podílely
jiné osoby, resp. členové jiných orgánů obchodní společnosti nebo družstva.
Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, která v posuzované věci
učinily soudy obou stupňů, obviněný Ing. M. O. vystupoval v R. d. z., s. a ú.
d., jako předseda představenstva a její generální ředitel a v těchto funkcích
se dopustil shora vymezených trestných činů. Obviněný se ovšem nemůže zprostit
trestní odpovědnosti za spáchané trestné činy ani poukazem na údajnou
„dvojkolejnost“ zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Jak totiž vyplývá
z ustanovení § 6 odst. 3 písm. a) tohoto zákona, ve znění účinném v době
spáchání trestných činů, úvěrová komise jako orgán spořitelního a úvěrového
družstva rozhoduje o poskytování úvěrů členům družstva podle jeho stanov. To
však podle názoru Nejvyššího soudu neznamená, že představenstvo družstva
ustavované podle zvláštního zákona (§ 6 odst. 1 zákona o spořitelních a
úvěrních družstvech), kterým je zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve
znění pozdějších předpisů, by nemělo žádnou odpovědnost za hospodaření
spořitelního a úvěrního družstva. Odpovědnost členů představenstva družstva
proto bylo možné dovodit i v době spáchání trestných činů z ustanovení § 260
obch. zák. ve spojení s ustanoveními § 66 odst. 2 a § 567 odst. 1 obch. zák.,
jak Nejvyšší soud dále uvádí v souvislosti s dovolacími námitkami obviněného
Ing. P. Ž. Navíc to byl právě obviněný Ing. M. O., kdo jako generální ředitel a
předseda představenstva R. d. z., s. ú. d., podepisoval příslušné smlouvy o
poskytnutí úvěru (Ing. P. D. a J. M., bez kterých by družstevní záložna
neuvolnila příslušné finanční prostředky, jejichž nevrácením byla způsobena
škoda na majetku družstevní záložny. Úvěrová komise družstevní záložny tedy
sice rozhodla ve smyslu § 6 odst. 3 písm. a) zákona o spořitelních úvěrních
družstvech o poskytnutí úvěrů, ale teprve jednáním obviněného mohlo být toto
rozhodnutí uskutečněno navenek, a to včetně jeho důsledku spočívajícího ve
způsobení škody na majetku družstevní záložny. Nejvyšší soud proto považuje
zmíněné námitky obviněného Ing. M. O., jimiž zpochybnil svou odpovědnost za
trestné činy uvedené pod body 1. a 3. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího
soudu, za nedůvodné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovolacími námitkami
obviněného Ing. M. O., kterými s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu popřel naplnění znaků objektivní stránky trestného činu
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., jehož
se dopustil skutkem popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku
odvolacího soudu. Podle názoru obviněného odvolací soud pochybil při určení
předmětu činnosti obchodní společnosti C. C., a. s., a R. d. z., s. ú. d. Tyto
námitky obviněného sice také odpovídají dovolacímu důvodu podle citovaného
zákonného ustanovení, ovšem Nejvyšší soud je nepovažuje za důvodné.
K tomu
Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že pro naplnění skutkové podstaty
trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr.
zák. je mimo jiné nutné, aby pachatel jednak buď sám uzavřel určitou smlouvu,
nebo dal popud k jejímu uzavření, a jednak aby tak učinil v rámci své účasti na
podnikání dvou nebo více podnikatelských subjektů, které mají stejný nebo
podobný předmět činnosti. K naplnění citované skutkové podstaty se nevyžaduje,
aby uzavřená smlouva spadala do oblasti společného předmětu činnosti či se ho
přímo týkala, takže uvedený zákonný znak nelze zaměňovat s požadavkem, aby
uzavřená smlouva (na úkor jednoho ze subjektů, v nichž pachatel zároveň působí)
byla součástí určité soustavné podnikatelské aktivity, ale postačí i
jednorázový obchod. Proto byl také v soudní praxi zaujat právní názor, od
kterého se ani v této věci Nejvyšší soud nehodlá odchylovat a podle něhož není
nutné, aby se smlouva uzavřená na úkor jednoho nebo více podnikatelských
subjektů, v nichž pachatel zároveň působí, týkala přímo toho předmětu jejich
činnosti, který je jim společný, přičemž může jít o jakoukoli smlouvu, třeba i
neplatnou. Smluvní stranou takové smlouvy pak může být i třetí subjekt, na
jehož činnosti se pachatel nijak nepodílí (srov. rozhodnutí pod č. 36/2000 Sb.
rozh. tr.). Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z jeho dosavadní
judikatury – stejným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více
podnikatelských subjektů může být z hlediska trestní odpovědnosti podle § 128
odst. 2 tr. zák. zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty
oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání
trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají právě ve shodném
nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na
trhu (srov. rozhodnutí pod č. 39/2006 Sb. rozh. tr.). Popudem k uzavření
smlouvy je přitom i návrh na uzavření smlouvy, ale může to být i další jednání
směřující k jednání o uzavření smlouvy.
Jak je v posuzované trestní věci
patrné z rozhodných skutkových okolností, obviněný Ing. M. O. v postavení
generálního ředitele a předsedy představenstva R. d. z., s. a ú. d., a současně
společníka a jednatele obchodní společnosti M., s. r. o., dal popud k
projednání nákupu 100 % akcií obchodní společnosti C. C., a. s., za cenu ve
výši 28 860 000,- Kč v představenstvu R. d. z., s. a ú. d., přičemž tento nákup
byl dne 2. 9. 1998 schválen členy představenstva R. d. z., s. a ú. d., na
základě podkladů vypracovaných obviněným Mgr. M. N., ačkoli tržní hodnota
obchodní společnosti C. C., a. s., v té době činila pouze 9 674 000,- Kč. Tímto
jednáním pak obviněný Ing. M. O. způsobil úkor spočívající ve škodě na majetku
poškozené družstevní záložny ve výši 19 186 000,- Kč. Vzhledem k tomu, že
předmětem podnikání poškozené družstevní záložny byla činnost spořitelního a
úvěrního družstva podle § 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, a to v
plném rozsahu tohoto zákonného vymezení, tedy i zprostředkování a obstarání
právních a poradenských služeb a obstarání nákupu zboží, včetně hospodářských
potřeb, a služeb [§ 3 odst. 1 písm. d) zákona o spořitelních a úvěrních
družstvech], šlo o podobný předmět podnikání jako u obchodní společnosti M., s.
r. o. Podle výpisu z obchodního rejstříku se totiž jmenovaná obchodní
společnost zabývala mimo jiné i činností spočívající v koupi zboží za účelem
jeho dalšího prodeje a prodeji a zprostředkovatelskou činností. Podle názoru
Nejvyššího soudu tedy rozhodně nejde o takové předměty podnikání obou uvedených
subjektů, které by spolu vůbec nesouvisely, jak naznačuje obviněný Ing. M. O.
ve svém dovolání. Přitom znak spočívající ve stejném nebo podobném předmětu
podnikání ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák. je naplněn i tehdy, pokud předmět
podnikání konkrétního subjektu vyplývá z různých právních předpisů (např. u
jednoho subjektu je určen předmět podnikání zákonem č. 455/1991 Sb., o
živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, a u jiného subjektu ho
vymezuje zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění
pozdějších předpisů).
Ze shora vyložených důvodů proto Nejvyšší soud považuje
námitku obviněného Ing. M. O., kterou zpochybnil naplnění objektivní stránky
trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr.
zák., za nedůvodnou.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného
Ing. M. O., podle něhož v případě skutku pod bodem 2. ve výroku o vině odvolací
soud pochybil i při použití mimotrestní právní normy představované zákonem č.
87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění pozdějších
předpisů. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle ustanovení § 3 odst. 2 písm.
c) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, které je výslovně uvedeno v
popisu skutku, nesměla družstevní záložna nabývat jiné cenné papíry kromě
státních dluhopisů, komunálních obligací a hypotečních zástavních listů. Jak
přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, obviněný Ing. M. O. úm
yslně jednal v rozporu se zákonným omezením vyplývajícím z citovaného
ustanovení. Z hlediska použité právní kvalifikace posuzovaného skutku jako
trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 3 tr. zák. a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst.
2, 4 tr. zák. pak použití uvedeného ustanovení mimotrestní právní normy ani
nemělo rozhodující význam, neboť trestní odpovědnost obviněného je zde
dostatečně vyjádřena jinými znaky včetně odkazu na ustanovení § 243 odst. 8 a §
194 odst. 5 obch. zák. upravující povinnost člena statutárního orgánu počínat
si s péčí řádného hospodáře při správě cizího majetku, kterou obviněný porušil.
Odkaz na ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákona o spořitelních a úvěrních
družstvech tak představuje okolnost důležitou především pro vyjádření
subjektivní stránky trestných činů podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. a § 255
odst. 1, 3 tr. zák. a má zásadní význam jen u spoluobviněného Mgr. M. N., u
něhož soudy nižších stupňů spatřovaly mimo jiné trestný čin porušování
závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. Citovaná
mimotrestní právní norma zde totiž představuje pravidlo hospodářského styku,
které obviněný Mgr. M. N. porušil. Jestliže tedy obviněný Ing. M. O. ve vztahu
ke skutku uvedenému pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu
zpochybnil použití ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákona o spořitelních a
úvěrních družstvech, neshledal dovolací soud tyto námitky důvodnými, neboť jimi
není v podstatě nijak dotčena správnost právního posouzení skutku spáchaného
tímto obviněným, a to jako trestných činů porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák.
Nejvyšší soud se neztotožnil
ani s námitkou obviněného Ing. M. O., kterou u všech trestných činů, jimiž byl
uznán vinným, zpochybnil správnost použití ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák.
Podle názoru obviněného zde chybí znak spolupachatelství spočívající ve
společném jednání.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že o společné jednání více
osob (tj. alespoň dvou) vedené úmyslem spáchat určitý trestný čin jde tehdy,
pokud každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky jednání
uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, nebo když
každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v
příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání
spolupachatelů naplňuje všechny znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení
zvláštní části trestního zákona, anebo konečně i za situace, jestliže jednání
žádného ze spolupachatelů sice samo o sobě nenaplňuje znaky jednání uvedeného v
příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, ale souhrn jednání všech
spolupachatelů naplňuje všechny znaky jednání popsaného v příslušném ustanovení
zvláštní části trestního zákona (srov. rozhodnutí pod č. 15/1967 a č.
36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Pokud jde o úmysl spolupachatelů spáchat trestný čin
společným jednáním, nelze ho ztotožňovat s výslovnou dohodou těchto
spolupachatelů, protože ke spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák.
postačí, aby společný úmysl vyplýval alespoň z jejich konkludentní dohody (viz
Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a
přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 93).
Jak vyplývá ze všech
(odsuzujících) výroků o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, obviněný
Ing. M. O. se dopustil posuzovaných trestných činů ve formě spolupachatelství
ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. s dalšími obviněnými konkretizovanými v popisu
jednotlivých skutků. K tomuto závěru lze přitom dospět na základě rozhodných
skutkových okolností, která jsou výslovně a jednoznačně vyjádřena ve výrokové
části odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu. Ze skutkových zjištění je totiž
zřejmé, že obviněný Ing. M. O. jednal v součinnosti s dalšími obviněnými (tedy
Ing. P. Ž., resp. Mgr. M. N.), přičemž tito obvinění sledovali společný cíl,
jímž bylo provedení určitých majetkových dispozic na úkor, resp. ke škodě
majetku R. d. z., s. a ú. d., jimiž naplnili všechny znaky skutkových podstat
trestných činů, pro které byli stíháni a odsouzeni. Přitom každý z obviněných
musel být přinejmenším srozuměn se vznikem škody na cizím majetku, jak rovněž
výslovně vyjádřil odvolací soud v popisu všech skutků a rozvedl v odůvodnění
napadeného rozsudku. Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o důvodnosti jeho
závěru v otázce spolupachatelství. Jestliže obviněný Ing. M. O. vychází z
opačného názoru, je jeho dovolání i v tomto směru neopodstatněné.
Dále se
Nejvyšší soud zabýval dovolacími námitkami obviněného Ing. P. Ž., které opřel o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jimiž zpochybnil
naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti
při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil
společně s obviněným Ing. M. O. skutkem popsaným pod bodem 3. ve výroku o vině
v rozsudku odvolacího soudu.
Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr.
zák., obviněný Ing. P. Ž. především zdůraznil, že nejednal ani v nepřímém
úmyslu, takže nemohl úmyslně porušit zákonem uloženou povinnost spravovat cizí
majetek ani způsobit na tomto majetku škodu velkého rozsahu.
K tomu Nejvyšší
soud připomíná, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje
úmyslné zavinění pachatele. Pachatel si proto musí být vědom, že porušuje svou
zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí
majetek, a současně je alespoň srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.] i se způsobením
škody nikoli malé (tj. podle § 89 odst. 11 tr. zák. škody ve výši alespoň 25
000,- Kč) na cizím spravovaném či opatrovaném majetku, přičemž způsobení škody
ve výši, která dosahuje škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255
odst. 3 tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně 5 000 000,- Kč), musí být pokryto
zaviněním alespoň z nedbalosti (§ 5 tr. zák.). Pro úplnost je třeba poznamenat,
že v době spáchání posuzovaných skutků se podle právní úpravy účinné do 31. 12.
2000 považovala za škodu nikoli malou částka dosahující nejméně šestinásobku
nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády, tj. škoda ve výši alespoň 12
000,- Kč, a za škodu velkého rozsahu se považovala částka dosahující nejméně
pětisetnásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády, tj. škoda ve
výši alespoň 1 000 000,- Kč.
Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění
učiněných v trestní věci obviněného Ing. P. Ž., která není Nejvyšší soud
oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný byl přinejmenším srozuměn [§ 4
písm. b) tr. zák.] s možností způsobení alespoň škody nikoli malé (§ 89 odst.
11, § 255 odst. 1 tr. zák.) na majetku R. d. z., s. a ú. d., jejímž jménem
obviněný jednal jako místopředseda představenstva, přičemž měl zákonem uloženou
povinnost spravovat její majetek. O zavinění ve formě nepřímého (eventuálního)
úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. se totiž jedná i v případě, když cílem
pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska
trestního práva nevýznamného, a možnost vzniku následku uvedeného v trestním
zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V
obecné rovině lze tedy na srozumění se způsobením škodlivého následku usuzovat
za situace, jestliže pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností,
která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel
představoval jako možné. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, ve vztahu ke
způsobení tzv. těžšího následku, tj. škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst.
11 a § 255 odst. 3 tr. zák., postačí podle § 6 písm. a) tr. zák. zavinění z
nedbalosti, přičemž může jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel
nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodu velkého rozsahu, ač o tom
vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 5 písm. b)
tr. zák.]. I kdyby tedy obviněný nejednal v úmyslu způsobit škodu velkého
rozsahu, jak tvrdí ve svém dovolání, k naplnění subjektivní stránky trestného
činu, jímž byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu
ke škodě velkého rozsahu (§ 5, § 255 odst. 3 tr. zák.), byl-li alespoň srozuměn
se způsobením škody nikoli malé [§ 4 písm. b), § 255 odst. 1 tr. zák.].
Přitom
odvolací soud ve velmi obsáhlém odůvodnění svého rozsudku (obsaženém asi na 44
stranách textu) podrobně a vyčerpávajícím způsobem konkretizuje, z jakých
skutečností dovozuje naplnění jednotlivých znaků skutkových podstat všech
posuzovaných trestných činů, a to i trestného činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaného obviněným Ing.
P. Ž. včetně jeho subjektivní stránky, tj. zavinění obviněného. Zároveň
odvolací soud uvádí, o jakou formu zavinění jde a z kterých důkazů tato forma
zavinění obviněného vyplývá (viz zejména str. 36 až 40 rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 To 47/2006). Nejvyšší soud považuje
zmíněnou argumentaci za správnou, logickou a odpovídající zákonu, takže
neshledal žádné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného
činu ani v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, který se v něm již zabýval
obdobnými námitkami obviněného, jaké uplatnil v tomto směru i v dovolání.
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z
charakteru a způsobu jednání obviněného Ing. P. Ž. popsaného ve skutkové větě
pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních
rozhodných okolností, zejména pak ze záměru obviněného (a jeho spoluobviněného
Ing. M. O.) a z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku R. d. z., s. a
ú. d., s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat
a také nastal.
Pro posouzení subjektivní stránky spáchaného trestného činu má
dále význam rovněž postavení obviněného Ing. P. Ž., od kterého se odvíjí i
zvláštní povinnosti, jejichž porušení odůvodňuje závěr o jeho úmyslném
zavinění. Obviněný totiž vystupoval ve funkci místopředsedy představenstva R.
d. z., s. a ú. d., což ho zavazovalo k plnění určitých povinností, které mu
byly uloženy jako členu statutárního orgánu zejména ustanovením § 567 odst. 1,
2 obch. zák., jež se zde uplatnilo se zřetelem k ustanovením § 66 odst. 2 a §
260 obch. zák., ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku. To mimo
jiné znamená, že obviněný jako člen představenstva družstevní záložny, která má
formu družstva ve smyslu § 221 a násl. obch. zák., byl jednak povinen spravovat
majetek tohoto družstva s odbornou péčí a v souladu s jeho zájmy a jednak
odpovídal za škodu způsobenou porušením této povinnosti (k obdobnému závěru
dospěl Nejvyšší soud též ve svém usnesení ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo
638/2007).
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje námitku
obviněného Ing. P. Ž., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní
stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255 odst. 1, 3 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen, za neopodstatněnou.
Nejvyšší soud ovšem neakceptoval ani další námitku, v níž tento obviněný vytkl
odvolacímu soudu nesprávné posouzení výše škody a zpochybnil existenci příčinné
souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem této škody.
K tomu Nejvyšší soud
připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma,
která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná
všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím
majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci.
Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz § 442 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč.
zák.“, § 379 obch. zák.), když za skutečnou škodu se považuje újma spočívající
ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty,
které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým
ziskem je pak nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo
možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události – s ohledem na
pravidelný běh věcí (srov. stanovisko pod č. 55/1971, s. 151 až 153 Sb. rozh.
obč. a zhodnocení praxe soudů pod č. III/1967, s. 51 Sb. rozh. tr.). Škoda se
tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která
upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu
občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak
specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního
stíhání.
V trestní věci obviněného Ing. P. Ž. přitom soudy obou stupňů
postupovaly správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěly k
závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obviněný (společně s obviněným Ing. M.
O.) způsobil na majetku R. z., s. a ú. d., skutkem popsaným pod bodem 3. ve
výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Jak je totiž z těchto rozhodných
skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obou obviněných došlo k úbytku v
majetkové sféře poškozené družstevní záložny, ke kterému by jinak nedošlo,
kdyby oba obvinění neporušili své povinnosti náležitě spravovat její majetek.
Jinými slovy vyjádřeno, jestliže obvinění bez dostatečného prověření bonity
svědka J. M. a bez náležitého zajištění poskytli tomuto svědkovi úvěr ve výši
20 000 000,- Kč a tento úvěr nebyl ve lhůtě jeho splatnosti splacen, způsobili
úbytek peněžní částky v uvedené výši z majetku R. d. z., s. a ú. d.,. Škodou
tedy v tomto případě bylo zmenšení majetku družstevní záložny ve smyslu
způsobení skutečné škody v podobě úbytku jejích majetkových hodnot. Proto
námitky obviněného Ing. P. Ž., jimiž zpochybnil naplnění zákonného znaku
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 3 tr. zák. spočívajícího ve způsobení škody na cizím majetku, považuje
Nejvyšší soud za nedůvodné.
V návaznosti na shora vyjádřenou argumentaci k
subjektivní stránce posuzovaného trestného činu a k jeho následku (účinku) v
podobě škody na cizím spravovaném majetku nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti
ani o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním obviněného Ing.
P. Ž. a uvedeným škodlivým následkem, který tím způsobil. Obviněný totiž jednal
ve vztahu k následku (resp. účinku) zaviněně a jeho jednání bylo z hlediska
vzniku tohoto následku tak významnou příčinou, že by bez jednání obviněného
vůbec nedošlo ke škodě tím způsobem a v takové výši, jak je obviněnému kladeno
za vinu. Proto Nejvyšší soud považuje uvedenou námitku obviněného za nedůvodnou.
Za neopodstatněnou ovšem považuje Nejvyšší soud i námitku obviněného Ing. P.
Ž., v níž ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 3. ve výroku o vině v
rozsudku odvolacího soudu vytkl, že v době spáchání tohoto skutku neexistovalo
ustanovení § 243 odst. 8 obch. zák., z něhož je možné dovodit i porušení
ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. Obviněný proto považuje postup odvolacího
soudu za porušení zákazu zpětné účinnosti zákona vyjád
řeného v ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. Obviněný zpochybnil rovněž závěry
odvolacího soudu ohledně posouzení pojmu „péče řádného hospodáře“, který je
obsažen v ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. Podle názoru obviněného totiž v
době spáchání posuzovaného skutku obsahovalo citované ustanovení jen pojem
„náležitá péče“, který má údajně jiný obsah než pojem „péče řádného hospodáře“.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro naplnění skutkové podstaty trestného
činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr.
zák., jímž byl obviněný Ing. P. Ž. uznán vinným, se vyžaduje mimo jiné porušení
povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která byla pachateli (tj.
obviněnému) uložena zákonem nebo kterou převzal na podkladě smlouvy. Jak
vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, k nimž v posuzované věci dospěly
soudy nižších stupňů, obviněný vystupoval v Rodinné družstevní záložně,
spořitelním a úvěrním družstvu, jako místopředseda jejího představenstva a v
této funkci se dopustil výše uvedeného trestněprávního jednání spočívajícího v
porušení povinnosti spravovat majetek jmenované družstevní záložny, přičemž šlo
o povinnost uloženou zákonem.
Jak je přitom výslovně uvedeno v tzv. skutkové
větě pod bodem 3. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu,
obviněný Ing. P. Ž. jednal v rozporu s ustanoveními § 243 odst. 8 a § 194 odst.
5 obch. zák., neboť nevykonával svou působnost s péčí řádného hospodáře.
Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje tvrzení obviněného, že ustanovení § 243 odst.
8 obch. zák. v době podpisu úvěrové smlouvy (tj. dne 31. 5. 1999) ještě
neexistovalo, neboť do obchodního zákoníku bylo zavedeno až jeho novelou
provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001. Podle posledně
citovaného ustanovení pro členy představenstva družstva (a družstevní záložna
je družstvem ve smyslu § 221 a násl. obch. zák. – viz § 1 odst. 2 zákona č.
87/1995 Sb., v původním znění i ve znění pozdějších předpisů) platí obdobně
mimo jiné i ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák., v němž je kromě dalšího
stanoveno, že členové představenstva akciové společnosti (tj. i členové
představenstva družstva) jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného
hospodáře, ale v době spáchání posuzovaného skutku nebylo možné takto
formulovanou povinnost členů představenstva družstva dovozovat ani z obchodního
zákoníku s poukazem na obecnou právní úpravu týkající se družstev. K
legislativní změně, v jejímž důsledku byla do zákona přímo zakotvena povinnost
pro členy představenstva družstevní záložny vykonávat svoji činnost s odbornou
péčí a tak, aby nebyla ohrožena návratnost vkladů členů družstevních záložen,
jejich bezpečnost a stabilita, došlo až novelou zákona o spořitelních a
úvěrních družstvech, provedenou zákonem č. 100/2000 Sb. s účinností ode dne 1.
5. 2000 (viz § 6 odst. 10 cit. zákona).
I přes chybějící výslovnou zákonnou
úpravu, která by přímo v zákoně o spořitelních a úvěrních družstvech stanovila,
jak si mají počínat členové představenstva družstevní záložny při nakládání s
jejím majetkem, bylo možné podle názoru Nejvyššího soudu i před účinností shora
citovaných novel dovodit povinnost členů představenstva družstevní záložny
řádně spravovat majetek družstevní záložny, přičemž úmyslné porušení této
povinnosti spojené se způsobením škody na spravovaném majetku mohlo založit i
trestní odpovědnost členů představenstva družstevní záložny pro trestný čin
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Taková
povinnost vyplývala především ze základního poslání družstevní záložny, která
na podporu hospodaření svých členů provozuje převážně finanční činnosti, jimiž
se rozumí přijímání vkladů a poskytování úvěrů, záruk a peněžních služeb v
různých formách a poskytování dalších služeb členům družstva k uspokojování
jejich potřeb (§ 1 odst. 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech), takže
družstevní záložna jako samostatný subjekt práva – právnická osoba vždy měla
právo a povinnost nakládat se svým majetkem (viz § 222 odst. 1 obch. zák.).
Právnická osoba však může činit úkony spojené s nakládáním se svým majetkem jen
prostřednictvím určitých fyzických osob, a to zejména těch, které jsou členy
statutárního orgánu právnické osoby (viz též § 20 odst. 1 obč. zák.), tj. v
konkrétním případě prostřednictvím členů představenstva družstevní záložny, jak
vyplývá z ustanovení § 243 obch. zák. a § 6 zákona o spořitelních a úvěrních
družstvech. Současně je nesporné, že statutární orgán družstevní záložny nemohl
ani před účinností zákona č. 100/2000 Sb., kterým došlo ke změně zákona o
spořitelních a úvěrních družstvech, nakládat s majetkem družstevní záložny
podle své libovůle, nýbrž musel postupovat tak, aby byla zajištěna ochrana
investic družstevníků a nebyla ohrožena návratnost jejich vkladů. Vyplývá to z
účelu zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, zakotveného v jeho
ustanovení § 1 odst. 3. Vzhledem k tomuto účelu byly družstevní záložny od
samého počátku, tedy i v době spáchání posuzovaného skutku, výrazně omezeny v
nakládání se svým majetkem, a to specifickou úpravou obsaženou v ustanoveních §
1 odst. 6 a § 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech.
Navíc v době
spáchání posuzovaného skutku platilo ustanovení § 260 obch. zák., podle něhož
nestanoví-li obchodní zákoník v hlavě druhé upravující družstvo jinak, použijí
se na družstvo přiměřeně ustanovení hlavy první dílu prvního druhé části
obchodního zákoníku, tj. jeho ustanovení § 56 až § 75. Takto se i v případě
členů představenstva družstevní záložny – stejně jako u každého jiného družstva
– uplatní též ustanovení § 66 odst. 2 obch. zák., podle kterého se vztah mezi
družstvem a členem statutárního či jiného orgánu družstva nebo členem při
zařizování záležitostí družstva řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě
(§ 566 až § 576 obch. zák.), pokud z jejich ujednání s družstvem nebo z jiných
ustanovení obchodního zákoníku upravujících jejich povinnosti nevyplývá jiné
určení práv a povinností. Jak je přitom zřejmé z ustanovení § 567 odst. 1 obch.
zák., člen představenstva družstva byl povinen obdobně jako mandatář postupovat
při zařizování záležitostí družstva jako mandanta s odbornou péčí. Taková
povinnost postupu s odbornou péčí ve vztahu ke svěřenému majetku družstevní
záložny je tedy nepochybně povinností opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve
smyslu § 255 tr. zák. (k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud též ve svém
usnesení ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 638/2007).
Jak je tedy jednoznačně
patrné ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, obviněný Ing. P.
Ž. byl místopředsedou představenstva, tj. členem statutárního orgánu R. d. z.,
s. a ú. d., a z tohoto titulu byl oprávněn a povinen jako fyzická osoba
nakládat s jejím majetkem [viz zejména ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona o
spořitelních a úvěrních družstvech, § 66 odst. 2 a § 567 odst. 1 obch. zák. za
použití § 260 obch. zák.]. Jednal-li společně s předsedou představenstva
uvedené družstevní záložny obviněným Ing. M. O., mohl její majetek v podobě
peněžních prostředků půjčit za současného prověření bonity dlužníka a zřízení
odpovídajícího zajištění, dále mohl tento majetek zhodnocovat, investovat atd.
Nesměl přitom ovšem jednat jak v rozporu se shora citovanou specifickou
povinností uloženou obecně zákonem družstevní záložně při nakládání s jejím
majetkem, tak ani v rozporu s povinností člena představenstva družstevní
záložny postupovat s odbornou péčí vymezenou obchodním zákoníkem. Jestliže i
přesto obviněný úmyslně porušil tuto zákonem stanovenou povinnost tím, že
peněžní prostředky R. d. z., s. a ú. d., půjčil svědku J. M. způsobem popsaným
ve skutkové větě pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu,
nespravoval majetek družstevní záložny tak, jak mu bylo zákonem uloženo. V
důsledku takto provedené majetkové dispozice přitom zmenšil (společně s
obviněným Ing. M. O.) majetek družstevní záložny o částku ve výši 20 000 000,-
Kč. Lze tedy shrnout, že obviněný Ing. P. Ž. jako člen statutárního orgánu
právnické osoby – družstevní záložny – byl nositelem povinnosti stanovené
zákonem a spočívající v tom, aby určitým způsobem nakládal s jejím majetkem,
tedy aby spravoval svěřený majetek družstevní záložny (tento pojem zahrnuje
aktivní přístup k cizímu majetku, který obviněný fakticky realizoval), přičemž
byl v majetkových dispozicích zcela konkrétně omezen zejména výše uvedenými
ustanoveními zákona o spořitelních a úvěrních družstvech a obchodního zákoníku,
která byla platná a účinná již v době spáchání činu obviněného. Tato zákonná
omezení ovšem obviněný úmyslně nerespektoval, nakládal se svěřeným majetkem
nedovoleným způsobem, a způsobil tím družstevní záložně škodu přesahující výši
5 000 000,- Kč, tedy škodu velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák.
Posuzovaným skutkem tak obviněný naplnil všechny zákonem stanovené znaky
skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák.
K námitkám obviněného Ing. P. Ž., v
nichž poukazuje na nepřípustnou retroaktivitu pozdějšího zákona, Nejvyšší soud
připomíná, že ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. se vztahuje i na působnost
zákonů, na které trestní zákon odkazuje ve skutkové podstatě s blanketní nebo
odkazovací dispozicí. Takovou je i skutková podstata trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák.v té její
části, kde vyžaduje porušení zákonem uložené povinnosti opatrovat nebo
spravovat cizí majetek. Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího
soudu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 11/2004 Sb. rozh. tr.), trestnost
činu ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. je třeba posoudit zásadně podle celého
souhrnu zákonných norem trestních i mimotrestních (na něž trestní zákon
odkazuje ve skutkových podstatách s blanketní nebo odkazovací dispozicí), které
jsou všechny účinné ke stejnému momentu rozhodnému z hlediska časové působnosti
zákona podle citovaného ustanovení. Proto nelze posoudit trestnost skutku
částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání (např. z hlediska
mimotrestních právních norem, jichž se dovolává trestní zákon) a částečně podle
zákona účinného v době rozhodování soudu (např. z hlediska trestního zákona). V
době spáchání trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným pod bodem 3. ve
výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, sice ještě neplatilo ustanovení §
243 odst. 8 obch. zák., jak již Nejvyšší soud výše zdůraznil, avšak povinnost
obviněného počínat si při správě cizího majetku s odbornou péčí zde vyplývala z
citovaných ustanovení mimotrestních norem účinných v době spáchání skutku,
zejména pak z ustanovení § 1 odst. 6 a § 3 zákona o spořitelních a úvěrních
družstvech (ve znění platném do 30. 4. 2000) a § 66 odst. 2 a § 567 odst. 1
obch. zák. za použití § 260 obch. zák. (ve znění platném do 31. 12. 2000). Jestliže tedy odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl v popisu posuzovaného
skutku odkaz na ustanovení § 243 odst. 8 a § 194 odst. 5 obch. zák. jako
mimotrestní normu zakládající povinnost obviněného spravovat cizí majetek s
péčí řádného hospodáře, postupoval v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 tr. zák. i se závěry zmíněné judikatury. Odvolací soud totiž dospěl ke správnému
závěru, podle něhož je z hlediska trestního práva pro obviněného příznivější
ustanovení § 255 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002, tj. po
novele trestního zákona provedené zákonem č. 265/2001 Sb., a to zejména s
ohledem na změny výše jednotlivých kategorií škod (§ 89 odst. 11 tr. zák.), k
nimž došlo ve srovnání s trestněprávní úpravou účinnou v době spáchání skutku. Jestliže tedy odvolací soud aplikoval trestní zákon účinný v době jeho
rozhodování, bylo za této situace nutné použít i mimotrestní právní úpravu, na
kterou odkazuje ustanovení § 255 odst. 1 tr. zák., která byla účinná rovněž v
době rozhodování odvolacího soudu, přičemž srovnatelné povinnosti bylo možné
dovodit i z mimotrestní právní úpravy účinné již v době spáchání skutku.
Napadené rozhodnutí se proto správně opírá o celý souhrn zákonných norem
trestních i mimotrestních, jež byly všechny účinné ke stejnému momentu
rozhodnému z hlediska časové působnosti zákona podle § 16 odst. 1 tr. zák., a
tímto momentem je doba rozhodování odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto
neakceptoval námitku obviněného zpochybňující správnost použití mimotrestních
norem z hlediska časové působnosti zákona ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. a
shledal ji nedůvodnou.
V návaznosti na výše učiněné závěry pak Nejvyšší soud
považuje za neopodstatněnou i námitku obviněného Ing. P. Ž., pokud v
souvislosti s citovanými mimotrestními právními normami poukazuje na rozdílnost
pojmů „náležitá péče“ a „péče řádného hospodáře“.
K tomu Nejvyšší soud
především zdůrazňuje, že z ustanovení § 66 odst. 2 a § 567 odst. 1 obch. zák.
za použití § 260 obch. zák. (ve znění platném do 31. 12. 2000) vyplývala pro
obviněného Ing. P. Ž. povinnost „odborné péče“ o cizí svěřený majetek, tj. o
majetek R. d. z., s. s ú. d., takže zde nemá význam pojem „náležité péče“ a
jeho rozdíl ve srovnání s pojmem „péče řádného hospodáře“ ve smyslu § 194 odst.
5 obch. zák. ve znění před jeho novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. a po
ní. Navíc jsou všechny zmíněné pojmy srovnatelné co do podstaty týkající se
vztahu ke spravovanému cizímu majetku.
Nejvyšší soud proto nemá žádné
pochybnosti o tom, že i z povinnosti obviněného Ing. P. Ž. vykonávat působnost
místopředsedy představenstva spořitelního a úvěrního družstva „s odbornou
péčí“ (§ 66 odst. 2, § 567 odst. 1 a § 260 obch. zák. ve znění účinném do 31.
12. 2000) bylo možno spolehlivě dovodit i jeho povinnost řádně spravovat
majetek R. d. z., s. ú. d., s nímž jako člen jejího statutárního orgánu (§ 243
odst. 2 obch. zák.) hospodařil, protože obviněný byl oprávněn řídit činnost
spořitelního a úvěrního družstva a rozhodovat o všech záležitostech družstva,
které obchodní zákoník nebo stanovy družstva nevyhradily jinému orgánu (§ 243
odst. 1 obch. zák.), a mohl tudíž činit jménem družstva právní úkony ve všech
věcech (§ 13 obch. zák., § 20 odst. 1 obč. zák.) včetně majetkových dispozic.
Lze tudíž uzavřít, že i povinnost člena představenstva družstva postupovat s
„odbornou péčí“ v době do 31. 12. 2000 vyžadovala určitou odbornost, loajalitu
a ohled na zájmy družstva, a to i ve vztahu k jeho majetku. V uvedené
povinnosti je tedy vyjádřen rovněž požadavek, aby člen představenstva družstva
zabránil takovému jednání, z něhož by mohla vzejít škoda na obhospodařovaném
majetku družstva, což je povinnost, kterou je třeba považovat za povinnost
spravovat cizí majetek uloženou podle zákona ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud nepokládá za důvodné ani námitky obviněného Ing. P. Ž., kterými
zpochybnil správnost použití ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. V obecné rovině
lze zcela odkázat na shora uvedený výklad v souvislosti s obdobnou dovolací
námitkou obviněného Ing. M. O. k této otázce. Nejvyšší soud přitom neshledal v
postupu odvolacího soudu žádná pochybení namítaná obviněným v otázce
spolupachatelství, protože obviněný Ing. P. Ž. byl jako místopředseda
představenstva spořitelního a úvěrního družstva nepochybně seznámen se všemi
okolnostmi, za nichž byl poskytnut úvěr svědku J. M., a postupoval při tom v
úzké součinnosti se spoluobviněným Ing. M. O.
Na podkladě všech popsaných
skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění Ing. M. O. a Ing. P. Ž.
podali svá dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože se však jejich dovolání
částečně opírají o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími
důvody podle citovaného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z
výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost
a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího.
Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na
podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření
dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení
provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Podle § 265r odst. 1 písm. a)
tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Pokud
jde o podnět obviněných Ing. P. Ž. a Ing. M. O., aby předseda senátu Nejvyššího
soudu rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba
zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu § 265h
odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaných dovoláních
ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o
odst. 1 tr. řádu. Navíc, jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu spisu, obviněný
Ing. P. Ž. byl dne 12. 2. 2009 podmíněně propuštěn z výkonu trestu uloženého
napadeným rozhodnutím v této věci.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání
není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 25. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y