5 Tdo 245/2024-2046
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. P. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 12 To 49/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 80 T 5/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný J. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 80 T 5/2019, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za tento zločin a za sbíhající se přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku a přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 2 T 131/2020, který nabyl právní moci dne 1. 1. 2021, dále za sbíhající se přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 88 T 117/2020, který nabyl právní moci dne 6. 4. 2022, byl obviněnému podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 2 písm. b) a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle § 43 odst. 2 a § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen též souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří let. Současně byly podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestech, které byly obviněnému uloženy jednak trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 2 T 131/2020, jednak rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 88 T 117/2020, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval výlučně proti výroku o trestu, neboť v hlavním líčení prohlásil vinu žalovaným skutkem ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř., o níž soud rozhodl podle § 206c odst. 4 tr. ř. tak, že ji přijal. Odvolání obviněného Vrchní soud v Praze zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 12 To 49/2023.
3. Vzhledem k omezenému rozsahu odvolání obviněného, a především k jeho prohlášení viny nebude Nejvyšší soud reprodukovat soudy zjištěný skutek, který byl právně posouzen jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž označil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Své výhrady směřoval proti výroku o trestu, který mu byl uložen výše citovaným rozsudkem soudu prvního stupně a odvolací soud jej jako správný potvrdil.
5. Podle názoru obviněného soudy obou stupňů nesprávně interpretovaly ustanovení § 67 a § 68 tr. zákoníku, která se týkají pravidel ukládání peněžitého trestu, čímž je naplněn důvod dovolání spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zejména obviněný nesouhlasil s úvahami odvolacího soudu, jak jsou uvedeny pod bodem 13. napadeného usnesení, v němž soud poukazoval na způsob určení počtu a výše denních sazeb peněžitého trestu, rovněž na probíhající insolvenční řízení obviněného a vyloučení úhrady tohoto druhu trestu z jiných než vlastních zdrojů obviněného. Závěrem této části dovolání obviněný shrnul, že v citovaném bodě vyslovil odvolací soud nesprávný výklad hmotněprávního ustanovení § 68 odst. 3 až 6 tr. zákoníku.
6. Druhý z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obsahuje dvě alternativy, se podle obviněného může jevit jako nenaplněný, neboť mu byl uložen druh trestu, který zákon připouští a nikoli mimo zákonnou trestní sazbu, ale se zřetelem na shora zmíněnou vadu výkladu ustanovení § 68 tr. zákoníku, mu namísto trestu odnětí svobody měl být uložen peněžitý trest ve výměře 3 milionů Kč, z nichž polovina byla již v řízení před soudem prvního stupně předána do advokátní úschovy.
7. Závěrem tedy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené unesení odvolacího soudu a rovněž výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný požádal o odložení výkonu napadeného rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
8. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten nejprve poukázal na chybějící označení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněným, neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání jako nedůvodné. V další části svého vyjádření státní zástupce vyložil podmínky obou důvodů dovolání, které byly v dovolání uplatněny. Přestože jsou oba určeny k nápravě hmotněprávních vad napadených rozhodnutí, samotný výrok o trestu, proti němuž dovolání obviněného směřuje, lze zásadně napadnout z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Konkrétní námitky obviněného v posuzované věci však podle státního zástupce neodpovídají ani jednomu z označených důvodů.
9. Obviněnému ukládal soud prvního stupně souhrnný trest odnětí svobody podle trestní sazby § 240 odst. 3 tr. zákoníku, tj. v rozmezí od pěti do deseti let. Za použití moderačního ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byla obviněnému stanovena výměra tohoto druhu trestu v trvání čtyř let. Další trest, a to zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, (proti němuž však obviněný neměl žádné výhrady), byl obviněnému vyměřen na tři roky, tedy při dolní hranici zákonné trestní sazby.
10. Z těchto údajů je zjevné, že obviněnému nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ohledně druhé z citovaných variant by bylo možné uvažovat při nesplnění všech podmínek ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, což ostatně konstatoval i odvolací soud. Avšak s ohledem na to, že odvolání v neprospěch obviněného nebylo v posuzované trestní věci příslušným státním zástupcem podáno, nemohlo dojít v odvolacím řízení (stejně tak i v dovolacím řízení) ke zpřísnění trestních sankcí, jak o nich rozhodl soud prvního stupně.
11. Státní zástupce zdůraznil, že námitky obviněného vytýkající
hmotněprávní posouzení možnosti uložit peněžitý trest soudy obou stupňů, fakticky nesměřují proti výroku o trestu, neboť tento trest mu uložen vůbec nebyl. Obviněný tedy brojil výhradně proti nepřiměřenosti trestu odnětí svobody, což neodpovídá žádnému zákonem taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů. Dále státní zástupce připomněl vývoj rozhodovací praxe především Ústavního soudu, rovněž tak Nejvyššího soudu, která ve zcela výjimečných případech připustila možnost kasačního zásahu do výroku o trestu i bez podmínek výslovně uvedených v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Vždy ale šlo o trestní věci, v nichž byla soudy porušena relevantní hlediska pro ukládání určitého druhu a výměry trestu, která mají zachovat zejména ústavní princip proporcionality trestní represe včetně subsidiarity přísnější trestní sankce.
12. V další části svého vyjádření se státní zástupce ztotožnil s úvahami především odvolacího soudu ohledně možnosti uložit obviněnému peněžitý trest a jeho výklad ustanovení § 68 tr. zákoníku označil za správný. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jaký vymezuje zákon. Zároveň souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u obviněného jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, mohl se tak zabývat otázkou povahy a opodstatněnosti jím předložených námitek ve vztahu k oběma uplatněným dovolacím důvodům.
14. Stručně lze shrnout zákonné podmínky pro naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., na něž obviněný ve svém dovolání odkázal a jejich prostřednictvím se domáhal přezkumu jak napadeného usnesení odvolacího soudu, tak i rozsudku soudu prvního stupně, a to výlučně v rozsahu výroku o trestu. První z těchto důvodů je určen k nápravě vady, která spočívá v tom, že napadené rozhodnutí nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze vznášet námitky především proti tomu, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního a druhého stupně, nebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, případně o jaký trestný čin jde. Jiným nesprávným hmotněprávním posouzením se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze podat dovolání, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
16. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce je vhodné dodat, že obviněný měl správně uplatnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, které směřovalo proti výroku o trestu vysloveného rozsudkem soudu prvního stupně, tj. rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Nicméně uvedené pochybení nemělo žádný vliv na průběh ani samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení.
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněného
17. Jak již bylo konstatováno, obviněný dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V hlavním líčení obviněný prohlásil, že je vinný spácháním skutku uvedeného v obžalobě a souhlasil i s jeho právní kvalifikací, přičemž soud prvního stupně poté rozhodl o přijetí prohlášení viny obviněného. Odvolací oprávnění obviněného v posuzované trestní věci proto bylo přípustné pouze v rozsahu výroku o trestu, čehož také obviněný využil a stejné omezení platí i pro dovolací řízení. Především z tohoto důvodu tudíž v zásadě odpadá možnost napadat jak v odvolacím, tak i v dovolacím řízení samotný výrok o vině a jeho právní posouzení, jak předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
18. Jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, oba obviněným uplatněné dovolací důvody jsou určeny k nápravě hmotněprávních vad, ale pokud jde o výrok o trestu, lze prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnit námitky především ve vztahu ke splnění podmínek pro ukládání například souhrnného, úhrnného či společného trestu, jejichž zákonné předpoklady vymezují hmotněprávní ustanovení § 43 až § 45 tr. zákoníku. Takové výhrady však obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nevznesl. Jeho konkrétní námitky by tudíž mohly odpovídat dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který lze považovat za speciální ve vztahu k vadám výroku o trestu. Tento důvod má dvě varianty, jak byly zmíněny pod bodem 15. shora, avšak nesprávnost v uložení trestu tak, jak ji vytýká obviněný, není podřaditelná ani pod jednu z nich.
19. Nejpřísnější sazba ze všech sbíhajících se trestných činů, za které byl obviněnému v posuzované trestní věci ukládán souhrnný trest odnětí svobody (Nejvyšší soud se nebude zabývat trestem zákazu činnosti, neboť jej obviněný v dovolání vůbec nenapadl), je obsažena v § 240 odst. 3 tr. zákoníku. Její dolní hranice činí pět let a horní pak deset let. Soud prvního stupně však využil moderačního ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a obviněnému vyměřil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Není tudíž sporu o tom, že obviněnému byl uložen zákonem předvídaný druh trestu a současně ve výměře dokonce pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, tudíž napadené rozhodnutí odvolacího soudu, ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nemohly být v části týkající se výroku o trestu zatíženy žádnou z obou alternativních vad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
20. Obviněný se ve svém dovolání fakticky domáhal uložení jiného druhu trestu, než k jakému byl odsouzen a současně považoval nepodmíněný trest odnětí svobody za příliš přísný. Nejvyššímu soudu však ani s odkazem na § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nepřísluší posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný, navíc nelze mít žádnou pochybnost o tom, že trest odnětí svobody je v příslušném ustanovení trestního zákoníku (§ 240 odst. 3 tr. zákoníku) jednoznačně zahrnut, je tudíž přípustný, jak již bylo konstatováno v předcházejícím bodě tohoto usnesení.
Opačný výklad nejen tohoto, ale všech taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. K tomu lze připomenout, že obviněný prakticky zopakoval shodné výhrady proti výroku o trestu, které uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku a odvolací soud se všemi zabýval a vypořádal se s nimi v zásadě správnými úvahami. Přitom poukázal na v té době stále probíhající insolvenční řízení ohledně obviněného a vyloučil možnost ukládání peněžitého trestu nejen z tohoto důvodu, nýbrž také označil za nesprávné úvahy soudu prvního stupně týkající se možnosti uhrazení peněžitého trestu osobami odlišnými od obviněného.
Především druhá skupina úvah odvolacího soudu je zcela v souladu s pravidlem individualizace ukládání trestních sankcí, jejichž primárním účelem je postihnout pachatele posuzované trestné činnosti, což sice může mít za určitých okolností dopad i pro osoby jemu blízké, nicméně stěžejní sankční důsledek musí směřovat vůči samotnému pachateli.
21. Nejvyšší soud vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného nepovažuje za nutné polemizovat s názory soudu prvního stupně, které se týkají jeho prvotní úvahy o možnosti uložit obviněnému vedle trestu odnětí svobody nespojeného s omezením jeho osobní svobody také peněžitý trest dokonce v celkové výši 3 milionů Kč (bez bližší specifikace určení počtu denních sazeb a výše denní sazby). Stejně tak nelze považovat za přijatelné veškeré názory vyslovené tímto soudem v souvislosti se zjištěním úpadku obviněného jako fyzické osoby, neboť obecně není vyloučeno uložit osobě v úpadku trestní sankci ve formě peněžitého trestu, nicméně je vždy nutné v konkrétním případě pečlivě zvážit, zda by tím nedošlo například k nepřípustnému zvýhodnění státu, v jehož prospěch by výkon tohoto druhu sankce směřovalo. Na druhé straně by však mohlo dojít k nežádoucímu upozadění nároků ostatních věřitelů obviněného, což v posuzovaném případě jasně vyplynulo z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. KSUL 44 INS 35272/2014-B, o rozvrhu zpeněženého majetku obviněného z majetkové podstaty, neboť zjištěné pohledávky nezajištěných věřitelů budou uspokojeny ve výši pouhých 0,2184 %, přičemž dosud neuspokojená část zjištěných pohledávek činí skutečně vysokou částku převyšující 154 milionů Kč. Celková částka zpeněženého majetku je přitom „jen“ necelých 337 tisíc Kč. Takové majetkové poměry obviněného proto fakticky vylučovaly využití majetkové sankce k jeho postihu, jak přiléhavě konstatoval především odvolací soud.
22. Posledně uvedená úvaha ale již přesahuje rámec dovolacího řízení konaného na podkladě dovolání obviněného, který se v něm snažil prosadit svou představu o jemu vyhovujícím potrestání za skutek, jehož se dopustil v posuzované trestní věci a současně též za sbíhající se další trestnou činnost, o níž bylo pravomocně rozhodnuto ve dvou samostatných trestních řízeních.
Konkrétní výhrady obviněného směřovaly jednak proti odůvodnění napadeného usnesení, což je nepřípustné podle § 265a odst. 4 tr. ř., jednak se obviněný ohradil proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který, byť jej soud vyměřil rok pod dolní hranicí příslušné trestní sazby, považoval za příliš přísný. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud při respektu k vlastní rozhodovací praxi a přijaté judikatuře nepřezkoumává dovolací námitky, jimiž dovolatel vytýká napadenému rozhodnutí přílišnou přísnost, event. naopak mírnost trestu, a to prostřednictvím žádného dovolacího důvodu (srov. rozhodnutí č. 22/2023 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 318/2019, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 6 Tdo 432/2018). Navíc lze zdůraznit, že o ukládání trestních sankcí rozhoduje především soud prvního stupně, případně odvolací soud s ohledem na zásady ústnosti a bezprostřednosti, resp. na výsledky dokazování provedeného v řízení před těmito soudy. Přitom již ustanovení § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku ukládá soudům povinnost ukládat přiměřené trestní sankce a dodržovat princip subsidiarity přísnější trestní sankce. To znamená, že tato proporcionalita mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestného činu a zásahem do jeho základních práv vyvolaným trestní sankcí má ústavněprávní povahu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 504). Sice mimo dovolací přezkum, ale v posuzované trestní věci obviněného je možné se přiklonit k hodnocení výroku o trestu odvolacím soudem v bodě 11. napadeného usnesení a k jeho závěru týkajícímu se této otázky. Přístup soudu prvního stupně k určení druhu a výměry trestních sankcí obviněnému za veškerou jeho trestnou činnost, jak byla již shora zmíněna, lze skutečně považovat za velmi vstřícný, resp. mírný zejména použitím moderačního ustanovení § 58 tr. zákoníku. Rozhodně nelze souhlasit s obviněným, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody jeden rok pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, by byl trestem nepřiměřeně přísným, uloženým v rozporu se zákonnými hledisky pro ukládání trestních sankcí zejména § 39 tr. zákoníku. Naopak je třeba odmítnout přístup obviněného k rozhodnutím soudů obou stupňů v části týkající se výroku o trestu, že namísto trestu spojeného s omezením jeho osobní svobody bylo důvodné uložení peněžitého trestu, a to dokonce za situace, že by jeho vykonání bylo v zásadě přeneseno na osoby odlišné od samotného obviněného. Rozhodnutí soudů o druhu a výměře trestní sankce není možné považovat za nespravedlivé, event. v rozporu se zákonem jen proto, že neodpovídá vlastní představě pachatele, jehož vina byla vyslovena.
V. Závěrečné shrnutí
23. Protože obviněným uplatněné dovolací námitky neodpovídaly uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného J. P. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. S ohledem na tento způsob rozhodnutí se Nejvyšší soud nezabýval návrhem obviněného na odložení výkonu napadeného rozhodnutí, resp. jeho přerušení ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. Za splnění podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 5. 2024
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu