5 Tdo 298/2014-59
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2014 o
dovoláních, která podali obvinění P. F. B . , a P. M . , proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 1 To 50/2012, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně
pod sp. zn. 61 T 11/2012, t a k t o :
I. Dovolání obviněného P. F. B. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d
m í t á .
II. Dovolání obviněného P. M. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m
í t á .
Obvinění P. F. B. a P. M. byli rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve
Zlíně ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 61 T 11/2012, uznáni vinnými zločinem zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a),
odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), jehož se dopustili skutkem konkretizovaným
pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Týmž rozsudkem
soud prvního stupně uznal vinnými i další obviněné.
Za tento zločin byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný P. F. B.
byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání
5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen
i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu
v obchodních společnostech a družstvech v trvání 5 let. Obviněnému P. M. byl
uložen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních
společnostech a družstvech v trvání 5 let. Soud prvního stupně pak rozhodl o
trestech u dalších obviněných.
K odvoláním obviněných P. F. B. a P. M. (a obviněných R. Š. a J. Š.) Vrchní
soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 1 To 50/2012, podle § 258
odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu zrušil citovaný rozsudek soudu prvního
stupně. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl o vině těchto
obviněných a dalších odvolatelů způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině pod
body 1. a 2. tohoto rozsudku. Za spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.
zákoníku byl obviněný P. F. B. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst.
1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v
trvání 5 let. Obviněnému P. M. uložil odvolací soud za týž trestný čin podle §
240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon
ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen též trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních
společnostech a družstvech v trvání 5 let. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a
trestech i dalších obviněných.
Proti zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění P. F. B. a
P. M. prostřednictvím svých obhájkyň dovolání, která opřeli o dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněného P. F. B., podle jeho přesvědčení se soudy
nižších stupňů nevypořádaly dostatečně se subjektivní stránkou zločinu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a),
odst. 3 tr. zákoníku. Jak v této souvislosti obviněný zdůraznil, byl přesvědčen
o tom, že postupuje v souladu s daňovými předpisy, přičemž nemohl ani nijak
ovlivnit splnění daňové povinnosti jinými osobami. Podle jeho názoru byl
oprávněn v rámci volného pohybu zboží a služeb na území Evropské unie provádět
jednotlivé obchody za situace, kdy si sám splnil daňové povinnosti ve vztahu k
dani z přidané hodnoty a dani z příjmů. Obviněný popírá, že by jednal s cílem
zastřít skutečný původ zboží, protože prováděl obchody s jednou obchodní
společností na vstupu a s druhou na výstupu a dále nezjišťoval, kdo jiný je
ještě zapojen do obchodování. V doplnění dovolání ze dne 20. 11. 2013 obviněný
zejména namítl, že uložený trest nepovažuje za přiměřený a že při stanovení
jeho výše odvolací soud nepřihlédl k některým polehčujícím okolnostem. Jak
přitom obviněný připomenul, je osobou neznalou českého jazyka, takže právě z
tohoto důvodu pověřil vedením účetnictví osobu dostatečně orientovanou v
českých daňových předpisech. Podle jeho názoru se citovaného zločinu dopustil v
právním omylu, kterého se bylo možno vyvarovat ve smyslu § 41 písm. h) tr.
zákoníku. Obviněný je rovněž přesvědčen, že odvolací soud dostatečně
nezohlednil ani jeho osobní a sociální poměry. K podnikání v České republice se
totiž rozhodl z důvodu svých tíživých osobních, rodinných a sociálních poměrů,
které byly dány nedostatkem pracovních příležitostí v Maďarsku, špatným
zdravotním stavem obviněného a jeho vyživovací povinností ke třem nezletilým
dětem. Před spácháním trestného činu vedl řádný život. Obviněný závěrem svého
dovolání navrhl, aby ho dovolací soud po zrušení napadených rozhodnutí sám
zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) nebo písm. b) tr. řádu. Pro případ,
kdyby Nejvyšší soud nezrušil výrok o vině, obviněný navrhl, aby byl zrušen
výrok o trestu a aby mu byl uložen trest odnětí svobody v takové výměře, v níž
ještě může být podmíněně odložen na zkušební dobu, tj. aby mu uložil trest
odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let a
trest zákazu činnosti. Obviněný pak podle § 265o tr. řádu požádal Nejvyšší soud
o odklad výkonu trestu odnětí svobody, přičemž uvedl, že výzva k nástupu do
výkonu trestu odnětí svobody mu nebyla přeložena do mateřského jazyka. V
uvedeném postupu soudu prvního stupně obviněný spatřuje porušení čl. 6 a 14
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obviněný P. M. zaměřil své dovolání zejména proti výroku o trestu. Nesprávné
právní posouzení spatřuje v nezohlednění všech skutečností, které mají význam
při hodnocení míry jeho zavinění a přiměřenosti a vhodnosti uloženého trestu
podle zásad zakotvených v ustanoveních § 37 až § 39 tr. zákoníku. Podle názoru
obviněného soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu polehčující okolnosti uvedené v
§ 41 písm. f), n) a o) tr. zákoníku. Jak dále obviněný v této souvislosti
zdůraznil, na společné trestné činnosti se podílel nevýrazným způsobem a
způsobil škodu představující toliko 1,5násobek škody velkého rozsahu. Obviněný
je přesvědčen, že odvolací soud nevzal v úvahu ani časový odstup 5 let od
spáchání posuzované trestné činnosti, jeho dosavadní vedení řádného života ani
skutečnost, že se dopustil trestné činnosti ve věku 19 let pod vlivem starších
důvěryhodných osob. Podle názoru obviněného v jeho případě je dostatečně
odůvodněn postup ve smyslu § 58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, který však
odvolací soud nevyužil. Proto obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil výrok o trestu „napadeného usnesení Krajského soudu v
Brně, pobočka Zlín, sp. zn. 61 T 11/2012“ (ačkoli trest mu byl uložen napadeným
rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 1 To 50/2012) a
aby přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho
názoru dovolání obviněného P. F. B. neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu
uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pokud jde o jeho námitky proti
rozsahu provedeného dokazování. Státní zástupce nesouhlasí ani s tvrzením
obviněného, kterým zpochybnil naplnění subjektivní stránky zločinu, jímž byl
uznán vinným, protože mechanismus obchodování a jeho povaha svědčí o úmyslném
zavinění obviněného. Jestliže obviněný vytkl nepřiměřenou výši uloženého
trestu, učinil tak podle státního zástupce rovněž mimo uplatněný dovolací důvod.
Státní zástupce se pak neztotožnil ani s dovoláním obviněného P. M., který ho
zaměřil jen proti výši uloženého trestu odnětí svobody. Jak v této souvislosti
státní zástupce zdůraznil, v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu nelze vznášet námitky toliko proti přílišné přísnosti nebo mírnosti
uloženého trestu s poukazem na nedostatečné zohlednění polehčujících a
přitěžujících okolností uvedených v § 41 a § 42 tr. zákoníku. Podle názoru
státního zástupce citovanému dovolacímu důvodu či jinému dovolacímu důvodu
neodpovídá ani argumentace obviněného, že v jeho případě mělo být použito
ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.
Proto závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného P. M., neboť bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, a aby podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného P. F. B., protože jde o
dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvody, oba jmenovaní obvinění opírají své přesvědčení o
jejich naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy,
jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky
jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může
spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný
podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o
jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním
posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková
okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni
dopadalo.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tedy může být založen a
opodstatněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně
právní (nikoli procesní) charakter. Jestliže ovšem oba obvinění ve svých
dovoláních pouze v obecné rovině zpochybnili použitou právní kvalifikaci a
zjištěné skutkové okolnosti, resp. vytkli nesprávnost provedeného dokazování či
vady při hodnocení důkazů, zejména ve vztahu ke svému úmyslnému zavinění, jde o
námitky, jež nemohou založit existenci citovaného hmotně právního dovolacího
důvodu ani zpochybnit správnost právní kvalifikace posuzovaného skutku jako
zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,
odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jehož spácháním byli uznáni vinnými.
Obvinění totiž zmíněnými obecnými tvrzeními nikterak nekonkretizovali, v čem je
vadné toto hmotně právní posouzení, případně podle jakého jiného ustanovení
hmotného práva měl být posouzen spáchaný skutek či které znaky skutkové
podstaty uvedeného trestného činu nebyly naplněny.
Stejně tak námitky obviněných P. F. B. a P. M., jimiž s odkazem na uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vytkli nepřiměřenou výši
jim uložených trestů, neodpovídají podstatě a ustálenému výkladu tohoto
dovolacího důvodu. Jak totiž vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
(viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), námitky vůči druhu a
výměře uloženého trestu – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí (§ 265b
odst. 2 tr. řádu) – lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest
ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán
vinným.
Oběma obviněným byly ovšem uloženy přípustné druhy trestů (trest odnětí svobody
a trest zákazu činnosti) a ve výměře, jež nijak nepřesahuje hranice příslušné
trestní sazby. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či
výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií obsažených v
ustanoveních § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně
přísného nebo naopak mírného trestu, pak nelze v dovolání namítat
prostřednictvím posledně citovaného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je
založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, je možno považovat – pokud jde o výrok o trestu – jen jiné
vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu
a výměry trestu; tento dovolací důvod může být naplněn např. pochybením soudu v
právním závěru o otázce, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný
trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takové námitky
ovšem obvinění neuplatnili a ani u nich nepřicházely v úvahu, proto se Nejvyšší
soud nemohl zabývat jejich výhradami zaměřenými proti výměře uložených trestů.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [či podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] však nepřichází v úvahu ani v případě, jestliže
soud nepoužil ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a neuložil trest odnětí
svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, jak se toho obviněný P. M.
domáhá v podaném dovolání. Jak totiž bylo už v minulosti judikováno (viz
přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002,
publikované pod č. T 416. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), námitka, že obviněnému
měl být uložen trest odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní
hranicí zákonné trestní sazby, není žádným z dovolacích důvodů podle § 265b tr.
řádu, protože dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle § 265b odst. 1
písm. h) a i) tr. řádu neobsahují takovou skutečnost. Nejedná se ani o
nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Namítané nepoužití ustanovení § 58
odst. 1 tr. zákoníku totiž zjevně není otázkou právního posouzení skutku,
protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován skutek, jímž byl obviněný
uznán vinným. Nejde ani o „jiné hmotně právní posouzení“, které nemůže mít
žádný vztah k výroku o trestu za stavu, kdy jsou zde výslovně stanoveny výše
zmíněné zvláštní dovolací důvody, jež se týkají trestu. Navíc, nad rámec
uplatněného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že
zákonodárce v posledně citovaném ustanovení ponechal prostor jednak pro
konkrétní zjištění soudu, zda existují nějaké okolnosti odůvodňující uložení
mírnějšího trestu, a jednak pro úvahu soudu, jestli i v případě, kdyby zde
byly, jde o okolnosti takového charakteru, významu a závažnosti, že vyžadují
mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici příslušné trestní
sazby, protože i uložení trestu odnětí svobody na samé dolní hranici této sazby
by bylo pro pachatele (obviněného) nepřiměřeně přísné a neodpovídalo by všem
hlediskům podle § 39 tr. zákoníku. U obviněného P. M. ovšem nejenže nebylo v
tomto směru zjištěno nic výjimečného, ale zároveň všechny skutečnosti svědčící
v jeho prospěch, na něž poukázal v dovolání, byly zohledněny v tom, že mu
odvolací soud vyměřil uložený trest odnětí svobody na dolní hranici příslušné
trestní sazby trestu odnětí svobody, která u něj činila 5 let (§ 240 odst. 3
tr. zákoníku).
V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto Nejvyšší soud pokládá dovolání obviněného
P. M. za podané z jiného než zákonného důvodu. Tento obviněný totiž i přes svůj
formální poukaz na citovaný dovolací důvod podal dovolání s poukazem na
argumenty, které mu neodpovídají a nejsou podřaditelné ani pod žádný jiný
dovolací důvod. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu
odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Pokud jde o dovolání obviněného P. F. B., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
jeho dovolání částečně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to v části, v níž zpochybnil naplnění subjektivní
stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240
odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Tyto námitky však Nejvyšší
soud nepovažuje za opodstatněné.
Nejvyšší soud zde v obecné rovině připomíná, že citovaný trestný čin spáchá
ten, kdo úmyslně ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální
zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou platbu,
přičemž čin spáchá nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. Z hlediska
zavinění si pachatel musí být vědom porušení své zákonné povinnosti přiznat a
odvést daň nebo jinou podobnou povinnou platbu a současně je alespoň srozuměn
[§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] i s tím, že zkracuje příslušnou platbu ve
větším rozsahu (tedy alespoň ve výši odpovídající částce 50 000 Kč).
Jak je v posuzované věci zřejmé z popisu rozhodných skutkových okolností
uvedených pod bodem 1. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu,
obvinění P. F. B. a P. M. se dopustili skutku spočívajícího ve zkrácení daně z
přidané hodnoty. Jeho podstatu zde odvolací soud spatřoval v tom, že obvinění i
v součinnosti s dalšími spoluobviněnými předstírali obchodování s kovovým
odpadem bez daně z přidané hodnoty, přičemž zmíněný odpad dováželi z Maďarska
do České republiky, a za tímto účelem vytvořili řetězec obchodních společností,
které mezi sebou přijímaly a prováděly platby za fiktivní nákupy a prodeje.
Přitom obvinění opatřovali smyšlené doklady o těchto „obchodech“, které
následně další osoby zahrnuly do účetnictví obchodní společnosti STEEL KRAFT,
s. r. o., a v konečné fázi je tyto osoby i uplatnily v daňových přiznáních k
dani z přidané hodnoty za období let 2007 a 2008 jako nárok na odpočet daně z
přidané hodnoty. Popsaným způsobem pak obvinění zkrátili tuto daň ve výši 33
061 150 Kč, když konkrétní výše zkrácené daně je ve vztahu k nim vyjádřena ve
skutkové větě obsažené v popisu skutku ve výroku o vině v napadeném rozsudku
odvolacího soudu.
Odvolací soud pak v popisu skutku ve svém rozsudku konkretizoval rovněž podíl
jednotlivých obviněných na spáchání posuzované trestné činnosti, a jak výslovně
konstatoval, obvinění si takto počínali v úmyslu zkrátit daňovou povinnost k
dani z přidané hodnoty. Subjektivní stránka zločinu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby zde v podstatě spočívala v tom, že všichni obvinění
věděli o účelovosti obchodování s kovovým odpadem a o zaměření těchto
fiktivních obchodů na zkrácení daně z přidané hodnoty. Odvolací soud dospěl k
závěru, podle něhož ve věci nešlo o standardní obchodování se zbožím mezi více
subjekty, ale o promyšlenou a organizovanou trestnou činnost, jejímž důsledkem
byl velký rozsah daňového úniku. Právní závěry soudů nižších stupňů, které
vyvodily z rozhodných skutkových okolností vyjádřených v popisu skutku, pak
Nejvyšší soud považuje za správné a odpovídající zákonu.
Nejsou zde žádné pochybnosti ani o tom, jakým mechanizmem došlo ke zkrácení
daně z přidané hodnoty. Účelové opakované prodeje zboží, resp. předstírání
neexistující skutečnosti, že daňový subjekt provedl určité obchody, ačkoli to
neodpovídalo realitě, může za daných skutkových okolností svědčit o zkrácení
daně z přidané hodnoty. O zkrácení této daně se pak v popsaném případě mohlo
jednat tehdy, jestliže pachatel manipuloval s daní na vstupu nebo na výstupu
např. tím způsobem, že předstíral zdanitelné plnění, jak se stalo i v této
trestní věci obviněných, s cílem nezákonně snížit vlastní daňovou povinnost.
Přitom výše daně z přidané hodnoty se vypočítává ze základu daně, kterým je
podle § 36 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů, vše, co jako úplatu obdržel nebo má obdržet plátce za
uskutečněné zdanitelné plnění, včetně částky na úhradu spotřební daně od osoby,
pro kterou je zdanitelné plnění uskutečněno, nebo od třetí osoby, bez daně za
toto zdanitelné plnění. Dále mimo jiné platí, že zdanitelným plněním je plnění,
které je předmětem daně z přidané hodnoty, a předmětem této daně je též dodání
zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické
činnosti s místem plnění v tuzemsku [§ 2 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a)
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů].
Z hlediska naplnění zákonných znaků posuzovaného zločinu, včetně jeho
subjektivní stránky, má význam i tzv. schéma fungování řetězce obchodních
společností popsané v rámci skutkových zjištění ve výroku o vině v rozsudku
odvolacího soudu. Z něj je dostatečně zřejmé, v jaké výši došlo k uvedeným
manipulacím s daní z přidané hodnoty a jakým mechanizmem dotčená obchodní
společnost dosáhla nelegálního snížení uvedené daňové povinnosti. Z tohoto
schématu také nepochybně vyplývá, že ke zcizení předmětného zboží docházelo na
území České republiky jen fiktivně. Proto jednal-li obviněný P. F. B. popsaným
způsobem, nevznikají zde žádné pochybnosti nejen o úmyslu tohoto obviněného
zkrátit daň z přidané hodnoty, ale ani o naplnění ostatních zákonných znaků
zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,
odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
Závěr o existenci subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst.
3 tr. zákoníku zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného
P. F. B. popsaného v příslušné skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku
odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z
neodvratnosti následku (resp. účinku) v podobě majetkové újmy státu na dani, s
nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také
nastal.
Ostatně obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě
jím zpochybněného úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není
zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí
vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením)
či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněný neuvádí, proč ve vztahu ke
způsobení velkého rozsahu zkrácení daně (§ 240 odst. 3 tr. zákoníku) není dáno
jeho zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačuje [§ 17 písm.
a) tr. zákoníku].
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného
P. F. B., jejichž prostřednictvím popřel naplnění subjektivní stránky trestného
činu, pro který byl stíhán a odsouzen, za neopodstatněné.
Úmyslné zavinění obviněného v případě zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku
nemůže být zpochybněno ani jeho tvrzením, podle něhož pověřil vedením
účetnictví obchodní společnosti Monstas Consulting, s. r. o., jinou osobu
dostatečně orientovanou v českých daňových předpisech a znalou českého jazyka.
Pro posouzení subjektivní stránky tohoto zločinu má totiž význam postavení
obviněného ve jmenované obchodní společnosti, od kterého se odvíjí i závěr o
jeho úmyslném zavinění. Obviněný zde vystupoval ve funkci statutárního orgánu
(jednatele), a v této funkci byl tedy povinen v rámci obchodního vedení zmíněné
obchodní společností znát stav jejího hospodaření (viz zejména ustanovení § 134
a § 135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, který platil do 31. 12. 2013), včetně stavu účetnictví.
Obviněný proto musel mít alespoň základní představu o tom, jaké má obchodní
společnost Monstas Consulting, s. r. o., daňové povinnosti, neboť šlo o
právnickou osobu založenou podle českého právního řádu a podnikající na území
České republiky. I kdyby tedy obviněný jako cizinec neovládal český jazyk, samo
o sobě to nevylučovalo nutnost plnit jeho zákonné povinnosti uložené mu jako
statutárnímu orgánu, a to včetně dodržování českých daňových předpisů. Ty jsou
navíc v rámci Evropské unie srovnatelné ve všech jejích členských státech (tj.
též v České republice i v Maďarsku), protože vycházejí ze směrnice Rady
Evropské unie ze dne 28. 11. 2006 č. 2006/112/ES, o společném systému daně z
přidané hodnoty, a z dalších navazujících směrnic téhož orgánu Evropské unie
(viz jejich výčet v poznámce č. 1 k ustanovení § 1 zákona č. 235/2004 Sb., o
dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů). Takže podstatné zde
bylo, že obviněný znal všechny rozhodné skutkové okolnosti posuzovaných
obchodních transakcí a byl srozuměn s jejich daňovými důsledky, které nebyly
jiné, než jaké by mohl předpokládat i v Maďarské republice.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že tento
obviněný podal proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání,
které sice částečně vychází z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány
opodstatněnými. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával
zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu
předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné
činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat
další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce
doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o podaných
dovoláních v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného P. F. B., aby předseda senátu Nejvyššího soudu
rozhodl o odložení (resp. přerušení) výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je
třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu
§ 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaných
dovoláních ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu
podle § 265o odst. 1 tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n
tr. řádu).
V Brně dne 28. 5. 2014
Předseda senátu:
JUDr.
František P ú r y