5 Tdo 312/2022

5 Tdo 312/2022-441

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 11 To 212/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 28/2021, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 11 To 212/2021, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 3 T 28/2021.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Mělníku přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 3 T 28/2021, byl obviněný P. B. uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za tento trestný čin mu byl uložen podle § 225 odst. 1 tr. zákoníku (tj. nikoli podle § 225 tr. zákoníku) trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev v trvání 3 let.

2. Uvedeného trestného činu se podle rozsudku soudu prvního stupně měl dopustit (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako bývalý jednatel a bývalý jediný společník obchodní společnosti A. B., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „A. B.“), od 1. 10. 2018 zapsané v obchodním rejstříku pod obchodní firmou B. F. (dále jen „B. F.“), nyní v konkurzu, po zahájení insolvenčního řízení ve věci uvedené obchodní společnosti dne 18. 9. 2018 a po převodu svého obchodního podílu rumunskému občanovi G. I. D. (ke dni 1. 10. 2018) v době od 5. 1. 2019 nejméně do 27. 7. 2020 v místě svého bydliště v XY v průběhu insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 65 INS 14934/2018 v rozporu s ustanovením § 210 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „IZ“ nebo „insolvenční zákon“), úmyslně neposkytoval potřebnou součinnost insolvenčnímu správci JUDr. Ing. Tomášovi Matouškovi. Obviněný ani po opakovaných urgencích nepředal insolvenčnímu správci požadované dokumenty týkající se obchodní společnosti B. F., zejména smlouvu o převodu obchodního podílu, předávací protokol, seznam majetku, který byl předán novému jednateli, nájemní smlouvu mezi A. B. a obviněným, jakož i doklady týkající se bývalých zaměstnanců této obchodní společnosti, přestože dne 16. 4. 2019 v rámci jednání u Krajského soudu v Praze výslovně prohlásil, že disponuje předávacím protokolem a nájemní smlouvou, které přislíbil předat insolvenčnímu správci, avšak následně mu žádné dokumenty nepředložil a opakovaně nepřebíral písemnou korespondenci. Poté jako jediný vlastník budovy, kde měla tato obchodní společnost původně sídlo a provozovnu a kde podle zjištění insolvenčního správce došlo k investování finančních prostředků této obchodní společnosti do rekonstrukce a zařízení budovy, svévolně odmítl umožnit přístup insolvenčnímu správci do objektu k ocenění těchto investic, přestože k tomu byl insolvenční správce oprávněn na základě usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019, č. j. KSPH 65 INS 14934/2018-D-4, a obviněného v písemné výzvě poučil, že je povinen zpřístupnění nemovitosti umožnit. Tímto jednáním obviněný ohrozil účel insolvenčního řízení spočívající zejména v povinnosti insolvenčního správce zjistit stav majetku dlužníka a tento majetek zajistit a zpeněžit.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 11 To 212/2021.

II. Dovolání obviněného P. B.

4. Obviněný podal proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b, g) a l) ve druhé alternativě tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021.

5. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 namítl, že v řízení u soudu prvního stupně byly dány důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Dovolání založil především na výtkách vad spočívajících jednak v tom, že ve věci podle něj rozhodovala soudkyně soudu prvního stupně, Mgr. Lenka Gřundělová, která měla být vyloučena z rozhodování podle § 30 odst. 1 tr. řádu, neboť v projednávané věci měla subjektivně negativní osobní vztah k obviněnému, a jednak v tom, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 obviněný podřadil předně námitku nedodržení principu ultima ratio a subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ze kterého obviněný obsáhle citoval.

7. Dále obviněný poukázal na obsah tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, podle níž mu bylo vytýkáno nekonání, tj. nesplnění povinné součinnosti, když neumožnil zpřístupnění jeho vlastní nemovitosti v XY a nepředal požadované listiny. K naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 225 tr. zákoníku je třeba, aby byl protiprávním jednáním pachatele ohrožen účel insolvenčního řízení. V popisu skutku ale není takový následek činu spočívající v ohrožení účelu insolvenčního řízení vyjádřen, skutková věta obsahuje pouze opis dané skutkové podstaty a opis účelu insolvenčního řízení, nikoli však, v jakém konkrétním směru bylo naplnění účelu insolvenčního řízení ohroženo.

8. K jednání spočívajícímu v tom, že neumožnil zpřístupnění nemovitosti, uvedl, že u Okresního soudu v Mělníku bylo pod sp. zn. 15 C 364/2020 na základě žaloby insolvenčního správce vedeno řízení, jehož základem byl nárok z titulu investic realizovaných stavebními pracemi na nemovitosti obviněného, pro jejichž ocenění byl obviněný insolvenčním správcem vyzván ke zpřístupnění nemovitostí. Bylo zjevné, že i kdyby insolvenčnímu správci nemovitost zpřístupnil, nemělo by to dopad z hlediska účelu insolvenčního řízení, protože dovolatel nárok insolvenčního správce neuznává, o věci bude muset rozhodnout civilní soud. Zpřístupnění nemovitosti by podle obviněného nic neměnilo na stavu majetku dlužníka a nemělo by relevanci ve vztahu k ohrožení účelu insolvenčního řízení. Znalec navíc znalecký posudek vyhotovil i bez prohlídky nemovitosti, tato okolnost se ani neprojevila ve zvýšení ceny posudku. Znalec nevynaložil více energie a prostředků. Navíc je posouzení znemožnění přístupu k nemovitosti jako protiprávního jednání v rozporu se zásadou nemo tenetur edere instrumenta contra se, tedy že nikdo není povinen vydat důkaz proti sobě, proto obviněnému nemůže být kladeno za vinu to, že nehodlal poskytovat insolvenčnímu správci coby druhé straně soudního sporu důkazy proti sobě.

9. Z hlediska principu ultima ratio považoval obviněný za významné, že insolvenční správce a insolvenční soud pro realizaci tvrzeného práva insolvenčního správce na zpřístupnění nemovitosti nevyužili další nástroje, které měli k dispozici. Tyto prostředky však nebyly uplatněny a insolvenční správce nenavrhl, aby insolvenční soud dovolateli nařídil prohlídku předmětné nemovitosti. Předmětem usnesení insolvenčního soudu citovaného ve výroku o vině bylo pouze schválení výdajů podle § 58 odst. 1 písm. d) IZ a dovolatel o tomto usnesení ani nevěděl. Za situace, kdy insolvenční zákon má prostředky pro realizaci zpřístupnění nemovitosti a tyto prostředky nebyly využity, je trestní postih dovolatele v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.

10. Dále dovolatel namítl, že na odmítnutí zpřístupnění předmětné nemovitosti nelze aplikovat ustanovení § 210 odst. 1, 2 IZ. Správným právním závěrem je podle dovolatele aplikace § 213 IZ, které je ustanovením speciálním ke zjišťování majetkové podstaty. Jestliže v ní není obsaženo speciální pravidlo o vlivu vlastníka nemovitého majetku ve statutárním orgánu dlužníka, nelze jakoukoli osobu, tedy ani obviněného, znevýhodnit proti osobám ostatním. Podle § 213 IZ obviněný povinnost zpřístupnit nemovitost neměl, neboť takovou povinnost má ten, kdo má u sebe dlužníkův majetek. Dovolatel tudíž neměl povinnost zpřístupnit insolvenčnímu správci nemovitost, neboť majetkem dlužníka nebyla nemovitost, ale pohledávka dlužníka vůči obviněnému z titulu realizovaných investic, která nebyla dlužníkovým majetkem, který měl obviněný u sebe. Obviněný zdůraznil, že insolvenční správce v písemné výzvě ze dne 4. 10. 2019 odůvodnil povinnost zpřístupnění nemovitosti pouze ustanovením § 213 IZ a nikoliv ustanovením § 210 odst. 1, 2 IZ. I kdyby měl obstát právní výklad soudů nižších stupňů, podle kterého povinnost dovolatele k poskytnutí součinnosti insolvenčnímu správci vyplývala z § 210 odst. 1, 2 IZ, je takový závěr v rozporu s tím, co se doopravdy stalo. Obviněný z toho dovodil absenci subjektivní a objektivní stránky trestného činu, který mu byl kladen za vinu.

11. Ve vztahu k absenci společenské škodlivosti byla podle obviněného také důležitá skutečnost, že soudy nižších stupňů neučinily žádné skutkové zjištění z nájemní smlouvy ze dne 3. 9. 2012. Podle jeho přesvědčení povinnost k vydání zhodnocení z důvodu investování finančních prostředků dlužníka do nemovitosti nebyla na jeho straně dána, neboť podle nájemní smlouvy neměl nájemce při skončení nájmu právo na vydání zhodnocení. Účel insolvenčního řízení tak nemohl být ohrožen.

12. K nepředání listin konstatoval, že insolvenční správce nemusel k získání požadovaných listin vyvinout žádné zvýšené úsilí, stačilo mu pouze úsilí běžné. Proto podle obviněného nebyl naplněn kvalifikační znak vymezený v právní větě výroku o vině, tedy že mařil výkon funkce insolvenčního správce a tím ohrozil účel insolvenčního řízení. Současně poukázal na to, že v důsledku aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze jeho jednání považovat za protiprávní. Následně obviněný uvedl jednotlivé listiny, které podle tzv. skutkové věty insolvenčnímu správci nepředal, a současně uvedl, jakým jiným způsobem si insolvenční správce mohl tyto dokumenty opatřit. K tomu také namítl, že informaci o majetku měl insolvenční správce již z protokolu o předání účetnictví, který mu byl předán. K dokladům týkajícím se bývalých zaměstnanců společnosti uvedl, že při absenci přihlášky pohledávek zaměstnanců v insolvenčním řízení absentovalo jakékoli ohrožení účelu insolvenčního řízení, neboť insolvenční správce takové doklady nepotřeboval. Navíc označil tuto část popisu skutku za nekonkrétní.

13. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že skutková věta týkající se nepředání požadované dokumentace byla v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, upozornil také na rozpory mezi skutkovou větou a odůvodněním rozhodnutí. Z výroku o vině i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přitom vyplynulo, že obviněný ani po opakovaných urgencích nepředal správci požadované dokumenty. V popisu skutku nebylo uvedeno nic ohledně účelového vyhýbání se, proto již z tohoto důvodu podle obviněného není skutek trestným činem. Označil za irelevantní pro stíhaný skutek, pokud si soudy pro dovození trestní odpovědnosti obviněného dopomáhaly závěry o tom, že obviněný účelově převedl svůj podíl v obchodní společnosti A. B. na tzv. bílého koně. Obviněný také vytkl, že mu bylo upřeno jeho právo být k věci osobně vyslechnut.

14. V další části svého dovolání obviněný zpochybňoval skutkové zjištění, že předmětnými listinami prokazatelně disponoval, přičemž předložení se týkalo jen dvou z pěti konkretizovaných listin uvedených ve skutku, nikoliv tří zbývajících, tedy smlouvy o převodu, seznamu majetku a dokladů týkajících se bývalých zaměstnanců. Soud prvního stupně dále dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění ve zjevném rozporu se skutečným obsahem protokolu Krajského soudu v Praze o prohlášení majetku ze dne 16. 4. 2019 ohledně toho, zda obviněný písemnosti přislíbil hledat nebo předat. Skutkové zjištění soudů, že předmětnými dokumenty obviněný prokazatelně disponoval, bylo v rozporu se zásadou in dubio pro reo a zásadami dokazování podle § 2 tr. řádu. Vlastním způsobem odlišným od soudů nižších stupňů též interpretoval e-mailovou komunikaci s insolvenčním správcem, kterou chápal tak, že insolvenční správce již dokumenty nepožaduje. Závěrem obviněný vytkl, že při veřejném zasedání dne 9. 9. 2021 mu bylo odepřeno právo být vyslechnut. Práva k věci vypovídat nevyužil u hlavního líčení, což zdůvodnil svým vztahem k soudkyni Mgr. Lence Gřundělové, se kterou byli staří přátelé, tykal si s ní a nevěděl, jak s touto situací naložit.

15. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 obviněný namítl, že soudkyně soudu prvního stupně Mgr. Lenka Gřundělová měla být vyloučena z rozhodování podle § 30 odst. 1 tr. řádu, neboť v projednávané věci měla subjektivně negativní vztah k obviněnému. V minulosti byl v blízkém vztahu s jejím bývalým manželem S. S. Občas se vídal i s touto soudkyní, tykal si s ní a povídal si s ní. Když se obviněný dozvěděl, že jeho věc má soudit Mgr. Lenka Gřundělová, nedovedl si představit, jak by s ní měl u hlavního líčení komunikovat. Z tohoto důvodu se neúčastnil druhého hlavního líčení, prvního se nemohl účastnit ze zdravotních důvodů. Z vedení hlavního líčení, zejména přístupu soudkyně k důkazním návrhům, dospěl k závěru, že uvedená soudkyně zjevně stranila státnímu zástupci, zejména když obhájci obviněného rezolutně odmítla provést důkaz právním stanoviskem insolvenční společnosti Isalis, v. o. s., s odůvodněním, že soud přece zná právo, a přitom na navazující návrh na provedení tohoto důkazu státním zástupcem reagovala tak, že tento důkaz provedla (ve spise je obsažen na č. l. 337-340). Podle obviněného existovala přinejmenším významná pochybnost o nezaujatosti a nepodjatosti soudkyně. Podle jeho přesvědčení existovala přinejmenším možnost, že soudkyně si vytvořila k dovolateli subjektivní negativní vztah v důsledku odmítání všeho, co souviselo s jejím bývalým manželem. Přitom nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům řízení či k věci, ale musí být i objektivně vyloučeny pochybnosti o jeho nestrannosti. Obviněný připustil, že je obtížné z vnějšku vyhodnotit vnitřní subjektivní vztah soudce k účastníkovi, tj. vztah soudkyně k jeho osobě. Z výše uvedených důvodů zde však existovaly oprávněné pochybnosti o nestrannosti soudkyně.

16. Obviněný upozornil, že soudkyně Mgr. Lenka Gřundělová usnesením ze dne 2. 7. 2021, sp. zn. 3 T 28/2021, rozhodla tak, že „se nevyloučila“.

Obviněný proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, kde popsal svoje styky s uvedenou soudkyní v době před 12 až 15 lety, když byli vlastníky sousedních pozemků v k. ú. XY. Svůj vztah s touto soudkyní a jejím manželem v uvedené době označil jako blízký a přátelský, s manželem soudkyně chodil na pivo, a proto se nedomnívá, že k někomu, koho soudkyně pozvala k sobě domů, neměla blízký vztah. Tato stížnost však byla zamítnuta. Obviněný označil za bezcennou argumentaci soudu, podle které byla námitka podjatosti projevem nespokojenosti dovolatele s rozhodnutím ve věci samé, neboť zásadní je existence pochybností o podjatosti soudce ve smyslu § 30 tr. řádu, které se v případě této soudkyně nebylo lze ubránit. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 990/2018.

17. Obviněný proto ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu a aby Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci rozsudkem a zprostil obviněného obžaloby, in eventum aby věc přikázal soudu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno k novému projednání a rozhodnutí.

18. Obviněný v doplnění svého dovolání ze dne 20. 1. 2022 dal souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a své dovolání doplnil o odkaz na ústavní zásadu in dubio mitius, která vyžaduje, aby se vždy zvolil takový výklad, který je pro obviněného příznivější, pakliže existuje více výkladových variant. Požadavek, aby obviněný zpřístupnil nemovitost ve svém vlastnictví, lze podřadit (i) pod § 210 odst. 1, 2 IZ; nebo (ii) pod § 213 IZ; nebo (iii) nelze podřadit ani pod jednu z těchto právních norem. Tato ústavní zásada se uplatní i za situace, kdy právní regulace je formulačně nedostatečná (k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13). Dovodil, že pokud stát vytvořil svou nedůsledností stav, kdy není jasné, která právní norma insolvenčního zákona se má na požadavek na zpřístupnění nemovitosti ve vlastnictví obviněného aplikovat, pokud se má vůbec aplikovat, je namístě použít zásadu in dubio mitius.

III. Vyjádření k dovolání obviněného

19. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle státního zástupce námitky uplatněné podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu týkající se vyloučení soudkyně Mgr. Lenky Gřundělové deklarovanému dovolacímu důvodu formálně odpovídaly a procesní podmínka pro jeho uplatnění byla splněna, když námitku podjatosti soudkyně obviněný vznesl již v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, avšak uplatněné námitky státní zástupce nepovažoval za důvodné.

20. Obviněný založil svou argumentaci ohledně důvodu vyloučení samosoudkyně Mgr. Lenky Gřundělové z jejího poměru k osobě obviněného. K tomu doplnil, že pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, bude vyloučen soudce, který je k těmto osobám v poměru příbuzenském nebo obdobném, popř. ve vztahu úzce přátelském nebo naopak ve vztahu silného osobního nepřátelství. Tento osobní vztah při tom musí existovat v době, kdy má soudce úkony trestního řízení provádět. Existenci takového osobního poměru soudkyně k dovolateli, ať už přátelského nebo nepřátelského, tedy nelze dovozovat ze skutečnosti, že se obviněný měl se soudkyní a jejím manželem setkávat jako jejich soused, resp. jako vlastník sousedního pozemku, v poměrně vzdálené minulosti, tedy před 12-15 lety. V žádném případě pak nelze negativní vztah soudce k osobě obviněného ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu dovozovat z procesních postupů soudce, tj. z toho, jak vede řízení, rozhoduje o důkazních návrzích apod. Státní zástupce označil za irelevantní odkaz obviněného na přístup soudkyně k jeho návrhu na provedení důkazu stanoviskem obchodní společnosti Isalis, v. o. s. Odmítl také existenci negativního vztahu soudkyně Mgr. Lenky Gřundělové k jeho osobě s tím, že ji nelze dovozovat na základě domněnek o tom, že si soudkyně tento vztah vytvořila z důvodu jeho někdejšího přátelského vztahu k jejímu bývalému manželovi S. S. Uzavřel, že soudy nižších stupňů správně rozhodly, že samosoudkyně Mgr. Lenka Gřundělová nebyla vyloučena z projednávání věci sp. zn. 3 T 28/2021, neboť zde neexistoval žádný osobní poměr uvedené soudkyně k osobě obviněného, pro který by bylo možno mít pochybnosti o její schopnosti v trestní věci tohoto obviněného nestranně rozhodovat.

21. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, státní zástupce uvedl, že tomuto dovolacímu důvodu neodpovídaly námitky, ve kterých obviněný na základě vlastního hodnocení důkazů zpochybňoval skutkový závěr soudů o tom, že disponoval listinami uvedenými ve výroku o vině a tvrdil, že toto zjištění odporovalo zásadě in dubio pro reo. Výlučně skutkového charakteru pak byly i ty námitky, kterými opět na základě vlastního hodnocení důkazů dovodil, že na základě e-mailové korespondence s insolvenčním správcem měl oprávněně za to, že správce předmětné dokumenty již po něm nepožadoval. Těmito námitkami se obviněný domáhal pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Z těchto námitek v žádném případě nebylo možné dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů. Zcela mimo rámec tohoto uplatněného dovolacího důvodu se nacházela procesní námitka, kterou obviněný vytýkal odvolacímu soudu, že mu bylo odepřeno právo být vyslechnut při veřejném zasedání.

22. Další uplatněné námitky obviněného bylo i podle státního zástupce možno pod deklarovaný dovolací důvod obsahově podřadit, avšak tyto námitky obviněný uplatňoval poněkud rozporně, když zpochybňoval existenci formálních znaků trestného činu a současně opakovaně odkazoval na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Pokud šlo o nepředání dokladů, považoval státní zástupce za bezpředmětnou námitku týkající se nekonkrétnosti příslušné části popisu skutku, když v tzv. skutkové větě je mimo obecného označení „dokumenty týkající se společnosti B. F.“ konkrétně označena řada listin, jejichž nepředání bylo obviněnému vytýkáno. Za nedůvodnou považoval státní zástupce též námitku, že předmětné listiny si mohl insolvenční správce opatřit jiným způsobem. Státní zástupce upozornil, že k naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 225 tr. zákoníku postačuje „hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce“, tj. vytvoření podmínek, kdy je třeba k výkonu jeho funkce podstatně více energie, času a prostředků, než by jinak bylo nutné. Doplnil, že v tomto smyslu nepochybně došlo k hrubému ztížení výkonu funkce insolvenčního správce, pokud se musel obejít bez předmětných listin nebo pokud je musel „shánět“ od jiných státních orgánů. Odmítl i možnost se na některé doklady „zeptat policie v XY“, neboť obviněný insolvenčnímu správci nikdy nesdělil, kterému policejnímu útvaru a k jaké spisové značce dokumenty zaslal. Stěží tedy může obstát tvrzení, podle kterého insolvenční správce doklady týkající se bývalých zaměstnanců společnosti k ničemu nepotřeboval, pokud insolvenční návrh na společnost A. B. podali její zaměstnanci, protože nedostali vyplacenou mzdu, jak vyplynulo z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (jeho bodu 4.).

23. Státní zástupce označil za rozpornou i argumentaci obviněného týkající se přístupu do nemovitosti za účelem ocenění investic vložených do její rekonstrukce, neboť obviněný vytýkal, že na danou situaci bylo nutno aplikovat ustanovení § 213 IZ, podle kterého mj. ten, kdo má u sebe dlužníkův majetek, na výzvu insolvenčního správce nebo předběžného správce mu musí umožnit prohlídku tohoto majetku a jeho ocenění, avšak na druhé straně dovozoval, že toto ustanovení na danou situaci nedoléhalo, protože v předmětné nemovitosti se žádný dlužníkův majetek nenacházel. Zdůraznil, že povinnost umožnit přístup vyplývala z obecného ustanovení § 210 odst. 1 IZ, podle kterého dlužník je povinen poskytnout insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost, zejména dbát pokynů insolvenčního správce nebo předběžného správce a dodal, že zjišťovaní majetkové podstaty je v kompetenci insolvenčního správce. Za bezpředmětné označil jeho tvrzení, že neměl povinnost k vydání zhodnocení z důvodu investování finančních prostředků dlužnické společnosti do nemovitosti, tj. že předmětná pohledávka fakticky vůbec neexistovala.

24. Státní zástupce přisvědčil obviněnému, že v popisu skutku nebyl náležitě vyjádřen následek činu spočívající v ohrožení účelu insolvenčního řízení, neboť tzv. skutková věta obsahovala pouze obecné vymezení účelu jakéhokoli insolvenčního řízení („…ohrozil účel insolvenčního řízení spočívající zejména v povinnosti insolvenčního správce zjistit stav majetku dlužníka a tento majetek zajistit a zpeněžit“). Konkrétní následky jednání obviněného však byly vymezeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně z bodu 39. vyplývá, že v důsledku nedodání potřebných dokladů měl insolvenční správce výrazně ztížené možnosti, jak zjistit, co se stalo s majetkem obchodní společnosti, když tyto doklady potřeboval pro zjištění kompletního majetku obchodní společnosti, včetně stavu jejich pohledávek a dluhů, a to za situace, kdy obchodní podíl společnosti byl převeden na rumunského občana, tzv. bílého koně.

25. Ve vztahu k neumožnění přístupu do nemovitosti pak konstatoval, že insolvenční správce byl v důsledku jednání obviněného nucen nechat ocenit nemovitost bez jejího vlastního ohledání a komplikovanou cestou obstarávat informace a listiny sloužící k ocenění. K tomu dodal, že v případě uplatnění předmětné pohledávky je důkazní hodnota takto zpracovaného znaleckého posudku zřejmě nižší nežli hodnota posudku zpracovaného standardním způsobem. Tato skutková zjištění považoval z hlediska zákonného znaku ustanovení § 225 tr. zákoníku „ohrozil účel insolvenčního řízení“ za dostačující. Jestliže soud měl příslušná skutková zjištění odpovídající znakům trestného činu k dispozici, jejich dostatečně nepřiléhavé vyjádření v tzv. skutkové větě není důvodem ke zrušení rozhodnutí v dovolacím řízení.

26. K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že obviněný kromě obecného odkazu na závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu poukazoval na to, že insolvenční správce nevyužil prostředků daných mu insolvenčním zákonem k tomu, aby si vynutil zpřístupnění předmětné nemovitosti. Jestliže jednáním pachatele byly naplněny všechny znaky trestného činu, pak okolnost, že k ochraně trestním zákonem chráněného zájmu by mohlo být použito i prostředků práva civilního, nemůže být sama o sobě důvodem k odmítnutí uplatnění trestní represe. Proto podle státního zástupce nelze přiznat této námitce relevantní opodstatnění, neboť v předmětné trestní věci konkrétní společenská škodlivost činu nijak nevybočovala z mezí v praxi se běžně vyskytujících případů přečinu podle § 225 tr. zákoníku spáchaných tak, že dlužník, resp. fyzická osoba v postavení jeho statutárního orgánu, popř. bývalého statutárního orgánu (ve smyslu § 210 odst. 2 IZ), neposkytuje povinnou součinnost insolvenčnímu správci. Nebyly tudíž v předmětné trestní věci dány žádné konkrétní výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly neuplatnění trestního postihu s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe.

27. Dodal, že skutková zjištění učiněná v předmětné trestní věci odpovídají spíše znaku „hrubého ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce“ nežli „maření“ tohoto výkonu, jak bylo uvedeno v tzv. právní větě. K tomuto závěru dospěl i odvolací soud (v bodě 26.). Na tuto okolnost však obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nijak nepoukazoval, nehledě na skutečnost, že by neměla praktický dopad na postavení obviněného. Uzavřel, že námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 zčásti neodpovídaly formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, zčásti šlo o námitky zjevně nedůvodné.

28. Protože dovolatel neuplatnil žádné důvodné námitky v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, nebyl důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, v jehož rámci dovolatel namítal existenci dvou dříve uvedených dovolacích důvodů v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu. Státní zástupce tak souhlasil se závěry soudů nižších stupňů. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

IV. Replika obviněného

29. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva využil. Obviněný setrval na svých námitkách.

30. Předně oponoval státnímu zástupci, že pro vyloučení soudkyně pro podjatost je dostačující odůvodněná pochybnost, přičemž existence vnitřního nepřátelského vztahu není podmíněna tím, že nepřátelský vztah se projevuje navenek v době, kdy soudce úkony trestního řízení provádí. K nepředání listin uvedl, že úvaha, že obviněný insolvenčnímu správci nesdělil specifikaci policejního útvaru spisovou značku, byla značně alibistická, neboť insolvenční správce přece podal proti obviněnému trestní oznámení a s Policií ČR v dané věci i nadále spolupracoval. Ve skutkové větě navíc zcela absentoval popis, v čem spočívá ono hrubé ztížení výkonu funkce insolvenčního správce a již tato skutečnost činí ve vztahu k nepředání listin napadené rozhodnutí vadným. V řízení nevyplynulo ani, že by dovolatel měl jakékoliv doklady týkající se bývalých zaměstnanců k dispozici, když přitom naopak z předávacího protokolu (na č. l. 97 trestního spisu) vyplývá, že dovolatel takové doklady k dispozici neměl, a přinejmenším v tomto ohledu lze dovodit existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů.

31. Obviněný nesouhlasil se státním zástupcem ani ohledně neumožnění zpřístupnění nemovitosti. Je-li totiž skutková věta založena na neuposlechnutí písemné výzvy insolvenčního správce ze dne 4. 10. 2019 a obsahem této výzvy jsou důvody podle § 213 IZ (na č. l. 57 trestního spisu), již jen proto nelze k tíži dlužníka aplikovat § 210 odst. 1 IZ. Upozornil, že insolvenční správce posoudil povinnost dovolatele k zpřístupnění nemovitostí podle § 213 IZ, trestní soudy, které se za profesionály v aplikaci insolvenčního práva dozajista považovat nedají, aplikovaly § 210 odst. 1 IZ, což bylo podle jeho názoru přinejmenším v rozporu se zásadou in dubio mitius (viz doplnění dovolání). Namítl, že se mezi insolvenčním správcem a dovolatelem jednalo o „spor o výklad práva“, přičemž insolvenční správce pro tento spor měl a mohl požádat insolvenční soud, aby v rámci svých dohledových pravomocí dle § 11 odst. 1 IZ uložil dovolateli povinnost zpřístupnit nemovitosti. Taková povinnost se ukládá formou usnesení, v němž pro případ, že splnění uložené povinnosti hodlá insolvenční soud vynucovat i sankčním opatřením (pořádkovou pokutou podle § 53 OSŘ), připojí insolvenční soud i příslušné upozornění na důsledky nesplnění vytčených požadavků. Takový postup by kromě primární revize právního názoru insolvenčního správce insolvenčním soudem umožnil dovolateli případnou revizi Ústavním soudem, a to přinejmenším pro porušení zásady nemo tenetur edere instrumenta contra se.

32. K námitce absence následku v popisu skutku zopakoval, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů byla vadná, neboť ve skutkové části výroku chyběl skutkový podklad pro závěr o ohrožení účelu insolvenčního řízení. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je takové rozhodnutí vadné. Vadnost napadených rozhodnutí není možné zhojit úvahou soudu o převedení obchodního podílu na rumunského občana, tzv. bílého koně. Primárně tomu je proto, že taková úvaha byla založena na porušení práva dovolatele na obhajobu. V napadených rozhodnutích nebylo ani v odůvodněních uvedeno, v čem a jak měl být ztížen výkon funkce insolvenčního správce, když přitom, jak bylo uvedeno dříve, odeslání jednoduché výzvy datovou schránkou žádným ztížením z povahy věci být nemůže. Uzavřel, že ztížení výkonu funkce insolvenčního správce absentuje k oběma okruhům jednání a že napadená rozhodnutí byla vadná, neboť nebyl naplněn tento znak skutkové podstaty.

33. Dále k námitce subsidiarity trestní represe vyjádřil přesvědčení, že v daném případě byly naplněny podmínky pro aplikaci principu ultima ratio, přičemž vycházel z obecných východisek a judikatury Ústavního soudu, jak bylo shrnuto v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 1152/17 (a to zejména v jeho bodech 22. – 26.). Trestněprávní kvalifikace jednání dovolatele spočívající v neumožnění zpřístupnění nemovitosti má soukromoprávní základ, bylo na něj možno dostatečně efektivně reagovat prostředky soukromého práva (tj. žalobou insolvenčního správce vůči dovolateli, opatřením v rámci dohledací činnosti insolvenčního soudu včetně případné aplikace pořádkové pokuty apod.). Posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu, jak je popsal obviněný ve svém dovolání i v replice, nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin. Pokud skutkové zjištění ve výroku neodůvodňuje právní větu odsuzujícího rozsudku, je rozsudek vadný (konkrétní skutkové okolnosti uvedené ve skutkové části výroku nenaplňují znak „maření“ uvedený v tzv. právní větě odsuzujícího rozsudku).

V. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

34. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

35. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

36. Obviněný P. B. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 (tj. účinném v době podání dovolání).

37. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. Obviněný uplatnil alternativu druhou, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, ač v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021.

38. Dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021 i od 1. 1. 2022) bude naplněn tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

39. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022, je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy

nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele.

Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. b) K uplatněným námitkám obviněného

40. Obviněný uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Posledně uvedený důvod byl podle obviněného založen tím, že nemělo být zamítnuto jeho odvolání odvolacím soudem, protože řízení před soudem prvního stupně vykazovalo vady odpovídající prvním dvěma dovolacím důvodům, v nichž je tak spatřováno jádro námitek obviněného.

41. Obviněný ve svém dovolání v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu namítal, že soudkyně soudu prvního stupně Mgr. Lenka Gřundělová měla být podle § 30 odst. 1 tr. řádu vyloučena z rozhodování v této věci z důvodu subjektivně negativního vztahu k obviněnému. Této námitce se již věnoval odvolací soud v samostatném usnesení ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 11 To 215/2021 (v řízení o stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 7. 2021, sp. zn. 3 T 28/2021), na něž odkázal i v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení (v bodě 16. na str. 7). Na uvedené rozhodnutí je možno odkázat, Nejvyšší soud souhlasí s tím, že nebyl dán legitimní důvod, proč by měla být vyloučena z rozhodování zákonná soudkyně Mgr. Lenka Gřundělová. Neexistoval totiž žádný osobní poměr uvedené soudkyně k osobě obviněného, pro který by bylo možno mít pochybnosti o její schopnosti v trestní věci tohoto obviněného nestranně rozhodovat. Jednalo se tak o námitku nedůvodnou, neboť nelze dovodit, že v této trestní věci rozhodl vyloučený orgán. Samotná známost mezi obviněným a soudcem bez úzkého osobního vztahu (zpravidla založeného nějakým rodinným poměrem) nemůže zakládat ani objektivně pochybnost o možnosti nestranně ve věci rozhodovat. Nepřátelský osobní vztah nelze dovozovat ani z procesních rozhodnutí soudkyně v dané věci, jako bylo například rozhodnutí o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování.

42. Další výhrady se již týkaly nesprávného právního posouzení skutku kladeného obviněnému za vinu jako přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, a to ve spojitosti s jiným nesprávným hmotněprávním posouzením při aplikaci § 210 a § 213 IZ. Tyto námitky obviněný podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, jemuž také svým obsahovým zaměřením v zásadě odpovídaly. Některé z nich pak považoval dovolací soud za opodstatněné, a proto nebylo namístě dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, jak navrhoval státní zástupce, ale naopak postupovat podle § 265i odst. 3 tr. řádu, tedy přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející; přičemž k vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

43. Předně je třeba připomenout, že obviněnému bylo (zjednodušeně uvedeno) kladeno za vinu, že jako bývalý jednatel dlužníka – obchodní společnosti B. F. nereagoval adekvátně na výzvy insolvenčního správce tohoto dlužníka, především v rozporu s § 210 odst. 1 a 2 IZ neumožnil prohlídku své vlastní nemovitosti, v níž dlužník předtím měl sídlo a pronajaté prostory, ve kterých provedl určité stavební úpravy, ač k tomu byl údajně insolvenční správce oprávněn na základě usnesení insolvenčního soudu označeného ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, dále na výzvu insolvenčního správce mu nepředal požadované dokumenty týkající se dlužníka, zejména smlouvu o převodu podílu v této obchodní společnosti (původně A. B., později B. F.), předávací protokol a seznam majetku, který byl předán novému jednateli, nájemní smlouvu mezi dlužníkem a obviněným a doklady týkající se bývalých zaměstnanců dlužníka, ač měl obviněný výslovně prohlásit, že alespoň některými z nich disponuje. Tím měl obviněný ohrozit účel insolvenčního řízení spočívající zejména v povinnosti insolvenčního správce zjistit stav majetku dlužníka a tento majetek zajistit a zpeněžit. Podle právní věty tím měl obviněný v insolvenčním řízení mařit výkon funkce insolvenčního správce a tím ohrozit účel insolvenčního řízení.

44. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení.

45. Objektem trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku je zájem na řádném výkonu funkce insolvenčního správce při výkonu práv a povinností v souvislosti s insolvenčním řízením, a tím v konečném důsledku na náležitém uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Nepřímo se tak chrání i majetková práva věřitelů takového dlužníka. To je též důvodem zařazení tohoto trestného činu mezi majetkové trestné činy, a sice tzv. trestné činy úpadkové. Následkem jednání pachatele, který maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, je ohrožení účelu insolvenčního řízení (z tohoto pohledu tak jde o konkrétně ohrožovací trestný čin, neboť zmíněné jednání musí být příčinou uvedeného konkrétního ohrožovacího následku). Přestože tento účel insolvenční zákon výslovně nedefinuje, lze jej dovodit především z ustanovení § 1 IZ. Jde o řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka v soudním řízení některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů nebo aby bylo dosaženo oddlužení dlužníka. Tento účel je současně třeba vykládat v souvislosti se zásadami insolvenčního řízení, jak jsou stanoveny v § 5 IZ (viz k tomu Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2264-2265).

46. Dále lze stručně připomenout základní východiska při posuzování jednotlivých znaků uvedené skutkové podstaty. Za maření výkonu funkce insolvenčního správce se považuje jednání, jímž pachatel znemožní výkon funkce insolvenčního správce v době, kdy měl být plněn v určitém probíhajícím insolvenčním řízení, popř. alespoň o takové znemožnění usiluje, tj. znemožňuje výkon uvedené funkce (viz slovo „maří“ a nikoli „zmaří“), třebaže se zvýšeným úsilím insolvenčnímu správci podaří takové jednání pachatele překonat a nakonec stanovené úkony úspěšně provést (viz již k předchozí právní úpravě rozhodnutí pod č. 36/2007-II. Sb. rozh. tr.). Pokud jde o alternativu spočívající v hrubém ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, musí jít o takové jednání pachatele, které podstatným způsobem omezuje jednotlivé úkony insolvenčního správce v insolvenčním řízení, takže insolvenční správce k dosažení účelu insolvenčního řízení musí vynaložit výrazně více energie, času, prostředků, než by jinak bylo třeba. K takovému ztížení musí také skutečně dojít, byť insolvenční správce nakonec vždy jemu uložené úkony provede. Maření nebo hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, které ohrožuje účel insolvenčního řízení, lze spatřovat též v tom, že jednatel společnosti s ručením omezeným, která je dlužníkem v úpadku, úmyslně odmítne předat insolvenčnímu správci účetní či jiné potřebné doklady, které má ve své dispozici. Pachatelem tohoto přečinu ovšem může být i kdokoli jiný, včetně osoby, která z jiných důvodů jedná za dlužníka v úpadku. Z hlediska zavinění se vyžaduje úmysl, přičemž postačí i úmysl nepřímý (více k tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2263 a násl.).

47. Obviněnému bylo vytýkáno, že jednal v rozporu s § 210 odst. 1 a 2 IZ, jakož i v rozporu s povinnostmi uloženými mu usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. KSPH 65 INS 14934/2018, a též v rozporu s oprávněnou výzvou insolvenčního správce ze 4. 10. 2019. Obviněný se tomu bránil, že takovou povinnost umožnit vstup do své nemovitosti neměl, výtky ze strany obžaloby i soudů jsou nesprávné.

48. K tomu je potřeba uvést, že podle § 210 odst. 1 IZ je dlužník povinen poskytnout insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost, zejména dbát pokynů insolvenčního správce nebo předběžného správce. Obviněný v tomto insolvenčním řízení přímo dlužníkem nebyl, jím byla obchodní společnost B. F. Je-li však podle § 210 odst. 2 IZ dlužníkem právnická osoba, mají povinnosti podle § 210 odst. 1 IZ její statutární orgány a jejich členové nebo likvidátor, jde-li o právnickou osobu v likvidaci. Jestliže postavení statutárního orgánu má více osob oprávněných jednat samostatně, lze splnění těchto povinností požadovat od kterékoli z nich. Uvedené osoby mají tuto povinnost i v případě, že jejich postavení zaniklo v posledních 3 měsících před zahájením insolvenčního řízení. To byl právě případ obviněného, neboť on byl jednatelem, tj. statutárním orgánem dlužníka, ještě v době zahájení insolvenčního řízení dlužníka – obchodní společnosti A. B. (od 1. 10. 2018 B. F.), které bylo zahájeno dne 18. 9. 2018 (obviněný převedl obchodní podíl k 1. 10. 2018). Z tohoto důvodu bylo i po obviněném možno vyžadovat součinnost jako po dlužníkovi podle § 210 odst. 1 IZ.

49. Problematické v daném případě je ovšem to, že insolvenční správce nežádal umožnění přístupu do nemovitosti, protože tato nemovitost je dlužníka (tj. B. F.), nebo v ní podniká či má jakékoliv věci, ale proto, že na této nemovitosti došlo ke stavebním úpravám, které hradil ze svých prostředků dlužník. Tím tak chtěl zjišťovat, zda a nakolik se jiná osoba neobohatila na úkor dlužníka, konkrétně obviněný coby bývalý jednatel dlužníka. Zpřístupnění nemovitosti pak žádal právě po obviněném, ale nikoli proto, že byl dříve jednatelem dlužníka, ale jen proto, že byl vlastníkem předmětné nemovitosti (tj. z důvodu jeho zcela jiného postavení). Insolvenční správce si zřejmě i toho byl vědom, neopíral výslovně svůj domnělý nárok na vstup do nemovitosti obviněného o § 210 odst. 1, 2 IZ, jak to později učinily orgány činné v tomto trestním řízení, na toto ustanovení vždy jen obecně odkazoval s tím, že obviněný jako bývalý jednatel dlužníka má obecnou povinnost poskytnout insolvenčnímu správci potřebnou součinnost. Již nyní ale lze uvést, že takový výklad ve své podstatě veřejnoprávní normy je nepřípustný, zcela odhlíží od smyslu a účelu této normy, jíž je přimět k součinnosti dlužníka, resp. osoby za něj jednající. Je přitom třeba rozlišovat postavení obviněného jako bývalého jednatele, který ve spojitosti s hospodařením dlužníka má povinnosti vyplývající z § 210 odst. 1 IZ, a obviněného jako fyzickou osobu, která je vlastníkem nemovitosti, do níž by chtěl insolvenční správce vstoupit. Nerozhodné přitom je, že toto dvojí postavení má v daném okamžiku táž osoba, je třeba takové dvojí postavení od sebe odlišovat.

50. Nesprávná se jeví i výtka ze strany obžaloby i soudů nižších stupňů, že povinnost zpřístupnit předmětné nemovitosti vyplývala obviněnému již ze samotného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. KSPH 65 INS 14934/2018, na které bylo odkazováno ve skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Toto usnesení (viz č. l. 56 trestního spisu) takovou povinnost obviněnému vůbec neukládalo, pouze jím byl v souladu s § 11 odst. 1 IZ udělen souhlas insolvenčnímu správci se zadáním vypracování znaleckých posudků (šlo tak jen o souhlas s vynaložením finančních prostředků ve výši 9 000 Kč). Nebyla jím uložena komukoliv jakákoliv povinnost.

51. Dále je možno upozornit, že naplnění účelu insolvenčního řízení a umožnění insolvenčnímu správci přístup tam, kde se podle něj nacházejí věci náležející do majetkové podstaty, má zajistit ustanovení § 212 IZ, kterým se umožňuje reálný přístup na místa, kde se takový majetek nachází. Ovšem povinnost umožnit přístup na všechna taková místa se ukládá podle § 212 odst. 1 IZ toliko dlužníku, nikoli však dalším osobám, které např. za dlužníka jednaly (u nich by bylo třeba stejné rozšíření, jaké užil zákonodárce v § 210 odst. 2 IZ, což ale v tomto případě zákonodárce neužil, zároveň rozšíření v uvedeném ustanovení se výslovně týká jen těch povinností, které pro dlužníka vyplývají z § 210 odst. 1 IZ – proto ani nelze § 210 odst. 2 IZ užít analogicky pro případy povinností podle § 212 IZ).

Kromě toho i ve vztahu k dlužníku, který neposkytne takovou potřebnou součinnost, předvídá zákonodárce v § 212 odst. 2 IZ postup spočívající v možnosti nařízení prohlídky soudem na návrh insolvenčního správce, ovšem toliko a jen bytu, sídla a jiných místností dlužníka, jakož i jeho skříní nebo jiných schránek v nich umístěných, kde má dlužník svůj majetek. Podrobnosti průběhu pak stanoví další odstavce § 212 IZ. Z § 212 odst. 4 IZ přitom vyplývá, že každý, v jehož objektu má dlužník svůj byt, sídlo nebo jiné své místnosti, je povinen strpět, aby insolvenční správce, který provádí soupis nebo činí úkony směřující k řádnému zajištění a správě majetkové podstaty, provedl prohlídku bytu a jiných místností dlužníka.

Nesplní-li tuto povinnost, je insolvenční správce oprávněn zjednat si k bytu nebo jiné místnosti dlužníka přístup. Bylo by zcela absurdní, pokud by vůči dlužníku (a jen jemu) měla platit tato přísná pravidla pro zásahy domovní svobody, zatímco u osob jednajících za dlužníka – právnickou osobu ve smyslu § 210 odst. 2 IZ, na něž se § 212 IZ nevztahuje, a to ani analogicky (jak bylo dovozeno výše), by žádné limity insolvenční správce neměl a mohl si vynucovat prolomení ochrany domovní svobody jen s odkazem na § 210 odst. 1 IZ o obecné povinnosti poskytnout součinnost.

Stejně by to (za užití principu rovnosti) při takovém absurdním závěru mělo platit i pro samotného dlužníka, pak by ale celé ustanovení § 212 IZ bylo obsolentní, a tedy nepotřebné. Tak tomu ale jistě není, jde o argumentaci vedoucí ke zcela absurdním důsledkům (argumentum ad absurdum), kterou není možné akceptovat. Naopak jde o normu veřejného práva procesního, které je při zásahu do základních práv a svobod možno uplatnit jen v případech a mezích stanovených výslovně zákonem (viz k tomu níže).

52. Obviněný ve svém dovolání upozorňoval i na § 213 IZ. Podle tohoto ustanovení ten, kdo má u sebe dlužníkův majetek náležející do majetkové podstaty, je povinen to oznámit insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci, jakmile se dozví o vydání rozhodnutí o úpadku, a uvést právní důvod, na jehož základě má tento majetek u sebe. Na výzvu insolvenčního správce nebo předběžného správce mu musí umožnit prohlídku tohoto majetku a jeho ocenění. V tomto případě nejde přímo o domovní prohlídku či prohlídku jiných prostor, ale o možnost provést prohlídku a ocenění majetku, který má někdo u sebe, musí se ovšem jednat o majetek dlužníka.

Zatímco ustanovení § 212 IZ směřuje vůči dlužníku, ustanovení § 213 IZ dopadá na osoby od dlužníka odlišné, tj. i na osoby jednající za dlužníka ve smyslu § 210 odst. 2 IZ, jakož i na další osoby, které nejsou ani dlužníkem, ani osobou za něj jednající. Ustanovení § 213 IZ se tak může vztahovat i na obviněného. Důvodně ale toto ustanovení soudy nižších stupňů užito nebylo, neboť nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by obviněný měl u sebe dlužníkův majetek. Jak správně uváděl též obviněný, stavebními pracemi financovanými dlužníkem byla zhodnocena nemovitost vlastněná obviněným, nebyla jimi vytvořena samostatná věc, samostatný předmět vlastnictví, který by byl majetkem dlužníka, jenž by měl obviněný u sebe.

Vlastníkem majetku, na němž byly stavební práce provedeny, podle dosavadních zjištění nebyl dlužník (obchodní společnost A. B., resp. od 1. 10. 2018 B. F.), ale obviněný, dlužník měl pouze financovat tyto stavební práce, jimiž měl být zhodnocen majetek obviněného. Spor mezi obviněným a insolvenčním správcem zastupujícím dlužníka je veden o to, zda se provedením těchto stavebních prací obviněný bezdůvodně obohatil na úkor dlužníka či nikoli (neboť to bylo součástí finančního vyrovnání za užívání pronajatých prostor).

Již jen proto na daný případ § 213 IZ nedopadá. Ani v tomto případě nelze užít analogie, neboť by šlo o analogické použití normy s návazným zásahem do ústavně zaručených práv (viz níže), které je nepřípustné pro normy veřejného práva.

53. I v tomto směru je totiž třeba vycházet ze zásady tzv. enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, jak vyplývá z čl. 2 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“). Výkon mocenských kompetencí státu, v tomto případě svěřených insolvenčnímu správci a insolvenčnímu soudu, je v ústavním zřízení České republiky podřízen režimu shora uvedených článků, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Orgány veřejné moci tak nemohou bez jasného zákonného zmocnění vykonávat svou pravomoc, kterou navíc zasahují do ústavně chráněných práv a svobod (zde zejména do práva na domovní svobodu a na soukromý život, jak vyplývají z čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 11 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, u nás vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.) tím, že by mohly vstupovat do obydlí či jiného soukromého prostoru či pozemků jiného bez zákonného zmocnění a za předem jasně daných podmínek.

Oprávnění k takové činnosti musí vyplývat z předpisu zákonné úrovně. Přitom je možno upozornit, že pojem obydlí se vykládá velmi široce, jak vyplývá z odborné literatury (viz především Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 12 v systému ASPI), ale i obecně závazné judikatury Ústavního soudu (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1780/08, publikovaný ve sv.

50 pod č. 147/2008 na s. 297 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, srov. též nález Pléna Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, publikovaný ve sv. 57 pod č. 121/2010 na s. 495 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), vztahovat se může do jisté míry dokonce i na právnické osoby. Dřívější koncepci vycházející ze striktního rozlišování soukromého života jednotlivce realizovaného v prostorách užívaných k bydlení, jemuž je poskytována vyšší míra ochrany před potenciálně excesivními zásahy ze strany veřejné moci, od soukromého života osoby naplňovaného např. v jeho pracovním prostředí anebo v místech, která využívá k výkonu zájmových činností, resp. i nečinnosti v podobě prosté relaxace nebo k zábavě, považuje Ústavní soud z hlediska ústavněprávních principů za překonanou a nepřípustnou, neboť míjí účel základního práva na soukromý život, jak se opakovaně vyslovil v některých svých nálezech (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25.

8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1780/08, publikovaný ve sv. 50 pod č. 147/2008 na s. 297 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; nález Ústavního soudu ze dne 2.11.2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09, publikovaném ve sv. 55 pod č. 232/2009 na s. 181 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

54. Nejde-li o domovní prohlídku (viz čl. 12 odst. 2 Listiny), mohou být podle čl. 12 odst. 3 Listiny jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku; pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy. Základním předpokladem omezení základního práva na soukromí vykonávaného v široce chápaném obydlí (viz výše) je i podle citovaného čl. 12 odst. 3 Listiny zákonné zmocnění a též nezbytnost zásahu v demokratické společnosti, je-li zároveň splněn některý z označených účelů (ochrana života nebo zdraví osob, ochrana práv a svobod druhých, odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku, resp. v případě prostor užívaných k hospodářské činnosti též plnění úkolů veřejné správy). Tyto limity musí dodržet zákonodárce při legislativní tvorbě, s respektem k této úpravě pak musí zákonná ustanovení též (tzv. ústavněprávně konformním způsobem) vyložit i soud.

55. Takový ústavněprávně konformní výklad však soudy nižších stupňů neužily, vůbec se nezabývaly povahou prostor, do nichž chtěl insolvenční správce vstoupit a je prohlédnout, zda šlo o prostory sloužící výlučně podnikání či hospodářské činnosti, zda podléhají ochraně jako obydlí či jiný obdobný prostor ve smyslu shora naznačeného širokého výkladu těchto pojmů apod. Především ale chybně interpretovaly ustanovení § 210 IZ tak, že právě jím zákonodárce prolomil ochranu soukromých prostor a umožnil insolvenčnímu správci dokonce pod hrozbou trestního stíhání v případě nevyhovění výzvě domáhat se vstupu do soukromých prostor jednotlivce, aniž by k tomu potřeboval nařízení či jiné rozhodnutí soudu. Tak tomu jistě není, jak vyplývá ze shora učiněného rozboru, zákonodárce takovou pravomoc (navíc bez jakékoliv ingerence soudu) insolvenčnímu správci nesvěřil, zásahy do obydlí a jiných prostor jsou insolvenčním správcem možné, ovšem podle zcela jiných ustanovení, jak byla zmíněna shora, za zcela jiných zákonných podmínek, jejichž dodržení nebylo ani žalobcem ani soudy zkoumáno a zjištěno. Jinými slovy obviněný byl v tomto konkrétním případě soudy nižších stupňů činěn zodpovědným a trestně sankcionován za jednání (spočívající v nevpuštění insolvenčního správce do jím užívané nemovitosti), které vůbec nebylo v rozporu s právem, obviněný neporušil ty povinnosti, jak uváděly orgány dosud činné v trestním řízení.

56. Výše uvedené platí zvláště za situace, že nebylo zjištěno, že by insolvenční správce se vůbec obrátil na insolvenční soud s požadavkem nařídit obviněnému umožnit vstup do obydlí, resp. zpřístupnit ta místa, která jsou potřebná pro zjištění míry tvrzeného obohacení obviněného na úkor dlužníka. Insolvenční správce tak nežádal insolvenční soud o postup podle § 212 odst. 2 IZ, tj. o nařízení prohlídky předmětných nemovitostí obviněného (jak bylo shora uvedeno, dané ustanovení ale na tuto situaci podle názoru Nejvyššího soudu nedopadá), stejně tak nežádal o rozhodnutí insolvenčního soudu v rámci jeho dohlédací činnosti podle § 11 odst. 1 IZ k vynucení součinnosti obviněného na základě § 210 odst. 1 IZ (ovšem tímto způsobem by podle názoru dovolacího soudu nemělo být vynucováno zpřístupnění nemovitostí obviněného a jejich prohlídka, jak bylo rozvedeno shora). Insolvenční správce se tak vůbec nepokusil řešit situaci prostředky insolvenčního práva, které primárně má k dispozici, nevyužil součinnosti s insolvenčním soudem (a to snad i při vědomí neoprávněnosti svých případných požadavků na zpřístupnění nemovitostí obviněným). Namísto toho se rovnou obrátil na orgány činné v trestním řízení s trestním oznámením, a to navíc k vynucení splnění povinnosti, kterou obviněný ani neměl (jak vyplývá ze shora uvedeného rozboru). Ve výsledku tak žádal, aby orgány činné v trestním řízení vlastně suplovaly insolvenční soud a aby si tím vynutil splnění povinnosti ze strany obviněného hrozbou jeho trestního stíhání. Takový postup by i v případě oprávněnosti byl navíc i zcela v rozporu i s principy subsidiarity trestní represe a ultima ratio, jak též vyplývají z § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestněprávní cestou lze řešit zvláště případy méně závažných případů porušení právních povinností, které by mohly zakládat trestní odpovědnost, jen tehdy, pokud postupy vynucení splnění těchto povinností prostředky jiných právních odvětví selhávají, jsou nedostatečná, zároveň jde o případy společensky škodlivé, u nichž nepostačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

57. Obviněný rozhodnutím soudů nižších stupňů důvodně vytýkal též to, že z nich jednoznačně nevyplývalo, jak měl uvedeným jednáním (i kdyby bylo protiprávní) mařit výkon funkce insolvenčního správce, popř. jej hrubě ztěžovat, pokud znalec uvedené stavební práce i bez provedené prohlídky ocenil. I z uvedeného vyplývá, že jednání v podobě maření v intencích shora uvedeného výkladu zřejmě nebylo naplněno, což ostatně připustil i odvolací soud (viz bod 26. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), přesto nezrušil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Není ovšem ani jasné, proč snad podle týchž závěrů soudu druhého stupně měla být naplněna alternativa spočívající v hrubém ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, jaké mimořádné překážky musel překonávat (v čem spočívá tvrzené vynaložení více prostředků, energie a času, pokud došlo k ocenění zhodnocení nemovitostí obviněného znalcem za předem schválenou cenu insolvenčním soudem – nebylo-li zjištěno něco jiného).

58. Je pak otázkou, zda pro případné vyvození trestní odpovědnosti pro trestný čin podle § 225 tr. zákoníku, bude-li pominuto neumožnění prohlídky z důvodů shora uvedených, lze vyvodit trestní odpovědnost obviněného jen proto, že insolvenčnímu správci nepředal některé listiny týkající se dlužníka, měl-li je vůbec k dispozici. V tomto případě je třeba se důsledně zabývat tím, nakolik takové jednání naplňuje některou z alternativ jednání (zřejmě v podobě hrubého ztěžování výkonu funkce), nakolik insolvenční správce nemohl zajistit tyto listiny jinak, jednodušeji (např. z rejstříkového spisu dlužníka), jakož i nakolik takové případně zjištěné jednání vůbec ohrožuje účel insolvenčního řízení (např. jak zásadní je pro řešení insolvenčního řízení a zjišťování majetkové podstaty ve smyslu § 209 odst. 1 IZ např. smlouva o převodu obchodního podílu společnosti A. B.). V této spojitosti je třeba si též ujasnit, které listiny skutečně měl obviněný k dispozici, jež tedy měl zadržovat, ač je měl vydat insolvenčnímu správci. Důsledně je třeba se zabývat též principem subsidiarity trestní represe a ultima ratio, nakolik bylo třeba (zvláště pak při takovém omezení výtky neposkytnutí součinnosti na nevydání některých listin) vyvozovat rovnou trestní odpovědnost a nevynutit součinnost ze strany obviněného mírnějšími nástroji, jejichž využití nabízí insolvenční zákon.

VI. Závěrečné shrnutí

59. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl důvodnému dovolání P. B. a podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil jak napadené usnesení soudu druhého stupně, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Okresnímu soudu v Mělníku uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

60. Bude na Okresním soudu v Mělníku, aby se znovu důsledně zabýval danou věcí, ve shora naznačeném směru za součinnosti stran případně doplnil dokazování (resp. ústavně-konformně rozhodl o návrzích na doplnění dokazování), důkazy získané z provedených důkazních prostředků náležitě vyhodnotil nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, a vyvodil z nich odůvodněné skutkové závěry, které pak bude muset náležitě právně kvalifikovat, a to při respektu ke shora vyslovenému závaznému právnímu názoru, že obviněný nebyl povinen zpřístupnit předmětnou nemovitost podle § 210 odst. 1, 2 IZ a umožnit její prohlídku, jak mu bylo doposud v trestním řízení vytýkáno. Soudy se tak budou muset zabývat tím, zda obviněný skutečně měl požadované listiny k dispozici a nakolik jejich nevydáním insolvenčnímu správci mohl naplnit všechny znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, jakož i zda je v takovém případě zapotřebí uplatnit jeho trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (a to i ve spojitosti s judikaturou týkající se tohoto ustanovení – srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

61. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud prvního stupně a následně i odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. řádu). Dovolací soud zároveň upozorňuje na zákaz změny k horšímu ve vztahu k předchozímu rozhodnutí učiněnému soudem prvního stupně, jak je vyjádřen v § 265s odst. 2 tr. řádu (tzv. zákaz reformationis in peius).

62. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněného P. B. v neveřejném zasedání, a to ve shodě s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 4. 2022

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu