5 Tdo 318/2014-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2014 o dovolání, které podal obviněný nstržm. J. G . proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 55 To 387/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 72/2012, t a k t o :
Z podnětu dovolání obviněného se podle § 265k odst. 1 tr. řádu v celém rozsahu z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 55 To 387/2013.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný nstržm. J. G. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 1 T 72/2012, uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku o vině tohoto rozsudku.
Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Současně byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 roků.
Obviněný napadl citovaný rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 55 To 387/2013, podle § 253 odst. 1 tr. řádu zamítl jako podané neoprávněnou osobou.
Obviněný nstržm. J. G. podal dne 22. 1. 2014 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Obviněný především namítá, že odvolání podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce z jeho datové schránky do datové schránky Okresního soudu v Liberci. Takový úkon má podle jeho názoru s odkazem na zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o elektronických úkonech“), stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, neboť osoba podatele je prokazatelně určena. Jeho podání tak mělo veškeré náležitosti. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a aby tomuto soudu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného nstržm. J. G. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru jsou námitky obviněného důvodné, protože Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci zaměnil postup podle zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů, a podle zákona o elektronických úkonech. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, zatímco první z citovaných právních norem upravuje postup při identifikaci odesilatele dopisu běžnou elektronickou poštou za užití speciálního (zejména uznávaného) podpisu, zákon o elektronických úkonech upravuje odlišnou oblast komunikace, která využívá systém datových schránek, jež jsou určeny zejména pro komunikaci státních či samosprávných orgánů, resp. dalších subjektů. Státní zástupce zde odkázal na ustanovení § 18 odst. 1, 2 zákona o elektronických úkonech a je přesvědčen, že byť ustanovení § 59 odst. 1 tr. řádu se nezmiňuje o užití datových schránek v popsaném smyslu, ustanovení § 62 odst. 1 tr. řádu s ním počítá.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jakož i rozhodnutí obsahově navazující, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který uplatnil obviněný nstržm. J. G. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Obviněný nstržm. J. G. uplatnil citovaný dovolací důvod v jeho první variantě, protože namítl, že odvolací soud zamítl jeho odvolání s odkazem na nemožnost identifikace osoby, která ho podala, čímž porušil právo obviněného na přístup strany k druhé soudní instanci.
Jak mimo jiné vyplývá z příslušné právní úpravy i z judikatury Nejvyššího soudu (viz jeho usnesení ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 4 Tdo 47/2014), podle § 18 odst. 1 zákona o elektronických úkonech fyzická osoba, podnikající fyzická osoba a právnická osoba může provádět úkon vůči orgánu veřejné moci, má-li zpřístupněnu svou datovou schránku a umožňuje-li to povaha tohoto úkonu, prostřednictvím datové schránky. Podle § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech má úkon učiněný osobou uvedenou v § 8 odst. 1 až 4 zákona o elektronických úkonech nebo pověřenou osobou, pokud k tomu byla pověřena, prostřednictvím datové schránky, stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že zákon o elektronických úkonech nevyžaduje, aby součástí datové zprávy doručované do datové schránky byl rovněž elektronický podpis toho, kdo činí podání, protože podle § 21 zákona o elektronických úkonech slouží k identifikaci datové schránky identifikátor, který je v podstatě obdobou elektronického podpisu.
Pokud jde o podání příslušnému orgánu činnému v trestním řízení, lze ho podle § 59 odst. 1 tr. řádu učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů, telegraficky, telefaxem nebo dálnopisem. Z ustanovení § 59 odst. 2 tr. řádu současně vyplývá, že ten, kdo činí podání v elektronické podobě podle zvláštního právního předpisu, uvede současně poskytovatele certifikačních služeb, který vydal jeho certifikát a vede jeho evidenci, nebo připojí certifikát k podání.
Třebaže trestní řád v citovaných ustanoveních výslovně nepočítá s možností učinit a doručit podání fyzické nebo právnické osoby z její datové schránky, neznamená to, že by orgán činný v trestním řízení neměl s takovým podáním spojovat zákonem předvídané právní účinky. Ustanovení § 59 odst. 1 a 2 tr. řádu je totiž třeba vykládat ve spojení s ostatními právními normami, které se týkají otázky způsobu a formy podání učiněného vůči orgánům veřejné moci. Přitom podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl.
2 odst. 4 Ústavy České republiky může každý (resp. každý občan) činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Pokud by tedy zákonodárce hodlal vyloučit právo osoby učinit podání v trestním řízení z její datové schránky, musel by to výslovně zakotvit v trestním řádu nebo jiné právní normě obdobné povahy. Bez významu zde není ani ustanovení § 62 odst. 1 věta první tr. řádu, které orgánu činnému v trestním řízení stanovuje povinnost doručovat písemnosti do datové schránky.
Podle názoru Nejvyššího soudu tak neexistuje žádný důvod k tomu, aby orgán činný v trestním řízení odmítl podání osoby učiněné z její datové schránky, navíc za situace, když sám musí primárně doručovat do datové schránky, je-li pro určitou osobu zřízena. V uvedených souvislostech lze odkázat i na dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz jeho rozsudek ze dne 17. 2. 2012, sp. zn. 8 As 89/2011), podle které úkon učiněný prostřednictvím datové schránky osobou oprávněnou či osobou pověřenou, která doložila své pověření, má podle § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, proto nemusí být podepsán elektronickým podpisem ve smyslu zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, ve znění pozdějších předpisů, ani jej není třeba potvrzovat písemným podáním shodného obsahu či předložením jeho originálu podle § 37 odst. 2 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle § 41 odst. 2 tr. řádu je obhájce mimo jiné oprávněn již za přípravného řízení činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky. Podání obhájce se uskutečňuje zpravidla písemně s tím, že způsob doručení takového podání závisí na jeho úvaze. Proto v případě, když obhájce za obviněného doručuje orgánu činnému v trestním řízení datovou zprávu ze své datové schránky do datové schránky soudu nebo jiného orgánu činného v trestním řízení, je třeba toto podání považovat (za splnění i ostatních podmínek obsažených zejména v ustanovení § 59 odst. 4 tr. řádu) za podání učiněné řádně.
Podle názoru Nejvyššího soudu tedy odvolání obviněného nstržm. J. G., které doručil příslušnému soudu z datové schránky svého obhájce, nemuselo být opatřeno zaručeným elektronickým podpisem podle zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, ve znění pozdějších předpisů. Proto postup odvolacího soudu v trestní věci obviněného, kterým zamítl jeho odvolání podle § 253 odst. 1 tr. řádu jako podané neoprávněnou osobou, je porušením práva obviněného na přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně v opravném řízení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Protože se odvolací soud dopustil výše uvedeného procesního pochybení a odepřel právo obviněného nstržm. J. G. na přezkoumání jeho věci na podkladě odvolání podaného řádně a včas, byl naplněn jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v tomto směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci tedy opětovně projedná věc obviněného nstržm. J. G. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom na podkladě odvolání obviněného meritorně přezkoumá napadený rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 1 T 72/2012. Teprve na podkladě tohoto postupu, jehož výsledek pochopitelně Nejvyšší soud nemůže předjímat, odvolací soud učiní rozhodnutí ve věci a o podaném odvolání.
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle § 265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného nstržm. J. G. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, Nejvyšší soud rozhodl o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 3. 2014
Předseda senátu: JUDr. František P ú r y