5 Tdo 336/2023-1003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2023 o dovolání, které podala obviněná J. C., nar. XY v XY, trvale bytem XY č. XY, XY, okr. XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2022, sp. zn 3 To 70/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 2/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. C. odmítá.
1. Obviněná J. C. byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2022, sp. zn. 31 T 2/2020, uznána vinnou zvlášť závažným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za tento zločin a za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 80 T 105/2019, byl obviněné podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 80 T 105/2019, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit jako náhradu nemajetkové újmy svým dětem – poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym), nar. XY, částku 250 000 Kč a poškozenému nezletilému BBBBB (pseudonym), nar. XY, částku 250 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena rovněž povinnost nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně škodu ve výši 35 365 Kč.
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 3 To 70/2022, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Skutku, pro který byla obviněná uznána vinnou zvlášť závažným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, se ve stručnosti dopustila tím, že v období od 2. 5. 2016 do 31. 7. 2018 postupně ve XY v bytové jednotce v Azylovém domě XY v ulici XY č. XY, v ubytovně v ulici XY č. XY, následně v XY v Azylovém domě XY, v XY v XY, poté opět ve XY v bytě č. XY v ulici XY č. XY a na dalších místech, které obývala se svými dětmi, zneužívala své fyzické převahy a dominantního postavení rodiče vůči dětem AAAAA, nar.
XY, a BBBBB, nar. XY, zásadní měrou narušila základní pocit bezpečí důležitý pro psychický vývoj obou nezletilých dětí tím, že nezajišťovala dostatečný přísun stimulů pro jejich zdárný vývoj a nepřiměřeně jejich věku a rozumové i duševní úrovni je trestala za zdánlivé prohřešky, oběma dětem vytýkala jejich pláč, vulgárně jim nadávala, nezletilé dceři opakovaně říkala, že ji zabije, nedostatečně zajišťovala jejich základní hygienu i lékařskou péči, na povinná očkování k lékaři chodila až po opakovaných výzvách, nechávala nezletilé děti delší dobu samotné bez dozoru, nedostatečně zabezpečovala jejich výživu, podávala jim potraviny nevhodné pro jejich věk a zdárný tělesný vývoj, v důsledku čehož se děti budily hladem a plakaly, nepečovala ani o základní běžný pořádek v domácnosti, vhodný vzhledem k věku obou nezletilých dětí a v zájmu jejich zdraví, přičemž její jednání vůči nezletilému BBBBB vyústilo dne 31.
7. 2018 v jeho hospitalizaci na dětském oddělení Nemocnice ve XY pro sníženou hydrataci a mnohočetná lehká poranění staršího data s dobou zhojení do 7 dnů, přičemž zranění poškozeného BBBBB v podobě vícečetných krevních podlitin, drobných oděrek na kůži a vazivové jizvy jsou konkretizovány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž na těle nezletilé AAAAA, která byla hospitalizovaná téhož dne ve stejném zdravotnickém zařízení, byla shledána vícečetná lehká zranění s dobou zhojení do 7 dnů, blíže specifikovaná v rozsudku soudu prvního stupně.
V důsledku tohoto jednání obviněné byly obě děti psychotraumatizovány a došlo u nich k rozvoji závažných a déle trvajících duševních poruch, a to u nezletilé AAAAA k desinhibované příchylnosti v dětství a u nezletilého BBBBB k reaktivní poruše příchylnosti v dětství, obě tyto duševní poruchy jsou projevem závažného stupně syndromu týraného, zanedbávaného a zneužívaného dítěte (syndromu CAN). Poškozeným nezletilým dětem totiž nebyl poskytnut ze strany obviněné ani základní pocit bezpečí, nezbytného pro další socio-emoční vývoj, ani základní forma péče, jako je pravidelný a hodnotný přísun stravy, ošacení, péče o tělo, dále pak se u nich projevila zjevná psychomotorická retardace, nerovnoměrný motorický vývoj s opožděním ve složce jemné i hrubé motoriky s negativními následky v adekvátním psychickém vývoji a ve vývoji intelektu.
Opoždění a nerovnoměrný vývoj dětí byly přítomny i ve složce řečové, sociální, vývoji emotivity a afektivity, u nezletilé AAAAA byly dále zaznamenány projevy se sexuálním podtextem a reaktivní zvýšená potřeba příjmu stravy.
Z forenzního psychiatrického hlediska, pokud jim bude poskytnuta adekvátní výchova a přístup, dojde k nápravě uvedeného duševního stavu obou nezletilých poškozených v řádu několika měsíců, spíše však let. V době odborného znaleckého vyšetření dne 10. 12. 2018 byla u nezletilé AAAAA zjištěna vývojová úroveň odpovídající věku asi 17 až 18 měsíců a u nezletilého BBBBB vývojová úroveň odpovídající věku 8 až 9 měsíců. Uvedeného jednání se obviněná dopouštěla na svých nezletilých dětech s vědomím, že vzhledem k jejich nízkému věku nejsou schopny se tomuto aktivně bránit a že je na ní zcela závislá jejich existence.
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podala obviněná J. C. dovolání, které opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože podle ní nebyly nedůvodně provedeny důkazy jí navržené, v důsledku čehož došlo k neúplnému a nesprávnému zjištění skutkového stavu.
5. Podle názoru obviněné v řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval její vinu. Jistá byla pouze skutečnost, že děti byly ve špatném stavu. Obviněná připustila, že nebyla pro děti tou nejlepší matkou, avšak nedopustila se jednání, které je jí kladeno za vinu. Žádný z vyslechnutých svědků nepotvrdil, že by děti týrala nebo zanedbávala.
6. Jak dále obviněná zdůraznila, v řízení nebylo nevyvratitelně zjištěno, že by právě ona byla odpovědná za špatný stav svých dětí, a soudy se nijak nevypořádaly s tím, že v domácnosti pečoval o děti spolu s obviněnou rovněž její partner a biologický otec dětí R. M. Odvolací soud neakceptoval a jako opožděné odmítl námitky obviněné, podle nichž by za zranění a psychickou újmu dětí mohl být odpovědný právě jejich otec, takže v řízení nebyl zjišťován jeho podíl na špatném stavu dětí. Přitom obviněná měla strach z R. M., jejich vztah byl problémový, hádali se a křičeli na sebe. Důvodem, pro který uvedla tyto skutečnosti až před odvolacím soudem, byla obava z R. M., proto uplatnila zmíněné námitky až po jeho vzetí do vazby. Ačkoliv tento strach obviněné objektivně ztratil význam již v okamžiku jejího omezení na svobodě, negativní zkušenosti z jejich vztahu u ní přetrvávaly a stále se jej bála. Odvolací soud se měl podle obviněné zabývat těmito námitkami bez ohledu na dobu jejich uplatnění, neboť otázka možného podílu R. M. na újmě dětí je zásadní zvláště vzhledem k jeho odsouzení za trestný čin proti svému jinému dítěti, což vypovídá o jeho charakteru i o tom, že je schopen páchat trestnou činnost na vlastních dětech. Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, podle něhož vzhledem k obžalovacímu principu nebylo zjišťování podílu R. M. na trestné činnosti předmětem řízení, avšak nelze tím zhojit zjevné pochybení orgánů činných v trestním řízení, které se měly zabývat otázkou, jak se který z rodičů choval k poškozeným dětem. Trestní odpovědnost fyzických osob není objektivní odpovědností, proto mělo být zjištěno, která z osob pečujících o děti se mohla dopustit vytýkaného jednání, a nelze vyloučit, že to mohl být R. M., nicméně tato možnost ani nebyla zařazena do žádné z vyšetřovacích verzí.
7. Výrok o vině obviněné byl podle jejího přesvědčení opřen pouze o nepřímé důkazy, což je možné v případě, pokud tyto nepřímé důkazy tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu. Jestliže vedou pouze k důvodnému podezření vůči obviněné, ale nevylučují reálnou možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba, je nezbytné doplnit dokazování tak, aby nepřímé důkazy tvořily uzavřený kruh s jediným možným závěrem. Podle obviněné není k dispozici žádný důkaz, že se posuzovaného jednání vůči dětem dopustila právě ona.
8. S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil nejen napadené usnesení odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
9. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
10. Podle státní zástupkyně námitku obviněné, že se soudy dostatečně nevypořádaly se spoluzaviněním R. M., partnera obviněné, lze sice podřadit pod uplatněný dovolací důvod, stejně jako výhrady vůči právnímu posouzení skutku a argumentaci obviněné proti závěru o její vině pouze na základě nepřímých důkazů, avšak většina dovolacích námitek je pouhým opakováním obhajoby obviněné, kterou uplatnila již před soudem prvního stupně a odvolacím soudem a s níž se tyto soudy vypořádaly náležitým, zákonu odpovídajícím a přesvědčivým způsobem. Za této situace je podle státní zástupkyně dovolání obviněné zjevně neopodstatněné.
11. Na tvrzení obviněné, podle něhož nelze učinit jednoznačný závěr, že se dopustila jednání, které je jí kladeno za vinu, právě ona, a nikoliv její partner, podle státní zástupkyně zcela správně reagoval odvolací soud, který uvedl, že proti R. M. nebyla podána obžaloba, a tak ačkoliv se mohl na zanedbaném stavu dětí částečně podílet, míra jeho zavinění není předmětem trestního řízení proti obviněné. Jak vyplývá ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu spočívá především v naprostém zanedbání základních potřeb dětí obviněné dosahující intenzity, kterou lze označit za týrání, neboť měla vliv na jejich mentální a fyzický vývoj, nikoliv v jejich týrání v aktivním slova smyslu. Je tedy zcela nerozhodné, zda se zanedbávání dopouštěl i jiný rodič, či nikoliv. Rovněž je možno dovodit vyšší míru zavinění obviněné, jelikož právě ona se měla většinou starat o děti, neboť její partner byl zaměstnán jako prodavač. Odvolací soud postupoval zcela správně, pokud neprovedl na návrh obviněné další dokazování ohledně možného spoluzavinění R. M., protože tyto důkazy by byly zcela nadbytečné pro projednávanou věc obviněné.
12. Stejně tak její tvrzení, podle něhož byla odsouzena pouze na základě nepřímých důkazů, považuje státní zástupkyně za neopodstatněné. V průběhu hlavního líčení byla provedena celá řada důkazů, na jejichž základě bylo možno dovodit trestní odpovědnost obviněné za uvedený trestný čin. Přitom svědecké výpovědi N. H. a M. Ch., které registrovaly poměry v domácnosti obviněné, jsou přímými důkazy. Nicméně obecně ani neexistence přímých důkazů nevylučuje trestní odpovědnost obviněné, pokud by nepřímé důkazy tvořily logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu a shodně prokazovaly soudem tvrzené skutečnosti. Soudy v této věci podle státní zástupkyně hodnotily důkazy pečlivým, podrobným a logicky přesvědčivým způsobem a závěry, k nimž dospěly, jsou správné.
13. Soud prvního stupně učinil svá skutková zjištění ve vztahu k osobním poměrům obviněné a poměrům v její rodině a domácnosti nejen na základě výpovědí svědkyň, jejichž tvrzení obviněná v zásadě nezpochybňuje. Tyto svědecké výpovědi jsou totiž pouhým článkem důkazního řetězce složeného z řady svědeckých výpovědí, listinných důkazů a znaleckých posudků. Na základě hodnocení všech provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k jednoznačnému závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty uvedeného zvlášť závažného zločinu. Proto i tyto námitky obviněné jsou zcela nedůvodné.
14. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly takovému důvodu. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud zpravidla odmítne dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
17. Obviněná J. C. opřela své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
b) K námitkám obviněné
18. Nejvyšší soud především nemohl přisvědčit námitce obviněné, že by závěr o její vině byl založen pouze na nepřímých důkazech a že by tyto nepřímé důkazy nevylučovaly reálnou možnost, aby pachatelem byla jiná osoba, tedy její partner R. M. Klíčovým důkazem pro závěr o vině obviněné byl v posuzované trestní věci znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychiatrie dětská, dorostová a pro dospělé. Jak přitom jednoznačně vyplynulo z jeho obsahu, v důsledku jednání obviněné byly její nezletilé děti psychotraumatizovány a u poškozené AAAAA došlo k rozvoji desinhibované příchylnosti v dětství a u poškozeného BBBBB k rozvoji reaktivní poruchy příchylnosti v dětství, přičemž obě tyto duševní poruchy jsou vyjádřením závažného stupně syndromu týraného, zanedbávaného a zneužívaného dítěte, neboť poškozeným nebyl poskytnut základní pocit bezpečí ani základní formy péče, pravidelný a hodnotný přísun stravy, ošacení a péče o tělo.
Příčinou těchto poruch je narušená primární vazba mezi dítětem a primárně pečující osobou závažného stupně. Přitom primárně pečující osobou byla právě obviněná, jak vyplývá nejen z toho, že obviněné byly děti svěřeny do péče soudním rozhodnutím, a tedy právě ona měla vykonávat tuto nezbytnou péči o své děti, ale i ze zpráv orgánů sociálně-právní ochrany dětí a z výpovědí svědků, kteří shodně vypovídali, že o děti pečovala především obviněná. Ostatně ani obviněná nikdy nepopírala, že by péči o děti měla na starosti především ona.
Znalecký posudek jako klíčový důkaz byl přitom v dané věci přímým důkazem, neboť přímo vypovídal o jednání obviněné a o negativním dopadu, který její jednání mělo na poškozené děti. Za přímé důkazy lze označit i některé další provedené důkazy, například výpovědi některých svědků, zprávy orgánů sociálně- právní ochrany dětí, zprávy z ubytovacích zařízení, v nichž obviněná bydlela s dětmi, které rovněž vypovídají o nedostatečné hygieně v domácnosti, zanedbávání povinného očkování a lékařské péče i o nevhodném a vulgárním chování obviněné k dětem.
Obviněná sice koncipovala svou obhajobu, jako kdyby jí bylo kladeno za vinu aktivní týrání dětí např. v podobě bití a nepřiměřených trestů, ovšem týrání poškozených v této věci spočívalo v nedostatečné péči obviněné, v nezajištění lékařské péče a odpovídajícího hygienického zázemí, o čemž přímo svědčí právě výše uvedené důkazy. Nelze proto přisvědčit námitce obviněné, podle níž by snad ze žádného důkazu nevyplývalo, že se daného jednání dopustila právě ona, neboť celé dokazování bylo vedeno především ke zjištění, jak obviněná pečovala o své děti, a zmíněný jednoznačný závěr vyplývá v souhrnu ze všech provedených důkazů.
19. Nelze přisvědčit ani námitce obviněné, podle níž nebylo spolehlivě prokázáno, že se jednání, které je jí kladeno za vinu, dopustila právě ona, a nikoliv její partner, a že v tomto směru soudy nedůvodně neprovedly dokazování, ačkoliv to obviněná navrhovala. Nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, sice odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak k takovéto situaci v projednávané věci nedošlo.
Ze strany orgánů činných v trestním řízení nebylo porušeno právo obviněné na spravedlivý proces, neboť nebyl opomenut žádný důkaz významný pro rozhodnutí o vině obviněné. Opomenutým důkazem je zejména takový důkaz, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítl, případně zcela opomenul, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či pouze okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29.
4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 591/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 725/2017). Obecně lze tedy tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Jak ovšem zároveň vyplývá z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nejde o opomenuté důkazy, jestliže jsou odpovídajícím procesním postupem zamítnuty důkazní návrhy některé ze stran a soudy dostatečně odůvodní a vysvětlí tento postup ve svých rozhodnutích.
Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů nejde tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem strany, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl žádný vliv na posouzení skutkového stavu, přičemž dostatečným způsobem odůvodní tento svůj postup. Navíc v posuzované věci sama obviněná nenavrhla provedení nějakého konkrétního důkazu, který by považovala za podstatný pro rozhodnutí ve věci, ale jen obecně požadovala prokázání podílu jiné osoby (R.
M.) na negativních následcích způsobených poškozeným dětem.
20. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soud prvního stupně se řádně vypořádal s důkazy navrhovanými obviněnou, a především odvolací soud věcně správně vyložil, proč neprovedl důkazy směřující ke zjištění případného podílu a zavinění partnera obviněné R. M. a zjištění, zda se nevhodného jednání vůči dětem nedopustil právě on. Ostatně k možnému podílu R. M. na stavu dětí se vyjádřil nejen odvolací soud pod bodem 38. odůvodnění svého usnesení, ale i soud prvního stupně pod bodem 97. odůvodnění svého rozsudku. Soudy obou stupňů správně uvedly, že nemohou vést dokazování k otázce jednání R. M., neboť by takový postup byl v rozporu s obžalovací zásadou, která nachází svůj odraz v ustanovení § 180 tr. ř., podle něhož se trestní stíhání před soudem vede jen na základě podané obžaloby, přičemž obžaloba byla podána pouze na obviněnou, nikoliv na jejího partnera R. M. Pokud by vznikaly pochybnosti ohledně toho, zda se uvedeného jednání dopustila obviněná, či jiná osoba, dokazování by muselo být vedeno za účelem potvrzení, či vyvrácení toho, že se tohoto jednání skutečně dopustila obviněná. V posuzovaném případě však takový postup nebyl na místě, neboť zde nebylo žádné jednání, u něhož by nebylo zřejmé, kdo se jej dopustil, ale po celou dobu trestního řízení bylo prokazováno, co činila či nečinila obviněná, a bylo spolehlivě prokázáno, že jednání popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se dopustila právě ona.
21. Obviněná ve svém dovolání pouze zopakovala shodné výhrady, které byly součástí jejího odvolání podaného proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se s těmito námitkami obviněné dostatečně, logicky a přesvědčivě vypořádal. Navíc takové námitky obviněné ani neodpovídají jí uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněná sice zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, ovšem činí tak pouze na základě vlastního odlišného hodnocení důkazů, popřípadě i s poukazem na údajně opomenuté důkazy, a dovozuje tak zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Těmto námitkám obviněné však nelze přiznat důvodnost, neboť soudy nižších stupňů provedly všechny důkazy významné pro rozhodnutí ve věci a z nich po jejich náležitém zhodnocení logicky dovodily správné skutkové závěry, které pak promítly i do správného právního posouzení věci.
V. Závěrečné shrnutí
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. ř. O dovolání obviněné bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit jen na podkladě trestního spisu a obsahu dovolání, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Bohuslav Horký