5 Tdo 340/2024

5 Tdo 340/2024-558

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný Jiří Vlk, trvale bytem Opatovická 158/20, Praha 1 – Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 3 To 183/2022, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 58/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Jiřího Vlka odmítá.

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 3 T 58/2021, byl obviněný Jiří Vlk pod bodem 1. výroku o vině uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zákoník“), a pod body 2. a 3. přečinem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 337 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 150 denních sazeb po 200 Kč, tedy v celkové výši 30 000 Kč. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž tak, že spoluobviněná obchodní společnost WQR, a. s., se podle § 226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. ř.“), zprošťuje obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že spáchala v žalobním návrhu označený skutek.

2. Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný Jiří Vlk a také státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, který tak učinil pouze v rozsahu zprošťujícího výroku. Krajský soud v Brně rozhodl o podaných odvoláních usnesením ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 3 To 183/2022, jímž zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné a dále podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek ve zprošťující části ohledně spoluobviněné obchodní společnosti WQR, a. s., a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc ve zrušené části soudu prvního stupně.

3. Skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným, jsou podrobně popsány v rozhodnutí soudu prvního stupně, které je stranám dobře známo a lze na ně v tomto směru plně odkázat.

II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce

4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž označil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

5. Po rekapitulaci skutků, jimiž byl uznán vinným, a závěrů soudů prvního i druhého stupně, obviněný v první řadě vytkl, že se soudy zcela nevypořádaly s jeho obhajobou a neprovedly důkazy prokazující naplnění všech znaků skutkových podstat přečinů podle § 337 odst. 3 písm. a) a § 227 tr. zákoníku. Bez jakékoli bližší konkretizace odkázal v této souvislosti na veškerou svoji dosavadní argumentaci uvedenou jak v písemných podáních, zejména ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, návrhu na zastavení trestního stíhání a odůvodnění odvolání, tak učiněnou v rámci ústních přednesů v hlavním líčení a veřejném zasedání.

6. Ve vztahu k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku obviněný zpochybnil naplnění jeho dvou zákonných znaků spočívajících v zatajení věci, které se rozhodnutí týká a dále v podstatném ztížení výkonu rozhodnutí. Zatajení věci nemůže podle názoru obviněného představovat pouhé přemístění vozidla zn. Hummer H2 v rámci areálu, v němž bylo pojato do soupisu movitých věcí opakovaně provedeného správcem daně a následná neochota obviněného se správcem daně spolupracovat. Pod žádnou z forem jednání předvídaných ve výše citovaném ustanovení trestního zákoníku nelze podřadit ani vyjádření obviněného ve vztahu k pracovníkům správce daně, ať už pravdivé nebo nepravdivé, učiněné v nadsázce, žertu, či z pouhého „trucu“. Správce daně přitom mohl za účelem zjištění, kde se vozidlo nachází, použít celou řadu zákonných prostředků, což neudělal a namísto toho podal trestní oznámení, aniž by vyčkal výsledku daňové exekuce.

7. Pokud jde o znak podstatného ztížení výkonu rozhodnutí, obviněný namítl, že soudy vůbec neuvedly, v čem jeho naplnění spatřovaly a jak mělo souviset s jednáním obviněného ve vztahu k vozidlu zn. Hummer H2, případně z jakých důkazů tyto skutkové závěry vyplývají. V této souvislosti obviněný zpochybnil vypovídací hodnotu ve věci provedených listinných důkazů i výpovědí svědkyň – pracovnic finančního úřadu, které sdělily nanejvýš to, že daňová exekuce se prodlužovala z důvodu, že se obviněný odvolával, což však bylo jeho právem. Má za to, že nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi tím, že správce daně neměl předmětné vozidlo k dispozici a tím, jak dlouho trvala a kdy byla skončena daňová exekuce. V tomto ohledu obviněný připomněl, že do soupisu movitých věcí byla pojata celkem 4 motorová vozidla, přičemž k uspokojení vymáhaných daňových nedoplatků postačovalo zpeněžení pouze jednoho z nich zn. BMW X6. Částečně byly tyto nedoplatky uspokojeny započtením na přeplatek na daních obviněného. Obžalobě i soudům obviněný též vytkl, že nezkoumaly, zda daňová exekuce trvala například výrazně déle, než je obvyklé nebo byla spojena s nadměrnou aktivitou správce daně či zvýšeným počtem jeho úkonů. Vyjádřil dále názor, že trestné může být jen takové jednání, které povede ke zmaření nebo ztížení výkonu rozhodnutí jako celku, nikoli jednání vztahující se pouze k jedné položce soupisu movitých věcí, jak tomu bylo v posuzované trestní věci.

8. Ohledně skutků, jež soudy právně kvalifikovaly jako přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku, obviněný namítl, že žádná z výzev správce daně k podání prohlášení o majetku označená ve skutkové větě výroku o vině nebyla způsobilá vyvolat zamýšlené právní důsledky, neboť nebyla daňovému subjektu řádně doručena. Výzva k podání prohlášení o majetku je formálním úkonem správce daně. Vzhledem k tomu, že obchodní společnosti AUTOHANDL MOTORS, s. r. o., a Waste Invest, s. r. o., za něž obviněný jednal, měly zřízené a funkční datové schránky, bylo povinností správce daně doručovat jim písemnosti elektronicky, přímo do jejich datových schránek. Pokud tak neučinily, výzvy nebyly řádně doručeny a daňovému subjektu nemohla vzniknout žádná povinnost, tím spíše, mělo-li být její nedodržení sankcionováno v rovině trestního práva. Rozhodnutí, která na podporu svých závěrů v tomto ohledu citoval odvolací soud, považuje obviněný za nepřiléhavá.

9. Závěrem svého dovolání obviněný zdůraznil potřebu použití zásady subsidiarity trestní represe. Domnívá se, že správce daně mohl k dosažení sledovaného cíle, tedy efektivního uspokojení daňového dluhu, využít celé řady zákonných prostředků, například pořádkové pokuty, prohlídky prostor nebo místní šetření. Teprve pokud by se ukázaly jako bezvýsledné a současně za předpokladu naplnění ostatních znaků skutkové podstaty žalovaného přečinu by bylo možno uvažovat o vyvození trestní odpovědnosti. Obviněný v této souvislosti poukázal na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1524/2018, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14. Ve vztahu k přečinu podle § 227 tr. zákoníku obviněný zdůraznil, že prohlášení o majetku byla daňovými subjekty v konečném důsledku podána a k tomu odkázal na názory vyslovené v rozhodnutích č. 4/2022 a 52/2018 Sb. rozh. tr.

10. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejdříve konstatoval, že vzhledem k obsahu dovolacích námitek lze za odpovídající považovat spíše obviněným neoznačený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Bez ohledu na tuto nedůslednost nicméně věcná argumentace obviněného neodpovídá žádné z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a neposkytuje podklad pro dovolací přezkum skutkových závěrů

12. Námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak státní zástupce považuje za neopodstatněné, tím spíše v situaci, že jde o opakování obhajoby z předchozích stadií trestního řízení, s níž se již oba soudy beze zbytku vypořádaly. Obviněný podle státního zástupce naplnil svým jednáním pod bodem 1. všechny znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to v alternativě spočívající v podstatném ztížení výkonu rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci v důsledku zatajení věci, které se takové rozhodnutí týká. Státní zástupce odkázal na závěry soudů, které dostatečně vysvětlily, proč bylo namístě považovat kroky obviněného vedoucí k zatajení motorového vozidla zn. Hummer H2 za podstatné ztěžování výkonu rozhodnutí správce daně. Poukázal též na to, že obviněný ve své argumentaci opomněl zmínit některá zásadní skutková zjištění, například, že šlo o dvě rozhodnutí s celkovou vymáhanou částkou daňového nedoplatku přesahující 600 000 Kč, nebo že dvě ze sepsaných vozidel nebyla pojízdná a od jednoho údajně nebyly k dispozici klíče. Po připomenutí obecných východisek výkladu znaku spočívajícího v zatajení věci, které se rozhodnutí týká, státní zástupce konstatoval, že jednání obviněného, jímž v souhrnu nejdříve úmyslně přemístil motorové vozidlo zn. Hummer H2 pojaté do soupisu movitých věcí vypracovaného správcem daně při provádění mobiliární exekuce v rámci rozsáhlého areálu na adrese XY, XY XY, kde bylo předtím zajištěno správcem daně, následně tento přesun zatajil a naopak smyšleně správci daně tvrdil, že vozidlo bylo přemístěno na Ukrajinu, naplnilo tento znak bez jakýchkoli pochybností.

13. Podle státního zástupce soudy správně právně posoudily také skutky pod body 2. a 3. výroku o vině. Státní zástupce poukázal v této souvislosti na právní úpravu zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), který upřednostňuje dva způsoby doručování, a to doručení při úkonu a doručení elektronické, tedy prostřednictvím datové schránky. Žádný z těchto primárních způsobů doručování není ve vztahu k tomu druhému privilegován. Správce daně proto mohl v souladu se zásadou hospodárnosti a procesní ekonomie daňového řízení podle okolností případu zvolit, který z těchto způsobů doručování použije. Osobní doručení výzvy k podání prohlášení o majetku vůči obchodní společnosti Waste Invest, s. r. o., k němuž došlo dne 14. 1. 2020, tudíž podle názoru státního zástupce nelze považovat za neúčinné. Pokud jde o obdobnou výzvu vůči obchodní společnosti AUTOHANDL MOTORS, s. r. o., kterou obviněný převzal přihlášením do své datové schránky dne 10. 12. 2019, státní zástupce s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu připomněl, že při doručování písemností v daňovém řízení se uplatňuje materiální pojetí. Je proto podstatné, zda se adresát s písemností seznámil, což v posuzované věci prokazatelně nastalo.

14. Vzhledem k tomu, že žádný ze skutků popsaných pod body 1. až 3. výroku o vině se ničím nevymykalo běžně se vyskytujícím případům obdobného typu, nebyl podle státního zástupce důvod ani pro použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce se domnívá, že z důvodů, které ve svém vyjádření podrobně popsal, šlo naopak o protiprávní činy natolik společensky škodlivé, jež navíc nevykazovaly shodné znaky jako případy, na které obviněný odkazoval, že nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

15. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

16. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti vznesených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.

17. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nelze tudíž akceptovat pouhé označení určitého důvodu v dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.

18. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., proto Nejvyšší soud stručně shrne zákonné podmínky pro jejich naplnění.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod předpokládá tři samostatné skupiny vad důkazního řízení. Jde jednak o situace, ve kterých skutek, k němuž soudy dospějí vyhodnocením důkazů, nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Pak může jít o zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Druhou skupinu tvoří případy, kdy naopak důkaz, respektive jeho obsah, vůbec není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativní varianta zahrnuje tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že všechny popsané vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

20. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyšší soud podotýká, že obviněný jednak nekonkretizoval, kterou z výše uvedených vad důkazního řízení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za naplněnou, jednak jeho námitky obsahově tomuto dovolacímu důvodu ani neodpovídaly. Obviněný spíše v obecné rovině polemizoval se závěry soudů prvního a druhého stupně o naplnění vybraných znaků skutkových podstat žalovaných přečinů, nevytkl však zjevný rozpor jimi učiněných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ani vady spočívající v opomenutých důkazech či v použití procesně nepoužitelných důkazů. Nejvyšší soud připomíná, že je v dovolacím řízení v souladu s § 265i odst. 3 tr. ř. vázán rozsahem a důvody podaného dovolání a není jeho úkolem případně domýšlet argumentaci dovolatele nad rámec jím výslovně vznesených námitek. Lze konstatovat, že z věcného hlediska odpovídají námitky obviněného výlučně dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě (srov. bod 22. níže), a ve vztahu k těmto dovolacím důvodům proto Nejvyšší soud námitky obviněného posuzoval.

21. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, pokud napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podstata tohoto dovolacího důvodu nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. V rámci předmětného dovolacího důvodu tedy nelze uplatňovat námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. V zásadě totéž platí ohledně jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, které se týká nesprávného použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale jiné skutkové okolnosti.

22. Státnímu zástupci lze přisvědčit taktéž v tom smyslu, že obviněný měl správně uplatnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nicméně uvedené pochybení nemělo žádný vliv na průběh ani samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto dovolacím řízení.

b) K vlastním dovolacím námitkám obviněného

23. K samotné povaze dovolacích námitek Nejvyšší soud předesílá, že jde o opakování obhajoby obviněného z předchozího průběhu trestního řízení, se kterou se již soudy obou stupňů náležitým způsobem vypořádaly. Nejvyššímu soudu nezbývá, než řádné a vyčerpávající závěry ve věci rozhodujících soudů jako správné potvrdit, případně na některých místech je pouze velice stručně doplnit. Nutno zároveň připomenout, že v takovýchto případech je zpravidla namístě dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

24. Stejně tak je potřeba zdůraznit, že Nejvyšší soud se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s jeho obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl přihlížet k té části dovolání, v níž obviněný pouze odkázal na svoji dosavadní argumentaci uvedenou v předchozích písemných podáních, resp. obhajobu přednesenou v hlavním líčení a ve veřejném zasedání. Nejvyšší soud vycházel toliko z výhrad, jež byly uvedeny přímo v textu podaného dovolání.

25. Pro lepší srozumitelnost Nejvyšší soud připomíná, že podstata skutku pod bodem 1. výroku o vině spočívá ve stručnosti v tom, že obviněný v pozici statutárního orgánu obchodní společnosti WQR, a. s., vůči které správce daně vymáhal daňové nedoplatky, opakovaně odmítl správci daně vydat osobní motorové vozidlo zn. Hummer H2, které bylo předtím pojato do soupisu movitých věcí vypracovaného při provádění mobiliární exekuce v areálu na adrese XY XY, XY, a to na základě v popisu skutku specifikovaných exekučních příkazů. Obviněný opakovaně sděloval pracovníkům správce daně vědomě nepravdivé skutečnosti. Nejdříve tvrdil, že správce daně již vozidlo odvezl, poté, že vozidlo se nachází na Ukrajině, ačkoli bylo pouze přemístěno na jiné místo v rámci areálu na výše uvedené adrese, než kde bylo sepsáno, což však obviněný pracovníkům správce daně neoznámil. Obviněný byl přitom poučen o tom, že se sepsanými věcmi dlužník nesmí nakládat a rovněž o následcích porušení tohoto zákazu. V důsledku popsaného klamavého vystupování obviněného vůči správci daně došlo k protahování a podstatnému zkomplikování prováděné daňové exekuce a správce daně musel volit jiné způsoby vymožení daňových nedoplatků obchodní společnosti WQR, a. s.

26. Z popisu skutku, jak jej Nejvyšší soud výše stručně zrekapituloval, je naplnění obviněným zpochybňovaného znaku spočívajícího v zatajení věci, které se rozhodnutí týká, zcela zřetelné a nevyvolává žádné pochybnosti. V obecné rovině lze poznamenat, že o zatajení věci jde tehdy, jestliže pachatel předstírá, že věc nemá (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4251). V posuzované trestní věci obviněný ohledně místa aktuálního výskytu motorového vozidla zn. Hummer H2 postiženého exekucí (viz příslušné exekuční příkazy na prodej movitých věcí ve spojení s protokoly o soupisu věcí na č. l.

57 a násl. tr. spisu) pracovníkům správce daně vědomě sděloval nepravdivé informace, a tedy v rozporu se skutečností předstíral, že vozidlo nemá ve své dispozici a nenachází se ani na místě, na němž bylo ze strany správce daně zahrnuto do soupisu zajištěných věcí pro účely exekuce. Tuto skutkovou verzi potvrdily svědecké výpovědi pracovnic správce daně R. H. a J. T. (body 3. a 5. rozsudku soudu prvního stupně; srov. č. l. 392 a násl. a 406 a násl. tr. spisu) a vyplynula například také z obsahu úředních záznamů správce daně ze dne 22.

11. 2019 a ze dne 25. 11. 2019 (bod 7. usnesení odvolacího soudu; srov. č. l. 117 a 118 tr. spisu). Nakonec i sám obviněný ve své výpovědi potvrdil, že u jeho strany šlo o nepravdivé informace, neboť vozidlo se v daném čase stále nacházelo v areálu na adrese XY XY, XY, pouze na jiném místě (bod 2. rozsudku soudu prvního stupně; srov. č. l. 381 tr. spisu). Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry soudů prvního i druhého stupně, že výše specifikované jednání obviněného představovalo „zatajení věci, které se rozhodnutí (zde exekuční příkazy) týká“, jako jeden z alternativních zákonných znaků předpokládaných skutkovou podstatou přečinu podle § 337 odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku.

27. Namítl-li obviněný, že soudy nevysvětlily, v čem spatřovaly naplnění dalšího zákonného znaku spočívajícího v podstatném ztížení výkonu rozhodnutí, nelze mu přisvědčit ani v tomto směru. Z tzv. skutkové věty odsuzujícího výroku totiž jednoznačně vyplývá, že v důsledku jednání obviněného došlo k protahování a podstatnému zkomplikování prováděné daňové exekuce a správce daně musel volit jiné způsoby vymožení daňových nedoplatků. Odkázat lze také na přiléhavé odůvodnění odvolacího soudu v bodě 7.

napadeného usnesení, v němž bylo mimo jiné vysvětleno, že v návaznosti na nepravdivé sdělení obviněného o odtažení vozidla provedl správce daně „pátrání“, vyslal na místo své pracovníky a po opakovaném bezvýsledném telefonickém hovoru s obviněným doručil obchodní společnosti WQR, a. s., také formální výzvu k vydání vozidla (srov. č. l. 119 tr. spisu). Nejvyšší soud konstatuje, že šlo o úkony, které by nebylo nutné činit, pokud by obviněný nezatajoval umístění předmětného motorového vozidla a neporušil by tím ani zákaz s ním nakládat, jak byl ze strany zaměstnanců správce daně poučen.

Odvolací soud také správně reagoval na obviněným opakovanou námitku, že do soupisu byla pojata též další auta, která mohla být zpeněžena. Z obsahu trestního spisu bylo totiž zjištěno, že ze všech sepsaných aut byla dvě nepojízdná a od dalšího nebyly údajně k dispozici klíče, přičemž tuto skutečnost potvrdil samotný obviněný v průběhu soupisu movitých věcí dne 1. 10. 2019 (viz č. l. 111 tr. spisu). Pokud obviněný nyní argumentuje tím, že správce daně mohl k uspokojení vymáhaných daňových nedoplatků prodat některé z dalších sepsaných aut, je zřejmé, že v rozhodné době se k jejich technickému stavu sám vyjadřoval zcela opačně, což mohlo u správce daně důvodně vyvolat pochybnosti o možném zpeněžení do výše daňových nedoplatků.

I s přihlédnutím k této skutečnosti nebylo možno po správci daně spravedlivě požadovat, aby s jistotou předvídal, které ze sepsaných vozidel, či zda vůbec, se podaří prodat, případně jaká bude jejich výsledná prodejní cena. Bez ohledu na to, že k uspokojení vymáhané částky postačovalo (po částečném započtení nedoplatků na přeplatek na daních) pouze zpeněžení vozidla zn. BMW X6, nelze z výše uvedených důvodů správci daně upírat jeho vlastní uvážení v otázce, jaký postup při zpeněžování sepsaných věcí zvolí, tj. zda je bude prodávat najednou nebo postupně, jaké pořadí zvolí atd.

Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že vzhledem ke správci daně známému technickému stavu sepsaných vozidel i částce 600 000 Kč, na kterou byla vedena exekuce, skutečně došlo k jejímu ztížení právě v důsledku zatajení vozidla zn. Hummer H2. Ani tuto výhradu tak Nejvyšší soud neshledal důvodnou.

28. Pokud jde o skutky pod body 2. a 3. odsuzujícího výroku o vině, jež soudy právně posoudily jako přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku, obviněný zpochybnil účinnost doručení výzev správce daně, na jejichž základě obchodním společnostem AUTOHANDL MOTORS, s. r. o., a Waste Invest, s. r. o., za něž obviněný jednal, vznikla povinnost podat prohlášení o majetku. Vzhledem k tomu, že i s touto námitkou se soudy obou stupňů řádně vypořádaly, Nejvyšší soud pouze ve stručnosti připomíná, že soudní praxe vychází z materiálního pojetí institutu doručování. Odkázat lze například na státním zástupcem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 1 Afs 362/2016, jenž se zabýval otázkou doručování podle daňového řádu a z něhož vyplývá, že doručení slouží k seznámení účastníků konkrétního řízení s určitými úkony, provedenými orgány veřejné moci. Byť lze trvat na tom, aby bylo doručováno řádně, nelze zároveň aprobovat formalistický a účelový přístup. Proto řádné doručení písemností v praxi znamená, že se písemnost zašle nebo odevzdá tomu, komu je určena, a že existuje důkaz o tom, že daná osoba písemnost převzala či nastala zákonná fikce doručení. Byl-li adresát s obsahem písemnosti prokazatelně obeznámen, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, nemá význam (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2009, sp. zn. 1 Afs 148/2008).

29. V posuzované trestní věci soudy prvního i druhého stupně správně dovodily (viz například bod 8. napadeného usnesení odvolacího soudu), že v případě skutku pod bodem 2. byla výzva k podání prohlášení o majetku adresovaná obchodní společnosti AUTOHANDL MOTORS, s. r. o., doručena dne 10. 12. 2019 sice přímo do datové schránky obviněného (č. l. 37 tr. spisu), avšak ten na ni reagoval, a to tak, že za jmenovanou obchodní společnost požádal dne 20. 12. 2019 o prodloužení lhůty k podání prohlášení (č. l. 26 tr. spisu). Pokud jde o skutek pod bodem 3., dotčenou výzvu převzal za obchodní společnost Waste Invest, s. r. o., jako její jediný tehdejší jednatel osobně sám obviněný dne 14. 1. 2020, což stvrdil svým podpisem na opisu výzvy (č. l. 22 tr. spisu). V obou případech tak obviněný v pozici statutárního orgánu obou označených obchodních společností byl s doručovanými výzvami prokazatelně seznámen. Jeho námitka, kterou se snažil řádné doručení výzev správce daně zpochybnit, proto nemohla v dovolacím řízení obstát. Ve zbytku pak Nejvyššímu soudu nezbývá než odkázat na vyčerpávající odůvodnění obou napadených rozhodnutí, v nichž se soudy se všemi souvisejícími aspekty těchto skutků i jejich právní kvalifikací správně a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly.

30. K vyhodnocení zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku považuje Nejvyšší soud za významné, že soudy učiněná skutková zjištění ve vztahu ke všem skutkům se ničím nevymykají běžně se vyskytujícím případům trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh.

tr.). Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině odkázal obviněný na závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1524/2018, na což přiléhavě reagoval již odvolací soud v bodě 7. napadeného usnesení. Předmětem trestního stíhání v této věci byl totiž skutkově odlišný případ, v němž obviněný v rozporu s vydaným exekučním příkazem na prodej motorového vozidla toto vozidlo postupně několikrát zastavil za účelem získání peněžní hotovosti, avšak vždy se tak stalo na velmi krátkou dobu (maximálně pět dnů) a následně je vždy vykoupil zpět.

Nejvyšší soud v odkazované věci soudům nižších stupňů vytkl, že se důsledně nezabývaly otázkou, jak mělo v důsledku tohoto jednání dojít k podstatnému ztížení výkonu exekučního příkazu. Rovněž nelze přehlédnout, že šlo o kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž bylo uloženo doplnit dokazování nejméně o výslech příslušného exekutora právě za účelem objasnění důsledků uzavírání zástavních smluv na krátkou dobu na celkový průběh exekučního řízení. V posuzované trestní věci obviněného Jiřího Vlka nicméně soudy naplnění tohoto znaku na základě výsledku provedeného dokazování jednoznačně dovodily, jak vyplývá z bodu 27.

tohoto usnesení výše. V nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14, pak bylo s poukázáním na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku pouze v obecné rovině zdůrazněno, že trestní stíhání pro přečiny podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nemá sloužit jako „účelový přívěšek exekucí“, což však v trestní věci obviněného Jiřího Vlka právě s ohledem na skutečnosti popsané v bodech 26. až 27. výše neplatí. V žádném případě nešlo o situaci, v níž by správce daně bez dalšího pouze podal na obviněného trestní oznámení, aniž by sám vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění účelu exekuce.

Naopak bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že jeho pracovníci činili úkony k vydání zatajeného vozidla, až poté přistoupili k prodeji jiného vozidla. Skutečnost, že správce daně nepoužil proti obviněnému všechny donucovací opatření ve smyslu daňového řádu, například pořádkovou pokutu, podle Nejvyššího soudu nijak nesnižuje společenskou škodlivost jednání obviněného. Platí to tím spíše v kontextu skutkových okolností posuzované trestní věci, neboť obviněný nereagoval ani na formální výzvu správce daně k vydání automobilu zn. Hummer H2, v níž byl na možnost uložení pořádkové pokuty výslovně upozorněn (č. l.

119 tr. spisu).

31. Pokud jde o skutky pod body 2. a 3., Nejvyšší soud plně odkazuje na bod 9. napadeného usnesení, v němž se odvolací soud důsledně zabýval otázkou subsidiarity trestní represe ve vztahu k přečinu podle § 227 tr. zákoníku, neopomněl přitom reagovat ani na obhajobu obviněného a dospěl k závěru, že posuzovaná trestní věc nevykazuje shodné znaky jako případy řešené v obviněným odkazovaných rozhodnutích č. 4/2022 a 52/2018 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud se s uvedenými úvahami ztotožnil, proto na ně v podrobnostech odkazuje. Pouze ve stručnosti lze vyzdvihnout zejména skutečnost, že obviněný v rozhodné době úmyslně opomenul podat prohlášení o majetku u dvou daňových subjektů, tedy obchodních společností AUTOHANDL MOTORS, s. r. o., a Waste Invest, s. r. o., a byť svou povinnost dodatečně splnil, učinil tak až po uplynutí dlouhé doby, a to více než jednoho roku. Vyvození trestní odpovědnosti obviněného bylo tudíž podle Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci zcela namístě.

IV. Závěrečné shrnutí

32. Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného Jiřího Vlka jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 5. 2024

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu