USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2024 o dovolání, které podala obviněná R. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 8 To 315/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 63/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 30 T 63/2022, byla obviněná R. K. uznána vinnou pod bodem 1) výroku o vině přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a pod bodem 2) výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy jí byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců za současného uložení dohledu.
2. Uvedené trestné činnosti se podle rozsudku soudu prvního stupně obviněná dopustila (zjednodušeně uvedeno) následovně. Pod bodem 1) výroku o vině byla shledána vinnou, že v období minimálně od 28. 5. 2021 do 8. 6. 2022 ve svém rodinném domě v XY provozovala zařízení určené k ubytování a poskytování pobytových služeb, ve skutečnosti zde poskytovala služby sociální péče odpovídající domovu se zvláštním režimem ve smyslu § 50 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších změn (dále též ve zkratce jen „ZSS“), a zdravotní služby ošetřovatelské péče ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 písm. g) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších změn (dále též ve zkratce jen „ZZS“). Do tohoto zařízení totiž přijala na základě písemných či ústních smluv klienty uvedené ve výroku rozhodnutí a přijala od nich platby specifikované ve výroku rozhodnutí. Těmto klientům přitom poskytovala nepřetržitě sociální péči bez řádné registrace poskytovatele sociálních služeb u místně příslušného Krajského úřadu Jihomoravského kraje podle ustanovení § 78 odst. 1, odst. 2 ZSS, jakož i zdravotnické služby naplňující zejména znaky ošetřovatelské péče, což činila bez oznámení místně příslušnému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje podle ustanovení § 11 odst. 8 ZZS, a taktéž v rozporu s požadavky uvedenými v § 11 odst. 3 a 5 ZZS, neboť péče byla poskytována osobami bez dostatečné odborné kvalifikace a v prostorách, které nebyly kvalifikovány jako zdravotnické zařízení ani jako sociální zařízení ve smyslu § 50 ZSS. Uvedené prostory nebyly fakticky uzpůsobeny pobytu osob se zdravotním omezením, zejména omezením mobility. Tyto služby poskytovala za úplatu ve výši 1 000 Kč za osobu na den, která byla hrazena klienty či jejich rodinnými příslušníky v hotovosti bez vystavení příjmového dokladu, nebo do 31. 12. 2021 převodem na její osobní bankovní účet a od 1. 1. 2022 i na jiné bankovní účty, které obviněná R. K. klientům či jejich rodinným příslušníkům osobně sdělila. Tímto jednáním získala příjem od ubytovaných klientů ve výši nejméně 1 376 896 Kč.
3. Pod bodem II. výroku rozsudku byla obviněná uznána vinnou, že od 16. 9. 2021, kdy nabyl právní moci trestní příkaz Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 12 T 93/2021, do 8. 6. 2022 ve vlastním rodinném domě v XY na základě uzavřených smluv poskytovala seniorům ubytovací služby a služby osobního charakteru, za které jim účtovala poplatek ve výši 1 000 Kč za osobu na den. Provozovala tak soustavnou činnost srovnatelnou s výkonem zaměstnání s cílem získat trvalý zdroj finančních příjmů, a to bez registrace poskytovatele sociálních služeb podle ustanovení § 78 odst. 1 ZSS a bez oprávnění k poskytování zdravotní péče podle ustanovení § 11 ZZS, ačkoli jí byl shora uvedeným trestním příkazem uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti poskytování sociálních a pobytových služeb spojených s ošetřovatelskou péčí na dobu 5 let.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které podle § 256 tr. ř. zamítl Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 8 To 315/2023.
II. Dovolání obviněné
5. Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podala v dovolací lhůtě obviněná R. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřela o dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku a v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a to s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s poukazem na zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
6. Konkrétně (po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení) obviněná namítla, že nebyly naplněny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti za přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Výrok o vině přečinem neoprávněného podnikání i maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání byl podle dovolatelky nesprávný, nebyly splněny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti, neboť chyběly pojmové znaky těchto přečinů, jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jejím jednáním a škodlivým následkem (kauzální nexus). Vytýkala i absenci zavinění. Měla za to, že ji nebylo možné uznat vinnou přečinem neoprávněného podnikání, neboť žádné sociální služby neposkytovala, pouze pronajímala byt. Pronájem bytu podle jejího přesvědčení není podnikáním, neboť k němu není třeba ani živnostenské oprávnění. Její odsouzení pro tento trestný čin tak bylo v rozporu s ustanovením § 2 zákona č. 455/1991, živnostenského zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce též jen ŽZ), podle nějž živností (tj. podnikáním) je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem. Ona sama však žádný zisk nezískala, ani získat nemohla, neboť pronájem bytu nebyl podnikáním, a podnikáním nebyl ani výkon činnosti asistenta sociální péče. Odměna za výkon činnosti asistenta sociální péče podle jejího názoru nebyla ani předmětem odvodů zdravotní pojišťovně, správě sociálního zabezpečení ani finančnímu úřadu.
7. Dále obviněná rozporovala, že by poskytovala ubytování a služby asistenta, neboť podle jejího mínění pouze pronajímala samostatný byt v rodinném domě a poskytovala trvalé bydlení. Určité činnosti realizovaly asistentky sociální péče, s nimiž měla řádně uzavřenou smlouvu. Pokud tedy někdo poskytoval ošetřovatelské služby ve smyslu § 5 odst. 2 písm. g) ZZS, rozhodně to nebyla dovolatelka v postavení neoprávněného podnikatele, ale byly to osoby v postavení asistenta sociální péče. Dovolatelka se dále hájila tím, že vykonávala asistenční sociální služby, do kterých jí vytýkané činnosti spadají. Namítla, že z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by prováděla převazování a ošetřování ran, že by nad rámec povinností asistentů sociálních služeb byla prováděna jakákoliv další péče o umírající osoby. V této souvislosti namítla zjevný rozpor skutkového a právního vymezení skutku s provedenými důkazy. Péče ze strany asistentek sociálních služeb nebyla realizována v prostorách zdravotnického zařízení či v sociálním zařízení, ale jen jako součást povinností asistenta sociálních služeb.
8. V další části dovolání obviněná vznesla námitku chybné aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a porušení zásady ultima ratio. Uplatnila rovněž námitky zjevného nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, zejména ohledně vytýkaného příjmu z neoprávněného podnikání, stanoviska krajského úřadu a hodnocení svědeckých výpovědí svědkyň M. U. a A. K. Podle jejího názoru byly jejich výpovědi rozporuplné a soudy nižších stupňů tyto výpovědi nehodnotily ve všech souvislostech. Nesouhlasila ani se závěrem soudů nižších stupňů ohledně uzavřených nájemních smluv. Namítla, že rozhodně z předložené nájemní smlouvy na pronájem bytu nevyplývalo, že by uzavřená nájemní smlouva neodrážela skutečný stav.
9. Další její dovolací námitky se týkaly jejího odsouzení za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. I zde zpochybňovala, že došlo k nesprávnému skutkovému a právnímu posouzení věci. Ve vztahu k tomuto přečinu také uplatnila námitku nedostatku společenské škodlivosti (porušení zásady ultima ratio).
10. Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a sám obviněnou zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť v obžalobě popsaný skutek není trestným činem.
III. Vyjádření k dovolání
11. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
12. Státní zástupce předně upozornil, že obviněná neuplatnila, ač měla, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, neboť odvolací soud zamítl její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné, a to ve spojení s dále deklarovanými dovolacími důvody uvedenými v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jejímiž vadami měl být zatížen již rozsudek soudu prvního stupně.
13. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. konkrétně uvedl, že její dovolací námitky bylo sice možno v obecné rovině považovat za námitky hmotněprávního charakteru, avšak konkrétními výhradami obviněná opět sklouzávala k základnímu meritu o dovolenosti výkonu činností v rodinném domě v XY. Šlo však pouze o opakování, resp. pokračování obhajoby uplatňované v předcházejících fázích řízení, s níž se již soudy nižších stupňů vypořádaly. Státní zástupce se tak ztotožnil s argumentací obsaženou v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a odkázal na ni (body 7. až 12.).
14. Poté státní zástupce učinil několik poznámek vztahujících se k provedenému dokazování. Z provedeného dokazování zřetelně vyplynulo, jaké činnosti obviněná fakticky provozovala v rodinném domě v XY. V tomto zařízení obcházela povinnost registrace tvrzením, že sama ubytovávala seniory, resp. zajišťovala jim nájem v nemovitosti, a pak jim byla případně poskytována sociální asistence nasmlouvanými pracovnicemi. Zdůraznil, že zákon o sociálních službách však klade na jejich poskytovatele zvýšené nároky a požadavky, a to i oproti živnostenskému podnikání. Obviněná poskytovala služby srovnatelné s těmi, jaké jsou poskytovány v domech pro seniory nebo v domech se zvláštním režimem. Bylo mimo jiné prokázáno, že předepsané podmínky pro fungování domova pro seniory nelze dotvořit souběhem různých živnostenských oprávnění. Poskytované služby přesahovaly zaměření úkonů asistenta sociální péče. Připomenul, že sociální službu odděluje od živnosti účel, za nímž je služba poskytována, a okruh osob, kterým je taková služba poskytována. Navíc poukázal, že obviněná poskytovala sociální služby nejen během platnosti živnostenských oprávnění, jimiž se hodlala zaštitovat, ale i po ukončení těchto oprávnění v důsledku ztráty bezúhonnosti.
15. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo možno podřadit též námitky obviněné, kterými se dožadovala aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, resp. principu ultima ratio. Šlo však o námitky neopodstatněné. U obou skutků byly naplněny všechny obligatorní znaky trestných činů a na straně obviněné neexistovaly takové okolnosti, které by výrazně snižovaly společenskou škodlivost činu, a to tím způsobem, že by jednání obviněné neodpovídalo typickým případům těchto trestných činů. Popsaným jednáním obviněná naplnila znaky skutkových podstat obou trestných činů, které jí byly kladeny za vinu. Zdůraznil, že obviněná přes předchozí pravomocné odsouzení trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 12 T 93/2021, pokračovala v provozování svého neoficiálního domova pro seniory. Společenská škodlivost se odvíjí od potřeby regulace v určité oblasti podnikání, v nichž je třeba sledovat kvalifikovaný výkon profese. Registrace poskytovatelů sociálních služeb, stejně jako nutnost disponovat oprávněním k poskytování služeb podle § 78 ZSS není samoúčelná. V posuzovaném případě soud prvního stupně při ukládání trestu v rámci individualizace trestu zohlednil některé příznivější okolnosti na straně poskytování sociálních, resp. zdravotních služeb v rodinném domě v XY vůči seniorům v tíživé situaci, byť v rozporu se zákonem.
16. Státní zástupce nesouhlasil ani s výhradami obviněné, jimiž poukazovala na vytýkaný příjem z neoprávněného podnikání, stanovisko krajského úřadu a hodnocení výpovědí svědkyň U. a K., neboť tyto námitky směřovaly primárně vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu jeho hodnocení soudy nižších stupňů a byly pouhou polemikou s odůvodněními jejich rozhodnutí. Státní zástupce neshledal žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, podle deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
17. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněné, která tohoto práva do konání neveřejného zasedání nevyužila.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
18. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
19. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
20. Obviněná R. K. uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ve skutečnosti ale měla na mysli spíše dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Obviněná se totiž domáhala přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly podle jejího přesvědčení v řízení mu předcházejícím dány označené důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jinými slovy obviněná ani správně neoznačila dovolací důvody, na jejichž základě by dovolací soud měl napadené rozhodnutí, tj. usnesení odvolacího soudu o zamítnutí jejího odvolání, přezkoumat. Tato vada jejího podání však sama o sobě nebyla důvodem, pro který by mělo být její dovolání odmítnuto, jak bude rozvedeno níže, tím byla zjevná neopodstatněnost jejích námitek vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu.
21. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněná uplatnila, a to v této věci jen ve spojení s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněná vůbec neoznačila (viz výše), je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
22. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také relativně nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování.
Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny.
Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
23. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 12 až 16 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněné
24. Nejvyšší soud předně zjistil, že prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání obviněná uplatnila již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí její argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat, a to především na zevrubné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se přesvědčivě vypořádal i s obhajobou obviněné, že sociální služby neposkytovala a že je poskytovala pouze na základě řádně uzavřené smlouvy o poskytnutí pomoci služby asistenta. Vypořádal se správně a přesvědčivě i s námitkami obviněné, že poskytovala pouze služby spojené s nájmem, ke kterému nebylo třeba živnostenské oprávnění, proto nemohlo jít o neoprávněné podnikání. Obviněná se dále bránila námitkou, že došlo k nesprávnému posouzení přečinu maření výkonu rozhodnutí, neboť neprováděla jakoukoliv podnikatelskou činnost v oblasti poskytování sociálních a pobytových služeb spojených s ošetřovatelskou péčí, i tuto obranu obviněné vzal soud prvního stupně v potaz a vypořádal se s ní dostatečným způsobem. V podrobnostech je proto možno plně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. S takovým odůvodněním souhlasil i soud druhého stupně, jakož i ve svém vyjádření státní zástupce, na něž je též možno plně odkázat.
25. Protože s takovým vypořádáním námitek obviněného, které se opakují i v dovolání, Nejvyšší soud plně souhlasí, může být jeho rozhodnutí nanejvýše stručné, jak ostatně požaduje i zákonodárce v § 265i odst. 2 tr. ř. V tomto směru je možno připomenout i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též ESLP), kterou akceptuje i judikatura českých obecných soudů i Ústavního soudu. Z judikatury ESLP především vyplývá, že se soudy mají zabývat podáními stran, jejich argumentací a navrženými důkazy, s nimiž se též musí přesvědčivě vypořádat, což ale na druhou stranu nelze chápat jako právo takové strany obdržet podrobnou odpověď na každý vlastní argument, navíc záleží i na stadiu, v jakém je rozhodováno a nakolik se s obranou strany vypořádaly soudy nižších stupňů – odkázat lze v tomto ohledu například na rozsudek ESLP ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku, č. 16034/90, § 61, nebo rozsudek ze dne 28. 1. 2003, ve věci Burg a ostatní proti Francii, č. 34763/02, především pak na rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 1999 ve věci Garcia Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96. Pokud totiž dovolací soud v řízení o mimořádném opravném prostředku s úvahami soudů nižších stupňů zcela souhlasí a nepovažuje za potřebné je blíže doplňovat, postačí na jejich argumentaci pro stručnost pouze odkázat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/2012). Odkázat lze též na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, publikovaný ve sv. 81 pod č. 84/2016 na str. 413 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „SbNU“), z nějž vyplývá požadavek na přiměřeně dostatečnou míru odůvodnění, jež se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzována podle okolností každého případu, nežádá se však odpověď na každý argument. Proto Nejvyšší soud může pojmout odůvodnění svého rozhodnutí stručně.
26. Obviněná ve svém dovolání navíc převážně vytýkala vady skutkových zjištění, procesní pochybení při hodnocení důkazů a utváření závěrů o skutkovém ději. Jednalo se zejména o námitky týkající se trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle jejího názoru nebylo prokázáno, že uvedený skutek byl trestným činem. Tuto námitku opírala o tvrzení, podle něhož soudy nižších stupňů dospěly k nesprávnému závěru ohledně poskytovaných sociálních služeb a postavení asistentů sociální péče. Ostatně to je symptomatické pro celé dovolání obviněné, která i případné právní námitky v zásadě stavěla na jiném skutkovém ději, než jaký byl zjištěn před soudy nižších stupňů. Takové námitky však vůbec neodpovídají dovolacím důvodům, jak byly vymezeny shora.
27. Nejvyšší soud odmítl opakované námitky zjevného nesouladu mezi skutkovými zjištěními a důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků. Obviněná zpochybňovala hodnocení důkazů, konkrétně stanoviska krajského úřadu, svědeckých výpovědí svědkyň M. U. a A. K., resp. listinných důkazů – uzavřených nájemních smluv. Podle jejího názoru byly takové důkazy rozporuplné a soudy nižších stupňů je nehodnotily ve všech jejich souvislostech. Některé z námitek obviněné stály na pomezí mezi námitkami skutkovými a právními. Tak je třeba odmítnout výhrady obviněné proti závěru o jejím příjmu z jednání označeného jako neoprávněné podnikání (ve výši 1 376 896 Kč), neboť jde skutečně jen o hrubý příjem bez zohlednění nákladů, na které obviněná poukazovala. Nejde tak o výnos z trestné činnosti, resp. slovy trestního zákoníku užívanými ve skutkových podstatách o prospěch, který se právě stanovuje jako rozdíl mezi příjmy a výdaji, tedy jako tzv. čistý prospěch. Tento znak ovšem není znakem základní skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání, je v určité výši (nejméně jednoho, resp. deseti milionů Kč) až znakem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby v § 251 odst. 2 písm. b), resp. odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ovšem to nebylo obviněné kladeno za vinu.
28. Obviněná R. K. tak svými námitkami převážně brojila především proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a v dovolání předkládala vlastní verzi skutkového děje, kterou žádala právně posoudit, což jsou námitky zásadně neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo uvedeno shora. Nejvyšší soud totiž není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.
Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu.
Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.
30. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněné ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněné, a to ani práva na spravedlivý proces. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. V daném případě však žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci.
31. Jen s notnou mírou benevolence (i vzhledem k výše uvedenému) tak lze za námitky nesprávného právního posouzení skutku označit ty výhrady obviněné, jimiž zpochybňovala naplnění přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku a znaku zavinění. K tomu je však třeba upozornit, že je třeba vycházet ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů a nikoli z verze předestřené obviněnou v dovolání. Již shora bylo proto vysvětleno, že skutkové okolnosti případu byly zcela jiné, než uváděla obviněná na podporu své obhajoby.
32. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání. Toto ustanovení chrání společenské vztahy související s podnikáním v tržní ekonomice, neboť jeho účelem je zajištění rovnosti subjektů v rámci jejich soutěžení zejména na trhu výrobků a služeb, ale i na dalších trzích, a to i ve vztahu k státní ingerenci nebo regulaci v těch oblastech podnikání, ve kterých je třeba zajistit kvalifikovaný výkon určitých živností nebo profesí, zejména z hlediska ochrany spotřebitelů, ale i zajištění bezpečnosti práce, hygienických a jiných společensky důležitých požadavků (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3280). Primárně jsou chráněni konkurenti na trhu, kteří (na rozdíl od pachatele uvedeného trestného činu) splní všechny zákonné požadavky na provozování určitého podnikání, zajišťuje se tak rovnost jednotlivých subjektů na trhu, sekundárně jsou ovšem chráněny i zájmy dalších osob, a to zejména před zdravotně závadným či nebezpečným zbožím, před poskytováním zdravotně závadných či nebezpečných služeb, sekundárně jsou chráněny i fiskální zájmy státu (tamtéž; shodně Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1865).
33. Podnikáním se přitom obecně rozumí samostatná soustavná výdělečná činnost prováděná vlastním jménem po živnostensku nebo jiným obdobným způsobem, na vlastní účet a odpovědnost a za účelem dosažení zisku, jak dnes vyplývá z § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn.
34. Lze odkázat na zevrubné posouzení činnosti obviněné ve sledovaném období ze strany soudů nižších stupňů, které zcela správně posoudily činnost obviněné jako poskytování služeb sociální péče odpovídající domovu se zvláštním režimem ve smyslu § 50 ZSS a zdravotních služeb ošetřovatelské péče ve smyslu § 5 odst. 2 písm. g) ZZS. Rozhodně nešlo o prostý pronájem nemovitosti, jak se obviněná snažila deklarovat, naopak šlo o poskytování uvedených sociálních a zdravotnických služeb, aniž by k tomu byly způsobilé prostory, v nichž byly tyto služby poskytovány, a aniž by k tomu byl způsobilý k tomu užívaný personál, jak vyplývá i ze stručné reprodukce skutkového děje, jak byl vyjádřen shora v úvodní pasáži tohoto usnesení. Tvrzení obviněné, že šlo o prostý pronájem, že klienti u ní jen bydleli, že oni sami si objednávali asistenční služby apod., jsou jen nepravdivým deklarováním v rozporu s pravým stavem věci tak, aby se vyhnula dopadům poměrně přísných regulací plynoucích z označené právní úpravy. Zarážející na tom je, že obviněná na to byla opakovaně upozorňována, dokonce byla pro tutéž nedovolenou činnost trestně stíhána a odsouzena. Přesto neváhala v tomto svém jednání pokračovat.
35. Žádné pochybnosti nejsou ani o tom, že obviněná tak činila ve větším rozsahu. V daném případě jde o poskytování služeb po dobu více než 1 roku, šlo tehdy vlastně o hlavní a jedinou výdělečnou aktivitu obviněné, třebaže se nepodařil zjistit tzv. čistý prospěch obviněné, nepochybně ji tato činnost v tomto období živila a uživila, činila tak po živnostensku. Za větší rozsah se obecně obvykle považují takové neoprávněné činnosti, jsou-li vykonávány po dobu nejméně 6 měsíců (srov. rozhodnutí č. 6/1976 a č. 5/1996 Sb. rozh. tr.), což bylo v tomto případě splněno.
36. Obviněná zpochybnila také naplnění subjektivní stránky přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Z obsahu předloženého spisu vyplynulo, že námitky týkající se nedostatečného naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu uplatňovala obviněná v průběhu celého trestního řízení, zejména v odvolání, s jejími námitkami se náležitě soudy nižších stupňů zabývaly. Dospěly přitom k závěru o zavinění obviněné ve formě nepřímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], a to v období do 7. 9. 2021, v období od uvedeného data, kdy nabyl právní moci trestní příkaz pro stejné jednání vydaný Okresním soudem Brno-venkov ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 12 T 93/2021, potom důvodně shledaly zavinění ve formě úmyslu přímého (podle Nejvyššího soudu ale byl dán přímý úmysl i před uvedeným datem, což s ohledem na zákaz změny k horšímu nelze změnit, taková změna, kdyby byla možná, by se navíc ve výroku rozsudku ani nijak neodrazila). Obviněná dalším poskytováním týchž služeb, což jí bylo trestním příkazem zakázáno, tak ještě spáchala přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst.1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněná si byla dobře vědoma nepřípustnosti svého jednání, přesto v něm i po zakázání takové činnosti pokračovala. Věděla tak jistě, že znaky obou uvedených trestných činů naplní, naplnit je také chtěla (ostatně při vědomí jistoty, že znaky naplněny budou, ani jiný než přímý úmysl nepřichází v úvahu). Obviněná si byla dobře vědoma, že nedisponuje oprávněním k poskytování sociálních služeb ani služeb zdravotních. Obviněná znala podmínky nutné k registraci a poskytování sociálních služeb, věděla, jak fungují sociální a zdravotní služby včetně pobytových služeb. Obviněná ve své činnosti neustala ani po vydání předběžného opatření usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 1 Nt 701/2022, kterým jí byl zakázán výkon podnikatelské činnosti v oblasti poskytování sociálních a pobytových služeb spojených s ošetřovatelskou činností.
37. Jak správně uvedl soud prvního stupně, obviněná provozovala činnost, která byla poskytováním sociálních služeb, neboť poskytovala služby srovnatelné se službami poskytovanými domy seniorů či domy se zvláštním režimem, proto v tomto případě měla postupovat správně podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotnických službách. Sociální služby lze poskytovat jen na základě oprávnění k poskytování sociálních služeb, není-li v § 83 a § 84 ZSS stanoveno jinak, a toto oprávnění vzniká rozhodnutím o registraci. Registrace se nevyžaduje, pokud osobě je potřebná pomoc a podpora poskytována prostřednictvím asistenta sociální péče (jinou osobou než blízkou za stanovených podmínek). Ustanovení § 79 odst. 1 ZSS obsahuje taxativní výčet registračních podmínek a poskytovatel má povinnost plnit tyto podmínky po celou dobu poskytování sociálních služeb. Jednou z podmínek je i bezúhonnost. Za bezúhonné se považují ty osoby, které nebyly odsouzeny pro úmyslný trestný čin, ani trestný čin spáchaný z nedbalosti v souvislosti s vykonáváním činností při poskytování sociálních služeb nebo činností srovnatelných, případně osoby, jejichž trestné činy byly zahlazeny. Obviněná však byla za stejný trestný čin, tj. přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 12 T 93/2021, který nabyl právní moci dne 16. 9. 2021 a kterým jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti poskytování sociálních a pobytových služeb spojených s ošetřovatelskou péčí na dobu 5 let. Obviněná tedy nesplňovala všechny zákonem stanovené podmínky, tj. nesplňovala podmínku registrace podle § 78 odst. 1 ZSS, když překážkou jejímu jednání byla bezúhonnost, čehož si byla dobře vědoma, ale také podmínku oprávnění k poskytování zdravotních služeb (viz č. l. 132).
38. Obranu obviněné tak lze charakterizovat pouze jako snahu zbavit se vlastní odpovědnosti, neboť obviněná provozovala zařízení určené k ubytování seniorů a podílela se na zajištění zásobování, dohledu nad činností asistentů, vyplácení finančních odměn asistentům, přijímala nové klienty, zajišťovala přebírání důchodů, příspěvků na péči od klientů, dávek apod. Takto docházelo v časových obdobích uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně k poskytování služeb sociální péče a zdravotní péče, a to minimálně 10 klientům. Obviněná neměla řádnou registraci poskytovatele sociálních služeb ve smyslu § 78 odst. 1 a 2 ZSS u místně příslušného Krajského úřadu Jihomoravského kraje, stejně tak ani oprávnění k poskytování zdravotních služeb ve smyslu § 11 ZZS. Zdravotní péče přitom byla poskytována i osobami bez dostatečné odborné kvalifikace, navíc v prostorách, které nebyly zdravotnickým zařízením ani sociálním zařízením ve smyslu § 50 ZSS.
39. Bylo tedy bez pochyb prokázáno, že obviněná poskytovala nepřetržitě sociální péči, spočívající v tom, že osobně klientům poskytovala ubytování, pomoc při běžných úkonech péče o jejich osobu, pomoc při osobní hygieně, dále zajišťovala přípravu a poskytovala stravu nebo pomoc k ní (nákup potravin, příprava jídel, atd.), zajišťovala úklid domu, podílela se na zajišťování lékařské péče (odvoz k lékaři, zajištění lékaře či zdravotní sestry do místa pobytu), na základě souhlasu rodin klientů skladovala a připravovala léky, zajišťovala praní osobního prádla klientů, jakož i praní ložního prádla, zajišťovala kontakt s rodinou. Dále prostřednictvím asistentek sociální péče zajišťovala v předmětné nemovitosti zdravotnické služby spočívající v podávání stravy, podávání léků, převazování ran, zajišťovala prevenci vzniku proleženin (polohování klientů, promazávání klientů), poskytovala péči umírajícím osobám, neboť někteří klienti v předmětné nemovitosti zemřeli. O tom ostatně svědčí i její vlastní výpověď a výpovědi svědků M. U. a A. K. (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 10. na str. 8).
40. To ostatně vyplynulo jednoznačně i z uzavřených smluv o poskytnutí pomoci s klienty (v trestním spise na č. l. 263, 267, 269), zejména ze čl. I. Předmět smlouvy (rozsah pomoci, místo a čas poskytování pomoci). Zde bylo jasně definováno, že obviněná jako asistent sociální péče bude po vzájemné dohodě s uživatelem pomoci poskytovat pomoc při zvládání základních životních potřeb, zejména v rozsahu zajišťování hygieny, přípravy a podávání léků, stravy, rehabilitací, návštěvy lékaře a konzultace s ním, jakož i zajišťování vycházek a aktivity, to vše v domácnosti a místě bydliště obviněné. Za poskytnuté služby byla ve smlouvě sjednána úplata. Jako nedůvodné se s ohledem na výše uvedené skutkové závěry soudů nižších stupňů jeví též námitky týkající se asistentek a uzavřených asistenčních smluv. Je sice pravdou, že po 1. 1. 2022 došlo k uzavření asistenčních smluv ze strany obviněné. Tyto smlouvy se dvěma klientkami (V. Ch. a M. D.) jsou založeny ve spise a byly provedeny jako důkaz (č. l. 263-271).
41. Neobstálo ani tvrzení obviněné, že neposkytovala sociální služby, ale pouze služby spojené s nájmem. Obviněná se v této souvislosti také hájila tím, že měla živnostenské oprávnění na ubytovací služby, nákup, prodej, správa a údržba nemovitosti, poskytování služeb osobního charakteru a pro osobní hygienu, poskytování služeb pro rodinu a domácnost. Jak však bylo zjištěno obviněná poskytovala zcela neoprávněně sociální službu, neoprávněně tak činila nejen po dobu, když měla platná živnostenská oprávnění, ale i po ukončení živností, neboť ke dni 18.
1. 2022 nabylo právní moci rozhodnutí o zrušení živnostenského oprávnění (zrušeno ke dni 29.12.2021), protože obviněná přestala splňovat všeobecnou podmínku provozování živnosti, a to bezúhonnost. Jak bylo zjištěno, obviněná ve své činnosti nepřestala ani po skončení živnosti a nadále poskytovala ubytování, prováděla shora specifikované činnosti, a to zejména za pomoci své matky, která se starala o přípravu stravy pro klienty, a za pomoci výše zmíněných asistentů sociální péče. Ani živnostenské oprávnění by jí ale rozhodně neumožňovalo poskytovat sociální a zdravotní služby ve smyslu ZSS a ZZS.
42. Jde-li o námitku týkající se subsidiarity trestní represe, ani v tomto směru nemohl dát Nejvyšší soud obviněné za pravdu, naopak lze souhlasit se soudy nižších stupňů i s názorem uvedeným ve vyjádření státního zástupce k dovolání obviněné. Obviněná i při řešení této otázky vychází z toho, že samotné poskytování sociálních a zdravotních služeb bez náležitého povolení nemá být trestné, neboť není dostatečně společensky závažné a škodlivé, aby bylo postihováno jako trestný čin. Zákonodárce ovšem na tuto záležitost má jiný náhled a chce takové jednání postihovat jako trestný čin, jak bylo rozvedeno shora.
Obviněná namítla chybnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio soudy nižších stupňů, resp. nesprávný výklad ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ovšem dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh.
tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“
43. Obviněná tedy svým jednáním naplnila znaky přečinu neoprávněného podnikání podle 251 odst. 1 tr. zákoníku, neboť neoprávněně provozovala sociální služby bez toho, aniž by bylo vydáno rozhodnutí o registraci konkrétní sociální služby a byla zapsána do registru poskytovatelů sociálních služeb u příslušného krajského úřadu Jihomoravského kraje. Závěr, že i od 1. 1. 2022 vyvíjela činnost jako asistentka sociální péče, která obsahovala ubytování osob, které vyžadují pomoc jiné osoby, tedy sociálně znevýhodněných osob, zajišťovala jim přípravu stravy, praní osobního oblečení, praní ložního prádla, zajišťovala kontakt s lékařem, s příbuznými, poskytovala sociální služby, přičemž další úkony sociální služby, zajišťovala prostřednictvím dalších asistentů sociální péče, je správný. Obviněná dále neoprávněně poskytovala služby, zajišťovala medikaci pacientů, uskladnění léků, zajišťovala prostřednictvím asistentů polohování pacientů, promazávání pacientů, poskytovala službu i umírajícím osobám, tedy neoprávněně poskytovala také i zdravotní služby. Obviněná si tímto jednáním zajistila trvalý zdroj finančních příjmů, neboť získala za poskytnuté služby za předmětné období částku 1 376 896 Kč hrubého.
44. Soudy nižších stupňů správně zohlednily při ukládání trestu délku páchání činu, jeho rozsah i zištný motiv obviněné. Je třeba připomenout, že soud prvního stupně zohlednil motivaci jejího jednání, že se obviněná snažila poskytovat klientům sociální péči v situaci, když se sami o sebe nebyli schopni postarat nebo se o ně nebyli schopni postarat jejich příbuzní, že tedy činila bohulibou činnost, a přihlédl k této polehčující okolnosti i při ukládání trestu. Zároveň však správně zdůraznil, že její činnost byla protiprávní, neboť byla provozována bez příslušného povolení a neodpovídala zákonným požadavkům. Polehčující okolnosti tak byly zohledněny při výběru druhu trestu a jeho výměře.
45. Nejvyšší soud z uvedených důvodů považuje ty dovolací námitky obviněné, které odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, za zjevně neopodstatněné a zároveň zcela souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že obviněná svým jednáním naplnila pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně všechny znaky přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) výroku téhož rozsudku přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Své hodnotící úvahy soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo z jejich strany k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněné vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí. V. Závěrečné shrnutí
46. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněné R. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 4. 2024
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu