5 Tdo 368/2014-II.-80
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2014 o
dovolání, které podal obviněný A. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 21. 11. 2012, sp. zn. 5 To 53/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 9/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 48 T
9/2011, byl obviněný A. B. uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz
podle § 233 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), za
použití § 238 tr. zákoníku a přečinem padělání a pozměnění peněz podle § 233
odst. 1 tr. zákoníku za použití § 238 tr. zákoníku, kterých se dopustil zčásti
společně s obviněným I. F., a to způsobem podrobně popsaným pod body I. až III.
ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný A. B. odsouzen podle § 233 odst. 3 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu soud prvního stupně uložil podle § 70
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku trest propadnutí věci a podle § 80 odst. 1 a 2
tr. zákoníku rovněž trest vyhoštění na dobu neurčitou. Postupem podle § 228
odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k
náhradě škody způsobené trestnými činy. Současně soud prvního stupně rozhodl o
vině a trestu obviněného I. F., včetně jeho povinnosti k náhradě škody. Týmž
rozsudkem pak byl obviněný A. B. podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn
obžaloby státního zástupce Krajského soudu v Ústí nad Labem, pokud jde o skutky
popsané pod zde konkretizovanými body této obžaloby.
Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a
obviněných A. B. a I. F., podaných proti shora uvedenému rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11.
2012, sp. zn. 5 To 53/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst.
2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v odsuzujících
výrocích o vině a ve výrocích o trestu a náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr.
řádu odvolací soud ve vztahu k obviněnému A. B. znovu rozhodl tak, že ho uznal
vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 2, odst.
3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku za použití § 238 tr. zákoníku,
kterého se dopustil skutkem popsaným pod body I. a II. výroku o vině. Podle §
233 odst. 4 tr. zákoníku odvolací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody v
trvání 8 let, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do
věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl uložen i
trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 176 EUR a ve výši 25 000
Kč. Současně byl obviněnému uložen podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest
vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. řádu bylo
rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody způsobené trestným činem.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný A. B.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zejména zpochybnil důkazy provedené
ve věci a odkázal na své námitky uvedené v této souvislosti v podaném odvolání.
Dále obviněný nesouhlasí s výrokem o náhradě škody, přičemž vytýká, že odvolací
soud vzal v úvahu i dílčí útoky pokračujícího zločinu, kterých se nedopustil.
Obviněný zaměřil své námitky i proti výroku o trestu, který považuje za
nepřiměřený. Jak v této souvislosti především zdůraznil, poškozeným byla z
větší části nahrazena škoda pojišťovnami a ani rozsah této škody není nijak
vysoký. Podle názoru obviněného odvolací soud nezohlednil ani jeho osobní a
rodinné poměry, jakož i skutečnost, že spolupracoval s orgány činnými v
trestním řízení. Přitom obviněný považuje svůj trestní postih za příliš přísný
ve srovnání s dalším pachatelem, který se podílel na téže trestné činnosti, ale
byl stíhán a odsouzen příslušnými soudy Spolkové republiky Německo. Závěrem
svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného A. B.
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jejího názoru dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, který uplatnil obviněný, v podstatě odpovídá jeho námitka, podle níž
nebyl naplněn znak žalovaného zločinu „organizovaná skupina působící ve více
státech“. Jak ovšem státní zástupkyně zdůraznila, tuto hmotně právní námitku
obviněný žádným konkrétním způsobem neodůvodnil a v uvedeném směru pouze
poukázal na svou předcházející odvolací argumentaci. Podle státní zástupkyně
citovaný dovolací důvod nenaplňují námitky obviněného, jimiž v návaznosti na
výrok o vině bez bližšího odůvodnění brojil i proti výroku o náhradě škody
podle § 228 odst. 1 tr. řádu. Pokud jde o námitku obviněného zpochybňující
způsobení škody velkého rozsahu jako znaku objektivní stránky zločinu, pro
který byl stíhán a odsouzen, nepovažuje ji státní zástupkyně za důvodnou. K
tomu uvádí, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným
následkem se nepřerušuje, jestliže k jeho jednání přistoupí další skutečnost,
jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou
skutečností, bez níž by nebylo došlo ke škodlivému následku. Závěrem svého
vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný A. B. opírá své dovolání o ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle
citovaného ustanovení je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný
stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm
spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
Nesprávné právní posouzení skutku může záležet i v okolnosti, že rozhodná
skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují
dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem,
popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném
hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá
skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na
ni dopadalo.
Obviněný A. B. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné
pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném smyslu, protože
neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím
spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky zločinu padělání a
pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm.
a) tr. zákoníku (za použití § 238 tr. zákoníku), jímž byl uznán vinným, nebyly
naplněny. Jak ostatně sám obviněný výslovně zdůraznil, podle jeho názoru mělo
dojít k nesprávnému hodnocení důkazů, přičemž v této souvislosti obviněný
poukazuje i na výši uloženého trestu, který považuje za nepřiměřený. Takové
námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je
obsažen ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ani jiného hmotně
právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této
souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být
porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
který uplatnil obviněný A. B., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je
nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení
skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění
důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle kterého mu
údajně nebyla jednoznačně, dostatečně a beze všech pochybností prokázána
trestná činnost, neboť taková argumentace se vůbec netýká otázek hmotného
práva, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje
nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Totéž platí ve vztahu k obecnému tvrzení obviněného, podle něhož mu
údajně odvolací soud uložil nepřiměřeně přísný trest. V této souvislosti
Nejvyšší soud připomíná, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury (viz
rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), námitky vůči druhu a
výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v
dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §
265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen
takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná
pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu,
zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a
v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu,
nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na
němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady
tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a
výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či
neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za
pokračování v trestném činu. Takové vady ovšem obviněný nevytkl a ani u něj
nepřichází v úvahu.
Nejvyšší soud pak nemohl zohlednit ty námitky obviněného, v nichž
odkázal na to, co již uvedl ve svém odvolání. Jak totiž vyplývá z jednoznačně
stanovených zákonných požadavků na obsahové náležitosti dovolání (viz § 265f
odst. 1 tr. řádu) i z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010), obsah dovolání
nelze vymezit ani částečně odkazem na obsah odvolání či jiného opravného
prostředku nebo na obsah dalších podání či vyjádření učiněných v dřívějším
řízení. Proto Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přihlížet k námitkám,
které nebyly výslovně uvedeny v podaném dovolání, byť je předtím dovolatel
neúspěšně uplatnil ve svém odvolání. Navíc v nyní posuzované věci se odvolací
soud v napadeném rozsudku velmi pečlivě a přesvědčivě vypořádal se všemi
argumenty obsaženými v odvolání obviněného, takže lze odkázat na jeho podrobné
odůvodnění.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný A. B. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů.
Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání
obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání
obviněného podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto
tak učinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§
265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 5. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y