USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 6. 2024 o dovolání, které podala obviněná MUDr. Hana Pojtingerová, bytem Labská Stráň č. p. 180, Labská stráň, okres Děčín, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 5 To 72/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 6/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné MUDr. Hany Pojtingerové odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 9. 2022, sp. zn. 51 T 6/2021, byla obviněná MUDr. Hana Pojtingerová uznána vinnou přečinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tyto přečiny jí byl podle § 212 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 67 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3, § 68 odst. 1, 2, 3, 4 tr. zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 25 denních sazeb po 10 000 Kč, tedy v celkové výši 250 000 Kč. V adhezním řízení Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost uhradit poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, na náhradě škody částku 274 920 Kč. Tímtéž rozsudkem byl spoluobviněný R. H. zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, který podal odvolání v neprospěch obou původně spoluobviněných, a to konkrétně v rozsahu výroku o trestu uloženém obviněné a v rozsahu výroku o vině spoluobviněného. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 5 To 72/2022, tak, že ohledně obviněného R. H. zrušil napadený rozsudek a v rozsahu zrušení věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem, dále ohledně obviněné podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ji odsoudil podle § 212 odst. 4, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 let a zároveň jí uložil podle § 67 odst. 1, 2 písm. a), § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve stejné výměře jako soud prvního stupně. Odvolání obviněné Vrchní soud v Praze zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
3. Co se týká popisu skutku, jímž se obviněná dopustila obou přečinů, lze v podrobnostech odkázat na tzv. skutkovou větu citovaného rozsudku soudu prvního stupně, jež je všem procesním stranám dobře známa, a není proto třeba znovu opakovat soudy učiněná skutková zjištění. Nejvyšší soud pouze stručně připomene podstatu protiprávního jednání obviněné, která spočívá v tom, že obviněná vedena záměrem neoprávněně čerpat finanční podporu od 11. 10. 2017 do 10. 4. 2019 poté, co její syn R. H. uzavřel s Úřadem práce České republiky, zastoupeným ředitelem krajské pobočky Úřadu práce ČR v Ústí nad Labem, Dohodu o účasti v projektu Iniciativa podpory zaměstnanosti mládeže pro region NUTS 2 Severozápad v Ústeckém kraji, požádala ve dnech 11. 10. 2017 a 2. 11. 2017 o celkem tři příspěvky, načež uzavřela s Úřadem práce České republiky, zastoupeným ředitelem krajské pobočky v Ústí nad Labem, tři dohody: Dohodu o vyhrazení společensky účelného místa a poskytnutí příspěvku při realizaci aktivity práce na zkoušku, Dohodu o vyhrazení společensky účelného pracovního místa a poskytnutí příspěvku a Dohodu o poskytnutí příspěvku na úhradu mzdových nákladů mentora. Na podkladě první dohody měla zaměstnávat ve své zubní ordinaci v XY na zkoušku v listopadu 2017 na poloviční úvazek R. H., kterého měla následně na podkladě druhé dohody zaměstnat na plný pracovní úvazek od 1. 12. 2017 do 30. 11. 2018, přičemž první 4 měsíce trvání jeho pracovního poměru mu měla jedna z tehdejších zaměstnankyň obviněné poskytovat odborné rady, na což obviněná čerpala příspěvky v souladu s jednotlivými dohodami. Obviněná takto jednala přesto, že věděla, že podmínky pro poskytnutí příspěvků nebudou naplněny, protože až do 10. 11. 2017 pobývala v zahraničí společně s R. H., který následně od 1. 12. 2017 nastoupil do služebního poměru u Úřadu vlády České republiky s místem výkonu v Praze. Tyto okolnosti obviněná poskytovateli příspěvků neoznámila a neoprávněně tak přijala vyplacení peněžní podpory ve výši celkem 274 920 Kč, a to ke škodě Evropské unie v částce 252 623,99 Kč a ke škodě České republiky v částce 22 296,01 Kč.
II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu obviněná podala prostřednictvím svého obhájce dovolání, které následně doplnila dalším podáním prostřednictvím své obhájkyně. Uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., a dále z toho důvodu, že jí uložený trest je „v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe“. Dovolání i jeho doplnění byla předložena v zákonné dvouměsíční lhůtě a jelikož se obsahově překrývají, bude je Nejvyšší soud reprodukovat souhrnně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uplatnila v jeho první a třetí alternativě, tedy že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů byl dán zjevný rozpor a ve vztahu k takovým rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Druhý z citovaných dovolacích důvodů obviněná uplatnila v obou jeho alternativách, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Úvodem obviněná nejprve připomněla rozhodnutí soudů obou stupňů, formálně citovala dovolací důvody, o které opřela své dovolání, a následně předestřela věcnou argumentaci. Konkrétně obviněná vytkla, že se soudy zákonným způsobem nevypořádaly s její zásadní obhajobou, čímž porušily její právo na spravedlivý proces. Soudy dále podle obviněné nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, hodnotily pouze důkazy svědčící v její neprospěch a tím, že nereagovaly na její argumenty, porušily její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. K tomu citovala obsáhlé pasáže z rozhodnutí odvolacího soudu, s nimiž nesouhlasila, a judikaturu Ústavního soudu, v níž byl odmítnut selektivní způsob hodnocení důkazů. Orgány činné v trestním řízení obviněná označila za „předpojaté“, neboť byla uznána vinnou dvěma přečiny, ačkoli posuzované jednání nebylo trestné, scházelo naplnění subjektivní i objektivní stránky skutkových podstat obou přečinů. Podkladem pro její odsouzení byly pouhé spekulace, a to zejména ohledně jejího obeznámení se s výběrovým řízením jejího syna u Úřadu vlády České republiky. Soudy neprokázaly její úmysl uvést Úřad práce České republiky, krajskou pobočku v Ústí nad Labem, kontaktní pracoviště Děčín (dále též jen jako „pobočka ÚP v Děčíně“), v omyl a obohatit se na cizí úkor. V trestním řízení obviněná předložila elektronickou komunikaci s pracovnicemi pobočky ÚP v Děčíně, v níž je informovala jak o zahraničním pobytu sebe i syna R. H., tak o jeho služebním poměru.
6. Namítla současně, že i její případné klamavé tvrzení vůči Úřadu práce České republiky nemůže vést k vydání nesprávného rozhodnutí ve správním řízení, protože správní orgán je povinen zjistit skutečný stav věci. Podle přesvědčení obviněné tak mohlo být takové jednání posouzeno nanejvýše jako správní delikt. V trestním řízení měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, kterou lze použít i v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů. Závěrem svého dovolání obviněná připojila ještě odkazy na další rozhodnutí Ústavního soudu týkající se respektování některých zásad spravedlivého procesu, především presumpce neviny a volného hodnocení důkazů.
7. Svůj závěrečný návrh obviněná formulovala tak, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
8. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem zrekapituloval rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem i Vrchního soudu v Praze a dále také předloženou dovolací argumentaci obviněné. Podle názoru státního zástupce se nelze ztotožnit s ničím, co je uvedeno v dovolání obviněné, její tvrzení po skutkové i právní stránce vůbec neodpovídají skutečnému obsahu rozhodnutí soudů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. obviněná fakticky uplatnila pouze v jeho první alternativě, protože ani náznakem nezmínila, že by soud vycházel z procesně nepoužitelných důkazů nebo nedůvodně neprovedl konkrétní obviněnou navržené důkazy. Před odvolacím soudem ani soudem prvního stupně nenastala žádná ze situací, které by bylo možné hodnotit jako selektivní způsob hodnocení důkazů nebo opomenutí obviněnou vyjádřených skutečností. Státní zástupce považoval za podstatné zejména skutkové zjištění soudů o tom, že dne 1. 12. 2017 při podpisu druhé a třetí dohody obviněná věděla, že její syn tentýž den nastupuje do služebního poměru na Úřadu vlády a nebude tedy schopen vykonávat práci a být mentorován podle obviněnou sjednávaných dohod.
Takto obviněná setrvale utajovala rozhodné informace o tom, že podmínky pro výplatu příspěvků nemohou být reálně splněny, čímž naplnila skutkové podstaty obou přečinů. Obviněná v podstatě absolutně odmítala přijatá skutková zjištění, aniž by však označila nějaký důkaz, který měl být nelogicky interpretován soudy v rozporu s jeho obsahem. Ani k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná neuplatnila odpovídající námitky. Jestliže se hájila tím, že poskytovatele příspěvku úmyslně neuvedla v omyl, pak tato skutečnost sama o sobě není rozhodná pro vyvození trestní odpovědnosti podle § 212 odst. 1 tr.
zákoníku. K dokonání tohoto přečinu postačí, že pachatel v žádosti uvede nepravdivé údaje, nebo podstatné údaje neuvede vůbec, nebo je uvede zkresleně. Není nutné, aby poskytovatel příspěvku jednal v omylu, resp. jednání pachatele vedlo k jeho omylu. Jinak obviněná nepředložila žádnou právní námitku týkající se naplnění znaků skutkových podstat přečinů podle § 212 odst. 1, 4 i podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku kromě toho, že jejich spáchání obecně odmítla. Její výtce týkající se použití zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce také nepřisvědčil, a to tím spíše, že kromě citování z různých soudních rozhodnutí obviněná opět neuvedla žádné konkrétní okolnosti, pro které by v jejím případě neměla být uplatněna trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené.
Stručně se státní zástupce vyjádřil i k námitce nepřiměřeně přísného potrestání v tom smyslu, že podmíněný trest odnětí svobody uložený na dolní hranici zákonné trestní sazby ani peněžitý trest s počtem denních sazeb odrážejícím povahu a závažnost spáchaných činů, jenž byl vyměřen také téměř na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, přičemž výše denní sazby odpovídá majetkovým poměrům obviněné, nelze považovat za nepřiměřené.
9. Státní zástupce na závěr svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a připojil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
11. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek není možné na rozdíl od odvolání podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Současně platí, že v dovolání označený důvod nelze jen formálně deklarovat, nýbrž musí být podložen konkrétními námitkami, které mu budou svým obsahem odpovídat.
12. Obviněná uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obecně lze uvést, že první z citovaných důvodů je určen k nápravě vad, které spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek podřazených uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít vytýkané vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tomuto dovolacímu důvodu tak nemohou odpovídat jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo obecné námitky proti rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní (zjevný) rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy, a to ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy úspěšně brojit proti vadám ve skutkovém zjištění soudů, které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí o podané obžalobě a které jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu. Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají ze žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou primárně založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Pouze vady takové povahy by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).
13. Druhý obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vad zákonem vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva na zjištěný skutek. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního či druhého stupně, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
14. Podle zjištění Nejvyššího soudu konkrétní výhrady obviněné neodpovídají ani jednomu z uvedených dovolacích důvodů.
b) K vlastním námitkám obviněné
15. Obviněná v obou svých podáních sice uplatnila zdánlivě právně relevantní argumenty směřující proti naplnění subjektivní a objektivní stránky trestných činů, avšak nepřípustně je založila na zcela jiných rozhodných skutkových zjištěních, než k jakým dospěly soudy obou stupňů. Činila tak především zpochybněním způsobu hodnocení důkazů, jež bylo vedeno selektivním výběrem v její neprospěch a vykazuje tak libovůli při rozhodování soudů. Nejvyšší soud však z obsahu trestního spisu zjistil, že takové námitky nemají relevanci a opodstatnění. Je to naopak obviněnou zvolená formulace dovolací argumentace, která zásadně deformuje obsah jednotlivých důkazních prostředků takovým způsobem, aby z nich mohla vyvodit skutkové závěry podstatně odlišné od soudů obou stupňů. Svůj vlastní náhled na posuzovaný skutek obviněná následně charakterizovala tak, že nejednala zaviněně a podle jejího přesvědčení nebyly naplněny ani zákonem stanovené znaky objektivní stránky skutkových podstat obou přečinů podle § 212 odst. 1, 4 a § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Skutečné výsledky důkazního řízení obviněná vůbec nereflektovala, v obecné rovině namítala vadu tzv. opomenutých důkazů a zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními, aniž by však konkrétně označila určitý důkaz, který nebyl nedůvodně proveden, resp. zřetelně bezdůvodně a účelově tvrdila o e-mailové komunikaci, že její obsah neodpovídá skutkovým zjištěním soudů, jak bude podrobněji vysvětleno níže. Taková argumentace však není způsobilá naplnit zvolené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř.
16. V dovolacím řízení nemohly obstát ani opět pouze obecné, nikoli konkrétní a věcné, výhrady proti postupu soudů, jimž obviněná vyčítala, že se nevypořádaly s její obhajobou. Jejímu tvrzení rovněž nelze přisvědčit, naopak lze konstatovat, že sama obviněná zjevně v zájmu prosazení své obrany, pominula zásadní a zcela přesvědčivé části odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Zejména lze odkázat na vyčerpávající odůvodnění výroku o vině Krajským soudem v Ústí nad Labem, v němž tento soud podrobně hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, a to zcela v souladu s jejich skutečným obsahem, a na jejich podkladě důvodně učinil odpovídající skutkový závěr popsaný ve výroku o vině. K uzavření všech tří dohod zmíněných v bodě 3. tohoto usnesení obviněná namítla, že podmínky pro vyplacení dotačních prostředků byly splněny, protože R. H. odpracoval požadovaný počet hodin, a to jak během pobytu v zahraničí ve vztahu k první dohodě, tak i v režimu tzv. homeoffice v případě druhé a třetí dohody. Dále obviněná zdůraznila, že došlo k naplnění účelu, k němuž byla finanční podpora určena. Její argumentaci však Nejvyšší soud shledal jednak zcela nepodstatnou a rovněž nepřiléhavou a nedůvodnou.
17. Přestože se ani jedna z dovolacích námitek obsahově neshoduje s uplatněnými dovolacími důvody, Nejvyšší soud se k nim pro úplnost stručně vyjádří. Z hlediska naplnění objektivní stránky přečinů, jimiž byla obviněná uznána vinnou, jsou irelevantní úvahy o (ne)naplnění účelu poskytovaných příspěvků, jak obviněná opakovaně zdůrazňovala s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1176/2019 (obviněná zjevně omylem citovala nesprávně sp. zn. 5 Tdo 1176/2020). V citované trestní věci totiž Nejvyšší soud neshledal přiléhavou právní kvalifikaci skutku podle § 212 odst. 2 a § 260 odst. 2 tr.
zákoníku, neboť dovolatelé použili poskytnuté dotační prostředky na smluvený účel. V posuzované trestní věci však byla obviněná odsouzena za přečiny dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 4 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V reakci na obranu obviněné je proto nutné zdůraznit, že ustanovení § 212 i § 260 tr. zákoníku mají (každé z nich) dvě samostatné základní skutkové podstaty v prvních dvou odstavcích. U obou přečinů je v první základní skutkové podstatě postihováno mj. jednání spočívající v tom, že pachatel neoznámí (trestní zákoník v uvedených ustanoveních užívá pojmy zamlčí, resp. zatají) poskytovateli finanční podpory (v tomto případě příspěvku) určité údaje, což je i alternativa, která je podle tzv. právní věty výroku o vině kladena za vinu obviněné.
Podmínky trestní odpovědnosti podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku vyžadují zamlčení podstatných údajů, mezi něž nepochybně patří informace o porušení podmínek dohody o poskytování příspěvku tím, že obviněný např. nevykonává dohodnutou práci ve sjednaném rozsahu a na sjednaném místě. Základní skutková podstata podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku dopadá na zatajení jakýchkoli údajů, jestliže je tím umožněno mj. neoprávněné použití finančních prostředků pocházejících z rozpočtu Evropské unie. Jednoznačná vyjádření zaměstnanců pobočky ÚP v Děčíně, potvrdila, že pokud by měli k dispozici poznatek o zahraničním pobytu R.
H. během trvání práce na zkoušku, resp. o jeho souběžném služebním poměru u Úřadu vlády České republiky vedle pracovního poměru u obviněné coby zaměstnavatelky, žádný ze tří příspěvků (na práci na zkoušku, na pracovní poměr, na mentorský dohled nad R. H.) by nebyl vyplacen. Bez ohledu na naplnění či nenaplnění účelu poskytnutí příspěvku tedy není pochyb o naplnění objektivní stránky základních skutkových podstat obou přečinů v jejich prvních odstavcích, tedy podle § 212 odst. 1 a § 260 odst. 1 tr.
zákoníku.
18. Obviněná se v průběhu trestního řízení rovněž opakovaně bránila tvrzením, podle něhož informovala pracovnice příslušné pobočky Úřadu práce jak o zahraničním pobytu syna v listopadu roku 2017, tak o jeho následném nástupu do služebního poměru od prosince 2017. Krajský soud v Ústí nad Labem reprodukoval v bodě 151. svého rozsudku e-mailovou komunikaci obviněné se zaměstnanci pobočky ÚP v Děčíně, a následně tento důkazní prostředek vyhodnotil pod bodem 166. odůvodnění v tom smyslu, že obviněná informovala nanejvýše o svém pobytu v zahraničí v listopadu 2017.
Tato skutečnost však nijak sama o sobě nemohla bránit vyplacení příspěvku, neboť ten byl určen na úhradu mzdových nákladů za práci na zkoušku jejího syna. Logicky tedy poskytovatel příspěvku předpokládal, že R. H. dohodnutou práci vykonává ve sjednaném rozsahu a na sjednaném místě v ordinaci obviněné v XY. Nejvyšší soud nemá jakékoli výhrady k soudy přijatému vyhodnocení otázky informování příslušných zaměstnanců pobočky ÚP v Děčíně, obviněnou. Pouze v této souvislosti lze nad rámec úvah soudů dodat, že z obsahu textu e-mailové komunikace založené na č. l.
846 až 848 tr. spisu navíc plyne, že svou osobní účast na zahraniční cestě obviněná přiznala až dne 3. 1. 2018. Navíc je zřejmé, že tak učinila až z důvodu potřeby omluvit pozdní zaslání pracovních smluv uzavřených s R. H., nešlo tudíž o projev jakéhosi uvědomění oznámit pobočce ÚP v Děčíně změny podmínek poskytnutí příspěvku, jak bylo její povinností. Rozhodně proto nelze předpokládat, že si mohly příslušné pracovnice Úřadu práce vyložit sdělení o pobytu obviněné v zahraničí v rozhodné době tak, že rovněž R.
H. je mimo Českou republiku. Ten přitom pro pracovnice pobočky ÚP v Děčíně vystupoval v pozici zaměstnance obviněné, o jejich příbuzenském vztahu podle jejich výpovědí nic nevěděly (srov. výpověď svědkyně K. Z. na č. l. 973 tr. spisu). Jakýkoli poznatek o zahraničním pobytu R. H. v listopadu 2017 nedohledal ve svých záznamech pobočka ÚP v Děčíně ani zpětně, jak je uvedeno v jeho písemné odpovědi na dotaz policejního vyšetřovatele ze dne 30. 5. 2022 (srov. č. l. 885 verte tr. spisu). Obviněná tedy před uzavřením první z popsaných dohod nejen předem neoznámila dlouho plánovanou cestu do Nepálu, na niž se hodlala vydat se svým synem, ale ani zpětně nepřiznala zjevné a závažné porušení podmínek vyplacení příspěvku na práci na zkoušku.
Uvedené důkazy tudíž jednoznačně potvrzují, že zamlčela podstatné údaje poskytovateli příspěvku (z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku), resp. zatajila (z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku). V této souvislosti lze ještě krátce reagovat na znovu pouze obecné tvrzení obviněné, podle něhož Úřad práce České republiky neuvedla v omyl. Mezi podmínky trestní odpovědnosti podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku nepatří uvedení poskytovatele finanční podpory v omyl, proto nebylo nutné se touto obranou obviněné při právním posouzení skutku zabývat, jak nedůvodně obviněná vytkla.
19. Pokud obviněná ve vztahu k druhé z jí uzavřených dohod bez jakékoli opory v provedeném dokazování tvrdila, že souběžný služební poměr svého syna konzultovala po telefonu s blíže neidentifikovanou pracovnicí pobočky ÚP v Děčíně, je dostačující odkázat na způsob, jakým se s touto obhajobou vypořádal již soud prvního stupně. Ten vysvětlil zcela srozumitelně v bodech 170. až 172. svého rozsudku, z jakých důvodů byla vyvrácena provedenými důkazy. Všechny pracovnice pobočky ÚP v Děčíně, s nimiž obviněná teoreticky mohla v rozhodné době přijít do kontaktu, ve svých výpovědích popřely, že by někdy přijaly telefonicky či jinou formou takovou informaci od obviněné nebo od původně spoluobviněného R.
H. Z obsahu trestního spisu je tato úvaha soudu prvního stupně potvrzována protokolem z hlavního líčení, a to výpověďmi svědkyň M. O. (srov. č. l. 966 verte tr. spisu), J. R. (srov. č. l. 969 tr. spisu) nebo K. Z. Posledně jmenovaná zároveň uvedla, že současný dvojí výkon pracovní činnosti na plný úvazek byl natolik významnou okolností, že by o tom musel být pořízen písemný záznam v kontaktním listu, avšak žádný takový záznam neexistuje (srov. č. l. 972 tr. spisu). Nejvyšší soud tudíž souhlasí s posouzením takto vedené obhajoby obviněné jako nevěrohodné.
20. Rovněž závěry přijaté soudy obou stupňů ohledně naplnění znaku zavinění u obou přečinů považuje Nejvyšší soud za správné a odpovídající výsledkům dokazování, neboť obviněná od počátku věděla jak o pobytu R. H. v zahraničí v listopadu 2017, tak o probíhajícím výběrovém řízení na Úřadu vlády i o jeho výběru jako vítězného uchazeče na pozici u Úřadu vlády (srov. body 167., 178. a 185. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ostatně tomu odpovídá i výpověď samotné obviněné u hlavního líčení zaznamenaná v protokolu na č. l.
794 verte tr. spisu. Z ní vyplývá, že po oznámení odchodu některých jejích zaměstnanců sama obviněná vybízela svého syna, aby přijal místo u některého ze zaměstnavatelů, u nichž absolvoval výběrové řízení, neboť hrozí rozpuštění jejího pracovního týmu. Ve stejném smyslu vypovídal před soudem prvního stupně i R. H., který doslova uvedl: „V průběhu měsíce listopadu 2017 se ale moje matka dozvěděla, že několik zaměstnanců má v plánu jí dát výpověď, takže její dentální centrum se začalo rozpadat, čímž i moje budoucnost zde byla nejasná, a proto jsme se po vzájemné domluvě dohodli na tom, že vzhledem k tomu, že jsem se v této době dozvěděl také o tom, že jsem vyhrál jedno z výběrových řízení, konkrétně výběrové řízení na Úřadu vlády, že bych nastoupil na Úřad vlády…“ (srov. č. l.
813 tr. spisu). V rozporu se svou dřívější výpovědí nyní v dovolání obviněná tudíž prosazuje verzi, podle níž s ní syn nekonzultoval výběrová řízení, jichž se zúčastnil. Nelze mít tedy žádnou pochybnost o nedůvodných výhradách, které obviněná uplatnila v dovolání, skutkové závěry soudů se opírají o řádné a úplné důkazní řízení vedené bez náznaku libovůle při jejich následném vyhodnocení či selektivního výběru v neprospěch obviněné. Proto Nejvyšší soud neshledal žádnou vadu v postupu soudů prvního i druhého stupně.
21. Co se týká strohého konstatování obviněné, že jí uložený trest je „v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe“, nešlo o námitku odpovídající některému z uplatněných dovolacích důvodů. Námitky proti druhu a výměře trestu lze v zásadě přednést s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který však nedopadá na námitky proti nepřiměřeně přísnému či mírnému trestu, tj. proti vyhodnocení hledisek uvedených v § 39 až 43 tr.
zákoníku (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud přitom nezjistil ani deklarované porušení proporcionality trestní represe a práva na spravedlivý proces. Proporcionalita mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestného činu a zásahem do základních práv pachatele způsobeným uloženou trestní sankcí má ústavněprávní povahu, a proto je nezbytné rozhodnutí o udělení přísnějšího druhu trestu nebo přísnější výměry určitého druhu trestu uspokojivě odůvodnit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27.
6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23). Tomuto požadavku Vrchní soud v Praze dostál, jeho úvahy pod body 31. až 33. napadeného rozsudku dostatečně vysvětlují důvody pro vyslovený výrok o trestu. Je tedy možné shrnout, že vedle sebe uložené trestní sankce při samé dolní hranici zákonných trestních sazeb jak ohledně podmíněného trestu odnětí svobody, tak i peněžitého trestu, nelze považovat za zjevně excesivní, nepřiměřené všem okolnostem významným pro ukládání druhu a výměry trestů. Nelze ani přehlédnout přístup obviněné, která v průběhu trestního řízení neprojevila ani náznakem jakoukoli sebereflexi, naopak tvrdošíjně setrvává na legálnosti svého počínání, ačkoli šlo z její strany o zřetelné zneužití dotačních příspěvků od samého počátku, původně spoluobviněný syn obviněné měl reálnou možnost získat zaměstnání odpovídající svému vzdělání, nic na tom nemění fakt, že i díky svým schopnostem.
Bezprostředně po ukončení studia mohl očekávat úspěch při hledání pracovního zařazení, tudíž nespadal pod osoby, jimž byl určen příspěvek z programu na podporu zaměstnanosti mládeže pro region Ústeckého kraje. Pro úplnost lze připomenout, že obviněnou zmiňované právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2457/21, nebo ze dne 9.
2. 2021, sp. zn. II. ÚS 122/21, aj.). Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení jako celek, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy, které však byly v posuzované trestní věci plně respektovány.
22. S ohledem na způsob argumentace obviněné v dovolání nelze za právní námitku považovat ani výhrady k nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe v odvolacím řízení. Vrchní soud v Praze v bodě 32. svého rozsudku výslovně hodnotil škodlivost jednání obviněné, neposoudil ji jako vymykající se běžným skutkově srovnatelným případům tak, aby u obviněné shledal postačující vyvození odpovědnosti podle jiného právního předpisu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Ani Nejvyšší soud nemá žádnou výhradu k vyvození trestní odpovědnosti obviněné, jak bylo již naznačeno shora. Naopak je možné závěrem doplnit, že soudy posoudily jednání obviněné velmi shovívavě v její prospěch, jestliže jí vytýkaly „pouze“ zamlčení, resp. zatajení, těch skutečností, že práce nebyla R. H. odvedena (resp. mentorský dohled nebyl mentorkou D. K. vykonán) ve stanoveném rozsahu a na stanoveném místě. Těmto okolnostem byla totiž v rámci dokazování a prověřování obhajoby věnována až přílišná pozornost, která sama o sobě nebyla pro rozhodnutí o obžalobě natolik významná. Nejvyšší soud nahlíží na zjištěné jednání obviněné kritičtěji. Podstatou a smyslem celého projektu „Iniciativa podpory zaměstnanosti mládeže pro region NUTS 2 Severozápad v Ústeckém kraji“ bylo usnadnit mladým lidem bez dosavadních pracovních zkušeností získat zaměstnání (srov. shodně výpověď např. svědkyně M. O. na č. l. 966 tr. spisu, svědkyně K. Z. na č. l. 973 tr. spisu). Z toho pohledu však setrvání v projektu osoby, která byla zjevně způsobilá prosadit se na pracovním trhu nezávisle na této iniciativě, bylo zcela nežádoucí, neboť by její pozici mohl zcela jistě zaujmout jiný mladý uchazeč o práci, u něhož nebyly dány takové odborné předpoklady jako u syna obviněné. Nakonec se nejeví ani vhodným, aby finanční příspěvek čerpal rodinný příslušník, který jistě nebyl bez dostatečného hmotného zabezpečení, o čemž svědčí i výsledek finančního šetření obviněné. Důvodně by tedy k alternativám trestného jednání podle § 212 odst. 1 a § 260 odst. 1 tr. zákoníku mohlo být obviněné vytýkáno také uvedení nepravdivých podstatných údajů, resp. předložení nepravdivých dokladů, neboť jak všechny tři dohody s Úřadem práce České republiky, zastoupeným ředitelem krajské pobočky Úřadu práce České republiky v Ústí nad Labem, tak pracovní smlouvy uzavřené mezi obviněnou na straně zaměstnavatele a R. H. jako zaměstnancem a další předkládané doklady bylo důvodné považovat za fiktivní. Tyto úvahy Nejvyšší soud poznamenává zcela nad rámec dovolacího řízení, neboť směřují k tíži obviněné, jejíž postavení nemohlo být za stávající procesní situace zhoršeno.
IV. Závěrečné shrnutí
23. Protože obviněnou předložené dovolací námitky neodpovídaly ani jednomu z uplatněných, ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněné MUDr. Hany Pojtingerové jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Za splnění podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 6. 2024
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu