5 Tdo 399/2024

5 Tdo 399/2024-2948

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2024 o dovolání, které podal obviněný Ing. Vladimír Lisner, trvale bytem Masarykovo náměstí 1, Rokycany, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2023, sp. zn. 50 To 272/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 24/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Vladimíra Lisnera odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 1 T 24/2020, byl obviněný Ing. Vladimír Lisner uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, a to za současně uložené povinnosti podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku, aby podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo též rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozené Tělocvičné jednotě Sokol Rokycany, IČ: 18243215, se sídlem Jiráskova 208, Rokycany – Nové Město (dále ve zkratce jen „TJ Sokol Rokycany“), škodu ve výši 2 400 629,69 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný Ing. Vladimír Lisner byl tímto rozsudkem také podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby podané pro skutek, jímž se měl dopustit přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť v obžalobě označený skutek není trestným činem.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupkyně v neprospěch obviněného odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Plzni následovně. Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. Vladimíra Lisnera uznal vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za nějž mu uložil stejný trest jako soud prvního stupně. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené TJ Sokol Rokycany škodu ve výši 2 190 364 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou odkázal se zbytkem jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Uvedeného trestného činu se obviněný podle rozsudku odvolacího soudu dopustil (zjednodušeně uvedeno) tak, že nejméně v období od 7. 1. 2012 do 30. 10. 2014 jako člen výboru TJ Sokol Rokycany a zároveň starosta tohoto spolku porušil přijatou povinnost člena voleného orgánu vykonávat funkci s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí, a s majetkem nenakládal s péčí řádného hospodáře. Obviněný nezajistil splnění podmínek čerpání dotace ze státního rozpočtu České republiky a Evropského sociálního fondu na realizaci projektu Vzdělávání žen/mužů na mateřské/rodičovské dovolené, což vedlo ke stanovení povinnosti čerpanou dotaci vrátit a uhradit penále ve výši 2 190 364 Kč, v čemž je spatřována škoda na majetku TJ Sokol Rokycany způsobená obviněným v důsledku porušení povinností uložených mu zejména v čl. 5.3.3 a 5.3.4 Stanov České obce sokolské.

II. Dovolání obviněného

4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. Vladimír Lisner prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle obviněného tak napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Obviněný svým dovoláním namítal nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle jeho názoru totiž nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu, tedy zavinění ve formě alespoň nepřímého úmyslu. Nesouhlasil zejména se závěrem soudů nižších stupňů ohledně jeho srozumění, neboť do doby, než byl dne 16. 2. 2016 odvolán z funkce starosty TJ Sokol Rokycany, a do 1. 4. 2016, když mu byl dohodou ukončen pracovní poměr, činil aktivní kroky k tomu, aby následku v podobě způsobení škody TJ Sokol Rokycany, zabránil. Několikrát telefonicky jednal s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy jako garantem dotace, snažil se zjednat přístup do programu Benefit a žádat o radu, jak příručky a licenci odeslat elektronicky, což bylo podmínkou dotace. Jednal také s finančním úřadem o prominutí penále, byl sjednán splátkový kalendář na splácení 50 000 Kč měsíčně s tím, že pokud bude řádně plněn, bude penále prominuto. Zmíněné příručky odeslal doporučeně ve fyzické podobě. Z uvedeného nelze v žádném případě usuzovat na srozumění obviněného s následkem (a to ani ve formě smíření se s ním). Na srozumění lze usuzovat z toho, že by obviněný nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať šlo o jeho vlastní zásah nebo o zásah někoho jiného. Pokud by dne 16. 2. 2016 nebyl odvolán z funkce starosty TJ Sokol Rokycany, resp. dne 1. 4. 2016 mu nebyl ukončen pracovní poměr dohodou, nelze vyloučit, že by svoji snahu o nápravu dotáhl do úspěšného konce a následek předpokládaný trestním zákoníkem by nenastal.

6. Obviněný dále namítal, že nebyla zachována totožnost skutku, neboť skutek byl v podané obžalobě vyjádřen zcela rozdílně od popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Ve skutkové větě obžaloby nebyla jediná zmínka o dotaci ze státního rozpočtu České republiky a Evropského sociálního fondu, jediná zmínka o nezajištění plnění podmínek čerpání dotace na rozdíl od rozsudku, kde je jednání obviněného ve výroku popsáno výlučně ve vztahu k čerpání dotace a plnění podmínek čerpání dotace. Obviněný má za to, že způsob spáchání skutku, který byl popsán v obžalobě byl zcela odlišný od skutku, který byl popsán ve výroku rozsudku. Odvolací soud připustil, že jednání ve skutkové větě (petitu) obžaloby podrobně popsáno nebylo, ale z jejího odůvodnění bylo jednání obviněného jasně patrné. S tím dovolatel vyjádřil nesouhlas, neboť jednání v petitu obžaloby vůbec popsáno nebylo, obžaloba tedy neobsahovala přesné označení skutku způsobem spáchání a popis jednání v odůvodnění nemohl nahradit absenci popisu skutku v žalobním návrhu. Jen o takovém skutku, který je uveden ve skutkové větě žalobního návrhu, může soud jednat a rozhodovat.

7. Obviněný vytýkal soudům nižších stupňů i chybné posouzení jeho postavení v TJ Sokol Rokycany. Z provedených důkazů vyplynulo, že obviněný v rozhodné době byl současně jejím starostou i zaměstnancem. Podle názoru soudů nižších stupňů právě z pozice starosty bylo jeho povinností zajistit splnění podmínek čerpání dotace, neboť zde neexistoval žádný důvod, aby jednal z pozice zaměstnance, protože v takovém případě by musel jednat na základě pověření. To rozporoval obviněný, neboť od uzavření pracovní smlouvy s TJ Sokol Rokycany vždy a ve všech věcech jednal za TJ Sokol Rokycany a nikdy nebyly vzneseny žádné pochybnosti. Situace byla podle jeho názoru specifická v tom, že obviněný byl současně starostou a zaměstnancem. Dovolatel polemizoval s tím, zda vystupoval jako starosta nebo ve skutečnosti jako zaměstnanec, třebaže v příslušných dokumentech byl označen jako starosta.

8. Obviněný nesouhlasil ani s uloženou povinností nahradit poškozené TJ Sokol Rokycany škodu. Pokud by obviněný agendu dotací zajišťoval jako zaměstnanec, tak podle čl.III. odst. 2 dohody o ukončení pracovního poměru nemá zaměstnavatel, tedy TJ Sokol Rokycany, vůči obviněnému jako zaměstnanci, žádné pohledávky kromě těch, které jsou v tomto článku uvedeny. Podle soudu prvního stupně se jedná o částky poskytnuté zaměstnavateli z jiného důvodu v souvislosti s pracovním poměrem, nikoliv s výkonem funkce starosty. Podle obviněného byla tato úvaha soudu nesprávná, byl stále jedna a tatáž osoba, stejně jako TJ Sokol Rokycany. Podle něj soudy nižších stupňů nesprávně rozlišovaly finanční částky podle účelu, neboť se jednalo vždy o peníze TJ Sokol Rokycany. Obviněný je přesvědčen, že veškerou agendu pro TJ Sokol Rokycany po dobu trvání pracovního poměru vykonával jako její zaměstnanec.

9. Závěrem obviněný ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření k dovolání

10. K dovolání obviněného, které bylo zasláno nejvyššímu státnímu zástupci, se vyjádřil státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a základní námitky obviněného.

11. Státní zástupce nejprve označil námitky obviněného, které podle něj nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod. Po předestření výkladu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vyjádřil názor, že základní námitku obviněného, zda jednal jako starosta anebo zaměstnanec TJ Sokol Rokycany vůbec pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, neboť jí obviněný zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů. Uvedené závěry totiž vycházely ze způsobu vyhodnocení ve věci provedených důkazů. Odmítl též, že by jí mohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který navíc ani obviněný neuplatnil (kdyby tak učinil, šlo by o námitku zjevně neopodstatněnou). Ani námitku porušení zásady zachování totožnosti skutku nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, stejně tak ani námitky proti formulaci popisu skutku. Nadto se s touto problematikou dostatečně a správně vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Třebaže lze souhlasit s kritikou formulace petitu obžaloby, v níž nebyl popsán způsob jednání spočívající v nezajištění splnění podmínek čerpání dotace ze státního rozpočtu České republiky a Evropského sociálního fondu v rámci projektu Vzdělávání žen/mužů na mateřské/rodičovské dovolené, což se nakonec stalo podstatou popisu jednání ve skutkové větě napadeného odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu, lze dovodit minimálně částečné zachování totožnosti způsobeného následku v podobě povinnosti platit penále. Toho si byl vědom i obviněný, když tento aspekt v dovolání pomíjel. V obžalobě bylo obviněnému v rámci vymezení závadného jednání kladeno za vinu i neřešení vzniklé situace a neinformování ostatních členů o skutečném stavu hospodaření. Nelze tak dospět k závěru o porušení principu zachování totožnosti skutku.

12. Pod uplatněný dovolací důvod bylo možno podřadit námitku týkající se subjektivní stránky a formy zavinění a námitku chybně posouzené výše škody. V této souvislosti uvedl, že nyní posuzovaný případ byl skutečně hraničním, bylo třeba se zabývat zda již šlo o eventuální úmysl anebo ještě o vědomou nedbalost. Státní zástupce nicméně souhlasil se soudy nižších stupňů, které při zohlednění § 15 odst. 2 tr. zákoníku přijaly závěr, že obviněný jednal s nepřímým úmyslem.

13. V projednávané věci si totiž obviněný s ohledem na své odborné a životní zkušenosti, dobu působení ve vedoucí pozici TJ Sokol Rokycany, vzdělání, věku, inteligenci a dobu páchání, musel být vědom, že poškozené TJ Sokol Rokycany může přivodit škodu, pokud nesplní povinnosti, které byly od počátku podmínkou čerpání dotace, a na potřebu jejich splnění a zajištění nápravy byl přitom opakovaně upozorňován. Skutečnost, že obviněný údajně telefonoval na ministerstvo, neví ani komu, s požadavkem na pomoc s řešením v předchozí době dlouho neřešeného a stále přetrvávajícího problému, nelze považovat za relevantní dostatečný důvod, na který obviněný mohl spoléhat, že díky němu nenastane škodlivý následek. To samé lze uvést ohledně tvrzeného zaslání brožur v papírové podobě při vědomí, že je nutné je poskytnout v elektronické podobě a současně s tím uzavřít licenční smlouvu, k jejímuž sjednání obviněný také nic nepodnikl. Dovolatelem tvrzené kroky tak nelze považovat za takové konkrétní okolnosti, o nichž by bylo možno uvažovat jako o důvodech způsobilých zabránit vzniku škodlivého následku a jež by měly zpochybňovat závěr soudů o smíření se obviněného s nepříznivým následkem.

14. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.

15. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.

IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

16. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

17. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

18. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pro nějž je možno dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo

nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

19. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

b) K uplatněným námitkám obviněného

20. Nejprve je třeba uvést, že prakticky veškeré dovolací námitky obviněného představují jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci svého řádného opravného prostředku. Oba soudy nižších stupňů se s ní také náležitě zabývaly a vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat, protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněného souhlasí, není tak třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (obviněnému je vypořádání těchto argumentů dobře známo). Odkázat lze též na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, s nímž také Nejvyšší soud v zásadě souhlasí. Takový odkaz na (dostatečné) vypořádání námitek strany je přípustný v řízení o opravném prostředku (a zvláště v řízení o mimořádném opravném prostředku) i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a navazující judikatury českého Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (viz například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, § 60; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 2. 2007, ve věci Boldea proti Rumunsku, č. 19997/02, § 33). Nad uvedený rámec proto Nejvyšší soud jen ve stručnosti vyjádří několik poznámek k jednotlivým námitkám.

21. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud zpravidla odmítne dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (jako tomu bylo v daném případě). Nejvyšší soud souhlasí s potvrzením skutkových závěrů soudu prvního stupně odvolacím soudem, jakož i s právním posouzením takto zjištěného skutku, naopak námitky uplatněné obviněným, pokud odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, shledal zjevně neopodstatněnými. Nejprve je však namístě se vypořádat s námitkami neodpovídajícími uplatněnému dovolacímu důvodu, teprve poté učiní Nejvyšší soud několik poznámek k námitkám sice podřaditelným pod uplatněný dovolací důvod, avšak zjevně neopodstatněným.

22. Nejvyšší soud předně považuje za nedůvodnou a dovolacím důvodům neodpovídající opakovanou námitku obviněného ohledně totožnosti skutku, a sice že došlo k porušení povinnost zachovat totožnost skutku vyplývající z § 220 odst. 1 tr. ř., neboť obžaloba byla formulována jinak než odsuzující rozsudek. Touto námitkou se již zabýval odvolací soud, proto na odůvodnění jeho rozsudku (v bodě 29. na str. 10) lze odkázat. Lze souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že tzv. skutková věta v žalobním petitu podané obžaloby nebyla státní zástupkyní formulována přesně a lze k ní mít výhrady, avšak lze z ní dovodit způsobený následek.

V usnesení o zahájení trestního stíhání bylo podrobně popsáno jednání kladené obviněnému za vinu. Takto podrobně jednání ve skutkové větě obžaloby popsané není, nicméně z jejího odůvodnění je zcela jednoznačně patrné, že škoda, jejíž způsobení (vůči finančnímu úřadu) je obviněnému kladeno za vinu, se skládala mimo jiné právě z částek odpovídajících již zmíněnému penále hrazenému v souvislosti s porušením povinností při čerpání dotace. Totožnost skutku v podané obžalobě a následně i oběma rozsudky soudů nižších stupňů tak zůstala zachována.

23. Pojmem skutku a jeho totožností se zabývá bohatá odborná literatura i judikatura, na niž lze odkázat. Skutek sice není v právním řádu blíže definován, ustálená rozhodovací praxe však za něj považuje ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro trestněprávně relevantní následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. zejména rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je zachována, pokud je shoda v jednání a v následku, nebo alespoň v jednání při rozdílném následku anebo alespoň v následku při rozdílném jednání, postačí dokonce i částečná shoda jednání nebo i částečná shoda následku (případně obojího), pokud zůstala shoda v podstatných okolnostech (více k tomu např. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, zejména s. 2719 a násl.; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, s. 640 a násl.; JELÍNEK, J., ŘÍHA, J. Rozhodnutí ve věcech trestních. 5. vydání. Praha: Leges, 2023, s. 226 a násl. a další; z judikatury viz např. rozhodnutí č. 6/1962, 64/1973, 13/1991, 17/1993, 1/1996, 40/2001, 21/2010 Sb. rozh. tr.). Je přitom třeba odlišovat skutek a popis skutku, který se v průběhu řízení může, resp. musí měnit s ohledem na učiněné skutkové závěry vzhledem k hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, zůstane-li zachována totožnost skutku.

Také Ústavní soud se v minulosti k této otázce opakovaně vyjadřoval a konstatoval, že v průběhu trestního stíhání s ohledem na postupné objasňování rozhodných skutečností dochází ke zpřesňování skutkových zjištění, proto není možno klást přehnané nároky na pregnantní popis skutku na počátku trestního stíhání v usnesení o zahájení trestního stíhání (např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 369/05, uveřejněný pod č. 24 ve svazku 39, ročník 2005, na str. 469 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu – dále jen „Sb. n.

a u.“, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05, uveřejněný pod č. 40 ve svazku 40, ročník 2006 na str. 331 Sb. n. a u.), podobně to platí i pro podanou obžalobu (jádrem dokazování je totiž až v hlavním líčení). Státní zástupce i soudy jsou povinny v souladu s výsledky dokazování přihlédnout ke všem okolnostem, které ve srovnání s popisem obsaženým v petitu žalobního návrhu, resp. předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání, skutek modifikují. Některé skutečnosti totiž mohou odpadnout, naopak jiné přistoupit, nesmí se pouze změnit podstata skutku, určená jednáním obviněného, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské vztahy chráněné trestním zákonem.

V rozsudku soudu proto může dojít ke zpřesnění popisu skutku, pokud jde o místo a čas spáchání skutku, způsob, jakým byl čin proveden, formu zavinění apod. K této otázce se vyjádřil i Nejvyšší soud např. v rozhodnutí č. 1/2000 Sb. rozh. tr., v němž jednoznačně odlišoval skutek od jeho popisu a upozornil, že řízení se vede o skutku, což není možno zaměňovat s jeho popisem v obžalobě (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání).

Soud musí mít po celou dobu řízení na paměti, o jaký skutek jde, neboť skutek musí zůstat totožný, popis skutku se ale může během řízení měnit. Trestní stíhání se vede pro skutek a nikoli pro jeho popis, popisem skutku uvedeným v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání) ani jeho právní kvalifikací není soud vázán. Povinnost soudu rozhodnout o skutku uvedeném v obžalobě neznamená povinnost převzít z obžaloby (potažmo z usnesení o zahájení trestního stíhání) jeho popis.

24. Za námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze označit výhrady obviněného týkající se nesprávného posouzení přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jimiž obviněný zpochybňoval zejména naplnění některých znaků subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty toho trestného činu.

25. Obviněný svým dovoláním namítal nesprávné právní posouzení skutku, neboť podle něj nebyl naplněn znak zavinění v požadované úmyslné formě coby znak subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Nesouhlasil se závěrem, že se dopustil svého jednání v nepřímém úmyslu, podle jeho názoru šlo maximálně o vědomou nedbalost. Soudy nižších stupňů totiž podle něj nezohlednily zjištění, že činil aktivní kroky k tomu, aby zabránil následku v podobě způsobení škody poškozené TJ Sokol Rokycany, aktivně jednal s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, ale také finančním úřadem ohledně prominutí penále, proto nelze usuzovat na jeho smíření s následkem v podobě škody. Zpochybňoval též, že by způsobil škodu v tvrzené výši, neporušoval ani povinnosti starosty poškozené TJ Sokol Rokycany, jednal totiž jako zaměstnanec.

26. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou. Jde tak o skutkovou podstatu složitou, neboť více jejích znaků je stanoveno alternativně. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je způsobení značné škody, kterou se podle § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku rozumí škoda ve výši nejméně 1 000 000 Kč. Obviněnému konkrétně bylo soudem druhého stupně (podle právní věty) kladeno za vinu, že porušil zákonem mu uloženou a smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek, a takovým činem způsobil značnou škodu.

27. Porušení povinnosti při správě cizího majetku, neboli tzv. nevěrná správa, spočívá v porušení povinností pachatele, které jsou mu uloženy buď zákonem, anebo smlouvou, tyto povinnosti se týkají správy či opatrování cizího majetku a v důsledku takového porušení dochází ke škodě na cizím majetku. Uvedené základní objektivně-deskriptivní znaky objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu musejí být též kryty zaviněním, a to ve formě úmyslu podle § 15 tr. zákoníku, ať přímého nebo nepřímého (eventuálního) [§ 15 odst. 1 písm. a) a b) tr.

zákoníku]. Těmto znakům též musí odpovídat popis skutku tak, aby z něj přímo naplnění uvedených znaků vyplývaly. V popisu skutku tak musí být identifikována i porušená povinnost a její pramen (viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1318/2019), tj. v popisu skutku musí být odkaz na konkrétní ustanovení právního předpisu, který byl porušen, jde-li o porušení zákonné povinnosti (viz například rozhodnutí č. 25/2008 Sb. rozh. tr.), podobně to platí i ohledně konkretizace smluvní povinnosti (srov. například rozhodnutí č. 32/2021 Sb. rozh.

tr., podle nějž porušením smluvní povinnosti je i porušení stanov spolku, které lze považovat za smlouvu sui generis). Má-li totiž jednání pachatele spočívat v porušení zákonné povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek, musí být jednoznačně taková povinnost v popisu skutku identifikována. Mezi porušením takové povinnosti a způsobením škody musí být dána příčinná souvislost.

28. Obviněný nesouhlasil se závěry soudů nižších stupňů, že škodu způsobil jako starosta či jako člen výboru TJ Sokol Rokycany, podle svého přesvědčení jednal i v případě čerpání dotací a plnění dotačních podmínek jako pouhý zaměstnanec. I v tomto případě šlo o opakovanou námitku, se kterou se již vypořádal odvolací soud (zejména v bodě 24. na str. 8 odůvodnění jeho rozsudku). Je třeba vycházet ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů a nikoli z verze předestřené obviněným v dovolání. Bylo zjištěno, že obviněný byl od 24. 3. 2010, kdy jím byl zvolen, starostou TJ Sokol Rokycany, podle Stanov České obce sokolské (v trestním spise na č. l. 2723) byl jako starosta oprávněn jednat jejím jménem a podepisovat písemné právní úkony (viz čl. 7.7.2. Stanov České obce sokolské), což ostatně vyplývá i z komunikace s finančním úřadem, s nímž obviněný jednal jako starosta, tj. statutární orgán poškozené TJ Sokol Rokycany, a nikoliv jako její zaměstnanec. Jeho postavení starosty (a statutárního orgánu) dokládají též jím podepsaná daňová přiznání (v trestním spise na č. l. 869) a přílohy k účetní uzávěrce ze dne 24. 3. 2013 (č. l. 881 trestního spisu), jakož i zápisy o daňové kontrole. Podle čl. 7.7.2. Stanov České obce sokolské by v nepřítomnosti starosty mohl jednat pouze místostarosta, v tomto případě by písemné úkony podepisoval za TJ Sokol Rokycany místostarosta a dále jednatel nebo další výborem určený člen. Těmito důkazy tak byla vyvrácena obhajoba obviněného, že jednal jako zaměstnanec poškozené i s finančním úřadem a poskytovatelem dotace. Z toho ostatně vycházel i soud prvního stupně při svém rozhodování, že obviněný byl po celé jemu vytýkané období starostou TJ Sokol Rokycany, tj. jeho statutárním orgánem, jednal z titulu tohoto svého postavení a podepisoval smlouvy za TJ Sokol Rokycany. Lze proto souhlasit i s tvrzením odvolacího soudu (v bodě 24. na str. 8 odůvodnění jeho rozhodnutí), že obviněný neměl žádný důvod, aby jednal v postavení zaměstnance, když podle Stanov obce sokolské byl oprávněn jednat samostatně bez jakéhokoliv pověření.

29. Obviněný dále namítal chybné posouzení škody jako znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Zejména zpochybnil její výši odpovídající značné škodě. Bránil se především tím, že činil aktivní kroky směřující k tomu, aby jí zabránil. Snažil se zjednat si přístup do programu Benefit a požádat o radu, jak odeslat příručky a licenci elektronicky. Ty poté odeslal doporučeně poštou v listinné podobě. Jednal také s finančním úřadem o prominutí penále a splátkovém kalendáři.

30. Takové kroky však důvodně nepovažovaly soudy nižších stupňů za způsobilé odvrátit hrozící škodu. Bylo totiž zjištěno, že obviněný si byl velmi dobře vědom svých povinností plynoucích z dotačních podmínek, byl poskytovatelem dotace a jeho pracovníky opakovaně upozorňován na nesplnění podmínek, varován před důsledky, poučován o možnostech nápravy, čehož však nedbal. Obrana obviněného uplatněná předtím před soudy nižších stupňů, které ji odmítly, stejně tak i nyní v řízení dovolacím, je zčásti založena na jiné verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů. Tak například nebylo vůbec prokázáno, že by obviněný telefonicky jednal s ministerstvem, jak tvrdil, popř. že by činil jiné účinné kroky, které by byly způsobilé zabránit nastoupení následku (viz k tomu též pasáž k zavinění). Bylo pouze akceptováno, že odeslal příručku v listinné podobě poskytovateli dotace, což však nebylo způsobilé k odvrácení následku.

31. Obviněný jako starosta TJ Sokol Rokycany měl totiž povinnost nakládat s majetkem TJ Sokol Rokycany v souladu se zákonem a stanovami České obce sokolské (zejména čl. 5.3.3 a 5.3.4). Obviněný za TJ Sokol Rokycany podával daňová přiznání, která sám podepisoval, zastupoval jej při řízeních s finančním úřadem při řešení nedoplatků a penále. Obviněnému bylo také důvodně vytýkáno v souvislosti s poskytnutím dotace TJ Sokol Rokycany nezajištění splnění podmínek dotace, zejména neodeslání brožur a licenční smlouvy v programu Benefit v elektronické podobě, což byla nutná podmínka poskytnutí předmětné dotace, ale i dalších věcí v souvislosti s poskytnutím dotace. Obviněný se nemůže vyvinit tím, že odeslal listiny v listinné podobě, když o podmínce odeslání v elektronické podobě věděl a byl na ni opakovaně pracovnicemi finančního úřadu upozorňován (viz komunikace s finančním úřadem). Sám také připustil, že tuto povinnost nesplnil. Finanční úřad opakovaně obviněného informoval o jeho povinnostech a důsledcích nesplnění podmínek čerpání dotace a porušení rozpočtové kázně, o povinnosti dotaci vrátit a uhradit penále. Byl tedy dostatečně ze strany finančního úřadu upozorněn i na hrozící sankce a opakovaně mu byla poskytnuta lhůta pro odstranění všech nedostatků v žádosti. To vyplynulo jednak z výpovědí svědkyň účetních E. T. a Z. P., jednak z listinných důkazů týkajících se vrácení dotace a vyměření penále. Namísto toho se však obviněný způsobené škodě nesnažil zabránit, neboť celou dobu byl zcela pasivní, nečinný, podmínky dotace aktivně neplnil, chyby v žádosti ani v uloženém a několikrát prodlouženém termínu neodstranil, ačkoliv byl na ně opakovaně upozorňován, a nic mu v nápravě nebránilo. Navíc vůbec neinformoval o vzniklých potížích ani další členy výboru TJ Sokol Rokycany, nepožádal je o pomoc, neobrátil se ani na jiné osoby, které by mu mohly pomoci danou záležitost vyřešit a zabránit vydání rozhodnutí o vrácení dotace a placení penále, tedy následku v podobě značné škody. Obhajoba obviněného, že se snažil plnit podmínky dotace, tak byla spolehlivě vyvrácena.

32. Obviněný tak popsaným jednáním porušil svou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek. K porušení takové povinnosti může podle ustáleného výkladu v odborné literatuře a judikatuře dojít především konáním pachatele (aktivní činností), zejména takovými dispozicemi s cizím opatrovaným nebo spravovaným majetkem, při kterých pachatel neobdrží do opatrovaného nebo spravovaného majetku odpovídající protihodnotu, např. když prodá cizí majetek za nepřiměřeně nízkou cenu, nedůvodně zřídí zástavní právo na opatrovaném nebo spravovaném majetku, dlouhodobě a za nepřiměřeně nízký úrok (nebo zcela bezúročně) půjčí tento majetek jiné osobě, nedůvodně daruje či jinak bezplatně převede majetek na jinou osobu, použije opatrovaný nebo spravovaný majetek k nepřiměřeně rizikovým investicím, pronajme tento majetek za nepřiměřeně nízké nájemné atd.

K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může však dojít též opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen, tj. neodůvodněnou nečinností (§ 112 tr. zákoníku). Toto opomenutí pak může spočívat např. v nevymáhání majetkového plnění od druhé smluvní strany za plnění poskytnuté z opatrovaného nebo spravovaného majetku, v opomenutí úkonů, které by zabránily promlčení pohledávky nebo zániku práva náležejících do opatrovaného nebo spravovaného majetku, v neuplatnění majetkových sankcí vůči jinému subjektu v souvislosti s porušením jeho povinností týkajících se obchodů s tímto majetkem, v nepožadování úroků za půjčku peněz či cenných papírů, v nedostatečné údržbě a opravách spravované nemovitosti, v nezajištění včasné a řádné sklizně úrody atd.

Je zřejmé, že takovým opomenutím může být i porušení podmínek pro čerpání dotace, které může vzápětí vést nejen k rozhodnutí o vrácení dotace, ale též k vyměření penále pro porušení rozpočtové kázně.

33. Škodou na cizím majetku, která je znakem objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, se rozumí nejen zmenšení dotčeného opatrovaného nebo spravovaného majetku, ale i nedostatek přírůstku na něm, k němuž by při normálním běhu okolností, tj. nebýt poškozovacího jednání, došlo. Podle toho se rozlišuje skutečná škoda (damnum emergens) a ušlý zisk (lucrum cessans). Za skutečnou škodu, jež v dané věci připadá v úvahu, se považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného, popř. může jít o hodnotu, kterou je nutno vynaložit k uvedení majetku do předešlého stavu (restitutio in integrum). Konkrétněji ve vztahu k přečinu podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku se skutečnou škodou rozumí především jakékoli zmenšení hodnoty (užitné i směnné) opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně. Je to zejména úbytek majetkových hodnot spočívající ve zkáze věci v důsledku její nedostatečné údržby, v promlčení pohledávky, v nutnosti zaplacení penále, pokuty, poplatku z prodlení, v poskytnutí plnění bez zajištění jeho návratnosti apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2813-2814). Může ovšem jít i o prodej věci za nižší než obvyklou cenu. Naproti tomu o ušlý zisk jde v případě, nedojde-li ke zvětšení (rozšíření, rozmnožení) spravovaného či opatrovaného majetku, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na obvyklý chod událostí, tedy nenastane-li obvyklý přírůstek na majetku (např. nesklizením úrody, nepřipsáním úroku, jeho neuplatněním, odpuštěním smluvní pokuty apod.).

34. V daném konkrétním případě vysvětlil odvolací soud v bodě 28. na str. 9 odůvodnění svého rozsudku, jak k závěrům o výši škody dospěl. Obviněnému ve skutečnosti byla nakonec (z důvodu zákazu reformationis in peius) kladena za vinu pouze škoda spočívající ve vyměřeném penále, které byla poškozená TJ Sokol Rokycany povinna uhradit do státního rozpočtu pro porušení rozpočtové kázně. V tomto směru jde o skutečnou škodu, jak byla shora vymezena, neboť o tuto částku byl v důsledku jednání obviněného zmenšen majetek poškozené. Částka odpovídající výši dotace, kterou jinak bylo možno při odpovídajícím průběhu a plnění povinností dotačního programu očekávat jako přírůstek na majetku poškozené, obviněnému nakonec kladena za vinu nebyla, a to jen z procesních důvodů (protože proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku, v němž nebyla zahrnuta, se odvolal jen obviněný, jak správně vysvětlil odvolací soud).

35. Obviněný dále zpochybnil závěry soudů nižších stupňů, že jednal s úmyslem nepřímým.

36. K otázce zavinění Nejvyšší soud obecně připomíná, že trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku vyžaduje úmyslnou formu zavinění (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění přitom musí zahrnovat všechny znaky deskriptivně-objektivní i normativní, u nichž však postačí laická představa, tedy především znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem (resp. účinkem) trestného činu (viz již rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh.

tr.). V daném případě se tedy musí úmysl obviněného vztahovat jak k porušení povinnosti spravovat či opatrovat cizí majetek, tak i ke škodě nikoli malé způsobené na něm právě takovým porušením. Pokud jde o zavinění ke škodě značné, která jako tzv. těžší následek podmiňuje použití vyšší trestní sazby, postačí zavinění z nedbalosti podle § 17 písm. a) tr. zákoníku. Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní.

Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah.

Úmysl se od nedbalosti odlišuje především právě volní složkou, která u nedbalosti chybí, zatímco u úmyslu je dána vždy. Předpokladem právního závěru o formě zavinění jsou vždy náležitá skutková zjištění týkající se obou uvedených složek, na nichž je zavinění založeno, a to ve vztahu ke všem rozhodným okolnostem, které musí být zaviněním kryty – především k tzv. deskriptivně-objektivním znakům skutkové podstaty, ale též ke znakům normativním, u nichž postačí laická představa pachatele.

37. Výhrady obviněného proti závěru soudů nižších stupňů, že jednal s nepřímým úmyslem, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. Z obsahu předloženého spisu vyplynulo, že námitky týkající se znaku zavinění a jeho formy uplatňoval obviněný v průběhu celého trestního řízení, zejména v podaném odvolání, těmito námitkami se tak zevrubně zabýval již dříve odvolací soud a náležitě se s nimi též vypořádal, takže lze na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat (viz zejména bod 30. na str. 10 odůvodnění jeho rozsudku).

Soudy nižších stupňů na základě skutkových závěrů učiněných po vyhodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků spolehlivě dovodily závěr o zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku za užití § 15 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal, jaké okolnosti jej vedly k závěru o nepřímém úmyslu obviněného. S takovými závěry souhlasí též Nejvyšší soud. V případě obviněného bylo shledáno, že byl srozuměn nejen s porušením vlastních zákonných i smluvních povinností (což vlastně obviněný ani v dovolání nesporoval), ale též se způsobením následku v podobě porušení zájmu na ochraně majetku poškozené TJ Sokol Rokycany, resp. účinku v podobě škody na tomto majetku, a to dokonce v celé tvrzené výši.

Obviněný vlastně neučinil nic, co by bylo způsobilé odvrátit hrozící škodu, kroky, které činil, jak se obhajoval i v dovolání, nebyly k takovému odvrácení následku vůbec způsobilé, jak mu bylo opakovaně v této věci vytýkáno orgány činnými v trestním řízení. Obviněný přesně znal povinnosti, které musí vůči poskytovateli dotace splnit, což neučinil, nekonal k tomu ani žádné smysluplné kroky, neinformoval o tom ani další členy spolku, jejichž případné součinnosti k odvrácení hrozící škody by mohl využít.

Přitom byl ze strany finančního úřadu i poskytovatele dotace opakovaně informován o svých povinnostech i následcích jejich nedodržení. Ani tvrzené zaslání brožury poskytovateli dotace, čímž se v tomto trestním řízení bránil, nebylo způsobilé k odvrácení hrozící sankce v podobě povinnosti vrátit poskytnutou dotaci a navíc zaplatit penále. Obviněný si byl velmi dobře vědom toho, že slíbenou brožuru musí poskytnout v elektronické podobě a umožnit její užívání a šíření dalšími subjekty uzavřenou licenční smlouvou.

To je určitý paradox obrany obviněného, neboť v ní vlastně tvrdí, že předmětnou brožuru měl již hotovou a k dispozici (zjevně byla přitom vytvářena v elektronické podobě), přesto ji v elektronické podobě poskytovateli dotace nepředal a neumožnil ji dále využít. Tím se vlastně doznává k tomu, že zcela vědomě neplnil podmínky dotace, ač je plnit mohl. Obviněný tak ani sám neuvedl žádnou zvláštní okolnost, pro kterou z jeho pohledu neměl právem zapovězený výsledek v podobě škody na cizím majetku nastat, na což by se zároveň důvodně spoléhal.

V daném případě svým jednáním a postojem k hrozící škodě obviněný vyjadřoval svůj kladný vztah, protože měl možnosti, jak hrozící škodu odvrátit, ale nevyužil je.

38. Obviněný ve svém dovolání dále napadal správnost výroku o jeho povinnosti nahradit poškozené škodu. V této spojitosti znovu uváděl, že agendu dotací zajišťoval jako zaměstnanec poškozené TJ Sokol Rokycany a nikoli jako její starosta. K této jeho námitce se Nejvyšší soud již vyjádřil shora. Ani tuto námitku tak Nejvyšší soud neakceptoval. Z výše uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný v postavení starosty poškozené TJ Sokol Rokycany, úmyslně způsobil při spravování jejího majetku na něm škodu, za kterou také musí odpovídat. Úmyslné porušení povinnosti při správě cizího majetku zakládá odpovědnost takového škůdce za škodu, kterou musí nahradit. Obviněný dobrovolně přijal funkci voleného člena orgánu právnické osoby – spolku, čímž přijal i s tím spojenou odpovědnost (viz § 159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Soukromoprávní odpovědnost spočívá především v odpovědnosti za škodu pro porušení zákona podle § 2910 o. z. Takové důsledky ovšem bylo možno dovodit i za předchozí právní úpravy účinné do konce roku 2013, odpovědnost za škodu vyplývala z § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Všechny znaky skutkové podstaty obecného ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobené porušením zákona byly nepochybně splněny, jak ostatně vyplývá z výše uvedených pasáží k jednotlivým znakům trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku (obviněný jednal protiprávně, porušil zákonnou povinnost, v důsledku čehož způsobil poškozené škodu, za kterou plně odpovídá, jednal zaviněně, a to dokonce úmyslně). Výrok o povinnosti obviněného nahradit poškozené škodu ve výši odpovídající vyměřenému penále, které by nebylo vyměřeno, kdyby obviněný postupoval v souladu se svými povinnostmi, je tak třeba považovat za správný. Kromě toho jen na okraj lze zmínit, že ani při akceptaci obrany obviněného, že škodu způsobil jako zaměstnanec, by závěr o povinnosti nahradit škodu poškozené ve výši odpovídající skutečné škodě v podobě penále nebyl jiný – k tomu lze odkázat na povinnost zaměstnance nahradit skutečnou škodu v plné výši zaměstnavateli, byla-li způsobena úmyslně, jak vyplývá z § 257 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (byla-li škoda způsobena úmyslně, může poškozený zaměstnavatel po zaměstnanci žádat k náhradě vedle skutečné škody i ušlý zisk, jak vyplývá z odst. 3 téhož ustanovení, o něj však v daném případě nešlo, jak bylo uvedeno shora). I v tomto směru lze jinak ve zbytku odkázat na správné úvahy soudů nižších stupňů.

39. Nejvyšší soud z uvedených důvodů považuje ty dovolací námitky, které odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, za zjevně neopodstatněné a zároveň zcela souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, který mu byl kladen za vinu.

40. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně. Své hodnotící úvahy soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení důkazů vyplývajících z opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně (zejména body 19-38, str. 11-17 rozsudku) i druhého stupně (zejména body 20-32, str. 7-11).

V. Závěrečné shrnutí

41. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. Vladimíra Lisnera odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 6. 2024

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu