5 Tdo 411/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26.
dubna 2006 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. B. , proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 8 To 314/2005, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2
T 131/2003, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný Ing. J. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 19.
4. 2005, sp. zn. 2 T 131/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni
ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 8 To 314/2005, uznán vinným trestným činem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák.
ve znění zákona č. 265/2001 Sb., účinného od 1. 1. 2002, kterého se dopustil
jednáním popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, tedy tím, že v přesně nezjištěný den v měsíci únoru 1996 v B. n. R.,
okres D., jako jednatel společnosti K. spol. s r. o., odsouhlasil svým
podpisem správnost fiktivní faktury č. 4/96 vystavené dne 23. 2. 1996 o nákupu
plemenného skotu od společnosti A. B., Ř. u P. , znějící na částku 10 500
000,- Kč včetně 5% daně z přidané hodnoty, a na základě tohoto odsouhlasení
byla faktura zahrnuta v daňovém přiznání společnosti K. , spol. s r. o., B.
nad R. , k dani z přidané hodnoty za měsíc únor 1996 v položce přijatá
zdanitelná plnění s nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 5 %, když
skutečně zaplacená částka podle pravé faktury č. 4/96 vystavené dne 23. 1. 1996
dodavatelskou společností A. B. , činila 5 000 000,- Kč včetně 5% daně z
přidané hodnoty, a to v rozporu zejména s ustanovením § 19 a násl. a § 37
zákona č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a následkem tohoto
jednání F. úřad v D. vrátil společnosti K., nadměrný odpočet daně z přidané
hodnoty neoprávněně ve výši 510 395,- Kč (místo 238 095,20 Kč), a tak poškodil
Českou republiku, zastoupenou F. ú. v D. , o finanční částku 261 904,80 Kč.
Za to byl obviněný Ing. J. B. odsouzen podle § 148 odst. 1 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 a 1/2 roku.
Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti
nebo družstva na dobu 2 a 1/2 roku.
Uvedenými rozsudky byl obviněný Ing. J. B. současně zproštěn obžaloby podle
§ 226 písm. b) tr. řádu ve vztahu k dalším dvěma žalovaným skutkům a rovněž
jimi bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných Ing. B. K. a J. M.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni byl vydán z podnětu odvolání
obviněného Ing. J. B., spoluobviněného Ing. B. K. a státního zástupce
podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud podle § 258
odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil tento rozsudek ve výroku o
vině i trestu a sám znovu rozhodl. Opis rozsudku odvolacího soudu byl
obviněnému Ing. J. B. doručen dne 18. 1. 2006, jeho obhájci dne 15. 2. 2006
a příslušnému státnímu zastupitelství dne 16. 1. 2006.
Obviněný Ing. J. B. podal dne 9. 3. 2006 proti zmíněnému rozsudku Krajského
soudu v Plzni prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný namítá, že se
nedopustil trestného činu, přičemž argumentaci soudů činných dříve ve věci
považuje za nesprávnou. Podle názoru obviněného v době, když odsouhlasoval
fakturu, zaměřil se toliko na její základní aspekty, tedy na soulad s obsahem
smlouvy uzavřené se společností A. B. , spol. s r. o., resp. na soulad s
obsahem smlouvy o poskytnutí dotace uzavřené s Ministerstvem zemědělství České
republiky, přičemž jeho zjištění byla kladná. Nevěděl přitom, jak obviněný
dodává, že se jedná o nepravou fakturu, popřípadě že by měl někdo zájem
předložit mu takovou fakturu. Podle obviněného žádný předpis v dané době
nestanovil jako náležitost faktury podpis jednatele vystavovatele a otisk jeho
razítka, nebylo to ani obvyklé, tudíž se na to nezaměřil, stejně jako
nepřikládal větší důležitost chybějícímu termínu splatnosti. Jak dále obviněný
uvádí v dovolání, očekával, že nákup dobytka pomůže jeho společnosti, přičemž
přítomnost zahraničního zboží a účast ministerstva ho v tom jen utvrzovaly.
Současně obviněný dodává, že musel očekávat kontrolu faktury ze strany
finančního úřadu, tudíž kdyby měl nějaké pochybnosti, rozhodně by nic
neriskoval a jeho přístup by byl odmítavý. Jako druhotný argument své obhajoby
obviněný uplatnil tvrzení, podle něhož údajně netušil, že by mohl odsouhlasením
správnosti faktury zkrátit daň, i kdyby věděl, že se jedná o nepravou fakturu.
Obviněný Ing. J. B. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v
Plzni i předcházející rozsudek Okresního soudu v Domažlicích, přičemž další
postup po případném zrušení rozhodnutí již obviněný nenavrhl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. J. B. vyjádřila
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru se obviněný hájí jednáním v omylu, z něhož dovozuje svoji
beztrestnost. Státní zástupce má za to, že v posuzovaném případě by teoreticky
mohlo jít o tzv. negativní právní omyl, a to omyl o trestních normách a těch
normách, jichž se trestní zákon dovolává. Vzhledem k ustálené judikatuře, jak
doplňuje státní zástupce, taková forma omylu neomlouvá. Současně se ovšem
státní zástupce domnívá, že soudy obou stupňů učinily patřičná skutková
zjištění, v jejichž rámci neuvěřily tvrzením obviněného; podle jejich názoru
totiž obviněný byl osobou, která se po dlouhou dobu pohybovala v podnikatelském
prostředí, byl jednatelem obchodní společnosti a měl vysokoškolské vzdělání v
oboru ekonomika – zemědělství, když navíc v roce 1996 byla majetková situace
společnosti K. , spol. s r. o., neutěšená, tudíž si nelze představit, že by
obviněný za této situace nevěnoval patřičnou pozornost faktuře vystavené na
částku přes 10 000 000 Kč. Podle státního zástupce napadené rozhodnutí netrpí
žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit v dovolacím řízení, a proto navrhl
odmítnout podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. J. B. podal
dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§
265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně
přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti
(§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. J. B. opírá jeho existenci o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je
naplněn pouze tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen,
vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou
stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla
určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než
jaké na ni dopadalo.
Obviněný Ing. J. B. však má především za to, že nevěděl o nepravosti, resp.
o fiktivnosti faktury zařazené do účetnictví společnosti K., spol. s r. o., na
jejímž podkladě byl této společnosti vyplacen vyšší nadměrný odpočet daně z
přidané hodnoty, než na jaký vznikl nárok. Obviněný tedy popírá jednu z
rozhodujících skutkových okolností, která vedla k závěru o jeho zavinění. Tím
zároveň zpochybňuje způsob hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů vyvodily
takový závěr. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího
soudu shledává v uvedeném směru v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž
vycházely soudy nižšího stupně. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého
jednání tedy obviněný v naznačeném rozsahu dovozuje nikoli z argumentace
odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro něj příznivějších)
skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b
odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající
nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není
dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen
některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují
jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat
ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze
úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a
druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové
závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za
tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu).
Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli
rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže posuzovat správnost
skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s
právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl
od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či
opakovat tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím
řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný Ing. J. B. , přitom znamená, že předpokladem jeho existence
je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení
skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění
důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
řádu. Jestliže tedy obviněný Ing. J. B. namítal nesprávnost právního
posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z odlišné verze
skutkového stavu, resp. z popření některých skutkových okolností nasvědčujících
tomu, že věděl o fiktivnosti platby spojené s neoprávněným uplatněním vyššího
odpočtu daně z přidané hodnoty, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady
při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které však obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud
vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a
druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. J. B. to pak znamená, že pro
dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný
dopustil skutku tak, jak je popsáno pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně, popřípadě v jeho odůvodnění, s jehož skutkovými závěry
stran tohoto jednání se ztotožnil i odvolací soud. Obviněný tedy jako jednatel
společnosti K. , spol. s r. o., rozhodl o zařazení fiktivní faktury do
účetnictví uvedené společnosti, přičemž věděl o důsledcích s tím spojených a
spočívajících v neoprávněném zvýšení částky uplatněného nadměrného odpočtu daně
z přidané hodnoty. Proto vzhledem k dalším okolnostem nelze dospět k závěru,
podle něhož by snad obviněný mohl vycházet z toho, že se jedná o fakturu
skutečnou. Obviněný tedy věděl o její fiktivnosti, byl totiž jednatelem
obchodní společnosti, zabýval se ekonomickými záležitostmi a investičním
majetkem, řídil účetní práce a již dříve pracoval jako ekonom, navíc měl
vysokoškolské vzdělání v oboru ekonomika – zemědělství, takže mu musely být
známy všechny podstatné okolnosti související s fakturací. Zmíněné dovolací
námitky obviněného, jež se týkají existence nebo správnosti těchto rozhodných
skutkových zjištění, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle
citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obviněný Ing. J. B. v rámci svého dovolání jako údajně druhotnou argumentaci
uplatnil tvrzení, podle něhož ani nevěděl, že by výše popsaným jednáním mohl
zkrátit daň. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak nepochybně vyplývá z
učiněných skutkových zjištění, obviněný se dostatečným způsobem orientoval v
ekonomické problematice, a musely mu proto být známy následky jeho jednání,
tudíž ani tato námitka nemůže být shledána opodstatněnou. Odvolací soud ovšem k
takovému tvrzení vyslovil závěr, podle něhož mohlo jít u obviněného o negativní
právní omyl, který nezbavuje obviněného jeho trestní odpovědnosti, protože se
údajně takový omyl týká normy, které se trestní zákon dovolává. S tímto názorem
se Nejvyšší soud neztotožňuje a uvádí k němu následující.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit potud, že negativní právní omyl skutečně
nevylučuje trestní odpovědnost pachatele. O negativní právní omyl jde ovšem jen
za situace, když pachatel neví, že jeho jednání je trestné ve smyslu zákona,
přičemž jeho neznalost se týká buď obsahu trestní normy, tedy zejména trestního
zákona, anebo obsahu mimotrestní právní normy, které se však trestní zákon
dovolává ve svých skutkových podstatách s odkazovacími či blanketními
dispozicemi. Skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. však nemá blanketní ani odkazovací
dispozici, neboť sama popisuje zakázané jednání, aniž by se dovolávala porušení
mimotrestních právních norem, např. daňových zákonů (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 191/2005, publikované pod č. T 794. v
sešitu 16 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného
Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2005). Na tomto závěru nic nemění jak
skutečnost, že se při výkladu některých tzv. normativních pojmů obsažených v
ustanovení § 148 tr. zák., např. pojmů daň, clo apod., použijí právě tyto další
mimotrestní normy, tak ani skutečnost, že trestní odpovědnost bude možné
pravidelně dovodit za situace, když současně došlo i k porušení určitých
mimotrestních právních norem. Z uvedeného proto vyplývá, že případný omyl
pachatele stran obsahu příslušných zákonů zejména z daňové oblasti je nutné
posuzovat nikoli jako omyl právní, ale jako omyl skutkový. Takový závěr ovšem
nic nemění na správnosti výroku o vině ve vztahu k obviněnému Ing. J. B. ,
protože soudy u něj dovodily znalost všech rozhodných okolností, takže nemohl
jednat za situace srovnatelné se skutkovým omylem.
Obviněný Ing. J. B. tedy uplatnil dovolací námitky, jimiž nemohl zpochybnit
právní kvalifikaci posuzovaného skutku jako trestného činu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona
č. 265/2001 Sb., jak rozhodl Okresní soud v Domažlicích, s jehož závěrem se
ztotožnil i Krajský soud v Plzni. Podané dovolání je proto zjevně
neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný Ing. J. B. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však
jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností
mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší
soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné,
přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani
správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez
takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo
třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení
nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 26. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y