5 Tdo 443/2025

5 Tdo 443/2025-4205

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. Pavel Bzduch, trvale bytem Mlýnská 1021, 691 23 Pohořelice, 2. Bc. Daniel Götz, trvale bytem Květinová 1296, 691 23 Pohořelice, 3. Martin Knitl, trvale bytem Školní 63, 664 63 Žabčice, a 4. Ing. Jiří Tomek, trvale bytem Přibická 710, 691 25 Vranovice, a 5. nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných Pavla Bzducha, Bc. Daniela Götze, Martina Knitla a Ing. Jiřího Tomka, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 9 To 266/2024, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 189/2023, takto:

Z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně se podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušují

- jednak rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 12 T 189/2023, a to ve výroku, jímž byli obvinění Pavel Bzduch, Bc. Daniel Götz, Martin Knitl a Ing. Jiří Tomek podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 1 ZT 78/2023, pro skutek vymezený v ní pod bodem 2,

- jednak usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 9 To 266/2024, a to v rozsahu, v jakém bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně.

Ve zbývajícím rozsahu zůstávají obě citovaná rozhodnutí nezměněna.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Pavla Bzducha, Bc. Daniela Götze, Martina Knitla a Ing. Jiřího Tomka odmítají.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 12 T 189/2023, byli obvinění Pavel Bzduch, Bc. Daniel Götz, Martin Knitl a Ing. Jiří Tomek uznáni vinnými zločinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zákoník“), za který byli všichni odsouzeni podle § 251 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Městský soud v Brně podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložil každému z obviněných rovněž peněžitý trest ve výši 300 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 150 000 Kč. Všichni obvinění byli stejným rozsudkem dále podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. ř.“), zproštěni obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 12. 2023, č. j. 1 ZT 78/2023-41, a to pro níže popsaný skutek, v němž byl obžalobou spatřován zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku.

2. Odvolání všech obviněných proti odsuzující části výroku o vině shora citovaného rozsudku a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně v neprospěch všech obviněných v rozsahu, v němž byli zproštěni obžaloby, Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 9 To 266/2024, zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. ř.

3. Skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými (dále též jen „skutek pod bodem 1.“), spočíval ve stručnosti v tom, že obvinění jako aktivní členové spolku Nová Morava, z. s., IČ: 266 33 892, dříve působícího pod částečně jinými názvy jako občanské sdružení (dále též jen „spolek“ nebo „spolek Nová Morava“), a současně členové rady tohoto spolku s rozhodujícími oprávněními ohledně jeho hospodaření, po vzájemné dohodě v období nejméně od 20. 3. 2006, kdy byl spolek zaregistrován jako podnikatel v elektronických komunikacích, avšak do 31. 12. 2013 v rozporu s § 1 odst. 3 písm. b) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o sdružování občanů“), a dále v navazujícím období od 1. 1. 2014 v rozporu s § 217 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „občanský zákoník“), a to až do 8. 11. 2021, kdy ohlásili ukončení výše uvedené činnosti, soustavně poskytovali služby internetového připojení za úplatu přesně neurčenému počtů osob, nejméně však v počtu 90 tzv. pasivních členů spolku. Od těchto osob vybírali za přístup k internetu na účet spolku měsíční, čtvrtletní nebo roční platby, které vydávali za členské příspěvky, čímž zastírali skutečnou výdělečnou povahu své činnosti. Takto za sledované období přijali platby nejméně ve výši 10 500 000 Kč, přičemž o výši plateb, nákupu zboží a služeb, hospodaření se získanými finančními prostředky a dalších činnostech souvisejících s řízením a provozem spolku rozhodovali podle stanov jako členové rady.

4. Podstata skutku, pro který byli obvinění zproštěni obžaloby (dále též jen „skutek pod bodem 2.“), spočívá v tom, že všichni obvinění v rámci svých shora popsaných pozic ve spolku v období nejméně od 9. 12. 2017 do 30. 9. 2019 postupně uzavřeli v Pohořelicích smlouvy o bezúročné zápůjčce peněžních prostředků mezi spolkem Nová Morava na straně zapůjčitele a obchodní společností Onlinex NM, s. r. o., IČ: 047 29 421 (dále též jen „Onlinex“), ve které měl každý z obviněných obchodní podíl v rozsahu 22,5 %, na straně vydlužitele. Šlo o celkem sedm smluv, v nichž byly ujednány přibližně třicetileté doby splatnosti a na jejichž základě byly v období od 14. 12. 2017 do 30. 9. 2019 na účet Onlinex bezhotovostně převedeny peněžní prostředky získané z neoprávněného provozování podnikatelské činnosti spolku v celkové výši 10 500 000 Kč.

II. Dovolání obviněných a nejvyšší státní zástupkyně

5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně podali všichni obvinění prostřednictvím jejich společného obhájce dovolání, jež jsou obsažena v jediném podání. Dovolání podala rovněž nejvyšší státní zástupkyně, a to v neprospěch všech obviněných.

a) Dovolání obviněných

6. Obvinění v dovolání označili důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř. v jeho druhé variantě s tím, že v předcházejícím řízení byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dále z důvodu porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Úvodem je třeba vyslovit souhlas s úvodní částí vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupce“) k dovoláním obviněných ve vztahu ke způsobu uplatnění dovolacích důvodů obviněnými (viz body 5. a 6. vyjádření). Je poměrně zarážející, že obhájce zjevně při zpracování dovolání nepoužil aktuální znění trestního procesního předpisu a poněkud zmatečně citoval slovní vyjádření jednotlivých dovolacích důvodů ve znění účinném převážně před přijetím zákona č. 220/2021 Sb., jímž došlo k úpravě taxativního výčtu jednotlivých důvodů dovolání. Nejvyšší soud však posuzoval dovolání obviněných výlučně po obsahové stránce, tudíž vycházel z konkrétních argumentů, jež by odpovídaly vymezení dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Dále nebylo možné přehlédnout (rovněž ve shodě s připomínkou státního zástupce v jeho vyjádření) ani tu skutečnost, že obvinění směřovali své dovolání primárně proti rozsudku soudu prvního stupně, nicméně ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu, tudíž lze vycházet z toho, že hodlali uplatnit dovolací důvod označený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v aktuálním znění, přestože byly v předcházejícím řízení dány dovolací důvody uvedené pod písm. g) a h). Současně však obvinění svůj mimořádný opravný prostředek podali proti celému rozsahu rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli ten obsahuje jednak výrok o vině všech obviněných, jednak výrok o jejich zproštění části obžaloby. Opět Nejvyšší soud důvodně předpokládal, že svoje výhrady směřují výlučně proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně, kterou shledal správnou též odvolací soud, pokud zamítl jako nedůvodná odvolání obviněných a obvinění jej rovněž v úvodu svého podání označili.

7. S odkazem na zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, jakož i v obecné rovině zmíněné právo na spravedlivý proces obvinění namítli, že jejich vina nebyla v trestním řízení řádně prokázána. Tvrdili, že posuzovaným skutkem nebyly naplněny znaky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, a to v první řadě z hlediska materiální podmínky ve smyslu „nebezpečnosti činu pro společnost“. Veškeré jejich jednání probíhalo zcela transparentně pod záštitou spolku a jeho orgánů. Obvinění nemohli z povahy věci neoprávněně podnikat, všechnu aktivitu vykonával spolek, který měl příslušná oprávnění k provozování vedlejší činnosti. Vzhledem k velkému množství poskytovatelů internetových služeb a stávající regulaci přístupu na tento trh nemohlo podle jejich názoru dojít ani k narušení hospodářské soutěže. Soudy navíc v posuzovaném případě nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.

8. Obvinění zpochybnili taktéž naplnění subjektivní stránky. Spolek měl vlastní pravidla, jimiž se striktně řídil včetně jeho jednotlivých členů. Někteří z nich se také aktivně účastnili na vedení a správě spolku, většina však tento zájem neprojevila. Tato skutečnost by však neměla být přičítána k tíži obviněným. V právních a daňových otázkách se vždy obraceli na odborné poradce, přičemž byli opakovaně utvrzováni, že je všechno v pořádku a jejich činnost není neoprávněná. Z toho obvinění dovodili, že ani u jednoho z nich nepřichází v úvahu naplnění znaku přímého úmyslu. Pokud jde o úmysl nepřímý, zdůraznili, že tento nelze pouze presumovat, nýbrž je nutné jej prokázat stejně jako konkrétní míru, s jakou se jednotliví obvinění podíleli na trestné činnosti.

9. Obvinění dále namítli, že soudy se nezabývaly otázkou výše škody a neprokázaly její způsobení ve velkém rozsahu. Po shrnutí teoretických východisek, co lze považovat za škodu, obvinění zdůraznili, že v jejich trestní věci žádná škoda nikomu nevznikla. Podle jejich názoru nemohou být škodou vybrané členské příspěvky nebo řádná a transparentní podnikatelská půjčka. Poukázali rovněž na to, že do trestního řízení se nepřihlásil se svým nárokem na náhradu škody žádný poškozený a není v tomto směru vedeno ani jakékoli civilní řízení. Obvinění dodali, že pokud by bylo jejich jednání právně posouzeno pouze v rozsahu základní skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání, trestní stíhání by bylo v takovém případě promlčeno.

10. Soudům nižších stupňů obvinění též vytkli, že ve svých úvahách nezohlednily některé podstatné okolnosti. Jednou z nich byla skutečnost, že spolku fakturovali i jiní (aktivní) členové nebo dokonce i členové rady. Nezabývaly se ani otázkou případného rozdělení zisku, tj. podle jakého vzorce by k tomuto mělo docházet. Obvinění dodali, že nikoli každý z nich měl od spolku příjem po celou rozhodnou dobu, například obviněný Ing. Jiří Tomek fakturoval od roku 2014, obviněný Martin Knitl od roku 2015 a obviněný Bc. Daniel Götz nefakturoval nikdy. Ani daňová úspora nemohla být pro spolek významná. Stejně tak neměli obvinění ve spolku vždy rozhodující postavení. Složení členů spolku i rady se vyvíjelo, obvinění Pavel Bzduch a Bc. Daniel Götz navíc nebyli zakládajícími členy sdružení. Například pan David Ponížil měl na chod spolku neporovnatelně větší vliv než obviněný Martin Knitl, který byl v radě kratší dobu a po jeho zapojení do činnosti spolku už vše fungovalo a nic zásadního se neměnilo. Soud prvního stupně přesto tuto okolnost nijak nezohlednil v rámci rozhodnutí o uloženém trestu.

11. Obvinění proto navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

b) Dovolání nejvyšší státní zástupkyně

12. Nejvyšší státní zástupkyně směřovala své dovolání proti výroku napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně podané proti výroku rozsudku Městského soudu v Brně, a to v rozsahu v němž byli obvinění podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby v její části vymezené pod bodem 2. Uplatnila přitom dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s tím, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

13. Přestože nejvyšší státní zástupkyně souhlasí s tím, že pro skutek

pod bodem 2. není přiléhavé jeho právní posouzení uvedené v obžalobě, tedy podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku, to podle jejího názoru nevylučuje, aby bylo toto jednání právně kvalifikováno podle § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku. Dovolatelka předně zpochybnila názor odvolacího soudu, podle něhož v případě smlouvy o zápůjčce nelze hovořit o převedení věci na sebe nebo jiného. Povaha této smlouvy jako reálného kontraktu naopak přenechání věci přímo vyžaduje ke vzniku závazku.

14. Z hlediska právního posouzení jednání obviněných podle § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku považuje dovolatelka za zásadní, že prostředkem zastření původu věci, která je výnosem z trestné činnosti, může být i převod vlastnictví k ní. S odkazem na komentářovou literaturu se domnívá, že na skutek pod bodem 2. je nutno nahlížet jako na zakrývání skutečné povahy věci jakožto jeden z alternativních způsobů, jehož prostřednictvím lze naplnit znak zastírání původu věci. Obvinění, vědomi si skutečnosti, že peněžní prostředky pocházely z úmyslného trestného činu neoprávněného podnikání, jenž byl spáchán „pod hlavičkou spolku“, vyvedli výnos z trestné činnosti ve formě peněžních prostředků na účet obchodní společnosti Onlinex na podkladě bezúplatných smluv o zápůjčce s velmi dlouhou dobou splatnosti, aby s ním v rámci výkonu činnosti této společnosti volně nakládali podle svého uvážení. Tento výnos pak vydávají za legálně nabytou finanční hodnotu do vlastnictví Onlinex a vykazují v jejích účetních výkazech a smluvní dokumentaci jako běžný dlouhodobý závazek.

15. Podle dovolatelky přitom nešlo o běžné zápůjčky, neboť s obviněnými personálně propojené společnosti Onlinex umožnily výstavbu optické sítě a napomohly jejímu dalšímu růstu a generování zisku, to navíc za jednostranně nadstandardně výhodných podmínek, jež by bylo možno považovat za rozporné s dobrými mravy, event. též za skryté darování. S ohledem na inflační procesy se navíc v případě bezúplatného mnohaletého zapůjčení věci v podstatě daruje značná část hodnoty zapůjčené věci. Ze stadií legalizačního cyklu přijímaných teorií zahrnovalo jednání obviněných podle názoru nejvyšší stání zástupkyně tzv. umístění, vrstvení a částečně i prvky integrace. Přestože nešlo o nijak objevné či specifické legalizační schéma, neznamená to, že by mělo zůstat mimo dosah trestní odpovědnosti. Dovolatelka vyloučila taktéž jakékoli pochybnosti ohledně naplnění subjektivní stránky ve vztahu k ilegálnímu původu peněžních prostředků, protože tyto byly získány z predikativního trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a obvinění z pozice členů rady spolku nemohou tvrdit svou nevědomost o kriminálním původu výnosu.

16. Nejvyšší státní zástupkyně závěrem svého dovolání shrnula, že jednání obviněných naplnilo podle jejího názoru všechny znaky skutkové podstaty zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud částečně zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, a to v rozsahu, v jakém jím bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně podané proti zprošťujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Brně pro skutek pod bodem 2., dále též posledně zmíněný rozsudek v jeho zprošťujícím výroku pro skutek pod bodem 2., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Městskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout.

III. Vyjádření k dovoláním

17. Ke společnému dovolání obviněných se v rámci jednoho souhrnného podání vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejdříve poukázal na poněkud chaotickou povahu jejich dovolací argumentace. Připomenul, že pojem nebezpečnost činu pro společnost byl v trestněprávní úpravě opuštěn s přijetím trestního zákoníku účinného od roku 2010. Zdůraznil též, že obvinění v důsledku svého jednání nepochybně získali konkurenční výhodu oproti jiným subjektům na příslušném trhu podnikajícím za obvyklých a zákonných podmínek, neboť prostřednictvím prospěchu, který neoprávněným podnikáním získali, mohli financovat své další aktivity i rozvoj například v podobě vybudování optické sítě spřízněnou obchodní společností Onlinex.

18. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky, státní zástupce se ztotožnil se závěry soudů, podle nichž obvinění jednali v přímém úmyslu. Obvinění byli aktivními členy spolku, byli si vědomi právní úpravy, která podnikání nebo jinou výdělečnou činnost sdružení, resp. spolku neumožňuje. V podrobnostech pak státní zástupce odkázal na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, v nichž se soudy vypořádaly i s jednotlivými tvrzeními obhajoby a přiléhavě dovodily formu jejich zavinění též s ohledem na objektivně seznatelné vnější okolnosti.

19. Z hlediska znaků trestného činu neoprávněného podnikání nepovažoval státní zástupce za podstatné, že spolek byl evidován k výkonu vedlejší činnosti, neboť tento trestný čin lze spáchat i překročením rámce uděleného oprávnění. Není podle jeho názoru významné ani to, že spolek řádně účtoval či podával daňová přiznání, tyto okolnosti nejsou pro naplnění skutkové podstaty § 251 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku určující. Znakem objektivní stránky tohoto trestného činu není ani způsobení škody, jejíž absenci, resp. nedostatečné posouzení této otázky ze strany soudů nižších stupňů obvinění rovněž vytýkali.

20. K výhradě obviněných o tom, že oni sami nepodnikali a činný byl výlučně spolek, odkázal státní zástupce na § 114 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož pokud zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, jsou-li tato kritéria dána u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Státní zástupce odmítl taktéž argumentaci obviněných o nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, neboť posuzovaný skutek se nijak neodlišoval od obdobně spáchaných skutků vykazujících znaky skutkové podstaty § 251 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Jeho společenská škodlivost byla dokonce ještě vyšší, a to minimálně s ohledem na velmi dlouhou dobu, po kterou k páchání trestné činnosti docházelo.

21. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

22. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo zasláno na vědomí všem obviněným za účelem možnosti se k němu vyjádřit, čehož žádný z nich nevyužil. Stejně tak obvinění nereagovali případnou replikou k Nejvyšším soudem zaslanému vyjádření státního zástupce k jejich dovoláním.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

A. Obecná východiska

23. Nejvyšší soud při posuzování zákonných podmínek pro konání dovolacího řízení žádným způsobem nezohlednil formální nedostatky společného podání obviněných, o nichž je zmínka v bodě 6. tohoto usnesení. Při zachování zásadních náležitostí pro využití dovolání jako mimořádného opravného prostředku ze strany všech obviněných Nejvyšší soud vycházel z toho, že žádný z formálních nedostatků nebrání konat dovolací řízení, poté se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti jimi předložených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.

24. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání jako jeden z mimořádných opravných prostředků směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nestačí pouhé označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.

25. Nejvyšší soud úvodem jen stručně připomene zákonné podmínky pro naplnění dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., jejichž uplatnění odpovídají konkrétní dovolací výhrady obviněných se zřetelem k aktuálně účinnému znění trestního řádu, a tudíž měly být jimi správně označeny.

26. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak vyplývá z rekapitulace dovolacích námitek výše, tento dovolací důvod označili pouze obvinění, a to s jistou dávkou tolerance v jeho první alternativě. Ta zahrnuje situace, ve kterých skutek, k němuž soudy dospějí vyhodnocením důkazů, nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Pak může jít o zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že popsané vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která však nejsou určující pro naplnění znaků trestného činu (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

27. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy lze vznášet námitky spočívající především v tom, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

28. Pokud jde o dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ten mohl být v posuzované trestní věci naplněn pouze v jeho druhé alternativě, neboť odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně na podkladě řádného opravného prostředku. Vytýkaná vada tudíž mohla spočívat pouze v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Ačkoli obvinění za takový důvod označili pouze ten pod písm. g), měli tak správně učinit i s odkazem na důvod pod písm. h). Podmínky pro naplnění těchto dovolacích důvodů Nejvyšší soud shrnul již výše a je možné avizovat, že jejich naplnění v námitkách obsažených v dovoláních obviněných Nejvyšší soud neshledal.

29. Jiná procesní situace nastala u dovolání nejvyšší státní zástupkyně, neboť ve svém dovolání uplatnila námitku, která je v obsahovém souladu s jí odkazovanými dovolacími důvody a kterou Nejvyšší soud posoudil jako důvodnou. Jde o výhradu spočívající v tom, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutek pod bodem 2., dospěly-li k závěru, že tento skutek není trestným činem. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním názorem dovolatelky, podle něhož jednání obviněných v této části odpovídá všem zákonným znakům zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti, a to minimálně v rozsahu jeho základní skutkové podstaty podle § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku. K možnému použití některé z okolností podmiňujících použití přísnější trestní sazby se Nejvyšší soud vyjádří níže.

30. Na podkladě dovolání nejvyšší státní zástupkyně proto mohl Nejvyšší soud přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházejícího řízení včetně rozsudku Městského soudu v Brně a zjistil, že jsou zatíženy vadou nesprávného právního posouzení skutku pod bodem 2., pro kterou nemohou obstát. Výhrady obviněných pak Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněné.

B. K dovolacím námitkám obviněných

31. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že dovolací argumentace obviněných je i přes svou nepřesnost a určitou neuspořádanost v převážné míře založena na opakování jejich obrany a námitek z předchozího průběhu trestního řízení, s nimiž se již soudy obou stupňů náležitým způsobem vypořádaly. V tomto ohledu je vhodné připomenout dovolací praxi, podle níž je v takovýchto případech zpravidla namístě dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

32. Námitkou o nenaplnění materiálního znaku trestného činu v podobě nebezpečnosti činu pro společnost se obvinění ocitli v režimu předchozí právní úpravy trestního práva hmotného. Nejvyšší soud podotýká, že skutek, jímž byli uznáni vinnými, soudy právně posuzovali podle ustanovení trestního zákoníku, který vychází z tzv. formálního pojetí trestného činu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku platí, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Oproti § 3 předchozího zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, tedy došlo k vypuštění tzv. materiálního znaku („pro společnost nebezpečný čin“) a doplnění „protiprávnosti“ přímo do definice trestného činu. Již od 1. 1. 2010, kdy nabyl účinnosti trestní zákoník, tedy zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky konkrétní skutkové podstaty, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání (viz též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). V případě méně závažných trestných činů lze tento závěr korigovat se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe zařazené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jak bude vysvětleno v tomto usnesení níže, pro takový postup však Nejvyšší soud neshledal v nyní projednávané trestní věci žádný důvod. Lze proto uzavřít, že pokud obvinění svým jednáním naplnili formální znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání, jak jsou vyjádřeny v ustanovení § 251 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, shledání jejich viny bylo zcela namístě.

33. Pokud jde o jednotlivé typové znaky skutkové podstaty neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, obvinění zpochybnili v první řadě naplnění objektu tohoto trestného činu. Tím je zejména ochrana společenských vztahů souvisejících s podnikáním v tržní ekonomice. Účelem je zajištění rovnosti subjektů v rámci jejich soutěžení především na trhu výrobků a služeb, ale i na dalších trzích, a to i ve vztahu k státní ingerenci nebo regulaci v těch oblastech podnikání, ve kterých je třeba zajistit kvalifikovaný výkon určitých živností nebo profesí, zejména z hlediska ochrany spotřebitelů, ale i zajištění bezpečnosti práce, hygienických a jiných společensky důležitých požadavků (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3280).

34. Obvinění vyjádřili názor, podle něhož posuzovaným skutkem nemohlo dojít k narušení hospodářské soutěže na trhu poskytovatelů internetových služeb. Nejvyšší soud tuto výhradu nesdílí, neboť jak přiléhavě poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření k dovoláním obviněných, prospěch pramenící z neoprávněné činnosti mohli obvinění použít k dalšímu rozvoji svého podnikání, ať už prostřednictvím inzerování nabízených služeb (viz bod 41. rozsudku soudu prvního stupně), nebo vybudováním optické sítě za pomoci spolkem a obviněnými vlastněné obchodní společnosti Onlinex (bod 38. rozsudku soudu prvního stupně). Reklama i zkvalitňování internetového připojení představují nepochybně činnosti, kterými je sledováno získání výhodnějšího postavení oproti konkurenčním poskytovatelům daných služeb, a to přinejmenším v širším regionu podle zvolených způsobů šíření nabídky.

35. Z povahy věci byla navíc rovnost jednotlivých subjektů v rámci jejich soutěžení na relevantním trhu narušena už jen tím, že obvinění na rozdíl od soutěžitelů řádně dodržujících své zákonné povinnosti nerespektovali ani základní podmínky pro přístup na daný trh. Jak zmiňuje i komentářová literatura, ke spáchání trestného činu neoprávněného podnikání dochází porušením podmínek pro provozování podnikání, tedy vyvíjením určitých podnikatelských aktivit bez splnění výchozích podmínek a mimo dovoleného rámce, pokud se tak děje ve větším rozsahu. Tyto výchozí podmínky nespecifikuje ustanovení § 251 tr. zákoníku, nýbrž jsou zakotveny v mimotrestních právních předpisech, které upravují podmínky provozování podnikání (viz DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1865). V posuzované trestní věci šlo ze strany obviněných minimálně o porušení § 1 odst. 3 písm. b) zákona o sdružování občanů do 31. 12. 2013, resp. po tomto datu § 217 občanského zákoníku, jež neumožňovaly sdružení, resp. spolku realizovat podnikání nebo jinou výdělečnou činnost jako činnost hlavní. V trestním řízení přitom bylo spolehlivě prokázáno, že poskytování služeb internetového připojení bylo hlavní činností spolku Nová Morava (viz též body 38. a 39. níže), obvinění proto byli povinni využít formu odpovídající tomuto druhu aktivity, například založit obchodní společnost podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obchodní zákoník“), resp. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů. V tomto ohledu proto nelze ani přiznat jakýkoli význam obviněnými akcentované okolnosti, že spolek byl registrován k provozování vedlejší činnosti. Podle výkladu soudní praxe lze totiž trestný čin neoprávněného podnikání spáchat i překročením rámce platného a existujícího oprávnění (viz rozhodnutí č. 9/2010 Sb. rozh. tr.).

36. K výtce obviněných, že soudy se nezabývaly otázkou výše škody, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že způsobení škody není znakem základní skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění v této souvislosti zcela přehlédli, že jejich jednání bylo z hlediska okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby právně posouzeno podle § 251 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, tj. z důvodu získání prospěchu velkého rozsahu pro sebe, resp. pro jiného. Vzhledem k tomu že (nejen) pro dovolací řízení neplatí tzv. revizní princip, je rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího vázán vymezením dovolacích námitek, stejně jako důvody, které jsou v dovolání jako mimořádném opravném prostředku konkrétně uvedeny (viz § 265i odst. 3 tr. ř.). Dovolání obviněných je v této části zaměřeno na pouhé polemice s prokázáním způsobené škody, jejíž vznik jim ale nebyl kladen k tíži. Opětovně nutno poukázat na zákonnou povinnost podání dovolání prostřednictvím obhájce, jak stanoví § 265d odst. 2 tr. ř., tudíž osoby s právním vzděláním, a je tomu tak nepochybně mimo jiné i z důvodů omezené přezkumné činnosti dovolacího soudu, jak bylo konstatováno. Proto Nejvyšší soud nemohl k námitce týkající se znaku škody přihlížet a zabývat se jí, stejně jako navazující výhradou o promlčení trestní odpovědnosti obviněných, kterou v dovolání formulovali s odkazem na absenci znaku škody.

37. Pokud jde o další dovolací výhradu spočívající v tom, že obvinění sami nemohli neoprávněně podnikat, neboť veškerou aktivitu činil spolek, který měl navíc oprávnění k provozování vedlejší činnosti, Nejvyšší soud konstatuje, že za neoprávněné podnikání může být ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku postižena také fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby nebo jeho členem nebo jiná fyzická osoba zastupující tuto právnickou osobu, pokud neoprávněně podnikající je právě ona právnická osoba, za kterou fyzická osoba jedná. Podstatné je zde prokázání zavinění (úmyslu) ve vztahu k tomu, že fyzická osoba jako statutární orgán nebo jiný zástupce právnické osoby například překročila rozsah živností zapsaných jako předmět podnikání společnosti v obchodním rejstříku nebo nesplnila jinou podmínku požadovanou příslušným právním předpisem (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3295).

38. Podle Nejvyššího soudu přitom bylo v posuzované trestní věci jednoznačně prokázáno protiprávní jednání obviněných v přímém úmyslu, jak ostatně poměrně vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil již soud prvního stupně v bodech 46. a 47. svého rozsudku. Nejvyšší soud v této souvislosti pouze ve stručnosti připomíná, že obvinění byli osobami plně odpovědnými za činnost spolku, jako členové rady uplatňovali ve spolku rozhodující vliv. Velmi dobře znali jeho organizační strukturu, tuto ustanovili na základě vlastní vůle, a zajistili tak, aby pasivní členové, tedy příjemci internetového připojení, stáli mimo rozhodování o záležitostech spolku.

Jako aktivní členové neplatili ani poplatky označené jako členské příspěvky. Soud prvního stupně zcela přiléhavě dovodil, že ve způsobu jednání obviněných je naprosto zjevná snaha o fungování (a ovládání) v rámci úzkého a neměnného okruhu lidí, kteří z činnosti spolku profitovali. Obviněným byl taktéž znám charakter vykonávané činnosti, tj. že šlo o pravidelné a dlouhodobé poskytování služeb za úplatu, tedy za účelem dosahování zisku, což představuje základní hlediska definující podnikatelskou činnost (viz § 2 odst. 1 obchodního zákoníku, resp. § 420 odst. 1 občanského zákoníku).

Skutečnost, že nedošlo k formálnímu úkonu v podobě rozdělení zisku, soud prvního stupně důvodně neshledal významnou se zřetelem ke zjištění, že obvinění svým jménem fakturovali provedené práce spolku z pozic externích dodavatelů, a marži si tudíž mohli zohlednit v rámci těchto vyúčtování (viz jednotlivé dodavatelské faktury na č. l. 2076 a násl. tr. spisu). Na skutek pod bodem 1. navíc nelze nahlížet izolovaně, nýbrž ve spojení se skutkem pod bodem 2., k němuž se Nejvyšší soud vyjádří v další části tohoto usnesení.

Na tomto místě je však potřeba zmínit, že všichni obvinění vlastnili v obchodní společnosti Onlinex obchodní podíly stejných velikostí a mohli tudíž ve stejné míře participovat na prospěchu pramenícím z peněžních prostředků, které spolek poskytl jmenované obchodní společnosti ve formě zápůjček umožňujících její další růst a generování zisku (viz body 54. a násl. níže).

39. Všechny výše popsané okolnosti nesou podle Nejvyššího soudu rysy typické pro činnost podnikatelského subjektu, stejně jako i zadávání inzerce a pořádání reklamních akcí, kterými obvinění cílili na nové zákazníky, resp. budoucí „členy“ spolku, přičemž obsah reklamních sdělení byl obsahově koncipován primárně s důrazem na získání možnosti připojení k internetu. Nejvyšší soud se tak ztotožnil se soudy obou stupňů, které na základě výsledku provedeného dokazování dospěly ke správnému závěru, že poskytování internetových služeb představovalo hlavní činnost spolku. Rozhodně nešlo o výhodu vyplývající z členství, nýbrž o samotnou podstatu a důvod vzniku členství ve spolku, čehož si obvinění byli velmi dobře vědomi vzhledem k jejich aktivnímu zapojení do souvisejících činností shora jen stručně shrnutých. Nejvyšší soud proto neshledal opodstatněnou ani námitku obviněných, jíž zpochybnili zavinění v přímém úmyslu, který dovodily soudy. Hájí-li se navíc obvinění tím, že vycházeli z rad odborných poradců, Nejvyšší soud odkazuje na bod 26. rozsudku soudu prvního stupně, v němž byla vyvrácena i tato obrana obviněných s odkazem na hodnocení výpovědí svědků L. P. a L. K., kteří nepotvrdili, že by s obviněnými přímo konzultovali otázku, zda spolek může podnikat či jakým způsobem a v jakém rozsahu.

40. Z hlediska viny obviněných nebylo nezbytně nutné zabývat se podrobně mírou jejich podílu na páchání trestné činnosti. Na jejich protiprávní jednání je totiž třeba nahlížet jako na spolupachatelství. Tato základní forma trestné součinnosti je upravena v § 23 tr. zákoníku, podle něhož platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Pro použití tohoto ustanovení není podmínkou, aby jednání každého ze spolupachatelů odpovídalo všem znakům určité skutkové podstaty zvláštní části trestního zákoníku. K naplnění spolupachatelství při trestném činu stačí jen částečné přispění, třeba i v podřízené roli, je-li vedeno týmž úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně složkou děje, který v komplexu tvoří trestné jednání. Rovněž může společné jednání spolupachatelů probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností a směřuje k přímému vykonání trestného činu, přičemž ve svém celku naplňuje jeho skutkovou podstatu (např. rozhodnutí č. 170/1949, č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). V posuzované trestní věci bylo zásadním zjištění, že všichni obvinění byli po celou dobu, která je jim přičítána v odsuzujícím výroku, členy rady jakožto klíčového orgánu odpovědného za chod spolku, který také ovlivňoval fakticky veškeré jeho fungování včetně zaměření činnosti na poskytování internetových služeb (bod 47. rozsudku soudu prvního stupně). Soudy proto správně vyhodnotily tyto skutkové okolnosti tak, že každý ze spoluobviněných nese trestněprávní následky, jako by se zločinu neoprávněného podnikání sám dopustil.

41. Vytýkají-li navíc obvinění, že jiní členové rady měli na chod spolku rovněž významný vliv, přičemž v tomto směru zmínili konkrétně D. P., nelze přehlížet, že jmenovaný v procesním postavení svědka vypověděl, že ve spolku skončil v roce 2010. Důvodem pro takový krok byl podle svědka právě jeho nesouhlas s dalším směřováním spolku spočívajícím v tom, že se nepřijímali pasivní členové do statutárních orgánů a rada neměla vůli udělovat aktivní členství. Šlo o odklon od původního konceptu, podle něhož spolek „patřil“ všem členům (bod 13. rozsudku soudu prvního stupně). I zde se tudíž obrana obviněných rozchází s výsledkem dokazování.

42. Námitka, podle níž soudy u obviněného Martina Knitla nezohlednily kratší dobu jeho působení v radě spolku v rámci trestu uloženého tomuto obviněného, stojí mimo rámec uplatněných i jakýchkoli jiných zákonných důvodů dovolání. Nejvyšší soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy v situaci, v níž byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného či mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím výše uvedeného ani žádného jiného dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. (viz zejména rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

43. Ohledně výhrad obviněných souvisejících s nesprávnou aplikací zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud dodává, že ve věci učiněná skutková zjištění nevypovídají nic o tom, že by na trestnou činnost obviněných bylo možno nahlížet jako na jednání s nižším stupněm společenské škodlivosti, které není třeba trestněprávně postihovat. Šlo o dlouhou dobu trvající promyšlené jednání, v jehož rámci byla pod zástěrkou aktivity prospěšné pro členy spolku kryta podnikatelská činnost realizována za účelem dosahování zisku. Podle Nejvyššího soudu rozhodně nelze nahlížet na posuzovaný skutek jako na výjimečný, který by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům podle § 251 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku (srov. též výše již citované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Vyvození trestní odpovědnosti vůči obviněným považuje proto Nejvyšší soud za opodstatněné. Z obsahu trestního spisu rovněž Nejvyšší soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly porušení práva obviněných na spravedlivý proces, jak je zakotveno především v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ačkoli se sami obvinění blíže nevyjadřovali k porušení jakého kritéria tohoto širšího pojetí ústavně zakotveného práva mělo v posuzované trestní věci dojít, lze se domnívat, že samotné vyslovení viny považovali za takový nedovolený zásah vůči sobě jako osobám obviněným a odsouzeným v trestním řízení. Tímto způsobem však nelze právo na spravedlivý proces úspěšně prosazovat, neboť jeho dodržení nezaručuje obviněným takový výsledek trestního řízení, který si sami představují, či jej považují za jediný možný. Lze jen dodat, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti obviněných přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Všem obviněným byla rovněž poskytnuta veškerá jejich procesní práva, tedy nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, ale též navrhovat doplnění dokazování v součinnosti s jejich obhájcem. V tomto ohledu proto Nejvyšší soud neshledal rovněž žádnou vadu, jíž by bylo provedené trestní řízení zatíženo.

C. K dovolání nejvyšší státní zástupkyně

44. Podstatu dovolání nejvyšší státní zástupkyně tvoří její nesouhlas s právním posouzením skutku pod bodem 2., u něhož soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nejde o žádný trestný čin, přičemž odvolací soud posoudil jako správný výrok soudu prvního stupně, jímž byli všichni obvinění zproštěni této části obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Dovolatelka poukázala na nesprávnou právní kvalifikaci označenou v podané obžalobě jako trestný čin podle § 216 odst. 1, 5 písm c) tr. zákoníku, což bylo ze strany státního zastupitelství avizováno již v odvolání, v němž bylo požadováno použití druhé základní skutkové podstaty tohoto trestného činu podle § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku současně s naplněním okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby ve variantě obsažené v odst. 5 písm. c) citovaného ustanovení. Trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zastírá původ věci, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině, zejména tím, že zakrývá nebo utajuje její skutečnou povahu, umístění, pohyb, nakládání s ní, vlastnické nebo jiné právo k ní, nebo kdo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění jejího původu, získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.

45. Objektem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je majetek, konkrétně vlastnické nebo jiné majetkové právo ve vztahu k věci (hmotné i nehmotné), která je výnosem z trestné činnosti. Tím je poskytována i ochrana majetkovým vztahům na finančních trzích, na trhu výrobků a služeb a na ostatních trzích, pokud jde o původ peněz a jiných věcí. Je tedy chráněn i zájem na čistotě majetkových vztahů. Legalizace výnosů z trestné činnosti napomáhá tomu, aby zůstal beze změny stav vytvořený tzv. predikativním (základním, hlavním) trestným činem, na který legalizace navazuje. Předmětem útoku je věc, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině.

46. Objektivní stránka tohoto trestného činu je obsažena ve dvou základních skutkových podstatách vymezujících celkem pět forem jednání pachatele. Jak bylo zmíněno již výše, pro posuzovanou trestní věc je relevantní skutková podstata podle § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku (do 31. 1. 2019 byla tato skutková podstata obsažena v ustanovení § 216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku). Ta umožňuje postihnout zastření původu nebo jiné usilování, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která je výnosem z trestné činnosti, nejenom při spáchání predikativního trestného činu jinou osobou, ale i pachatelem základního (hlavního) trestného činu. Proto pachatelem trestného činu podle § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku může být i ten, kdo spáchá základní (hlavní) trestný čin a zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která je výnosem z trestné činnosti.

47. Zastíráním původu věci (hmotné i nehmotné), která je výnosem z trestné činnosti, se především rozumí tzv. „praní špinavých peněz“. Pojem „zastírání“ je však širší, neboť se netýká jen peněz, ale i dalších věcí, které jsou výnosem trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině. Zastření obecně znamená, že informace o původu takové věci a její skutečné povaze je utajována nebo zkreslována. Nelze rovněž pominout tu skutečnost že výčet forem jednání, jimiž může docházet k zastírání původu, je ve druhé ze základních skutkových podstat trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti pouze demonstrativní (viz „zejména“), tudíž se v praxi mohou vyskytnout i jiné formy chování, resp. jednání, které budou odpovídat zákonnému pojmu zastírání původu věci.

48. Mezi rozličné způsoby tohoto typu jednání lze zařadit též zakrývání skutečné povahy věci, jež je výnosem z trestné činnosti, jejího umístění, pohybu, nakládání s ní, vlastnického práva či jiného práva k ní. Tímto jednáním se rozumí vytváření a předstírání nepravdivých nebo hrubě zkreslených informací a údajů o uvedených skutečnostech. Příkladem může být převod takové věci (např. automobilu) na základě fiktivní kupní smlouvy, kdy pachatelé předloží příslušným orgánům a dalším osobám falešné dokumenty či upravené doklady s pozměněnými údaji, podle nichž jde o legálně získaný automobil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 7 Tdo 962/2014). Za zakrývání ve výše uvedeném smyslu lze považovat i vložení výnosu z trestné činnosti do legálního podnikání (tzv. pračky špinavých peněz, typicky herny, kasina, restaurace, ale i velké sportovní kluby, realitní kanceláře atd.), kdy pachatel zpravidla prostřednictvím dokladů z účetní evidence finguje, že nelegálně získané finanční prostředky nabyl do vlastnictví v souladu se zákonem.

49. Další formou jednání výslovně zmíněnou v ustanovení § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku je utajování skutečné povahy věci, jež je výnosem z trestné činnosti, jejího umístění, pohybu, nakládání s ní, vlastnického práva či jiného práva k ní. Tato alternativa na rozdíl od zakrývání nevyžaduje aktivní jednání ve smyslu vytváření zakrývajících informací, ale postačí i v zásadě pasivní jednání, které vytváří dojem, že taková věc má legální původ, v důsledku čehož dojde ke ztížení, popřípadě i znemožnění odhalení jejího původu jako věci, která je fakticky výnosem z trestné činnosti. Může jít například o zasílání finančních prostředků (peněz), které jsou výnosem z trestné činnosti, po menších částkách na účty bank vytipovaných osob (např. tzv. bílých koní), které je pak zasílají na jiné účty, nebo o vkládání výnosů z trestné činnosti, zejména peněz, na účty bank a jiných finančních institucí v tzv. daňových rájích nebo do tzv. off-shore společností, jako investic do cenných papírů nebo obtížně dohledatelných komodit (investičního zlata, diamantů apod.), anebo i v posledních letech do virtuálních měn (např. bitcoinů), u nichž je hlavní výhodou obtížná identifikovatelnost osob oprávněných s nimi nakládat.

50. Jiným usilováním o podstatné ztížení nebo zabránění zjištění původu věci, která je výnosem z trestné činnosti, je takové jednání pachatele, které sice nemá přímo povahu bezprostředního zastírání původu, ale směřuje k umožnění bezproblémového použití výnosu z trestné činnosti pachateli nebo jinými osobami ve vlastní prospěch nebo ve prospěch jiných osob. V praxi půjde zejména o některé úmyslné přípravné fáze zastírání původu věcí a jiných hodnot, které nelze ještě podřadit pod zastírání původu věci. Jako příklad lze uvést snahu pachatele vytipovat a získat tzv. bílé koně, jejichž prostřednictvím zamýšlí výnos legalizovat, jestliže tato snaha nakonec z jakéhokoli důvodu nevede k úspěšnému výsledku.

51. Pachatelem u skutkové podstaty podle § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku může být zásadně kterákoli fyzická nebo právnická osoba. Může jím být osoba odlišná od pachatele predikativního trestného činu, nicméně jak již bylo shora naznačeno, tento trestný čin může spáchat taktéž stejná osoba, která spáchala i základní (hlavní) trestný čin, z něhož pochází věc, která je výnosem z trestné činnosti. V této souvislosti se mluví o tzv. samopraní špinavých peněz.

52. Pokud jde o prospěch velkého rozsahu jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 216 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, z ustanovení § 138 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zákoníku vyplývá, že činí nejméně 10 000 000?Kč, jelikož se na jeho určení vztahuje obdobně výkladové pravidlo pro určení výše škody. Prospěch velkého rozsahu může být pachatelem získán jak „pro sebe“, tak i „pro jiného“ [k jednotlivým znakům skutkové podstaty podle § 216 tr. zákoníku viz blíže též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2755 a násl., nebo ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025].

53. Pro úplnost je vhodné doplnit, že možnost postihovat prostřednictvím skutkové podstaty § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 2. 2019 tzv. „samopraní“ neboli případy, v nichž pachatelem tohoto trestného činu je stejná osoba, která spáchala predikativní trestný čin, z něhož pochází věc, která je předmětem legalizace, připustila v minulosti i judikatura Nejvyššího soudu, a to ve vlastním usnesení ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 Tdo 591/2021, jež bylo uveřejněno pod č. 3/2022 Sb. rozh. tr., na jehož podrobnou argumentaci lze odkázat. Nejvyšší soud mimo jiné v citovaném rozhodnutí potvrdil, že takový postup není v rozporu se zákazem nucení k sebeobviňování (princip nemo tenetur se ipsum accusare), ani se zásadou zákazu dvojího stíhání, resp. potrestání za týž skutek (ne bis in idem). Pravomocné odsouzení pachatele za trestný čin například proti majetku, kterým získal věc jako výnos z tohoto trestného činu, totiž nemůže založit překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem pro trestní postih téhož pachatele za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti spáchaný tím, že zastíral původ takové věci získané uvedeným (predikativním, zdrojovým) trestným činem, protože jde o odlišné skutky.

54. Jak vyplývá ze shora uvedených úvah, nemohou při aplikaci nastíněných východisek na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně v posuzované trestní věci obstát jejich závěry týkající se právního posouzení skutku pod bodem 2., a to zejména poté, co státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně navrhla ve svém odvolání změnu právní kvalifikace tohoto skutku ve vztahu k naplnění znaků základní skutkové podstaty namísto první z nich podle § 216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, na druhou základní skutkovou podstatu uvedenou v § 216 odst. 2 alinea 1. V tomto ohledu je nutné přisvědčit názoru nejvyšší státní zástupkyně prosazovanému v jejím dovolání, podle něhož na jednání obviněných, jak bylo stručně shrnuto v bodě 4. výše, je potřeba nahlížet jako na zakrývání skutečné povahy věci, jež je výnosem z trestné činnosti, jejího umístění, pohybu, nakládání s ní, vlastnického nebo jiného práva k ní. Z výsledků dosud provedeného dokazování je nesporné, že všichni obvinění znali původ peněžních prostředků, které byly poskytnuty obchodní společnosti Onlinex formou několika časově navazujících zápůjček. Věděli o tom, že tyto peníze pocházely z trestného činu neoprávněného podnikání, jehož se sami dopustili jako členové rady spolku Nová Morava v souvislosti s poskytováním služeb internetového připojení (skutek pod bodem 1.). Na základě série smluv o zápůjčce (viz č. l. 3058 a násl. tr. spisu) přitom takto získané prostředky z majetku spolku převedli na bankovní účet obchodní společnosti Onlinex, která je ve svém účetnictví mohla vykazovat jako běžný dlouhodobý závazek. Navenek tak bylo vytvořeno zdání o finanční hodnotě legálně přenechané do dispozice Onlinex, která ji využila k vlastní podnikatelské činnosti, přestože byla obviněnými opatřena v rozporu se zákonem.

55. Nejvyšší soud rovněž přisvědčil názoru dovolatelky, podle něhož smlouvy o zápůjčce byly uzavřeny za nestandardně jednostranně výhodných podmínek pro obchodní společnost Onlinex, která prostředky z nich získané použila na vybudování optické sítě podporující její další růst a generování zisku, aniž by byla povinna spolku po dobu přibližně třiceti let cokoli splácet. Nelze v tomto ohledu přehlížet, že konkrétní smluvní ujednání, na něž dovolatelka upozornila, a to třicetiletá doba splatnosti, bezúplatnost a výše již zmíněná absence průběžných splátek, fakticky umožnila, aby Onlinex se zapůjčenými peněžními prostředky nakládala po velmi dlouhou dobu jako se svými vlastními a zhodnocovala je v rámci svého majetku.

Převedení celkově zjištěného objemu finančních prostředků, byť k němu došlo formálně bezvadným právním jednáním totiž fakticky lze přirovnat ke skrytému darování a nevážně míněnému úkonu, neboť dohodnuté smluvní podmínky obsahovaly natolik vzdálenou dobu splatnosti, a to bez úroků po celé třicetileté období, že obvinění reálně zastávající pozice na obou smluvních stranách evidentně s návratností zápůjček nemuseli vůbec počítat. Jednání obviněných tudíž podle Nejvyššího soudu představovalo legalizační schéma zahrnující shromáždění a rozmístění finančních prostředků (akumulace peněz pocházejících z „členských příspěvků“ v rámci majetku spolku) a jejich oddělení od nezákonného zdroje (převod peněz na základě uzavřených smluv o zápůjčce na bankovní účet Onlinex).

Byly zde však obsaženy rovněž i prvky integrace, neboť jak správně poznamenala nejvyšší státní zástupkyně, obvinění jakožto pachatelé predikativního trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zákoníku byli společníky obchodní společnosti Onlinex, a jejím prostřednictvím tak mohli užívat peníze pocházející z trestné činnosti v legálním hospodářském oběhu, tedy jako kapitál poskytnutý Onlinex na další podnikání (k jednotlivým etapám legalizace viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.

2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 101/2017). Formálně tedy došlo k přesunu peněžních prostředků, které byly výnosem z trestné činnosti, na zcela samostatný subjekt, tj. obchodní společnost Onlinex, která v důsledku jednání obviněných získala finanční prostředky za velmi výhodných podmínek, než které by jí mohly případně poskytnout bankovní instituce, či by je získala z jiných zdrojů. Rovněž nelze jako nevýznamnou hodnotit již zmíněnou skutečnost, že všichni obvinění byli v rozhodnou dobu společníky této obchodní společnosti, tudíž mohli i oni sami prostřednictvím svých obchodních podílů v Onlinexu profitovat z jejího podnikání, navíc za současného vytvoření dojmu, že šlo o kapitál získaný legální cestou.

56. S ohledem na shora popsané skutečnosti dospěl Nejvyšší soud ve shodě s nejvyšší státní zástupkyní k závěru, že skutek pod bodem 2. obžaloby naplňuje minimálně znaky základní skutkové podstaty zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku. Jednání obviněných, které navazovalo na skutek pod bodem 1., je nutno považovat za zastírání původu věci, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky, tím, že je zakrývána její skutečná povaha, umístění, pohyb, nakládání s ní, vlastnické nebo jiné právo k ní.

Pokud jde o okolnost podmiňující použití přísnější trestní sazby, nejvyšší státní zástupkyně se ve shodě s obžalobou domáhala naplnění znaku spočívajícího v získání pro jiného prospěchu velkého rozsahu, jenž je uveden v § 216 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Na podporu tohoto právního názoru však nejsou v dovolání dohledatelné žádné argumenty, v podstatě jde o tvrzení bez bližšího zdůvodnění pro využití tohoto kvalifikačního znaku v posuzované trestní věci. Přestože nelze zcela vyloučit správnost takto vysloveného právního názoru, je třeba konstatovat, že pro jeho opodstatněnost nebyly v dosavadním průběhu dokazování opatřeny dostatečné podklady a v tomto ohledu by bylo nutné ze strany veřejné žaloby předložit soudu další důkazy.

S ohledem na výrok o zproštění této části obžaloby nebyla dosud otázka prospěchu získaného pro Onlinex v hlavním líčení ani ve veřejném zasedání u odvolacího soudu prakticky vůbec řešena ani posuzována. Sama dovolatelka se v rámci dovolání nezabývala výkladem znaku tzv. materiálního prospěchu (o tzv. imateriální prospěch v posuzované věci nešlo), jak jej zastává především soudní praxe a s nímž je ve shodě i právní nauka (viz např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H.

Beck, 2023, s. 1845). Zásadně, byť vždy ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu, jehož se získání prospěchu týká, je třeba při jeho určení, zohledňovat náklady, jež musel pachatel vynaložit na jeho opatření (viz rozhodnutí č. 41/2011 a č. 1/1999 Sb. rozh. tr. nebo přiměřeně též rozhodnutí č. 31/2009 a č. 29/2016-I. Sb. rozh. tr.). Jak ale bylo konstatováno, tato otázka nebyla doposud v trestní věci obviněných náležitě objasněna, dokazována, tudíž ani právně hodnocena. Proto nelze bez dalšího zatím přijmout jako oprávněný požadavek dovolatelky právně kvalifikovat skutek pod bodem 2.

obžaloby ohledně všech obviněných jako zvlášť závažný zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti však Nejvyšší soud upozorňuje na dosud neuvažovanou možnost přísnějšího právního posouzení zjištěného skutku ze strany veřejné žaloby, resp. dovolatelky, jež se u obviněných nabízí prostřednictvím znaku spočívajícího ve spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle druhé základní skutkové podstaty ve vztahu k věci, která má hodnotu velkého rozsahu podle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 5 písm. b) tr.

zákoníku.

Pro využití této zvlášť přitěžující okolnosti by v zásadě nebylo nutné vést další, případně rozsáhlé dokazování, neboť výnosem z trestné činnosti, o jehož zastírání v posuzované trestní věci šlo, byly finanční prostředky, o jejichž výši nevznikly žádné pochybnosti.

57. Nelze proto než konstatovat, že rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen vadou nesprávného právního posouzení skutku pod bodem 2. obžaloby, čímž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto vadu na podkladě odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněných neodstranil, odpovídajícím způsobem nereagoval ani na odvolací návrh na změnu právního posouzení skutku pod bodem 2. obžaloby nesprávnou úvahou vyjádřenou na straně 11 v posledním odstavci napadeného usnesení, došlo rovněž k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě.

V. Závěrečné shrnutí

58. Ze všech výše uvedených důvodů na základě obsahu trestního spisu a po přezkoumání napadených rozhodnutí včetně řízení, jež jim předcházelo, Nejvyšší soud shledal, že usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně jsou zatíženy vadou nesprávného právního posouzení skutku pod bodem 2. obžaloby, což ve svém dovolání důvodně vytýkala nejvyšší státní zástupkyně. Nejvyšší soud proto z podnětu jejího dovolání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byli obvinění Pavel Bzduch, Bc. Daniel Götz, Martin Knitl a Ing. Jiří Tomek podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 1 ZT 78/2023, pro skutek vymezený v ní pod bodem 2., a zrušil rovněž usnesení odvolacího soudu, a to v rozsahu, v jakém bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně proti shora uvedenému zprošťujícímu výroku z rozsudku soudu prvního stupně. Ve zbývajícím rozsahu zůstala obě napadená rozhodnutí nedotčena, a to vzhledem k tomu, že námitky obviněných, jimiž v odpovídající části svých dovolání zpochybnili správnost a zákonnost odsuzujícího výroku týkajícího se skutku pod bodem 1. obžaloby, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

59. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyššímu soudu nic nebránilo vrátit věc v uvedeném rozsahu do stadia řízení před soudem prvního stupně, neboť důvodem zproštění obviněných této části obžaloby nebyl závěr, podle něhož se skutek nestal, což by odpovídalo zproštění podle § 226 písm. a) tr. ř. Obvinění byli totiž v hlavním líčení zproštěni proto, že tento skutek pod bodem 2. obžaloby není trestným činem podle § 226 písm. b) tr. ř. Bude tedy na Městském soudu v Brně, aby se znovu v hlavním líčení tímto skutkem zabýval ve shora naznačených souvislostech, aby případně vyzval příslušného státního zástupce k doplnění důkazů, o něž by se opíralo tvrzení veřejné žaloby nasvědčující získání prospěchu velkého rozsahu. Za předpokladu, že nedojde k žádné relevantní změně doposud zjištěného skutkového stavu, při vázanosti právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. ř.) bude soud zvažovat využití jiné alternativy přísnějšího právního posouzení skutku, jak byla naznačena shora, tedy posoudit skutek pod bodem 2. obžaloby jako zvlášť závažný zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku. Pokud budou obvinění v novém hlavním líčení odsouzeni za původně zproštěné protiprávní jednání, bude Městský soud v Brně u každého ze spoluobviněných znovu rozhodovat o trestních sankcích za oba trestné činy, tj. též za zločin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, výrok o němž zůstal tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčen. Závěrem považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž připomenout, že před konáním hlavního líčení, případně na jeho počátku, nebude nezbytné upozorňovat všechny obviněné na změnu v právním posouzení skutku pod bodem 2. obžaloby, neboť se o takové možnosti dozvěděli z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu, s jehož obsahem budou seznámeni, nicméně bude nezbytné poskytnout obhajobě prostor pro uplatnění případných návrhů na doplnění dokazování v řízení před soudem prvního stupně.

60. Za splnění podmínek vyplývajících z ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout o podaných dovoláních v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 8. 2025

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu