5 Tdo 46/2017-53
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 o
dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného L. F. ,
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 67 To
127/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 7 T 10/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce
odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2016, sp. zn. 7 T
10/2014, byl obviněný L. F. podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby
státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 1. 2014,
sp. zn. 7 VZV 14/2013, podané pro níže uvedený skutek kvalifikovaný jako pokus
trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 a § 256 odst. 2 písm. b),
odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů,
účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“).
2. Uvedenou obžalobou bylo obviněnému kladeno za vinu, že (zjednodušeně
uvedeno) přesně nezjištěného dne, nejpozději však dne 22. 5. 2009, dal pokyn
svědkyni D. F. (dříve P.), aby u Městského soudu v Praze přihlásila do
insolvenčního řízení jako jednatelka a společnice obchodní společnosti C.T.E.
Broadcast, s. r. o., IČ: 26690977, se sídlem Praha 1, Národní č. 38/36 (dále
jen „C.T.E. Broadcast“), fiktivní pohledávku ve výši 45 165 321 Kč ohledně
majetku dlužníka a již odsouzeného P. S., bývalého zakladatele a majoritního
akcionáře zkrachovalé obchodní společnosti H-SYSTEM, a. s., nyní v konkurzu,
IČ: 60192291, se sídlem Praha 5 – Smíchov, Ostrovského č. 253/3 (dále jen „H-
SYSTEM“). Svědkyně D. F. (dříve P.) tak měla učinit bez znalosti rozhodných
skutkových okolností o protiprávnosti takového jednání a přihlásit zmíněnou
pohledávku dne 22. 5. 2009 do insolvenčního řízení, ačkoliv obviněný L. F. měl
vědět, že přihlášená pohledávka je fiktivní, že pro plnění neexistuje právní
důvod, a tímto jednáním měl v úmyslu zčásti zmařit uspokojení věřitelů dlužníka
– úpadce P. S. Celková výše pohledávek, které přihlásili do insolvenčního
řízení věřitelé vyjmenovaní v popisu skutku, činila částku 57 819 288 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce Vrchního
státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného odvolání, o němž
rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 67 To
127/2016, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
4. Nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) podal dne 23. 11.
2016 proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze v neprospěch obviněného
L. F. dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g)
a l) tr. řádu.
5. Nejvyšší státní zástupce nejdříve podrobně zrekapituloval dosavadní
průběh trestního řízení, přičemž většina jeho námitek proti zprošťujícímu
rozhodnutí se týká zejména napadeného usnesení odvolacího soudu, které považuje
za nesprávné, neboť soudy nevycházely z popisu skutku, který byl v obžalobě
státního zástupce formulován zcela odlišně a z něhož vyplývaly podstatné
skutečnosti a okolnosti mající vliv na posouzení trestnosti jednání obviněného.
Podle názoru nejvyššího státního zástupce jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů
nesprávná, neboť jsou zatížena vadou nesprávného právního posouzení skutku,
která je ve vztahu k části rozhodných skutkových zjištění poznamenána údajným
extrémním nesouladem s výsledky provedeného dokazování, a v této souvislosti
zároveň poukázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. extrémního
nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nejvyšší státní
zástupce zaměřil své výhrady k důkazním prostředkům a ke způsobu, jakým soudy
nižších stupňů hodnotily důkazy, zejména k tomu, že nevyvodily z pořízených
důkazů odpovídající závěry a v důsledku toho nesprávně posoudily jednání
obviněného. Podle dovolatele soudy nesprávně hodnotily výpověď svědka V. B. st.
a náležitě se nevypořádaly s jejím obsahem, ačkoli svědek jasně popsal plán
vyvedení pozemků v objektu R. z majetku již odsouzeného P. S. Nejvyšší státní
zástupce v tom spatřuje dlouhodobou snahu odsouzeného P. S. odprodat jím
ovládnutou pohledávku zájemci, který ji poté uplatní u soudu. Obchodní
společnost C.T.E. Broadcast jako zástavní věřitel přihlásila do insolvenčního
řízení pohledávku ve výši 45 000 000 Kč, která zahrnovala i částku zaplacenou
obviněným L. F. v dražbě za pozemky v objektu R. Jak dále nejvyšší státní
zástupce zdůraznil, obviněnému šlo o získání ekonomické výhody, protože nabyl
nemovitosti do vlastnictví za cenu výrazně nižší a jeho investice ve výši 29
000 000 Kč v podobě kupní ceny se mu měla v insolvenčním řízením vrátit a
zhodnotit o více než 85 %. Tento lukrativní zisk měl navazovat na jednání
odsouzeného P. S., který k němu předtím přispěl sérií sukcesí původní
pohledávky poté, co uznal na základě dvou notářských zápisů závazek vzniklý v
roce 1991 z úvěru čerpaného u Komerční banky, a. s. Odsouzený P. S. podle
nejvyššího státního zástupce účelově svolil k vykonatelnosti těchto zápisů pro
případ, že by se dostal do prodlení s úhradou dluhu. Tím došlo k účelovým
dispozicím s předmětnou pohledávkou a odsouzený P. S. se spolu s obviněným L.
F. dohodli na faktickém vyvedení majetku odsouzeného P. S. a poškození jeho
věřitelů.
6. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů,
že se obviněný nedopustil pokusu trestného činu poškozování věřitele podle § 8
odst. 1 a § 256 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákona, protože nebylo
jednoznačně určeno, zda pohledávka obchodní společnosti C.T.E. Broadcast
uplatněná v insolvenčním řízení byla po právu. Soudy nižších stupňů přitom
odkázaly na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29
Cdo 2109/2012, v němž Nejvyšší soud upozornil na to, že účinnost smlouvy o
převzetí dluhu ze dne 2. 5. 1995, uzavřené mezi odsouzeným P. S. a obchodní
společností S.O.K., akciová společnost, byla vázána na splnění dohodnutých
odkládacích podmínek. Šlo o dobře vymyšlený plán, protože obchodní společnost
INTERMADERA, s. r. o., nyní v likvidaci, na kterou přešel dluh z Komerční
banky, a. s., byla jednou z obchodních společností jím v roce 1998 účelově
založených a ovládaných. Obviněnému L. F. a odsouzenému P. S. se v roce 2005
nepodařilo realizovat jejich záměr, a to díky zásahu insolvenčního správce, a
proto obviněný L. F. přihlásil v roce 2009 tuto pohledávku přímo do
insolvenčního řízení vůči odsouzenému P. S. Právě ekonomický smysl celé operace
podle nejvyššího státního zástupce dokazoval skutečnost, že obchodní společnost
C.T.E. Broadcast ovládal obviněný L. F. V odsouzeném P. S. spatřuje nejvyšší
státní zástupce hlavního pachatele trestného činu poškozování věřitele podle §
256 odst. 1 písm. a) tr. zákona a v obviněném L. F. pomocníka ve smyslu § 10
odst. 1 písm. c) tr. zákona.
7. Nejvyšší státní zástupce proto uzavřel, že v dané věci soudy nižších
stupňů dospěly na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým
závěrům, protože posuzovaným skutkem došlo k naplnění všech znaků trestného
činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. b) tr. zákona. Jak totiž
vyplynulo z výpovědi svědka V. B. st., ve skutečnosti došlo ke zcizení majetku
ovládaného odsouzeným P. S., na čemž se zmíněný svědek nechtěl podílet, a proto
angažoval obviněného L. F. Podle názoru nejvyššího státního zástupce je
napadené rozhodnutí zatíženo vadou tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy, takže uvedené vady založily dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Odvolací soud je neodstranil,
neboť hodnotil některé provedené důkazy izolovaně a bez ohledu na ostatní
důkazy. V tom nejvyšší státní zástupce shledal porušení zásady volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. řádu.
8. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1, 2 tr. řádu za splnění podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. řádu
zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek
soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená
rozhodnutí, dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. řádu a aby přikázal
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
9. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k vyjádření
obviněnému, který tak učinil prostřednictvím svého obhájce. Obviněný považuje
rozhodnutí soudů nižších stupňů za správná. Dovolání nejvyššího státního
zástupce vytýká především nesprávnost skutkových zjištění, která mají být v
extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Tuto námitku však obviněný odmítl a
odkázal na správné závěry soudů nižších stupňů, které se náležitě vypořádaly s
důkazy, řádně je hodnotily a konstatovaly, že neexistují jednoznačné důkazy
svědčící o jeho vině. Údajná zjištění vyplývající z vyjádření svědka P. Č.
tvrzená dovolatelem nemají oporu v provedených důkazech, protože zmíněný svědek
odmítl vypovídat u hlavního líčení a jiná jeho procesně použitelná výpověď není
obsažena v trestním spise. Výpověď svědka V. B. st. podle obviněného nebyla
učiněna v souladu se základními zásadami trestního řízení, protože nešlo o
neodkladný nebo neopakovatelný úkon a výslech svědka nebyl proveden za účasti
soudce, a proto je jeho výpověď nepoužitelná pro posouzení viny.
10. Obviněný vytkl nejvyššímu státnímu zástupci, že jeho dovolání se
týká především skutečností, jež nebyly předmětem dokazování před soudem,
zejména skutku pod bodem I. obžaloby, který byl vyloučen ze společného řízení k
samostatnému projednání a nebyl nerozlučně spjat se skutkem pod bodem II.
obžaloby. Dovolání vycházelo z názoru, podle něhož pohledávka nebyla po právu,
byla fiktivní, a bagatelizovalo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016,
sp. zn. 29 Cdo 21/2012. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že právní
posouzení odvolacího soudu bylo neúplné (a tudíž i nesprávné), a zpochybnil, že
šlo o fiktivní pohledávku. Obviněný se zcela ztotožnil s názorem soudů nižších
stupňů, podle něhož neměl co do činění s uplatněním předmětné pohledávky, a
nebylo-li prokázáno, že přihlášená pohledávka byla fiktivní, nemohlo dojít k
poškozování věřitele. Obviněný odmítl i tvrzení nejvyššího státního zástupce o
předem dohodnuté a zinscenované dražbě v roce 2005, protože tato dražba byla
povolena soudem. Podle názoru obviněného dovolání nejvyššího státního zástupce
nemá oporu v provedených důkazech, proto navrhl, aby ho Nejvyšší soud odmítl.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a
obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
12. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b
odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu je možné uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde
tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na
něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou je
vadné uplatnění příslušných norem hmotného práva na skutkový stav zjištěný
soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy,
jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky
jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může
spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání
určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že
nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ovšem
nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se
dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k
němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a
druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na
citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách zaměřených proti tomu,
jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak
postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování
apod.
b) K námitkám nejvyššího státního zástupce
14. V první řadě je třeba uvést, že námitky, které uplatnil nejvyšší
státní zástupce ve svém dovolání, jsou prakticky výhradně procesního charakteru
a jako takové s ohledem na hmotně právní povahu dovolacího důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu neodpovídají. Dovolatel totiž brojil
především proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily důkazy provedené
ve věci, a proti tomu, jaké skutkové závěry na jejich základě učinily. To platí
rovněž o tvrzení nejvyššího státního zástupce, v němž poukazoval na existenci
údajného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z
nichž vycházely soudy nižších stupňů, resp. na základě kterých dospěly k
závěru, podle něhož nebylo spolehlivě a bez důvodných pochybností prokázáno, že
se stal skutek, pro který byla podána obžaloba [§ 226 písm. a) tr. řádu].
15. Dovolání nejvyššího státního zástupce napadá usnesení odvolacího
soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu
rozsudku soudu prvního stupně, přičemž vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí
dovolatel spatřuje výlučně v nesprávném zjištění skutkového stavu, k němuž
soudy dospěly tvrzeným nesprávným způsobem hodnocení opatřených a provedených
důkazů, zejména výpovědi svědka V. B. st. Jak již bylo shora rozvedeno,
Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která není
oprávněn přezkoumávat v řízení o dovolání. Nejvyšší státní zástupce se ovšem
svými námitkami domáhá právě takového nepřípustného postupu Nejvyššího soudu, a
to s užitím argumentace o tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a
učiněnými skutkovými zjištěními. K tomu je však třeba zdůraznit, že svoji
argumentaci o přípustnosti takových námitek a jejich podřaditelnosti pod
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel opírá o
judikaturu Ústavního soudu vyvinutou na základě ústavních stížností obviněných
namítajících porušení základního lidského práva na spravedlivý proces ve smyslu
čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. I když nelze zpochybnit argument nejvyššího
státního zástupce o rovnosti stran, přece jen veřejný žalobce nemůže v trestní
věci k tíži obviněného jako slabší procesní strany uplatňovat pravidla
stanovená na její ochranu, která vyplývají z uvedených právních předpisů
chránících základní lidská práva a svobody (viz shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, nebo usnesení ze
dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017).
16. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i
na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, protože takto nebylo
postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno,
ostatně Nejvyšší soud ani zásadně neprovádí dokazování v dovolacím řízení (§
265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud
jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů,
což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem (a
nikoli výklad extenzivní, jehož se nejvyšší státní zástupce domáhá).
17. Provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně s
možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně, nikoli však v řízení o
dovolání. Dokazování je ovládáno některými tradičními a důležitými zásadami
zaručujícími spravedlivý proces, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a
ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny, které mají vzájemnou
spojitost. Hodnotit důkazy proto může zásadně jen ten soud, který je také v
souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu
může konkrétní důkazní prostředek náležitě vyhodnotit a získat z něj relevantní
poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje
významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního
prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou
vyslýchanou osobou), jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu
poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a umožnit vynést rozhodnutí pod
bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např.
Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s.
178 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení
skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v
osobním kontaktu. Bylo proto na státním zástupci jako veřejném žalobci, aby
předložil takové důkazy, kterými by jím žalovaný skutek prokázal spolehlivě,
bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí.
18. Nadto je namístě uvést, že prakticky všechny námitky, které uplatnil
nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, byly obsahem odvolání státního
zástupce a odvolací soud se s nimi důsledně vypořádal. Přitom dovolání, v němž
dovolatel opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního
stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a
dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně
neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo
86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
19. Z výše uvedených důvodů proto dovolání nejvyššího státního zástupce
neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům ani žádnému jinému důvodu dovolání, a
proto je na místě jej odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť
bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.
20. Nad rámec výše uvedeného pak Nejvyšší soud nesouhlasí ani s
argumentací, že by snad došlo k dezinterpretaci provedených důkazů a že by mezi
učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy byl rozpor, natož rozpor
extrémní. Naopak, jak vyplývá z rozhodnutí soudů nižších stupňů a nakonec i z
vyjádření obviněného k podanému dovolání, je zřejmé, že verze uvedená v
obžalobě nebyla prokázána jednoznačně a bez důvodných pochybností, když naopak
dokonce větší penzum důkazů svědčí ve prospěch verze obviněného. Nejde o žádný
rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, a tím spíše o
rozpor extrémní, jestliže se soud prvního stupně, který prováděl dokazování a
jediný tak může hodnotit provedené důkazy, přiklonil k jedné z více možných
alternativ skutkového děje a svůj postup přesvědčivě zdůvodnil. Soudy jsou
dokonce povinny postupovat v souladu se zásadou presumpce neviny a musí se
přiklonit k verzi příznivější pro obviněného, pokud verze prosazovaná obžalobou
nebyla prokázána bez důvodných pochybností (viz § 2 odst. 5 tr. řádu). Soudy
nižších stupňů se přitom touto věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném
rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit rozhodné skutkové závěry.
Oba soudy shodně dospěly k závěru, podle něhož tvrzení státního zástupce, že to
byl obviněný, kdo se dopustil žalovaného skutku, nelze žádným z provedených
důkazů zcela spolehlivě potvrdit. Navíc, za daného stavu dokazování nebylo
jisté ani to, že uplatnění pohledávky nebylo po právu, a to i s ohledem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2109/2012. Soudy
nižších stupňů také pečlivě vyložily vlastní hodnotící úvahy v odůvodnění svých
rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování a při hodnocení
jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů ani k deformaci jejich obsahu.
Závěr o zproštění obviněného obžaloby tak vychází z logického vyhodnocení všech
ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazů. V tomto směru lze
odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (především
s. 11 až 14), jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů akceptoval i odvolací
soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí (s. 6 až 8). Na tyto závěry lze
v plném rozsahu odkázat.
V. Závěrečné shrnutí
21. Dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu tak
byly uplatněny jen formálně, protože ve skutečnosti dovolací námitky nejvyššího
státního zástupce neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, neboť směřují výlučně
proti hodnocení důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, ale nevytýkají
nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
22. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce
jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. řádu, aniž by
přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu
předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání,
mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 18. 10. 2017
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.