U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2014 o dovolání,
které podal obviněný Ing. R. G., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
17. 9. 2013, sp. zn. 8 To 259/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 13 T 110/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. 4. 2013, sp.
zn. 13 T 110/2010, byl obviněný Ing. R. G. uznán vinným trestným činem
zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního
zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého
se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 256a odst. 2 tr.
zák. za použití § 53 odst. 2 písm. b) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 45
000 Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán,
uložil mu soud prvního stupně podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí
svobody v trvání 3 měsíců. Naproti tomu byl obviněný týmž rozsudkem zproštěn
obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad
Sázavou ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. ZT 411/2009, pro skutek, v kterém obžaloba
spatřovala trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák.,
neboť tento skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
K odvolání státního zástupce, který ho podal v neprospěch obviněného, Krajský
soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 8 To 259/2013, podle § 258
odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu
rozhodl tak, že podle § 256a odst. 3 tr. zák. uložil obviněnému trest odnětí
svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr.
zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle § 49 odst. 1 a §
50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce předsedy představenstva a člena
představenstva akciové společnosti, dále statutárního orgánu nebo jeho člena v
jiných obchodních společnostech a družstvech na dobu 3 roků. Krajský soud v
Brně pak rozhodl rovněž o odvolání obviněného, a to tak, že ho podle § 256 tr.
řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný Ing. R. G. podal prostřednictvím svého obhájce dne 11. 12.
2013 proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, které opřel o
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru
obviněného soudy v předchozím řízení nesprávně určily výši škody způsobené
trestným činem zvýhodňování věřitele, protože vycházely z rozsahu pohledávek,
které měly být po právu uhrazeny věřitelům. Obviněný je však přesvědčen, že
výše škody měla být určena až po zjištění výše částky, která se poškozeným
nedostane z majetku obchodní společnosti GASLINES, s. r. o., ani v případě
zpeněžení tohoto majetku. Obviněný nesouhlasí ani s tím, že by v rozhodném
období od 1. 5. 2009 do 31. 12. 2009 zmařil uspokojení svých věřitelů. Podle
jeho mínění totiž došlo naopak ke zvýšení dobytnosti pohledávek věřitelů o 3,55
% a v obchodní společnosti GASLINES, s. r. o., existoval majetek použitelný k
zaplacení pohledávky každého věřitele do výše 64,28 %. Jak dále obviněný s
odkazem na dosavadní judikaturu zdůraznil, aktivně podnikal a existoval zde
předpoklad získání dalších prostředků, což vylučuje jeho úmysl zvýhodnit svého
věřitele na úkor jiných věřitelů. Podle obviněného nedošlo k dokonání
posuzovaného trestného činu, protože nenastalo skutečné a definitivní zmaření
uspokojení pohledávek věřitelů. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem soudů
nižších stupňů o společenské nebezpečnosti spáchaného činu. Závěrem svého
dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho
názoru postup navrhovaný obviněným, který se domáhá toho, aby se pro účely
stanovení výše škody vyčkalo na to, jaký bude výtěžek z prodeje majetku
obchodní společnosti GASLINES, s. r. o., nemá oporu v zákoně. Výše škody byla
podle státního zástupce zjištěna správně, takže nepovažuje za důvodnou ani
námitku obviněného, že ve jmenované obchodní společnosti se nacházel majetek, z
něhož bylo možno uhradit 64,28 % z pohledávky každého věřitele. Podle státního
zástupce postačí k naplnění skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování
věřitele i částečné zmaření uspokojení pohledávky poškozeného věřitele. O
existenci zavinění svědčí podle názoru státního zástupce okolnost, že obviněný
věděl o špatném hospodářském stavu obchodní společnosti GASLINES, s. r. o.
Jestliže na tuto situaci nereagoval v souladu s insolvenčním zákonem, lze u něj
dovodit jeho srozumění s tím, že není schopen řádně plnit všechny závazky, a že
tedy může poškodit některé z věřitelů jmenované obchodní společnosti. Závěrem
svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť ho považuje za
zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. R. G. opírá své dovolání o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Nejvyšší soud především považuje za nutné zdůraznit, že tento
dovolací důvod je dán tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a
odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy
nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní
posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění
neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným
činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace,
jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení
hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný Ing. R. G. především
zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se některých
zákonných znaků citovaného trestného činu, zejména pokud jde o jeho výhrady k
závěrům znaleckého posudku znalce Milana Fleka. V těchto směrech tedy obviněný
nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného
práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení
trestního zákona měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak
nekonkretizuje, které zákonné znaky daného trestného činu, jímž byl uznán
vinným, nebyly naplněny. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního
posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i
skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení
hmotného práva, jež mělo být podle jeho názoru porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
který uplatnil obviněný Ing. R. G., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění
je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní
posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z
důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního,
zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263
odst. 6, 7 tr. řádu. Argumentace obviněného zpochybňující výsledky dokazování a
hodnocení důkazů soudy nižších stupňů se totiž vůbec netýká otázek hmotného
práva, jejichž posuzování je podstatou citovaného dovolacího důvodu. Přitom
obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje včetně své
účasti na něm, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména
některých rozhodných skutkových okolností.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného Ing. R. G., kterou
zpochybnil naplnění objektivní stránky přečinu zvýhodňování věřitele podle §
256a odst. 1, 2 tr. zák. Tato námitka sice formálně odpovídá uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť ji obviněný
rovněž do určité míry založil na polemice se skutkovými zjištěními, ale
Nejvyšší soud ji nepovažuje za důvodnou. K tomu je třeba připomenout, že
posuzovaného trestného činu se dopustí ten, kdo jako dlužník, který není
schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého
věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele, a způsobí tak značnou škodu. Znak
objektivní stránky této skutkové podstaty trestného činu spočívající ve
„zvýhodnění jiného věřitele“ byl naplněn tehdy, jestliže dlužník, který nebyl
schopen plnit své splatné závazky (resp. osoba jednající jeho jménem ve smyslu
§ 90 odst. 2 tr. zák.), poskytl zvýhodněnému věřiteli takové plnění, jež
neodpovídalo zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení všech věřitelů [viz
zejména § 2 odst. 3 a § 32 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve
znění účinném do 31. 12. 2007, resp. nyní § 1 písm. a), § 5 písm. a) a § 306
odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších
předpisů], a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka (viz rozhodnutí pod
č. 6/2005-I. Sb. rozh. tr.). Podstata trestného činu zde tedy spočívá v tom, že
zvýhodněný věřitel sice dostal od dlužníka plnění, na které by jinak měl právní
nárok, avšak v důsledku insolvence dlužníka došlo plným uspokojením pohledávky
konkrétního (zvýhodněného) věřitele k poškození ostatních věřitelů tohoto
dlužníka. K naplnění skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele
podle § 256a odst. 1 tr. zák. se tedy vyžadoval úpadek ve formě insolvence.
Přitom z popisu skutku vtěleného do tzv. skutkové věty, ale i z odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho s. 16), je zřejmé, že obchodní
společnost GASLINES, s. r. o., jejímž jménem obviněný jednal v inkriminovanou
dobu, byla právě ve stavu insolvence, tj. ve stavu, kdy měla více věřitelů,
její peněžité závazky byly po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto
závazky nebyla schopna plnit. Pokud jde o škodu jako zákonný znak kvalifikované
skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 2,
resp. 3 tr. zák., představovala rozdíl mezi částkou, v které byla uspokojena
pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela
při poměrném a rovnoměrném vypořádání všech věřitelů (zejména v konkursu),
protože právě tento rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé
poškozeni (viz rozhodnutí publikované pod č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr.).
V nyní posuzované věci to tedy znamená, že takový rozdíl bylo třeba
stanovit z peněžní částky zjištěné jako součet všech uhrazených pohledávek
zvýhodněných věřitelů za inkriminované období (tj. částky ve výši 1 335 623,98
Kč), od níž by měla být odečtena peněžní částka, v které by byly zaplaceny
pohledávky zvýhodněných věřitelů při poměrném a rovnoměrném uspokojení
pohledávek všech věřitelů obchodní společnosti GASLINES, s. r. o. Podle závěrů
znaleckého posudku znalce Milana Fleka činí tento rozdíl (po zohlednění
částečného plnění dvěma poškozeným věřitelům) celkovou částku ve výši 702
185,27 Kč a ten představuje škodu jako zákonný znak trestného činu zvýhodňování
věřitele podle § 256a odst. 2 tr. zák., neboť právě o tuto částku byli
poškozeni ostatní věřitelé.
S ohledem na výše konstatované argumenty považuje Nejvyšší soud námitky
obviněného, jimiž zpochybnil naplnění objektivní stránky trestného činu
zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák., za nedůvodné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného Ing. R. G., kterými
s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu popírá své
úmyslné zavinění u trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2
tr. zák., neboť podle jeho názoru podnikl aktivní kroky ke zlepšení
hospodářského stavu obchodní společnosti GASLINES, s. r. o.
Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného trestného činu,
předpokladem trestní odpovědnosti za jeho spáchání bylo úmyslné zavinění
pachatele, který jako dlužník, jenž nebyl schopen plnit své splatné závazky,
zcela nebo částečně zmařil uspokojení pohledávky svého věřitele tím, že
zvýhodnil jiného věřitele, ač si z okolností musel být vědom toho, že jeho
jednání může mít takový následek, a buď ho chtěl způsobit, anebo alespoň pro
případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn.
Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných
ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný za stavu
přetrvávající insolvence obchodní společnosti GASLINES, s. r. o., a „… v
zištném zájmu zajištění běžné obchodní činnosti“ přednostně uhradil z veškerých
dostupných finančních prostředků jmenované obchodní společnosti pohledávky
věřitelů podrobně specifikovaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, „… ačkoli si byl vědom jiných závazků společnosti GASLINES, s. r. o.,
které nemohly být uhrazeny …“. Přitom popsaným jednáním „… záměrně zvýhodnil …“
jen některé věřitele, byť bylo jeho povinností „… splatit dluhy všech věřitelů
poměrně a rovnoměrně …“. Z uvedených slovních formulací a z popisu jednání
obviněného v rámci spáchaného skutku nelze podle názoru Nejvyššího soudu
dovodit žádné pochybnosti o zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu [§ 4
písm. a) tr. zák.], jak správně konstatovaly soudy nižších stupňů v odůvodnění
svých rozsudků (viz s. 16 rozsudku soudu prvního stupně, resp. s. 5 rozsudku
odvolacího soudu).
Nejvyšší soud v souvislosti s úvahami o naplnění subjektivní stránky
trestného činu zvýhodňování věřitele nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného
Ing. R. G., podle něhož byl veden snahou získat další prostředky k zajištění
chodu obchodní společnosti GASLINES, s. r. o. Takový závěr je totiž v rozporu s
výsledky provedeného dokazování, z nichž je patrné, že jmenovaná obchodní
společnost se již po dobu několika let nacházela ve ztrátovém podnikání. Proto
se v posuzované věci neuplatní závěr, na který obviněný poukazuje ve svém
dovolání a podle něhož je vyloučen úmysl dlužníka zmařit uspokojení pohledávek
ostatních věřitelů v případě, když insolventní dlužník sice plně uspokojil jen
pohledávky nezbytné např. pro zachování výroby (zejména pohledávky dodavatelů
energií a surovin), ale učinil tak s odůvodněným předpokladem udržení chodu
podniku a výroby k dosažení prostředků použitelných pro uspokojení pohledávek
ostatních věřitelů (viz shodně např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní
zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1559, 1563 a
1564).
Ke stejnému závěru dospěla i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, podle níž
skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele ve smyslu § 256a odst.
1 tr. zák. nenaplnilo jednání insolventního dlužníka, který sice plně uspokojil
splatnou pohledávku jen některého z více svých věřitelů, jestliže tak učinil s
odůvodněným předpokladem získání dalších prostředků potřebných k uspokojení
splatných pohledávek ostatních věřitelů. Uvedený předpoklad ovšem nebude
důvodný, pokud pachatel jako statutární orgán udržoval po delší dobu v provozu
hospodářsky špatně fungující obchodní společnost, která jako dlužník nebyla
schopna plnit všechny své splatné závazky, přičemž bylo zřejmé, že se její
ekonomická situace nezlepšovala a nic nenasvědčovalo takové změně ani v
budoucnu. Poskytne-li insolventní dlužník za této situace plnění jen některému
svému věřiteli a zmaří-li tím uspokojení pohledávky jiného svého věřitele, může
spáchat trestný čin zvýhodňování věřitele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1555/2005, publikované pod č. T 861. v sešitě 22
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C.
H. Beck, Praha 2006). Proto ani tvrzení obviněného Ing. R. G., že na základě
svých podnikatelských aktivit důvodně očekával finanční prostředky pro další
podnikání obchodní společnosti GASLINES, s. r. o., nemůže nic změnit na
uvedených závěrech. Splatné závazky této obchodní společnosti totiž dosahovaly
ke dni spáchání posuzovaného trestného činu celkové výše 1 744 374 Kč, zatímco
vlastní kapitál vykazoval zápornou hodnotu ve výši 5 874 000 Kč, takže ani
případné dosažení zisku ve zmíněném účetním období (tj. v roce 2009) zde není
podstatné.
Pro existenci zavinění mají v posuzované věci význam i judikatorní
závěry vyjádřené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 10/2003 Sb. rozh. tr. Podle
nich bylo předpokladem trestní odpovědnosti dlužníka, který se nacházel v
platební neschopnosti, za trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr.
zák., že pachatel jako dlužník (nebo osoba jednající za dlužníka ve smyslu § 90
odst. 2 tr. zák.) v důsledku zvýhodnění některého ze svých věřitelů alespoň
částečně zmařil uspokojení ostatních věřitelů, přičemž i naplnění tohoto znaku
muselo být zahrnuto jeho úmyslným zaviněním. Pachatel zde tedy jednal se
záměrem, aby se jako dlužník vyhnul poměrnému uspokojení ostatních věřitelů, a
buď tím chtěl alespoň částečně zmařit uspokojení jejich pohledávek, anebo si
byl alespoň vědom toho, že jeho jednání může mít uvedený následek, a pro
případ, že jej způsobil, s tím byl srozuměn. Takový předpoklad byl splněn podle
názoru Nejvyššího soudu též u obviněného Ing. R. G.. Závěr o naplnění
subjektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1,
2 tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného
popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně,
ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak ze záměru obviněného a z
neodvratnosti následku v podobě porušení majetkových práv věřitelů obchodní
společnosti GASLINES, s. r. o., a způsobení značné škody.
Ze shora konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky
obviněného, jimiž zpochybnil své úmyslné zavinění, za neopodstatněné.
Nejvyšší soud se zabýval i tvrzením obviněného Ing. R. G., podle něhož zde
údajně chybí materiální stránka posuzovaného trestného činu. K tomu je třeba
připomenout, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídil
kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák.
Trestným činem u pachatele staršího 18 let byl pak jen skutek, který podle
uvedených kritérií dosahoval stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než
nepatrného (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury
Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak
trestného činu, tedy zda v jeho případě spáchaný čin dosahoval vyššího stupně
nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, bylo třeba vycházet ze
skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon
předpokládal, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o
nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění
materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatnil jen tehdy, když stupeň
nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny
formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhl stupně dosahujícího dolní
hranice typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy neodpovídal ani
nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty
(viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované
věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem i pro závěr o
potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu spáchaného obviněným Ing. R.
G., který je vyšší než nepatrný. Jak vyplynulo z rozhodných skutkových
zjištění, obviněný si byl zcela zjevně vědom toho, že porušuje právo věřitele
na uspokojení jeho pohledávky odpovídající zásadám insolvenčního řízení. O
naplnění materiální stránky stíhaného trestného činu svědčí kromě výše
způsobené škody i skutečnost, že obviněný nesplnil své splatné závazky vůči
většímu počtu věřitelů a naplnil i znak kvalifikované skutkové podstaty,
přičemž po delší dobu neřešil špatnou hospodářskou situaci obchodní společnosti
GASLINES, s. r. o. Na druhé straně v řízení před soudy nižších stupňů nebylo
zjištěno nic tak zásadního a výjimečného, co by mohlo dostatečně odůvodnit
závěr, podle něhož by snad čin spáchaný obviněným nedosáhl stupně nebezpečnosti
pro společnost odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro
společnost, tedy že by neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím
případům trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák.
Ostatně obviněný ve svém dovolání ani nepoukazuje na žádné takové konkrétní
okolnosti, které by zpochybňovaly uvedený závěr, ale jen obecně vytýká
nesprávné posouzení stupně nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost, resp.
v souvislosti s tím upozorňuje na nedostatečná skutková zjištění soudů nižších
stupňů v otázce výše škody za uvedené období.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru,
že obviněný Ing. R. G. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože se
však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší
soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl jeho
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o
dovolání obviněného tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr.
řádu).
V Brně dne 28. 5. 2014
Předseda senátu
JUDr. František P ú r y