5 Tdo 478/2014-25
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2014
o dovolání, které podal obviněný J. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 To 400/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 342/2009, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 To 400/2013, rozsudek Okresního soudu ve
Vyškově ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 1 T 342/2009 a řízení jim předcházející,
které následovalo po usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 11. 2012,
sp. zn. 1 T 342/2009.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 1 T 342/2009,
rozhodl tak, že podle § 222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného J. B. pro
skutek spočívající v tom, že dne 19. 7. 2009 kolem 04.30 hod. řídil své osobní
motorové vozidlo zn. BMW 320D po dálnici D1 ve směru jízdy z B. na V., v místě
214,5 km při jízdě v levém jízdním pruhu v důsledku toho, že se plně nevěnoval
řízení vozidla, řádně nesledoval situaci v provozu a nepřizpůsobil rychlost
jízdy svým schopnostem a okolnostem v provozu, čímž porušil § 5 odst. 1 písm.
b) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a
o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž zezadu
narazil do před ním jedoucího osobního vozidla zn. AUDI A4, jehož řidič a
majitel M. H. byl nucen vzhledem k situaci v provozu na pozemní komunikaci
snížit rychlost svého vozidla, přičemž došlo ke zranění v tu dobu nepřipoutané
spolujezdkyně ve vozidle zn. BMW P. Z., která seděla na předním sedadle vedle
obviněného, a utrpěla těžké zhmoždění pravého očního bulbu s krvácením do
přední komory oční, ochrnutím zornice, krvácením pod sítnici a další
vyjmenovaná zranění s dobou léčení a citelném omezení v obvyklém způsobu života
přesahujícím 6 týdnů a předpokladem trvalých následků ve smyslu poruchy zraku a
vizuální změny levého očního bulbu, postoupil Městskému úřadu ve Vyškově,
odboru dopravy, neboť by jím mohl být posouzen jako přestupek.
Proti tomuto usnesení podal stížnost státní zástupce Okresního státního
zastupitelství ve Vyškově, na jejímž podkladě Krajský soud v Brně usnesením ze
dne 13. 3. 2013, sp. zn. 5 To 103/2013, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř.
napadené usnesení zrušil a Okresnímu soudu ve Vyškově uložil věc znovu
projednat a rozhodnout.
Okresní soud ve Vyškově následně rozsudkem ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 1 T
342/2009 uznal obviněného J. B. vinným trestným činem ublížení na zdraví podle
§ 224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších
předpisů, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“). Za to byl obviněný
odsouzen podle § 224 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi
měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Zároveň byl
obviněnému uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho
roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené P. Z. a Zdravotní pojišťovna
Metal-Aliance, nyní Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, s jejich nárokem na
náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 To 400/2013, zamítl
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Toto usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný dovoláním podaným
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Živěly, opřel je o dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Obviněný ve svém dovolání poukázal na to, že soudy obou stupňů
posoudily daný skutek nesprávně jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1 tr. zákona. Odmítl porušení důležité povinnosti mu uložené zákonem, a
to, že by v příčinné souvislosti s ním došlo ke zranění poškozené P. Z.,
dopravní nehodu podle něj zavinil svědek M. H.
Upozornil, že soud prvního stupně nerespektoval právní názor v jeho
věci již jednou vyslovený Nejvyšším soudem, tedy že „mezi jednáním obviněného a
vznikem zranění P. Z. nebyl ucelený trvající a stále pokračující kauzální
nexus“. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení (nesprávně uveden
„rozsudek“) Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 To 400/2013, a
také rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 1 T
342/2009, a věc vrátil (zřejmě tomuto soudu) k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství
JUDr. Martiny Havlíkové. Obviněný podle ní pouze zopakoval námitky uplatňované
od počátku trestního řízení, se kterými se soudy již vyrovnaly. Zdůraznila, že
příčinná souvislost byla zcela jistě zachována, obviněný věděl, že se poškozená
za jízdy odpoutala, ale nijak na tuto situaci nezareagoval, tedy nezpomalil,
nezastavil či alespoň nevěnoval řízení maximální možnou pozornost.
Vyjádřila dále své přesvědčení, že pokud by nenastalo takové „fatální
pochybení“ ze strany obviněného jako řidiče, nedošlo by ani k následnému pádu a
zranění poškozené. Napadené rozhodnutí podle státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství není zatíženo vadou naplňující uplatněný dovolací
důvod, navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud při zkoumání splnění formálních podmínek konání
dovolacího řízení zjistil, že obviněný J. B. podal dovolání jako oprávněná
osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého
obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a
odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr.
ř.).
Obviněný J. B. své dovolání opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud shledal, že dovolání
je důvodné.
Předem je nutné zdůraznit, že v této věci již jednou dovolací řízení proběhlo,
poté co byl obviněný odsouzen za tentýž skutek rozsudkem Okresního soudu ve
Vyškově ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 1 T 342/2009, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 5 To 372/2011. V závěru
předchozího rozhodnutí o dovolání obviněného ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo
548/2012, se Nejvyšší soud jasně vyjádřil, že pokud v novém řízení nedojde k
zásadní změně skutkových okolností, bude nezbytné znovu posoudit otázku příčiny
vzniku následku na zdraví poškozené odlišně od jejich původního názoru.
Nejvyšší soud se totiž neztotožnil s úvahami soudů prvního a druhého stupně,
založených na tom, že k těžké ujmě na zdraví poškozené došlo v důsledku
dopravní nehody způsobené obviněným, přičemž poukázal zejména na závěry
znaleckého posudku, z něhož jasně vyplynulo, že ke zranění poškozené by
nemuselo dojít, pokud by se za jízdy neodpoutala. Projednávaný případ
obviněného Nejvyšší soud zařadil mezi ty, na něž dopadá tzv. teorie přerušení
příčinné souvislosti, neboť právě jednání samotné poškozené, která si v průběhu
jízdy odepnula bezpečnostní pás, zapříčinilo následek na jejím zdraví.
Okresní soud ve Vyškově byl tímto právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem
ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. vázán. Při novém projednání věci v hlavním
líčení konaném dne 13. 11. 2012, rozhodl tak, že věc obviněného pro tentýž
skutek postoupil podle § 222 odst. 2 tr. ř. Městskému úřadu ve Vyškově, odboru
dopravy, neboť by jím mohl být posouzen jako přestupek.
Proti tomuto rozsudku však podal stížnost státní zástupce Okresního státního
zastupitelství ve Vyškově a Krajský soud v Brně z jejího podnětu usnesením ze
dne 13. 3. 2013, sp. zn. 5 To 103/2013, napadený rozsudek zrušil a Okresnímu
soudu ve Vyškově uložil věc znovu projednat a rozhodnout. Své rozhodnutí
odůvodnil velice stručně tak, že předmětnou dopravní nehodu zavinil bezpochyby
obviněný. Ten měl také povinnost stanovenou § 5 odst. 1 písm. j) zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění účinném v době předmětné události, (dále jen „zákon o silničním
provozu“), v souladu se kterou rozhodně nejednal, když na chování poškozené
adekvátně nereagoval. V rozporu s vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu o
přerušení příčinné souvislosti mezi způsobením dopravní nehody a následkem na
zdraví poškozené krajský soud vyslovil vlastní právní závěr, podle něhož
nedošlo k přerušení příčinné souvislosti a obviněný za způsobenou těžkou újmu
na zdraví poškozené nese trestní odpovědnost.
Následně tak ve věci rozhodoval opět Okresní soud ve Vyškově, který při
posuzování znaků skutkové podstaty daného trestného činu dospěl k závěru, že
byla naplněna jak jeho objektivní tak subjektivní stránka. V rámci nového
zhodnocení důkazů, které okresní soud doplnil o opětovný výslech poškozené,
dospěl k přesvědčení (evidentně v důsledku zrušujícího usnesení odvolacího
soudu), že obviněný měl reagovat na nastalou dopravní situaci a přizpůsobit jí
rychlost svého vozidla, jestliže tak neučinil, svým jednáním způsobil dopravní
nehodu s následky škody nejen na vozidlech, ale také, byť podle okresního soudu
„přidruženým jednáním poškozené“, s následkem ujmy na jejím zdraví. Styl své
jízdy měl obviněný změnit adekvátně nastalým okolnostem, kdy ve svém vozidle
vezl dvě podnapilé osoby, z nichž jedna neměla být podle závěrů soudu prvního
stupně ani připoutaná. Tuto situaci měl řešit například výzvou poškozené P. Z.
k vystoupení z vozidla nebo snížením rychlosti jízdy. Jestliže tak neučinil,
potom jednání obviněného, při kterém měl porušit povinnosti řidiče stanovené v
§ 5 odst. 1 písm. b) a j) a v § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, je v
příčinné souvislosti s následky jak v podobě dopravní nehody a majetkové škodě
na vozidlech, tak i ve vztahu k těžké újmě na zdraví poškozené P. Z. Okresní
soud uznal, že ke škodlivému následku na svém zdraví přispěla tato
spolujezdkyně obviněného porušením povinnosti být za jízdy připoutána
bezpečnostním pásem, stanovené v § 9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním
provozu. Avšak za situace, kdy o nepřipoutané poškozené obviněný věděl, nelze
uvažovat o přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následku
na zdraví poškozené pouze uvedeným jednáním poškozené.
Odvolací soud se v následném usnesení napadeném dovoláním stručně připojil k
závěrům nalézacího soudu a opětovně pouze velice stručně konstatoval, že
obviněný měl reagovat na „kritickou situaci ve vozidle“, přičemž za logické a
přiměřené by považoval výrazné snížení rychlosti jízdy, zastavení vozidla v
odstaveném pruhu či alespoň věnování se jízdě s maximální možnou pozorností.
Následný náraz do před ním jedoucího zpomalujícího vozidla zhodnotil krajský
soud jako „fatální pochybení“ ze strany obviněného jako řidiče, bez kterého by
nedošlo k pádu a následnému zranění poškozené. Odvolací soud se proto ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně o vině obviněného J. B., neboť příčinná
souvislost byla podle něj zachována.
Výše citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů jsou ale v naprostém rozporu se
závěrem, který při předchozím rozhodování ve věci v řízení o dovolání zaujal
Nejvyšší soud a který již byl stručně připomenut v úvodu tohoto usnesení.
Jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5
Tdo 548/2012, „snad“ dostatečně zřetelně vyslovil, že za tehdy zjištěného
skutkového stavu v projednávané věci obviněného, nelze odhlédnout od samotného
aktivního jednání poškozené, která si bezprostředně před samotnou nehodou
odpoutala bezpečnostní pás, otáčela se dozadu, podávala láhev s vodou další
spolujezdkyni, přičemž právě po tuto poměrně krátkou dobu (podle vyjádření
samotné poškozené asi dvě minuty), narazilo vozidlo řízené obviněným do před
ním jedoucího vozidla. Tím došlo k aktivaci airbagu mj. na místě spolujezdce a
též podle znaleckého závěru výlučně tato skutečnost vedla ke vzniku zranění
poškozené. Nejvyšší soud také odkazem na právní teorii i judikaturu připomněl
teorii tzv. přerušení (přetržení) příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného
a způsobeným následkem na zdraví poškozené P. Z. a uzavřel, že právě situace,
jež je předmětem trestního stíhání obviněného, dopadá na takovou možnost
posouzení trestní odpovědnosti obviněného. Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí
otázkou existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkům na
zdraví poškozené, a to včetně nutného zavinění obviněného nejen k samotnému
následku, ale též právě k příčinné souvislosti, detailně zabýval. Za
dostačující proto považuje pouze stručné připomenutí, že zranění, jež během
dopravní nehody bylo způsobeno poškozené, vzniklo výlučně vlastním konáním
poškozené, která si během jízdy odpoutala bezpečnostní pás. Na daný případ
proto je nutné aplikovat teorii přerušení příčinné souvislosti, kdy do
původního příčinného průběhu (náraz do vozidla jedoucího před obviněným)
vstoupila samostatná příčina, která teprve způsobila účinek v podobě
konkrétních zranění poškozené. Krajský soud pouze odmítl srovnání s příkladem z
praxe, na který odkazuje učebnice trestního práva hmotného autorů Novotný, O.,
Vanduchová Al., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání,
Praha: Wolters kluwer ČR, a. s., 2010, s. 174, aniž by se však sám jakkoli
snažil vysvětlit důvody, které jej k takovému postupu vedly. Proto Nejvyšší
soud považuje za nutné poukázat na společné rysy, které nese učebnicový případ
a projednávaná trestní věc. Primárním důvodem pádu poškozeného do řeky byla
havárie autobusu, poté, co byl vytažen na břeh, v důsledku šoku utrpěného při
této havárii poškozený vstal, znovu vstoupil do řeky, v níž utonul. Je tedy
naprosto zjevné, že k jeho utonutí by nemohlo dojít, nebýt předcházející
havárie autobusu. Stejně tak ve věci obviněného muselo nejprve dojít k dopravní
nehodě neopatrnou jízdou obviněného, (nikoli však hazardní, jak již bylo minule
připomenuto), aby byl aktivován airbag, a to v době, kdy bez zavinění
obviněného byla spolujezdkyně krátkodobě odpoutána, neboť nebýt toho, neutrpěla
by podle znalců zřejmě žádnou újmu na zdraví.
Nejvyšší soud proto shledává
výraznou shodu skutkových okolností obou případů a při hodnocení otázky
existence příčinné souvislosti mezi jednáním řidičů (autobusu z učebnicového
příkladu a automobilu řízeného obviněným) dospěl k přesvědčení, že jde o
situace, které snesou srovnání.
Nakonec je nutné odmítnout také argumenty odvolacího soudu, jimiž zdůvodnil
svůj názor o výlučné odpovědnosti obviněného za vznik zranění poškozené, neboť
fakticky popírá výsledky důkazního řízení. Již ve svém předcházejícím
rozhodnutí Nejvyšší soud na podkladě studia trestního spisu zjistil, že
poškozená byla po dobu jízdy řádně připoutána, avšak bezprostředně před nehodou
se svévolně odpoutala, aby se mohla zaklonit ke kamarádce na zadním sedadle. V
průběhu svého opětovného výslechu u soudu prvního stupně svou původní výpověď
znovu zopakovala, nejkratší dobu, po níž nebyla připoutána, odhadla poškozená
na dvě minuty, tudíž nelze obviněnému vytýkat, že v tak krátký okamžik
„adekvátně nereagoval“ na jednání poškozené, spočívající v odepnutí
bezpečnostního pásu, a již vůbec nelze akceptovat vyjádření odvolacího soudu
příkladem chování, jež by považoval u obviněného za odpovídající situaci, tj.
„výzva poškozené, ať vystoupí z vozidla“. Zřejmě pominul významnou skutečnost,
že se jednalo o dálnici, tzn. že zastavení vyžaduje delší časový úsek, a navíc
ke vzniku dopravní nehody přispěla právě probíhající poněkud nepřehledná
situace na vozovce, kdy od krajnice, na níž stálo zřejmě nepojízdné osobní
vozidlo, vyjížděl autobus, který následně vjel do pravého jízdního pruhu, což
mu vjetím do levého pruhu umožnil svědek M. H., jenž zaznamenal zřejmě úmysl
řidiče autobusu vrátit se ke krajnici před odstavený automobil, tudíž zastavení
vozidla řízeného obviněným bylo fakticky vyloučeno. Chování poškozené, jímž
porušila svou vlastní povinnost být zajištěna bezpečnostním pásem, je tudíž
nutné považovat za výlučnou příčinu vzniku jejího zranění. Nejvyšší soud ještě
považuje za vhodné zdůraznit, že právě vědom si výjimečnosti aplikace tzv.
teorie přetržení příčinné souvislosti, skutečně důsledně zvažoval skutkové
okolnosti zjištěné především soudem prvního stupně, a to již v předcházejícím
dovolacím řízení, a po pečlivém zhodnocení výsledků dokazování, vyslovil svůj
právní názor.
V této souvislosti je třeba dodat, že v řízení, konaném u soudu prvního stupně
po předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu, nedošlo k žádným změnám důkazní
situace. K doplnění dokazování došlo pouze u hlavního líčení konaného dne 13.
11. 2012, v němž byla znovu vyslechnuta poškozená P. Z. Ta ve své výpovědi
uvedla, že během jízdy ve vozidle obviněného měla bezpečností pásy zapnuté,
odpoutala se jen na krátký časový okamžik (dvě až čtyři minuty), kdy
potřebovala dosáhnout k další spolujezdkyni sedící za řidičem, L. T. Nelze
proto akceptovat postoj Krajského soudu v Brně, když označil jednání
obviněného, který na tuto situaci okamžitě nezareagoval, za „fatální
pochybení“. Nejvyšší soud považuje za důležité znovu zdůraznit, že není
povinností řidiče dbát na to, aby všechny ve vozidle přepravované osoby byly na
sedadle připoutány bezpečnostním pásem. Tuto povinnost vyplývající z ustanovení
§ 9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu mají samy přepravované osoby,
jak bylo zmíněno v předcházejícím usnesení dovolacího soudu. Již okresní soud
přiznal spoluzavinění poškozené, která, byť na krátký časový úsek, porušila
citovanou povinnost, avšak v dané věci jde o příčinu, jež způsobila škodlivý
následek, resp. účinek na jejím zdraví samostatně.
Krajský soud v Brně v řízení předcházejícím napadeným rozhodnutím neakceptoval
závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho citovaném rozhodnutí o
prvním dovolání obviněného, z něhož vyplývala potřeba aplikovat teorii
přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a poškozením zdraví P.
Z. při nezměněných skutkových okolnostech. Učinil tak ve svém usnesení z 13. 3.
2013, sp. zn. 5 To 103/2013, kdy na podkladě stížnosti okresního státního
zástupce zrušil v úvodu citované usnesení Okresního soudu ve Vyškově o
postoupení věci Městskému úřadu ve Vyškově, a přikázal tomuto soudu věc znovu
projednat a rozhodnout. Shodnou vadou nesprávného hmotně právního posouzení
zakládající uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou
tedy zatížena nejen rozhodnutí napadená dovoláním obviněného, tj. usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 To 400/2013, rozsudek
Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 1 T 342/2009, ale též
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 5 To 103/2013.
Věc se tak vrací do stadia řízení po rozhodnutí Okresního soudu ve Vyškově o
postoupení věci k jejímu projednání Městským úřadem ve Vyškově, odborem
dopravy, neboť by jím mohl být posouzen jako přestupek, proti kterému byla
státním zástupcem Okresního státního zastupitelství ve Vyškově podána stížnost.
O ní tak bude Krajský soud v Brně znovu rozhodovat, přičemž Nejvyšší soud opět
připomíná vázanost soudu právním názorem ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř.
vysloveným již v předešlém rozhodnutí o prvním dovolání obviněného, na němž
Nejvyšší soud setrval i v tomto dovolacím řízení.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud
rozhodnout v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. května 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová