5 Tdo 489/2023-14896
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2023 o dovolání, které podal obviněný D. M., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 4 To 48/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 6/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá.
1. Obviněný D. M. byl v pořadí třetím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2022, sp. zn. 56 T 6/2014, uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Za to mu byl podle § 255 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozeným uvedeným v citovaném rozsudku, a to ve výši konkretizované v tomto rozsudku. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli někteří poškození uvedení v tomto rozsudku odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Další poškození specifikovaní v tomto rozsudku soudu prvního stupně byli podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal odvolání obviněný D. M. a poškození zastoupení společným zmocněncem T. C. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že na základě odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině obviněného D. M. zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a uložil mu podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození uvedení v rozsudku odvolacího soudu odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další dílčí útoky, v nichž byl obžalobou rovněž spatřován pokračující trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zák., neboť tyto dílčí útoky konkretizované v rozsudku odvolacího soudu nejsou trestným činem. Podle § 229 odst. 3 byli poškození specifikovaní v tomto rozsudku odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání poškozených zastoupených společným zmocněncem T. C. zamítnuta jako nedůvodná.
3. Skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se měl ve stručnosti dopustit tím, že jako bývalý předseda představenstva, který byl jako jediný oprávněný jednat za společnost A.
I. B. (dále jen „A.“), a současně pracovník zastávající v této společnosti pozici „front office“, který byl zodpovědný za předávání pokynů obchodníkovi s cennými papíry k provedení nákupu nebo prodeje cenných papírů za stanovenou cenu, za komunikaci se zákazníkem při přijímání pokynů a za provedení pokynů od zákazníka nebo správce portfolia J. M., který podle pokynů obviněného D. M. připravoval pokyny k nákupu nebo prodeji cenných papírů na účet zákazníků společnosti A., která působila jako obchodník s cennými papíry na základě povolení Komise pro cenné papíry, oprávněný poskytovat podle zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podnikání na kapitálovém trhu“), investiční služby se zaměřením na trhy ve Spojených státech amerických, byl ve smyslu zákona o podnikání na kapitálovém trhu a podle smluv o obhospodařování cenných papírů, které s klienty uzavřel jménem společnosti, a to smluv o obhospodařování cenných papírů, smluv o provádění správy portfolia, smluv komisionářských o zprostředkování obchodů na zahraničních trzích cenných papírů, smluv o správě portfolia cenných papírů a o obstarání koupě a prodeje cenných papírů u převzatých klientů ze společnosti Renesance Capital Invest, a.
s., povinen podle zásady obezřetného poskytování investičních služeb uskutečňovat pro své zákazníky obchody s cennými papíry s odbornou péčí tak, aby dosáhl optimálního zhodnocení obchodovaných cenných papírů, v období od 19. 3. 2001 do 25. 5. 2005 záměrně nepostupoval v realizaci obchodů s cennými papíry racionálně ve prospěch svých zákazníků, ale obchodoval s cennými papíry vědomě v rozporu se zájmy klientů, v rozporu se smluvně převzatými povinnostmi a s příslušnými ustanoveními zákona o podnikání na kapitálovém trhu, který upravuje obezřetné poskytování investičních služeb, a v rozporu s povinností řádně spravovat majetek zákazníků společnosti A., spočívající v povinnosti chovat se při jeho správě s péčí řádného hospodáře vyplývající pro něj z ustanovení § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, neboť akcie a peněžní prostředky, které byly vykazovány na majetkových účtech klientů A.
jako majetek klientů, neexistovaly v dostatečném množství, některé údaje uváděné klientům na jejich výpisech z účtů u A. byly prokazatelně nepravdivé, v důsledku čehož existující majetek ve společnosti A. nebylo možné přiřadit jednotlivým zákazníkům, poplatky byly strhávány netransparentně a neodůvodněně, nebyly prováděny rekonciliace, tj. kontrola shody cenných papírů evidovaných na účtech zákazníků u A. a na účtech společnosti A., vedených u zahraničních obchodníků s cennými papíry. Společnost A.
měla neprůkazné či zkreslené účetnictví jako celek, operace s majetkem klientů ve společnosti A. neprobíhaly vždy transparentním způsobem, společnost A.
neměla nastaveny kontrolní mechanismy, které by mohly zabránit její neschopnosti dostát svým závazkům, neměla funkční řídící a kontrolní systém, který by zabezpečoval správnost druhu a počtu cenných papírů vykazovaných jako nakoupené pro zákazníky u zahraničních obchodníků s cennými papíry a který by zabezpečoval dostatečný stav peněžních prostředků na jejích peněžních účtech, aby z těchto prostředků bylo možné uhradit závazky vůči zákazníkům vyplývající z výpisů majetkových účtů zákazníků. Obviněný rovněž nezajistil, aby údaje o prováděných obchodech zanesených v účetnictví A.
odpovídaly údajům z výpisu z účtů vedených zahraničními obchodníky, připustil, aby společnost A. hradila společnosti Myer International Inc. neodůvodněné faktury za ekonomicky zbytečné či ekonomicky nesmyslné služby, přičemž v důsledku uvedené komplexní nezákonné a netransparentní manipulace s majetkem zákazníků, za které byly navíc neoprávněně účtovány poplatky, včetně odměny společnosti A. došlo k zásadnímu znehodnocení majetku klientů, čímž způsobil škodu ve výši nejméně 77 179 908,46 Kč těmto zákazníkům specifikovaným v rozsudku odvolacího soudu.
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný D. M. dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Podle názoru obviněného byla porušena zásada totožnosti skutku, neboť podle § 220 odst. 1 tr. ř. soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle přesvědčení obviněného byl odvolacím soudem odsouzen za jiné jednání, než bylo uvedeno v obžalobě státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze. Obviněný namítl, že v podané obžalobě bylo sice ve skutkové větě popsáno mnoho jeho tvrzených pochybení při řízení a obchodech společnosti A. avšak s naprostou většinou z nich obžaloba nespojovala vznik škody či její kvantifikaci. Škoda jako zákonný znak skutkové podstaty zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku a její kvantifikace zde byla svázána pouze se dvěma jednáními, a to že společnost A. prováděla pod vedením obviněného obchody s cennými papíry na burzách v USA s nižší výnosností než index S&P 500 a že byly klientům neodůvodněně a neoprávněně strhávány poplatky za provedené obchody.
6. Soud prvního stupně i soud odvolací na základě znaleckého posudku opatřeného obhajobou i znaleckého posudku Vysoké školy ekonomické (dále jen „VŠE“) vyžádaného soudem prvního stupně dospěly k závěru, že index S&P 500 nelze použít pro výpočet škody, jelikož je pouhým orientačním ukazatelem trendů na celosvětových akciových trzích a podle posudku VŠE i podle odborné literatury tři čtvrtiny obchodníků či správců portfolia nedosahují hodnot tohoto indexu.
7. Mezi neoprávněné a nedůvodně strhávané poplatky obžaloba zahrnula veškeré poplatky zaplacené jednotlivými klienty, které mají tvořit škodu způsobenou těmto klientům. Přitom dosud není z provedeného dokazování zcela zřejmý zdroj těchto číselných údajů mimo výstupu kontroly Komise pro cenné papíry, která však pokrývá pouze část žalovaného jednání a nejde o spolehlivá data. Tento závěr o způsobení škody nadměrným obchodováním byl v obžalobě učiněn proto, že Komise pro cenné papíry pro potřebu přípravného řízení uvedla, že veškeré obchody A.
plošně vykazují nekalou praktiku nadměrného obchodování, tedy obchodování pouze ve snaze generovat zákaznické poplatky, a proto veškeré poplatky klientů za takové obchody jsou neoprávněné. Podle znaleckého posudku VŠE a jeho dodatku však nelze kvůli nespolehlivosti podkladů učinit přesvědčivý závěr o tom, zda k nadměrnému obchodování došlo, či nikoliv. Tím ztrácí svůj základ závěr o výši škody postavený na nadměrném obchodování a neoprávněných poplatcích. Podle uvedeného posudku by rovněž i v případě nadměrného obchodování byly neoprávněnými pouze ty poplatky za obchody, které u jednotlivých klientů přesáhly kvantifikátory definující nadměrné obchodování.
Přitom první konkrétní předpis definující nadměrné obchodování byl vydán Komisí pro cenné papíry až dne 8. 2. 2006, tedy třičtvrtě roku po ukončení činnosti společnosti A. Podle tohoto předpisu má rovněž Komise pro cenné papíry provést před konečným závěrem individuální hodnocení obchodů a podmínek k nim vedoucím, což se však nestalo, neboť byl učiněn pouze plošný závěr, nebyly tedy hodnoceny mimo jiné události s vážným dopadem na americké akciové trhy, k nimž došlo v uvedeném období. Ohledně poplatků nebylo ze strany Komise pro cenné papíry odlišeno mezi obchody před a po dosažení kvalifikátorů definujících nadměrné obchodování.
Podle znaleckého posudku VŠE byly poplatky poměrně vysoké, avšak v té době šlo o obvyklou praxi obchodníků s cennými papíry. Poplatky sjednané mezi obchodníkem a klientem považovala Komise pro cenné papíry za jejich soukromou věc. Podle znaleckého posudku PROSCON, s. r. o., bylo zjištěno při namátkové kontrole, že ve společnosti A. nebylo postupováno podle ceníku poplatků, avšak nebyli schopni blíže toto své tvrzení konkretizovat a kvantifikovat výši poplatků účtovaných jednotlivým klientům.
8. Obviněný namítl, že podle podané obžaloby byla škoda, jako zákonný znak skutkové podstaty trestného činu, způsobena neoprávněným výběrem poplatků od klientů, zatímco rozsudek Vrchního soudu v Praze je postaven na zcela jiném základu a jednání, které mělo vést ke vzniku škody. Ačkoliv rozsudek odvolacího soudu přejímá z obžaloby řadu pochybení, kterých se měl dopustit, a zmiňuje v obecné rovině i netransparentní a neodůvodněné strhávání poplatků klientům, dovozuje rozsudek způsobenou škodu z výše náhrad vyplacených klientům Garančním fondem obchodníků s cennými papíry.
Přitom ze zpráv Garančního fondu obchodníků s cennými papíry plyne, že se otázkou poplatků vůbec nezabýval a náhrada pro klienty byla vypočítána z rozdílu finančních prostředků vyplacených správcem konkurzní podstaty a v konkurzním řízení uznaných přihlášených pohledávek bývalých klientů společnosti A. Garanční fond obchodníků s cennými papíry rovněž ve svém podání ze dne 7. 6. 2022 sdělil, že s ohledem na informace od soudu prvního stupně, že je aktuálně vedeno trestní stíhání pro jiný skutek, než kterým bylo způsobeno, že vyplatil klientům společnosti A.
náhrady, se nepřipojil s nárokem na náhradu škody v tomto řízení, ačkoli se dříve přihlásil s požadavkem na náhradu způsobené škody. Ze zpráv Garančního fondu obchodníků s cennými papíry i bývalého správce konkurzní podstaty je možné jednoznačně dovodit, že správce uznal v přezkumném řízení pohledávky klientů společnosti A. do výše odpovídající posledním jim doručeným výpisům z jejich účtů, následně jim správce část takto uznaných pohledávek vyplatil a Garanční fond obchodníků s cennými papíry doplatil rozdíl (vázán limitem).
Jednání, které bylo podle obžaloby v příčinné souvislosti se škodou a které spočívalo v neoprávněném a neodůvodněném strhávání poplatků, bylo v napadeném rozsudku fakticky zaměněno za jednání vedoucí ke způsobení rozdílu mezi reálným a klientům vykazovaným majetkovým stavem, neboť jen tento rozdíl Garanční fond obchodníků s cennými papíry nahradil, aniž by se on či konkurzní správce zabývali strhávanými poplatky, které podle obžaloby měly vést ke způsobení škody.
9. Podle obžaloby měla způsobená škoda spočívat v neoprávněně a nedůvodně účtovaných poplatcích klientům, zatímco podle dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu měl obviněný jednotlivým klientům způsobit škodu, která byla u každého z klientů vyčíslena jako rozdíl mezi reálným a klientům vykazovaným majetkovým stavem, přestože podle znaleckých posudků VŠE i PROSCON, s. r. o., není možné přiřadit poplatky k jednotlivým klientům, a napadený rozsudek proto postavil škodu způsobenou jednotlivým klientům na výši vyplacených náhrad od Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, ačkoli se tento účtovanými poplatky vůbec nezabýval a náhrady stanovil na základě jiného hlediska, postaveného na jiném než žalovaném jednání. Totožnost skutku je přitom zachována totožností jednání nebo následku nebo obou, přičemž postačuje i totožnost částečná. Shoda musí být v podstatných okolnostech a nesmí dojít ke změně podstaty skutku. V posuzované věci však podle přesvědčení obviněného ke změně podstatných okolností a podstaty skutku došlo, neboť škodlivé jednání definované obžalobou sloužící pro kvantifikaci škody jen v souvislosti s takovým jednáním bylo rozsudkem odvolacího soudu zaměněno za jiné. Jestliže napadený rozsudek škodu jako zákonný znak skutkové podstaty převzal z výše náhrad Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, který vycházel ze závěrů konkurzního správce o rozdílech mezi pohledávkami klientů vycházejících z jim doručených posledních výpisů o stavu jejich majetkových účtů a reálným stavem majetku, resp. výplatami v jejich prospěch provedenými, pak základem pro takovou kvantifikaci škody je pouze jednání vedoucí k nepravdivým nebo zkresleným údajům v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech oproti realitě, které však neodpovídá právní kvalifikaci užité v obžalobě a v nyní napadeném rozsudku.
10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v odsuzující části a vrátil věc ve zrušené části tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl po zrušení odsuzující části napadeného rozsudku o jeho zproštění obžaloby.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
13. Obviněný opřel své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr.
ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování. Dovolání s poukazem na citovaný dovolací důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost nalézacího soudu a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9.
12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
15. Obviněný své dovolání založil v podstatě na jediné námitce, že nebyla respektována zásada totožnosti skutku, neboť došlo oproti obžalobě ke změně podstatných okolností a podstaty skutku, jímž byl uznán vinným rozsudkem odvolacího soudu. Z podaného dovolání však není zřejmé, pod který z uplatněných dovolacích důvodů obviněný tuto námitku podřadil. Ačkoliv obviněný opřel své dovolání rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neuplatnil ve svém dovolání žádnou argumentaci, v níž by identifikoval, v čem spatřuje zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl uznán vinným.
Obviněný ani nenamítl, že by tato rozhodná skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný D. M. ve svém dovolání pouze zpochybňoval skutková zjištění uvedená v obžalobě, která však byla v průběhu řízení před soudem prvního a druhého stupně po provedeném dokazování modifikována. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak uplatnil pouze formálně, aniž by pod něj podřadil jakékoliv námitky, které by tomuto dovolacímu důvodu odpovídaly.
Otázku dodržení totožnosti skutku mezi podanou obžalobou a rozsudkem odvolacího soudu přitom nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť nemá hmotněprávní povahu, ale je typickým procesním institutem, což je ostatně zřejmé i z ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., které je součástí trestního práva procesního a v němž je zakotven požadavek na dodržení totožnosti skutku. Zachování totožnosti skutku v uvedeném smyslu se tedy samo o sobě nijak netýká právního posouzení skutku ani jiného posouzení podle norem hmotného práva, jak vyplývá i ze vzájemného vztahu ustanovení § 220 odst. 1 tr.
ř. a § 220 odst. 3 tr. ř., v nichž zákon výslovně od sebe odlišuje totožnost skutku na straně jedné (§ 220 odst. 1 tr. ř.) a právní posouzení skutku na straně druhé (§ 220 odst. 3 tr. ř.). Ani případné nedodržení totožnosti skutku tak není způsobilé založit existenci hmotněprávního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o který obviněný opřel své dovolání. Nejvyšší soud proto považuje tuto námitku za takovou, která vůbec neodpovídá uvedenému dovolacímu důvodu.
16. Nad rámec výše uvedeného však Nejvyšší soud připomíná, že pojmem „skutek“ a jeho totožností se zabývá bohatá odborná literatura i judikatura, na niž lze odkázat. Skutek sice není v trestním řádu blíže definován, ustálená rozhodovací praxe (v zásadě ve shodě s odbornou literaturou) však za něj považuje ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou kauzální pro trestněprávně relevantní následek, pokud jsou zahrnuty zaviněním (viz zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je zachována, pokud je dána shoda v jednání a v následku, nebo alespoň v jednání při rozdílném následku anebo alespoň v následku při rozdílném jednání, postačí dokonce i pouze částečná shoda jednání nebo i částečná shoda následku (případně obojího), pokud zůstala shoda v podstatných okolnostech (více k tomu např. ŠÁMAL, P.
a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, zejména s. 2719 a násl.; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 587 a násl.; JELÍNEK, J., ŘÍHA, J., SOVÁK, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 202 a násl. a další; z judikatury např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 6/1962, č. 64/1973, č. 13/1991, č. 17/1993, č. 1/1996, č. 40/2001 a č. 21/2010 Sb. rozh. tr.). Je přitom třeba odlišovat skutek a popis skutku, který se v průběhu řízení může, resp. s ohledem na skutkové závěry vzhledem k hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků často musí měnit, zůstane-li zachována totožnost skutku.
Rovněž Ústavní soud se v minulosti k této otázce opakovaně vyjadřoval a konstatoval, že v průběhu trestního stíhání s ohledem na postupné objasňování rozhodných skutečností dochází ke zpřesňování skutkových zjištění, proto není možno klást přehnané nároky na pregnantní popis skutku na počátku trestního stíhání v usnesení o zahájení trestního stíhání (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 369/05, uveřejněný pod č. 24 ve svazku 39, ročník 2005, s. 469 Sb. n. a u., nebo nález Ústavního soudu ze dne 21.
2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05, uveřejněný pod č. 40 ve svazku 40, ročník 2006, s. 331 Sb. n. a u.). Soudy (a předtím i státní zástupce) jsou povinny v souladu s výsledky dokazování přihlédnout ke všem okolnostem, které ve srovnání s popisem obsaženým v žalobním návrhu, resp. předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání, skutek modifikují. Některé skutečnosti totiž mohou odpadnout, naopak jiné přistoupit, nesmí se pouze změnit podstata skutku, určená jednáním obviněného, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské vztahy chráněné trestním zákonem.
V rozsudku soudu proto může dojít ke zpřesnění popisu skutku, pokud jde o místo a čas spáchání skutku, způsob, jakým byl čin proveden, formu zavinění apod. K této otázce se vyjádřil i Nejvyšší soud např. v rozhodnutí publikovaném pod č. 1/2000 Sb. rozh. tr., v němž jednoznačně odlišoval skutek od jeho popisu a upozornil, že řízení se vede o skutku, což není možno zaměňovat s jeho popisem v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání).
Soud musí mít po celou dobu řízení na paměti, o jaký skutek jde, neboť skutek musí zůstat totožný, popis skutku se ale může během řízení měnit. Trestní stíhání se vede pro skutek, a nikoli pro jeho popis, popisem skutku uvedeným v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání) ani jeho právní kvalifikací není soud vázán. Povinnost soudu rozhodnout o skutku uvedeném v obžalobě neznamená povinnost převzít z obžaloby (popřípadě z usnesení o zahájení trestního stíhání) jeho popis.
17. Následkem z hlediska zachování totožnosti skutku se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení či ohrožení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoliv určitý typ následku (viz FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 554? rozhodnutí uveřejněné pod č. 1/1996.-I. Sb. rozh. tr.). Individuálním objektem trestného činu v jeho konkrétní podobě je tedy v posuzovaném případě zájem na ochraně majetku bývalých klientů společnosti A.
Totožnost skutku v dané věci udržuje v zásadě stejný následek v podobě škody, kterou představuje majetková újma, kterou měl obviněný způsobit klientům společnosti A., neboť v případě majetkových trestných činů je totožnost skutku zachována i v případě, v nichž je škoda určitému poškozenému způsobena zcela odlišným jednáním, než jaké bylo uvedeno v obžalobě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001 sp. zn. 3 Tz 279/2000, publikovaný pod č. 40/2001 Sb. rozh. tr.). Přitom v tomto případě je v zásadě zcela zachována i shoda v jednání obviněného.
V průběhu řízení došlo jen k nepatrným a nevýznamným změnám v popisu skutku. Jak již správně uvedl odvolací soud v bodě 28. odůvodnění svého rozsudku, podstata jednání obviněného spočívala v tom, že jako osoba plně odpovědná za podnikatelskou činnost společnosti A. záměrně nepostupoval řádně a v souladu se zákonem a se smlouvami uzavřenými s klienty, ve prospěch těchto klientů, nepostupoval racionálně ve prospěch svých zákazníků, ale naopak jednal v rozporu s povinností pečovat o majetek klientů tak, aby dosáhl optimálního zhodnocení svěřeného majetku.
Za neřádně poskytované služby přitom zákazníkům neoprávněně účtoval poplatek, přičemž skutečný průběh obchodů nebyl řádně evidován, s majetkem klientů bylo nakládáno netransparentně, evidence byla záměrně nepravdivá, čímž obviněný způsobil na majetku těchto klientů škodu. Je tedy patrné, že zůstala zachována shoda skutkových okolností a nedošlo ke změně podstaty skutku. Pokud v průběhu řízení došlo ke změně výpočtu škody, nemá tato skutečnost vliv na totožnost skutku, neboť šlo pouze o jiný způsob kvantifikace následku způsobeného obviněným, který neplnil řádně své povinnosti, které mu ukládal zákon i smlouvy uzavřené s klienty A., jimž tímto svým jednáním způsobil škodu.
Závěr o vině obviněného byl založen na minimální výši škody, kterou způsobil, a to na výši náhrad vyplacených jednotlivým klientům společnosti A., Garančním fondem obchodníků s cennými papíry. Jednalo se o minimální výši škody, která klientům vznikla v důsledku výše uvedených nikoli řádně poskytovaných služeb při obchodování s cennými papíry a při správě majetku společnosti A. Současně vzhledem ke způsobu vedení účetnictví, které nenaplňovalo požadavky zákona, a absentujícím účetním podkladům nebylo možné škodu přesně vyčíslit a určit její výši jiným způsobem.
Jak skutek popsaný v obžalobě, tak skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, přitom naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl obviněný správně uznán vinným odvolacím soudem.
18. Na tomto místě je rovněž třeba připomenout, že otázkou totožnosti skutku se zabýval již soud prvního stupně v bodech 289. až 291. odůvodnění svého rozsudku. Obviněný totiž námitky ohledně porušení zásady totožnosti skutku uplatnil již před soudem prvního stupně i v podaném odvolání a jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se s těmito námitkami obviněného beze zbytku a věcně správně vypořádaly (odvolací soud zejména v bodech 28. až 33. odůvodnění svého rozsudku). Přitom dovolání, v němž obviněný opakuje argumenty, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, jimiž se odvolací soud řádně zabýval a vypořádal se s nimi náležitým způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne, jak již bylo výše uvedeno.
V. Závěrečné shrnutí
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného D. M. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., neboť dovolací námitky nenaplňovaly žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. O dovolání obviněného bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 6. 2023
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu