5 Tdo 489/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. 7 To 6/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 16 T 71/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2024, sp. zn. 16 T 71/2024, byl obviněný M. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu bylo též uloženo zaplatit poškozeným M. a J. K. na náhradu nemajetkové újmy částky uvedené v rozsudku, přičemž se zbytkem svých nároků byli poškození podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný, státní zástupce v neprospěch obviněného a poškození M. a J. K. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. 7 To 6/2025, následovně. Odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 259 odst. 2, 3 tr. ř. doplnil tak, že obviněnému podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uložil ústavní ochranné léčení protialkoholní, odvolání obviněného i poškozených zamítl podle § 256 tr. ř., jinak ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně beze změn.

3. Uvedeného trestného činu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tak, že dne 17. 1. 2024 v obci XY po předchozí konzumaci alkoholického nápoje a s úmyslem usmrtit svou manželku, poškozenou J. K., ji celkem čtyřikrát velkou silou bodl blíže nezjištěným hrotnatým nástrojem do krku a hrudníku. Tím jí způsobil bodnou ránu na pravé tváři s bodným kanálem probíhajícím šikmo dolů s průbodem pravé vnitřní hrdelní žíly, dále bodnou ránu na hrudníku vlevo s průbodem osrdečníku a vzestupné části hrudní srdečnice, bodnou ránu na hrudníku vpravo hlubokou asi 10 cm a bodnou ránu v dolní polovině pravého prsu. Tato zranění byla příčinou smrti poškozené, která nastala v důsledku vykrvácení zejména z poranění hrdelní žíly.

II. Dovolání obviněného

4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle obviněného rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Obviněný nejprve stručně předestřel jádro svých dovolacích námitek (odst. 10. dovolání), které pak blíže rozvedl (v jednotlivých podkapitolách IV.1. až IV.7. svého dovolání). Obviněný vytýkal soudům nižších stupňů především nesprávnost skutkových zjištění, tedy rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, a to zejména pokud šlo o charakter a původ zranění, která utrpěla poškozená a která utrpěl on sám. V tomto směru nemají podle něj skutkové závěry soudů nižších stupňů dostatečnou oporu v důkazech, nebylo prokázáno s dostatečnou mírou jistoty, k čemu soudy na základě dokazování dospěly. Podle jeho názoru nebylo spolehlivě prokázáno, jakým způsobem, kým a jakým nástrojem byla uvedená zranění způsobena. Navíc se nepodařilo ani zjistit, co bylo vražednou zbraní. Nesouhlasil se zcela protichůdnými názory znalců ohledně průběhu skutkového děje, neboť závěry soudu prvního stupně ohledně manipulace s důkazy byly v rozporu se znaleckým posudkem. Dále vytýkal neprovedení navržených důkazů, respektive účelové využití a hodnocení důkazů v jeho neprospěch (podle něj šlo o tzv. Cherrypicking důkazů svědčících jen pro odsouzení). Podle jeho přesvědčení došlo k nelogicky vystavěné konstrukci událostí předmětného večera, které ve svém kontextu nedávají smysl. Dále se vyhradil proti dalším dílčím chybám, které se objevily v rozsudku odvolacího soudu. Obviněný mimo jiné nesouhlasil se závěry znalce MUDr. Jiřího Hladíka a jeho znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství a akcentoval význam znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a psychologie, které mohly poskytnout relevantní informace ohledně možnosti sebepoškození ve vazbě na duševní stav. Měl za to, že rozhodná skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, byly ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména tedy se znaleckým zkoumáním znalce MUDr. Vlastimila Tichého a znalce PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., neboť neexistoval důkaz, který by potvrdil, že si obviněný zranění způsobil sám. Nepodařilo se určit a zajistit zbraň, která byla použita k útoku na tělesnou integritu poškozené, zranění poškozené nemohla být způsobena dýkou a na kuchyňském noži, který byl zajištěn, nebyl nalezen DNA profil poškozené. S ohledem na jeho psychický a fyzický stav po incidentu obviněný nesouhlasil se závěrem, že zbraň ukryl. Ze strany soudu se jednalo o pouhé domněnky, které byly v přímém rozporu se zásadou materiální pravdy a současně se zásadou in dubio pro reo.

6. Obviněný vytýkal soudům nižších stupňů i chybné posouzení skutkového děje a časové posloupnosti útoků, což bylo klíčové pro posouzení nutné obrany, jejího excesu či zabití. V této souvislosti dále vytkl manipulaci s důkazy. Nesouhlasil, že soud prvního stupně kladl obviněnému za vinu, že místo činu upravil, zejména, že znemožnil nalezení vražedné zbraně.

7. Obviněný vytýkal opomenutí navržených důkazů, konkrétně výslechů svědků P. K. a K. B., jakož i neopatření zdravotnické dokumentace poškozené z psychiatrické nemocnice, která by mohla poskytnout bližší informace o duševním stavu a případném duševním onemocnění poškozené. Obviněný nesouhlasil, že by navržené důkazy nesouvisely s předmětem řízení, ani s tím, že navržené důkazy nedisponují vypovídací potencí nebo že by se jednalo o důkazy nadbytečné. Zjištěný skutkový stav tedy byl nejistý a nejasný. Připomenul, že on sám skončil zraněný a znalec nevyloučil, že mu tato zranění mohla být způsobena poškozenou. Za takové situace měla být věnována pozornost též osobnosti poškozené, což soud prvního stupně zcela ignoroval, čímž zatížil řízení vadami neúplně zjištěného skutkového stavu, respektive neúplně zjištěného skutkového děje. Navržené důkazy mohly dokreslit rodinné zázemí u poškozené a dovolatele.

8. Z uvedených důvodů došlo podle obviněného k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť obviněný měl být obžaloby zproštěn za využití principu in dubio pro reo. Na podporu svých tvrzení též obsáhle citoval z judikatury Ústavního soudu. V závěru svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání

9. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a základní námitky obviněného.

10. Státní zástupce podal stručný výklad obviněným uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že část uplatněných námitek jim neodpovídá. Obviněný ve svém dovolání neuplatnil prakticky žádné konkrétní výhrady ryze hmotněprávní povahy odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Fakticky brojil jen proti skutkovým závěrům a porušení zásady in dubio pro reo. Tyto námitky vůbec pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, neboť jimi obviněný zpochybňuje výlučně skutkové závěry soudů nižších stupňů. V projednávané věci byly alternativní verze skutkového děje, že mělo dojít k poranění poškozené v důsledku jejího sebepoškození, případně v důsledku zákroku obviněného v rámci nutné obrany proti jejímu útoku, výsledky provedeného dokazování spolehlivě vyvráceny.

11. Obviněný se v počáteční fázi řízení hájil tím, že si na průběh incidentu nepamatuje. Následně začal komentovat počátek konfliktu mezi ním a poškozenou, avšak jeho výpověď zůstala prázdná k vybavení si dalších skutečností. Pokud se obviněný dovolával splnění podmínek nutné obrany, je třeba uvést, že soud prvního stupně se touto možností ve svém rozhodnutí zabýval a nepřijal ji. V odůvodnění svého rozsudku (v bodech 62. až 66.) se soud prvního stupně hypoteticky zabýval různými jinými variantami možného průběhu událostí, avšak žádné z nich nepřisvědčil. Dospěl k závěru, že tvrzení obviněného o nutné obraně nevyplývalo z výsledků provedeného dokazování a nekoresponduje se situací zjištěnou na místě činu.

12. Obviněný pak v dovolání poukazoval na některá vyjádření znalců. Pokud obviněný namítl, že znalec nebyl schopen určit, jakým nástrojem byla poškozené J. K. způsobena zranění, nelze tuto skutečnost přičítat nedostatečné odbornosti znalce z odvětví soudního lékařství. Jednalo se spíše o důsledek charakteru samotných poranění, která byla extrémně mělká, resp. pouze povrchová. Znalec z odvětví soudního lékařství sice připustil teoretickou možnost, že si poškozená mohla některá zranění způsobit sama, avšak výhradně za obecně platné podmínky, že se jednalo o místa na těle, kam by si sama mohla dosáhnout rukou. Tato hypotetická možnost však nebyla podpořena žádnými dalšími relevantními důkazy. Byla identifikována poranění způsobená velkou silou, která nekorespondují s typickým obrazem sebepoškození. Zejména smrtelné poranění v oblasti krku, které bylo vedeno v ostrém úhlu směrem dolů, bylo zjevně neslučitelné s hypotézou, že by si jej poškozená mohla způsobit sama. Rovněž následné situační okolnosti svědčí proti verzi o sebepoškození, neboť poškozená se totiž bezprostředně po incidentu pokusila přivolat pomoc prostřednictvím tísňové linky, což svědčí o její snaze zachránit si život, nikoli o úmyslu si jej vzít.

13. Navíc je třeba poukázat na rozpory v obhajobě obviněného. Umístění ran na jeho břiše nekoresponduje s jeho tvrzením, že byl poškozenou napaden již v předsíni domu a následně pronásledován do ložnice. Podle této verze by poškozená musela obviněného opakovaně minout, vyčkat, až se na lůžku ozbrojí, přetočí na záda, a teprve poté jej mělce bodnout do místa, které by co nejméně ohrozilo jeho zdraví. Taková konstrukce je zjevně nelogická a nebyla podpořena žádným relevantním důkazem. Tvrzení obviněného, že byl poškozenou zasažen sečnou ranou do oblasti lokte, je v rozporu se závěry znalce z odvětví soudního lékařství. Podle znaleckého posudku se totiž nejedná o poranění, které by odpovídalo typickému projevu obranné reakce. Rána měla mít charakter tržného poranění, nikoli bodného či bodnořezného, jak by se dalo očekávat v případě útoku nožem či jiným ostrým nástrojem. Dalším relevantním aspektem, který zpochybňuje verzi skutkového děje prezentovanou obviněným, je skutečnost, že se nepodařilo zajistit nůž, kterým měla poškozená údajně útočit na obviněného. Výkřiky bolesti obviněného byly zaznamenány až následně poté, co poškozená navázala kontakt s operátorem tísňové linky zdravotnické záchranné služby. Vzhledem k tomu, že poškozená v okamžiku navázání kontaktu se záchrannou službou již komunikovala ve stavu bezprostředně ohrožujícím život, je vysoce nepravděpodobné, že by ještě byla schopna podniknout jakýkoli fyzický útok vůči obviněnému nebo manipulovat s nožem.

14. Státní zástupce přisvědčil závěrům soudů nižších stupňů, že vyjádření znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, podle nichž by si obviněný mohl způsobit zranění sám, ve smyslu podmíněně předvídané neschopnosti v daném momentu jednat k zakrývání stop, přesahovaly rámec jejich odborné způsobilosti. Tato vyjádření se totiž dotýkají otázek, které náleží do kompetence znalců z odvětví soudního lékařství, nikoli do oblasti duševního zdraví. U obviněného byla v době konfliktu s poškozenou zjištěna přítomnost prostého afektu, nejednalo se o stav patické opilosti ani o patický afekt (navzdory spáchání činu pod vlivem alkoholu), tedy stav hluboké poruchy vědomí, který by mohl vylučovat schopnost ovládat své jednání nebo rozpoznat jeho protiprávnost. Samotné tvrzení, že by obviněný nebyl schopen v dané situaci jednat tak, aby zakryl stopy, je spekulativní a nemá oporu v objektivních důkazech. V daném případě je zřejmé, že Krajský soud v Praze při hodnocení důkazů přistoupil ke znaleckému posudku zpracovanému MUDr. Jiřím Hladíkem z Ústavu soudního lékařství Fakultní nemocnice Královské Vinohrady kriticky a s náležitou odbornou obezřetností.

15. Poškozená byla usmrcena ve vymezeném prostoru, v němž byly zajištěny krevní stopy, svědčící o intenzitě a lokalizaci útoku. V blízkosti tohoto místa byly nalezeny dvě chladné zbraně – dýka a kuchyňský nůž. Ačkoli v průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo k určitému posunu v označení zbraně, která měla být použita při vražedném útoku – konkrétně k závěru, že poškozená byla smrtelně zraněna kuchyňským nožem, na němž však nebyly zjištěny průkazné stopy krve, zatímco dýka, kterou poškozená zraněna být neměla, nesla biologickou stopu poškozené – tato skutečnost nemá zásadní dopad na skutkové závěry soudu. Přítomnost biologické stopy poškozené na čepeli dýky lze vysvětlit dodatečným přenosem, což je možnost, kterou nelze vyloučit. Tato okolnost však nijak nenarušuje jednoznačné rozlišení rolí jednotlivých účastníků incidentu, tedy kdo byl pachatelem a kdo obětí, ani nezpochybňuje závěr, že poškozená byla fyzicky napadena uvedeným typem nože. Šlo o jednobřitý nůž. Na kuchyňském noži byla sice zjištěna přítomnost krve, avšak následné zkoumání nevedlo k jednoznačné identifikaci biologického profilu, a tedy ani k průkaznému určení jejího původu. Ve srovnání s hypotézou, že by útok vedla poškozená, je třeba zdůraznit, že obviněný měl dostatečný prostor i fyzické možnosti k manipulaci s nožem. Tato skutečnost podporuje závěr, že to byl právě on, kdo měl kontrolu nad zbraní v rozhodujícím okamžiku útoku.

16. Obviněný dále namítl neprovedení navržených důkazů, konkrétně výslechů svědků P. K. a K. B., jakož i neopatření zdravotnické dokumentace poškozené z psychiatrické nemocnice. I kdyby bylo možné tuto námitku podřadit pod třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy jako výtku směřující proti neprovedení navrženého podstatného důkazu, nelze jí přiznat opodstatněnost. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (v bodě 45.) odůvodnil zamítnutí navržených důkazů s poukazem na jejich omezený důkazní význam. Za těchto okolností nelze hovořit o tzv. opomenutých důkazech.

17. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než v § 265b tr. ř. uvedeného důvodu. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.

18. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva využil. Setrval na svých námitkách v dovolání. Obviněný se neztotožnil se závěrem státního zástupce ohledně zásady in dubio pro reo. Uvedl, že brojil proti tomu, že skutkový stav věci nebyl zjištěn tak, aby nepanovaly důvodné pochybnosti. Podle jeho názoru na základě provedených důkazů nelze učinit jednoznačný závěr o skutkovém ději, bylo tedy na místě užití zásady in dubio pro reo. Obhajoba v celém trestním řízení poukazovala na skutečnost, že nebylo zcela zřejmé, co se předmětné noci stalo, a z tohoto důvodu není ani zřejmé, jaká verze skutkového děje byla ta správná. Své námitky též dále rozvedl.

IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

19. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

21. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., avšak svým dovoláním napadal rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Bylo tak namístě uplatnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se obviněný domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly podle jeho přesvědčení v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř. I přes zmíněný nedostatek podaného dovolání v podobě neuplatnění jediného relevantního dovolacího důvodu, jímž lze zpochybnit rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí odvolání, připustil Nejvyšší soud jeho projednání z hlediska věcného a zabýval se konkrétními vznesenými námitkami, jimiž ale obviněný do značné míry jen opakoval již dříve uplatněnou obhajobu (zejména v odvolání).

22. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo

nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

23. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo zejména o reakci na rozvinutou judikaturu především Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování.

Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásady volného hodnocení důkazů, vyhledávací a presumpce neviny.

Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.

24. Nejvyšší soud dále připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

b) K uplatněným námitkám obviněného

25. Nejprve je třeba uvést, že veškeré dovolací námitky obviněného představují jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci svého řádného opravného prostředku – odvolání. Oba soudy nižších stupňů se s ní také náležitě zabývaly a vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat, protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněného souhlasí, není tak třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (obviněnému je vypořádání těchto argumentů dobře známo). Odkázat lze též na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, s nímž také Nejvyšší soud v zásadě souhlasí. Takový odkaz na (dostatečné) vypořádání námitek strany je přípustný v řízení o opravném prostředku (a zvláště v řízení o mimořádném opravném prostředku) i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a navazující judikatury českého Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (viz například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, § 60; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 2. 2007, ve věci Boldea proti Rumunsku, č. 19997/02, § 33). Nad uvedený rámec proto Nejvyšší soud ve stručnosti uvede jen několik poznámek k jednotlivým námitkám obviněného uplatněným v dovolání.

26. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud zpravidla odmítne dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (jako tomu bylo v daném případě). Nejvyšší soud souhlasí s potvrzením skutkových závěrů soudu prvního stupně odvolacím soudem, jakož i s následným právním posouzením takto zjištěného skutku. Naopak námitky uplatněné obviněným ve většině vůbec neodpovídaly úzce vymezeným dovolacím důvodům, jak byly prezentovány shora a jak na to poukázal i státní zástupce ve vyjádření, tu útlejší část námitek, které by jim (snad) mohly odpovídat, považoval za zjevně neopodstatněné.

27. Obviněný ve svém dovolání sice zpochybňoval správnost právního posouzení skutku zjištěného před soudy nižších stupňů, nicméně základem jeho námitek bylo vždy zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a jimi provedeného hodnocení důkazů. Zpochybňoval-li obviněný právní posouzení skutku, popř. uplatnil-li jiné (útlé) námitky nesprávné aplikace hmotného práva (šlo o nutnou obranu, případně exces z ní, popř. poškozená si zranění způsobila sama bez přičinění obviněného), vždy tyto námitky vázal na jiné skutkové okolnosti, které ovšem soudy nižších stupňů nepovažovaly za prokázané a z nichž nevycházely. Celé dovolání obviněného se tak neslo v duchu zpochybnění rozsahu dokazování, hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků a utváření skutkových závěrů na základě takových poznatků, v čemž navíc obviněný shledával porušení svého práva na obhajobu, práva na spravedlivý proces, zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo.

28. Obviněný svými námitkami tedy brojil především proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a v dovolání předkládal vlastní verzi (či verze) možného skutkového děje, kterou žádal právně posoudit, což jsou námitky zásadně neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo uvedeno shora. Nejvyšší soud totiž není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak byl vylíčen shora.

29. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.

Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, str. 188 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu.

Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.

30. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. V daném případě však žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Jak bude též uvedeno dále, není vůbec pravdou, že by závěry soudů nižších stupňů neměly vůbec žádnou oporu v důkazech vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jak obviněný namítal.

31. K uplatněným námitkám se proto Nejvyšší soud může níže vyjádřit pouze stručně a nad rámec výše uvedeného (tzv. obiter dictum) a ve zbytku v plném rozsahu může odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, zejména pak soudu prvního stupně.

32. Jediné námitky obviněného, které snad s notnou mírou benevolence odpovídaly jím uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem toliko ve spojení s neuplatněným dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jak bylo vysvětleno shora, jsou výhrady tzv. opomenutých důkazů, resp. nedůvodného neprovedení navržených podstatných důkazů (důkazních prostředků), které se měly vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.

Obviněný v tomto směru nesouhlasil se zamítnutím provedení výslechů svědků P. K. a K. B. k osobě a chování poškozené a vyžádání si lékařské dokumentace poškozené z Psychiatrické nemocnice Kosmonosy. Nejde však o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť tyto návrhy vzal na vědomí soud prvního stupně, který rozhodl o zamítnutí jejich provedení z ústavně konformního důvodu jejich nadbytečnosti, jak též náležitě odůvodnil v písemném vyhotovení svého rozsudku (viz bod 45. na str. 25), což následně akceptoval i odvolací soud (viz body 50.

a následující na str. 10-11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Proti takovému postupu ničeho nenamítá ani soud dovolací, přičemž může plně odkázat zejména na vypořádání výhrad obviněného odvolacím soudem. Soudy skutečně nejsou podle ustálené judikatury povinny provést všechny důkazy navržené stranami, protože ony samy určují rozsah prováděného dokazování, musejí pak jen logicky vysvětit, který z ústavně konformních důvodů je opravňoval návrh na provedení důkazu zamítnout. To v tomto případě také soudy nižších stupňů dostatečně srozumitelně zdůvodnily, takže na jejich odůvodnění lze plně odkázat.

33. Soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování a vyhodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků (zejména pak soudem prvního stupně) dospěly k jednoznačným závěrům, že to byl obviněný, kdo několika bodnými ranami usmrtil poškozenou J. K. Jednoznačně byla vyvrácena jedna z verzí skutkového děje, jak ji v rámci obhajoby též uplatňoval obviněný, že by si smrtelná zranění způsobila poškozená sama. Nikdo další přitom smrtelná zranění nemohl poškozené způsobit, protože nikdo jiný dům s nimi neobýval, dům byl zevnitř uzamčen, a proto bylo vyloučeno, že smrt poškozené způsobil kdokoliv třetí.

Jediným logickým vysvětlením způsobení smrtelných bodných ran na těle poškozené i s ohledem na vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je jednání obviněného. Soud prvního stupně se zevrubně věnoval všem možným jiným verzím vzniku smrtelných zranění, jak je v průběhu doby též různě uplatňoval obviněný v rámci své neustále měněné obhajoby, všechny jím uplatňované verze vyloučil soud prvního stupně jako nelogické a neodpovídající dalším důkazům vyplývajícím z provedených důkazních prostředků.

Především byla vyloučena verze skutkového děje dodatečně vytvořená obviněným v průběhu trestního řízení (po seznámení s dílčími výsledky vyšetřování), že by došlo ke vzájemné potyčce mezi ním a poškozenou v chodbě domu poté, co jej poškozená napadla. Tomu vůbec neodpovídá nakládání s oběma zajištěnými noži (kuchyňským nožem a dýkou), jejich původním umístěním a lokalizací zasahujícími policisty na místě činu, krevním stopám nalezeným na místě činu, ani dalším důkazům, jak zevrubně vysvětlil soud prvního stupně.

Naopak se jeví jako jediná možná a logická verze, k níž dospěl soud prvního stupně a kterou akceptoval i soud odvolací.

34. Soud prvního stupně přitom vzal v úvahu také řadu dalších okolností, z nichž si mohl učinit představu o rodinné situaci a vztahu mezi obviněným a poškozenou. Jejich soužití bylo podle svědeckých výpovědí svědků M. K., S. L., H. K. a Z. T. bez pochyb dlouhodobě konfliktní, vztahy v rodině značně komplikované, poznamenané dlouhodobou péčí o postiženého syna, následně komplikované onkologickým onemocněním poškozené, jakož i abúzem alkoholu zejména obviněným, ale i samotnou poškozenou. Zjištěny byly známky domácího násilí ze strany obviněného vůči poškozené, které dokonce vedly k narušení vztahů se zdravým synem, jenž z těchto důvodů opustil společnou domácnost a později se dokonce zcela přestal stýkat s obviněným. Nebylo třeba dále se zevrubně zabývat chováním obviněného vůči poškozené, popř. naopak poškozené vůči obviněnému, tedy ani vyslýchat k tomu další svědky, jak požadoval obviněný, neboť nikdo z nich nemohl nic vypovědět o tom, co se odehrálo v době činu nebo v čase mu bezprostředně předcházejícímu. Žádný z důkazních prostředků, které žádal obviněný provést, neměl úzkou bezprostřední návaznost na skutková zjištění odpovídající znakům trestného činu, který byl obviněnému kladen za vinu (to se týká rovněž zdravotní dokumentace poškozené) ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

35. Klíčové pro utváření skutkových závěrů soudy nižších stupňů však byly důkazy jiné. Předně šlo o protokol o ohledání místa činu, audiovizuální záznam z kamery zasahujícího policisty a audiozáznam telefonního hovoru poškozené. Dále šlo o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalců MUDr. Jiřího Hladíka a MUDr. Jana Krupičky, a spolu s ním i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, Ing. Lenky Erlebachové. Na základě těchto objektivních důkazů mohly soudy bezpečně získat představu o vzniku a mechanismu smrtelných poranění, jakož i o míře intoxikace poškozené. Soudy měly k dispozici i řadu dalších objektivních listinných důkazů, zejména pak odborná vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie, biologie a genetika (k zjištění parametrů obou nožů, stop krve a profilu DNA na obou nožích). Významným důkazem byl též posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, znalců MUDr. Vlastimila Tichého a PhDr. Jiřího Kloseho, jakož i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie Ing. Jana Stříbrného, Ph.D., zejména k míře intoxikace obviněného a jeho schopnostem ovládat své jednání a rozpoznat jeho protiprávnost.

36. Tyto důkazy pak spolu s dalšími důkazy (včetně obsáhlé výpovědi obviněného) soudy nižších stupňů velmi zevrubně hodnotily, a to rozhodně nikoli jednotlivě, ale především ve vzájemných souvislostech. Díky tomu mohly jednoznačně vyloučit jako nepravdivé nastíněné alternativní verze skutkového děje uplatněné v rámci obrany obviněným, jakož i verze jím předestírané v průběhu trestního řízení. Již jen měnění verzí obviněným zcela důvodně vedlo soudy nižších stupňů k tomu, že jím uplatňované verze jsou nevěrohodné. Je přitom zjevné, že nějakou verzi obrany měl obviněný připravenou již v době činu, kdy na místě zasahovali policisté, s nimiž též komunikoval. Soudy nižších stupňů věnovaly náležitou pozornost rozboru záznamu telefonního hovoru poškozené krátce před smrtí, možností poškozené po krátkou dobu hovořit i při vážných smrtelných zraněních, jakož i naříkání obviněného zaznamenaného vpovzdálí odpovídající vzniku bodných poranění. Stejně tak byla dána tato zjištění do vzájemné souvislosti s relativně mírnou závažností povrchních zranění břicha obviněného bodnými ranami (odpovídajících sebepoškození), umístěním těchto bodných poranění, nálezem dýky, kterou mohla být dobře způsobena, v bezprostřední blízkosti obviněného po vstupu do domu.

37. Závěrům soudů nižších stupňů, že to byl obviněný, kdo poškozené způsobil smrtelná zranění čtyřmi bodnými ranami, nebrání ani nejistota o tom, jakým nástrojem tak učinil. Je zřejmé, že to muselo být hrotnatým jednobřitým nástrojem, čemuž odpovídá běžný kuchyňský nůž (vyloučeno tak bylo užití dvoubřité dýky). Jediný, kdo se v domě pohyboval mezi smrtí poškozené a příchodem složek integrovaného záchranného systému, byl obviněný, který jediný také mohl s nožem nějak naložit (otřít stopy na zajištěném kuchyňském noži, případně schovat vražedný nástroj).

38. Provedeným dokazování bylo též vyloučeno, že by obviněný v době činu byl nepříčetný v důsledku opojení vyvolaného návykovými látkami. Stejně tak bylo vyloučeno, že by on byl nejprve napaden poškozenou a pak se jen bránil jejímu útoku. Nebyla učiněna ani žádná jiná skutková zjištění, která by mohla zmírňovat vinu obviněného ve smyslu privilegované skutkové podstaty trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku, jak obviněný též v dovolání namítal. Při skutkových závěrech učiněných soudy nižších stupňů na základě logického vyhodnocení důkazů plynoucích z provedených důkazních prostředků stručně formulovaných ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně se tak jeví jako zcela správná a důvodná i právní kvalifikace užitá soudem prvního stupně. Obviněný podle těchto závěrů úmyslně usmrtil jiného, tedy dopustil se zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku (ostatně při záměrném opakovaném útoku hrotnatým jednobřitým nástrojem do oblasti hlavy a hrudi oběti, míst se životně důležitými orgány, a to velkou silou, si pachatel nejméně musí být vědom možnosti způsobení smrtelných zranění a pro ten případ být s takovým následkem srozuměn).

39. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Své hodnotící úvahy soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování. V rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů ani k deformaci jejich obsahu. Závěr o pachatelství obviněného tak vychází z logického vyhodnocení důkazů vyplývajících z opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně (zejména body 46. – 71., str. 25-31 rozsudku) i druhého stupně (zejména body 13. – 69., str. 4-14).

V. Závěrečné shrnutí

40. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 6. 2025

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu