5 Tdo 49/2026

Judikát 5 Tdo 49/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:25.03.2026

Spisová značka:5 Tdo 49/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:5.TDO.49.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Poškození věřitele

Důvody dovolání

Škoda

Dotčené předpisy:§ 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D 5 Tdo 49/2026-952

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný R. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2025, sp. zn. 3 To 264/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 39/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá. Odůvodnění:I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 7. 2025, sp. zn. 80 T 39/2024, byl obviněný R. P. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 14 měsíců. Dále soud rozhodl podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), tak, že odkázal celkem pět poškozených vyjmenovaných ve výroku s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 10. 2025, sp. zn. 3 To 264/2025, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. odvolací soud sám nově rozhodl tak, že obviněného opět uznal vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podmíněný trest odnětí svobody ve shodné výměře i délce zkušební doby jako soud prvního stupně. V adhezním řízení odvolací soud rozhodl rovněž podle § 229 odst. 1 tr. ř. a odkázal tytéž poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Skutek, který se stal podkladem odsuzujícího výroku o vině, lze ve stručnosti shrnout tak, že obviněný v postavení jednatele obchodní společnosti K. D., s. r. o., se záměrem alespoň částečně zmařit uspokojení pohledávek ve výroku označených šesti věřitelů této obchodní společnosti, vyvedl jediný majetek tohoto dlužníka, který představovaly nemovitosti konkrétně identifikované ve výroku, jejichž obvyklá cena v té době činila 3 100 000 Kč, a to tak, že dne 19. 5. 2020 uzavřel kupní smlouvu se svým synem K. P., kterou převedl veškerý nemovitý majetek shora označené obchodní společnosti, na němž vázlo zástavní právo ve prospěch obchodní společnosti M.I.C. TRADE COMPANY, s. r. o., zajišťující do té doby neuhrazený úvěr, který tato obchodní společnost jako věřitel poskytla obchodní společnosti K. D., s. r. o., na pořízení týchž nemovitostí smlouvou ze dne 6. 4. 2020, přičemž kupní cena nebyla uhrazena a obviněný neučinil žádné kroky k vymožení dluhu od K.

P., ani nevyužil smluveného práva odstoupit od kupní smlouvy pro neuhrazení kupní ceny, ačkoli byl převedený nemovitý majetek po uhrazení dluhu vůči zástavnímu věřiteli alespoň zčásti použitelný k uspokojení dalších dluhů obchodní společnosti K. D., s. r. o., vůči ostatním zjištěným věřitelům, jimž tak způsobil škodu celkem 774 666,67 Kč. II. Dovolání obviněného

4. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, stejně jako proti (zrušenému – pozn. Nejvyššího soudu) rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. V jeho úvodu obviněný označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., které slovně vyjádřil tak, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, „když skutkový stav, který zjistil soud, nevykazuje znaky jednání jako složky objektivní stránky trestního činu zejména v jeho kvalifikované skutkové podstatě přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku.“ Další poměrně obsáhlou část dovolání (bod II.) tvoří reprodukce výroků rozsudků soudů obou stupňů. Pod bodem III.1) dovolání pak obviněný znovu označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož slovní vyjádření již odpovídá aktuálnímu znění zákona, a to v jeho první a třetí alternativě (zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů a nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů). Dále pak obviněný označil tentýž dovolací důvod, tj. podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., který však slovně vyjádřil tak, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Je tudíž evidentní, že obviněný fakticky hodlal uplatnit důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud záměrně ocitoval uvedené pasáže dovolání doslovně, neboť je z nich zřejmá určitá zmatečnost týkající se označování dovolacích důvodů, jak jsou definovány ve znění trestního řádu účinného v době podání včetně jejich slovního vyjádření. Nicméně Nejvyšší soud se v dovolacím řízení především řídil povahou konkrétních námitek, tudíž zmíněné nepřesnosti a nesprávnosti neměly samy o sobě vliv na způsob rozhodnutí o dovolání.

Jak bylo již konstatováno výše, tyto výhrady lze podle jejich obsahu přiřadit dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., což je též v souladu s námitkami uvedenými pod bodem III. 1) dovolání.

5. Své poměrně strohé konkrétní argumenty obviněný založil především na citacích určitých částí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (ačkoli byl v odvolacím řízení zrušen v celém rozsahu), proti nimž se ohradil. Ohledně soudem prvního stupně zjištěné hodnoty předmětných nemovitostí v době uzavření sporné kupní smlouvy obviněný zdůraznil, že nemohlo dojít k poškození věřitelů „prodávajícího“, pokud odborně stanovená hodnota nejen převyšovala pořizovací cenu nemovitostí (2 miliony Kč), ale posuzovaný prodej byl realizován za cenu vyšší než obvyklou, a to za 4 miliony Kč.

Dále pak obviněný zpochybnil naplnění znaků skutkové podstaty přečinu poškození věřitele poukazem na průběh insolvenčního řízení vedeného ohledně obchodní společnosti K. D., s. r. o., do něhož obchodní společnost M.I.C. TRADE COMPANY, s. r. o., přihlásila svou pohledávku ve výši 4 614 482,97 Kč, tudíž by jako zástavní věřitel obdržela celý výtěžek z prodeje nemovitého majetku a pohledávky ostatních nezajištěných věřitelů by nemohly být uspokojeny vůbec. K tomuto tvrzení obviněný navrhl doplnit dokazování již v hlavním líčení o listiny z insolvenčního spisu, což ale soud prvního stupně neakceptoval.

Stejně tak tento soud odmítl provést další důkazy týkající se snahy kupujícího, syna obviněného, získat finanční prostředky na úhradu kupní ceny úvěrem od obchodní společnosti M.I.C. TRADE COMPANY, s. r. o. Neprovedením těchto především listinných důkazů a výslechu zaměstnanců posledně jmenované obchodní společnosti došlo podle obviněného k porušení jeho práva na obhajobu, neboť nemohl vyvrátit citované závěry soudu prvního stupně, jež ve většině převzal i odvolací soud.

6. Ze všech uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek „Krajského soudu a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání“. Vzhledem k tomu, že uložený trest brání obviněnému v podnikání, navrhl současně podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložení výkonu napadeného rozhodnutí.

III. Vyjádření státního zástupce

7. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem ve stručnosti připomněl podstatu obou dovolacích důvodů a výklad podmínek pro jejich úspěšné uplatnění.

8. Podle názoru státního zástupce soudy obou stupňů postupovaly při zamítnutí návrhů obviněného na doplnění dokazování zákonným způsobem a zcela v intencích soudní judikatury, k čemuž odkázal na některé nálezy Ústavního soudu, v nichž se tento soud zabýval problematikou tzv. opomenutých důkazů s výsledkem, že takovou vadu v jím přezkoumávaných případech neshledal. Soudy obou stupňů v posuzované věci obviněného učinily spolehlivé skutkové zjištění, které následně správně právně posoudily. Stejně tak zdůvodnily, proč návrhy obviněného na provedení dalších důkazů považovaly za nadbytečné. Podle státního zástupce byly okolnosti spočívající v poškození věřitelů obchodní společnosti K. D., s. r. o., objasněny bez důvodných pochybností včetně závěru o způsobené škodě, vše v souladu s obsahem provedeného dokazování, tudíž nemohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v žádné alternativě, ani nemohlo dojít k porušení práva obviněného na obhajobu.

9. Ve vztahu k důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce připomněl, že jedním z předpokladů trestní odpovědnosti za přečin poškození věřitele je dispozice s takovým majetkem, který je způsobilý k uspokojení pohledávek věřitele dlužníka, a to zcela nebo alespoň zčásti.

Jestliže však dlužník sice zcizí svůj majetek nebo jeho část, které nelze použít k uspokojení pohledávky věřitele proto, že byl zatížen zástavním právem jiného věřitele a ten by mohl využít k uspokojení své pohledávky celý odstraněný majetek, nedopustí se takový dlužník uvedeného přečinu. V posuzovaném případě bylo prokázáno, že v době prodeje předmětných nemovitostí (tj. ke dni 19. 5. 2020) dosahovala pohledávka zástavního věřitele částku 2 325 333,33 Kč, tudíž s ohledem na stanovenou hodnotu nemovitého majetku 3 100 000 Kč mohlo dojít k uspokojení ostatních věřitelů do výše 774 666,67 Kč. V tomto rozsahu tudíž soudy určily výši způsobené škody zcela správně.

S ohledem na rozsah splatných pohledávek nezajištěných věřitelů v době protiprávního jednání obviněného, který činil 1 458 827,62 Kč, by v případně zaplacení kupní ceny ve výši 4 000 000 Kč, dokonce mohlo dojít k uspokojení těchto pohledávek zcela. Z důvodu nesplácení poskytnutého úvěru se zástavní věřitel přihlásil do insolvenčního řízení se svou pohledávkou s nepoměrně vyšší částkou, avšak jen pro odstup několika let, v jejichž průběhu došlo k navýšení dluhu úvěrového dlužníka – obchodní společnosti K.

D., s. r. o. Tato skutečnost ale nebyla významná pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného v posuzované trestní věci, jak ostatně pečlivě vyložil odvolací soud v bodě 21. odůvodnění napadeného rozsudku, což je názor podpořený výkladem v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 976/2015.

10. Z těchto důvodů státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a připojil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí. Do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu obviněný nevyužil právo repliky k vyjádření státního zástupce.

IV. Posouzení důvodnosti dovolánía) Obecná východiska

11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, poté se zabýval povahou a opodstatněností uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

12. Obecně lze uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad spočívajících v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Při posuzování důvodnosti námitek tomuto důvodu přiřazených je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít vytýkané vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces.

Tomuto dovolacímu důvodu tak nemohou odpovídat jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo obecné námitky proti rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní (zjevný) rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy, a to vždy jen ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním pro určitou právní kvalifikaci. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy úspěšně brojit proti vadám ve skutkovém zjištění soudů, které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí o podané obžalobě a které jsou zároveň určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

Konkrétně je třeba zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadená skutková zjištění nevyplývají z žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů), nebo jsou primárně založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Pouze vady takové povahy by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (viz přiměřeně rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh.

tr.).

13. Druhý uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního a druhého stupně, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodnutá skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.

Jde tedy o nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva na zjištěný skutek. Podstata tohoto dovolacího důvodu nicméně nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Obdobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, kterým se rozumí zhodnocení otázky týkající se právního posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

b) K dovolacím námitkám obviněného

14. Samotný obsah námitek, které bylo možné pouze formálně přiřadit dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., fakticky neodpovídal jejich zákonnému vymezení, jak bylo shrnuto výše. 15. Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že obviněný svou dovolací argumentací v podstatě pouze zopakoval některá tvrzení vlastní obhajoby, kterou uplatňoval v hlavním líčení, eventuálně je učinil součástí svého odvolání.

Již soud prvního stupně po vyčerpávajícím dokazování v rámci hodnocení jednotlivých důkazů reagoval i na obranu obviněného a srozumitelně vyložil, proč jí neuvěřil. Odvolací soud se v napadeném rozsudku důsledně vypořádal se všemi odvolacími námitkami obviněného, přičemž z podstatné části vycházel z úvah soudu prvního stupně, které doplnil o stěžejní argumenty k vyvrácení výhrad obviněného. Aniž by obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku reagoval na úvahy, z nichž soudy obou stupňů vycházely při hodnocení provedených důkazů, v zásadě opětovně předložil vlastní náhled na okolnosti související jak s uzavřením sporné kupní smlouvy se svým synem, tak se způsobením škody na majetku vyjmenovaných věřitelů a možnostmi reálného uspokojení jejich pohledávek vůči obchodní společnosti K.

D., s. r. o. Podstata dovolacích námitek obviněného tudíž spočívá výlučně na odlišném hodnocení důkazní situace, která se stala podkladem odsuzujícího výroku o vině, což neodpovídá žádnému nejen z uplatněných, ale i dalších taxativně vymezených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud se proto zcela nad rámec možnosti dovolacího přezkumu pouze stručně vyjádří k dovolání ve smyslu § 265i odst. 2 tr. ř.

16. Vadu nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný konkrétně spatřoval v tom, že nemohl být naplněn jeden ze znaků základní skutkové podstaty trestného činu, resp. přečinu, jímž byl uznán vinným, který spočívá ve způsobení nikoli malé škody. Obviněný citoval z rozsudku soudu prvního stupně, že předmětné nemovitosti zakoupil za částku 2 000 000 Kč, cena obvyklá ke dni zcizení byla stanovena na částku 3 100 000 Kč, přičemž spornou kupní smlouvou byla dohodnuta cena 4 000 000 Kč, z čehož vyvodil, že na majetku věřitelů nemohlo dojít ke škodě.

K této úvaze je především třeba poukázat na bod 19. rozsudku odvolacího soudu, který se s touto výhradou vypořádal zcela v souladu se zásadami obecné logiky. Byť zdánlivě se obviněným předložená obrana může jevit úspěšná, fakticky však pomíjí reálné okolnosti, za nichž došlo k převodu nemovitého majetku dlužníka, a především to, že smluvená cena nebyla uhrazena, evidentně ani neměla být. Zřejmým záměrem majetkové dispozice bylo pouze odstranění jediného majetku dlužníka, z něhož mohli poškození věřitelé alespoň částečně uspokojit své nezajištěné pohledávky, nikoli reálné splnění smluvních podmínek sporné kupní smlouvy.

Za takové situace pak vůbec nebylo rozhodující, jaká výše kupní ceny byla dohodnuta mezi obviněným vystupujícím jménem dlužníka a jeho synem, protože do majetku prodávající obchodní společnosti s největší pravděpodobností neměly být získány žádné finanční prostředky za nemovitosti, o čemž svědčí zejména neschopnost kupujícího dohodnutou cenu uhradit. V bodě 19. svého rozsudku odvolací soud podrobně vyložil všechny podstatné souvislosti spojené se spornou obchodní transakcí i s její pouze zdánlivou výhodností pro stranu prodávající, resp. v důsledku pro její věřitele.

Na tomto místě odvolací soud rovněž vysvětlil důvody pro změnu výroku rozsudku soudu prvního stupně, která spočívala v korekci výše škody a rovněž byla učiněna ve prospěch obviněného, jelikož pohledávka zástavního věřitele zahrnovala i příslušenství, ke kterému soud prvního stupně nepřihlédl. Poškození věřitelé proto mohli být z výtěžku zpeněžení nemovitého majetku dlužníka uspokojeni v nižší výměře, než jakou stanovil soud prvního stupně. Odvolacím soudem zjištěná vada odvoláním napadeného rozsudku tudíž nespočívala v jiných, obviněným tvrzených vadách, a tímto soudem stanovená výše škody vychází z obsahu provedených důkazů, s nimiž není v žádném ohledu v rozporu. Hodnotící postup odvolacího soudu je rovněž v souladu s výkladem srovnatelné situace přijatým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, publikovaném pod T 1014 v sešitě 38 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007.

17. Dále obviněný namítal, že zástavní věřitel později přihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení v celkové výši 4 614 482,97 Kč, která nejen přesahovala cenu obvyklou, jak byla odborně stanovena, ale i kupní cenu, za kterou nemovitosti prodal svému synovi. Z tohoto důvodu nemohlo podle obviněného dojít ke vzniku škody nezajištěným věřitelům, protože výtěžek ze zpeněžení nemovitostí by nepokryl ani pohledávku zajištěného zástavního věřitele. I s touto námitkou se naprosto dostatečně vypořádal odvolací soud, a to v bodě 20.

svého rozsudku. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že výši škody je potřeba zásadně určit k době spáchání činu, v posuzované věci tudíž k datu 19. 5. 2020. Pokud zástavní věřitel přihlásil zajištěnou pohledávku později v insolvenčním řízení, tj. po téměř 4 letech od zcizení nemovitostí, navíc k jejímu nárůstu došlo zejména z toho důvodu, že úvěrový dlužník neplnil podmínky smlouvy a nehradil žádné dohodnuté splátky, nemá tato okolnost žádný vliv na stanovení výše škody vůči vyjmenovaným věřitelům.

V tomto ohledu je třeba důrazně odmítnout logiku obviněného, neboť nerespektuje obecná pravidla a jím předložený pohled na skutkové okolnosti naprosto pomíjí zásadní skutečnosti významné pro vyvození jeho viny v posuzované věci. V podrobnostech pak lze odkázat na dostatečně srozumitelné úvahy odvolacího soudu, které správně opřel mimo jiné o hodnocení srovnatelného případu s věcí, v níž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 976/2015. Na tomto místě je vhodné se vyjádřit i k návrhu obhajoby na provedení důkazu listinami z insolvenčního spisu, které nemohly mít relevantní souvislost s předmětem trestního řízení právě proto, že později zahájené insolvenční řízení zásadně nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele za přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku spáchaný téměř čtyři roky před zjištěním úpadku dlužníka K. D., s. r. o., v likvidaci, (dne 15. 3. 2024), a prohlášením konkursu na jeho majetek. Pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného za tento přečin tak bylo podstatné, že jako statutární orgán dlužníka zcizil jediný majetek obchodní společnosti K. D., s. r.

o., aniž by za něj získal (či vůbec hodlal získat) odpovídající plnění, věděl o splatných pohledávkách všech věřitelů, přičemž nezajištění věřitelé mohli alespoň částečně uspokojit své pohledávky z takového majetku nebýt protiprávního jednání obviněného.

18. Jak bylo avizováno, obviněný v dovolání uplatnil výhrady k rozsahu dokazování, tvrdil naplnění třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která spočívá v tzv. opomenutých důkazech. Kromě již zmíněných listin z insolvenčního spisu se obviněný domáhal výslechu svědků, kteří měli prokázat snahu syna obviněného zajistit si finanční prostředky na uhrazení kupní ceny u obchodní společnosti M.I.C. TRADE COMPANY, s. r. o., tedy u zástavního věřitele obchodní společnosti K. D., s. r. o., která získala úvěr od tohoto věřitele na pořízení nemovitého majetku, o jehož zcizení jde, a který jí ale nebyl vůbec splácen.

19. K této námitce lze opět odkázat na odůvodnění rozsudku soudů obou stupňů, z nichž jsou patrné argumenty pro odmítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování pro nadbytečnost. K výslechu zaměstnanců obchodní společnosti M.I.C. TRADE COMPANY, s. r. o., soud prvního stupně v bodě 25. rozsudku, který ostatně obviněný citoval v dovolání, a soud druhého stupně v bodě 22. svého rozsudku, naprosto přesvědčivě a dostatečně vyložily, proč z hlediska podkladu pro rozhodnutí o podané obžalobě vyhodnotily návrhy obhajoby jako nadbytečné.

Nejvyšší soud neshledává v úvahách soudů jakékoli pochybení a přiklonil se bezezbytku k jimi vysloveným argumentům, jež zcela odpovídají i výkladu soudní praxe včetně rozhodování Ústavního soudu při posuzování vady spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Pouze na doplnění lze v této souvislosti například připomenout nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, v nichž Ústavní soud mj. konstatoval, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody.

Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dalším, že navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, tedy ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Minimálně tato třetí kategorie odpovídá procesní situaci v posuzované trestní věci obviněného. Dále též Ústavní soud zdůraznil, že i v případě zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění nemusí dojít k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod, případně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení takového práva nedochází pouhým zamítnutím návrhu nebo nerozvedením podrobných důvodů, proč takové rozhodnutí bylo soudem učiněno, ale až tím, že by neprovedení takového důkazu představovalo závažný deficit v povinnosti zjistit skutkový stav věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.

11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 647/2023, či tam zmíněný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 2. 2008, Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). V posuzované trestní věci obviněného soudy neopomenuly důkazní návrhy obviněného, rozhodly o nich tak, že je zamítly pro nadbytečnost, přičemž tak učinily právě proto, že dokazování již provedené bylo dostačující pro zjištění skutkového stavu, o němž nebylo pochybností. V. Závěrečné shrnutí

20. Ze všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud obviněným uplatněné dovolací námitky jako neodpovídající označeným důvodům ani žádnému jinému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř., proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě obsahu trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. S ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání se Nejvyšší soud nezabýval podnětem obviněného na odložení výkonu napadeného rozsudku odvolacího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu