5 Tdo 502/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2008 o
dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněných Mgr. D.
Ch., V. M. a Ing. V. N. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11.
2007, sp. zn. 6 To 52/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 1/2006, t a k t o :
Podle § 265j tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně z a m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 2 T 1/2006, byli
obvinění Mgr. D. Ch., V. M. a Ing. V. N. pod bodem I. výroku o vině uznáni
vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst.
2, 4 tr. zák., přičemž obviněný V. M. byl v jednočinném souběhu s uvedeným
trestným činem uznán vinným také trestným činem zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. Dále pod bodem
II. tamtéž byli obvinění Mgr. D. Ch. a Ing. V. N. uznáni vinnými trestným činem
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák. Za
uvedenou trestnou činnost byl každému z obviněných uložen úhrnný trest odnětí
svobody podle § 128 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák., a to obviněnému
Mgr. D. Ch. a obviněnému Ing. V. N. v trvání šesti roků a obviněnému V. M. v
trvání pěti roků a šesti měsíců. Pro výkon jim uložených trestů byl každý z
obviněných podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Každému z
obviněných byl dále podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti v
organizačních složkách státu a státních příspěvkových organizacích, ve funkcích
či jako zaměstnanci v pracovním poměru spojených s rozhodováním podle zákonů č.
219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních
vztazích, a č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých
souvisejících zákonů, na dobu pěti roků. Současně městský soud podle § 73 odst.
1 písm. c) tr. zák. uložil zabrání peněžní částky ve výši 7.896.968,20 Kč
nacházející se na účtu společnosti T. s., s. r. o., v likvidaci, se sídlem P.,
H., vedeného u K. b., a. s., P., N. p.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali odvolání všichni
obvinění a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v
neprospěch obviněného Mgr. D. Ch. (Původně podané odvolání v neprospěch
spoluobviněného Ing. V. N. vzal státní zástupce zpět ještě před předložením
věci odvolacímu soudu.) Na podkladě řádných opravných prostředků Vrchní soud v
Praze jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 6 To
52/2007, zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d)
tr. ř. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl
tak, že všechny obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního
zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze skutků popsaných jednak
pod body I. 1.-2. obžaloby, jimiž se měli obvinění Mgr. D. Ch. a Ing. V. N.
dopustit trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., dále ze skutku pod bodem II., jímž
se měl obviněný Mgr. D. Ch. dopustit trestného činu zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a obviněný V. M. pomoci k
trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm.
c) tr. zák. a § 128 odst. 2 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.,
a konečně ze skutku pod bodem III. obžaloby, kterým měli obvinění Mgr. D. Ch. a
Ing. V. N. naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací
v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala nejvyšší státní
zástupkyně dovolání v neprospěch obviněných Mgr. D. Ch., V. M. a Ing. V. N. ve
lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší státní zástupkyně vyslovila nesouhlas s právním závěrem Vrchního soudu
v Praze, podle nějž skutky kladené obviněným za vinu nenaplňují znaky žádného
trestného činu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyzdvihla argumenty
odvolacího soudu a k některým z nich připojila své stanovisko. Nejvyšší státní
zástupkyně souhlasila s tím, že založení společnosti s ručením omezeným a
převod částky 7.500.000,- Kč na její účet nemohlo být právně posouzeno jako
trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr.
zák., jak učinil soud prvního stupně. Potud tedy považovala zrušení
odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze soudem odvolacím za správné. Svůj
nesouhlas však směřovala proti tvrzení odvolacího soudu, jímž uzavřel, že
skutky, pro něž byla na obviněné podána obžaloba, nevykazují znaky žádného
trestného činu.
Napadenému rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně především vytkla nedostatečné
vyjádření se ke skutkovým podstatám trestných činů porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. (skutek
pod bodem I. 1. obžaloby – obvinění Mgr. D. Ch. a Ing. V. N.) a zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (skutek pod
bodem II. obžaloby – obviněný V. M.). Dovolatelka se nespokojila s názorem
Vrchního soudu v Praze, že z důvodu nízké společenské nebezpečnosti jednání
popsaných v obžalobě pod body I. a II., nepřipadalo v úvahu aplikovat ve věci
nejen ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. v jeho kvalifikovaných odstavcích 3 či
4, ale vlastně žádnou trestněprávní normu. Označila proto rozsudek soudu
druhého stupně za nepřezkoumatelný a v části rozporný, aniž by však v dovolání
označila konkrétní skutkové okolnosti, jež by odpovídaly jednotlivým znakům
skutkových podstat uvedených trestných činů, jejichž aplikace se domáhala.
Co se týká trestného činu zneužívání informací v obchodním styku, jehož
formální znaky vrchní soud podrobně z právního hlediska rozebral, souhlasila s
odvolacím soudem potud, pokud v založení společnosti T. s., s. r. o., a převodu
finančních prostředků na její účet, neshledal trestný čin zneužívání informací
v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. Zásadně se však nejvyšší státní
zástupkyně ohradila proti jeho hodnocení smlouvy o zajištění provozu portálu
veřejné správy. Tato smlouva byla podle přesvědčení dovolatelky jednostranně
nevýhodná pro příspěvkovou organizaci T., které měl být svěřen úkol zajistit
provoz portálu veřejné správy. Uzavřením předmětné smlouvy tak byla příspěvková
organizace fakticky vyloučena z možnosti realizovat činnost související se
zavedením portálu veřejné správy a na straně společnosti T. s., s. r. o.,
naopak vznikla neoprávněná výhoda spočívající v jistotě dlouhodobého odbytu
služeb. To vše v situaci, kdy tato nově založená obchodní společnost nemohla
být limitována pravidly platnými pro organizace napojené na státní rozpočet (na
rozdíl od příspěvkové organizace T.). Ve vztahu k tomuto trestnému činu rovněž
nejvyšší státní zástupkyně nepochybovala o naplnění subjektivní stránky, kterou
vyloučil vrchní soud, neboť bez ohledu na vědomost obviněných o nezákonném
založení společnosti s ručením omezeným, museli rovněž vědět o způsobení úkoru
příspěvkové organizaci T. spočívajícího v odebrání možnosti provozovat portál
veřejné správy a na druhé straně poskytnutí neoprávněné výhody společnosti T.
s., s. r. o., které bylo svěřeno provozování portálu a současně zajištěna
úhrada veškerých nákladů. Dovolatelka tak dovodila, že obvinění chtěli uvedené
následky způsobit.
Také dohoda o vypořádání vzájemných vztahů, na jejímž podkladě byla společnosti
T. s., s. r. o., vyplacena peněžní částka 2.974.757,80 Kč z prostředků
příspěvkové organizace T., měla podle dovolatelky správně mít trestně právní
důsledky. Ke skutku popsanému v obžalobě pod bodem III. nejvyšší státní
zástupkyně uvedla, že za porušení konkurence lze považovat mj. také jednání, v
jehož důsledku vůbec nedojde k rozvoji činnosti poškozeného podnikatelského
subjektu. Taková situace podle jejího přesvědčení nastala v dané věci, když
byla uzavřena mezi T. s., s. r. o., a příspěvkovou organizací T. pro posledně
jmenovanou společnost nevýhodná dohoda o vypořádání vzájemných vztahů v
souvislosti s provozováním portálu veřejné správy. Na základě uvedené smlouvy
totiž byla příspěvkovou organizací T. uskutečněna neoprávněná kompenzace
nákladů původně vynaložených společností T. s., s. r. o., pro niž tak podle
názoru nejvyšší státní zástupkyně byla dohoda naopak jednostranně výhodná.
Dovolatelka odmítla v tomto ohledu úvahy vrchního soudu, který převod peněz
nepovažoval za neoprávněný prospěch společnosti T. s., s. r. o., neboť
příspěvková organizace T. byla jejím jediným společníkem. Nejvyšší státní
zástupkyně namítla, že každá společnost s ručením omezeným je samostatným
subjektem disponujícím svým vlastním majetkem, jenž je striktně oddělen od
majetku společníků této společnosti.
Pokud jde o body II. a III. obžaloby, vyslovila dovolatelka přesvědčení, že
skutky zde popsanými naplnili obvinění všechny znaky skutkových podstat tak,
jak byly státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze v obžalobě
právně kvalifikovány.
Nejvyšší státní zástupkyně připustila sice určité výhrady k popisu skutku
uvedenému pod bodem I. obžaloby i k jeho právní kvalifikaci, tyto však podle
názoru nejvyšší státní zástupkyně nevylučují jeho posouzení jako trestný čin.
Konkrétně vyslovila pochybnosti o použití ustanovení § 28 zákona č. 219/2000
Sb. a § 57 zákona č. 218/2000 Sb., jež podle tvrzení obžaloby stanovují
povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a jež obvinění Mgr. D. Ch. a
Ing. V. N. porušili. Současně uvedla, že tyto povinnosti by bylo možné dovodit
např. z ustanovení § 53 odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb. ve spojení s ustanovením
§ 90 odst. 2 tr. zák. Další výhradu vznesla k použití odst. 2 písm. a)
ustanovení § 255 tr. zák., který dopadá na pachatele, jenž má zvlášť uloženou
povinnost hájit zájmy poškozeného, a kterou nelze dovodit pouze z vedoucího
postavení obviněných v příspěvkové organizaci. Konstatovala však, že jednání
popsané pod bodem I. obžaloby vykazovalo formální znaky trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 3 tr. zák.
(zřejmě omylem chybí označení základní skutkové podstaty tohoto trestného činu
podle odst. 1).
Ve vztahu k naplnění materiálního znaku trestných činů, pro které byla na
obviněné podána obžaloba, nejvyšší státní zástupkyně nejprve poukázala na
judikát č. 43/1996 Sb. rozh. tr., podle něhož již naplněním formálních znaků
určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že v běžně se vyskytujících
případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný.
Úvahy vrchního soudu týkající se absence materiální stránky trestných činů
označila za nepřesvědčivé, z části hypotetické, kdy odvolací soud nekriticky
přijal obhajobu obviněných ohledně výhodnosti zajišťování provozu portálu
veřejné správy prostřednictvím zcela nově založeného subjektu, jenž v době
svého vzniku nedisponoval žádným personálním ani materiálním vybavením. V další
částí svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně současně konstatovala, že
provedeným dokazováním nebyl u obviněných prokázán zištný motiv směřující k
jejich vlastnímu obohacení, ani použití finančních prostředků příspěvkové
organizace T. pro účely, jež by nesouvisely se zajištěním provozu portálu
veřejné správy. Uvedené okolnosti podle přesvědčení nejvyšší státní zástupkyně
mohly nanejvýš ovlivnit použití kvalifikovaných skutkových podstat trestných
činů podle §§ 128 odst. 3 tr. zák. a 255 odst. 3 tr. zák. V žádném ohledu však
nemohly vést vrchní soud k právnímu závěru o zproštění všech obviněných
obžaloby, ve kterém nejvyšší státní zástupkyně spatřovala nesprávné právní
posouzení předmětných skutků.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 6 To 52/2007, ve výroku, jímž bylo
rozhodnuto o zproštění obviněných obžaloby, jakož i všechna další obsahově
navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a aby věc v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu
v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání využil
pouze obviněný V. M., který tak učinil prostřednictvím svého obhájce JUDr. T.
S. K jeho úvodní poznámce o nesprávném označení své osoby jako obviněného v
mimořádném opravném prostředku, ačkoli ho odvolací soud obžaloby zprostil a
napadené rozhodnutí je pravomocné, dovolací soud pouze připomíná, že úprava
trestního řízení v České republice je založena na zásadě dvojinstančnosti.
Současně však trestní řád připouští možnost napadení pravomocného rozhodnutí
cestou mimořádných opravných prostředků (dovoláním - § 265a a násl. tr. ř. a
stížností pro porušení zákona - § 266 a násl. tr. ř.). Osoba, proti níž již
skončilo pravomocným rozhodnutím trestní stíhání, je i pro stadium řízení o
uvedených mimořádných opravných prostředcích označována jako obviněná.
Samotné odůvodnění mimořádného opravného prostředku z větší části představuje
podle obviněného V. M. polemiku se správností skutkových zjištění soudů nižších
stupňů, neboť skutek je v něm charakterizován jinými okolnostmi, než jaké byly
v průběhu trestního řízení zjištěny. Především vyjádřil souhlas s tvrzením
odvolacího soudu týkajícím se možnosti příspěvkové organizace T. zajišťovat
provoz portálu veřejné správy. Vrchní soud konstatoval, že byť takovým úkolem
příspěvková organizace původně měla být pověřena, ve skutečnosti k takové
činnosti neměla vytvořeno odpovídající zázemí. Nemohlo tak dojít ke
konkurenčnímu vztahu mezi touto organizací a založenou společností s ručením
omezeným, který je nezbytný pro naplnění objektivní stránky trestného činu
podle § 128 odst. 2 tr. zák. V tomto smyslu nepovažuje Nejvyšší soud názor
obviněného za zcela odpovídající trestní praxi. Lze poukázat na rozhodnutí č.
39/2006-II. Sb. rozh. tr., podle něhož shodným nebo podobným předmětem činnosti
dvou nebo více podnikatelských subjektů může být z hlediska trestní
odpovědnosti trestným činem podle § 128 odst. 2 tr. zák. zásadně každý předmět
činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat bez ohledu na to, zda v
době spáchání činu skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu
činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu. Tato otázka však
nebyla z hlediska posouzení důvodnosti dovolacích námitek zásadní.
Obviněný V. M. dále upozornil na rozporná tvrzení dovolatelky, která na jedné
straně shledala rozhodnutí vrchního soudu nepřezkoumatelným a na druhé straně
konstatovala, že jednání popsané pod bodem II. téhož rozhodnutí vykazovalo
formální znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §
128 odst. 2 tr. zák. v případě obviněného Mgr. D. Ch. a v případě obviněného V.
M. pak vykazovalo znaky pomoci k tomuto trestnému činu. Za situace, kdy určité
rozhodnutí trpí takovými vadami, že je nelze přezkoumat, není možné z něho
podle obviněného V. M. vyvozovat jakékoli právní závěry.
V další části svého vyjádření obviněný V. M. oponoval námitkám nejvyšší státní
zástupkyně poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 5
Tdo 1038/2006, publikovaném pod č. 938 v sešitě 30 Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck Praha, ročník 2006. V
souladu s ním vyjádřil názor, že trestní odpovědnost v soukromoprávních
vztazích nastává až jako krajní prostředek ochrany zejména základních
společenských hodnot a nikoli zájmů jednotlivce, jenž by měl svá práva hájit v
prvé řadě sám. K tomu obviněný připomněl fakt, že při sjednávání smlouvy,
jejímž předmětem byl provoz portálu veřejné správy a na niž podle jeho
vyjádření nebylo možno pohlížet jako na běžnou obchodně právní smlouvu,
zastupoval jednu ze smluvních stran - Ministerstvo informatiky České republiky,
kdežto úkor z uzavření uvedené smlouvy měl nastat na straně subjektu stojícího
mimo dotčený smluvní vztah – u příspěvkové organizace T. Byť obviněný měl vliv
na personální složení statutárních orgánů jak příspěvkové organizace, tak
společnosti T. s., s. r. o., rozhodnutí o provozování portálu veřejné správy
jiným subjektem nežli příspěvkovou organizací učinil legálně v rámci pravomocí
náležejících mu jako vrcholnému orgánu státní správy. Přirozeně poté musel
předmětnou smlouvu s vybraným subjektem uzavřít. Jestliže soud prvního stupně
zřízení společnosti T. s., s. r. o., a smluvní ujednání s tímto subjektem
hodnotil jako méně výhodnou variantu provozu portálu veřejné správy, dopustil
se tak podle názoru obviněného nepřípustného přezkumu politického, resp.
správního rozhodnutí.
Částečně se ve svém vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně obviněný V.
M. s jejími závěry ztotožnil. Souhlasil s nepodstatností znalostí některých
právních předpisů obviněnými, jež jsou obsaženy ve skutkové větě, a také s tím,
že samotným založením společnosti T. s., s. r. o., k naplnění znaků skutkové
podstaty podle § 128 odst. 2 tr. zák. nedošlo. Naopak v části odůvodnění svého
podání dovolatelka podle názoru obviněného nepřípustně nabídla vlastní
skutkovou verzi odlišnou od skutkových okolností zjištěných soudy nižších
stupňů. Jako argument neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu potom
označil také námitky nejvyšší státní zástupkyně, jimiž vytýkala odvolacímu
soudu opomenutí přesvědčivě zdůvodnit, proč jednání obviněného nenaplňovalo
zákonné znaky nekvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jež původně
navrhoval státní zástupce.
Zásadně se obviněný ohradil proti tvrzením uplatněným v dovolání týkajícím se
materiální stránky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a
jiných podle ní v úvahu přicházejících trestných činů podle § 255 tr. zák. či
podle § 255a tr. zák. Pokud nejvyšší státní zástupkyně považovala stupeň
nebezpečnosti jednání obviněného za vyšší než nepatrný, podložila svůj názor
skutkovými okolnostmi, jež byly zcela v rozporu se skutkovými zjištěními soudu
druhého stupně. Polemizovala zejména s úvahou soudu ohledně výše nákladů na
provozování portálu veřejné správy a s tím, že založení společnosti T. s., s.
r. o., a svěření jí tohoto provozu nezpůsobilo žádné zvýšené výdaje. Vytkla
vrchnímu soudu nekritické akceptování obhajoby obviněného a k bodu I.
zprošťujícího výroku nepřezkoumatelnost odůvodnění závěru o nenaplnění
formálních znaků jakéhokoli trestného činu, čímž se však podle obviněného
dovolatelka ocitla opět mimo meze uplatněného důvodu dovolání. Navíc se
obviněný V. M. domníval, že vyhovění jejím námitkám by mělo za následek
kriminalizaci politického rozhodnutí.
Příčinu svého trestního stíhání a dalších obviněných spatřoval pak ve
stanovisku Ministerstva financí České republiky, jež označilo založení
společnosti T. s., s. r. o., za protiprávní. Měl za to, že nebýt tohoto kroku
Ministerstva financí České republiky, k žádným úvahám o jeho trestní
odpovědnosti v souvislosti s rozhodnutím pověřit provozem portálu veřejné
správy společnost T. s., s. r. o., by vůbec nedošlo. Obviněný V. M. proto
navrhl, aby dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo odmítnuto jako nedůvodné
(zčásti podaného z jiného než zákonného důvodu) nebo aby bylo jako takové
zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyšší
státní zástupkyně je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř., bylo
podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že bylo podáno z
důvodu taxativně vymezeného v ustanovení § 265b tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho naplnění je tudíž
námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního
posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či
hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v
takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního
práva procesního (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207
a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud v řízení o dovolání
je tak povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp.
druhého stupně.
Nejvyšší soud tedy v rozsahu a z důvodů relevantních dovolacích námitek
nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené
rozhodnutí a shledal, že dovolání není důvodné. Pro lepší přehlednost předmětu
přezkumu dovolací soud připomíná obsah obžaloby podané v dané trestní věci.
Podle bodu I. obžaloby se obvinění Mgr. D. Ch. a Ing. V. N. jako spolupachatelé
podle § 9 odst. 2 tr. zák. dopustili trestného činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), 3 tr. zák. tím, že
1. dne 30. 9. 2003 v P., S. nám., v notářské kanceláři JUDr. J. V., Mgr. D. Ch.
jako ředitel a statutární orgán státní příspěvkové organizace T., zřízené na
základě rozhodnutí ministra hospodářství České republiky ze dne 22. 12. 1992 č.
386/92, po předchozím projednání s Ing. V. N. jako náměstkem ředitele státní
příspěvkové organizace T., založili formou notářského zápisu, jehož obsahem
byla zakladatelská smlouva obchodní společnost T. s., s. r. o., sídlem P., H.,
v níž osobami jednat jménem společnosti byli pouze Mgr. D. Ch. a Ing. V. N. a
jediným zakladatelem a společníkem byla státní příspěvková organizace T.,
přičemž dne 23. 10. 2003 Ing. V. N. a Mgr. D. Ch. jako statutární zástupci této
příspěvkové organizace v rámci závazného pokynu uložili podřízeným pracovníkům
odeslat z rezervního fondu příspěvkové organizace T. finanční částku ve výši
7.500.000,- Kč na účet soukromé obchodní společnosti T. s., s. r. o., ačkoli
jim z titulu jejich pracovního zařazení a po předchozím upozornění podřízených
pracovníků bylo známo, že založení kapitálové společnosti a následná úhrada
této částky z rezervního fondu příspěvkové organizace je v rozporu jak s
ustanovením § 28 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, kdy stát může založit pouze akciovou
společnost, a to jen v případech vyplývajících ze zvláštního předpisu, tak s
ustanovením § 57 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, které
taxativně a bez výjimek stanoví možnosti použití rezervního fondu, čímž jako
představitelé státní právnické osoby tímto jednáním porušili rozpočtovou kázeň
ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2000 Sb. a poškozené
státní příspěvkové organizaci T., sídlem P., H., zřízené v rámci Ministerstva
informatiky České republiky a vázané na státní rozpočet ve smyslu zákona č.
218/2000 Sb. tímto jednáním způsobili škodu ve výši 7.500.000,- Kč.
2. dne 15. 10. 2003 v P., H., v sídle Ministerstva informatiky České republiky,
Mgr. D. Ch., jmenovaný ministrem informatiky do funkce ředitele státní
příspěvkové organizace T. společně s Ing. V. N. jako náměstkem ředitele státní
příspěvkové organizace T. společně v rámci závazných pokynů uložili uhradit z
finančních prostředků příspěvkové organizace T. náklady spojené se založením
obchodní společnosti T. s., s. r. o., ve výši 42.949,- Kč, přestože oba z
titulu svého pracovního zařazení a po předchozích upozorněních ze strany
podřízených pracovníků věděli, že jde o pokyny neoprávněné, neboť nelze
zaúčtovat z finančních prostředků státní příspěvkové organizace výdaje spojené
se založením obchodní společnosti, která byla založena v rozporu s ustanovením
§ 28 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích a v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 218/2000
Sb., o rozpočtových pravidlech, tímto jednáním porušili rozpočtovou kázeň ve
smyslu ustanovení § 44 odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2000 Sb. a poškozené
státní příspěvkové organizaci T., sídlem P., H., zřízené v rámci Ministerstva
informatiky České republiky a vázané na státní rozpočet ve smyslu zákona č.
218/2000 Sb. způsobili škodu ve výši 42.949,- Kč,
a jednáním pod body I. 1. a I. 2. způsobili poškozené státní příspěvkové
organizaci T. škodu v celkové výši 7.542.949,- Kč.
Jednání popsané v bodu II. obžaloby, jímž se měl obviněný Mgr. D. Ch. dopustit
trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr.
zák. a obviněný V. M. pomoci k uvedenému trestnému činu podle § 10 odst. 1
písm. c) tr. zák. a současně trestného činu zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., spočívalo v tom, že
dne 31. 10. 2003 v P., H., v sídle Ministerstva informatiky České republiky, po
předchozím projednání V. M. jako ministr uzavřel jménem Ministerstva
informatiky České republiky, jemuž přísluší ve smyslu zákona č. 365/2000 Sb.
správa portálu veřejné správy, Smlouvu o zajištění činnosti portálu veřejné
správy s obchodní společností T. s., s. r. o., zastoupenou Mgr. D. Ch. jako
jednatelem této společnosti, který byl současně ředitelem státní příspěvkové
organizace T. a působil ve funkci náměstka ministra informatiky České
republiky, přičemž v rámci této smlouvy bylo obchodní společnosti T. s., s. r.
o., svěřeno zajišťování provozu portálu veřejné správy se záměrem převést
veškeré budoucí finanční příjmy spojené s provozem portálu veřejné správy na
obchodní společnost T. s., s. r. o., kde budou přerozděleny bez návaznosti a
propojení na státní rozpočet České republiky, a proto v článku 6 bodu 3.
smlouvy výslovně uvedli, že veškeré výnosy z provozu komerčních služeb budou
příjmem pouze této společnosti, a dále dle článku 4 bodu 1. 5 zavázali
Ministerstvo informatiky České republiky k pokrytí některých nákladu uvedené
společnosti, kdy si byli vědomi s ohledem na své vedoucí postavení v rámci
Ministerstva informatiky České republiky a Mgr. D. Ch. též přes opakovaná a
kvalifikovaná upozornění podřízených pracovníků a V. M. jako tehdejší poslanec
Parlamentu České republiky, který byl účasten projednávání zákona č. 219/2000
Sb., toho, že společnost T. s., s. r. o., byla založena v rozporu s ustanovením
§ 28 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích, v důsledku čehož by tato společnost dosáhla neoprávněných
výhod, a to na úkor státní příspěvkové organizace T., která měla být původně
pověřena zajišťováním provozu portálu veřejné správy.
Obvinění Mgr. D. Ch. a Ing. V. N. podle obžaloby dále spáchali ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. trestný čin zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák. (bod III.) tak, že
v blíže nezjištěné době před 11. 3. 2004, před vstupem obchodní společnosti T.
s., s. r. o., do likvidace, Mgr. D. Ch. jako ředitel státní příspěvkové
organizace T. a současně jednatel společnosti T. s., s. r. o., a Ing. V. N.
jako náměstek ředitele příspěvkové organizace T. a současně jednatel obchodní
společnosti T. s., s. r. o., v P. společně uzavřeli dohodu o vypořádání
vzájemných vztahů v souvislosti s provozováním portálu veřejné správy s
dodatky, kde byla v článku II odst. 1 stanovena povinnost příspěvkové
organizace T. uhradit obchodní společnosti T. s., s. r. o., finanční částku ve
výši 2.974.757,80 Kč jako kompenzaci za údajné vynaložené náklady ze strany
obchodní společnosti T. s., s. r. o., přičemž požadovaná finanční částka byla
na účtu obchodní společnosti T. s., s. r. o., v likvidaci, připsána dne 23. 3.
2004 a tohoto jednání se dopustili, přestože jim z titulu jejich pracovního
zařazení, nesouhlasných vyjádření podřízených pracovníků a vyjádření
Ministerstva financí České republiky muselo být zřejmé, že tato smlouva byla
uzavřena na úkor státní příspěvkové organizace T. zřízené v rámci Ministerstva
informatiky České republiky a požadované finanční prostředky budou poukázány na
účet obchodní společnosti, která byla založena v rozporu s ustanovením § 28
zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích, a jako taková tedy nemohla inkasovat tyto finanční
prostředky, čímž poškozené státní příspěvkové organizaci T., zřízené v rámci
Ministerstva informatiky České republiky způsobili škodu v celkové výši
2.974.757,80 Kč.
Nejvyšší soud se v zásadních otázkách právního posouzení skutků, pro které byla
na obviněné podána obžaloba, v podstatě ztotožnil s názory Vrchního soudu v
Praze. Odvolací soud své právní závěry založil jednak na výsledcích dokazování
provedeného před soudem prvního stupně, jednak na jím doplněném dokazování v
rámci veřejného zasedání. Hodnocení důkazů odpovídá požadavkům ustanovení § 2
odst. 6 tr. ř., není v rozporu s obsahem jednotlivých důkazů, přičemž dovolací
soud ani nemůže do tohoto procesu zákonem vymezeného soudům prvního a druhého
stupně zasahovat. Pokud napadenému rozhodnutí dovolatelka vytýkala přílišnou
stručnost, vnitřní rozpornost a vyvodila tak jeho nepřezkoumatelnost, musí
Nejvyšší soud uvést, že podané dovolání lze charakterizovat stejnými rysy. Jeho
obsahem jsou především citace argumentů odvolacího soudu, s nimiž dovolatelka
vyslovila nesouhlas, avšak její konkrétní výtky postrádají důsledné vypořádání
se s oprávněností a zejména správností právního posouzení žalovaných skutků
obžalobou. Mimořádný opravný prostředek připouští určitou modifikaci popisu
skutku uvedeného pod bodem I. obžaloby (založení společnosti s ručením
omezeným, poskytnutí finančních prostředků na základní kapitál a na úhradu
nákladů vynaložených na administrativní úkony spojené se založením nového
subjektu), a trpí rovněž určitou vnitřní rozporností ve vztahu k právnímu
posouzení jednotlivých protiprávních jednání. Na jedné straně se nejvyšší
státní zástupkyně domáhá právního posouzení ve shodě s obžalobou, na straně
druhé uvažuje o modifikaci kvalifikace jednotlivých trestných činů poukazem na
materiální podmínku pro použití přísnější trestní sazby obsaženou v ustanovení
§ 88 odst. 1 tr. zák.
Ve vztahu k jednáním popsaným pod bodem I. obžaloby (zřejmě body 1. i 2.)
postrádala dovolatelka v odůvodnění zprošťujícího rozsudku právní úvahy, jež
vedly vrchní soud k závěru o absenci zákonných znaků jakéhokoli trestného činu,
resp. trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255 odst. 1, 2 písm. a), 3 tr. zák. [Současně však vyjádřila pochybnosti o
možnosti kvalifikovat skutek podle odst. 2 písm. a) tohoto ustanovení a, jak
již uvedeno, i podle odst. 3]. V tomto rozsahu je podle názoru dovolatelky
napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Akceptovala přitom tvrzení odvolacího
soudu, že samotné založení společnosti T. s., s. r. o., a převod částky
7.500.000,- Kč, jež tvořila základní kapitál této nově zakládané společnosti z
prostředků příspěvkové organizace T. (tj. skutečnosti popsané v bodu I. 1
obžaloby), nebylo možné právně posoudit jako trestný čin zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., jak učinil soud prvního stupně.
Rozsudku odvolacího soudu však vytkla, že se podrobněji nezabýval právním
posouzení uvedeného jednání podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák.
Nejvyšší soud namítané vadě této části odůvodnění napadeného rozsudku však
nemohl přisvědčit. Vrchní soud v Praze se nemusel podrobněji zabývat použitím
ustanovení § 255 tr. zák. na daný skutek, neboť se v podstatě ztotožnil s
rozsudkem soudu prvního stupně, který jednání obviněných spočívajících v
převedení finančních prostředků z rozpočtu příspěvkové organizace T. ve
prospěch obchodní společnosti T. s., s. r. o., považoval za součást dalších
úkonů obviněných souvisejících se zajištěním provozu portálu veřejné správy
posledně jmenovanou společností a právně je posoudil jako trestný čin
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. (bez ohledu
na přísnější právní kvalifikaci). Vrchní soud se tak v odůvodnění svého
rozhodnutí zaměřil na argumenty Městského soudu v Praze, jimiž soud prvního
stupně podporoval svůj právní závěr o tom, že převod peněz je součástí
skutkových okolností naplňujících znaky skutkové podstaty trestného činu
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 tr. zák. a nikoli trestného
činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák.
Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze, že znaky
skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku ani v jeho základní skutkové podstatě dány nebyly, a dále se pak
zaměřil na vysvětlení důvodů, pro které nebyly naplněny ani formální znaky
podle odstavce 2 § 128 tr. zák.
Nejvyšší soud z podnětu uvedené dovolací námitky považuje za potřebné
podrobněji vysvětlit, proč na podkladě soudy učiněných skutkových zjištění
nemohly být obviněnými Mgr. D. Ch. a Ing. V. N. naplněny zákonné znaky skutkové
podstaty trestného činu podle § 255 tr. zák.
Ponechá-li dovolací soud stranou otázku naplnění subjektivní stránky, k níž se
vyjádří samostatně, je na podkladě provedeného dokazování nutné konstatovat, že
založením společnosti T. s., s. r. o., a vložením částky 7.500.000,- Kč do
jejího základního kapitálu z rezervního fondu příspěvkové organizace T.
nevznikl žádný škodlivý následek. Zákonný znak trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. (i v jeho nedbalostní
formě podle § 255a tr. zák.) sice oba soudy nižších stupňů nijak blíže
nehodnotily, avšak ani dovolatelka jasně nekonkretizovala, v čem by měla být
škoda spatřována. Majetkovou újmu na straně státní příspěvkové organizace T.
vyčíslil pouze státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v
popisu skutku pod bodem I. l a 2 obžaloby a považoval za ni peněžitý vklad ve
výši 7.500.000,- Kč a náklady vynaložené v souvislosti se založením společnosti
T. s., s. r. o., v částce 42.949,- Kč. Jeho názoru, na nějž v podstatě
dovolatelka odkázala, však neodpovídají ve věci učiněná skutková zjištění.
Výsledky provedeného dokazování totiž jasně vyzněly tak, že provoz portálu
veřejné správy, jehož zajištěním bylo pověřeno tehdejší Ministerstvo
informatiky České republiky, předpokládal finanční náklady a to nejen v
okamžiku jeho zavedení, ale bylo nutné počítat s finanční podporou při
udržování jeho fungování, bez ohledu na potřebu jeho rozšiřování a
zkvalitňování. Stát, který prostřednictvím tehdejší vlády rozhodl o vytvoření a
provozování informačního systému se záměrem usnadnit veřejnosti dálkový přístup
k pro ni potřebným informacím veřejné správy, a tímto úkolem pověřil
Ministerstvo informatiky České republiky, tak dal najevo svou vůli poskytnout
finanční prostředky k jeho realizaci. Jak správně konstatoval vrchní soud (viz
str. 20 napadeného rozsudku) stejným způsobem by došlo k finanční podpoře i
jiného samostatného subjektu, založeného v souladu s tehdejší právní úpravou
(tj. akciové společnosti). Rovněž v případě, pokud by tento úkol realizovala
příspěvková organizace T. či jakýkoli jiný subjekt, lze důvodně očekávat, že
náklady na provoz činností souvisejících s provozem portálu veřejné správy, by
byly hrazeny ze státního rozpočtu, neboť nelze předpokládat, že by bylo možné
najít soukromého investora, jenž by byl ochoten zajistit provoz portálu na svůj
účet. Tento názor potvrdil ve své svědecké výpovědi i tehdejší ministr financí
B. S. U hlavního líčení uvedl, že převodem příslušné částky z rezervního fondu
příspěvkové organizace T. nebyla „pouze“ dodržena rozpočtová pravidla, za což
byla uvedené organizaci udělena sankce ve formě odvodu a penále, avšak odmítl
tuto finanční transakci považovat za majetkovou újmu ke škodě státu, či
příspěvkové organizace T. (viz č. l. 2924).
Z účetních dokladů společnosti T. s., s. r. o., zejména přijatých a vydaných
faktur a výpisů z účtu společnosti obsažených v Příloze č. 1 trestního spisu,
je přitom zřejmé, že veškeré platby provedené společností za dobu její
existence se přímo týkaly plnění účelu, ke kterému byla společnost T. s., s. r.
o., primárně založena, a přímo souvisely se zprovozněním portálu v krátkém
časovém úseku. Součástí tohoto listinného materiálu je mj. také faktura
vystavená příspěvkovou organizací T. dne 9. 12. 2003 na částku 42.949,- Kč (č.
l. 10 Přílohy č. 1) a výpis z účtu společnosti T. s., s. r. o., ze dne 12. 12.
2003 (č. l. 31 Přílohy č. 1) prokazující uhrazení fakturované částky
příspěvkové organizaci. Obžaloba přitom zahrnula tento finanční obnos do popisu
skutku pod bodem I. 2 a označila jej za škodu vzniklou na straně příspěvkové
organizace T., ačkoli byla předmětná částka příspěvkové organizaci vrácena.
S ohledem na jednoznačné vyloučení existence škody vzniklé následkem jednání
obviněných pod bodem I. 1., 2. obžaloby nelze uvažovat o možnosti kvalifikovat
tento skutek jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku
podle § 255 tr. zák. ani v jeho základní skutkové podstatě. Bylo totiž
prokázáno, že převodem obou finančních částek z rozpočtu příspěvkové
organizace T. nedošlo ke zmenšení hodnoty majetku této organizace v důsledku
porušení povinností obviněných při opatrování či spravování tohoto majetku.
Nejvyšší soud již konstatoval, že výdaje na zřízení a provoz portálu veřejné
správy se zavázal nést stát, a jestliže byly v daném případě hrazeny z
prostředků příspěvkové organizace zřízené a financované státem, jednalo se
pouze o nesprávné respektování rozpočtových pravidel, nikoli o nedůvodné
vynaložení finančních prostředků ze státního rozpočtu. Dovolací soud tak
považuje za nadbytečné vyjadřovat se k té části dovolání, která se zabývá
otázkou správnosti citace zákonných ustanovení, jež měla obviněným Mgr. D. Ch.
a Ing. V. N. ukládat povinnost opatrovat či spravovat cizí majetek.
Obviněný V. M. ve svém vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku správně
poznamenal, že jedinou ale zato zásadní chybou, jež se stala podnětem k
trestnímu stíhání, byla nevhodně zvolená forma obchodní společnosti, již
založila příspěvková organizace T. za účelem zajišťování provozu portálu
veřejné správy. Tento fakt konstatoval v odvolacím řízení i soud druhého stupně
(viz str. 19 rozsudku vrchního soudu), přičemž v této souvislosti vyjádřil
pochybnost, že by výdaje státu byly výrazně nižší, kdyby došlo k založení
akciové společnosti, tj. podle tehdejší právní úpravy dovolené formy obchodní
společnosti. Nejvyšší soud nepovažuje závěr odvolacího soudu za čistě
hypotetický, jak je charakterizován v dovolání, naopak je třeba zdůraznit
některé další skutečnosti svědčící o absenci trestní odpovědnosti obviněných za
jednání, jímž došlo k založení právnické osoby nesprávné právní formy, které
svědčí o absenci zavinění na straně obviněných.
Je nesporné, že tehdejší platná právní úprava vylučovala založení společnosti s
ručením omezeným státem, resp. příspěvkovou organizací T. (srov. ustanovení §
28 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích, ve znění zákona č. 88/2003 Sb.). Volba tohoto druhu
právnické osoby, společnosti s ručením omezeným, však podle výsledků
provedeného dokazování nebyla výhradně rozhodnutím obviněných Mgr. D. Ch., V.
M. ani Ing. V. N. V rámci příprav k realizaci zadání spustit v co nejkratší
době provoz portálu veřejné správy obvinění jednali s řadou osob, od nichž mj.
očekávali fundovaná stanoviska k možnostem dalšího postupu včetně právních
poradců. Např. advokát JUDr. P. M. při veřejném zasedání konaném dne 22. 11.
2007 potvrdil konzultace ohledně založení nové společnosti s více odborníky s
právnickým vzděláním, věděl o zákonné úpravě způsobů a podmínek hospodaření s
majetkem České republiky a vystupování státu v právních vztazích (zák. č.
219/2000 Sb.), současně však potvrdil, že několik společností s ručením
omezeným, v nichž byl stát společníkem, v předmětné době existovalo, vycházel
proto ze svého přesvědčení, že ustanovení § 28 citovaného zákona, nevylučuje
majetkovou účast státu ani u společností s ručením omezeným (č. l. 4189 a
násl.). Obdobným způsobem se vyjádřila i Ing. D. B. u hlavního líčení dne 24.
10. 2006 (č. l. 2851 a násl.). Svědek JUDr. P. M. dále vypověděl, že z důvodu
časové tísně (politickým zadáním bylo spustit portál v co nejkratší době) se
jako nejvhodnější forma zakládané společnosti jevila společnost s ručením
omezeným, jejímž pozitivem byly poměrně jednoduché a tudíž rychlé
administrativní i právní úkony, výhodou byla rovněž flexibilita kontroly
společnosti (ta byla záměrně ještě posílena vytvořením dozorčí rady složené z
představitelů Ministerstva informatiky České republiky). Výpovědi JUDr. P. M.
korespondovalo svědectví právníka Ministerstva informatiky České republiky Mgr.
P. K., který byl další osobou zasvěcenou do záležitostí okolo přípravy provozu
portálu veřejné správy. I tento svědek označil zvolenou formu obchodní
společnosti za výhodnou z hlediska přehledu o vedení účetnictví (viz č. l.
4198).
Z důkazů ve věci provedených lze rovněž dovodit, že příspěvková organizace T.
(stejně jako tehdejší Ministerstvo informatiky České republiky) neměla
dostatečný potenciál pracovních sil pro splnění úkolu spustit portál, přičemž
evidentně bylo nutné počítat s nutným zvyšováním počtu zaměstnanců v průběhu
rozšiřování a zkvalitňování služeb portálu (srov. výpovědi obou jmenovaných
právníků, pracovnice Ministerstva informatiky České republiky PhDr. I. Z. na č.
l. 2834 a násl.). Svědkyně Ing. D. B. v podstatě vyloučila, že by Ministerstvo
informatiky České republiky v předmětné době bylo schopno zabezpečit provoz
portálu z řad svých zaměstnanců, a již vůbec nepřipadalo v úvahu přijmout za
tímto účelem nové pracovní síly s ohledem na plnění vládních cílů snižovat
stavy zaměstnanců ve státní správě (viz č. l. 2861). Nedostatečné profesní
znalosti stávajících zaměstnanců příspěvkové organizace T. v oblasti
informačních systémů a tudíž jednoznačná potřeba přijetí nových odborníků,
svědčily o tom, že příspěvková organizace nebyla v předmětné době schopna
zabezpečit provoz portálu veřejné správy. Tento závěr vyplývá i z výpovědi
svědka Ing. R. H. u veřejného zasedání před odvolacím soudem dne 22. 11. 2007
(č. l. 4205 a násl.).
Lze tedy shrnout, že svěřený úkol spustit v co nejkratší době provoz portálu
veřejné správy, se vedení ministerstva na radu profesně příslušných osob
rozhodlo realizovat prostřednictvím nově založené obchodní společnosti T. s.,
s. r. o., jejímž jediným společníkem se stala státní příspěvková organizace T.
Ministerstvu informatiky České republiky, resp. přímo obviněnému V. M. jako
příslušnému ministrovi, byl vytknut nesprávný postup při založení obchodní
společnosti oficiálním dopisem Ministerstva financí České republiky ze dne 4.
12. 2003 (založen na č. l. 335 – 336 trestního spisu). Jeho obsahem je
upozornění na nesprávně zvolenou formu obchodní společnosti, avšak současně je
připuštěna eventuelní nezávadnost postupu spočívajícího v založení akciové
společnosti s předchozím souhlasem vlády. Nezbývá než vyzdvihnout, že v takovém
případě, jenž by byl v souladu s tehdy platnými právními předpisy, by
nepochybně došlo k vyjmutí části peněžních prostředků ze státního rozpočtu a
jejich vložení do samostatného podnikatelského subjektu – opět by se jednalo o
obchodní společnost, jen tentokrát ve formě akciové společnosti. Přitom právě
okolnost, že z finančních prostředků státu byla provedena investice do
podnikatelského subjektu a stát tak ztratil přímou kontrolu nad příslušnou
finanční částkou, dovolatelka kladla obviněným k tíži. Ani státní zástupce při
podání obžaloby se nijak nezabýval touto alternativou, jež měla svůj podklad v
důkazech provedených již v přípravném řízení, a nevyhodnotil důsledky, které by
nastaly při respektování platného zákona obviněnými (založení akciové
společnosti) na státní výdaje, resp. v čem by nastal rozdíl z pohledu jím
tvrzeného škodlivého následku. Navíc skutečnost, že se ze strany obviněných
jednalo o pochybení na úrovni správní, vyplynula i z výpovědi tehdejšího
ministra financí B. S. Před soudem prvního stupně se vyjádřil k problematice
porušování rozpočtových pravidel, k čemuž užitím peněžních prostředků z
rezervního fondu příspěvkové organizace T. na vklad do základního kapitálu
společnosti T. s., s. r. o., také došlo. Konkrétně byl takový úkon v rozporu s
ustanovením § 53 a násl. zákona č. 219/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o
změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění zákona č.
320/2002 Sb. Svědek B. S. doplnil, že v případech závažných porušení samo
Ministerstvo financí České republiky přistupovalo nejen k uložení ekonomických
sankcí, ale také k podání trestních oznámení. V případě založení společnosti T.
s., s. r. o., se však příslušným pracovníkům ministerstva pověřených kontrolou
trestní postih jako adekvátní sankce nejevil (srov. výpověď tohoto svědka na č.
l. 2924).
Z hlediska naplnění subjektivní stránky trestných činů je podstatné, že impuls
či dokonce rozhodnutí založit novou společnost s právní formou společnosti s
ručením omezeným za účelem zajistit provoz portálu veřejné správy, neučinil
obviněný V. M. ani některý z dalších obviněných výlučně z vlastní vůle. Otázkou, jakým způsobem v brzké době realizovat spuštění této veřejně prospěšné
služby, se prokazatelně zabývali nejen sami obvinění, ale i další osoby na
rozdíl od obviněných práva znalé. Např. svědek JUDr. P. M. konzultoval tuto
problematiku i s externími odborníky z právnických kruhů, a přesto byla nakonec
zvolena právní forma, jež nebyla konformní s platnou právní úpravou. Zejména ze
svědeckých výpovědí učiněných před soudy obou stupňů lze uvažovat, že se v
tomto pochybení významnou měrou odrazila především dosavadní dlouhodobá praxe,
jež předcházela nové zákonné úpravě spravování majetku státu, kdy zakládání
společností s ručením omezeným státem nebylo zcela výjimečné. Až od účinnosti
zákona č. 219/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých
souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších zákonů, tj. od
1. 1. 2001 platí, že stát není oprávněn zakládat společnosti s ručením
omezeným, nýbrž může založit výlučně společnost akciovou (srov. např. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 369, a také svědectví B. S. u veřejného
zasedání na č. l. 2917 a násl.). Byť se zákonné znění citované normy jeví jako
jednoznačné, nelze na druhou stranu pominout interpretační a aplikační problémy
týkající se výkladu této právní úpravy, jež se v praxi vyskytly (srov. tvrzení
JUDr. P. M. na č. l. 4190 - 4191). V dané věci se projevily např. i v činnosti
rejstříkového soudu. Byť podle ustanovení § 120 odst. 2 a § 200d odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2005, byly
soudy příslušné k řízení ve věcech obchodního rejstříku vázány zásadou
vyšetřovací (srov. důvodová zpráva k novele občanského soudního řádu provedené
zákonem č. 30/2000 Sb.), tomuto úkolu v projednávané věci zjevně nedostály. Povinností soudu podle tehdy platné právní úpravy bylo zkoumat, zda jsou
splněny zákonné předpoklady k provedení zápisu nově zakládané společnosti T. s., s. r. o., do obchodního rejstříku, a event. nesoulad jednání obviněných se
zákonnou úpravou tak měl již na počátku odhalit rejstříkový soud. To, že soud
akceptoval návrh na zápis společnosti s ručením omezeným, bezpochyby mohlo
utvrdit obviněné ve víře o nezávadnosti způsobu jejich počínání. Jak bylo
uvedeno, záležitosti související se vznikem společnosti T. s., s. r. o., byly
dále konzultovány s příslušnými odborníky činnými na ministerstvu, ani ti však
nebyli schopni zaujmout k této otázce jednoznačné a hlavně nezávadné stanovisko
(srov. výpovědi svědků JUDr. P. M., Mgr. P. K. aj.). Ani notářka JUDr. J. V.,
jež notářský zápis, jehož obsahem byla zakladatelská listina a stanovy
společnosti T. s., s. r. o., sepsala, nerespektovala tehdy platnou právní
úpravu zakládání právnických osob státem (viz listiny na č. l.
Podle názoru Nejvyššího soudu je tedy objektivně vyloučeno, aby obvinění na
základě vlastního rozhodnutí vědomě prosazovali nezákonné založení společnosti
T. s., s. r. o. Z tohoto pohledu je třeba hodnotit obhajobu obviněných o jejich
vnitřním přesvědčení o správnosti postupu při zakládání společnosti s ručením
omezeným jako přesvědčivou a věrohodnou. K naplnění subjektivní stránky
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr.
zák. tak nedošlo.
V rámci posuzování možnosti kvalifikovat žalované jednání obviněných jako
trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák.
(bez ohledu na přísnější sazby) považuje Nejvyšší soud za nutné nejprve
vyvrátit tvrzení nejvyšší státní zástupkyně (vycházející z obžaloby), že provoz
portálu veřejné správy byl svěřen příspěvkové organizaci T. Je totiž v přímém
rozporu s obsahem provedených důkazů. Jednak zákon č. 365/2000 Sb., o
informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve
znění zákona č. 517/2002 Sb., v § 4 odst. 1 písm. i) explicitně stanoví, že
portál veřejné správy vytváří a spravuje Ministerstvo informatiky České
republiky a odporuje mu také obsah Smlouvy o zajištění činnosti portálu veřejné
správy založené v trestním spise na č. l. 640 a násl. V dovolání je tak
setrváváno na nesprávné interpretaci státního zástupce Městského státního
zastupitelství v označení subjektu, jemuž bylo uloženo zadání zahájit provoz
portálu veřejné správy. Již sama tato okolnost v podstatě vylučuje možnost
považovat smluvní ujednání o zajištění provozu portálu veřejné správy mezi
Ministerstvem informatiky České republiky, zastoupeném obviněným V. M. a
společností T. s., s. r. o., za úkorné vůči příspěvkové organizaci T. ve smyslu
ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud se ztotožnil s námitkou dovolatelky proti nesprávné interpretaci
jednoho ze znaků skutkové podstaty ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. vrchním
soudem, a to shodného či podobného předmětu činnosti dvou nebo více
podnikatelských subjektů. V této souvislosti nejvyšší státní zástupkyně
poukázala na judikát č. 39/2006 Sb. rozh. tr., který ad II. stanoví, že shodným
či podobným může být zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou subjekty
oprávněny podnikat bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu
skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti, tudíž zda
jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí
vyslovil nesprávný právní názor v otázce naplnění znaku shodného nebo podobného
předmětu činnosti, pokud v daném případě vyloučil trestnost obviněných z toho
důvodu, že příspěvková organizace T. sama neprovozovala v předmětné době portál
veřejné správy, ani takový druh podnikání event. činnosti s ním související
provozovat nehodlala. Tato dílčí nesprávnost v úvahách odvolacího soudu však
zásadně neovlivnila správnost napadeného rozhodnutí.
K doplnění argumentů o neexistenci úkoru na straně příspěvkové organizace T.,
jenž měl podle dovolatelky spočívat v zamezení možnosti provozovat portál
veřejné správy uzavřením smlouvy mezi Ministerstvem informatiky České republiky
a společností T. s., s. r. o., Nejvyšší soud ještě považuje za nutné poukázat
na poměrně významnou skutečnost vyplývající z provedeného dokazování, kterou
byla otázka budoucí transformace vybraných výzkumných ústavů ve veřejně
prospěšné instituce, o níž bylo tehdejší vládou rozhodnuto, přičemž v rozhodném
období nebyl dosud ukončen legislativní proces. Uvedený záměr byl realizován až
přijetím zákona č. 341/2005, o veřejných výzkumných institucích, jenž nabyl
účinnosti dne 13. 9. 2005. Uvažovaná přeměna právní formy výzkumných ústavů se
totiž dotýkala i příspěvkové organizace T., jak potvrdily osoby informované v
dané oblasti, (např. svědek M. F. na č. l. 2184-5, svědek B. S. na č. l.
2918-2929, svědek Mgr. P. K. na č. l. 4198 trestního spisu). Jedná se tak o
okolnost, již je nutné vyložit ve prospěch obhajoby obviněných, neboť
rozhodnutí o vytvoření samostatného subjektu k zajištění splnění úkolu spustit
portál veřejné správy v co nejkratší možné době, bylo přijato právě za situace,
kdy nebylo možné s určitostí odhadnout, zda příspěvková organizace T. zůstane
nadále zachována, event. zda nebude v brzké době přetransformována. Svědek M.
F. také vypověděl, že v případě přeměny příspěvkové organizace T. by došlo k
jejímu odpojení od vazeb na Ministerstvo informatiky České republiky, které by
v případě svěření provozu portálu příspěvkové organizaci, ztratilo jakoukoli
možnost ovlivňovat či regulovat veřejnou službu, jejíž fungování bylo uloženo
zákonem ministerstvu. Těmto úvahám odpovídá i následně přijatá právní úprava
veřejných výzkumných institucí, kdy v ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákona,
je taková instituce definována jako právnická osoba a v odst. 6 je mj.
stanoveno, že závazkové vztahy mezi veřejnými výzkumnými institucemi navzájem i
vůči ostatním subjektům (státu, územním samosprávným celkům, vysokou školou a
podnikateli) se řídí obchodním zákoníkem. Svědek B. S. vypověděl, že při
osobním setkání s obviněným V. M. mj. řešili předmětnou otázku transformace,
přičemž se dohodli na tom, že obviněný – tehdejší ministr informatiky požádá o
vyčlenění příspěvkové organizace T. ze seznamu institucí, jichž by se
navrhovaná legislativní změna týkala. (Takový způsob byl nakonec podle výpovědi
tohoto svědka zvolen a tehdejší vláda jej schválila.) Z tohoto pohledu se tak
jeví založení nového subjektu, jehož úkolem bude výhradně provozování portálu
veřejné správy, za dané společenské i právní situace, v níž byly smlouvy
uzavírány, zcela logickým řešením. (Nespadá sem však z dnešního pohledu zjevné
pochybení spočívající v nesprávné formě obchodní společnosti, které obvinění
zvolili.)
Smlouvu o zajištění činnosti portálu veřejné správy uzavřely společnost T. s.,
s. r. o., a Česká republika zastoupená Ministerstvem informatiky České
republiky, jemuž podle preambule smlouvy příslušelo vytvářet a spravovat portál
veřejné správy, avšak pouze s tím související činnosti koncepčního charakteru.
Rutinní záležitosti měly být úkolem specializovaných agentur, v tomto případě
na základě uvedené smlouvy právě druhého účastníka tohoto smluvního ujednání -
společnosti T. s., s. r. o. Plnění svých povinností vyplývajících ze smlouvy
měla společnost T. s., s. r. o., zásadně provádět na svůj účet, tedy z
vlastních zisků (článek 6 bod 1. smlouvy doslova zní: “Každá smluvní strana
provádí plnění této smlouvy na svůj účet.“). Teprve, pokud na hrazení nákladů
vynaložených na zavádění a provoz nových služeb portálu veřejné správy nebude
mít společnost T. s., s. r. o., vlastní prostředky, mohlo být uplatněno
ustanovení článku 4 bod 1.5, jež obsahovalo závazek Ministerstva informatiky
České republiky finančně podporovat T. s., s. r. o.: „Ministerstvo informatiky
České republiky se zavazuje poskytnout potřebné finanční prostředky na pokrytí
nákladů spojených se zaváděním a provozem nových služeb portálu veřejné správy,
které nebude schopen T. s., s. r. o., krýt z vlastních zdrojů, a o které bude
mít Ministerstvo informatiky České republiky zájem. Poskytnutí takových
finančních prostředků bude řešeno výhradně formou dodatku k této smlouvě.“
Pokud tedy podle čl. 6 bodu 3. uvedené smlouvy měly veškeré výnosy z provozu
komerčních služeb připadnout společnosti s ručením omezeným, aniž by odváděla
jakoukoli část svých příjmů zpět do státního rozpočtu, jak je vytýkáno
obžalobou, pak nelze uvedené smluvní ujednání považovat za jednoznačně
nevýhodné pro stát, resp. Ministerstvo informatiky České republiky. Uvedená
formulace regulující financování provozu portálu totiž znamená, že čím vyšší
budou příjmy obchodní společnosti T. s., s. r. o., tím nižší výdaje k úhradě
nákladů souvisejících s jejím předmětem činnosti budou hrazeny ze státního
rozpočtu.
K takto pojaté koncepci finančního krytí nákladů T. s., s. r. o., nemá dovolací
soud výhrady a je toho názoru, že dávala podklad pro vyplacení částky
2.974.757,80 Kč z prostředků příspěvkové organizace T., tj. vlastně ze státního
rozpočtu. Platby ve prospěch společnosti T. s., s. r. o., tak nelze označit za
ekonomicky neodůvodněné (již ze shora konstatovaného závazku státu nést náklady
na zavedení a provoz portálu veřejné správy), avšak ani za úkorné ve vztahu k
příspěvkové organizaci T. I v tomto ohledu jsou námitky nejvyšší státní
zástupkyně nedůvodné.
Nejvyšší soud považuje za vhodné v této souvislosti připomenout, že celá kauza
se týká služby určené veřejnosti. Portálem veřejné správy je míněn informační
systém vytvořený a provozovaný se záměrem usnadnit veřejnosti dálkový přístup k
pro ni potřebným informacím z veřejné správy a komunikaci s ní [§ 2 písm. q)
zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně
některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů; v rozhodné době portál
veřejné správy definován stejně, ale pod písmenem r) citovaného ustanovení]. Je
tudíž samozřejmé, že stát zastupovaný Ministerstvem informatiky České
republiky, jemuž bylo tehdejší vládou uloženo zajistit zprovoznění a fungování
tohoto veřejně prospěšného projektu, měl zájem nejen na společenské, nýbrž i na
finanční podpoře jeho realizace. Jak správně argumentoval odvolací soud, z
pouhé nesprávně zvolené formy právnické osoby jako zajišťovatele provozu
portálu veřejné správy, nelze dovozovat trestní odpovědnost obviněných. Z
důkazů jednoznačně vyplynulo, že v případě založení akciové společnosti by
tehdejší zástupci Ministerstva financí České republiky zřejmě neměli jakékoli
námitky proti jednání obviněného V. M. i spoluobviněných. Přitom, jak již bylo
řečeno, i v takovém případě by provoz portálu byl svěřen samostatné právnické
osobě, tudíž bez přímé vazby na státní rozpočet, z něhož by jí však evidentně
stejným způsobem byly poskytnuty finanční prostředky na úhradu nákladů
nezbytných se zajištěním provozu portálu. Z tohoto důvodu tedy v uzavření
Smlouvy o zajištění činnosti portálu veřejné správy, jakož i dalšími smlouvami
o převodu finančních prostředků vynaložených v souvislosti s provozem portálu
mezi dotčenými subjekty, nelze uvažovat ani o způsobení „úkoru“ majetkové
povahy na straně příspěvkové organizace T., a na vytvoření „neoprávněného
prospěchu“ na straně společnosti T. s., s. r. o., jak se domnívala dovolatelka.
Nejvyšší soud tedy po přezkoumání napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze v
rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání zjistil, že jednání, pro které byla na
obviněné podána obžaloba, nenaplňovala ani formální stránku trestných činů
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. (obvinění
Mgr. D. Ch. a Ing. V. N.) a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128
odst. 2 tr. zák. (bez ohledu na přísnější právní kvalifikaci obou trestných
činů), a obviněný V. M. nemohl být uznán vinným ani jakoukoli formou
účastenství na trestném činu zneužívání informací v obchodním styku [obžaloba
podána pro pomoc k tomuto trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128
odst. 2 tr. zák.]. Obviněný V. M. nemohl skutkem popsaným v bodě II. obžaloby
naplnit ani znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle
§ 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož spáchání objektivně odviselo od
účastenství na trestném činu zneužívání informací v obchodním styku, a jichž se
měl tento obviněný dopustit v jednočinném souběhu. V této souvislosti Nejvyšší
soud poznamenává k jedné z dovolacích námitek, že již z tohoto důvodu nebylo
nutné, aby Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku podrobněji resp. samostatně
odůvodňoval zproštění obviněného V. M. obžaloby ve vztahu k právní kvalifikaci
skutku podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Vrchní soud v Praze provedl na
základě doplněného dokazování ve veřejném zasedání vlastní hodnocení ve věci
provedených důkazů, učinil skutkové zjištění, které není v rozporu s obsahem
jednotlivých důkazů a s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud neměl v dovolání žádný podklad k tomu, aby cokoli měnil na
právním závěru odvolacího soudu o absenci trestnosti jednání obviněných Mgr. D.
Ch., V. M. a Ing. V. N. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze není zatížen
hmotně právními vadami, jež by měly původ v nesprávném právním posouzení skutku
či jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a pro které by tak nemohl obstát.
Nejvyšší soud proto nedůvodné dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265j
tr. ř. zamítl, za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová