5 Tdo 519/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5.
2008 o dovoláních obviněného J. B. , a obviněné Mgr. V. N. , proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 10 To 384/2007,
který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 3/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. B. a Mgr. V.
N. o d m í t a j í .
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 2 T
3/2005, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele
podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a obviněná Mgr. V. N. byla
uznána vinnou pomocí k trestnému činu poškozování věřitele podle § 10 písm. c)
tr. zák. správně § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 256 odst. 1
písm. a), odst. 3 tr. zák. Této trestné činnosti se oba obvinění dopustili tím,
že dne 5. 12. 2002 v Hradci Králové po společné domluvě v úmyslu zmařit
uspokojení pohledávky věřitele P. K. ve výši 650.000,- Kč s příslušenstvím,
kterou byl J. B. povinen uhradit na základě rozsudku Okresního soudu v Hradci
Králové ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 8 C 27/1998, jenž nabyl právní moci dne 27.
9. 2002, uzavřeli kupní smlouvu, kterou J. B. jako prodávající převedl ze
svého majetku na Mgr. V. N. jako kupující rodinný dům za kupní cenu
2.000.000,- Kč, z níž na částku 500.000,- Kč byla započtena vzájemná pohledávka
Mgr. V. N. a částka 1.500.000,- Kč měla být uhrazena na účet J. B. do
jednoho měsíce od uzavření kupní smlouvy, a následně dne 20. 11. 2003 uzavřel s
Mgr. V. N. dodatek ke kupní smlouvě, podle kterého netrval na zaplacení
kupní ceny ve sjednaném termínu, v důsledku čehož se P. K. , nemohl domoci
uspokojení své pohledávky, čímž mu byla způsobena škoda přinejmenším ve výši
650.000,- Kč.
Podle § 24 odst. 1 tr. zák. Okresní soud v Hradci Králové u obou obviněných
upustil od potrestání.
Krajský soud v Hradci Králové, který rozhodoval jako soud odvolací o odvoláních
obviněného J. B. a obviněné Mgr. V. N. podaných proti shora uvedenému
rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 2 T
3/2005, rozhodl usnesením ze dne ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 10 To 384/2007,
tak, že odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2008,
sp. zn. 10 To 384/2007, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v
Hradci Králové ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 2 T 3/2005, podali obviněný J. B. a obviněná Mgr. V. N. prostřednictvím téhož obhájce JUDr. V. K. dovolání,
které shodně opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V
odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelé nejprve shrnuli
dosavadní průběh řízení a posléze uvedli, že nebyla řádně respektována jedna ze
základních zásad trestního řízení zakotvená v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Zejména soudy obou instancí připustily, že mohou být pochybnosti o existenci
smlouvy o půjčce mezi obviněnými a P. K. , což obvinění dovozují s ohledem na
to, že lze zpochybnit převzetí sporné částky 650.000,- Kč obviněným od
poškozeného. Poškozený v průběhu trestního řízení měnil svá tvrzení ohledně
sjednané výše kupní ceny či přenechání nájemního bytu. Při hlavním líčení byl k
návrhu obviněných proveden mimo jiné i důkaz výslechem svědka M. D. , který
provedl s poškozeným K. výměnu bytu za současného finančního vyrovnání. Dále
byl proveden i důkaz spisem Policie ČR, Okresního ředitelství v R. n. K. ,
které prověřovalo trestní oznámení na poškozeného P. K. Z výše uvedených
skutečností pak dovolatelé vyvodili závěr, že přenechání nájmu k bytu v U. u. v H. K. , jak je deklarováno v dodatku předmětné kupní smlouvy, bylo
součástí transakce spojené s prodejem nemovitostí ve V. a tedy bylo jako
takové mezi účastníky vyjádřeno v penězích, jak od počátku tvrdili obvinění. Jestliže došlo ke shodě v otázce sjednané kupní ceny za nemovitosti ve V. ve
výši 1.250.000,- Kč, rozhodně tato cena nemohla sestávat z údajně poskytnuté
zálohy 650.000,- Kč poškozeným obviněnému a z doplatku sjednaného dodatkem ke
kupní smlouvě ve výši 600.000,- Kč. V takovém případě by musela kupní cena být
nejméně 1.750.000, Kč, což netvrdila žádná ze smluvních stran. Obvinění od
počátku popírají, že by došlo k předání zálohy ve výši 650.000,- Kč, jak to
tvrdí poškozený P. K. , a setrvávají na svých původních výpovědích, že kupní
cena byla konstruována tak, že mezi sebou dohodli výši odstupného za postoupení
nájmu k bytu v U. ul. částkou 650.000,- Kč a částku 600.000,- Kč byl povinen
poškozený P. K. zaplatit obviněnému J. B. poté, co by byl realizován prodej
nemovitosti ve V. , jak to bylo ujednáno v dodatku ke sporné smlouvě. Obvinění
pak v této souvislosti nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů ohledně
nevěrohodnosti výpovědi obviněného J. B. a polemizují s jejich závěry. Na
tomto nesprávném závěru soudů obou stupňů pak podle obviněných nemůže nic
změnit ani skutečnost, že obviněný J. B. zpočátku vypověděl, že neměl v
úmyslu prodat nemovitosti ve V. právě poškozenému P. K. a posléze svoji
výpověď změnil a uvedl, že je prodat chtěl. Dovolatelé dále namítli, že
obviněný J. B. neměl v úmyslu prodat předmětné nemovitosti poškozenému, když
prvotním úmyslem bylo získat byt s tím, že by se jednalo o půjčku poskytnutou
poškozeným v podobě úplatného postoupení nájmu k bytu v U. ul. v H. K.
,
když hodnotu odstupného stanovili společným ujednáním částkou 650.000,- Kč s
tím, že tuto následně uhradí z výtěžku prodeje nemovitosti ve V. Sporná
smlouva byla uzavřena až poté, co sám poškozený P. K. (jednající s úmyslem
obviněného poškodit) nabídl, že nemovitosti sám odkoupí, resp. tyto sám prodá a
s obviněným se vyrovnají jak co do odstupného za postoupení nájmu k bytu, tak i
co do doplatku kupní ceny.
V závěru svých dovolání oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení odvolacímu soudu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, kterému byla ve smyslu §
265h odst. 2 tr. ř. doručena dovolání obviněných J. B. a Mgr. V. N. , se k
tomuto mimořádnému opravnému prostředku vyjádřila tak, že ze základních
obecních hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Státní zástupkyně
dále vyslovila souhlas se závěrem druhoinstančního soudu, který se zabýval
totožnou argumentací obviněných v rámci jejich řádných opravných prostředků ve
svém usnesení, jímž byla jejich odvolání jako nedůvodná zamítnuta s tím, že
provedeným dokazováním bylo zjištěno, že mezi obviněným J. B. a poškozeným P.
K. došlo k uzavření závazkově právního vztahu, kdy následným uzavřením kupní
smlouvy ze dne 5. 12. 2002 a tedy zcizením části svého majetku obviněný J. B.
za pomoci obviněné Mgr. V. N. zmařil uspokojení zmíněné pohledávky
poškozeného a způsobil mu tak značnou škodu. S ohledem na dostupný spisový
materiál státní zástupkyně konstatovala, že skutková zjištění nejsou v
extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Za popsané situace
má státní zástupkyně tudíž za to, že dovolání obviněných J. B. a Mgr. V. N.
jsou dovoláními zjevně neopodstatněnými a navrhla proto, aby Nejvyšší soud
České republiky tato dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a
současně navrhla, aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasila i pro
případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným
než zde navrhovaným způsobem [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i
odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo
podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání
učinit. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z
důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod
dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na
doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné
vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp.
odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný J. B.
i obviněná Mgr. V. N. této povinnosti v podaných dovoláních formálně
dostáli, neboť v nich shodně uvedli důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V
mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem,
byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde
nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byli obvinění uznáni vinnými. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což však ve svých dovoláních oba obvinění z
velké části požadují, když napadli rozhodnutí soudů obou stupňů zejména z toho
důvodu, že soudy neakceptovaly jejich obhajobu a posoudily výpovědi některých
svědků, poškozeného, ale i samotných obviněných odlišně od jejich názoru. Námitky totožného obsahu navíc vznášeli oba obvinění již v rámci odvolání a
soudy obou stupňů se těmito námitkami již náležitě zabývaly a jejich postupu
nelze ničeho vytknout. Dovolatelé se tak pouze jiným způsobem snaží docílit
změny skutkových tvrzení v tom směru, že daný trestný čin nespáchali. Dále
Nejvyšší soud podotýká, že soudy nižších stupňů, zejména soud odvolací, se
dostatečně vypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi, přičemž důvodně dospěly
k závěru, že rozsah dokazování byl pro rozhodnutí dostatečným, a proto
neshledaly nutnost doplnit dokazování v této věci. Nejvyšší soud se s jejich
názorem ztotožňuje a považuje jej za správný. Jak vyplývá již z citovaného
dovolání obou obviněných, oba dovolatelé v odůvodnění svého mimořádného
opravného prostředku jen polemizují v drtivé míře se skutkovými závěry soudů
prvního i druhého stupně a nezbývá než pouze zdůraznit, že z vymezení důvodů
dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve
smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, byť to
zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento
závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v § 265b
odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se
uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud
je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový
stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního
stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného
doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím
řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v
řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je
zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §
265a tr.
ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role
soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení
soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu
věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný
opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu
určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně i
rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS
732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti Nejvyšší soud
zdůrazňuje, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v
souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., následně tento postup ve smyslu § 254
tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako
dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by
skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v
napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS
84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem
na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování,
které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu (srov. str. 2 až 4 rozsudku nalézacího soudu a str. 3 až 5 usnesení odvolacího soudu),
nelze učinit.
V další části dovolání vznesli oba dovolatelé jedinou námitku hmotně právní
povahy, odpovídající deklarovanému důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., kterou konkrétně popřeli správnost zjištění výše škody,
spočívající v částce 650.000,- Kč zaplacené jako záloha na koupi rodinného domu
poškozeným P. K. , tím, že zpochybnili, že skutečně k předání této částky
došlo, byť i tato námitka je v podstatné části opřena o jejich závěry týkající
se zjištění skutkového stavu věci.
Trestný čin poškozování věřitele ve smyslu § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr.
zák. spáchá ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že
zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého
majetku, a zároveň způsobí takovým činem značnou škodu.
Trestný čin podle § 256 odst. 1 tr. zák. je dokonán, a tedy uspokojení věřitele
je alespoň částečně zmařeno, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic
či jiných jednání uvedených v § 256 odst. 1 tr. zák. již není schopen
poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového
právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči
věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. Jednání pod písm. a) ustanovení
§ 256 odst. 1 tr. zák. představuje zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož
by se mohl věřitel uspokojit. Jde o snížení skutečné hodnoty majetku, tedy o
reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, jimiž by bylo možné
dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným prodejem nebo
jiným převodem apod. I když zákon zde předpokládá zničení, poškození, zatajení,
zcizení atd. jen části svého majetku, logickým výkladem (argumentum a minori ad
maius) lze dospět k závěru, že tím spíše bude dlužník trestně odpovědný, pokud
se jednáním zde uvedeným zbaví veškerého svého majetku použitelného k
uspokojení věřitele. Způsoby, jimiž se pachatel majetku zbavuje, nemusejí být
samy o sobě trestnými činy; trestným činem podle § 256 tr. zák. se stávají
vzhledem k důsledkům, které mají pro uspokojení věřitele.
Podle ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda
dosahující částky nejméně 500 000,- Kč.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu spisu, jednání obviněných mělo spočívat v
tom, že „ ... dne 5. 12. 2002 uzavřeli kupní smlouvu, kterou J. B. jako
prodávající převedl ze svého majetku na Mgr. V. N. jako kupující rodinný
dům za kupní cenu 2.000.000,- Kč, z níž na částku 500.000,- Kč byla započtena
vzájemná pohledávka Mgr. V. N. a částka 1.500.000,- Kč měla být uhrazena na
účet J. B. do jednoho měsíce od uzavření kupní smlouvy, a následně dne 20.
11. 2003 uzavřel s Mgr. V. N. dodatek ku kupní smlouvě, dle kterého netrval
na zaplacení kupní ceny ve sjednaném termínu“, to za situace, kdy „ ... na
základě rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 8
C 27/1998, jenž nabyl právní moci dne 27. 9. 2002, ... byl J. B. povinen
uhradit pohledávku věřitele P. K. ve výši 650.000,- Kč s příslušenstvím…“.
Okresní soud v Hradci Králové na straně 4 odůvodnění svého rozhodnutí
konstatoval, že pro posouzení věci je podle jeho názoru důležité i rozhodnutí v
občanskoprávním řízení, které potvrzuje povinnost obviněného J. B. vrátit
finanční hotovost poškozenému P. K. a v trestním řízení provedené důkazy
nejsou s tímto rozhodnutím v rozporu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že
obviněný J. B. byl povinen respektovat výrok předmětného rozsudku v
občanskoprávním řízení a byl tedy povinen uhradit poškozenému pohledávku.
Obviněný nejen, že tak neučinil, ale dokonce při vědomí, že nedisponuje žádným
jiným majetkem, prodal jedinou nemovitost, kterou měl a která mohla sloužit k
případnému uspokojení poškozeného pohledávky, své družce obviněné Mgr. V. N. ,
které navíc prominul zaplacení větší části ceny a zbytek započetl jako
pohledávku pro spoluobviněnou. Tím se uvedené nemovitosti dostaly do dispozice
obviněné Mgr. V. N. , která žádnou povinnost úhrady jakékoliv pohledávky vůči
poškozenému P. K. neměla, a plnění pohledávky poškozeného vůči obviněnému
tak bylo zcela zmařeno. Od této skutečnosti se odvíjí i výše škody, kterou
charakterizuje neuhrazená pohledávka poškozeného v celé své výši.
Krajský soud v Hradci Králové, rozhodující o odvolání obou obviněných proti
výše citovanému rozsudku soudu první instance, na straně 3 odůvodnění svého
usnesení uvedl, že okresní soud postupoval správně učinil logická a správná
skutková zjištění, když vycházel ze stavu, že obviněný dne 14. 4. 1997 uzavřel
s poškozeným kupní smlouvu o prodeji nemovitosti v obci V. za kupní cenu
650.000,- Kč, přičemž tuto částku podle znění smlouvy převzal prodávající
obviněný J. B. před podpisem této kupní smlouvy. Stejným dnem je datován i
dodatek k této kupní smlouvě (č. l. 60 spisu), podle něhož P. K. zaplatí dne
14. 5. 1997 J. B. doplatek kupní ceny dalších 600.000,- Kč. Rozhodnutím
Katastrálního úřadu v H. K. ze dne 10. 10. 1997, které bylo potvrzeno
rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. 30 Ca
206/97, byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva podle uzavřené kupní
smlouvy do katastru nemovitostí z důvodu neurčitosti předmětné kupní smlouvy.
Dále odvolací soud také považoval za nesporné, že podle rozsudku Okresního
soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 8 C 27/98, který byl
potvrzen rozsudkem Krajského osudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 2002, sp. zn.
25 Co 121/2002, bylo pravomocně rozhodnuto, že obviněný J. B. je povinen
zaplatit poškozenému P. K. částku 650.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení od
1. 7. 1999 do zaplacení, když splatnost pohledávky byla stanovena ve smyslu §
563 občanského zákoníku na první den poté, co byl obviněný J. B. vyzván
prostřednictvím doručené žaloby k plnění. Dále soud ohledně vůle obviněného
nemovitost prodat odkázal na kupní smlouvu a k ní uzavřený dodatek a na to, že
bylo listinnými důkazy prokázáno, že před podpisem této smlouvy předal
poškozený P. K. obviněnému částku 650.000,- Kč. Tato smlouva je v části
týkající se převodu nemovitosti od počátku absolutně neplatná a obviněný měl
proto předmětnou finanční částku poškozenému P. K. vrátit, což neučinil.
Majetkový prospěch ve výši 650.000,- Kč získaný J. B. je tak bezdůvodným
obohacením ve smyslu § 451 občanského zákoníku a právě tato skutečnost je v
souzeném případě důvodem vzniku závazku, o který v trestním řízení jde.
Ohledně předání částky 650.000,- Kč před podpisem kupní smlouvy poškozeným P.
K. obviněnému J. B. odvolací soud konstatoval, že se ztotožňuje se závěry
soudu první instance, přičemž jen ve stručnosti uvedl, že zejména po
doplňujícím výslechu J. B. okresní soud důvodně poukázal na rozpory v jeho
výpovědi a celkovou její nelogičnost (ta však byla již dána v přípravném řízení
– viz např. č. l. 25), a správně proto v této věci vycházel z výpovědi svědka
P. K. (byť již opakovaně soudně trestaného za násilnou trestnou činnost),
která je v souladu s obsahem kupní smlouvy i s dopisem obviněné Mgr. V. N.
adresovaným P. K. (byť se obhajoba pokoušela poukazovat na možnost různé
interpretace obsahu tohoto dopisu, když samozřejmě nejde o důkaz jediný).
Odvolací soud navíc poukázal na to, že ujednání o přenechání nájemního práva k
bytu je ve smlouvě obsaženo zvlášť v jejím článku III., což ve spojení s
ostatními skutečnostmi opět nasvědčuje tomu, že kupní cena měla fakticky tři
složky, jak vypověděl svědek poškozený P. K. , a to zálohu 650.000,- Kč,
doplatek 600.000,- Kč a „přenechání“ bytu v U. ul. v H. K. , a v této výši
odpovídala i znaleckému ohodnocení nemovitosti. Ze všech těchto důvodů pak
neměl odvolací soud pochybnosti o tom, že došlo k předání částky 650.000,- Kč a
že pohledávka v této výši existovala i v době, kdy obviněný převedl předmětnou
nemovitost na spoluobviněnou. Na straně 4 odůvodnění usnesení odvolací soud
také konstatoval, že Mgr. V. N. vzhledem ke svému vztahu k obviněnému a ke
své zainteresovanosti na celé věci bezpochyby věděla o tom, že předmětná
finanční částka byla předána a že pohledávka tudíž vznikla. O těchto závěrech
obou soudů nevznikají žádné pochybnosti, a proto Nejvyšší soud v podrobnostech
odkazuje na odůvodnění obou napadených rozhodnutích.
Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud s uvedenými závěry obou soudů naprosto
ztotožňuje, jen ve stručnosti podotýká, že jednání obviněného J. B. má dvě
roviny. První je vyjádřena tím, že došlo k předání části kupní ceny poškozeným
P. K. obviněnému J. B. a následně nebyl proveden vklad vlastnického práva do
katastru nemovitostí, čímž obviněnému vznikla povinnost již zaplacenou zálohu
na kupní cenu vrátit poškozenému. Tyto skutečnosti vyplývají zejména z listin
jako jsou obviněným podepsaná kupní smlouva a dodatek k ní, kde obviněný mimo
jiné stvrdil svým podpisem, že převzal předmětnou peněžní částku jako část
kupní ceny předmětné nemovitosti, dále je třeba poukázat také na rozhodnutí
katastrálního úřadu, kterým byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva
poškozeného P. K. předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí. Tyto důkazy
jsou pak v souladu se závěry soudu první i druhé instance, které tyto soudy
učinily na základě provedených svědeckých výpovědí a výpovědí obou obviněných.
Na tomto základě pak stojí samotné trestné jednání obviněného J. B. , který s
pomocí spoluobviněné Mgr. V. N. za situace, kdy oba věděli, že obviněný J.
B. má povinnost plnit částku 650.000,- Kč, jak bylo stanoveno výše citovaným
rozsudkem v řízení občanskoprávním, poškozenému P. K. , a že kromě předmětných
nemovitostí, převedených následně na Mgr. V. N. , nemá žádný jiný majetek
sloužící k případnému uspokojení pohledávky P. K. , právě tyto nemovitosti
nejenže vyvedl ze své dispozice a převedl vlastnické právo k nim na Mgr. V. N.
, ale ani za takový převod vlastnického práva neobdržel prakticky žádnou kupní
cenu, když zaplacení kupní ceny po nabyvatelce Mgr. V. N. nepožadoval a
naopak jí ho odpustil a ohledně zbývající části kupní ceny ve výši 500.000,- Kč
došlo k zániku jejich vzájemných pohledávek v této výši započtením (§ 580
občanského zákoníku). Toto jeho jednání za pomoci obviněné Mgr. V. N.
vyplynulo zcela jasně zejména z kupní smlouvy týkající se předmětné nemovitosti
mezi ním a spoluobviněnou Mgr. V. N. , založené ve spise a z dalších ve spise
založených listinných dokladů týkajících se tohoto převodu. Navíc ani jeden z
obviněných nepopírá skutečnost, že věděli o povinnosti J. B. plnit ve
prospěch poškozeného P. K. a že měli v úmyslu uzavřít a realizovat kupní
smlouvu mezi obviněným J. B. jako prodávajícím a Mgr. V. N. jako kupující,
když je s ohledem na provedené důkazy nesporné, že se tím chtěli úmyslně
vyhnout uhrazení pohledávky poškozeného P. K.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že
napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2008, sp. zn.
10 To 384/2007, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne
22. 11. 2007, sp. zn. 2 T 3/2005, nevykazuje takové vady, pro které by je bylo
nutno z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit.
Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a
skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění a s jeho skutkovými závěry
se pak ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a
důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu odvolání obou obviněných J.
B. a Mgr. V. N. podle § 256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez
pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami
obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu obou dovolání a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami
uplatněnými oběma obviněnými v odvoláních, a s tím, jakým způsobem se s nimi
vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení
jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba
jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného J. B. i
dovolání obviněné Mgr. V. N. o zjevně neopodstatněná dovolání, a proto je
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí
přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.